Morava mezi právem historickým a přirozeným

Zamyšlení nad teoretickým zdůvodněním příští (znovu)existence Moravy

Před několika měsíci jsem slyšel zajímavou přednášku o vzniku Československa z hlediska toho, jakým právem se nově vznikající stát zaštiťoval. Padly v ní dva pojmy, právo historické a právo přirozené. Jedna věta přednášejícího mě přiměla, abych své úvahy v souvislosti s těmito pojmy od Československa přenesl na Moravu. Nejprve zde nicméně uvedu hlavní myšlenky oné přednášky, aby bylo od počátku zřejmé, o čem hodlám psát, a ještě dříve zkusím vysvětlit (ne podat definici) pojmy historické a přirozené právo. Historické právo je zjednodušeně nárok, který vzniká tím, že se nějaká zvyklost nebo nějaký stav zažije v historii a nějaký čas přetrvá; pokud pak zanikne, vzniká nárok na jeho obnovení právě na základě toho, že prostě v historii existoval. Přirozené právo pak vychází ze současného stavu a je odvozeno z prosté existence nárokovatele práva, tj. už to samo, že někdo existuje, mu zakládá jistá práva, bez ohledu na to, zda nějaká práva měl někdy v historii.
Československo po první světové válce vznikalo jako zcela nový stát na troskách Rakouska-Uherska a muselo hned na počátku zdůvodňovat, proč má právo na ta území (a jejich obyvatele), na která si činilo nárok. Jistě všichni víme, že německy mluvící obyvatelé Čech, Moravy a Slezska vyhlásili právo se připojit nikoli k nově vznikajícímu československému státu, nýbrž k rovněž vznikajícímu státu rakouskému. Čeští, moravští a slezští Němci odůvodňovali svůj postoj přirozeným právem, které v té době bylo v podstatě totožné s právem národů na sebeurčení, jak jej vyhlásil prezident USA Woodrow Wilson. Jejich postoj byl „my, německý (rakousko-německý) národ, jsme tu a máme plné právo rozhodnout sami o své budoucnosti“. Postoj Čechů („Čechoslováků“) však byl jiný; Češi trvali na historických hranicích Čech, Moravy a Slezska a jejich neměnnosti, jejich stanoviskem tedy bylo historické právo, podle něhož Československo mělo zaujímat ta území, která historické entity, z jejichž existence svůj vznik
(vlastně formálně do jisté míry obnovu) Československo odvozovalo (to bylo druhé hledisko historického práva), držely v historii. Postoj Čechů tedy byl „my, československý národ, budujeme svůj stát na těch územích, která jsou odvěkou součástí Koruny české, bez ohledu na to, které národnosti náhodou na tom území kromě nás ještě dnes žijí“. Samozřejmě asi každý si po kratší či delší chvíli uvědomí, že s pevností tohoto českého postoje to nebylo nikterak slavné. Stejně jako s Němci se Češi v otázce uplatnitelnosti toho či onoho práva střetli i s Poláky – Češi do svého státu požadovali celé území těšínského knížectví na základě historického práva (dřívější přináležitost k České koruně), Poláci naproti tomu obhajovali právo přirozené (území obývané Poláky). Ač v tomto případě Češi hovořili o právu historickém, v případě pruských „Moravců“ (Hlučínska) neváhali argument historického práva najednou vyměnit za hlásání přirozeného práva („návrat soukmenovců do vlasti“) a totéž
zopakovali v případě Vitorazska (jižní Čechy) a Valticka (jižní Morava), třebaže zde o historických nárocích nemohla být řeč. Naprosto pak Češi popřeli princip historického práva v případě Slovenska, neboť Česká koruna na toto území nikdy žádné nároky neměla a hranice Slovenska se daly vymezit jedině zbraněmi, protože Slovensko žádné hranice nikdy v dějinách rovněž nemělo. V případě Slovenska vlastně Češi popřeli úplně všechno a dali průchod hrubé síle před jakýmkoli právem, i právem přirozeným, neboť se neomezili jen na obsazení území obývaných pouze Slováky, nýbrž ke svému státu připojili i poměrně rozsáhlá území čistě maďarská.
Tolik tedy k Československu a jeho účelového užívání toho práva, které se mu zrovna hodilo (dlužno dodat, že v tom nebylo samo, podobně postupovalo třeba Polsko vůči svým sousedům) a nyní se vraťme k Moravě. V případě Moravy mně nepůjde o stanovování jejích hranic, nýbrž o zdůvodnění její existence a případného budoucího postavení. Zajisté nebude pochyb o tom, že všichni lidé na Moravě, kteří usilují o obnovení jednoty Moravy a její samosprávy, tak usilují na základě historického práva. „Morava byla v minulosti a na základě toho usilujeme o to, aby byla opět i v budoucnosti“ by se dalo stručně říct. Nicméně jelikož se od poslední čtvrtiny 20. století hovoří stále více i o moravském národu, dá se vlastně uvažovat i o tom, že do historického práva je v případě Moravy přimícháno do nějaké míry i právo přirozené; vedle tvrzení „obnovujeme to, co tu v historii vždy bylo“ tak může stát i tvrzení „tady a teď jsme a máme právo rozhodnout o své dalším osudu“.
Nicméně já jsem chtěl touto krátkou úvahou říct něco jiného, totiž to, co se týká budoucího státního postavení Moravy, neboť sama skutečnost, že je správné usilovat o navrácení samosprávy Moravě, je nepochybná ať už se zdůvodní právem historickým či přirozeným. Jak jsem napsal v úvodu, k této úvaze mně vedla jedna věta (či spíše jedna myšlenka, těch vět bylo o něco víc) onoho historika, který měl přednášku o vzniku Československa. Nevím už přesně, jak k tomu v řeči o situaci po první světové válce myšlenkově došel (a koneckonců není to ani důležité), každopádně prohlásil, že si při nějaké příležitosti všiml, že Čechy a Morava tvoří celek už téměř tisíc let, a dodal, že když už to vydrželo tisíc let, nepochybně to osvědčilo svou životnost a smysl, a jedná se tedy o něco přirozeného, co by bylo nepřirozené rozbíjet (o rozbíjení asi nehovořil, ale to z toho zákonitě vyplývá). Tato slova znějí zajisté rozumně a když obhlédneme dějiny, potvrdíme, že jsou pravdivá (Morava skutečně nikdy nevyhlásila heslo „
Pryč od Čech!“ (trvání na plné kontrole nad vnitřními záležitostmi je trochu něco jiného) a několikeré větší odloučení Moravy bylo vždy jen krátkodobé, třebaže – což je zajímavé – nikdy ne proti její vůli). Reakce Čechů (do nichž zahrnuju samozřejmě i velmi početnou množinu Čechů z Moravy stavících se proti moravské jednotě a samosprávě stejně jako Češi z Čech či ještě silněji) na toto zjištění bude očekávaná: vítězoslavný triumfální úsměv spojený se sebevědomým prohlášením, že se konečně dokazuje, jak jsou někteří Moraváci hloupí, když by chtěli rozbíjet něco, co přirozeně existovalo tisíc let, a že už sami nevědí, co vlastně chtějí, když se pořád ohánějí historií, přitom by ji však zároveň chtěli popírat.
Leckterý „uvědomělý“ Moravan by se v tu chvíli mohl ohradit, že ve skutečnosti nechce nic rozbíjet a že obnovení samosprávy Moravy nic nerozbít nemůže, naopak to navrací respekt k historii. Jenže Češi si to zkrátka nemyslí, takže se pojďme podívat na to, jaké je české vidění historického práva a jeho naplnění. Češi vycházejí ze skutečnosti, že Morava nejméně v letech 1019 (ovládnutí Moravy Přemyslovci) – 1749 (zrušení České dvorské kanceláře jako posledního správního spojovacího článku Čech a Moravy) setrvávala při Čechách, a z toho vyvozují historické právo, že Morava má být součástí českého státu. Toto historické právo je pro ně naprosto samozřejmou součástí výkladu českých dějin a proto se ani nemusejí ptát Moravy, jestliže z něj chtějí vyvozovat konkrétní kroky. Soudím tak třeba z toho, že už když r. 1848 Češi zaslali rakouskému císaři Ferdinandu V. požadavek na spojení všech zemí Koruny české, učinili tak i bez toho, že by nejprve zjišťovali, zda si i ostatní země než Čechy to spojení přejí (
ukázalo se samozřejmě, že nepřejí). Pro Čechy zkrátka spojení Čech a Moravy byla samozřejmá věc, která automaticky patřila do českého státního práva. Na tomto předpokladu bylo založeno i teoretické zdůvodnění vzniku Československa v roce 1918; jak jsem uvedl nahoře, Češi vznik Československa odůvodňovali historickým právem, tedy že vlastně obnovují historický český stát (že do toho nezapadalo Slovensko, je věc jiná) – a částí tohoto historického práva bylo i to, že součást toho historického a nyní obnovovaného českého státu byla i Morava. Jestliže se tedy dnes hořekuje nad tím, že Morava byla do Československa začleněna bez svého souhlasu (žádný právoplatný státní moravský orgán (tedy buď zemský sněm nebo zemský výbor) souhlas se začleněním Moravy do Československa nedal), je to pochopitelné z hlediska (dnešní) Moravy, ale z české strany proběhlo vše v naprostém pořádku: nikdo se podle Čechů Moravy na nic ptát nemusel, protože přináležitost Moravy k českému státu pro ně byla historickým právem (to pak
zase bylo podmnožinou českého státního práva). Stejné mínění přetrvalo celé 20. století, neboť i ústava České republiky z roku 1992 ve své preambuli praví: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé“; opět je přináležitost Moravy do českého státu shledávána jako historické právo Čechů, jako něco, co přirozeně vyplývá z historie – proto taky odkaz na Korunu českou.
Výše jsem napsal, že „pravověrný“ Moravan by se na obvinění, že chce rozbíjet něco, co přirozeně vzniklo a téměř tisíc let existovalo, byť (on, Moravan) přitom šermuje historickým právem, ohradil, že nic rozbíjet nechce a dodal by, že Moravani by rádi historické právo respektovali, že však naopak Češi jej porušují, když odmítají samotné právo Moravy na existenci. Víme však ze současnosti i zcela nedávné minulosti, že na tento argument Češi příliš neslyší. Mají oni vůbec pocit, že porušují historické právo? Já bych řekl, že ne. Znovu opakuju, že ze skutečnosti, že Morava byla v dějinách vždy pohromadě s Čechami, vyvozují Češi historické právo, aby Morava byla součástí českého státu. A jelikož se v roce 1918 Morava skutečně součástí českého (československého) státu stala, toto historické právo bylo podle nich naplněno. Již několik týdnů po vzniku Československa se ukázalo, že pro Čechy tento konkrétní případ historického práva splnil svou úlohu, byl vyčerpán a je dále nepotřebný. Českoslovenští
vládní představitelé začali hlásat potřebu (která byla nakonec ztělesněna i v první ústavě) vytvořit unitární stát rozdělený na nové jednotky, které popíraly existenci těch historických entit (jednotek), od nichž stát odvozoval svou existenci v době svého vzniku. Čeští představitelé tedy fakticky opustili historické právo a začali jednat podle přirozeného práva, na základě toho, že v současné době (tj. po r. 1918) už nejsou žádné historické entity, ale jedna československá republika, jejímž potřebám musí být právo přizpůsobeno. Stejně tak Česká republika se historického práva dovolávala (dovolává) ve své ústavě, ale pokud jde o Moravu, historické právo se vyčerpalo pouze v okamžiku vzniku České republiky, v tom, že Morava musí být součástí České republiky, později však už na toto historické právo nebyl brán naprosto žádný ohled (naprosto výmluvně hovoří následující slova Václava Klause zveřejněná pouhých deset měsíců po vzniku České republiky v roce 1993: Hledáme územněsprávní uspořádání, které nenaruší
unitární charakter českého státu, které nevytvoří ani novou federaci nebo konfederaci, ani spolkový stát, ani jiné uspořádání, které by se sice formálně jmenovalo jinak, ale které by fakticky mělo stejné důsledky. Problém kulturní svébytnosti Moravy nesmí být řešen ani na úkor celku, ani na úkor stability české části českého státu.
).
V určitém okamžiku mého zamyšlení se mohlo zdát, že Morava je vlastně pro přítomnost i budoucnost vázána dvěma případy historického práva – jednak z historického práva odvozuje svůj nárok na obnovení samotné existence jako svésprávné jednotky státního charakteru. Dále však zaznělo, že se v průběhu dějin vytvořil a dlouhá staletí přetrval jakýsi česko-moravský celek, a jestliže se tedy Morava odvolává na historické právo, měla by se jej držet i v tomto případě. To by vlastně znamenalo, že o budoucím postavení Moravy není víceméně co debatovat: bude (po překonání odporu Čechů k uplatnění historického práva) utvořena autonomní moravská země a ta zůstane ve spojení s Čechami (třebaže jakého přesně rázu to spojení bude, nelze předem říct) – tak velí historické právo, takový je závazek dějin. Nad tímto závěrem si můžou oddychnout zejména ti, kteří se bojí (někteří se vysloveně klepou hrůzou) rozpadu (současného) českého státu, neboť z historického práva nic takového nevyplývá. Ti kteří usilují o
samostatnost Moravy na českém státu, tj. nechtějí do budoucna žádné další spojení Moravy s Čechami, tak nejenže mohou být i nadále s velkou úlevou z jejich strany opatřováni nálepkou extremistů, ale ještě jim může být oprávněně vyčteno, že usilují o něco, co nemá oporu v historickém právu.
Komu se nicméně něco na předchozím odstavci nezdá, zejména přihlédne-li k odstavcům ještě dřívějším, tuší nějaký zádrhel správně. Moravané a Češi (znovu opakuju, že slovem „Češi“ myslím i Češi z Moravy) nemůžou najít v otázce sjednocení Moravy a obnovení její samosprávy, natož potom jejího budoucího státního postavení, společnou řeč, protože každá strana vychází z jiné představy – moravská z historického práva, česká z přirozeného práva. Moravané se ohánějí historií, Češi tím, že „jsme jeden národ, ne dva“, tedy ohánějí se přítomností (zdůrazňují, že většina lidí na Moravě na nějakou moravskou samosprávu kašle). To ovšem není ten zádrhel, který mám na mysli. Nemám totiž v tuto chvíli na mysli zádrhele, které v budoucnu logicky vzniknou při prosazování obnovy postavení Moravy, ale zádrhel v logice předchozího odstavce, což jsem ostatně i v něm naznačil podmiňovacím způsobem („to by vlastně znamenalo“) i jinak („v určitém okamžiku mého zamyšlení se mohlo zdát&#
8220;), přičemž o co tu ve skutečnosti jde, jsou teoretické základy budoucího směřování, jak je vidí sami Moravané.
V (nyní už) předpředchozím odstavci jsem napsal, že zdánlivě logicky z historického práva vyplývá, že Moravě musí být navrácena její autonomie v rámci společného státu s Čechami (tj. nejenže musí být obnoveno postavení Moravy, ale musí se tak stát ve spolku s Čechami). Takto nepochybně uvažovalo moravské hnutí počátkem 90. let, když jeho zástupci v československém a českém parlamentu navrhovali rozdělení zprvu Československa a pak České republiky na historické země. Byl to přístup, v němž na prvním místě stál česko-moravský celek a teprve na druhém místě to, jakým způsobem bude uvnitř rozdělen, tedy přístup, který plně odpovídal historickému právu v obou jeho závěrech, jak jsem o tom psal v předpředchozím odstavci. Nyní však hodlám ukázat, že takový přístup není nadále možný.
Moravané vycházejí z historického práva, neboť usilují o vzkříšení Moravy, a z toho důvodu mají vůbec úctu k historickému právu. Takový přístup nicméně velice vyhovuje Čechům, kterým stačí zdůrazňovat, že historické právo říká, že Morava má zůstat spolu s Čechami. Jenže už jsem pověděl výše, že sami Češi historické právo ignorují a vlastně už okamžitě po vzniku Československa historické právo odložili jako nepotřebné a přešli k právu přirozenému, jímž se řídí dosud. Skutečnost je tedy taková, že Češi se fakticky řídí přirozeným právem („všichni jsme Češi a veřejné záležitosti si uspořádáme podle toho“), vůči Moravě pak jednak uplatňují rovněž přirozené právo („v současné době už Morava není, správní uspořádání je jiné a nemá smysl se vracet do středověku“) jednak výběrově právo historické („Morava vždy byla součástí českého státu“). Jistě se všichni shodneme na tom, že vztahy Moravy a Čech mají být rovné a spravedlivé. Avšak tím, že Moravané budou automaticky předpokládat,
že budoucnost Moravy je zcela samozřejmě ve spojení s Čechami, sami tím zaujmou nerovný a pro sebe nespravedlivý a nevýhodný postoj. Ukážou tím totiž úzkostlivou úctu ke všem stránkám historického práva, jímž se ale na druhé straně Češi nikterak necítí být vázáni. Nemůže být rovný a spravedlivý ten vztah, v němž jedna strana své kroky sama záměrně a dobrovolně omezuje, druhá však na své jednání žádné omezení neklade a jedná, jak se jí to zrovna hodí. Jestliže česká strana vůči Moravě respekt k historickému právu odhodila, nevidím důvod, proč by měla moravská strana v otázce budoucího postavení Moravy na historickém právu lpět; jestliže Češi fakticky říkají, že časy se změnily, i Moravané by měli své kroky chápat stejně. Z toho důvodu nemůžou Moravané nadále hovořit a uvažovat o obnovení zemského zřízení, jak se to dělo v 90. letech a často ještě děje dosud. To by bylo dobrovolné omezování svých možností lpěním na historickém právu jako jediné možnosti za situace, kdy Češi historické právo už dlouho
nerespektují. Jediná možnost, jak nadále uvažovat směrem do budoucna, je tedy mít na mysli především obnovení státoprávního postavení Moravy a její budoucí postavení a vztah k Čechám chápat jako záležitosti budoucího jednání podřízeného prospěchu Moravy a nepodřizujícího se výhradně historickému právu. Jestliže tedy není přijatelné, aby Moravané v otázce budoucího postavení Moravy trvali výhradně na historickém právu, pak z Moravy nemůže zaznívat „usilujeme o obnovu zemského zřízení nerozborného českého/česko-moravského státu“, nýbrž „usilujeme o obnovení/dosažení suverenity pro Moravu, která si poté sama rozhodne, jaké budou její vztahy k Čechám“. V otázce budoucího postavení Moravy (nikoli ale obnovení jejího státoprávního postavení, kde se pochopitelně – za současných podmínek – nelze opírat o nic jiného než o historické právo) je to tak odklon od historického práva k právu přirozenému. To však je zcela v souladu s postojem českým, který v otázce Moravy historické právo
neuznává. Závěrem se ještě vrátím k tomu tvrzení, které mě přimělo napsat tuto úvahu, totiž tomu, že Morava a Čechy vytvořily v dějinách přirozenou jednotu, která přetrvala téměř tisíc let, čímž osvědčila svou životnost a přirozenost. V souladu s tím, co jsem zde napsal, na výčitku z české strany „Vy rozbíjíte, co tu bylo po tisíc let“ mají Moravané plné právo odpovědět „Ne, rozbili jste to vy sami tím, že jste zničili státoprávní postavení Moravy, a my se nadále necítíme povinni to slepovat dohromady.“

Advertisements

23 thoughts on “Morava mezi právem historickým a přirozeným

  1. Vyjádřil jsi naprosto přesně to, co jsem při jednáních s českými politiky za své osmileté působení v promoravské politice poznal. Věřím,že brzy bude následovat na tomto tomto blogu také Tvé doporučení jak by měla vypadat cesta za obnovou státoprávního postavení Moravy a jaká je Tvá představa o o jeho optimální podobě.

  2. Myslím, že nelze než souhlasit. Když se podíváme do minulosti, a to až do středověku, Češi rozhodně nehodlají s Moravany jednat jako se sobě rovnými, a situace se během minulého století ještě výrazně zhoršila. Pro osud naší země je potěšitelné, že mezi skutečnými Moravany, se postupně vytrácí pocit nutnosti být ve společném státě s Čechy. Navíc ve sjednocené Evropě by náš budoucí rozchod nepřinesl žádné hospodářské či jiné problémy. Tedy pokud se člověk nezamýšlí nad množstvím pražských úředníků;)

  3. Mluvíš mi z duše.V dnešní době už nelze uvažovat o obnově zemského zřízení, i když pro mnoho lidí na Moravě je i toto „příliš troufalé“. Češi zemské zřízení očividně nepotřebují a nechtějí, i když by z ekonomického hlediska asi bylo levnější. Jediná cesta k tomu, aby Morava měla ještě nějakou budoucnost, je nezávislost budoucího moravského parlamentu na českém. Jak toho dosáhnout? Podle mého názoru je nutno vést neustálou kampaň na Moravě, působit na moravské povědomí – de facto sjednotit Moravu na společné touze po nezávislosti. Následovat by mělo vytvoření moravské reprezentace, která by měla mandát k jednání s českou vládou, případně rozhodnout o samostatné politice Moravy. To je nutné ošetřit na mezinárodním poli.

  4. k [1]No, ono je těžko v dnešní situaci něco doporučovat. Sice nějakou představu mám, která by se tu taky měla časem (až se k tomu dostanu) objevit, nicméně je třeba pamatovat, že žádný formální postup sám o sobě Moravu neudělá, nejprve je třeba podpory lidí. Jsme v současnosti v situaci, kdy nemáme podporu většiny lidí na Moravě, takže většina úsilí musí nyní směřovat k přesvědčování lidí. Bez toho nemá smysl podnikat nějaké akce, protože bez podpory lidí vždy ztroskotají. Naopak s podporou lidí (i kdyby to byl pasivní souhlas) se vše dělá snáz – stačí vzpomenout na vznik Československa 1918: ze země ho vydupala malá skupina lidí, kteří by se dali na prstech spočítat, ale téměř všichni, kteří se považovali v té době za Čechy, stáli za nimi – a to rozhodlo o úspěchu. Zatím je skutečně na plánování přesného postupu brzo, není to v naší situaci aktuální (což na druhou stranu nevylučuje, že si začneme o něm dělat hrubou představu).

  5. Dobře napsáno a dobře analyzováno.Otázkou dneška je ovšem JAK DÁL? ? ?Osobně mám obdobný názor,který v komentáři napsal pan Zbožinek – vytvořit širokou mor.reprezentaci s pravomocemi a mandátem k jednání,nevracet se do 90 let a taky nečekat na většinovou podporu obyvatel Moravy .Dovolím si malou osobní prognozu :a) většina obyvatel Moravyosamostatnění ani autonomii podporovat nebude a nepřesvědčíte je,b) politicky je to také neprůchodné a velmi těžko se ještě budou někdy opakovat volební úspěchy let devadesátých c) vznik ČSR v r.1918 taky většina obyvatelstva nepodporovala a vznik „ČESKA“ v r. 1993 nepodporovala ani většina Čechů(dodnes patrný mindrák).Přistoupit k řešení problému s razantní samozřejmostí dle historického práva.

  6. k [5]:No, mně se nechce pouštět do odhadů, jaká bude v budoucnu obecná podpora, ale zato se mně nezdá to c), tedy že vznik Československa většina obyvatelstva nepodporovala. Vždyť vyhlášení kapitulace 28.10. se změnila v Praze ve spontánní lidové oslavy nad nezávislostí a den poté se zaplnila jásající náměstí v mnoha městech v Čechách i na Moravě. Kromě Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nevím o nikom, komu by vznik Československa vadil a nový stát se rozhodně nemusel (opět s výjimkou Němců či Maďarů) potýkat s vnitřním odporem vůči sobě. Takže já bych rozhodně netvrdil, že podpora nebyla.

  7. Ještě dodatek k předchozímu: ještě jsem zapomněl dodat, že 14. října 1918 vyhlásil pražský Národní výbor stávku proti vyvážení potravin z Čech a ta se v mnoha českých městech (na Moravě, pokud vím, jen v Třebíči) zvrhla ve vyhlašování samostatného českého státu. Přitom to Národní výbor neplánoval a ani mu to nebylo po chuti, takže takové nadšení brzdil.

  8. Mně se nechce pouštět do polemik ani dohadování ohledně historie.Přesto malá poznámka ohledně r.1918. Napsal jsem VĚTŠINA tj. více než 50% ( a nemám na mysli pouze 28,říjen a jásající davy v Praze).Komu vadil vznik ČSR? a)PODKARPATSKÁ RUS-jejich vztah byl minimálně vlažný b)SLOVÁCI-spousta prostých Slováků mluvila pouzemaďarsky a o Čechách ani neslyšela(smrt Štefanika přilila oleje do ohně) a vznik samostatného státu r.1938 byl vyvrcholením jejich lásky ke společnémučeskoslovenskému národu.c)MORAVA-s odtržením od Vídně nesouhlasila kat.církev (na Moravě bylo hodně věřících),spousta sedláků taky vyvážela produkty do Rakous ( ztráta trhu bylo pro mnohé špatným počinem,vím to z historie vlastní rodiny).Proto taky uvádíte jenom tu Třebíč,širší podpora především v zemědělských oblastech nebyla.Když k tomu přidám Němce,Maďary a na jihu Moravy Rakušany tak mi zůstali jenom ti Češi a i tam bylo spousta těch,kteří měli hospodářské vztahy na bývalou říši a z
    jásání se stal nářek.

  9. Já si naopak myslím, že většina česky hovořících lidí vznik Československa naopak podporovala. Jistě bylo dost lidí, kterým vznik Československa zkomplikoval život, ale je otázka, zda jim vadila spíš politika nového státu než jeho existence jako taková. Fakt je, že o negativních reakcích se člověk nikde moc nedočte, protože po roce 1918 po celou první republiku a vlastně i po další válce byla jedinou přípustnou veřejnou reakcí oslava českého (československého) státu, kritika by byla něco jako rouhání. A ani dnes se o záporných reakcích v česky hovořící společnosti nic nepíše, vždy jen o Němcích.A s tou církví se mi to taky nezdá. Pokud vím, moravští biskupové před první světovou válkou plně podpořili českou národní politiku.

  10. Súhlasím s tým, že je na svete len málo štátov, ktoré vznikli organizovaným prejavom vôle väčšiny ich obyvateľstva…Takmer vždy to bola menšina, tvrdo idúca za svojim cieľom, pričom bolo podstatné, aby mala spoločenskú prestíž a postavenie v danej spoločnosti.Ak chcete čakať na podporu väčšiny obyvateľov Moravy, nikdy sa jej nedočkáte, lebo väčšina obyvateľstva je vždy konzervatívna a nemá vôľu (chuť) veci meniť…Takže je pre úspech Vášho snaženia nevyhnutné zhromaždiť čo najväčší odborný potenciál (ľudí vzdelaných, majúcich vplyvné postavenie, či finančnú silu) a potom sa Vám to môže podariť…

  11. Maco od Tatier díky za váš názor,bohužel někteří moravané ještě dnes o této cestěnechtějí slyšet a nebo se jí po zkušenostech z 90 let bojí.

  12. k [10]: To je rozhodně pravda, že Moravané jsou konzervativní a bez aktivní menšiny se nic nezmění. Ale nedovedu si představit, že by se něco mohlo podařit bez lidové podpory. Vždy se najdou lidé, kteří budou veřejně vystupovat proti změně současného stavu, a bojím se, že konzervativní lidé se raději přidají na jejich stranu.k [11]: Jaké zkušenosti máte na mysli?

  13. ◉ Vznik ČeskoslovenskaNáhodou jsem narazil na stránku http://kc-plzen.cz/cl%20sesa.htm, kde je docela zajímavě popsáno, jak improvizovaně a bez ohledu na schválení lidem vznikal československý stát. Ale musíme si uvědomit, že tehdy byl poválečný stav a staré pořádky se hroutily všude a navíc tehdy stejně nebylo zvykem pořádat referenda. Jenže dnes není v Evropě takový zmatek, aby jen tak prošlo vyhlášení moravského státu skupinkou aktivistů.

  14. Na Vaši otázku “ jaké zkušenosti máte na mysli“ především se NEPODAŘILO obnovit postaveni Moravy v rámci ČR, i když bylo přijato dne 9,5,1990 usnesení o protiprávnosti země Moravskoslezské a byla lidová podpora( tento Váš obrat jsem si vypůjčil).NEPODAŘILO i když byl 6,12,1992 VYHLÁŠEN ZEMSKÝ SNĚM,NEPODAŘILO i když byla 16,3,1993 ustanovena MORAVSKOSLEZSKÁ vláda.To jsou „zkušenosti“,které vedly k deziluzi a rozkladu – proto tak velký volební propad.To co následovalo v druhé polovině 90 let např.vytvoření sjednocené fronty se str.českých komunistů,komunist.mládeží atd.lze nazvat pouze jako moravskou politickou sebevraždu ( nebudu Vám připomínat ,že o zrušení Moravy se zasloužili především komunisté a jejich zákony). Máte pravdu v tom ,že “ dnes není v Evropě takový zmatek „přesto si dovolím tvrdit,že Evropa daleko pozorněji naslouchá a respektuje historická faktajednotlivých regionů.Cestu dobře popsal Maco ve svém druhém odstavci,ak ní je vedle(
    lidí majících vliv,peníze a vzdělání)potřeba taky VELKÉ ODVAHY.

  15. Priznám sa, že stránky moravského hnutia navštevujem už dlhšiu dobu. Je to nesmierne zaujímavé sledovať, ako uvažujete nad kodifikáciou vlastného jazyka, nad symbolmi, atď. Aj to s akými problémami sa potýkate. Všimol som si, že dosť často spomínaným javom je skutočnosť, že značná časť Moravanov ostáva chladná voči akýmkoľvek snahám o riešenie postavenia Moravy. Ak dovolíte, rád by som Vám tu odcitoval zopár statí profesora Milana Stanislava Ďuricu.Sú už staršieho dáta a týkajú sa slovenskej národnej identity, uvádzam tu zopár odsekov.Myslím, že do značnej miery je tu analógia s Moravanmi. Ale necítim sa kompetentný robiť závery. Snáď Vám to poskytne nejakú novú informáciu. Tento človek bol na Slovensku okydaný zo všetkých strán, hoci neskôr boli jeho oponenti prinútení začať ho rešpektovať (dnes už jeho odbornosť nikto nespochybňuje) aj keď s nevôľou. O tom, aký obraz má v Česku, mám veľmi dobrú predstavu, napriek tomu to risknem. Možno Vám to pomôže
    objasniť terajšiu situáciu trochu inak…VPLYV ŠTÁTNOSTI NA NÁRODNÚ IDENTITU“Našou otázkou je, aký má vplyv štátnosť na národnú identitu. Už z formulovania témy vyplýva, že pokladáme štátnosť za jeden z faktorov, ktoré podmieňujú národnú identitu. Z historického hľadiska môžeme tvrdiť, že štátnosť bola v našom kultúrnom a politickom prostredí jedným z najdôležitejších podmieňujúcich faktorov etnogenézy a teda i z nej vyplývajúcej národnej identity. Potvrdzujú to dejiny všetkých európskych národov……Štátnosť bola vždy jedným z hlavných a najmohutnejších faktorov, ktoré podmieňovali etnogenézu a teda i z nej vyplývajúcu identitu národov. Potvrdzuje to aj skutočnosť, že početné slovanské spoločenstvá, ktoré sa nikdy nedopracovali ku vlastnej štátnosti, alebo vôbec nedosiahli definitívneho stupňa etnickej diferenciácie a boli časom asimilované do spríbuznených alebo i etnicky heterogénnych národných spoločenstiev – v čom zase hrala dôležitú úlohu relatívna štátnosť – alebo
    sa zachovali iba v takom nepatrnom počte, že napriek ich zjavnej etnickej diferenciácii nemajú viac objektívnej možnosti rozvinúť svoj proces etnogenézy až po stupeň osobitného a samobytného národa. (Myslím tu na lužických Srbov, ale aj na Kabušov,…)ŠTÁTNOSŤ PODMIEŇUJE POZITÍVNE I NEGATÍVNEŠtátnosť podmieňuje teda pozitívne proces etnogenézy a tým prispieva k formovaniu sa a upevneniu národnej identity u spoločenstva, ktoré je vlastníkom tej štátnosti. Na druhej strane však štátnosť účinkuje aj ako negatívny faktor vo vzťahu k národnej identite. Stáva sa to vtedy, ak určité spoločenstvo, ešte nevyvinuté na stupeň samobytného národa s upevneným povedomím vlastnej identity, alebo i určitá časť národne uvedomelého spoločenstva dostane sa pod trvalý vplyv nevlastnej,inému národu patriacej suverenity.Vlastná štátnosť je totiž prirodzeným dovŕšením každého proceu etnogenézy, nakoľko etnicky diferencované spoločenstvo, ktoré dosiahlo historickú formu národa iba vo vlastnej
    právnej a suverénnej politickej organizácii na svojom území, môže sa nerušene rozvíjať podľa svojich záujmov, potrieb a túžob. Môže zachovávať zdedené a tvoriť nové kultúrne hodnoty, slobodne pestovať a prehlbovať v nastupujúcich generáciách povedomie a hrdosť príslušnosti k tomu národnému spoločenstvu a živiť lásku k nemu, k jeho tradíciám – slovom zachovávať neporušenú svoju národnú identitu. Historická skúsenosť nás učí, že národy, ktoré boli pozbavené vlastnej štátnosti, utrpeli nielen nepriaznivými následkami hospodárskej, kultúrnej a politickej povahy, ale najmä ak tento stav mal dlhé trvanie, boli postihnuté kvantitatívne aj na ich národnej identite…Máme tu jasný príklad Poliakov. Svätý Otec Ján Pavol II. poukázal na túto skutočnosť vo svojom prejave vo Varšave dňa 2. júna 1979:My Poliaci – hovoril – cítime mimoriadne hlbokým spôsobom, že bytostným zmyslom štátu je suverenita spoločnosti, národa, otčiny. Naučili sme sa v dlhom rozpätí našich dejín a najmä v tvrdých dejinných skúškach
    posledných storočí. Nikdy nesmieme zabudnúť na to hrozné poučenie z dejín, ktorým bola strata nezávislosti Poľska od konca 18. storočia až do začiatku tohto storočia. Táto bolestná a negatívna skúsenosť stala sa však novým zdrojom poľského vlastenectva.Pre národ, ktorý už mal stáročnou vlastnou štátnosťou hlboko zakorenené národné povedomie, aj dlhé obdobie pod cudzou štátnosťou popri citeľných škodách a nevyhnutných stratách, môže sústavne aj upevniť národnú identitu postihnutého národa……aj cudzia a prípadne aj nanútená štátnosť svojím dlhoročným vplyvom infiltruje sa do povedomia občanov a stáva sa konštitutívnym prvkom ich národnej identity. Tento vplyv štátnosti na národnú identitu je tým účinnejší, čím menej je štátnosť v rozpore s národným cítením.Od roku 1969 – teda už dve desaťročia – Slováci majú aspoň formálne svoj štátny útvar. Nik im otvorene nesiaha na reč a kultúru. Rodia sa, žijú, hýbu sa a existujú v atmosfére československej štátnosti. Nemožno sa preto diviť, ak v
    mnohých najmä mladších Slovákoch a Slovenkách popri slovenskom národnom povedomí utvorí sa a prevažuje vedomie tejto štátnosti, ktorá môže zatieniť ich slovenskú národnú identitu. Je to proces, aký možno konštatovať napríklad aj vo Švajčiarsku…K etnicite pozitívne sa stavajúca štátnosť stáva sa determinujúcim faktorom národnej, či presne nadnárodnej identity svojich občanov…Čím viac národnej slobody dosiahnu Slováci v rámci česko-slovenskej federácie a čím dlhšie tento stav potrvá, tým viac bude načim počítať s koexistenciou a so vzájomným prelínaním sa slovenského národného povedomia s povedomím česko-slovenskej štátnosti, ktorá z podmieňujúceho faktora stane sa zložkou subjektívneho obsahu slovenskej národnej identity. Teóriu, na ktorej spočíva táto prognóza, o converso veľmi presvedčivo potvrdzuje známa skutočnosť, že na dnešnom Slovensku prejavy jednoznačnej slovenskej národnej identity viažu sa takmer výlučne na nábožensky aktívnu katolícku zložku obyvateľstva. Ak totiž
    česko-slovenská štátnosť nie je dnes v otvorenom rozpore s čisto národným cítením Slovákov, vo vzťahu k ich religiozite stojí ona na otvorene nepriateľskom, náboženskú slobodu obmedzujúcom, aktívnych veriacich až po fyzické prenasledovanie diskriminujúcom a ich cirkevnú organizáciu systematicky rozleptávajúcom stanovisku.SÚHRN1. Štátnosť bola v histórii jedným z najdôležitejších faktorov etnogenézy a podnes ostáva faktorom, ktorý udržuje a zvelaďuje národné povedomie, čím sa stáva vypuklou zložkou národnej identity,2. Ideálnym faktorom národnej identity je vlastná štátnosť národa, ktorá je dovŕšením každého procesu etnogenézy a najlepšie zodpovedá potrebám sebazáchovy národa a jeho nehateného historického vývinu,3. Cudzia štátnosť má zásadne negatívne účinky na identitu podrobeného národa, ale môže vyvolať aj blahodarnú reakciu oživenia národného sebavedomia a tým pozitívne ovplyvniť jeho národnú identitu,4. Dlhotrvajúca cudzia štátnosť úmerne k jej pozitívnemu
    postoju voči zložkám národnej identity ňou ovládaného národa môže sa natoľko ifiltrovať do vedomia istej časti alebo i celosti toho národa, že zatieni alebo i prekryje jeho pôvodnú národnú identitu.

  16. Je potřebné vytvořit silnou reprezentaci Moravy, zdůraznit vše čeho Moravané dosáhli v historii a čeho jsme schopni dosáhnout. Co bude chybět, to si vymysleme a lžeme jak ostatní. Žijme jako suverenní stát. Lisabon je podepsaný tak sbohem Čechy i Češi. Nevím proč a na co se čeká. Agresivní menšině se podřídí váhající většina !!

  17. ◉ Většina – menšina„Agresivní menšině se podřídí váhající většina !!“ – No to je pravda, ale zatím ta většina neúměrně přečísluje tu menšinu.

  18. ◉ ke [14]„Máte pravdu v tom ,že „dnes není v Evropě takový zmatek“ přesto si dovolím tvrdit,že Evropa daleko pozorněji naslouchá a respektuje historická fakta jednotlivých regionů.“-V roce 1918 si Češi prosadili svou, protože se přidali na stranu vítězných států a nesouhlasící „menšiny“ do svého státu začlenili proto, že státy těchto menšin (Rakousko, Maďarsko) patřily k poraženým státům a vítězné státy něměly zájem něco dělat v jejich prospěch. Dnes je jiná situace a nelze čekat válku se stranou vítěznou a stranou poraženou, nicméně pokud tvrdíte, že Evropa pozorně naslouchá, pak bude naslouchat nejen Moravanům ale i Čechům. A pokud bude protestní síla moravských Čechů proti Moravě silná, bude chtít Evropa naslouchat i druhé straně, tj. i jim, nejen Moravanům a tím pádem bude svými výzvami k vzájemnému dialogu (bez ohledu na to, že Češi už desítky let ukazují nevůli po dialogu) moravské snahy fakticky spíš brzdit.

  19. Sem dost zvědavý jak to dopadne, zatím se stále bavíme v rovině, žádáme, prosíme.To je očividně přežité viz.Kosovo. Takže by bylo načase Česko-Moravský dialog, tohle přehlížení lidi ubíjí a to je pak jen krůček k nějakému většímu střetu či konfliktu. Je plno moderních států které mají trvalý problém s dialogem etnik, pak je prostor pro organizace typu IRA, ETA atd. Takže České přehlížení problému by mohlo vést k radikalizaci malých skupin a potom budeme mít problém všichni. Prostě historie říká nejde li to po dobrém pude to po zlém a to je důvod k obavám o budoucnost.

  20. Za téměř jisté považuju to, že se Češi začnou vážně zabývat moravskými požadavky až po nějaké nátlakové akci. Jenomže samozřejmě takové akci, u které čeští politici pochopí, že vyjadřují mínění většiny Moravy. Pokud se totiž od takové akce mnoho Moravanů distancuje, budou čeští politici jasně vidět, že jde o akci ojedinělé skupinky radikálů, se kterou můžou vesele ignorovat.

  21. Mohlo by se zdát, že argument, podle kterého se Moravané ve svých krocích cítí vázáni tou částí historického práva, které říká, že Morava byla vždy v jistém spojení s Čechami, a neodváží se jít za jeho mez, jsem si vymyslel čistě jako pracovní do textu článku, ale skutečně takový názor existuje; právě nyní se výslovně objevil v diskusi na http://forum.lide.cz…rum_ID=38008: (otázka:) Čo by ste povedali na štátny útvar, ktorý by tvorili Slováci a Moravania ? Samozrejme by sa jednalo o autonómne oblasti… (odpověď:) … tak tato myšlenka již jednou vyvstala. Nic méně mám-li respektovat historická fakta (na kterých ostatně i právo Moravy leží), je tato naše země „nerozlučně“ spjatá s Čechy … nemohu ignorovat sepjetí s korunou, stejně jako (arci)biskupská léna spadající pod její jurisdikci … Morava nemá volné ruce při výkladu své historie jako
    Slovensko, které autonomii poznalo až ve 2. světové válce, ale na druhou stranu může se hlásit k 820 let staré existenci Markrabství, které jí dává práva, požadovat obdobu existence jako třeba Bavorsko v Německu či Tyrolsko v Rakousku. Sepjetí se Slovenskem by možná bylo sympatické, nikoli však založené na historickém základu práv naší země. Myslím, že kdyby Češi věděli, že takové je převažující mínění na Moravě (v jistém smyslu vlastně je, ale má podobu nedělitelnosti českého národa v Čechách a na Moravě), nemuseli by si s moravskými požadavky dělat velkou hlavu, neboť by věděli, že Moravané se nikdy neodváží nastolit razantnější požadavky.

  22. Máme-li někdy uspět s ideou spolkového uspořádání, tak je třeba si přiznat, že by jakákoliv moravská strana měla mít podstatně širší program, schopný zapůsobit na více lidí. Před časem, když jsem se loni bavil v Zetoru s některými lidmi, tak jsem se nakonec dozvěděl od nich to, že moravské strany za tu dobu, co byly v parlamentu NIC NEDOKÁZALY. No asi na tom něco bude. Tehdy bylo chybou to, že zde bylo několik moravských stran, které měly mezi sebou malicherné spory. Většina lidí na Moravě v současné době o samosprávu natož o autonomii Moravy příliš nestojí také z toho důvodu, že jsou naštvaní na poslance, kteří se starají především o vlastní kapsu, případně o bohatší vrstvy, zatímco obyčejné občané jsou přehlířeni. A proto spousta lidí na Moravě o žádné další parlamenty nestojí. Bylo by proto záhodno, aby moravské strany kromě moravské myšlenky nabídly také bohatý program, přijatelný pro široké vrstvy. Rozhodně si nemyslím, že by se nadále měly neúměrně
    zvýhodňovat bohaté vrstvy nebo poslanci. Také by bylo třeba, aby moravisté prosazovali také takové myšlenky jako je například idea univezálního referenda, jež v současnosti odmítají prakticky všechny parlamentní strany. Dále by bylo třeba, aby kterákoliv moravská strana byla a neúplatná. Jako jeden z potřebných cílů bych viděl prosazování veřejné dopravy a využívání ekologických zdrojů energie. Proto by se mělo prosadit zrušení mýtného pro autobusové dopravce a jejich osvobození od platby DPH. Od platby DPH bych osvobodil také veškerou železniční dopravu. Jedině tak dojde ke snížení cen ve veřejné dopravě a tím snad i ke zvýšení poptávky za ni.Pokud jde o využívání ekologických zdrojů energie, tak by bylo vhodné zlevnit plyn, například tím, že by na něj byla zrušena DPH. Rovněž by měla být více než dosud regulována cena elektřiny, která se neúměrně zvyšuje především proto, že si vedení energetických společností zvyšuje neúměrně svoje platy. Jako další potřebný krok bych viděl zrušení poplatků ve
    zdravotnictví. Spíš by mělo dojít ke sloučení všech zdravotních pojišťoven v jednu, aby se přestalo plýtvat s penězi ve zdravotnictví.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s