Byl Petr Bezruč bard slezského národa?

Pokus o rozbor užívání (nejen) pojmů „slezský“ a „moravský“ v básnické sbírce Petra Bezruče Slezské písně

V loňském roce jsem zde uveřejnil čtyři články o moravském Slezsku (Morava a Slezsko aneb malé rýpnutí do slezské otázky pokud ta vůbec existuje, Ještě jednou ke Slezsku, Ještě jednou ke Slezsku – druhá část, Slezská národnost ve sčítání lidu 2001), v nichž jsem chtěl poukázat na to, že není oprávněné, aby se v hierarchii pojmů stavělo Slezsko (chápe-li se tím území na severovýchodě dnešní České republiky) na stejnou úroveň jako Morava, a také na to, že není oprávněné mluvit za jakýsi fiktivní slezský národ, který nejeví stopy vznikání a ani nemá žádný historický základ. Články (hlavně ty
první) vzbudily celkem velký rozruch, většinou však nikoli ze „slezské“ strany. V komentářích se objevilo jen několik slezských názorů, zato ale značně bojovných, bohužel však také uvádějících nepravdivé historické informace. Z nich mně v paměti uvázl zejména příspěvek čtenáře v komentáři [109] pod článkem Morava a Slezsko aneb malé rýpnutí do slezské otázky pokud ta vůbec existuje, který mně vzkázal, že „kdyby slezský básník Petr bezruc ještě žil, přečetl si vaše články a setkal se vámi, pravděpodobně by o vás od zlosti zlámal hůl.“ Nevím, zda byl Petr Bezruč tak vzteklý člověk, ale spíš se mně nezdálo to, že by tak vášnivě obhajoval Slezsko proti Moravě. Vzpomněl jsem si totiž na to, čím se zmínil o Bezručovi Jiří Pernes ve své knize Pod moravskou orlicí – jednak se tam zmiňuje, že Bezruč oslavil připojení Valtic k Moravě (
roku 1919) básní Valčice, jednak připomíná báseň Polská Ostrava, kde se opakovaně mluví o národě moravském. To jsou dost neobvyklá slova pro člověka, který údajně má stát proti Moravě a stavět se za protimoravské Slezsko či dokonce za slezský národ. Přestože jsem byl v následující výměně názorů v komentářích pod tímž článkem ujišťován, že nemám pravdu, na mé výzvy, ať mně teda někdo vysvětlí, proč ve svých básních Bezruč projevuje vztah k Moravě, jsem se odpovědi nedočkal (ne že by mě to moc udivilo). Každopádně mě napadlo, že bych se mohl do Slezských písní podívat sám a osobně se přesvědčit, jaké city projevuje Bezruč ke Slezsku a jaké k Moravě.
Než začnu psát o tom, co jsem v básnické sbírce objevil, musím se aspoň trochu zmínit o autorství Slezských písní. Samozřejmě každý ví, že Petr Bezruč je pseudonym; pod tímto jménem byly básně ze sbírky postupně od roku 1899 anonymně zasílány do českého literárního časopisu Čas. Za autora byl velmi brzy označen poštovní úředník Vladimír Vašek, který se přiznal, že básně do Času zasílal (do Slezských písní se však dnes počítají i další básně vzniklé až za Československa, když už Čas nevycházel). Život Vladimíra Vaška v mnohém odpovídá tomu, co se lze dočíst ve Slezských písních (působil v Místku, odkud se vydával na cesty po Frýdecku, pak v Brně, Kyjově, tj. v moravském markrabství, měl klasické vzdělání, čemuž odpovídají některé básně s antickými motivy atd.), na druhou stranu jsou mezi jeho životem a Bezručovými básněmi i rozpory (podivné je třeba dvojverší Po letech, po letech v rodnou mou ves vrací mne života příval v básni Návrat, jelikož Vašek pocházel z města Opavy), na
jejichž základě se uvažuje, že aspoň některé básně napsal Vaškův přítel Ondřej Boleslav Petr, který žil v Těšínsku a tamní poměry znal lépe než Vašek (část básní je nicméně i z Opavska, odkud ale Vašek naopak pocházel, a navíc přinejmenším některé básně napsal prokazatelně skutečně Vašek, zvlášť v době po Petrově smrti). Ať už ale básně napsal kdokoli, je možné o autorovi (autorech) mluvit prostě jako Bezručovi.
Nejprve se podívejme na užití jména Slezsko a odvozeného slezský, to by mělo nejlépe odpovědět na otázku, jaký byl ke Slezsku Bezručův vztah. První užití slezského jména se objevuje kupodivu v básni Plumlov I (jsou dvě toho jména, proto I). Básník nejprve začíná popisem plumlovského zámku (v okrese Prostějov) a od něj přechází k jeho majitelům – Lichtenštejnům. Cílem básně je vyjádřit kritiku národnostního útlaku prostřednictvím škol s německým vyučovacím jazykem, který podle Bezruče mají na svědomí právě Lichtenštejnové. Slezsko je v básni jmenováno čistě v zeměpisném významu. Závěr básně zní:


Čí je? Kdo jiný než Liechtenstein,
Moravy pán z pólu k pólu,
německý grof, zde dost kavalír,
nesáhl na naši školu.

Tam v mojí vlasti je velký pán,
mnoho má hutí a dolů,
když už nám sebral půl ojčizny,
proč by nám nevzal i školu?

A jak to u nás tam vypadá,
kde stojí cizácká škola,
chráněná grofem a zákonem,
výsledek do nebe volá.

Možná že jednou i Liechtenstein!
(O panské zvůli ten mur ví).
Plumlove.
Z cizích škol na Slezské
chachaři rostou a -.

(Výraz na Slezské je nářeční, zkrácení slovního spojení na slezské straně nebo na slezské zemi).
Dále se objevuje slezské jméno v básni Blendovice (ono místo se dnes jmenuje Bludovice a je rozděleno mezi Havířov (místní část Dolní Bludovice) a ves Horní Bludovice). Básník prochází místní hřbitov a v jedné čerstvě vykopané jámě najde plačící dítě, které představuje slezský lid, za jehož otce se Bezruč sám prohlašuje:


Co vidím? Čerstvě hle kopaný důl
a při něm plakalo dítě.
Sepjalo ručky: „Pojď za děckem sem,
než bude sněhem zaváto!“
– Co pleteš, co třeštíš? – „Tvůj synek jsem,
Bezruči Petře, můj táto!“

Kéž by tě zadávil černý běs sám,
chacharče, ztrať se v noc temnou!
Co na světě jsem – já ženy nemám,
milenka nespala se mnou.

„Žal moje máma – tvůj, slezský jsem lid,
tesknota, bída mé potky!“

Zde už nejde o pouhé zeměpisné označení krajiny, ale objevuje se slezský lid. Pokud nám jde o to zjistit, zda se v Bezručově sbírce objevuje nějaký slezský národ, měli bychom na tomto místě zpozornět. Jakmile se mluví o lidu, může to znamenat národ. Nedomnívám se ale, že by spojení slezský lid v tomto případě mělo znamenat „slezský národ“. Ostatně to by se Bezruč ani neoznačoval za jeho otce, protože z žádné básně sbírky Slezské písně nedává nic možnost interpretovat to jako snahu o šíření slezského národního vědomí. Jaké národní vědomí vůbec Bezruč měl, o tom ještě bude řeč. Vynechám-li básně milostné, má velká většina básní sbírky Slezské písně jednoznačně sociální charakter nebo mluví o odnárodňování, takže správná interpretace jeho jako otce slezského lidu bude ta, že Bezruč byl prvním, kdo nahlas promluvil (napsal) o bídě lidu ve Slezsku a tudíž se mohl symbolicky nazvat jeho „otcem“. Vztah Bezruče k „jeho“ lidu je vidět zejména na
básni , ve které se sice také objevují národnostní motivy (ztráta rodné řeči), ale většina veršů je motivována sociálně. Vzhledem k délce básně (v níž mimochodem Slezsko není jmenováno) uvedu jen úryvky:


Já, já toho věštec od Beskydu lidu.

Udeřil v balvan,
ze skály vyskočil škaredý věštec,
z poroby vyrostlý, ze zrádné krve,
k měsíci zaštkal a do slunce zaklel,
sevřenou pěstí se rozmáchl k nebi,
všemi těmi vrahy, nech zářili zlatem,
nech před nimi klečeli jako před bohy
tam před Těšínem ti otroci dolů,
do prachu smýknul svým hněvem, svým vzorem,
věnem to, je mu dal do žití démon,-
ze skály vyskočil já!

Polského kněze jsem vyhodil z chrámu,
rektora z německé udeřil školy,
les, co mi pobrali, zapálil v noci,
panského ušáka na poli skolil,

Já prvý jsem z toho od Těšína lidu,
bard prvý z Beskyd, co promluvil.
Jdou za cizím pluhem, jdou rabové dolů,
mléko a voda jim utíká z žil.
Má každý z nich na nebi jednoho Boha,
druhého většího na zemi.
Daň tomu, co hore je, v kostele platí,
druhému krví a dlaněmi.

Můj synečku z Beskyd, ctíš Boha i vrchnost,
dobré to ponese ovoce.
Z tvých lesů tě honí ven andělé strážní,
ty se jim kloníš tak hluboce!
„Ty zloději z Krásné! Je tvoje to dřevo?

Tak děje se. Pán chce. Noc táhne nad mým lidem:
zahynem, nežli se rozední.
V té noci já modlil se k démonu Pomsty,
prvý bard z Beskyd a poslední.

Dále je Slezsko jmenováno ve známé básni Ostrava; tam má opět jen zeměpisný význam:

… teklo v ráz
na Polské Ostravě krve!

Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,
nech je vám Petr neb Pavel,
mějž prs kryt krunýřem ocelovým,
tisícům k útoku zavel;

všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,
hlubokých páni vy dolů:
přijde den, z dolů jde plamen a dým,
přijde den, súčtujem spolu!

(Zde si dovolím malou jazykovou odbočku: v některých nářečích (nejen severozápadních) existuje vazba „jemu/jí je jméno XY“, což odpovídá běžné české frázi „jmenuje se XY“, nicméně jazykově odpovídá významu „má jméno XY“ – je to jen malá ukázka, že dativ přivlastňovací ve spisovné moravštině (viz bod 3.1.2. v článku Skladba – část první (Skladba jednoduché věty) ) není můj výmysl vzatý bůhvíodkud, ale věc existující i v nářečích, byť jen okrajově).
Jiný než zeměpisný význam nejeví ani příslušné přídavné jméno v básni Z Ostravy do Těšína:


Markýz Gero…! Vyhneme mu.
Muž – nůž v srdce vrazil bys mu –
zlaté botky líbe jemu,
slezský vzor byzantinismu.

Dvěma slovy je Slezsko jmenováno v básni Praga caput regni:


kdo huláká do slezské noci:
jest Praha vaše záštita!?

Na slezské zemi není Boha:
a zábava za zábavou
tam utíká, kde tančí noha
té Maryny nad Vltavou;

Ještě se k této básni vrátím, ale i z obou úryvků je už teď vidět, že ani zde neprojevuje Bezruč lásku k vlastní zemi nebo podobné vlastenecké city; opět jde o lkaní nad bídnou situací lidu ve Slezsku, jak se to projevuje i ve většině ostatních básní sbírky.
Smutné baladické ladění má i báseň Sedm havranů, kde Bezruč píše o osudu rodiny Havranů, v níž zemřel otec i jeho sedm dětí a pouze matka přežila. Smutný osud rodiny vztáhl v básni na celou slezskou zemi, čímž opět dává najevo bídné poměry jeho lidu:


Tesknota, pokora, žal tichý sedí v líci,
žal, který prostírá se
po slezské zemi: v lesích pod Hrabyněm
jej počuješ, na branské na Hanuši,
pod Lysou, pod Smrkem, na břehu na Luciny,
ve vrbinách na břehu Moravice,
žal tichý slezské země.

Podobně hořekuje Bezruč i v krátké básni Slezské lesy; vystupuje v ní jako i v jiných básních nespokojenost s tím, že je Slezsko ovládáno odjinud a ne ve prospěch místních lidí:

Jste tak jak já, slezské lesy, mé lesy!
Smutek se na kmen a koruny věsí,
hledíte teskno a hledíte přísně,
jak moje myšlenky, jak moje písně.

Padáte sekerou na rozkaz z Vídně,
hynete pomalu, hynete klidně!
Mlčíte, hynete, smrkové moře,
bez konce, bez konce, slezské vy hoře!

Jiného druhu, než jak zatím zaznělo, je jméno slezský v básni Hanys Horehleď. V ní se objevuje označení slezské země jako matky:


sníh jde v červnu, sníh jde v září,
surová máť slezská zem,
na ní Hanys hospodaří.

aspoň bývání nech, řeko:
střecha letí s praskotem,
chalupa se do vln svalí,
surová máť slezská zem,
kruté nebe nad goraly.

Od Frydku jde bouře sem,
do deště se nebe kalí,
surová máť slezská zem,
surový Bůh nad goraly.

Pravda je, že o zemi se jako o matce hovořívá obvykle právě z vlasteneckých či národnostních pohnutek. Nicméně vlastenectví není motiv, který by se ve Slezských písních nějak zřetelně objevoval, aspoň tedy ne v podobě opěvování země; s výjimkou jedné básně, ta ale není paradoxně o Slezsku (ještě o ní bude řeč). Ani báseň Hanys Horehleď nevypadá na něco jiného. Vypráví o rolníkovi Hanysovi, který se snaží vypěstovat něco v zemi, která je mu často nepřátelská a sesílá na něj různé podoby nepřízně počasí („ostrý vítr ve tvář duje, metelice do očí bije, koně oslepuje“), jak je vidět i z ukázek. Vzhledem k tomu, že je tato báseň sociálního ražení stejně jako většina ostatních, nebudu dávat spojení „slezská země – matka“ do souvislosti s láskou ke slezské zemi v politickém či národnostním či vlasteneckém smyslu. Hanys je zemědělec a obdělává zemi, která mu dává obživu, podobně jako matka živí své děti. To je nejpravděpodobnější výklad toho
spojení.
V básni Úspěch se objevuje autorova reakce na to, jakým způsobem byly jeho básně přijímány v Čechách (kam je zasílal). Zde je jméno Slezsko opět čistě v zeměpisném významu:

Zpíval jsem, kritika chválila,
jak moje písničky vzruší:
ni, to jen vzpomínky – bludičky
tesklivou mihly se duší.

Říkali jaká to svéráznost,
jaká je mohutnost ve mně:
ni, ni, já jsem jenom ze Slezska,
z ubité, z uštvané země.

O svém literárním díle hovoří Bezruč i v básni Souputnice. Píše, že psal o Slezsku a to bylo, jaké bylo, a proto i jeho básně nemohly vypadat jinak, než jak vypadaly:


nevím, jak strunu tu vložili
v srdce mi bohové přísní,
hořem půl, vodkou půl opilý
vázal jsem věnec svých písní;

z bodláčí, z pokřivy nehezké,
z trní a ze slz byl uvit:
byl jsem – sto pěrunů! – ze Slezské,
jinak jsem neuměl mluvit.

Na konec této části věnující se zmínkám o Slezsku jsem si nechal báseň Melč, která už vlastně bude tvořit přechod k dalšímu oddílu. Tato báseň vznikla až v roce 1936, kdy v téměř čistě německy hovořící vesnici Melč jihozápadně od Opavy byla otevřena škola s českým vyučovacím jazykem. Právě jako oslavu otevření školy Bezruč báseň složil. Píše v ní, že v Melči a okolí se zprvu hovořilo „naším“ (záměrně jej zatím nejmenuju) jazykem, ale pak se ves poněmčila, otevřením školy se ale bude moct vrátit ke své původní řeči. Slezsko je v této básni zmíněno až na konci a opět jen v zeměpisném významu, jako už v příkladech výše:


Nech vše hučí starou řečí,
rzání koní, zvonek kravský;
bude země slezská větší,
bohatší o Melč moravský!

V těchto slovech myslím zní spojení „slezská země“ trochu jinak, říká-li se zde, že země slezská bude větší, trochu to poutá pozornost k velikosti slezské země jako celku. Jakkoli to může někomu znít nadějně, neboť by to určitě byl nejsilnější poukaz na celou slezskou zemi ze všech ostatních básní (v některých básních se jen hovoří o tom, že daná událost se odehrává někde ve slezské zemi, ale o Slezsku jako celku tam není řeč), byl by to takový případ jediný. A navíc ho stejně zastiňuje to zdánlivě nepochopitelné Melč moravský. Napadá-li někoho, že Melč ležel(a) v takzvaných moravských enklávách ve Slezsku, je vedle, protože za Československa enklávy ztratily smysl a zanikly a Melč ani stejně nikdy k enklávám nepatřil(a). Zkrátka se nyní budeme muset podívat, jak jsou zastoupena slova Morava a moravský ve Slezských písních.
Než zase začnu uvádět citáty z básní, uvedu pro ilustraci počty: slova Slezsko či slezský je ve sbírce zastoupeno celkem sedmnáctkrát; slova Morava či moravský (a další odvozeniny) celkem třicetdevětkrát, tedy mnohem častěji, zdánlivě navzdory tomu, že sbírka se jmenuje Slezské písně.
První zastoupení moravského jména už tu zaznělo, je v básni Plumlov I a Bezruč v ní nadsázkou vyjadřuje nelibost nad tím, že Lichtenštejnové na Moravě vlastní obrovské majetky („Liechtenstein, Moravy pán z pólu k pólu“).
Další zmínka o Moravě je v básni Maškarní ples. Přiznám se, že smysl básně moc nechápu. Na začátku píše autor, že únorové maškarní zábavy ho nechávaly klidným, on se jich neúčastnil („V únoru nikdy jsem ze sebe nerobil blázna: můj život tich byl jak půlnoc a teskný jak září.“). Pak se zmiňuje, že jednou takovou zábavu aspoň viděl:


Maškarní ples jednou oknem jsem zadarmo spatřil:
Sokol a hasič a v gázových šatečkách děcko,
Španělka, Polka, s ní veselý kozák se bratřil,
bohyně, andělé, víly a čert ví, co všecko.
Městečka hlavy tři spanilé dcerky sem hledí:
Čechy a Morava, – ta třetí? – plynou pospolu;
to bude děvče z Těšínska? Nu, to aspoň vědí:
růžovou sukni má a černou k ní kamizolu.

Moc mně zmínka o Moravě není jasná, snad se pořádal nějaký maškarní ples, ve kterém tři postavy symbolizovaly Čechy, Moravu a Slezsko (Slezské písně vznikly z velké části v posledním desetiletí 19. století a to už v té době bylo české národní hnutí ve Slezsku natolik rozvinuté, že podobné národní motivy (spojení Čech, Moravy a Slezska bylo jedním z hlavních českých politických cílů) se skutečně mohly na zábavách uplatnit).
Pak na Moravu narazíme v již zmíněné básni Blendovice. Morava je jmenována hned na začátku, když básník prochází hřbitov:

Blendovským hřbitovem jednou jsem šel,
polské jsem počítal kříže.
Nech moravský lid, kněz polský tak chtěl,
bude tak do nebe blíže.

Je to zatím první příklad básní, v nichž Bezruč běduje nad poněmčováním a popolšťováním lašskými nářečími (ta samozřejmě nejsou nikdy jmenována) hovořícími obyvateli rakouského Slezska. A tyto obyvatele Bezruč označuje jako moravský lid. V tomto úryvku se říká, že ačkoli (nech užívá Bezruč důsledně místo či kéž, zde v přípustkovém významu) je na hřbitově pohřbíván moravský lid, náhrobky jsou polské, což asi znamená, že na nich jsou polské nápisy; je to vlastně tedy jakési popolšťování i po smrti.
Velmi zajímavá pro nás bude báseň Tošonovice. V se totiž poprvé mluví o identitě člověka ze Slezska a ještě o jazyku, jímž mluví. Básník šel z Frýdku do Těšína a cestou potkal děvče:


na silnici nadešel jsem
umné děvče z Tošonovic.

„S Panem Bog᾿, dźeń dobrý, pane.“

Tys-je Polka? „Ni, Moravka.“

„to jen u nás rektor Polák,
ten nám dává polské knížky,
ale my jen po moravsky
řondźimy, co z Tošonovic.“

V předchozí básni označil Bezruč obyvatele Bludovic u dnešního Havířova za moravský lid a stejně tak dívku, kterou potkal v Tošanovicích, což je v polovině cesty mezi Frýdkem-Místkem a Těšínem, označil (jejími slovy) za Moravanku (přičemž podle nářečí je zřejmé, že dívka byla místní). Zatím tedy Bezruč ve dvou básních označil obyvatele tehdejšího slezského Těšínska (které do roku 1782 nikdy nebylo politicky součástí Moravy stejně jako v Bezručově době) a jejich jazyk označil jako moravský. Ale dívejme se na další básně, zda to byla výjimka.
V básni Domaslovice (Domaslavice leží také v bývalém Těšínsku, nedaleko Tošanovic) se opět Bezruč záporně staví proti popolšťování:

Než na nás to přijde hoře,
než padneme v polské moře,
než nám na šíj vloží
polské jho páni z Těšína,
pros Ty za nás Hospodina,
služebníče Boží!

než nás posledního za dne
pod kříž polský složí,
nech moravské žalmy vzplanou
nad mohylou nasypanou,
služebníče Boží!

Básník mluví o moravských žalmech a protože žalmy se zpívají, je řeč opět o jazyku a Bezruč tedy opět zmiňuje moravský jazyk, a to zase v Těšínsku.
Na Moravu pak narazíme v básni Ligotka Kameralna, tam se však jako v básni Plumlov I jedná pouze o zeměpisné označení bez jiných významů:


Vzpomněl jsem si, na Moravě
světlá voda v černou padá.
Dvě hodiny, kde se sešly,
na jih tiché město leží.
Podávám vám z dálky ruku,
stejná ruka vás tam bije,
tak jak u nás po Beskydách.

V básni Střebovský mlýn vyjadřuje Bezruč opět nelibost nad popolšťováním a ztrátou rodného jazyka:

Ber, ber, ber lidu rodnou řeč, ber.
Rež hrnul do koše moravský děd,
moravsky říkal tu starky mé ret,
ber, ber, ber lidu rodnou řeč, ber.

Rež, rež, šeredná rež roste, rež
na poli otců mých. Střebovský mlýn
zní řečí cizinců. V rozběhlý klín
pýchy a bohatství padla má rež.

Z Hrnčířů krve jsem. Střebovský mlýn
hrčel mi do sluchu za mladých dní.
Pod drnem děd spí. Řeč falešná zní
se rtů mé přízně – miň střebovský mlýn.

Podle Bezruče je děd v Třebovicích (dnes součást Ostravy, v sousedství Poruby, na levém břehu Odry) moravský a stejně tak jeho jazyk je moravský. Je to první báseň, v níž nejsou Moravané a moravský jazyk jen v Těšínsku, ale i v opavské části tehdejšího Slezska.
Už zmíněna byla báseň Sedm havranů o nešťastném osudu jedné rodiny.


Prvého protkl žandarm, kdy neposlechl v krčmě,
bil žida do hlavy, neb Havran bije židy,
kde potká jich; snad z pýchy, ze svévole,
snad v prosté duši cítí,
že žid je vždycky vrah moravských lidí.

I tato báseň není bez zeměpisného určení. V začátcích básně se praví „Rod Havranů je známý v Děhylově“. Děhylov se nachází mezi Třebovicemi a Hlučínem (ale ještě v tehdejším rakouském Slezsku), takže už jde o druhou báseň, v níž mluví Bezruč o obyvatelích Opavska jako o Moravanech (moravských lidech).
Zase pouze zeměpisný význam má slovo Morava v básni , která už taky byla zmíněna:


Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.

Z předchozí souvislosti vyplývá, že tento úryvek opět hovoří o odnárodňování. Slova o přechodu na Moravu, za Ostravici, snad hovoří o tom, že z Těšínska se jeho (tedy jak z předchozích básní víme, moravský) lid stáhne na Moravu, jinými slovy z Těšínska (které je za Ostravicí) vymizí a zůstane jen na Moravě (tj. v tehdejším markrabství).
Další báseň má jméno Den Palackého a jako i v několika dalších básních Bezruč srovnává národně kvetoucí Prahu se Slezskem, kde jsou poměry přesně opačné. Začátek básně klade jednoznačně do kontrastu obě místa:

Já velikou viděl jsem národní slavnost.
(V mém kraji je pusto a šero a ticho.)
Viděl jsem českých měst metropoli,
zřel muže se zlatým řetězem stát,
před nímž se korouhve ukláněly,
(před židem z Polské a před panským hajným
do prachu klonil se burmistr mé vsi,
prose o chléb a chrást pro horníků děti),

Závěr básně pak opět líčí, jak moravské Slezsko podléhá tlaku Slezska polského a německého:


vidím, jak rdousí nás před Těšínem

Rotschild a Gutmann, grof Lary a Vlček
– a jasný Sir-markýz Gero –
zřím moravskou školu, již poněmčili,
zřím moravský kostel, jejž popolštili.

Zpívejte, těšte se, radujte se!
žil velký muž, ten probudil vás?
A nahoře na sever pod Beskydem
moravská vesnička dodýchala.

Z básně Dombrová uvedu jen první verš, protože se k ní ještě vrátím:

Jsme Moravci, ale jsme z Dombrové,

Doubrava (polsky Dąbrowa) je vesnice mezi Orlovou a Karvinou. Po básni Tošonovice (kde šlo o označení jedné dívky) je toto druhý případ, kdy Bezruč označuje obyvatele Těšínska výslovně jako Moravany. Je možné, že by se někdo mohl chytnout toho, že u Bezruče se hovoří o „Moravcích“ a ne „Moravanech“ (či „Moravácích“) a že to je jiná „etnická“ skupina než Moravané v tehdejším markrabství. Takto zřejmě uvažuje většina historických prací, které mluví o Hlučínsku, přinejmenším tedy volba jejich slov vytváří dojem, že obyvatelé Hlučínska neboli Moravci byli jakousi zvláštní etnickou skupinou, která nemá nic společného s Moravany. To je ale nesmyslná interpretace, Moravci je dříve rozšířená podoba jména Moravané a je zcela bezpečně doložena ze samotného jádra Moravy (např. Karel Starší ze Žerotína běžně užíval obratu „my Moravci jsme“) a je to také (dnešní) označení pro Moravany v některých jiných slovanských jazycích (třeba srbochorvatštině).
Máme-li tudíž někde pojmenování Moravci, pak to nelze vysvětlit jinak než jako skutečnost, že daní obyvatelé se tak pojmenovali, protože se považovali za obyvatele Moravy nebo k obyvatelům Moravy náležející. Samozřejmě je nutné dodat, že původní sounáležitost se mohla vlivem politických poměrů oslabit, ale pokud obyvatelé pro sebe vědomě nepřijali jiné jméno, znamená to, že jejich původní identita nebyla nahrazena jinou, byť třeba zeslábla (na druhou stranu měla pochopitelně řada obyčejných lidí jiné životní starosti než hloubat nad tím, za koho se mají považovat – že v tehdejším Slezsku byla sociální otázka palčivá, je z Bezručových básní dostatečně zřejmé).
V Těšínsku a dokonce i jen dva kilometry od Doubravy zůstává báseň Lazy. Lázy jsou dnes místní částí Orlové, za Bezruče to však byla samostatná vesnice a v básni Bezruč vyjadřuje obdiv k tehdejšímu jejímu starostovi, který v obci prosadil zřízení školy pro nepolské, tj. moravské děti:


Moravská škola skonává,
Poláci nám ji vzali,
moravská dávná zástava
se s cimbuří nám svalí,
vrah do hradu se dobývá,
ne do prachu nás srazí,
křik zoufalý se ozývá.
Kdo zachrání nám Lazy?

Hrot ostrý míří nám do plec,
boj lítý v tvrzi zuří,
chlop Křistek, věrný Moravec,
vystoupí na cimbuří;
a než se šiky unaví,
než neodrazí ránu,
chlop Křistek školu postaví
moravskou murovanú!

chlop Křistek, bitý Moravec,
on Lazů nepopustí.

Za předků stojí svatou věc,
za otců práva čistá,
chlop Křistek, pevný Moravec
a neuhýbá s místa,

Škola v Lázech je moravská proto, poněvadž se v ní mluví moravsky, takže zde opět jako v některých předchozích básních máme označení jazyka lašsky hovořících obyvatel Slezska jako moravského.
Následující báseň Polská Ostrava (o které již byla zmínka v článku Pod moravskou orlicí 8 – Společný osud) je velice zajímavá, protože se v ní objevuje spojení „moravský národ“. Co to znamená, to si ale schovám až na závěr. Báseň vznikla jako reakce na přejmenování obcí ve Slezsku a trvá na zachování dosavadních jmen (ještě se kvůli tomuto k básni vrátím později).

Jsem Polská Ostrava, však lidu moravského.

JSEM POLSKÁ OSTRAVA NÁRODA MORAVSKÉHO!

Učenec kožený, jemuž je život cizí,
ve středu sedí knih, tak jako pauk u dachu,
na mapě zakreslí, kde moravský lid zmizí,

Moravský národe, nedej mi jména bráti!

(Jen podotýkám, že velké písmo ve verši „Jsem Polská Ostrava národa moravského“ je originální, takto byla báseň napsána samotným autorem a otištěna.)
Báseň Valčice už jste si mohli přečíst celou v článku Pod moravskou orlicí 8 – Společný osud, zopakuju tedy jen tu část, kde je přímo jmenována Morava:


Rybníků zde trojice,
břeh kryt palachem:
zde končily hranice
a moravská zem!

Dnes za městem hranice,
držme proti všem:
dnes jsou naše Valčice,
zde moravská zem!

Srazte, děti, sklenice,
k čertu se smutkem:
zdrávy buďte Valčice
a moravská zem!

Ač se to může zdát divné, tato báseň skutečně patří do sbírky Slezské písně, zařazena je a jistě o Bezručovi leccos vypovídá. Zhodnocení si stejně jako u předchozí básně nechám až na závěr.
Báseň Hradec – Podolí patří k menšině básní, které se vztahují k Opavsku (Podolí je místní část Hradce nad Moravicí jižně od Opavy), básník v ní vyjadřuje naději, že současný proces rozšiřování cizích vlivů ve Slezsku (tedy poněmčování a popolšťování) je jen dočasný a zase se v budoucnu zvrátí a přinejmenším okolí Moravice bude zase národnostně moravské. Protože báseň není dlouhá, ocituju ji celou:

Tak před sto lety svítila
louč dymná večer v chatách k práci:
moravská žila idyla
na Podolí, v chýších na Hradci.

Duch cizí zemí proniká,
od Žimrovic jdou kalné vody:
grof pruský, z Branky fabrika
zdeptali v prach kmen domorodý.

Krvavý chamsin světem vál,
není svobody bez vichřice:
moravský chlop z poroby vstal
po obou stranách Moravice.

Za sto let? – Hlava nebolí
současníky té písně více:
kvést bude Hradec-Podolí
a bude šumět Moravice.

Následující dvě básně – poslední ve sbírce, v nichž je moravské jméno zmíněno – mají stejný motiv jako báseň Lazy, Bezruč v nich oslavuje vybudování moravské školy v uvedených vesnicích, a to v Děrném v roce 1935 a v Melči v roce 1936. Obě vesnice jsou na Opavsku, Děrné je dnes součástí Fulneku, Melč se nachází mezi Vítkovem a Opavou.
V básni Děrné píše Bezruč, že byla nejprve moravská, ale protože „synci z Děrného si brali bohaté děvuchy z Kujav“, které naopak mluvily německy, přestalo se v Děrném mluvit moravsky. Nová škola to však napraví, jak Bezruč doufá:

Rád jsem v srpnu v léta žárná
(dokud nebyl schýlen věkem)
běžel tebou, vsi má švarná,
na výšině nad Fulnekem.

Starou mapu rozestýlá
ruka – bylo dobře s námi;
moravská dědina byla
a na gruntech Sokol samý.

Mluví kolem jen mohyly,
kde zněl předků jazyk drahý.
vidí, že moravské byly
Čermná, Klokočov, Požahy.

Nové školy vidím rysy;
ta má úkol dobrý, slavný,
vrátit tebe, Děrné, kdysi
pod moravský prapor dávný.

Podobně doufá Bezruč v návrat moravské řeči do poněmčené Melči ve stejnojmenné básni, o níž už padla zmínka:

Zíráš na mne, cizí larvo,
z rysů čistých, v známém líci,
kam jsi šla, moravská barvo,
před sto lety Melč krášlící?

Melč byl centrem moravských vsí,
všecky hudly naši notu;
držely se ve sousedství
jako kury při kokotu.

Směj se na mne, zem opavská,
ač můj věk už nepobízí:
vystup ven, barvo moravská,
z nanesené malty cizí.

Dí mláď z Melče: Lege dar, wo
mährisch Blut hier – vielleicht geh ich…
Promluv k nim, moravská barvo,
rodovými jmény jejich!

Zaseto je dobré sémě,
zapuštěn pluh v úhor holý,
vstala ven z urvané země
pyšná tvrz moravské školy.

Nech vše hučí starou řečí,
rzání koní, zvonek kravský;
bude země slezská větší,
bohatší o Melč moravský!

Tyto dvě básně jsou zajímavé ještě jednou věcí, totiž tím, že ačkoli vznikly v době první československé republiky, kdy jedinou veřejně přípustnou národnostní ideologií byla idea češství případně čechoslovakizmu, Bezruč se úporně drží moravského jména.
Přestože na tomto místě bych již mohl učinit nějaký závěr, ještě tak neučiním, protože mě napadlo pro úplnost podívat se i na zastoupení českého jména ve Slezských písních. To se (ať jako zeměpisné či národnostní) označení objevuje ve sbírce méně často než předchozí jména, ale přece jen se vyskytuje.
Poprvé bylo zmíněno v básni Maškarní ples, jak už jsem citoval výše, takže odkazuju tam. V oné básni jméno Čechy o Bezručovi a jeho identitě nevypovídá nic.
Zajímavější je ale báseň Praga caput regni, která už tu taky byla zmíněna. Bezruč v ní srovnává v přepychu žijící Prahu a bídu Slezska, ale zároveň také vyjadřuje svůj odstup od české národní ideologie, která do Slezska pronikala.

My umíráme na severu
a já dědiny počítám,

kdo huláká do slezské noci:
jest Praha vaše záštita!?
Své bídné mluvě práva k žití
si nekoupím za trojníky,
nás česká pýcha nenasytí
a při Vltavě pomníky.

jen když nás osud Čechy zove,
nech po dědinách pohynem,
ty dámy a ti Sokolové,
ti křepčí pyšným Žofínem.

Kdy svitne světlo v české hlavě,
nám časem pošlou desítku,
a není co číst na Ostravě
a není školy ve Frydku.
Jak nás ta spřež tam dáví všecky,
to volá, křičí do nebe.
Z Čech v pomoc prapor vlastenecký?
Marš – ten si nechte pro sebe!

Mimo jiných věcí, které se z básně dají vyčíst a které si nechám do závěru, zde můžeme vidět, že Bezruč se kriticky vyjadřuje k tomu, že sice v Praze dávali hlasitě najevo nevoli nad národnostním útiskem „Čechů“ ve Slezsku, ale že tím jejich starost končila, pouhé vlastenecké symboly mu byly nedostatečné a očekával víc. Nakonec rozhořčeně napsal, že svou pomoc si Češi můžou „strčit zpátky do Čech“, protože jim ve Slezsku to nijak neprospěje.
Čechy zmiňuje Bezruč i v básni Škaredý zjev, v níž hovoří o sobě. Píše, že je škaredý, či spíš že připadá škaredý české společnosti v Praze. Nicméně musím říct, že se to sotva vztahuje na Bezručův tělesný vzhled (jak je ostatně vidět z ukázky), spíš se tak básník nějak přirovnává k bídné slezské zemi a jelikož v této bídné zemi tvoří básně, musí společnosti v bohaté Praze připadat také jako člověk bídný:

F…, to je škaredý fantom!
Tak řeknou konšelé Zlatého města,

Bůh ví, že jsem škaredý!
Puch mrtvoly ode mne táhne,
na rukou, na nohou puká mi maso,

sto roků stát budu čelem ku obloze vzpřímen,
ubitou šíjí se azuru dotknu,
já, Petr Bezruč, Ahasver svědomí Čechů,

Zde bude třeba pro pochopení smyslu něco terminologického výkladu. Ahasver je postava křesťanské mytologie, údajně se vysmíval Kristovu tvrzení, že se opět vrátí na zem a Kristus mu odpověděl, že se vrátí a on na něj bude do té doby čekat. A tak Ahasver dodnes bloudí po zemi a čeká na Kristův návrat. V přeneseném smyslu je Ahasver ten, kdo se nemůže usadit (i obrazně) a neustále neklidně bloudí, někdo kdo je neustále nespokojený. Bezruč jinými slovy říká, že Čechům neustále připomíná, že nemůžou být spokojeni sami se sebou, a nejspíš tak jinými slovy vyjadřuje to, co v předchozí básni Praga caput regni.
V básni Dombrová, také již zmíněné, vyjadřuje Bezruč nespokojenost s tím, že Češi přejmenovávají vesnice ve Slezsku, aby jejich jména zněla víc česky:

Jsme Moravci, ale jsme z Dombrové,
je možná jiný někdo z Doubravy.
Kde Doubrava, to vědí bohové,
snad při Praze, na břehu Vltavy.

Tak mluvil otec náš, mluvili dědové,
tak od kolébky znělo v šediny,
my žili jsme i zhasnem v Dombrové,
co, páni z Čech, nám křtíte dědiny?

Ta Doubrava – tak u nás nepraví,
tak z ciziny snad řondí rodáci.

Báseň Kalina III vznikla někdy po roce 1920 a básník v ní vyjadřuje nelibost nad rozdělením Těšínska mezi Československo a Polsko (též zmiňuje odstoupení části Oravy a spíše Polsku), z nějž viní Čechy:


A kdyby národ byl, jak ti, co přišli z Rusi
a z rovin francouzských a z šíjí hor italských,
a Praha falešná by byla nevydala
Spiš, Oravu a bratry za Těšínem,
(Čech falešný! – zahřeší chlop těšínský,
zaskřípe Oravan, zakleje gazda spišský)
nad hroby hrdinů, co padli u Těšína,
co polehli tam v roce devatnáctém,
bys kvetla vítězná též.

Zcela ojedinělé je užití českého jména v básni Setkání, kde je oproti obvyklým zvyklostem sbírky škola označena jako česká, nikoli moravská. Je to jediný případ, kdy je jazyk „lašských“ obyvatel Slezska označen jako český:


tak mne potkal markýz Gero.

Polské kněze dal do fary,
českou školu poněmčil mi.
Odpočinul, drahou pušku
pověsil mezi dva jilmy.

Prokletý vrah mojí mluvy!

Aby byl obraz Bezručových názorů na Slezsko a Moravu pokud možno co nejúplnější, podíval jsem se ještě, jak je ve Slezských písních užíván pojem národ (to je pojem ve sbírce velmi frekventovaný). Předem je ale třeba vědět, že slovo národ nemusí znamenat totéž co si pod tím představujeme dnes, může být užito taktéž ve významu lid.
První užití je v básni Maškarní ples, kde se dvakrát opakuje následující dvojverší:

Šťastnější národ nech karneval miluje a zná,
Těšín mi hleděl v kolébku – ty čteš mi to z tváří.

O básni už byla řeč, Bezruč v ní píše, že karnevaly nemá rád, ale jednou jeden zahlédl. Důvod proč je nemá rád, vyjádřil v prvním verši – ať si nějaký šťastnější národ užívá radovánek, ale ne my (já). Básník opět má na mysli Těšínsko případně celé Slezsko, které ve své bídě nemá na zábavu náladu. Co zde znamená slovo „národ“, není zcela jasné, nicméně interpretace „národ šťastnější než ten slezský“ je sotva možná vzhledem k tomu, co už tu zaznělo o básních obsahujících jméno Moravy.
Slovo „národ“ se dále objevuje v básni Jedna melodie. Jde o jednu ze sebehodnotících básní, Bezruč v ní hovoří o své básnické činnosti.


Jeden běs můj národ hlídá,
jeden kat mu hlavu sklání,
pod Beskydem jedna bída,
jedno dlouhé umírání.

Zde Bezruč hovoří o svém národu, ale přímo jej nejmenuje. Vzhledem k tomu, co už tu zaznělo o užití moravského jména se zřejmě myslí „můj moravský národ ve Slezsku“, ale protože v básni Blendovice (viz výše) hovoří o „svém slezském lidu“, je možné, že slovo národ zde má týž význam jako slovo lid, neboť takto se v 19. století slovo národ často užívalo.
Několikrát užité slovo národ v básni Jen jedenkrát nehovoří přímo o Slezsku ani o Moravě. Bezruč v první části vypráví symbolickou báji o bohovi, který seslal sluneční teplo a světlo jakémusi severskému národu:

To teskné jest a temné,
neb žádný den tam nezasvitne slunce.
Tam teskný žije národ
u věčném sněhu v začouzených jurtách,

v den jeden svitlo slunce:
a celý národ, poděšený září,
vráz prchl v černé jurty

O národu je dvakrát zmínka v básni Ondráš, v níž básník potkává na cestě legendárního zbojníka Ondráše a tomu v odpovědích na otázky líčí chmurné poměry lidu ve Slezsku, zejména z hlediska národnostního. Jaký přesně význam má národ, je zde těžko říct.


Bratře Ondro, z tvé jsem krve,
z tvé ojčizny od Těšína,
já písničky tiché zpívám…

„A co národ, nezpívá už?“

Vyhynuly naše písně,
děvuše se zalkne v hrdle,
zlým když okem ti ji změří,
co zelené šaty mají
a co cizí řečí řondzum,

Myslím, že se cosi trhlo
tichým smíchem v boku Lysé,
věčně tiché, mlčelivé,
zkamenělé slzy oné
národa porobeného,
co se dívá přes sto roků
na ten útisk při Beskydu:

Zvlášť ve druhém případě je těžké říct, zda se myslí porobený národ v národnostním smyslu nebo porobený lid v sociálním smyslu, neboť Bezruč psal o obojí porobě.
Spíš význam „lid“ má slovo národ v básni Dva hrobníci hovořící o dvou panských úřednících – hrobnících, neboť báseň má sociální charakter, nikoli národnostní:

Já chudobný goral z Beskyd
chodil v parnu, v zimní slotě.
Viděl jsem dva velké pány
za hrobníky při robotě.

Kdo vás najal na tu práci?

Žil bych bohat jako Midas,
bez starosti jako negr,
jenom umět národ šlapat,
jen mít jméno ?

Báseň Bernard Žár hovoří o odrodilci, který nechce mluvit řečí prostého lidu, která je jeho mateřská, a raději hovoří panskou řečí (asi němčinou). Protože je slovo národ spojeno s jazykem, má zde význam národnostní:

Z Frydku je Bernard Žár. Proto svůj
zapírá národ

dbá, aby prokletých pariů řečí
dům nebyl znesvěcen,
jí aby nemluvil krom pacholka tvor,

V krátké básni Nápis na hrob bojovníkův (tím bojovníkem myslí Bezruč sebe) je kromě národa i slovo buditel, ale ne ve stejném verši, buditel je spojeno se slovem lid:

Kdyby z toho měl být pomník,
co po tobě naházeli,
hrotem by se nebe dotknul,
mého lidu buditeli!

Čacký národ. Dávno dřímá,
ještě pomník hotov není:
ještě letí po tvém hrobě
těžký kámen po kameni.

Už byla řeč o básni , v níž Bezruč hovoří o sobě jako o básníkovi svého lidu. První zmínka o národu hovoří jen o Bezručově původu:


já z toho tichého národa vzešlý,

Podruhé pak mluví ve stejné básni o národu, jak ustupuje před cizím vlivem (Lucina je nářeční podoba jména řeky Lučiny, která pramení na úpatí Beskyd jihovýchodně od Frýdku, protéká Havířovem a jižně od Slezské Ostravy se vlévá do Ostravice, Olza se dnes jmenuje (nelogicky) Olše a dělí na dvě poloviny Těšín):


Hnulo se sedmdesáte tisíců,
na Olze před lety rozbit byl tábor,
daleko uhli jsme za Lucinu,
přejdem na Moravu, za Ostravici,
mlčící národ a vyhaslý kmen.

Už v básni Ondráš hovoří Bezruč o porobeném národě a totéž činí i v básni Slezské lesy, která už tu byla jmenována:

Jste tak jak já, slezské lesy, mé lesy!

Padá z vás jehličí v noci a v mlze,
porobeného to národa slze.

V rovněž již jmenované básni Škaredý zjev je slovo národ převzato z řeči českých (pražských) národních ideologů a politiků, neboť o nich je také řeč:

F…, to je škaredý fantom!
Tak řeknou konšelé Zlatého města,
tak řekne věhlasný národa vůdce,
zatřepou hlavičkou národní dámy,

Vůdcem národa se zde myslí vůdce českého národa, ale nevím, koho má na mysli. V závěru básně pak zase mluví Bezruč nikoli o národu českém, ale o svém (ani z této ani z jiné básně totiž nevyplývá, že český národ a „jeho“ národ jsou jedno a totéž; kdyby svým národem myslel český, nenapsal by o něm, že zahyne):


já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
porobeného národa bard.
Co robí se zajatým večerkem vltavská mládež?
Jak pozdvihli do výše Římané Spartaka vůdce?
Tak budu já stát – dávno můj zahyne národ
sto roků stát budu čelem ku obloze vzpřímen,
ubitou šíjí se azuru dotknu,
já, Petr Bezruč, Ahasver svědomí Čechů,
škaredý fantom a zašlého národa bard.

O svém národu mluví Bezruč i v básni Markýz Gero, který mu byl obzvlášť trnem v oku jako jeden z největších utlačovatelů a odnárodňovatelů lidu na Těšínsku (ve skutečnosti šlo o arcivévodu Fridricha Habsbursko-Lotrinského, vévodu Těšínského, vrchního polního maršálka rakouských vojsk, který měl v Těšínsku velké majetky):

A tam za hranicí najímá vrahy,
kypící pýchou a hořící žlučí.
Sám řekne: Mně je ten národ tak drahý

Tak se ti líbí ti za řekou muži,
tak blaze v jich středu, markýzi, je ti?
Znají jen věnce plést z trnových růží,
znají jen můj národ ubíjeti.

V již zmíněné básni Den Palackého je řeč o národu, přičemž je ze souvislosti patrné, že se mluví o národu českém v Čechách:

Já velikou viděl jsem národní slavnost.
(V mém kraji je pusto a šero a ticho.)
Viděl jsem českých měst metropoli,

Slovo národ zazní i v básni 1864-1904, která je věnována českému básníkovi Josefu Macharovi a se Slezskem a jeho lidem ani s Moravou nemá nic společného:


to jeden z těch, co od Sinaje hromy
k národu mluví a kam rukou sáhne,
(kdo miluje, ten bije) masku strhne,
tam modlu skácí, …

O básni Polská Ostrava již byla řeč a zazněly také dva verše, v němž Bezruč použil spojení „národ moravský“. Je to ale zároveň jediná báseň, v níž je u slova národ nějak výslovně konkretizováno, o jaký se jedná, jinak nikde podobné spojení není, ani národ český, ani národ slezský či jiný. Zbývá tedy citovat ještě jeden zbývající verš této básně:


Přibylec nadutý národa jazyk psuje:

V tomto případě je zajímavé uvažovat, jaký význam zde slovo „národ“ má. Slova přibylec a národ jsou v básni v kontrastu, protože není naznačeno, že přibylec kazí svůj jazyk a něco takového by ani nedávalo smysl. Verš má tedy smysl „nadutý cizinec kazí jazyk našeho národa“, přičemž cizincem je zde míněn Čech (báseň hovoří o úpravě jmen do spisovné češtiny). I tak však není jasné, zda národ neznamená lid. Pak by verš měl vyznění, že cizinec kazí jazyk (místního) lidu. … (moravský národ měl stejný jazyk jako český, v Těšínsku se mluvilo jinak než jinde na Moravě)
V básni s poněkud zvláštním názvem Hölderlin nad Neckarem (které odkazuje na německého básníka počátků 19. století Friedricha Hölderlina, který se narodil ve městě Lauffenu nad Neckarem) je národ postaven do kontrastu s bohatými vládci, takže má spíš sociální význam:


Sraz bohatým, ministrům masku s rysů:
každý, kdo vládne, parasit je nahý,
lže národu, chudobným bere mísu,
jen prostý muž je tiché duši drahý.

Tak je tomu i v básni Dvě mohyly, kde je význam ještě umocněn přidáním přívlastku prostý:


Žore, žij v mé duši žárem
ve svém dýmu sirém, šarém,
ve svých lesích, ve svých stráních
a s národem prostým na nich.

V následujícím úryvku (který naráží na rozdělení – podle Bezruče ztrátu – Těšínska) básně Hanys Horehleď užil básník obměnu rčení „jiný kraj, jiný mrav“; chce říct, že jiný národ by Těšínsko nevydal.


Když se polských pánů druž
na těšínském kraji zhlídla,
neřídil směr lodi muž,
baby byly u kormidla.
Jiný národ, jiný mrav:
kdo zem vydal s duší malou,
někde v zámku ční nad dav,
jinde pod tarpejskou skalou.

V básni Úspěch Bezruč mimo jiné naráží na utlačený slezský lid:


kdybys ty, deptaný národe,
uspaný, spoutaný obře,
kdybys tak písni mé rozuměl,
řekl bych: Zpíval jsem dobře.

Podobná slova týkající se stejné záležitosti (rozdělení Těšínska) jako v předpředchozí ukázce užil Bezruč i v básni Kalina III; národem se zde myslí obyvatelé Těšínska či Slezska.


A kdyby národ byl, jak ti, co přišli z Rusi
a z rovin francouzských a z šíjí hor italských,
a Praha falešná by byla nevydala
Spiš, Oravu a bratry za Těšínem,

nad hroby hrdinů, co padli u Těšína,
co polehli tam v roce devatnáctém,
bys kvetla vítězná též.

Podobně neurčitý význam jako ve většině předchozích básní má slovo národ v básni Beze mne a se mnou, ve které básník vyjadřuje pocit, že bez něho je veselí a radost, s ním jen smutek a bída:

Beze mne, beze mne květ národa,
beze mne nadšení a svoboda,

Jen se mnou, jen se mnou žal národa
a mladost uprchlá jako voda,

A přehled by nemohl být úplný, kdyby nezaznělo, jak Bezruč užívá slova vlast a otčina (lépe řečeno ojčizna, spisovná podoba ve sbírce Slezské písně není). Toto slovo se už nevyskytuje tak často jako slovo národ.
Poprvé se těmito dvěma slovy setkáme v básni Plumlov I, která už tu byla dvakrát zmíněna:


Čí je? Kdo jiný než Liechtenstein,

Tam v mojí vlasti je velký pán,
mnoho má hutí a dolů,
když už nám sebral půl ojčizny,
proč by nám nevzal i školu?

Vzhledem k tomu, že je v básni nejprve řeč o Moravě (Plumlovu) a pak se pozornost přenese na Slezsko, mohlo by se soudit, že uvedené výrazy vlast a ojčizna se vztahují na celé Slezsko a tudíž že Bezruč za svou vlast považoval Slezsko. Uvidíme, zda se to potvrdí u dalších básní.
V básni Jen jedenkrát se můžeme dočíst toto:


Jen jedenkráte kolem mne šla láska.
Vlas černý padl k pasu,
a sladkým hlasem hovořila ke mně:
„Vy dobrého jste srdce,
a s vámi bude šťastna každá žena“
a krátký plachý pohled,
jenž více děl než její sladká slova,
jež řekla sladkým tónem,
jak mluví se v mé vlasti u Těšína;
šel s její řečí!

Na tomto místě ono slovo působí, jako kdyby Bezruč svou vlastí myslel jen kraj u Těšína, nicméně jednoznačně se to říct nedá.
Ale v básni Ondráš najdeme stejné užití (tentokrát druhého synonyma). Básník legendárnímu loupežníkovi na jeho podezření, že je jeden z cizinců, kteří přišli utlačovat slezský lid, odpovídá:


Bratře Ondro, z tvé jsem krve,
z tvé ojčizny od Těšína,
já písničky tiché zpívám…

I v básni Tošonovice je slovo vlast omezeno na zmínky o Těšínsku:


Až se zase ve vlast vrátím,
půjdu z Frydku do Těšína,
přejdu Dobrou, Vojkovice,
půjdu kolem Tošonovic.

V básni Osud je se slovem ojčizna spojeno opět jen tehdejší Těšínsko:


Tak byl můj osud. Má ojčizno, sbohem,
sbohem buď, Ostravo, hory mé, sbohem,
sbohem, vy nevěrné Vítkovice,
sbohem, ty divoká Ostravice,

Báseň Osud byla poslední v první části tohoto textu, kde jsem vybral všechny úryvky básní, které obsahovaly jméno Slezska, Moravy a slova národ a vlast. A teď bych z toho měl učinit nějaký závěr. V první řadě je třeba odmítnout jako neopodstatněné veškeré úvahy o tom, že by snad v 19. (a v začátkem 20.) století existoval nějaký slezský národ. Petr Bezruč se ve Slezských písních o něm ani letmo nezmiňuje a jestliže pocházel ze Slezska a tak soucítil se slezským lidem, jak předvedl ve svých básních, sotva by se hlásil k jinému národu než slezskému a sotva by to nedával také najevo. Slezsko, jak jsme viděli, se v jeho básních objevuje téměř výhradně v zeměpisném smyslu, jako odraz skutečnosti, kterou nebylo možno přehlédnout (tak jako i dnes když hovoříme o krajích, aniž bychom tím říkali, že se s nimi ztotožňujeme a jejich existenci vítáme). Jen v jedné básni hovoří Bezruč o slezském lidu, ale tato jediná zmínka je příliš málo na to, aby z toho bylo možnou usuzovat na projev
existence slezského národa (kromě toho na jiném místě je tento slezský lid označen jako moravský lid). Navíc Bezruč nikde neříká „My Slezané“, ale zato říká „My Moravané (Moravci)“ (k tomu se ještě vrátím) a po takovém prohlášení je sotva možné připustit nějaký slezský národ. Ostatně rovněž i pokud se v některé básni u slova národ objevuje konkrétní přívlastek, je to zase moravský, ne slezský. Také mezi Slezskem a slovem vlast (ojčizna) není u Bezruče jednoduchý vztah – z výňatků příslušných básní opravdu vypadá, že tím slovem (slovy) básník označuje spíš něco jako rodný kraj než celé Slezsko (problém zde je sice ten, že Vašek pocházel z Opavy, ne z Těšínska, ale to nic nemusí znamenat). Že takové omezení užití slova vlast (otčina) nebylo v té době ojedinělé, o tom píše i Milan Řepa v knize Moravané nebo Češi? na příkladě Slovácka. Kromě toho jsem si všiml, že Bezruč se víckrát zmiňuje o Beskydech na místech, kde by mohl říct „ve
Slezsku“. Tak třeba v básni Dvě dědiny čteme:


Vzpomněl jsem si, na Moravě
světlá voda v černou padá.
Dvě hodiny, kde se sešly,
na jih tiché město leží.
Podávám vám z dálky ruku,
stejná ruka vás tam bije,
tak jak u nás po Beskydách.

Ještě nápadnější je to v básni Oni a my, kde je zase Slezsko (zmínkou o slezské orlici, Beskydy žádnou neměly!) dáno do kontrastu s Pruskem:


sem táhne se Ostrava, Hrušov i Přívoz,
sem z Lipiny, z Bašky a z Místka i z Frydku,
kdo naším je vrahem, jak roj táhne skřítků,
zde dýchá se lépe, zde není svět úzký,
dvé orlů se líbe, ten z Beskyd a pruský.

Pro názornost jsem také do výřezu z národnostní mapy Rakouska-Uherska vytištěné roku 1868 zanesl všechna místa, o nichž se Bezruč ve Slezských písních zmiňuje jako o moravských nebo v souvislosti s nimi hovoří o moravských osobách. Jak vidíme, jsou tam místa jak v Těšínsku tak Opavsku (vzhledem k zaměření básní na národnostní problémy Bezruč vybral města a vesnice z jazykového rozhraní). Kromě toho na mapě vidíme, že případný slezský národ by byl omezen na dvě od sebe oddělená nevelká území jižně od Opavy a na úzký pás území na Frýdecku přiléhající k moravské hranici:

Moravský národ ve slezských obcích u Bezruče

Teoreticky by sice bylo možno spekulovat, že někde nějaký slezský národ existoval, a jen Bezruč se o tom nezmínil. To ale považuju za nemožné. Ostatně i rakousko-uherská sčítání lidu znala pouze obcovací jazyky český, moravský a slovenský, nikoli ale slezský. Ačkoli by s někomu mohlo zdát, že na názvu jazyka nesejde, opak je pravdou. Na Moravě i mimo Moravu bylo známo, že jazyk slovanských Moravanů je (v podstatě) stejný jako jazyk slovanských obyvatel Čech, a přesto byl označován jako moravský, a to jasně ukazuje na existující moravské národní vědomí. Navíc můžeme pozorovat, že jak postupovalo počeštění Moravy, přizpůsobily se tomu i rakouské úřady, které nejpozději v posledním předválečném sčítání (1910) zjišťovaly už jen obcovací jazyk český. Jestliže ústup moravského obcovacího jazyka z úředních dokumentů odrážel ústup národního vědomí slovanských obyvatel Moravy od moravského k českému, pak neexistence slezského obcovacího jazyka v úředních dokumentech vypovídá o neexistenci slezského národního vědomí a
doplňuje tak výpověď Bezručovu. A tím pádem jsou zcela nesmyslné takové projevy jako komentář [65] pod článkem Morava a Slezsko aneb malé rýpnutí do slezské otázky pokud ta vůbec existuje, který říká „My Slezané taky v žádném případě nechceme být spojováni s moraváky , jsme svébytný národ s dávnou kulturou, kdy ještě žádná morava neexistovala.“
Já se však v tuto chvíli od Bezruče odkloním, neboť poznatek o neexistenci slezského národa v 19. a na začátku 20. století má vypovídací hodnotu i pro dnešek. Dnes se na rozdíl od Bezručovy doby hovoří (možná víc na „ostatní“ Moravě než ve Slezsku) o slezském národu, a to navzdory tomu, že sčítání lidu jsou jedinou příležitostí, kdy jej kdo zahlédl. Já (a myslím, že nejen já) tvrdím, že žádný slezský národ nevzniká, nicméně se najde určité množství lidí, kteří věří, že někde skryt očím veřejnosti slezský národ skutečně vzniká. Stoprocentně se nedá vyloučit vůbec nic, ale na co by takový národ vlastně navazoval? Do konce Rakouska-Uherska neexistoval a během první československé republiky sotva byly společenské podmínky pro jeho vznik – jazykové rozdělení Slezska se oproti Rakousku-Uhersku nezměnilo, změnilo se jedině to, že vzrostl tlak na počeštění národnostně lhostejných a německy a polsky hovořících obyvatel Slezska (které jako správní útvar už neexistovalo); to by ale těžko mohl být
impulz k vytváření nového národa. Pak přišla druhá světová válka a po ní rozsáhlé výměny obyvatel a to jistě nebyl příhodný okamžik pro vznik národa. Pokud by slezský národ skutečně vznik(a)l, pak by byl starý teprve nanejvýš nějaké to desetiletí, a jediné, o co by se mohl opřít, by bylo vědomí o existenci slezského vévodství v Rakousku-Uhersku, nikoli vědomí o nějakém dřívějším „my Slezané“. Nicméně pravdě bližší přece jen bude spíš to, že skutečně žádný slezský národ nevzniká a že z moravské strany neustále opakovaná solidární podpora slezskému národu je podpora duchů. Vždyť i těch pár (většinou rozvášněných) komentářů pod staršími články o Slezsku to koneckonců ukazuje: v komentáři [113] prvního článku o Slezsku jeho autor napsal: „… táboru slezského lidu na Ostré Hůrce u Háje ve Slezsku v roce 1990, který se doopravdy konal a kterého se skutečně zůčastnilo okolo stotisíce lidí, kteří údajně dle něj deklarovali příslušnost ke slezskému národu. Jenže neměl zcela pravdu. Tento dábor
lidu organizovala tehdy nově obnovená slezská kulturně-osvětová organizace Matice slezská, která se však vůbec neztotožňuje se slezským národem a dokonce proti uzákonění slezské národnosti podala protest k tehdejším vládním činitelům.
“ Pak také totéž vyjadřuje komentář [125] pod tímž článkem: „jak jste správně napsal, drtivá většina občanů na na slezském území v hranicích naší republiky se hlásí k české národnosti. My totiž své slezanství nestavíme na národnostním principu.“ No vidíte, Moravané! Ač dvě výpovědi nejsou statisticky vyčerpávající, není opravdu načase skoncovat s řečmi o slezskému národu?
Nicméně vraťme se zpět k Bezručovi. To hlavní, co jsem chtěl ukázat, totiž zda se projevuje u Bezruče slezský národ, jsem už ukázal, ale chtěl bych se ještě zastavit u toho, co se ze Slezských písní dá vyčíst o Bezručově osobní identitě, tj. za koho se Bezruč považoval. Národy, ke kterým by se Bezruč mohl přiřadit, by v úvahu ve Slezsku připadaly celkem čtyři: německý, polský, moravský a český. Jednoznačně můžeme vyloučit německý a polský, neboť pak by Bezruč nemohl v básních lkát nad popolšťováním a poněmčováním svého lidu. Poté zůstanou v úvahách jen dva, moravský a český. Budu se věnovat nejprve tomu druhému. Jméno české země nebo českého národa nepoužil ve svých básních Bezruč zase tak často a když tak učinil, dal najevo jakýsi odpor k Čechům. To ještě nemusí vypovídat o jeho národním vědomí, i dnes jsou někteří lidé na Moravě, kteří se hanlivě vyjadřují o Češích (jimiž myslí Čechy z Čech), ale přesto se považují sami za Čechy. Vypovídací hodnotu má víc to, že pokud (i nepřímo, třeba o škole) píše Bezruč
o jazyku, jmenuje jej jazykem moravským; a to nejen v básních vzniklých před 1. světovou válkou, ale i vzniklých ve 30. letech 20. století za Československa. Jelikož v 19. století věnovali propagátoři české národní ideologie hodně úsilí přesvědčit lidi na Moravě, aby svůj jazyk pojmenovávali jako český, domnívám se, že Bezruč mezi stoupence českého národního vědomí nepatřil. (Výjimkou je jedno jediné pojmenování jazyka slezského lidu jako jazyka českého, což si nedovedu vysvětlit, těžko říct, zda je to „freudovské“ přeřeknutí, či zda to vůbec má nějaký význam; napadá mě, že by se to snad dalo vysvětlit tím, že pod pseudonymem Petr Bezruč se skrývalo více lidí). Ale jako nejprůkaznější se mně jeví verš „jen když nás osud Čechy zove“ – pochybuju, že by se takto vyjádřil někdo, kdo by se sám cítil Čechem: řekne-li někdo, že „nás osud nazývá Čechy“, pak tím neříká „jsme Češi“, nýbrž „události dospěly až k tomu, že nás považují za Čechy“;
osud je totiž něco, co lidé nemají ve své moci, takže pokud něco přinese osud, je to něco, co pro co se lidé nerozhodli sami ze své vlastní vůle, ale co k nim přišlo z vnějšku. Možná by se to dalo vyložit i tak, že „nám bylo už na počátku dějin osudově dáno být Češi, s čímž nic nenaděláme“, což by bylo pojetí odpovídající vnímání českých „obrozenců“ 19. století, ale takovému pojetí nic nenasvědčuje.
Nakonec to tedy vypadá, že Bezruč za svou národní identitu považoval tu zbývající, tedy moravskou. Pro to svědčí nejvíc příznaků: jméno Moravy je jmenováno ve sbírce výrazně častěji než jména Slezska a Čech, jazyk obyvatel Slezska je (až na ojedinělou výjimku) nazýván vždy jako moravský, slovo národ užil Bezruč pouze s přívlastkem moravský a především užil spojení „my Moravci“, nikoli „my Češi“ nebo „my Slezané“. Přesto však na mě Bezručovo moravanství ve Slezských písních působí jakýmsi zvláštním dojmem: pokud je pro Bezruče slezský lid moravský a pokud do něj slovem „my“ přiřazuje také sebe, pak bych při jeho neustálém opakování, jak je situace tohoto moravského lidu ve Slezsku tíživá, očekával, že bude klást naději do spojení s ostatním moravským národem na Moravě nebo aspoň do podpory od nich, tedy něco jako „národ na obou březích Ostravice/Odry“, ale nic takového ve Slezských písních není; přitom by to bylo logické. Všechny zmínky o
Moravcích ve Slezských básních činí dojem, jako by jediní Moravané, které Bezruč znal, byli Moravané slezští. Na druhou stranu nejsou básně sbírky Slezské písně omezeny jen na tehdejší Slezsko, v leckterých básních Bezruč porovnává některá místa na Moravě s jinými místy ve Slezsku (třeba v básni Hanácká ves), ale jsou ve sbírce i moravským obcím věnované básně, které se Slezskem nemají vůbec nic společného, třeba Kyjov nebo Plumlov II). A ještě navíc máme ve Slezských písních báseň Valčice, která zase naopak vypovídá o vskutku vřelém vztahu Bezruče k Moravě:

Tři starečci kvapíce
stihli města lem:
nejsou-li to Valčice,
kynoucí nám třem.

Co vás těší nejvíce,
když dojdete sem?
Révu mají Valčice,
vínorodá zem!

Rybníků zde trojice,
břeh kryt palachem:
zde končily hranice
a moravská zem!

Dnes za městem hranice,
držme proti všem:
dnes jsou naše Valčice,
zde moravská zem!

Srazte, děti, sklenice,
k čertu se smutkem:
zdrávy buďte Valčice
a moravská zem!

Pod lipami silnice,
do Lednice jdem:
na shledanou Valčice,
vínorodá zem!

Bezruč zde navíc říká naše Valčice a protože jsem si nikde nevšiml, že by v některé básni s povděkem přijal vznik Československa, může to být jedině projev toho, že považoval Moravu skutečně za svou zemi.
Ještě poněkud mimo hlavní téma zmíním jednu věc; ta se týká „Lachů“. Bezruč v básni Polská Ostrava vyjadřuje nelibost nad tímto jménem:


Učenec kožený, jemuž je život cizí,
ve středu sedí knih, tak jako pauk u dachu,
na mapě zakreslí, kde moravský lid zmizí,
falešné hranice a nadává nám Lachů.

Toto jméno je původně označení pro Poláky (starší ukrajinský a ruský výraz pro Poláka je právě Ljach), a v tomto významu jej Bezruč v básni Kaštany (narážející po několikáté na rozdělení Těšínska a předání několika menších území na severu Slovenska Polsku) ještě užil (hláskově trochu odlišné, ale bezpochyby totožné):


Kdy Lech Oravu, Těšín urval,
Spiš, kraj, co hledí k Opolí:

Takže co mám říct závěrem? Asi bych se měl vrátit na začátek k čtenářskému komentáři, který mě přiměl se na Bezruče a jeho básně z hlediska moravské identity podívat. Několik (velmi málo) čtenářů mě za mé články o Slezsku napadlo silnými slovy, a ačkoli si myslím, že žádná z nich nejsou oprávněná (zejména slova o nenávisti), obzvlášť neoprávněná jsou slova „Vždyť vaším článkem se vracíme do období komunismu, tedy přesněji do let 1949 – 1989 kdy popírání Slezska bylo na denním pořádku…“ v jednom komentáři společně se zmínkou o Bezručovi. Já jsem prošel pouze sbírku Slezské písně, ale i z jiných jeho písemných výtvorů než této sbírky lze usuzovat na Bezručovo moravanství; např. nahlédnutím do katalogů knihoven najdeme pod jménem Petra Bezruče takové tituly jako Moravská zem a moravská řeč. Republika před svatým Petrem (z roku 1923) nebo Poznámky moravského čtenáře k Pravidlům českého pravopisu z r. 1941 (z roku 1942). Skutečnost, že Bezruč pocházel ze
Slezska, ale hlásil se k moravanství, tak představuje jeden z dokladů překážek, které se stavějí případnému slezskému uvědomění do cesty. Každá země potřebuje historické tradice, z nichž čerpá energii pro své zachování (současná neexistence moravské země je právě následkem zapomnění historických tradic), ale Slezsko by ve své minulosti nenalezlo moc povzbudivých opor pro svou existenci jako samostatné jednotné země. Pro dějiny Slezska je typická rozdělenost – (rakouské) Slezsko vlastně nikdy nebylo pořádně jednotné. Jeho územně největší (byť už dnes ne nejlidnatější) část – Opavsko – byla až do Třicetileté války přímou nebo volnou součástí Moravy a proti jejímu začlenění do Slezska její političtí představitelé protestovali natolik, že toto opatření muselo být o několik desetiletí odloženo. Nevím, jak si chtějí pěstitelé slezské identity takové historické události s hrdostí připomínat. Další dvě části požadovaného Slezska – Nisko (a to zase jen jeho jižní část, dnes Frývaldovsko-
Jesenicko) a Těšínsko – původně s Opavskem neměly nic společného; a tyto tři části nezačaly srůstat ani poté, co Opavsko připadlo Slezsku. Teprve po Habsburky prohrané Válce o rakouské dědictví byla z jihovýchodního okraje Slezska uměle vytvořena nová země (Marie Terezie uhájené části slezských knížectví nepřipojila k Moravě jen z toho důvodu, že doufala v opětné získání celého Slezska a Opava měla být do té doby jen dočasným hlavním městem) a její severní hranice byly stanoveny zcela uměle podle výsledku války a bez ohledu na jakékoli historické a ekonomické vazby (příznačné je, že nové ekonomické vazby v 19. století propojily rakouské Slezsko s Moravou); navíc země stejně zase nebyla jednotná ani nyní – územně byla rozdělena na dvě části (oddělovalo je moravské Ostravsko) a také národnostní rozdíly země se stále více prohlubovaly: zemi obývaly tři jazykové (etnické?) skupiny, které však měly rozdílné zájmy a nespolupracovaly na jednotě země. Zejména Poláci v Těšínsku usilovali o připojení k
Polsku a jednotu Slezska tak jednoznačně podrývali. Slezští Němci by rádi uchovali Slezsko celé, ale to proto, že doufali v jeho připojení k Německu s vyhlídkou poněmčení ostatních obyvatel Slezska – a když se ukázala tato varianta jako nereálná, neváhali si svůj díl Slezska oddělit, jak už jsem o tom psal dříve; takže ani Němci nehájili jednotu a zvláštní identitu slezské země. A pak tu byli národnostně dost vlažní obyvatelé, kteří si říkali Moravané a kteří se koncem 19. století počeštili, nicméně z jejich řad vzešel v letech 1865, 1866, 1870 nápad, že by se Slezsko rozdělilo tak, že Těšínsko by připadlo k Haliči a západní zbytek Slezska (nazvaný Opavsko, bez ohledu na to, že Nisko (Jesenicko) k Opavsku původně nepatřilo) měl být spojen s Moravou – i slezští Moravané tedy nakonec v myšlenkách bloudili jinde než u budování identity slezské země a slezské svébytnosti. A zase se musím ptát: i toto si chtějí dnešní toužitelé po slezské zemi připomínat? Skutečně: o co by se identita dnešní slezské
země opírala, když dějiny ukazují, že častější v ní byly odstředivé tendence než vůle po budování jednotné slezské země?
Od dokladů Bezručova vztahu jsem se dostal k dnešním slezským snahám, ale to je zcela logické. Každé dnešní státoprávní úsilí se pochopitelně opírá o nějaké dějinné podklady, protože z nich čerpá argumenty i vůbec důvody pro svou existenci. A úsilí o slezskou zemi je dějinnými doklady spíš podráženo než podporováno. Autor komentáře [10] pod článkem Ještě jednou ke Slezsku – druhá část si vyložil má slova v předchozích článcích tak, že prý si Slezsko určitou autonomii „nezaslouží“. Já ale neříkám, zda si zaslouží nebo ne (nejde mně o otázku morálního nároku), já říkám, že existence slezské země oddělené od Moravy by se neopírala o moc historických argumentů – rakouské Slezsko sice jako země v 19. století existovalo, ale jeho soudržnost i předchozí historická tradice byly vratké a rozhodně mělo mnohasetleté vazby na Moravu, a to nejen do 19. století, jak ukazuje i tento článek o Slezských písních
Petra Bezruče. Proto by tomu mělo odpovídat i budoucí uspořádání, nemělo by být odtržené od historických argumentů, které nevyznívají protimoravsky, jak několik jedinců tvrdí.
Autory ostře nesouhlasných komentářů pod předchozími články o Slezsku jsem několikrát vyzval, aby – pokud zásadně nesouhlasí s mou představou bývalého rakouského Slezska jako součásti Moravy – přednesli svou vlastní představu budoucího uspořádání v otázce Slezska. Nikdo z nich se k ničemu neměl, což je pro mě přinejmenším náznak toho, že ve „Slezsku“ ani nevědí, co chtějí – sice mají řeči proti Moravě, ale vlastní program pro svou slezskou zemi nemají (viz třeba komentář v již zmíněném komentáři [10] pod článkem Ještě jednou ke Slezsku – druhá část: Jenže na nějakou autonomii vám (a dovolím si říci, že nejenom já) kašlu. Jsem Čech. A ano, jestli existuje něco jako „soucitění se Slezskem“, tak je to pouze místní patriotismus. Nepřeji si autonomii Slezska, nepřeji si autonomii Moravy a už v žádném případě si nepřeju, aby v případě samostatnosti Moravy, „Slezsko“ patřilo pod Moravu). Jelikož se opakuju, že slezské aktivity podobné moravským se jaksi nemají k světu a jelikož není moudré, aby sami Moravani dávali od území bývalého rakouského Slezska ruce pryč, jako že se jich netýká, budu zase opakovat, že jedinou rozumnou variantou budoucího uspořádání je bývalé rakouské Slezsko součástí Moravy, tím spíš že má na Moravu četné historické vazby. Protože v budoucí Moravě bude muset existovat samosprávný mezičlánek mezi centrem a obcemi, bude vzhledem k sídelním, ekonomickým a částečně i zeměpisným poměrům jednou z těchto samosprávných oblastí i území zhruba totožné se slezskou expoziturou Země moravskoslezské z let 1945-1948 (viz tento obrázek) – na základě dřívějších diskusí o Slezsku se kloním k tomu, aby se v oblasti ostravské aglomerace méně přihlíželo k dřívějšímu vedení hranic a více přihlédlo k dnešním ekonomickým vazbám). Takové uspořádání by mělo uspokojit
skoro všechny, neboť v něm budou zohledněny jak historické vazby k Moravě (to jsem chtěl ukázat i článkem o Bezručovi), tak svéráz tohoto území, daný už tím, že po jistý čas nebylo přímo součástí Moravy.

Reklamy

9 thoughts on “Byl Petr Bezruč bard slezského národa?

  1. ◉ MoravaTady to zase žije. Kde jste všichni Moravané? Joséfek Babica z Prahe Orlové

  2. Tak asi tak, moravští pánové!Spiš a „spíše“ jsou dvě od sebe naprosto odlišné věci. Co ale čekat od moravisty, hledajícího cestu ke své pravdě, nikoliv pravdu samotnou? Co čekat od člověka, který neví, kdo byl Josef Koždoň a Slezská strana lidová? Kdo neví, kdo vyšel na Těšínském i Opavském Slezsku do ulic a protestoval, když byla vytvořena země Moravskoslezská a Slezsko bylo proti své vůli spojeno s Moravou? Kdo neví, odkud byli „hrdinové, co padli u Těšína, co polehli tam v roce devatnáctém“? Pro takového člověka je jen jedna odpověď, a to v jazyce „markýze Gera“, jazyce Olomouce i Brna ještě před několika desítkami let: WIR SIND UND BLEIBEN SCHLESIER! Slezsko není a nebude moravská kolonie!!

  3. ◉ [4]„Co čekat od člověka, který neví, kdo byl Josef Koždoň a Slezská strana lidová?“-To je zajímavá informace, to jsem dosud nevěděl, jen jsem slyšel pojem „každoňovci“, aniž bych věděl, kdoo přesně to byli, nicméně kvůli tomu nemusím nějak zvlášť panikařit, že jsou mé články vyhozené nazdařbůh z okna. Podstatou všech mých čtyřech článků je to, že v tzv. moravském Slezsku jako celku (!) není dnes žádná síla, která by chtěla celou (!) tuto zemi učinit státní jednotkou nebo ji připojit k polskému Slezsku. Vždy se tady v komentářích (už od prvního článku) ozývají lidé, kteří hovoří jen za nějakou část moravského Slezska, nejčastěji za východní Těšínsko (tj. východní v ČR). Když je tu někdo z Opavy, rozhořčuje se nad postavením Opavy, když je tu někdo z Těšínska, mluví o Těšínsku, Ostraváci upozorňují na význam Ostravy, atd. Nikdo ale nemá na mysli celý kraj od Javorníku až po Jablunkov.“WIR SIND UND BLEIBEN SCHLESIER!“ -No právě; o tom jsem v článích taky psal.“Slezsko není a nebude moravská kolonie!“-Ne, protože fakticky je a bylo součástí Moravy.

  4. Předchozí komentář je můj, omylem se mně tam dostalo jiné jméno odněkud jinud.

  5. No musím říct, že vy moraváci jste ještě větší idioti něž čecháčci

  6. > Morava…když měli Moravané svůj stát (Velkomoravská říše) tak to Češi ještě lezli po stromech, jako opice…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s