Tak to umijó Šimperáci

Moravská varianta jednoho známého literárního motivu

Určitě už jste někdy slyšeli nebo četli přirovnávat buď počínání nějakého veřejného orgánu či soukromé osoby či spolku nebo dokonce celé České republiky ke Kocourkovu. Přirovnává-li se něco ke Kocourkovu, znamená to, že v dotyčném místě panují zmatečné a nesmyslné poměry a lidé tam jednají hloupě a nepochopitelně. Vše vychází z dříve velmi oblíbených příběhů ze smyšleného městečka Kocourkova, kde lidé jsou tak hloupí jako nikde, dělají věci, které by nikoho jiného nenapadly, nebo aspoň obvyklé věci zcela neobvyklým a pochopitelně nesmyslným způsobem; celému okolnímu světu jsou tím pro smích.
Typickým kocourkovským příběhem je stavba radnice v Kocourkově: Kocourkovští se rozhodli vystavět roubenou radnici, ale když hotová stavba stála, zjistila městská rada, že budova je k nepotřebě, jelikož uvnitř není vidět. Dlouho nad tím přemýšleli, až vymysleli, že světlo dovnitř nanosí v pytlech – venku otevřeli pytel, nachytali do něj světlo, pytel zavázali a uvnitř radnice jej otevřeli a světlo vypustili ven; to opakovali mnohokrát, ale v radnici byla pořád tma. Ze zoufalství je osvobodil jakýsi cizinec, který zjistil, jak se věci mají a za pořádnou odměnu slíbil vnitřek radnice osvětlit. Vzal sekyru a do stěn vysekal chybějící otvory pro okna. Kocourkovští rozradostněni dali cizinci slíbenou odměnu a rozhodli se, že si sami ještě světla přidají. Vzali sekyry a začali do stěn vytesávat další otvory pro světlo; pokračovali v tomto bohulibém díle tak dlouho, až prosekali všechny čtyři stěny po obvodu a radnice jim spadla na hlavu.
Příběhy o Kocourkovu nejsou českou specialitou, jde o motiv rozšířený po velké části Evropy. V Německu se městečku hloupých říká Schilda (a jeho obyvatelům – „Kocourkovským“ – Schildbürger), v Nizozemsku Kampen, v Anglii Gotham, ve Francii městečku hloupých říkají Brétizy, v Polsku Pacnów, v Srbsku Balov. V různých zemích, jak vidíme, má sídlo hloupých měšťanů jiné jméno a stejně tak i příběhy o nich vyprávěné jsou zčásti specifické pro každou zemi, nicméně podstata je stejná a rovněž mnohé příběhy se vyprávějí o „Kocourkovských“ ve všech těchto národních variantách stejné. Ty příběhy, které jsou společné, musejí logicky mít společnou předlohu, pro oblast střední Evropy lze uvažovat jako o výchozích o příbězích městečka Schilda, které vyšly knižně už roku 1598 a mohly se šířit po Německu i mimo Německo (ať na západ nebo na východ). Mnohé příběhy o Kocourkovu mají jistě lidový původ, ale motiv města, kde jsou všichni hloupí, může
jako takový pocházet z antických pramenů – už starověcí Řekové (konkrétně Atéňané) totiž za město všech hloupých považovali město Abdéry, které skutečně existovalo (na severním pobřeží Egejského moře; město existuje dodnes). Příběhy o hloupých obyvatelích Abdér vydal v roce 1774 německý spisovatel Christoph Martin Wieland v knize Geschichte der Abderiten a ta zřejmě také opravdu byla zdrojem aspoň části kocourkovských příběhů.
No a jak jsme na tom s městečkem hloupých na Moravě? Vzhledem k oblíbenosti klišé „nevidím rozdíl mezi Čechy a Moraváky“ asi každý odpoví, že stejně jako v Čechách je jím Kocourkov/Kocórkov/Kocúrkov, respektive snad nikoho by vůbec nenapadlo uvažovat, že by se na Moravě Kocourkov měl jmenovat jinak. Ostatně když se i na Slovensku vlivem expanze české kultury spíš užívá Kocúrkov případně Kocúrkovo, než domácí Čudáková, byl by div, kdyby na Moravě bylo známo něco jiného, tím spíš, že se na Moravě na rozdíl od Slovenska velmi mnoho lidí považuje za Čechy a považuje tak za vlastní vše, co pochází z Čech, což má ten přirozený následek, že co je české (= z Čech), vytlačuje (buď zcela nebo zatlačuje na okraj) to, co je čistě moravské (připomeňme si, že v 19. století Moravan, který nechtěl číst německé knihy a noviny, musel sahat po tiskovinách z Čech, protože na Moravě žádné nebo skoro žádné neněmecké nevycházely). Nicméně přesto je s podivem, že v moravské
lidové tvorbě se příběhy o ne zrovna chytrých měšťanech vyprávěly (než byly patrně zapomenuty, aspoň většinovou společností) pod jiným jménem než Kocourkov. Jak už trochu napovídá sám název tohoto příspěvku, tím místem, kde se odehrávaly všelijaké hlouposti, byl na Moravě Šimperk. To zní poněkud cize, což je dáno tím, od čeho to jméno pochází.
Český Kocourkov je zcela smyšlený, žádná obec toho jména v Čechách nikdy nebyla. Už na tom samotném jménu je ostatně vidět, že není skutečné (zajímalo by mě, kde se vzalo). Podobně už na první pohled smyšlené je slovenské jméno Čudáková, naproti tomu jména ostatních hlupáckých městeček působí reálně. Také moravský Šimperk zní skutečně (skoro stejně jako Šumperk, se kterým ale nemá nic společného), ale je vymyšlený jen napůl. Na současných mapách žádný Šimperk nebyl a nebyl ani na dřívějších mapách. Přesto Šimperk je (dříve) existující jméno, na mapách nebylo proto, že je to pojmenování lidové, neoficiální; úřední jméno dotyčného městečka totiž znělo Šilperk (německy Schlidberg), dnes se jmenuje Štíty a až do r. 1960 se nacházelo v okrese Zábřeh, poté v okrese Šumperk (dnes opět v obvodu obce s rozšířenou působností Zábřeh) u hranic s Čechami. Nad touto informací si leckdo může říct, že moravský Šimperk/Šilperk není zrovna dokonalý protějšek českého Kocourkova, protože zatímco
Kocourkov je smyšlený, Šilperk je skutečný. Ale nehledě i na to, že v Anglii či ve starém Řecku městečka hloupých skutečně taky existovala (tedy, existovaly obce s těmi jmény, ty příběhy se tam pochopitelně neodehrály), šimperácké příběhy nemají původ v samotném Šilperku, nýbrž skutečně jde (převážně) o „pravé kocourkovské“ motivy rozšířené po skoro celé Evropě. Jak tedy Šilperk k těmto příběhům přišel, když v něm nemají původ? Já se domnívám, že jako slepý k houslím, čistě na základě zvukové podobnosti – na Moravu totiž stejně jako do Čech přišly pravděpodobně příběhy o městečku hloupých z Německa a byly spojeny s již zmíněným jménem Schilda; a zatímco v Čechách bylo toto (smyšlené) jméno z nějakého neznámého důvodu nahrazeno jménem Kocourkov, na Moravě bylo pouze upraveno podle již existujícího podobného jména (Schilda – Schildberg). Tomuto by napovídala i skutečnost, že Šilperk se nalézal v německé jazykové oblasti Moravy. Protože obyvatelé Šilperku mluvili
převážně německy, působí taky poněkud trapně zmínka o šilperských Němcích ve druhém ukázkovém textu, (český) autor ale žil v 19. století (citované vydání je přetisk), takže asi co nebylo jazykově české, mu nebylo dost dobré, což docela odpovídá „protiněmecké“ atmosféře té doby v Čechách. Autor je také vedle ve srovnávání moravského Šilperku s českou Přeloučí. Šilperk je sice skutečné místo, ale hlouposti, které mu jsou připisovány, jsou literární témata, která se tam nikdy nepřihodila, zatímco příběh, který byl otištěn ve stejné knize o Přelouči prostě působí jako zmatečně provedená skutečná příhoda a nemá „kocourkovský“ charakter.
O obou ukázkách příhod z moravského městečka hloupých teď blíže: první docela dlouhá ukázka pochází z knihy Veselosti nikdy dosti. Lidová vyprávění z Moravy, Brno 1956. Díky této knize jsem vůbec přišel na to, že na Moravě nějaký Šimperk máme. Ukázka je převzata tak, jak byla v dané knize otištěna, tj. v severohanáckém nářečí (příběh byl zaznamenán ve vesnici Hostice u Šumperka). Obsahuje několik typických hlupáckých příběhů, ale konec k nim zcela nepatří, závěrečné hádanky se k příběhu dostaly z jiného námětového okruhu (něco jako příběhy o Enšpíglovi), neboť v městečku hloupých nikdo nikoho už z principu nemohl přechytračit. Přesto zde uvádím vše, jak bylo otištěno v knize, i když to přímo nepatří k věci. Druhá ukázka pochází z knihy Primus Sobotka: Kratochvilné historie měst a míst zemí Koruny české, Praha 1994 (původní vydání 1884). Opět připisuju, jak bylo otištěno, výhrady už jsem uvedl výše. Na konci je jednou větou i známý „kocourkovský“ motiv novostavby radnice se
zapomenutými okny, má ale jinou pointu než tu, kterou jsem uvedl zcela na začátku (dokonce poněkud nesmyslnou, protože popírá přírodní zákony a ty musí platit i v Šimperku).
Takže se před úplným závěrem nyní pojďme podívat do legračního městečka, kde měli na náměstí studnu, ze které kdo se napil, zhloupl:

Šimperk platí vod nepaměti za město šeckéch málo chytréch. Dyž se nehde neco hlópyho stane, slyšet zanedlóho, že se to stalo v Šimperku.
Jednó zrána stálo v Šimperku na rynku vosum cizích chlapů. Peněz měli dosti, přišli do Šimperka se povyrazit, posedět v hospodě a popózet Šimperáky.
Stáli na rynku a rozméšleli se, hde by zašli. Hospod tam bylo na vybranó. Poté se rozmyslili a šli do hospody „U černé kočky“.
Seděl tam v zadní jizbě u stola člověk a pil žbánek piva. Podlivá všelijakéch známek zdálo se ním, že je to Šimperák. Tak ho hnedka pozvali, aby si přised k ním, a poručili ňom přínýst víno, a jeden z ních začal zpívat:
„Johann, spannan,
dree Kathern voran,
dree Müse vörut,
so fährt der Schimpricher
an seen Brut!“
To pěsničkó se každé Šimperák túze dožral. Tak i ten, co tu seděl, se mračil a zhlížel. Ale byl poticho. Povdal si myslím: „Šak ním to eště povím! Do se směje naposledy, směje se nélepši.“
Chlapi ďáli, jako by jeho hněv ani neviděli, a první z nich se voptal: „Gamarádi, víte, jak se Šimperáci kópó?“ Dyž to vostatní nevěděli, začal ním vykládat: „Jednó se kópalo devět Šimperáků v potoce. Napřed se dlóho čmáněli ve vodě, poté se jeden z nich lek a povdá:
,Chaso, my se musíme spočítat, jesli se jeden z nás neutopil.ʼ
Tak počítal. Ukázal prstem na sebe a povdá:
,Já su já, ty si jeden, dvá, tří, štyří, pět, šest, sedum, vosum. Já jezusmankote! Jeden chybí! Ten se jistě utopil!ʼ
,Tys počítal špatně,ʼ povdá druhé. ,Včilka bú počítat já.ʼ
A počítal:
‚Já su já, jeden, dva, tří, štyří, pět, šest, sedum, vosum. Já do čéchmanta! Vopravdu se jeden utopil. Bože, jenom dyž sem to nebyl já!ʼ
Poté počítal třetí, štvrté a po pořádku všecí. Každé začal „Já su já“ a poté jích napočítal vosum.
Celí smutní posadili se na břehu a lituvalí utopenýho gamaráda. Za chvílu šil jeden cizí člověk vokolo a ptal se jích, proč só tak smutní. Dyž ňom to pověděli, smál se:
,Vy ste ale praví Šimperáci! Sedněte si šecí zadnicema do písku a spočítéte poté ty ďóry!ʼ
Tak každé z nich sebó bóch jako žok do písku a poté stali a počítali ty ďóry. Bylo jích devět! Šimperáci měli velkó radosť, voblíkli se a šli v dobré náladě dom.“
První dopověděl a šecí se smáli. Dali si znovu nalít a druhé se voptal:
„Víte, vod keré doby dělajó Šimperáci to, co vrabci?“
Dyž šecí krótili hlavó, vypravuval:
„Jednó vystavěli Šimperáci stodolu, ale uďáli ní túze těžkó střechu a chtěli ju podepřít trámem. Vosum jích přitahlo těžké trám až k vratom, ale poté nemohli dál. Přeméšleli, rozméšleli, poté si sedli na ten trám jeden vedlivá druhýho.
Jeden povdá:
,Bém musit rozbořit zeď, ináč tam ten trám nepůde.ʼ
V tom právě letěl do stodoly vrabec. Měl v zobáku stýblo slámy, nosil tam na hnízdo. Dyž to Šimperáci viděli, stóp ním rozum do hlavy a šupiny ním spadly s vočí. Zanesli tam trám na dlóho, tak jak ten vrabec stýblo slámy.“
Šecí se z pilna hrdla smáli.
„Ticho,“ volal třetí a začal:
„Hostinské ,U volaʼ v Šimperku nechtěl vo muzice rožít sjetla, leda dostane-li zaplacený. Tak se vo to akorát hádali. Vtom vlítla do šenkovně dívka celá bez dychu a křičela:
,Měsíček spad do studně! Pojte se kóknót! Na mó dušu, leží ve studni!ʼ
Šecí Šimperáci běželi ke studni, do keré vopravdu padal vobraz pilnýho měsíce.
,Pro pánaboha, japak se to jenom stalo, že ten měsíček spad!ʼ divili se.
‚Ja víte co?ʼ povídá ten néchytřéší z ních. ,My ho vylovíme a pověsíme v tančírní. Tak se nebém hádat s hospodském vo sjetlo. Bé nám svítit zadarmo.ʼ
Šecí s tém sóhlasili a měli velkó radosť. Přinesli honem hole a taky síť sehnali. Po žebříku slezli dvá dolu do studně a začali chytat měsíc. Jak vodu zakalili, měsíček se ním ztratil a márně ho hledali na dně v bahně. Vtom ním nes hospodské tuplák piva na posilněnó. Dyž ním ho přes kraj studně podával, jak zvihli hlavy, uviděli měsíček na nebi.
Krótili nad tém hlavama, jak je to možný, jak se tam zas dostal. Vylezli ze studně, šli dom a leželi z toho nemocní.“
„Správné špás!“ smáli se šecí, a štvrté začal:
„Dyž tu studnu, v keré ten měsíček chytali, vystavěli, chtěli se přesvědčit, jak je hlyboká. Položili přes ňu tlustó vrbu. Jeden z nich, ten nésilňéší, ju vobchyt rukama a visel dolu. Po ňom slez dolu druhé a pověsil se tom prvním za nohy. A za ním třetí a štvrté.
Dyž jích tak viselo dvanást a nebyli na dně, strnuly tom, co se držel, ruky a volal dolu:
,Chlapci, držte se pevno, já si musím naplut do dlaní!ʼ
Řek to, pustil se vrby a šecí Šimperáci spadli až na dno. Tam se zapletli dlóhéma rukama a nohama dohromady, že se nemohli vyplíst. Tak rychtářů pacholek popad bič a začal do nich práskat. To ním pomohlo na nohy.“
Dyž se tom jak se patří vysmáli, začal páté:
„Vo té studni vám možu taky eště něco řeknót. Jednó vo vánočních svátcích chtěli jít Šimperáci na jitřní. Aby potmě nezablódili a našli správnó cestu, natáhli provaz vod hospody až ke kostelu. Byl mezi něma jeden nedobrota a ten, aby ho žádné neviděl, předál ten provaz vod kostela ke studni. Dyž začaliŠimperáci chodit na jitřní, šli jeden za druhém, jako vovce za beranem. Dyž první sletěl do studně a voda zapleskala, myslil ten, co šil za ním, že ňom zavřel před nosem dveři vod kostela.
,Nech votevřený! My tam dem taky!ʼ zavolal a už ležel ve studni. A tak tam spadlo túze moc Šimperáků.“
Včil začal vykládat šísté:
„Jednó kópili si Šimperáci v Zábřeze herynky a ty sedlákům tůze šmakuvaly.
,Dybychme je mohli mít časťéj a dyby nebyly tak drahý,ʼ povdajó mezi sebó. Ten néchytřéší z nich povdá:
,To jích přineseme košíček z města a hodíme do rybníka. Na podzim vypustíme ven vodu a ryby vybereme ven rukama.ʼ
Tak to taky uďáli.
Dyž na podzim vypustili rybník, nebyla tam ani jedna ryba. V bahně se válel tlusté óhoř. Chytli to zvíře a šecí sóhlasili s rychtářem, že musí bét smrťó potrestaný. Byli přesvědčení, že to zlý zvíře šecky ty herynky sežralo. Vyméšleli, jakó néhorší smrťó by ho sprovodili se světa. Po dlóhým domlóvaňó uznali, že néhorší smrť je utopením. S velkó radosťó nesli óhoře do rybníka. Dyž sebó poté vesele ve vodě mrskal, volali Šimperáci:
‚Jak se ta neduha trápí! Dobře na ňoho! Neměl nám ty herynky šecky sežrat!ʼ
S veselo mysló šli poté dom.“
Začal vykládat sidmé:
„Já vám povím, jak Šimperáci postrčili kostel drobek napravo. Poslední nedělu tehdová při mši svítilo slunce panáčkovi do bible, že nemoh správně šecko přečíst. Tom chtěli Šimperáci odpomoct. Tehdová tam nosili mužští jenom červený planty. Přišíl tam akorát jeden vandrovník, ten by si byl rád takové červené plant kópil – ale neměl žádný peníze. Slyšel v hospodě vo tom mlovit, že by rádi ten kostel vo kósek dál postrčili. Poškrabal se za huchem a povdá:
„Ta věc se dá udělat. Na to místo, de má včil ten kostel přijít, musíte položit načisto nové červené plant. Poté bém šecí celó siló strkat, až ho pošópnem na ten plant.ʼ
Tak přišli šecí Šimperáci, vopřeli se do zdi a strkali, co mohli. Za hodnó chvilu, dyž už z ních pot crčel, povdá vandrovník:
‚Drobek si voddychněte. Já se kóknu, jesli už je to dosti.ʼ
Šil vokolo kostela, skoval plant a volal na ně:
‚Práce je hotová! Kostel už stojí na plantě, ani kóska šosa néni vidět.ʼ
Šimperáci běhali vokolo kostela, kókali, jesli nehde nevylízá ven kus červenýho planta – a byli rádi. Vandrovník s plantem zatím uplách.“
Včil se dal slyšet ten vosmé a povdá:
„Včil su já na řadě. Povím vám, jak jedno večír seděli Šimperáci v hospodě a jak ním jeden cizí člověk vykládal, že bé brzo vojna.
,Cák je to ta vojna?ʼ ptali se nekeří. ,Dyž slyšet bubny bubnovat,ʼ povdá ten cizí člověk.
,A japak bubnujó bubny?ʼ vyzvídali na ňom Šimperáci.
,Bum! Bum! Bum! Bum!ʼ povdá člověk.
Druhé deň poté sušili seno na lukách a nemlovili vo ničom iným, než že bé vojna, až bó bubny bubnuvat. Bylo velký horko a měli s sebó bečku piva. Ta byla brzo vypitá. Ďóró vod špunta dostal se do bečky sršeň a brunčel tam. Jeden, co to první uslyšel, celé polekané křičel:
,Už bubnujó! Už je vojna!ʼ
Šecí utěkali strachy z luk dom, i kosy a hrabě tam nechali. Jednom z ních bylo líto, nechat tam tu bečku vod piva. Popad ju a hodil na rameno.
Tém kolíbáním jak utěkal popudil sršně a ten brunčel v bejce jako divoké.
,Buben bubnuje!ʼ křičel ten, co nes bečku, a šecí utěkali eště tóž. Teprová dyž bečku zahodil, bubnuvaní přestalo a vojna taky žádná nebyla.“
Ten Šimperák, co s něma seděl, to šecko poticho poslóchal a dyž chtěl zas ten první začít, stal a povdá:
„Šecky ty povdačky byly pěkný a žádné vám nemože zakázat, abyste se nám Šimperákom nepošklíbuvali. Ale šecko eště nevíte. Mám vám povědět, jak to dělajó Šimperáci, dyž dávajó hádat a žádné ním neumí vodpovědět?“
„To nám povězte!“ sóhlasili šecí.
„Šimperák dá vám hádat. Do neumí vodpovědět, musí ňom zaplatit zlatku. Vodpoví-li správně, musí ten, co se ptal, zaplatit zlatku. Chcete-li, tak to hnedka zprubujem, třá se neco novýho naučíte.“
Chlapi se smáli tom, že by se vod Šimperáků neco naučili. S velkém smíchem přisvědčili, že chcó, ale ujednali, že dyž nebó umět vodpovédět, zaplatijó ne jednu, ale štyry zlatky.
Šimperák se teda ptal prvního:
„Má na sobě fráček
červené jak ráček
a na hlavě strópek,
pilné břóšek krópek.
Co je to?“
Chlap se zarazil, přeméšlel chvílu. Poté zakrótíl hlavó, vytah štyry zlatky a položil je na stůl. Šecí vostatní za ním.
„Neuhodli ste to? Tak je to šípek.“
Shráb zlatky a vobrátil se k druhým:
„Sedí panna v zeleným
v kabátečku červeným,
tlačíš-li ju, pláče,
v srdcu ní kameň skáče.
Co je to?“
Druhé chvílu přeméšlel, zakrótíl hlavó a položil na stůl štyry zlatky. Šecí vostatní za ním.
„Neuhodli ste to? Je to střešně.“
Shráb zlatky a dal třetímu hádanku:
„Z Egypta přišil k nám chlap,
tisíc fleků má jeho frak,
nosí řebeň, nečeše se,
voblíčej má samo kosť
ten cizí hosť.
Co je to?“
Třetí přeméšlel chvílu, zakrótil hlavó a položil na stůl štyry zlatky. Šecí vostatní za ním.
„Neuhodli ste to? Je to kohót!“
Shráb zlatky a dal štvrtým hádanku.
„Sletěl vták bezpeřák
na náš strom bezlisťák.
Přišlo na ňé bezzubátko,
sežralo to bezpeřátko.
Co je to?“
Ten štvrté marně dlóho přeméšlel. Položil na stůl štyry zlatky a šecí vostatní taky.
„Neuhodli ste to? Je to sníh.“
Shráb zlatky a dal pátým hádanku:
„Na stromě je špalíček
tlusté jako malíček,
udělám z ňoho:
dva kósky špeku,
necky, jesle,
hrnec na mlíko.
Co je to?“
Pátý nevěděl jako ti před ním.
„Neuhodli ste to? Je to žalud.“
Shráb zlatky a vobrátil se k šístým:
„Vetší jako chalupa,
menší jako myš,
zelené jak tráva,
bílé jako len,
hořké jako žluč
a šecí mě májó rádi.
Co je to?“
Ten šísté taky neuměl vodpovědět a položil na stůl štyry zlatky. Šecí vostatní za ním.
„Neuhodli ste to? Je to vořech.“
Shráb zlatky a poté přišíl sídmé na řadu:
„V zahradě stojí kočár,
v kočáře sedí holub,
s holuba ulítlo píro,
z píra se stalo lůže,
v lůžeti spí jeden pán,
před ním stojí kolíbka,
v té kolíbce spí dítě.
Co je to?“
Žádné z nich neuměl vodpovědět. Zaplatili každé po šterech zlatkách.
„Neuhodli ste to? Je to fazule, luska!“
Shráb zlatky a dal tom vosmým hádanku:
„Farář a jeho sestra,
pastor a jeho žena
procházeli se podli břehu.
Našli hnízdo a v ňom štyry véce.
Každé si vzal jedno a eště jedno zbylo.
Co je to?“
Žádné z nich nemoh na to vodpovědět. Zaplatili každé štyry zlatky.
„Neuhodli ste to? Farářova sestra byla pastorova žena!“
Shráb peníze, chrastil něma v kapsi a povdá:
„Za to, že ste mně dali tolí peněz, se vás eště na neco voptám: Jedna paní v Šimperku měla dvě véce. Chtěla je vařit ve třech hrnkách, v každým jedno. Japak to udělala?“
Musili se přiznat, že to nevíjó.
„A já to nevím taky,“ vysmál se ním Šimperák, hodil na stůl štyry zlatky a vodešil se smíchem z hospody. Šeckéch vosum chlapů se divilo, moc-li zaplatili za to, že ním pověděl, jak to umijó Šimperáci.

Šimperk

Moravský Šilperk čili Šimperk (něm. Schildberg) je vlastně bratr české Přelouče. Mnoho chytrých kousků tam vyvedli, ale nejchytřejší byl ten jak šli chytat vrány. To bylo takhle: Šilperští Němci sebrali se jednoho času a šli do lesa na mladé vrány. Vzali s sebou dlouhý žebřík, aby se dostali snáze k hnízdům. Přišedše k lesu nemohli dále, protože nesli žebřík napříč. Co teď? Inu, jakáž jiná pomoc, nežli že musili na každém konci žebříka kus uříznout, a pak teprv dostali se do lesa. Avšak poněvadž les houstnul vždy více, uřezávali šilperští překážející konec pořád, až zbyl ze žebříku jen malý kousek. Tak konečně se octli až u stromu, na němž bylo vraní hnízdo. Přistavili honem žebřík, a tu s nemalým ustrnutím zpozorovali, že ustavičným uřezáváním na pahejl zkrácený žebřík nestačí až do vrchu. Jak se dostati nahoru? I měl pudmistr dobrý nápad: aby prý se postavili jeden na druhého, nejsilnější vespod a ti ostatní druh druhu na ramena, až by ten nejhořejší dosáhl hnízda. Podařilo se to, jenže ten poslední,
jakmile byl nahoře, dal se do řiku: „Už je vidím, už je vidím!“ Nejspodnější pak slyše to, chtěl je také viděti, i odskočil od stromu, a koukaje nahoru, volal: „Ukaž!“ Vtom ale už také všichni ostatní sřítili se jak splaskující smršť na „boží hromádku“ a bylo po vybírání.
Jindy zase milí Šimperáci chytili zajíce a učili ho chodit na oprati jako valacha, ale do pluhu ho přece nemohli zapřáhnouti, protože tuze hopkoval. Nevědouce s ním kudy kam, pustili ho.
Když pak sobě vystavěli rathós, zapomněli do něho udělati okna. Aby to napravili, najali si člověka, který by jim nosil dovnitř šero v měše; ten však často se zapomíná, i není divu, že v šimperské radnici bývá zhusta tma.

A co by vlastně mělo být závěrem tohoto příspěvku? Co by z něho mělo vyplývat? Jednoduché konstatování: na Moravě nemáme Kocourkov (to mají v Čechách), my máme Šilperk. I když myslím, že bychom se pro budoucno měli odklonit od původní podoby jména německého původu a poněkud si ho poslovanštit. Aby výsledná podoba jména legendárního městečka zněla přijatelně, vybral jsem nakonec po jistém přemítání ne zcela typickou „městskou“ příponu –ýn (běžná je přípona –ín), jelikož jsem nechtěl, aby se v základu štít měkčilo koncové –t. Celé jméno městečka pak bude znít Štítýn (moravsky Ščítín) a jeho obyvatelé Štítýnští (moravsky Ščítínščí). Takže pamatujte: pokud je někde něco hloupého, uhozeného na hlavu, pak je to dozajista hotový Štítýn!

Komentáře k článku mě přiměly přidat následující ankety:

Advertisements

6 thoughts on “Tak to umijó Šimperáci

  1. Bydlím ve Štítech (bohužel a jen dočasně) a musím potvrdit že i v dnešní době jde o moravský Kocourkov a to ne jen ve smyšlených příbězích, ale i ve všední realitě. Jen jediná poznámka k tomu názvu… Štítýn? Proč vymýšlet něco už dávno vymyšleného? Nebyl by přece jen nejlepší název Šimperk a obyvatelé Šimperáci, tak jak jim říkali a říkají obyvatelé okolních vesnic?

  2. Souhlasím s předchozím, ten název nemá smysl měnit kvůli dřívějšímu německému obyvatelstvu. Je u nás zažítý, nejen u starší generace. Když už jsme u těch Němců… V dnešní době zmíněné městečko používá ve znaku zlatou šternberskou hvězdu na modrém podkladě. V 19. století však byla používána zlatá hvězda na červeném podkladě, a to se zdůvodněním, že se jedná o zemské barvy.

  3. „Takže, bylo by dobré přednostně kodifikovat moravské názvy obcí a začat ix prosazovat?“ – Vzhledem k tomu, že mám k vývoji jmen obcí literaturu, plánuju o místních názvech článek už jistou dobu 🙂

  4. Řečnická otázka: k jaké národnosti se mají přihlásit obyvatelé středočeské vesnice Skrýšov, aby dosáhli dvojjazyčného nápisu Skrýšov-Skrejšov?:-)

  5. Gabriele Svobodo, naděj pro obyvatele Skrejšova je reforma češtiny. Tá sa može uskutečnit, potom, co sa na Moravě přestane čeština používat. Vy osobně možete pomoct Skrejšovským v tom případě, že budete usilovně pracovat na kodifikaci Vaší „bohemštiny“. http://bohemstina.ic.cz/ :-)(Vzhled k tomu, že toto je blog o Moravě pro Moravany, myslím si, že odpověd je víc než vyčerpávající.)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s