Konec Moravy?
(Obsah knihy zde)
KONEC MORAVY?
Druhá světová válka skončila, výstřely dozněly, do země se vrátil klid a mír. Lidé se s nadšením pustili do obnovy Československa a s nadějemi očekávali, co přinese budoucnost: všichni vítali, že znovuzřízený stát se nechce vracet k podobě předmnichovské republiky, že chce být spravedlivější v oblasti sociální, že vláda slibuje zjednodušení života politického, těšili se, že dojde k novému uspořádání také mezi Čechy a Slováky. Většina obyvatel Čech a Moravy totiž chápala Slovenské národní povstání v srpnu 1944 jako definitivní rozchod Slováků nejen s fašismem, ale i se separatismem, a spatřovala v něm manifestaci jejich vůle společně dál žít s Čechy v jednotném státě.
Obyvatelé Slaného, malého okresního města ve středních Čechách, měli proto radost, když ve zdejších kasárnách našel v roce 1945 své posádkové umístění 4. dopravní oddíl Československé armády, tvořený především vojáky slovenské národnosti. První poválečné léto uběhlo, skončil podzim a přišla zima. Počátkem roku 1946 stávající posádku vystřídalo nové osazenstvo: v polovině února dorazil do Slaného 3. dopravní oddíl, v němž byli takřka výlučně Češi. Ti, kdo zde sloužili dosud, měli odejít; z větší části domů, do civilu, jen nemnozí z nich byli převeleni jinam. Radost samozřejmě nebrala mezí.
Ve středu 20. února 1946 uspořádali mazáci v místním hostinci Na střelnici večírek na rozloučenou. Objednali si dokonce
[<159]
muziku, zpívalo se, pivo teklo proudem. Noví vojáci, kteří je přišli vystřídat a kteří dostali vycházku, pokládali za samozřejmé, že se budou radovat s nimi, odchod do civilu jim přáli a věděli, že zanedlouho půjdou domů rovněž, vždyť služba prvních poválečných odvedenců netrvala dlouho.
Čekalo je však nepříjemné překvapení.
U dveří hostince stála skupinka rozjařených Slováků a bránila příchozím ve vstupu.
„A čo si ty, Čech, alebo Moravák?“ ptali se hrozivě každého z nich. „Ukáž nám vojenskú knížku, lebo Česi tuna nemajú čo pohľadávať. Bavíme sa iba s Moravákmi, Česi sú kurvy!“
Někteří, rozpačití z neočekávaného uvítání, doklad skutečně ukázali, a pokud byli z Moravy, mohli jít dál. Ti z Čech se dočkali odmítnutí, někdy i pořádných žďuchanců, dovnitř je nepustili. Ostatní, když viděli, co se děje, se u dveří raději otočili a odešli sami.
Uvnitř vládla nálada pořádně bouřlivá. Zpívaly se slovenské národní písničky, ale také pochody z doby Slovenského státu. „My Čechom eště ukážeme, kto sú Slováci!“ křičel jeden z přítomných za souhlasného potlesku ostatních.
„Spojíme sa s Moravákmi, vytvoríme bielych partizánov a Česi môžu ísť do rici!“ přidal se jiný. „Veru že hej,“ vykřikl jakýsi svobodník. „Moraváci sú naši bratia, a keď prídeme domov, povieme našim tam, aké sú Česi kurvy a ako to tuna vyzerá! Dva roky sme boli na fronte a teraz nám zasa rozkazujú!“
Těch pár vojáků z Moravy, kteří se dostali dovnitř, sedělo překvapeně a zaraženě. Takové uvítání nečekali. A když Slovákům úměrně počtu vypitých piv rostla kuráž a začali se zdravit zdviženou pravicí a výkřikem „Na stráž!“, opustili tuto nepovedenou zábavu a z restaurace odešli jinam.
Slaný je malé městečko a co se Na střelnici odehrálo, nezůstalo utajeno. A tak již následujícího dne musel vojín František Švec, narozený v Popovicích, okres Uherské Hradiště, k výslechu na velitelství. A po něm vojín Antonín Frejka, rovněž rodák z Moravy, a další. Výslech sice vedl jejich velitel, ale přítomni
[<160]
byli i důstojníci vojenské kontrarozvědky. Včerejší události přikládali velký význam. Do zprávy odeslané Oblastní správě Obranného zpravodajství pro střední Čechy uvedli: „Z hlášení uvedených vojínů je vidno, že Slováci dělají všeobecně rozdíl mezi Moravany a Čechy! Přičemž snaží se Moravany ovlivnit a rozjitřit je proti Čechům. Vojíni odmítají tuto propagandu s poukazem na jednotnost čsl. republiky a projevují nad tím velkou nelibost…“1/
Událost ve Slaném přesvědčivě vypovídá o smýšlení Moravanů těsně po skončení druhé světové války. Jejich stanovisko nebylo výjimečné, sdíleli je snad všichni obyvatelé Moravy. Připomeňme si třeba jen, jak se vyjadřoval deník Rovnost, list vydávaný Komunistickou stranou Československa na Moravě. Již 2. června 1945 přinesl pod výmluvným titulkem Morava půjde s vámi článek z pera brněnského vědce Čestmíra Jeřábka. Přihlásil se nedvojsmyslně k jednotě českého národa a k budování československého státu – i když Moravany přece jen chápal jako svébytnou skupinu Čechů, odlišných od ostatních tím, že žijí ve své vlastní zemi posvěcené tisíciletou tradicí i odlišným vývojem, a vědomých si této odlišnosti.
„Moravané představují můstek mezi Čechy a Slováky,“ zopakoval oblíbenou floskuli. Nicméně zdůraznil, že Moravané také „cítí živě povinnost zúčastnit se s vypjatou energií práce“ na obnově republiky a že „chtějí položit na vážky svůj tvůrčí výnos a nikterak nehodlají v obecném kulturním dění, jehož slibný rozmach s tak krásnou a povzbuzující důvěřivostí předpověděl ministr informací, hráti tradiční roli Popelky“.
Jeřábek odmítl názor, že by Moravané chtěli „pěstit malichernou svojskost a separatistickou odlišnost“, neboť něco takového dokázali našemu lidu pořádně znechutit Hitlerovi propagandističtí agenti, kteří „své naděje v našich zemích budovali v neposlední řadě na umělé kmenové a kulturní atomisaci našeho národa“. Dosáhli tím ovšem pouze toho – píše Jeřábek – „že poctivému Čechu zošklivili všechno, co páchlo krajovým separatismem, ba dovedli na čas zprotivit i jakýkoli… projev odlišnosti v rámci naší národní celistvosti“. A tak, končí svůj vzkaz
[<161]
do Prahy, Morava skutečně půjde s vámi, ale „půjde ne proto, poněvadž je poslušná a trpně přizpůsobivá, ale poněvadž moravská duše je právě nyní po zkušenostech nacistické kulturní hrůzovlády naladěna souzvučně s vedoucím motivem vašich výzev.“2/
Opravdu nelze pochybovat o tom, že průběh války, okupace Čech a Moravy Německem a vytvoření protektorátu stmelily obyvatele obou zemí více, než staletí společného státu předtím, a že výrazně upevnily jejich československé smýšlení. Obyvatelé Moravy v prvních měsících po osvobození ostatně neměli důvod k nějakým projevům nespokojenosti či k žehrání vůči Čechům z Čech.
Přestože prezident Beneš i nová vláda opakovaně zdůrazňovali, že se nehodlají vracet k modelu předmnichovské republiky, nýbrž že chtějí budovat stát nový, takzvaně „lidově demokratický“, předválečné zemské zřízení respektovali. Nové Československo pomalu obnovovalo svůj život na zemských principech, zemské instituce se konstituovaly takřka ve všech oblastech veřejného života. Jen místo prvorepublikových orgánů státní správy se moci ujímaly národní výbory; Zemský národní výbor pro Zemi moravskoslezskou se ustavil bezprostředně po skončení válečných operací na Moravě.3/
Již v prvních týdnech po osvobození se spontánně a velmi rychle ustavovaly i další instituce a organizace na zemské úrovni: v polovině července 1945 vznikl Blok výtvarníků v Zemi moravskoslezské a Klub přátel umění-Moravskoslezské ústředí,4/ které si kladly ze úkol přispět k povznesení moravského a slezského výtvarného umění, k pořádání výstav i k budování odborných knihoven a čítáren „po celé zemi Moravskoslezské“, v srpnu 1945 vznikla Zemská kulturní rada s celou řadou odborných sekcí,5/ spontánně se rozvinulo hnutí za založení Moravské filharmonie, neboť – podle názoru iniciátorů – moravská hudební kultura „rostla ze svízelných poměrů hmotných, národnostních ve stálém zápase s utlačovateli, a přece silou svého ingenia se povznesla na vysoký stupeň samorostlosti a organisační svébytnosti“.6/
[<162]
Podobných příkladů by bylo možno uvést celou řadu, zemský princip se uplatňoval naprosto důsledně i v organizacích zájmových; jako příklad lze uvést třeba moravské jeskyňáře, kteří hned v létě 1945 založili Český speleologický klub pro Zemi moravskoslezskou, či motoristy, z jejichž popudu začal v září 1945 pracovat Český autoklub Moravy a Slezska.7/ Nelze ovšem nezdůraznit právě přívlastek „český“ v názvu těchto organizací: po přestálém nebezpečí germanizace cítili slovanští obyvatelé Moravy své češství velmi silně a chtěli je tímto způsobem demonstrovat.
Zemský princip hrál dominantní roli i při řízení hospodářského života Moravy a Slezska: komise pro národní správy, která vznikla při Zemském národním výboru, sice připouštěla, že je třeba, aby se průmyslové záležitosti soustřeďovaly v ministerstvu průmyslu v Praze, požadovala však současně, aby „ve všech věcech, týkajících se Moravy a Slezska, byl o jednání podrobně informován Zemský národní výbor v Brně“. Podobné stanovisko v této otázce zaujaly i ostatní komise, konstatovala Rovnost a dodala, že Zemský národní výbor rozhodl, že „na podporu moravského hospodářství budou zřízeny nové zemské výzkumné ústavy“.8/ Předpokládalo se sice, že zásadní otázky hospodářského plánu budou řešeny v Praze, nicméně Zemský národní výbor se usnesl na založení samostatného plánovacího ústavu v Brně. který měl dbát na to, „aby byly v rámci celostátního plánování zajištěny zájmy Moravy a Slezska“.9/
Z různých náznaků lze soudit, že vedoucí představitelé Moravy si přes zdůrazňování svého češství uvědomovali i nyní svoji odlišnost od Čech a že byli odhodláni ji i nadále podporovat. Projevilo se to například při osídlování moravského pohraničí; jeho organizátoři chtěli, aby si noví obyvatelé, většinou z vnitrozemí Moravy, uchovali svůj „půvab kmenový“ a přinesli do hraničních obcí „malebnost svých krojů, svéráz moravský a poesii svých lidových písní“.10/
Nové vedení Země moravskoslezské se energicky dožadovalo svých práv, mnohdy však naráželo na nepochopení v Praze. „Provádíme rozumnou decentralisaci v praxi, i když namnoze
[<163]
narážíme na dlouholetou úřednickou centralistickou praxi některých pražských ministerstev,“ stěžoval si v novinách předseda Zemského národního výboru pro Zemi moravskoslezskou prof. František Loubal.11/ „Ve smyslu vládního programu a prohlášení pana presidenta republiky trváme na zásadě, že vládě přísluší především činnost normativní a nám, zemským orgánům, činnost výkonná. Také v otázkách rázu celostátního, a nikoliv tedy jen zemského, chceme, aby byl náš hlas slyšen, než padne definitivní rozhodnutí. Není v tom žádný separatismus, ale jen touha, aby se posloužilo dobré věci,“ pokračoval.
Zemský národní výbor se musel proti opět se vzmáhajícímu pragocentrismu nejednou energicky ohradit. Počátkem července 1945 rozhodně protestoval proti záměru ministerstva přeložit odbornou skupinu vlnařského průmyslu z Brna do Prahy, přestože i po válce zůstávalo nejdůležitějším střediskem vinařského průmyslu v republice moravské hlavní město.12/
Manifestací pevného úmyslu rozhodně prosazovat zemskou samosprávu v co nejširší míře se stal pracovní sjezd předsedů okresních národních výborů, uspořádaný dne 18. července 1945 v Brně. Jeho jednání proběhlo ve sněmovní síni Zemského domu, vyzdobené nejen vlajkami československými a sovětskými, ale kupodivu také moravskými,13/ které se veřejně neobjevily již čtvrt století od okamžiku, kdy Národní shromážděni v roce 1920 jejich užívání zakázalo. Hlavní projev pronesl předseda Zemského národního výboru pro Zemi moravskoslezskou prof. František Loubal. Ve své řeči připomněl dějiny moravských stavovských sněmů, zdůraznil návaznost Zemského národního výboru na staré zemské instituce a poukázal zejména na skutečnost, že poprvé v historii země zasedají v jejím sněmu „pouze Češi, skuteční zástupci moravského lidu“.14/
V průběhu sjezdu složili do rukou předsedy Zemského národního výboru slib členové okresních národních výborů a předsedové místních národních výborů. Účastníci sjezdu jednali o osídlováni moravského pohraničí, o zakládání zemědělských družstev, o obnově moravského průmyslu, jakož i o problémech kulturních, sociálních a zdravotních. V závěru jednání byla „po
[<164]
živé rozpravě o pokusech o odtrhnutí jednotlivých krajů a o exposituře Zemského národního výboru v Mor. Ostravě vypracována resoluce o nedotknutelnosti hranic a celistvosti země, která vyjadřuje vůli moravského lidu, vyjádřenou jeho lidově-demokratickými zástupci, aby země Moravskoslezská žila svým životem jako nedělitelný politický, hospodářský a kulturní celek.“15/
Přijatá rezoluce byla reakcí na snahy Komunistické sírany Československa vytlouci z nové situace vlastní politický kapitál. Jejím předákům zcela jistě nevyhovovalo, že předseda Zemského národního výboru prof. Loubal se hlásil k národním socialistům, a že tedy neměli sami možnost práci tohoto orgánu řídit přímo. Využili proto odstředivých tendencí, které ve Slezsku objektivně existovaly kolem Slezské národní rady, jež se zde koncem války ustavila jako představitelka všeho odboje ve Slezsku, a zahájili kampaň za zřízení samostatné Země slezské s vlastními plnoprávnými zemskými orgány.
Dělali si přitom samozřejmě naděje, že zde, ve Slezsku, by mohli získat většinu. Ostatně, komunisté měli od samého počátku ve stávající expozituře Zemského národního výboru v Brně pro Slezsko převahu: zatímco Zemský národní výbor v Brně byl složen od samého počátku paritně, v expozituře zasedalo v šestadvacetičlenném plénu 9 komunistů, 7 sociálních demokratů, 5 národních socialistů, 4 příslušníci Československé strany lidové a 1 nestraník. Krajská organizace KSČ se vždy hlásila ke slezské expozituře Zemského národního výboru jako ke své záležitosti.16/
Komunisté, kteří s plány na osamostatnění Země slezské utrpěli na sjezdu předsedů okresních národních výborů porážku, své stanovisko zopakovali veřejně o týden později, 28. července 1945, na stránkách svého listu Rovnost v článku O slezskou samosprávu. Snášeli v něm důkazy o tom, že je „velmi těžko, ne-li zcela vyloučeno spravovat tak odlehlé oblasti ze vzdáleného Brna“, které „je excentricky položeno vzhledem ke Slezsku“.17/ Většina členů národního výboru a zejména jeho předseda prof. Loubal však proti komunistickým snahám energicky vystupovali
[<165]
a opravdu se jim všem snahám o rozbití Země moravskoslezské podařilo zabránit.
Zemský národní výbor se těšil oblibě a důvěře veřejnosti. Vyvíjel skutečně intenzivní snahu o povznesení Moravy a Slezska: dne 21. srpna 1945 se rozhodl požádat vládu o přeložení Státního reprodukčního ústavu z Liberce do Brna, „protože země Moravskoslezská nemá dosud žádného podobného ústavu, zatímco Čechy a Slovensko již své mají,“18/ dne 11. září 1945 přijal ve snaze udržet a podpořit moravský svéráz usnesení o založení Školy lidového umění ve Strážnici,19/ protestoval proti rozhodnutí ministerstva školství a osvěty nezřídit v Brně vysokou školu hudební atd.20/ Není divu, že svou prací brzy vzbudil nelibost pražských centralistů a že vzájemné konflikty byly stále častější. Členové jeho předsednictva si dokonce dne 21. srpna 1945 stěžovali na „centralisační úsilí některých ministerstev a ústředních úřadů, které znemožňuje plné rozvinutí moravskoslezské samosprávy“21/ prezidentu republiky Eduardu Benešovi, avšak bez výraznější
odezvy.
Personální složení Zemského národního výboru, který se na Moravě a ve Slezsku bezprostředně po osvobození ujal moci, bylo – stejně jako v případě Zemského národního výboru pro Čechy či expozitury zemského národního výboru pro Slezsko – výsledkem jednání a dohod mezi představiteli jednotlivých stran Národní fronty, které se v roce 1945 konstituovaly. Jak se však situace v Československu postupně stabilizovala, vyvstala potřeba legalizovat obsazení těchto orgánů, a vláda proto vydala nařízení o prvních volbách do okresních a zemských národních výborů. Nejednalo se však ještě o volby přímé, nýbrž o volby prováděné voliteli.22/
V Zemi moravskoslezské volby proběhly 14. října 1945, ustavující schůze nového zemského národního výboru v Brně se uskutečnila o necelé tři týdny později, 31. října 1945; Zemský národní výbor pro Zemi moravskoslezskou se po volbách ustavil jako první v Československu. Nově zvolení členové – včetně předsedy, jímž se opět stal prof. František Loubal – složili slib do rukou ministra vnitra Noska, který pronesl projev, v němž novému
[<166]
orgánu popřál hodně úspěchů. „Národní výbory se stávají novým lidovým způsobem demokratické správy a přál bych si,“ zakončil, „abyste v nich hlavně vy, v Zemském národním výboře moravském, pracovali ve svaté jednotě pro blaho všeho lidu.“
Po Noskovi se ujal slova staronový předseda Zemského národního výboru prof. Loubal. Hovořil o nejdůležitějších úkolech, které před nově zvoleným shromážděním stojí a nastínil také svoji představu o pravomocích, které by měly zemské samosprávě připadnout.
„Při konečné úpravě ústavních poměrů budeme žádati, aby zemím připadla celá vnitřní správa, pokud si ji nevyhradí ústřední správa. V zemi pak chceme míti sněm s mocí zákonodárnou pro všechny věci, jež náleží do působnosti zemí; silný výkonný orgán, zemskou hospodářskou radu a zemský správní soud. Naše věcná působnost musí býti ovšem zajištěna finančně,“ řekl Loubal za hlasitého potlesku přítomných. „Při konečné úpravě budeme žádati opravdovou finanční výsost pro zemi, aby mohla z ní též vyrovnávati rozdíly v poplatnosti podřízených svazků. Budeme při tom usilovati, aby výnos naší výroby byl zdaněn v zemi a pomocí účelné distribuce průmyslu vytvořena byla na Moravě a ve Slezsku daňová základna stejná jako v Čechách,“ pokračoval.23/
Nově zvolený Zemský národní výbor pro Zemi moravskoslezskou skutečně vystupoval od samého začátku velmi sebevědomě a důrazně hájil zájmy země oproti Praze i Čechám. Při každé příležitosti upozorňoval na křivdy a bezpráví, jichž se pražské centrum dopouštělo: dne 20. listopadu 1945 protestoval na schůzi rady Zemského národního výboru „proti jednání ministerstev ve všech oborech ve věcech decentralisace a hlavně zásobování“ zdravotní referent, jenž Prahu obviňoval z diskriminace Moravy při zásobování uhlím, v důsledku čehož nemohly nemocnice v zimním období zahájit řádně svoji práci.24/
Jeho slova potvrdil o týden později i předseda prof. Loubal, který musel konstatovat, „že Praha disponuje ostravským uhlím a naším dřevem, že z Moravy se odváží uhlí a dříví do Čech, opačně však Morava z Čech ani uhlí ani dříví nedostane“.25/
[<167]
Proti vykořisťování Moravy protestovali 30. listopadu 1945 také představitelé moravské a brněnské „veřejné lidové správy“, odborů, průmyslu a zásobování, kteří se sešli na společné poradě a kteří konstatovali, že „je třeba, aby tíha omezovacích opatření spočívala na všech krajích a na všech občanech rovnoměrně“.26/
Předseda Zemského národního výboru prof. Loubal si na tyto skutečnosti stěžoval také na stránkách pražského deníku své národně socialistické strany Svobodné slovo. Upozornil mimo jiné na to, že české listy přinášejí o Moravě jen málo zpráv, a pak se zaměřil na nespravedlivé rozdělování zásob mezi Čechy a Moravu. „Z oficiální zprávy o poradách o uhlí se například dovídáme, že domácí otop uhlím bude v Čechách kryt ze 30 procent a v zemi Moravskoslezské jen z 20 proč. Marně se táži proč? Či snad proto, že jsme proti zimě otužilejší? Víte, že jen v Brně je třeba na 2 miliony čtver. m. skla? Když je někdo u nás na Moravě, tak plně chápe naše těžkosti a starosti, slibuje, že nesmíme býti odstrčeni, a najednou z úst téhož muže jedné ústřední rozdělovny pak čteme zprávu, že na nás zapomněl 10 procenty uhlí. – A tak je to i v jiných případech, že se nám nedodrží sliby, které jsme ať přímo na Moravě nebo v Praze s kompetentními činiteli sjednali… Připomínám (to) také proto, aby i čtenáři v Čechách
věděli, proč se tak často ozývají ze země Moravskoslezské i nevrle hlasy a brojí proti tak zvanému pražskému centralismu.“27/
Setkáváme se zde s důkazy o tom, že i bezprostředně po skončení druhé světové války byl pocit moravanství mezi lidmi živý, a že dokonce stále nabýval na intenzitě. Měnil přirozeně svoji podobu, nevylučoval příslušnost obyvatel Moravy k českému národu, transformoval se stále jednoznačněji do podoby zemského patriotismu a projevoval se zejména odporem proti tzv. pragocentrismu. Ani při dobré vůli nelze přehlédnout, jak ústřední funkcionáři v Praze pomáhali k jeho vzniku a jak jej přiživovali svou soběstředností a bezohledným preferováním Prahy a Čech na úkor Moravy a Slezska. Je až s podivem, že se jiní během tak krátké doby podařilo dosáhnout tak výrazného posunu v mysli lidí: od nadšené a zcela spontánní manifestace svého češství bezprostředně po skončení války se obyvatelé Moravy postupem
[<168]
času stále více dostávali na pozice zdůrazňování svých odlišností, byli tlačeni k zaujímání obranných pozic, což se projevovalo nejen akcentováním zemských práv, ale nově i poukazem na odlišné historické tradice a odlišný lidový svéráz.
Již v prosinci 1945 se v Brně pod záštitou Zemské kulturní rady konala porada moravských národopisných pracovníků, která konstatovala nutnost obnovy národních krojů, nezbytnost dokumentace a sbíraní moravských lidových písní, jejich nahrávání na gramofonové desky atd.28/ Při národopisných akcích se nově zdůrazňovala „duše Moravanů“,29/ což se zejména v období první republiky již takřka neobjevovalo, a s plnou silou se projevovalo také moravanství Moravanů žijících již léta v Praze i jinde.30/
Pražský a český centralismus odmítali také moravskoslezští poslanci,31/ stejně jako všechny politické strany působící na Moravě a ve Slezsku. Prokázal to mimo jiné sjezd Národní fronty Země moravskoslezské, který se konal ve dnech 14. a 15. prosince 1945, a který se vedle snahy vyřešit nejvážnější vnitřní politické problémy Moravy a Slezska zaměřil také na „poukazování a uvádění nových příkladů pražské (a tím české) centralisace, po případě nesprávné decentralisace břemen“.32/
Nelze se divit, že tento vývoj se v Praze naprosto nelíbil a že právě odtud se ozývaly stále častěji hlasy, poukazující na „nepružnost“ a „nákladnost“ zemského zřízení, že právě odtud zaznělo první volání po jeho zrušení a nahrazení nějakou novou formou správy, krajskou či župní. U demokratických stran nestály tyto tendence na předním místě jejich politiky, komunisté však, jakožto členové strany centralistické a založené na direktivním řízení, vznášeli tento požadavek stále hlasitěji. Předseda KSČ Klement Gottwald již 28. března 1946 na VIII. sjezdu své strany z řečnické tribuny prohlásil, že „přechod od administrativy zemské k administrativě župní je podle mého soudu více než zralý“. Bezprostředně poté se za zrušení zemského zřízení postavil také komunistický předseda expozitury Zemského národního výboru pro Zemi moravskoslezskou v Moravské Ostravě ing. Vladimír Chamrád.33/
[<169]
A pak už zrušení zemského zřízení požadovalo rovněž takzvaně spontánní volání pracujícího lidu, které komunisté uměli vždy dokonale zaranžovat. Například závodní organizace KSČ ze strojírny Vítkovických železáren vznesla požadavek decentralizace lidové samosprávy, „protože zemské národní výbory se ukázaly těžkopádné a těžko kontrolovatelné“, brzy poté následovalo vyjádření závodní organizace KSČ v elektrárně téhož podniku, která navrhovala vytvoření župních národních výborů, a obdobných příkladů i z jiných částí země by se dalo uvést více – byly v souladu s tendencí ústředního výboru KSČ vytvořit župní zřízení.34/ Za voláním komunistických politiků o nutnosti „pokroku“, „racionalizace“ a „zefektivnění“ státní správy se však neskrývalo nic jiného, než touha po moci a po odstranění moravskoslezské zemské samosprávy jako jedné z vážných překážek na jejich cestě k nastolení totality v Československu.
Snaha komunistů o likvidaci zemského zřízení v Československu narazila na odpor ostatních stran Národní fronty, byť i nebyl vždy dostatečně rozhodný. Nejméně vyhraněné stanovisko zaujímali sociální demokraté. Sjezd jejich strany v roce 1945 se vyslovil rovněž pro župní zřízení, avšak brněnský sjezd v roce 1947 již zastával stanoviska mnohem zdrženlivější. V sociálně demokratické straně se na reorganizaci veřejné správy a samosprávy objevily různé názory, celkově však nakonec převládla spíše snaha zemské zřízení udržet.35/
Nejdůsledněji se za uchování historických zemí stavěla Československá strana lidová. Naprostá většina jejích funkcionářů zastávala názor, že krajské zřízení by bylo dražší, především ale ve snahách o jeho prosazení spatřovali snahu komunistů prosadit své vlastní stranické zájmy. Mimořádnou roli hrála i autorita předsedy strany msgra. Jana Šrámka, který se o uchování zemského zřízení osobně zasazoval.36/
Proto se také lidová strana před parlamentními volbami roku 1946 jako jediná dovolávala zemského zřízení a apelovala na zemský patriotismus Moravanů.
„MORAVA MORAVĚ!
Chcete, aby bylo zachováno zemské zřízení?
[<170]
Chcete, aby Brno zůstalo hlavním městem země Moravskoslezské?
Tedy volte číslo 2. Jedině Československá strana lidová se postaví PROTI ŽUPNÍMU ZŘÍZENÍ!
Jedině Československá strana lidová je pro zachování zemské samosprávy a zemských celků.
Moravané volí číslo 2.“37/
Lidovci byli skutečně jedinou československou politickou stranou, která do voleb v roce 1946 šla s požadavkem zachování zemského zřízení, jejich tvrzení, že nikdo jiný než oni se nevyslovil „pro zachování zemské samosprávy a zemských celků“, však neodpovídalo zcela pravdě. Po jistém váhání se totiž pro zemské uspořádání vyslovila i Československá strana národně socialistická. Její předáci se sice nad možností zavedení krajů či žup zamýšleli rovněž, dospěli však k závěru, že by nový systém byl dražší než zemský, a chápali také význam historické tradice, která je se zemským zřízením spojena.38/
Ve svém Návrhu programu Československé strany národně socialistické z roku 1947 sice o formě státní správy konkrétně nehovořili, centralismus však rozhodně odmítali. „Jednotný stát neznamená ovšem centralistický stát. Protože chceme stát demokratický, už tím se vyslovujeme pro nejrozsáhlejší decentralisaci územní i zájmovou, odbornou a odborovou. A decentralisace znamená nám zároveň co nejrozsáhlejší samosprávu.“39/
Jednoznačně se národní socialisté k zemskému zřízení přihlásili ve stejném roce ve vlastním návrhu nové československé ústavy, pro jehož zpracování si zřídili „zvláštní ústavní komisi, která zasedala a rokovala od podzimu 1946 až do nedávných dnů“, jak uvedl Prokop Drtina v předmluvě, která nesla datum 15. prosince 1947. „Plodem obětavé součinnosti jejích poslanců a odborníků, kteří se těchto porad zúčastnili, je úplný návrh ústavní listiny, který na základě porad ústavní komise strany zpracoval člen sboru expertů br. univ. profesor Vladimír Kubeš…“40/ Jejich dílo předpokládalo existenci zemského zřízení v Československu, existenci zemských sněmů se zákonodárnou mocí a existenci zemských vlád.41/
[<171]
Profesor Vladimír Kubeš patřil k těm nejpovolanějším, kdo mohli zpracování takového díla řídit a koordinovat. Byl skutečně ztělesněním symbiózy češství, moravanství a současně i evro-panství. Narodil se 19. července 1908 v Brně v uvědomělé české rodině, která se aktivně podílela na boji proti německé nadvládě v moravském hlavním městě. Od studentských let se zapojil do práce českých kulturních i politických spolků a přispíval k rozvoji českého národního života. Když mu bylo deset let, Rakousko se rozsypalo a vznikla samostatná Československá republika. Tím se pro jeho další život vytvořily zcela nové podmínky.
Po absolvování gymnázia mohl začít studovat na nové založené Masarykově univerzitě přímo v Brně, nemusel – na rozdíl od starších generací moravského dorostu – hledat zdroj vzdělání jinde. Ke studiu si vybral práva a prospíval velmi dobře. Cítil však stále silněji, že mu schází širší rozhled a srovnání se světem. Proto po promoci pokračoval v dalším prohlubování svých vědomostí v zahraničí. Vzdělával se na právnických fakultách v Heidelbergu, Paříži, Vídni a v Berlíně a jeho vzdělání zde nabylo skutečně evropské úrovně. Když se v roce 1934 vrátil, získala v něm Masarykova univerzita významnou oporu – stal se na její právnické fakultě docentem a v roce 1938, v necelých třiceti letech, byl dokonce navržen ke jmenování mimořádným profesorem. V další kariéře mu však zabránila německá okupace a zavření českých vysokých škol.
Vladimír Kubeš musel tak jako ostatní učitelé v roce 1939 z fakulty odejít a živit se soukromou praxí. Vědecké práci se však věnovat nepřestal: studoval i v těžkých letech okupace, promýšlel složité právnické problémy a výsledky svého poznání vtělil do celé řady knih, které během svého života napsal. Je autorem spisů Žaloby z bezdůvodného obohacení, Smlouvy proti dobrým mravům, Nemožnost plnění a právní normy, Právní filosofie XX. století další.
Osvobození od německých okupantů znamenalo pro docenta Kubeše začátek nového života: byl v nejlepším věku, stál na vrcholu tvůrčích sil, byl vzdělaný, uměl psát. Hned v roce 1945 se stal řádným profesorem Masarykovy univerzity a v necelých čtyřiceti
[<172]
letech, roce 1947, jej ostatní kolegové zvolili děkanem zdejší právnické fakulty.
Profesor Kubeš našel politické zázemí a oporu v Československé straně národněsocialistické, která jeho znalostí a vědomostí využila právě při zpracovávání návrhu nové československé ústavy. Jeho vůdčí duch zde prosadil své přesvědčení: české národní uvědomění, jež mu bylo vlastní, a současně vědomí příslušnosti k Moravě, které cítil rovněž silně, jej vedly k prosazení a zakotvení principu zemského zřízení i v návrhu na další uspořádání Československé republiky, které chtěli národní socialisté prosazovat. Nepodařilo se jim to však, k vážnějšímu projednávání jejich návrhu již nedošlo; úspěch komunistického převratu v roce 1948 to znemožnil.
Násilná změna poměrů se brzy dotkla i profesora Kubeše osobně – v roce 1948 byl odstraněn z funkce děkana Právnické fakulty Masarykovy univerzity, v roce 1949 jej Státní bezpečnost dokonce zatkla a v padesátých letech byl dlouhou dobu nezákonně vězněn.
Komunisté ale nezískali silný vliv na vývoj událostí na Moravě a v celé republice až po únorovém puči v roce 1848. Již výsledek parlamentních voleb, konaných 26. května 1946, jim přinesl výrazný úspěch: na území Čech, Moravy a Slezska získala jejich strana 40,17% hlasů a 93 mandátů v nově zvoleném Ústavodárném národním shromáždění, nejvíce ze všech stran Národní fronty. Z toho v Zemi moravskoslezské dosáhli 34,5% hlasů, tedy méně než v celostátním průměru. Naopak Československou stranu lidovou, která v rámci celé republiky získala pouze 20,24% hlasů, na Moravě volilo 27,6% voličů42/ – výrazně více než v průměru celostátním (ve srovnání s Čechami, kde ČSL obdržela jen 16,3% obyvatel, byl tento rozdíl ještě markantnější); je nesporné, že vedle silnějšího náboženského cítění Moravanů v tom sehrál svoji nemalou roli i apel strany na jejich podporu zemskému zřízení.
Výsledky parlamentních voleb se promítly i do činnosti národních výborů, včetně Zemského národního výboru pro Zemi moravskoslezskou.
[<173]
Již na schůzi vedení Národní fronty 17. dubna 1946 dospěly politické strany k dohodě, že do jednoho měsíce po volbách do Ústavodárného národního shromáždění se dosažené výsledky promítnou také do složení národních výborů všech stupňů. Legislativně je upravilo vládní nařízení z 27. května 1946 č. 120/ Sb., které mimo jiné stanovilo počet členů Zemského národního výboru Země moravskoslezské na osmdesát. Závěry voleb ovlivnily i jeho složení ve prospěch komunistů, kteří nyní obdrželi 28 mandátů, zatímco lidovci pouze 22, národní socialisté 17 a sociální demokraté 13. V Radě ZNV zaujali komunisté 11 křesel, lidovci 8, národní socialisté 6 a sociální demokraté 5.
Nové rozložení sil se pochopitelně promítlo i do obsazení nejvyšších funkcí – novým předsedou Zemského národního výboru se stal 31. července 1946 člen KSČ a šéfredaktor jejího moravského deníku Rovnost František Píšek, kterého později vystřídal další komunista Karel Svitavský, druhým místopředsedou se stal rovněž komunista, předseda slezské expozitury ing. Vladimír Chamrád, zatímco dosavadní předseda prof. František Loubal, který samozřejmě opět zastupoval národní socialisty, se stal až čtvrtým místopředsedou.43/
Není divu, že za této situace se Zemský národní výbor pro Zemi moravskoslezskou změnil z obránce zájmů země a jejích obyvatel v poslušný nástroj pražské vlády, vedené také komunistou – dokonce předsedou Komunistické strany Československa – Klementem Gottwaldem; ten samozřejmě na nějaké skutečné samosprávě či odlišnosti Moravy a Slezska neměl nejmenší zájem. Zásadní personální změny, k nimž ve složení Zemského národního výboru pro Zemi moravskoslezskou po parlamentních volbách v roce 1946 došlo, pochopitelně sehrály negativní roli i v průběhu komunistického puče v únoru 1948, neboť komunisté měli tento orgán, který mohl celkový politický vývoj v republice významně ovlivnit, od samého počátku pevně ve svých rukou.
Po únoru 1948 měli komunisté již zcela volné ruce: aby mohli Československo úspěšně zmrzačit, museli zničit Moravu a Slezsko jako samostatný správní a samosprávný celek; stejně nebezpečná
[<174]
jim ovšem byla i existence Země české. Proto v průběhu roku podnikali rychlé a konkrétní kroky ke zrušení zemského zřízení a jeho nahrazení krajským uspořádáním.
Ustanovení o zavedení krajského zřízení v Československu obsahovala již nová komunistická ústava, kterou zglajchšaltované Ústavodárné národní shromáždění schválilo 9. května 1948 podle představ nových komunistických pánů. Zbývalo jen uvést je v život. Ve středu 26. října 1948 proto přijala vláda Československé republiky na svém 18. zasedání za předsednictví Antonína Zápotockého na návrh ministra vnitra Noska usnesení, jímž schválila osnovy zákona o krajském zřízení a návrh příslušných prováděcích nařízení tak, aby nové krajské národní výbory mohly vstoupit v život 1. lednem 1949.
„Moderní a opravdu intensivní veřejnou správu lze provádět jen v menších správních jednotkách než jsou země,“ řekl Nosek na zasedání vlády. „Již za první republiky bylo uvažováno o zrušení těžkopádných a neúčelných zemských zřízení a nahrazení jich modernějším zřízením župním. K uskutečnění župního zákona nedošlo tehdy z důvodů politických, mezi nimiž hrál velkou roli strach z lidu a z jeho vlivu na veřejnou správu. Krajské zřízení přiblíží veřejnou správu lidu ve všech oblastech našeho státu,“ pokračoval.
Nové kraje měly být v duchu „sociálního inženýrství“ prosazovaného komunisty ve všech oblastech veřejného života uvedeny v život co nejrychleji, bez hlubší analýzy a bez domýšlení jejich dopadu na život státu, jejich nákladnosti a efektivnosti. Ministr Nosek ve svém vystoupení „zevrubně odůvodnil proč byly zvoleny tak zvané kraje střední velikosti. S výjimkou kraje pražského, který bude vzhledem k důležitosti hlavního města rozlohou i počtem obyvatel větší, budou kraje o rozloze přibližné 5 000 km čtverečních a průměrně asi s 500 000 obyvateli. Tato velikost krajů nejlépe odpovídá rozloze naší republiky a poměrně vysoké hustotě obyvatelstva. Nové krajské zřízení navazuje na historické kraje, vychází z členitosti povrchu našeho státu, polohy horských pásem a toku řek. Zřízení krajů vyhovuje zásadě decentralisace. Vznikne tak co možná maximální počet
[<175]
silných středisek ve městech, která budou krajskými centry, způsobilými vést kraje hospodářsky, politicky, administrativně i kulturně,“ tlumočil denní tisk obsah Noskovy řeči.44/
Nosek dále tvrdil, že zvolená velikost krajů umožní občanům „stálý, snadný a rychlý styk“ s krajským městem, zavedení krajského zřízení prý umožní, že „bez zbytečného papírového úřadování příprava, kontrola i provádění plánu se mohou díti rychle, pružně, pohyblivě a spolehlivě.“45/ Odmítl také obavy, že zavedení krajů bude náročnější než práce zemských úřadů. „Náklady veřejné správy závisejí především na její správné, účelné a hospodárné organizaci“ tvrdil Nosek a sebevědomě měl zato, že to budou právě komunisté, kdo jsou schopni tohoto stavu dosáhnout! Likvidace zemských národních výborů měla skončit do 31. března 1949.46/
Ve snaze kvalitně zajistit vytyčené úkoly, otevřela Komunistická strana Československa počátkem listopadu 1948 nový běh tříměsíční ústřední školy KSČ pro funkcionáře veřejné správy; její posluchači měli být po absolvování tohoto rychlokursu způsobilí nastoupit „na zvláště odpovědná místa v krajských národních výborech, aby pomohli tuto revoluční přeměnu naší správy uskutečnit.“47/
O nové organizaci veřejné správy hovořil na zasedání ústředního výboru KSČ dne 17. listopadu 1948 také její generální tajemník Rudolf Slánský. Ten vyjádřil pravděpodobně nejupřímněji důvody, vedoucí k likvidaci historií ověřeného zemského zřízení: „Mnoho zlepšení nám jistě přinese zřízení krajských výborů. Rozbijeme ty mamutí úřady, jakými byly zemské národní výbory, které nešly kontrolovat. Úřady v krajích a okresech budou nyní více pod kontrolou lidových zástupců,“ přiznal Slánský pravý účel komunistického opatření v duchu prastaré zásady „Rozděl a panuj!“.48/
Komunistické vedení Zemského národního výboru pro Zemi moravskoslezskou – po únoru 1948 navíc očištěného od všech „reakčních“ živlů – se s úmyslem likvidovat zemské zřízení zcela ztotožnilo. Když v listopadu 1948 poslalo zdravici Klementu Gottwaldovi k jeho 52. narozeninám, neváhalo jej při té příležitosti
[<176]
ujistit svým odhodláním urychleně vykonat „všechny přípravné práce pro reorganisaci veřejné lidové správy, aby krajské výbory zahájily svoji činnost ve stanovených lhůtách, a aby byly správou politickou v pravém smyslu slova a … kladným příspěvkem k společnému úsilí nás všech na naší československé cestě k socialismu“.49/
Definitivní podobu krajského zřízení schválila vláda Československé republiky na svém zasedání 30. listopadu 1948. Rozhodla o zřízení devatenácti krajů, z nichž osm se mělo nacházet na území Čech, pět na území Moravy a Slezska a šest na Slovensku. Země moravskoslezská byla nyní rozdělena na kraj jihlavský, brněnský, gottwaldovský, olomoucký a ostravský, přičemž ani jejich hranice nerespektovaly bývalé hranice zemské: největší změnu znamenalo rozšíření jihlavského kraje hluboko do Čech – byl k němu připojen celý politický okres Havlíčkův Brod, velká část soudního okresu Přibyslav, dále okresy Ledeč nad Sázavou, Humpolec, Pelhřimov, Kamenice nad Lipou a část Jindřichohradecka. Také brněnský kraj přesahoval původní českomoravskou hranici na Poličsku a Litomyšlsku.50/
Komunistické vedení státu vyslalo do všech projektovaných krajů k 15. prosinci 1948 zhruba dvacetičlenné organizační skupiny, složené mimo jiné z krajských tajemníků a vedoucích referátů, ale také pracovníků Statní bezpečnosti, kteří měli za úkol „učinit vše, aby byl zaručen hladký chod prací KNV po 1. lednu. Krajský národní výbor bude mít kromě referátu bezpečnostního při začátku své působnosti úřednický aparát asi o 60 osobách.“51/ Již dopředu si komunisté vytypovali a vyškolili vedoucí funkcionáře těchto nových orgánů, především jejich předsedy. A 28. prosince 1948 je na pražském hradě přijal prezident republiky Klement Gottwald.
„Když na radostném faktu uvádění krajského zřízení do života dokumentujeme vítězné uskutečňování zásad našeho lidově demokratického režimu, nesmíme, vážení soudruzi, zapomenout, co nám umožnilo a umožňuje rychle a operativně řešit ty nejtěžší a organizačně nejsložitější požadavky, plány a problémy,“ řekl jim mimo jiné. „Uskutečnění krajského zřízení, zahájení
[<177]
činnosti krajských národních výborů bude časově těsně předcházet prvnímu výročí historických únorových událostí, prvnímu výročí vítězství našeho lidu nad rozvratnickou protistátní reakcí. Chtěl bych vám zvlášť připomenouti,“ pokračoval Gottwald, „jak se naše reakce všemožně snažila znemožnit krajské zřízení, protože dobře chápala jeho obrovský význam pro upevnění vlády lidu v naší zemi, pro posílení celého našeho lidově demokratického zřízení. Jen si vzpomeňte, jak reakce podrývala národní výbory, jak budovala své pozice v zemských národních výborech, kterých chtěla zneužít pro své podvratné a třídně sobecké cíle, opírajíc se o zbytnělý byrokratický aparát. Ano, jenom únorové vítězství našeho lidu nám umožnilo, abychom zakotvili zásady nové lidové moci a veřejné správy v nové ústavě, abychom je dále rozšířili, abychom pak v době co možno nejkratší tyto zásady vtělili v zákon o krajském zřízení a abychom nakonec provedli k němu potřebné přípravy k praktickému jeho
uskutečnění.“52/
Ve stejný den jmenoval ministr vnitra Nosek předsedy nově utvořených krajských národních výborů a členy jejich rad, kteří pak do jeho rukou složili slib. Jen pro ilustraci si uveďme alespoň personální složení nově utvořené rady brněnského KNV – vyplývá z něj i komunistická představa o nutné „kvalifikaci“ nových představitelů „lidové“ moci.
Předsedou se stal osvědčený komunistický funkcionář a dosavadní předseda Zemského národního výboru pro Zemi moravskoslezskou Karel Svitavský, místopředsedou a krajským plánovatelem se stal Jaroslav Ondroušek, povoláním skladník; vedoucím bezpečnostního referátu Karel Skřepek, strojní zámečník; vedoucím referátu školského a osvětového Stanislav Sulc, učitel; vedoucím referátu sociálního a pracovního Jaroslav Weit, vedoucí expozitury národního podniku Sběrné suroviny; v čele referátu zdravotního stanul Josef Juran, slévač, který však i toto řemeslo zapomněl, neboť již desetiletí profesionálně funkcionařil v nejrůznějších komunistických partajních orgánech; finanční referát řídil krajský tajemník „obrozené“ Československé strany lidové Josef Černoch, referát výživy a distribuce Božena
[<178]
Valentová, švadlena; referát technický řídil stavbyvedoucí Richard Podaný, který se současně stal předsedou ONV ve Vyškově atd.
Prvním lednem 1949 tedy skutečně zmizely Morava a Slezsko po tisícileté existenci z mapy Evropy a nahradila je celá řada nesmyslných bastardských patvarů, nazývaných kraji. V neděli 2. ledna 1949 se konala v Zemském domě slavnostní ustavující schůze nového KNV. V jejím průběhu zazněla vedle státní hymny i Píseň práce, její účastníci vyslechli rozhlasový projev ministra vnitra a slovenského povereníka vnútra, vedle předsedy KNV k nim pak promluvil i zástupce KV KSČ Kapoun a Krajského Akčního výboru Národní fronty Šling. „Pracující lid svou účastí na schůzi dal najevo, že mu na reformě veřejné správy velice záleží,“53/ napsala druhého dne Rovnost.
Zdálo se nyní, že je to skutečně konec Moravy, že komunisté dosáhli svého. Likvidaci Moravy a zemského zřízení vůbec připisovali značný význam, neboť pokládali za důležité co nejrychleji zničit a co nejdůsledněji vykořenit historické vědomí svých nových poddaných. Vždyť člověka, neuvědomujícího si dějinné souvislosti a oproštěného od pocitu zodpovědnosti vůči odkazu svých předků, lze snáze zmanipulovat a spíše přimět k povolnosti než toho, kdo si je vědom hodnot minulosti, kdo je chápe jako závazek, jako organickou součást života svého, své rodiny a celé společnosti. Proto také historické země, vyvíjející se po staletí a tvořící tradiční struktura českého státu, pojednou nahradili množstvím uměle vytvořených celků, které od počátku postrádaly jakékoli předpoklady smysluplné existence.
Brzy se také začalo ukazovat, že všechno nejde tak hladce, jak si komunisté od psacích stolů ve svých sekretariátech naplánovali. Ani úspora „byrokratického aparátu“, ani náklady na provoz nových krajských národních výborů se nevyvíjely podle jejich představ. Netrvalo dlouho a poznali, že mají-li nově utvořené úřady efektivně pracovat, musí být odpovídajícím způsobem obsazeny úředníky; „byrokratický aparát“ začal znovu narůstat a bytnět a vzhledem k velkému počtu krajských národních výborů ho bylo vzápětí mnohem více než úředníků zaměstnaných
[<179]
u bývalých národních výborů zemských. Navíc již 28. prosince 1948 ministr Nosek při přijetí předsedů nových KNV ve svém projevu zdůraznil, že je nutno co nejdříve „začít se stavbou nových definitivních budov pro KNV“.54/ A to také stálo nemalé finanční prostředky.
Poměrně brzy se ukázalo, že tak halasně vychvalované krajské zřízení bylo neúspěšným plácnutím do vody a že svůj účel nesplnilo. Proto již po několika letech se komunistický aparát začal zabývat plány na jeho reorganizaci a na snížení počtu krajů. Průchod tylo záměry dostaly jedenáct let po zrušení historických zemí.
Za vlády dalšího komunistického prezidenta Antonína Novotného schválilo Národní shromáždění dne 9. dubna 1960 zákon o reorganizaci územní správy. Podle něj se počet krajů výrazně snížil – na území Moravy a Slezska vznikly místo dosavadní drobenice pouze dva celky – Severomoravský kraj a Jihomoravský kraj. Ani při jejich projektování komunističtí plánovači v Praze nerespektovali historické hranice mezi Moravou a Čechami. Naopak, dali si skutečně záležet na tom, aby svým opatřením vědomí historických tradic co nejvíce oslabili: k Jihomoravskému kraji připojili malou část východních Čech se starým českým městem Polnou, k českým krajům naopak zase připojili velkou část moravského území: součásti nově vzniklého jihočeského kraje se staly staré moravské Dačice s nejbližším okolím a k Východočeskému kraji přičlenili moravské Svitavy, Jevíčko a dokonce i město, které příslušnost k Moravě má již ve svém názvu – Moravskou Třebovou a území rozkládající se kolem. Svou snahou likvidovat u obyvatel českého státu vědomí
příslušnosti k historickým zemím se ani příliš netajili.
Pocit moravanství v této době procházel mnoha proměnami a těžkým útlumem. Komunistická diktatura dokázala zpočátku lidi sjednotit tak, jako před léty vnucená diktatura nacistická. Sjednotit – a současně rozdělit. Ti, kdož se postavili na stranu nového společenského zřízení, jež samo sebe pyšně označovalo za „nejpokrokovější“ na světě, neměli samozřejmě pro existenci zemského zřízení pochopení a jeho zrušení pokládali za správné
[<180]
opatření, sloužící takzvaně dělnické třídě, jejímiž zájmy se oháněli nejraději. A ti, kdo nastolením komunistické totality trpěli, se museli ze všeho nejdříve vyrovnat se ztrátou všech základních svobod, s bezprávím, s cenzurou, s fízlováním a konfidentstvím, s nemožností vycestovat za hranice, s bezdůvodným zavíraním do vězení a pracovních táborů, s kádrováním a ztrátou zaměstnání, s tím, že jim novodobí mocipáni ukradli majetek a jejich dětem bránili ve studiích. Starosti s postavením Moravy v československém státě v tomto období patřily skutečně asi až k tomu poslednímu, co lidem leželo na srdci.
Navíc komunisté ve snaze zdůraznit takzvaně lidový charakter státu, který budovali, záměrně a programově podporovali některé aktivity, jež jim v jejich úsilí mohly posloužit. Patřily k nim především snahy národopisné, které měly zdůraznit jednotu strany, státu a lidu a vyznívat v tom smyslu, že budování socialistické společnosti je logickým vyústěním lidové tradice, odvěkých snah lidu. Proto při oficiálních příležitostech dostávaly dosud nebývalý prostor ke svým vystoupením masově zakládané národopisné taneční a pěvecké soubory, v rozhlase i při veřejných shromážděních zaznívaly národní a lidové písně, v jejich duchu dokonce vznikaly písně nové, s tzv. pokrokovým a budovatelským obsahem. A je samozřejmé, že moravský folklór se svou barevností, se svým veselím, se svými zvonivými melodiemi dostal v těchto snahách přednostní místo (ne ovšem folklór ze všech částí Moravy, přednost mělo zejména Slovácko, například hanácký folklór byl naopak dlouhou dobu pokládán za symbol bohatého sedláctví, za výraz životního
stylu nepřátelských kulaků, a proto se jeho pěstování pokládalo za nežádoucí. Soudruzi dokázali i v tomto směru přísně rozlišovat).
Umělecké svědectví o komplikovanosti této doby nám podal spisovatel Milan Kundera. Jeden z hrdinů jeho románu Žert dosvědčuje: „Já jsem byl na přírodovědecké fakultě vlastně jediný skutečný Moravský Slovák, což mi přinášelo jakási privilegia; při každé slavnostní příležitosti, ať při některých schůzích, oslavách nebo při Prvním máji vybízeli mne soudruzi, abych vytáhl klarinet a imitoval s dvěma třemi amatéry, kteří se našli mezi
[<181]
kolegy, slováckou kapelu. Takto (s klarinetem, houslemi a basou) šli jsme po dva roky v májovém průvodu a Zemánek, protože to byl hezký kluk a rád se předváděl, šel s námi, oblečen do vypůjčeného lidového kroje, tančil v pochodu, vzpažoval ruku do výše a zpíval. Tento rodilý Pražák, který na Slovácku nikdy nebyl, hrál si zálibně na lidového šuhaje a já jsem se na něho díval s přátelstvím, protože jsem byl šťasten, že hudba mého domova, který byl odedávna eldorádem lidového umění, je tak oblíbena a milována.“55/
O podmanivosti moravských melodií, moravských lidových písni, a o jejich zneužívání – kombinovaném ovšem ještě s jinými skutečnostmi – vypovídá jiná Kunderova hrdinka: „…když jsem pak přišla v devětačtyřicátém do Prahy, byl to najednou takový zázrak, takové štěstí, že na ně nikdy nezapomenu, a proto taky Pavla nikdy nemůžu vymazat z duše, i když ho už nemiluju, i když mi ublížil, nemůžu, Pavel je moje mládí, Praha, fakulta, kolej a hlavně Fučíkův soubor písní a tanců, dnes už nikdo neví, co to pro nás bylo, tam jsem Pavla poznala, zpíval tenor a já alt, vystupovali jsme na stovkách koncertů a estrád, zpívali jsme sovětské písně a ovšem lidové písně, ty jsme zpívali nejraději moravské písně jsem si tehdy tak zamilovala, že jsem se cítila, já, Plzeňačka, Moravankou, staly se leitmotivem mého života…“56/
Kromě moravského národopisu podporovala komunistická vláda také moravskou archeologii, lépe řečeno, archeologický výzkum slovanských lokalit, které zejména na Moravě byly vědecky významnější a také četnější než v Čechách. Od roku 1948 byly na Moravě prováděny soustavné archeologické vykopávky na nejdůležitějších nalezištích, vztahujících se k historii Velkomoravské říše. Ujala se jich Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, jejíž pracovníci, vedeni pozdějším profesorem Františkem Kalouskem, bádali především na Pohansku u Břeclavi, věnovalo se jim Moravské zemské muzeum, reprezentované v tomto ohledu pozdějším profesorem Vilémem Hrubým, který se zaměřil na vykopávky ve Starém Městě u Uherského Hradiště, v Mikulčicích u Hodonína se na ně soustředil i nově založený Archeologický ústav Československé akademie věd, který našel dokonce své
[<182]
sídlo v Brně. Směr slovanským výzkumům tohoto pracoviště udával pozdější akademik Josef Poulík.
Archeologové samozřejmě věnovali pozornost i dalším místům Moravy – prováděli výzkum starých slovanských sídlišť v oblasti Pavlovských vrchů, na Starých Zámcích u Brna, na Hradišti u Znojma a jinde. Výsledky jejich práce však ukázaly, že centrum Velkomoravské říše leželo v povodí Moravy, a tam se tedy soustřeďovala pozornost vědců především. Profesor Hrubý, profesor Kalousek i akademik Poulík věnovali této vzrušující a krásné práci celý svůj život a dokázali najít odpověď na celou řadu zásadních otázek. Zanechali po sobě doslova stovky odborných studií i popularizačních, osvětových článků a knih. A vedle toho, že tak pomáhali objasnit klíčové momenty našich národních dějin, probouzeli a nově v obyvatelích Moravy posilovali hrdost na svoji zem, na její minulost, přispívali novými zdroji k aktivování pocitu moravanství, jenž byl dlouhou dobu utlumen.
Komunistická vláda samozřejmě archeologický výzkum velkomoravských lokalit nepodporovala proto, aby snad přispěla jakýmkoli způsobem k renesanci moravanství či dokonce oživení snah o konstituování moravského národa. Naopak. Velkomoravskou říši interpretovali vědci i politické orgány jako první společný stát Čechů a Slováků, a pokud se hovořilo o Moravanech, pak jen jako o společných předcích obou těchto bratrských slovanských národů. Komunistické orgány podporou archeologie sledovaly především své vlastní politické cíle, to je nesporné.
Jednoznačně to vyjádřil Josef Poulík v úvodu ke své knize Staří Moravané budují svůj stát (Gottwaldov 1960), když zdůraznil, že pod vahou důkazů získaných archeologickými výzkumy „hluboko do propasti zapadají teorie o méněcennosti a chudobě slovanské kultury“57/ Právě v tom spočívaly důvody komunistické přízně, věnované tak velkoryse moravskému bádání: dokázat, že Slované obývají území Československa dlouhé věky, že závěry německé, především nacistické vědy, dokazující původnost germánského osídlení Čech, Moravy a Slezska jsou nesprávné, stejně jako tvrzení o méněcennosti slovanské populace.
[<183]
A nelze popřít, že v tom se shodovaly s cítěním většiny obyvatel Moravy, ale i Slezska a Čech, v nichž výsledky archeologických výzkumů probouzely oprávněnou hrdost na své dávné předky.
Jenže – lidé jsou už takoví – z objektivních fakt si pokaždé vyberou to, co potřebují a co se jim, řekněme, líbí či hodí. A tak také – vedle mnoha jiných skutečností – i výsledky archeologických výzkumů přispěly v šedesátých letech 20. století k novému posílení sebevědomí obyvatel Moravy a k renesanci moravanství. Podpořila jej samozřejmě také celá řada dalších skutečností, především politická liberalizace, k níž od počátku tohoto desetiletí v komunistickém Československu docházelo, ale objektivně moravanství opět žilo a projevovalo se.
Velmi přiléhavé je přirovnání moravanství této doby k ponorné řece Punkvě, kterého někteří mi přátelé dnes užívají. Existovalo zde, ale plynulo tiše pod povrchem československé společnosti, nebylo vidět, nebylo je slyšet, jen občas vyvěralo nečekaně na povrch a překvapilo svou intenzitou, byť zatím ještě vypadalo nevinně, protože bylo nepolitické, mělo převážně kulturní a také sportovní či společenský charakter.
Jeden z těchto „vývěrů“ moravanství, který navíc zpětně k posilování moravanství přispíval, představovala unikátní a velkoryse koncipovaná výstava Velká Morava, která byla zahájena 16. srpna 1963 ve všech prostorách Domu umění v Brně. Také ona samozřejmě interpretovala Velkomoravskou říši jako „první společný stát předků Čechů a SIováků“ nelze však přehlédnout, že například jedním z jejích významných organizátorů ve funkci sekretáře přípravného výboru a organizačního garanta byl JUDr. Vinoš Sofka, jeden z těch, kdož o pouhých pět let později stáli u zrodu Společnosti pro Moravu a Slezsko, která požadovala pro Moravu a Slezsko rovnoprávnost a politickou i hospodářskou spravedlnost a usilovala o obnovení zemského zřízení.58/
O významu, který výstavě tehdy připisovala nejvyšší československá místa, svědčí fakt, že na vernisáži, jež proběhla v Janáčkově opeře v Brně, pronesla hlavní projev dokonce náměstkyně předsedy vlády ČSSR Ludmila Jankovcová. „Objevená slovanská velkosídliště, zvláště ve Starém Městě, v Mikulčicích a
[<184]
v Pohansku na Břeclavsku, která byla jakýmisi předchůdci pozdějších středověkých měst, svědčí výmluvně o bohatosti tehdejšího hospodářského i kulturního života nezávislého velkomoravského státu a rozptylují tak ona nevědecká zkreslení, jako by slovanská kultura byla pouhým odrazem nebo dokonce importem západní kultury,“ řekla mimo jiné a její slova – jakkoli tehdy většina řadových občanů již nebrala projevy „našich nejvyšších stranických a státních představitelů“ příliš vážně – zněla mnoha obyvatelům Moravy velmi sympaticky.59/
Denní tisk v následujících dnech přinášel velké množství článků o Velké Moravě, o jednotlivých archeologických nalezištích, i rozhovory s vědci – archeology. Výstava, která měla původně trvat do 27. října 1963, se těšila mimořádnému zájmu veřejnosti: dne 28. října uvítali organizátoři stopadesátitisícího návštěvníka.60/ Pro velký úspěch a zájem byla tedy výstava Velká Morava v brněnském Domě umění prodloužena do konce listopadu a navštívilo ji takřka čtvrt milionu diváků. Teprve pak ji shlédli obyvatelé Prahy.61/ A když skončila zde, putovala dál do světa, do Řecka, Rakouska i jiných států – a ani to nebylo pro obyvatele Moravy bez významu…
Vedle toho, že výstava výrazně ovlivnila zájem tehdejší mladé generace o humanitní obory – povolání archeologa se v polovině šedesátých let stalo povoláním neobyčejně přitažlivým a celá řada středoškolských studentů se hodlala studiu tohoto oboru věnovat i po maturitě – měla výstava Velká Morava za důsledek i to, že pracovní prostředí archeologů se stalo také rámcem různých literárních děl, spisovatelé psali knihy z archeologického prostředí, vznikaly dokonce detektivní příběhy, odehrávající se v atraktivním prostředí vykopávek. Kromě toho ovšem vstoupila do české literatury jako nový fenomén i samotná Morava, moravské reálie, moravský folklór a moravské osobnosti se objevovaly v krásné literatuře častěji než dosud – například již citovaný Kunderův Žert vyšel v prvním vydání roku 1966.
Jiným společenským jevem, jímž moravanství „vyvěralo“ na povrch, byl sport, konkrétně lední hokej, v němž Moravu zcela mimořádným způsobem reprezentovalo družstvo brněnského
[<185]
průmyslového závodu ZKL. V předcházejících letech tvrdého stalinismu neslo název „Rudá hvězda“, neboť původně vzniklo jako oddíl ministerstva vnitra, avšak v období nastupující liberalizace se jej nenápadně zbavilo. Pro brněnské fanoušky, ale fakticky – jak se později ukázalo – také pro příznivce i z jiných částí Moravy, nebyla tato změna závazná. Ani v minulosti totiž o svém oblíbeném týmu nehovořili jako o „Rudé hvězdě“ – lidová tvořivost, odmítající v zásadě komunistickou symboliku, z ni udělala „Kometu“, a tak se o mužstvu ZKL obecně hovořilo jako o „Kometě“.
Zůstalo to tak i nadále; rovněž v šedesátých letech viděli moravští příznivci ledního hokeje v mužstvu ZKL svoji „Kometu“ a zimními stadióny se neslo sborové skandování „Kometa do toho!“. Není divu, že jí obyvatelé Moravy drželi tak jednoznačně palce: „Kometa“ byla skutečně nejlepší.62/ Po celou řadu hokejových sezón dokázala naprosto suverénně vítězit nad všemi ostatními československými mužstvy, včetně pražských a bratislavských. Svými neopakovatelnými výsledky dodávala Moravanům sebevědomí, sebedůvěru a ukazovala, že mohou být i mnohem lepší než všichni ti mistři z pražského centra, že mohou být dokonce nejlepší ze všech!
Počátkem roku 1965 však došlo ke konfliktu, který lze charakterizovat jako další z „vyvěrání“ dosud neviditelného moravanství: v sobotu 6. února 1965 hrálo mužstvo ZKL utkání s týmem Spartak Sokolovo v Praze. Rozhodčí se v průběhu tohoto mače vyznamenali mimořádnou zaujatostí vůči brněnským hráčům a nadržováním borcům pražským. Když v krátké době po sobě vyloučili několik brněnských hráčů, mezi nimi také kapitána mužstva Františka Vaňka, rozhodl se zbytek mužstva na protest proti jejich postupu z ledu odejít a zápas nedokončit. Celou záležitost řešila disciplinární komise československého hokeje a brněnské družstvo, jež komise označila za hlavního viníka, přestože připustila i nekvalifikovanost rozhodčích a celou řadu chyb z jejich strany, přísně potrestala.63/
Nelze vyloučit, že tím by celá záležitost skončila, kdyby těsně po nedokončeném utkání Rudé právo na svých stránkách nepřineslo
[<186]
reportáž z kuchyně jednoho pražského hotelu. Její autor dal slovo i kuchaři, zaměstnanému vyvařováním pro jeho hosty, který byl shodou okolností fanouškem pražské Sparty. Na stránkách novin se ocitla mimo jiné i jeho slova, která pronesl skloněn nad hrncem jakési omáčky: „…ti Brňáci… leze jim to do mozků.“ A pak se obrátil ke svému učedníkovi s příkazem: „…dost, Jardo, víc tam toho citrónu nestrouhej.“
Žádná jiná slova nepadla, o Moravě, o Brně, ani o brněnském hokeji již ani slůvko. Podle novináře J. Fraňka, který reportáž napsal, nebyl v jeho článku žádný protimoravský úmysl, nicméně, ve spojem s nekorektním straněním rozhodčích pražskému mužstvu a s přísným potrestáním brněnského týmu – a nepochybně i s celou řadou dalších objektivně existujících společenských faktorů – působila jeho slova na moravské čtenáře jako červený hadr na býka a Rudé právo začaly bezprostředně poté zaplavovat spousty protestních dopisů.
Novináři z pražské redakce Rudého práva se pojednou setkali s něčím, co dosud neznali: „A tak nyní s přáteli ze sportovní rubriky pročítáme protestní dopisy z Brna a okolí, z nichž některé jsou opatřeny třeba dvaceti podpisy – doklad o energii, která do toho byla vložena. Jeden čtenář vzkazuje autorovi, že celá jeho reportáž byla ,vykonstruovaná slátanina, sepsaná zřejmě záměrně jen pro tu jedinou větu… Míru zdar, Janda Jiří.ʻ Jeden korespondenční lístek začíná slovy: ,Zhynulo právo, zhynula spravedlnost…ʻ Pětadvacet zaměstnanců n. p. Slatina žádá ,tiskovou opravu publikovaného lokálně šovinistického názoru, že Brňákům leze něco do mozkůʻ.“64/
Dopisy však nepřicházely jen z Brna, Rudé právo samo přiznává, že přicházely i z „okolí“ a nezůstaly jen u stížností na pražskou povýšenost. Redaktoři Rudého práva ke svému překvapení měli možnost se v nich dočíst, že se jedná rovnou o úmyslné „rozdmýchávání národnostních sporů“. To je opravdu překvapilo. „Probůh!“ volá J. Franěk užasle. „Tak jsme už v Praze a v Brně dokonce dva národy! Kdyby to tak šlo dál, bylo by asi lepší od toho hokeje upustit, což by bylo škoda.“65/ Nenapadlo je ovšem – a stěží to mohl od nich kdo očekávat – že to
[<187]
bylo kvůli něčemu jinému než kvůli hokeji! I když, možná, že si přece jen leccos uvědomovali, protože autor pokračoval: „Zároveň mi soudruzi napovídají, že přece jen nešlo o tu jednu větu, že ta věta sehrála úlohu oleje do ohně, který už stejně plál.“
Nakonec Rudé právo svoji omluvu končilo slovy: „Avšak marná sláva, pořád tu zůstává prohlášení brněnského čtenáře Ludvíka Zavřela, že od nynějška neuznává náš list, dokud v něm nebude, že ,Pražáci mají gypsové hlavyʻ. Tak už je to tady, v zájmu obnovení národní jednoty, ale pozor – nevyjadřuje stanovisko redakce.“66/
Ke sjednání spravedlnosti ovšem tato spontánní lidová aktivita nevedla, trest uložený mužstvu ZKL zůstal v platnosti. Pražští funkcionáři sice uznali některé objektivní skutečnosti opravňující brněnský tým k jednání, jehož užil, ustoupit moravské reprezentaci však nechtěli a – samozřejmě ani nemuseli. A tak nakonec jediným vítězem zůstal onen citovaný Ludvík Zavřel, kterému se podařilo na stránky Rudého práva prosadit to, co chtěl – konstatování, že „Pražáci mají gypsové hlavy“, jež jistě mnoha čtenářům udělalo radost, i když na druhé straně lze velmi vážně pochybovat o tom, že bylo obecně prospěšné a že vyřešení nahromaděných problémů nějak vážněji pomohlo. Nicméně o tom, že se pobouření obyvatel Moravy v této cause dostalo po velmi dlouhé době poprvé svobodného průchodu, nelze pochybovat a – jak si z vlastní zkušenosti sám pamatuji – velmi přispělo k posílení sebevědomí obyvatel Moravy a také k posílení moravanství.
Konec Moravy, tak, jak si jej představovali a připravovali po roce 1948 komunisté, se nekonal. Sami svou neobratnou a necitlivou politikou vytvořili podmínky pro renesanci moravanství a pro vznik nového hnutí za existenci Moravy, za její rehabilitaci a zajištění jejího důstojného místa v československém státě.
Netrvalo dlouho a v prvních měsících roku 1968 opustilo moravanství své podzemní řečiště a vynořilo se na povrchu novou silou, vytrysklo intenzitou, která překvapila každého.
[<188]
Poznámky:
1/ Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sign.: 302-230-1, Periodické zpravodajské hlášení Obl. správy OBZ, velit. let. oblasti za měsíc únor 1946, část druhá dat. 21. III. 1946, příloha čís. 3.
2/ Jeřábek, Čestmír: Morava půjde s vámi, Rovnost 2. 6. 1945, str. 1.
3/ Loubal, František: K poměrům v zemi Moravskoslezské, Svobodné slovo 8. 1. 1946, str. 1.
4/ Sjednocující duch v kulturním životě, Rovnost 15. 7. 1945, str. 4.
5/ Zemská kulturní rada zasedala, Rovnost 22. 8. 1945, str. 3, srov. Zasedání zemské kulturní rady, Rovnost 5. 9. 1945, str. 3.
6/ Racek, Jan: Budujeme hudební kulturu na Moravě, Rovnost 13. 9. 1945, str. 3.
7/ Moravský autoklub organisuje pobočky, Rovnost 12. 9. 1945, str. 2.
8/ Porady o moravském průmyslu, Rovnost 16. 9. 1945, str. 2, srov. Hospodářská obnova země Moravskoslezské, Rovnost 7. 10. 1945, str. 2.
9/ Hospodářské plánování na Moravě, Rovnost 19. 9. 1945, str. 2.
10/ Životský, J.: Osidlování na Moravě. Rovnost 27. 7. 1945, str. 1.
11/ Loubal, František: K poměrům v zemi Moravskoslezské, Svobodné slovo 27. 6. 1945, str. 2.
12/ Ze Zemského národního výboru v Brně, Rovnost 4. 7. 1945, str. 2.
13/ Nejnaléhavější úkoly moravské. Pracovní sjezd předsedů okresních národních výborů, Rovnost 19. 7. 1945, str. 1.
14/ Tamtéž.
15/ O příští práci moravských okresů, Rovnost 20. 7. 1945, str. 2.
16/ Janák, Jan: Moravská a slezská správa a samospráva v letech 1740 až 1948, In: Za Moravu. Historická identita Moravy, Brno 1991, str. 58-59, srov. Žampach, Vojtěch: Počátky Moravskoslezského zemského národního výboru, Časopis Matice moravské roč. 87/ 1968, str. 226-244.
17/ Syrovátka, Oldřich: O slezskou samosprávu, Rovnost 28. 7. 1945, str. 2.
18/ Ze Zemského národního výboru, Rovnost 22. 8. 1945, str. 2.
19/ Z práce Zemského národního výboru, Rovnost 12. 9. 1945, str. 2.
20/ Morava bez vyššího hudebního školství?, Rovnost 24. 10. 1945, str. 1-2.
21/ O rozumné hospodářské samosprávě, Rovnost 23. 8. 1945, str. 2.
22/ Vládní nařízení o prvních volbách do okresních a zemských národních výborů, Rovnost 1. 9. 1945, str. 2.
[<189]
23/ Ustavující schůze Zemského národního výboru, Rovnost 1. 11. 1945, str. 1.
24/ Proti nezdravému centralismu, Rovnost 21. 11. 1945, str. 2.
25/ Rada ZNV o moravském zásobování, Rovnost 29. 11. 1945, str. 2.
26/ K jádru uhelné otázky v Brně a na Moravě, Rovnost 1. 12. 1945, str. 2.
27/ Loubal, František: K poměrům v zemi Moravskoslezské, Svobodné slovo 8. 1. 1946, str. 1.
28/ Úkoly moravských národopisných pracovníků, Rovnost 5. 12. 1945. str. 2.
29/ Z výstavy moravských lidových krojů, Svobodné slovo 16. 6. 1946. str. 5.
30/ Tamtéž, srov. Moravanům v Praze, Svobodné slovo 6. 12. 1947, rubr. Denní kronika.
31/ Porady moravskoslezských poslanců, Rovnost 12. 12. 1945, str. 2.
32/ Představitelé Moravy proti nerozumnému centralismu, Rovnost 16. 12. 1945, str. 2, srov. Nestrpíme mezi sebou liknavce a sabotéry, tamtéž, str. 1.
33/ Janák, c. d., str. 59.
34/ Moravec, Josef: Zemské či krajské zřízení? (Postoje politických stran na Ostravsku k realizaci myšlenky krajských národních výborů před únorem 1948), Sborník prací Pedagogické fakulty v Ostravě, Řada C-6, Historica II, Praha 1971, str. 53-54.
35/ Tamtéž, str. 54-55.
36/ Tamtéž, str. 54.
37/ Národní obroda 25. 5. 1946, str. 5, cit. dle Machálek, Vít: Volby roku 1946 na Moravě, v tisku.
38/ Moravec, c. d. str. 54, srov. Nové slovo 20. 3. 1947.
39/ Návrh programu Československé strany národně socialistické pro XIV. valný sjezd, Praha b. d. str. 15-16.
40/ Kubeš, Vladimír: O novou ústavu, Praha 1948, str. 6.
41/ Tamtéž, str. 75 a další.
42/ Machálek, c. d., příloha č. 1.
43/ Tamtéž.
44/ Od 1. ledna bude krajské zřízení sloužit lidu, Rovnost 27. 10. 1948, str. 1.
45/ Tamtéž, str. 3.
46/ Tamtéž.
47/ Veřejná správa do služeb pětiletky, Rovnost 3. 11. 1948, str. 1.
48/ Pod vedením soudruha Klementa Gottwalda složí komunisté svou
[<190]
mistrovskou zkoušku. Projev soudruha Rudolfa Slánského na zasedání ÚV KSČ 17. a 18. 11. 1948, Rovnost 20. 11. 1948, str. 7.
49/ Zdravice ZNV presidentu republiky, Rovnost 24. 11. 1948, str. 1.
50/ Vláda jedná o krajském zřízení, Rovnost 1. 12. 1948, str. 2, srov. Nové kraje v přehledu, Rovnost 3. 12. 1948, str. 3.
51/ Uskutečňujeme zásady lidové demokracie, Rovnost 29. 12. 1948, str. 1.
52/ Tamtéž.
53/ Historická schůze krajského národního výboru, Rovnost 30. 12. 1948, str. 1.
54/ Uskutečňujeme zásady lidové demokracie, Rovnost 29. 12. 1948, str. 1.
55/ Kundera, Ludvík: Žert, Praha 1969, str. 36-37.
56/ Tamtéž, str. 15-16.
57/ Poulík, Josef: Staří Moravané budují svůj stát, Gottwaldov 1960, str. 7.
58/ Velká Morava. Výstava o prvním společném státě předků českého a slovenského národa, pořádaná u příležitosti 1100. výročí příchodu byzantské mise do našich zemí a počátků slovanského písemnictví. Katalog, Brno 1963, str. 4.
59/ Výstava „Velká Morava“ slavnostně otevřena, Rudé právo 17. 8. 1963, str. 1.
60/ Krátce z domova, Rudé právo 29. 10. 1963, str. 2.
61/ Skončila výstava Velká Morava, Rudé právo 1. 10. 1964, str. 1.
62/ V Brně hrají nejlepší hokej, Rudé právo 20. 2. 1965, str. 6.
63/ Mužstvo ZKL bylo potrestáno: 1) ztrátou 2 bodů a pasivním skóre 0:5, 2) zbavením Františka Vaňka funkce kapitána mužstva až do vyšetření celého případu „za nesprávné plnění funkce“, 3) udělením důtky vedoucímu mužstva Skotalovi a trenéru Bouzkovi a to za „nedostatečné plnění jejich funkcí“, 4) oddílu ZKL byla zastavena činnost na 2 utkání za svévolné předčasné opuštění hřiště a bylo mu podmíněně odmítnuto pokračovat ve hře až do konce roku 1965. O postihu rozhodčích či pražského mužstva se nehovořilo, srov. Neradostná dohra nedohraného hokeje, Rudé právo 9. 2. 1965, str. 6.
64/ Má vina aneb nad dopisy z Brna, Rudé právo 15. 2. 1965, str. 4.
65/ Tamtéž.
66/ Tamtéž.
[<191]
O Moravě pro Moravany 
◉ Komentář ke Slezsku(Předchozí komentář jsem překopíroval ke článku http://dalsimoravak.bloguje.cz…hp)