Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství 4

Říše starých Moravanů

(Obsah knihy zde)

ŘÍŠE STARÝCH MORAVANŮ

V roce 1897 otevřel Jan Klečka na svém pozemku zvaném Na valach ve Starém Městě u Uherského Hradiště písečník. Když dělníci těžili a vyváželi štěrk, naráželi často na staré hroby. Překvapovalo je to, neboť hřbitov, pokud paměť i nejstarších z nich sahala, se v těchto místech nikdy nenacházel. Proto kosti, které nalézali, považovali za pozůstatky oběti Třicetileté války. Přizvaní vědci v nich však brzy rozpoznali pohřby staroslovanské; tím ale jejich zájem končil, ostatně archeologie jako věda se teprve formovala, odborníků bylo pomálu a raději se věnovali atraktivnějším lokalitám. Když však roku 1924 u jednoho z nebožtíků nalezli zlatou náušnici byzantského stylu, uvědomili si, že jde zřejmě o lokalitu důležitou. Místní vlastivědný pracovník a amatérský archeolog Antonín Zelnitius zde tedy zahájil o své újmě záchranný výzkum sám. Byl vlastně prvním odborníkem, který se nalezišti soustavně věnoval a skutečně se mu podařilo před
zničením uchránit předměty často unikátního charakteru.
Zelnitia jeho spoluobčané, ale i odborná obec historiků a archeologů znala jako horlivého zastánce místní cyrilo-metodějské tradice a také obhájce názoru, že právě zde existovalo centrum dosud málo známé a spíše záhadné Velkomoravské říše. Zelnitius stejně jako jiní historikové studoval písemné prameny, vypovídající – byť torzovitě – o historii Velké Moravy. Na základě informací, které v nich vyčetl, vyslovil se svým spolupracovníkem Jakubem Hudečkem teorii, že ve Starém Městě možná našel místo

[<29]

svého posledního odpočinku i velkomoravský biskup Metoděj. Podle Moravskopanonské legendy mělo světcovo tělo spočinout v katedrálním chrámu – a z toho se dalo přímo usuzovat, že také tato svatyně kdysi stávala zde, ve Starém Městě. Svoji hypotézu nemohli ničím dokázat, opírala se více o jejich víru než o konkrétní důkazy, ale právě v této souvislosti naleziště Na valách získávalo na zajímavosti. Každopádně, když v roce 1932 těžba v pískovišti skončila a práce se
zastavily, bylo odborníkům zřejmé, že ve Starém Městě existuje naleziště mimořádného významu.1/
Když po druhé světové válce československý stát organizoval velkorysým způsobem nově archeologický průzkum, vybral Státní ústav archeologický za jedno z budoucích pracovišť právě tuto lokalitu. Vedením vykopávek zde pověřil Viléma Hrubého, „odborného úředníka“ Moravského muzea v Brně. Původně se pro Staré Město počítalo s dr. Františkem Kalouskem, tehdy asistentem Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, ale pro jeho „pracovní přetížení“ padla volba na Hrubého,2/ který zde zahájil práce na jaře roku 1948.
Vilém Hrubý, jakkoli neměl ještě odpovídající odborné vzdělání, se v archeologickém světě těšil dobré pověsti. Bylo mu necelých šestatřicet roků – narodil se 18. listopadu 1912 – a měl na svém kontě již slušnou řádku odborných studií: první, nazvané Čertův kút, Mohylové pohřebiště v Hlubočku, Nálezy ve Spytihněvi a Upevnění kamenné industrie, publikoval v roce 1939 a od té doby – s výjimkou posledních válečných let – otiskoval výsledky svého archeologického zájmu každoročně.3/
Také on se dostal k vykopávkám jako amatér. Vystudoval učitelský ústav v Brně a po maturitě v roce 1932 působil na obecných a měšťanských školách v okrese Uherské Hradiště. Avšak již v této době spolupracoval se Státním archeologickým ústavem, prováděl pro něj terénní výzkumy v okolí svého působiště, současně patřil k nejbližším spolupracovníkům Slováckého muzea v Uherském Hradišti, v němž vybudoval samostatné archeologické oddělení, opracovával soupisy nalezišť a nálezů, a pochopitelně ve vlastivědném a později i v odborném tisku výsledky své práce publikoval.

[<30]

V roce 1948 se stal zaměstnancem Moravského – tehdy ještě zemského – muzea v Brně a současně studoval archeologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde 13. března 1951 promoval.4/ Jeho zápal i obětavé nasazení, s nímž k výzkumům přistupoval, od samého začátku vzbuzovaly respekt a uznání kolegů i úctu a autoritu dělníků, jejichž práci řídil.
Již první sezóna Na valach, která proběhla v roce 1948, zjistila některé pozoruhodné skutečnosti: po odklizení uměle navršeného valu, ohraničujícího takzvanou Schildrovu zahradu, v níž měly vykopávky především probíhat, se ukázalo, že na nejvyšším místě lokality se původně nacházela nevelká, zřejmě uměle vybudovaná plošina. Dále Hrubý ke svému údivu zjistil, že kostrových hrobů, na většině plochy rozložených ve vzdálenostech obvyklých jako na jiných staroslovanských pohřebištích, právě směrem k této plošině nápadně přibývá; hustota jejich výskytu byla místy tak velká, že se jednotlivé hroby vzájemně dotýkaly a dokonce převrstvovaly až do čtyř horizontů. Překvapilo jej také, jak ty nejspodnější hroby byly mimořádně bohaté: u koster žen dělníci nalezli zlaté náušnice a spony, v hrobě jednoho z pochovaných mužů dokonce objevili nůž s koženou pochvou, okovanou zlatým a stříbrným plechem zdobeným emailovými terčíky. A ještě jedna velmi zvláštní věc se tu vyskytovala – v hrobech se nacházely kousky malty.5/
Všechny tyto skutečnosti vedly k domněnce, že někde uprostřed dávného hřbitova, který teď archeologové prokopávali, musel stát kostel – s největší pravděpodobností na oné zjištěné plošině v nejvyšším místě. Nejvíce je ovšem vzrušovaly právě ty na první pohled nezajímavé hrudky malty. Napovídaly totiž, že kostel mohl být zděný. A to by bylo skutečné unikum, neboť až dosud i ti nejrenomovanější odborníci popírali, že by na Velké Moravě existovaly kamenné či cihlové stavby. Odmítali to nejen archeologové němečtí, jejichž tendence k podceňování schopností slovanského etnika byla známá, ale kriticky se k této možnosti stavěli i mnozí vědci domácí.
Ostatně, již Josef Pekař ve své úvaze o smyslu českých dějin napsal: „Nevěříme v žádnou vysokou původní kulturu staroslovanskou

[<31]

(co tu bylo v počátcích dějinného života, dodali Gótové a pak zejména Byzanc) a klademe důraz na to, že snad vše, co zahrnujeme pod pojem kultury, vnášela do Čech od počátku jejich státního života cizina. Popatříme-li dnes kolem sebe, není asi ničeho, co vidíme, čím a jak žijeme, nač myslíme a činíme, co by nebylo ovlivněno nebo přímo dáno cizinou… Ale vzor ciziny působil, jak opakuji, do všech stránek života a do všech projevů jeho, tvoře podle kulturních period svých nové a nové situace a formy, od polního nářadí sedlákova až do myšlenky reformátora náboženského či vůdce politického nebo do vize básníkovy.6/
Buď jak buď, jedna věc byla nesporná: dosud žádnou zděnou stavbu z období Velké Moravy se objevit nepodařilo a nic nenasvědčovalo, že by se to mohlo stát.
Vilém Hrubý proto s netrpělivosti čekal na jaro 1949, až se bude zase moci do Starého Města Na valy vrátit. Jakmile to počasí dovolilo, vykopávky znovu zahájil a zaměřil je právě na hledáni předpokládané svatyně.
Netrvalo dlouho a štěstí mu ukázalo svoji tvář.
Sotva dvacet centimetrů od jižní stěny sondy vyhloubené v loňském roce, tam, kde začínala rozpoznaná plošina a v těsné blízkosti největšího nahuštění hrobů, narazili dělníci na vrstvu kamenné drti a malty, která svým vzhledem odpovídala zlomkům, nalézaným již dříve v hrobových jamách.
„Pane doktore,“ volali na něj vzrušeně, neboť i oni si uvědomovali význam případného objevu, „pojďte se honem podívat, co tu máme!“
Hrubý, rozčílený stejně jako jeho kopáči, nechal stavební rum opatrně odstranit. Domníval se, že pod ním naleznou pevné kamenné zdivo. Nasvědčovaly tomu totiž kusy lomového pískovce s přichycenými zbytky malty, které se v zemi začaly objevovat, třebaže jen ojediněle.
Pro jistotu ale dal vyhloubit těsně vedle vybíraného zásypu ještě jednu sondu, kontrolní. A ke svému úžasu zjistil, že z původní vrstvy suti, asi šedesát centimetrů silné, zbývá již jen její spodní část sotva deset centimetrů vysoká, avšak žádná očekávaná zeď se pod ní nenachází!

[<32]

Dal proto příkaz na tomto místě práce zastavit a raději nechal dělníky opatrně odstraňovat nejsvrchnější vrstvu ornice směrem ke středu plošiny. Po chvíli se světlá směs malty a drobného kamene objevila znovu. Táhla se v několika pruzích a výrazně se odrážela od rezavě hnědého původního podloží. Výzkumníci překvapeně hleděli na obdélník o rozměrech 850 x 725 centimetrů, k němuž se na východní straně připínal uzavřený půlkruh o rozměrech 500 x 425 centimetrů. Nemohlo být pochyb o tom, že se dívají na základy velkomoravského kostela, k jehož lodi se připínala odsazená a prodloužená apsida.
Zbývalo jen vysvětlit, kam se podělo očekávané zdivo. Ale i na to se našla brzy odpověď: stavební kámen je ve Starém Městě a jeho okolí dodnes vzácným materiálem. Po zániku Velkomoravské říše a rozboření kostela se o tuto důležitou surovinu postarali místní obyvatelé. Jednoduše si zřícenou stavbu rozebrali na stavbu svých příbytků. Základové rýhy, které po vytěžení kamene zbyly, vyplňovaly jen odpadky z původních stěn – zlomky malty a neupotřebitelná tříšť kamenů.
Vilém Hrubý se svými dělníky tak vlastně objevil – dá se říci – negativ základů. Že se však podařilo nalézt první důkaz existence kamenných staveb na Velké Moravě, bylo zcela nepochybné. Ostatně, i ta scházející zeď se nakonec našla: v severozápadním rohu zkoumaného objektu nakonec dělníci přece jen narazili na její torzo dlouhé 250 centimetrů, které dávní dobyvatelé zapomněli vydolovat. Díky tomu se zjistilo, že původní zdivo tvořil nepravidelně skládaný lomový kámen spojovaný maltou. Základy, široké osmdesát až devadesát centimetrů, byly zahloubeny šedesát až osmdesát centimetrů pod úroveň původního terénu. Ojedinělé kameny nejnižší základové vrstvy se uchovaly také v příčce uzavírající apsidu a na vnitřní straně základů západní strany kostela.7/
Nález způsobil hotovou senzaci. Vedení Státního archeologického ústavu svolalo hned na 7. května 1949 přímo Na valy komisi nejpřednějších československých odborníků. Ti situaci podrobně obhlédli a konstatovali, že „podle dnešních nálezů dlužno říci, že byla objevena nejstarší křesťanská kultovní stavba

[<33]

na území ČSR, která se váže k pokřesťanštění Velké Moravy v době po příchodu slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Je pravděpodobné, že pokračování průzkumu… přinese ještě další objevy a doplňky, které umožní přesněji určiti dobu vzniku kostela a jeho určení, popř. úlohu tohoto místa v době velkomoravské.8/
Také další významný moravský archeolog a vědecký konkurent Viléma Hrubého, pozdější akademik Josef Poulík, objev hodnotil jako „jeden z největších historických objevů na půdě Československa za posledních padesát let„.9/ Netrvalo dlouho a dne 10. září 1949 objevil při záchranném výzkumu torzo základů dalšího velkomoravského kostela ve Starém Městě, tentokrát v lokalitě Špilálky, také on. Opět se jednalo o kostel zděný, obě stavby – jak Na valach, tak Špitálky – byly navíc s největší pravděpodobností klenuté a v obou archeologové nalezli zlomky omítky se zbytky barev, což nasvědčuje tomu, že obě svatyně pravděpodobně zdobily nástěnné malby.10/
Objev, který učinil, Viléma Hrubého neobyčejně potěšil a povzbudil v další práci. Vždyť se mu podařilo konkrétními a hmatatelnými důkazy vyvrátit tvrzení těch, kdo hrubě podceňovali dovednost a um našich předků, kdo jim upírali originalitu a schopnost vlastní tvůrčí činnosti. Poulíkův objev pak potvrdil, že nešlo ani o náhodu ani o výjimku. Dalších bezmála padesál let soustavných archeologických výzkumů nejen ve Starém Městě, ale i na dalších lokalitách, především v Mikulčicích, na Pohansku u Břeclavi, na Starých zámcích u Líšně, na Petrově louce u Strachotína, ale i na Slovensku v Nitře, Ducovém a na jiných místech přesvědčivě dokázalo, že na Moravě již v devátém století existoval silný a vyspělý stát, který se mohl srovnávat s největšími tehdejšími mocnostmi.
S tímto státem vstupují na jeviště světových dějin Moravané. Jeden ze slovanských kmenů, které již v 6. století pozvolna kolonizovaly oblasti střední a jižní Evropy, mezi nimi také naši dnešní vlast. Jejich nejstarší historie je samozřejmě zahalena tajemstvím, hovoří se v ní rovněž o takzvané Sámově říši jako o prvním státním či alespoň organizovaném útvaru Slovanů.

[<34]

První výslovná písemná zmínka o Moravanech však pochází až z roku 822. Tehdy franský císař Ludvík svolal do Frankfurtu „obecný sněm a hleděl – podle slavnostního zvyku – projednat s velmoži, které k sobě kázal svolat, všechny nutné záležitosti, které se týkaly prospěchu východní části jeho říše. Na tom sněmu vyslechl vyslance všech západních Slovanů, to jest Obodritů, Srbů, Veletů, Čechů, Moravanů, Praedenecentů a v Panonii sídlících Avarů, kteří k němu vysláni byli s dary“. Tak to uvádí nejúplnější kritická edice písemných pramenů k velkomoravským dějinám, doplněná českým
překlady, nazvaná Magnae Moraviae fontes historici.11/
Moravští poslové netvořili bezvýznamnou skupinu mezi přítomnými posly, naopak. Na sněmu již zastupovali nový mocenský útvar, který se organizoval v povodí řeky, nesoucí stejné jméno jako jejich vlast: v povodí Moravy.
Prvním historicky doloženým vládcem Moravy je Mojmír I. Těžko říci, zda zemi vládl již v roce 822, kdy se frankfurtský sněm konal. Avšak když takřka o čtvrt století později v roce 846 zemřel, stál již v čele mocné říše a současně byl zakladatelem nové dynastie Mojmírovců. Za svého života dokázal využít potíží Franské říše a jejího zaneprázdnění v bojích s dalšími sousedy k upevnění své vlastní moci. Nejenže pod svou vládou sjednotil Slovany žijící v povodí řek Moravy a Dyje, ale ve třicátých letech 9. století dokonce vojensky obsadil Nitru a její okolí, odkud vypudil místního vládce Pribinu, a ke svému panství připojil i oblast severního Podunají.
Ovládnutím těchto oblastí položil Mojmír I. základy silného státu, rozkládajícího se v úrodné, obchodně i strategicky exponované oblasti střední Evropy, v místech, kde se střetávaly a prolínaly politické a kulturní vlivy Franské říše, Říma a Byzance. Téměř celou dobu jeho vlády vyplnily konflikty se západními sousedy, tedy s říší Franskou, později Východofranskou, reprezentovanou od roku 843 králem Ludvíkem Němcem, tvrdým a bojovným panovníkem, který nechtěl připustit, aby mu za východní hranicí vyrostl mocenský konkurent.
Po Mojmírově smrti se vlády na Moravě ujal jeho synovec

[<35]

Rastislav – a boje s Franky pokračovaly. Válečné štěstí bylo proměnlivé. Roku 855 vytáhl Ludvík Němec se svým vojskem proti Rastislavovi, „který proti němu povstal“, jak uvádí franský letopisec, avšak neúspěšně. Moravský kníže nejenže donutil vetřelce odtáhnout ze země, ale navíc jej pronásledoval a zle na něj dotíral. V dalších letech procházela Franská říše vnitřními problémy a její vládce nemohl porážku odčinit; to Rastislavovi umožnilo, aby se věnoval konsolidaci vlastního panství.
Ve snaze uhájit nezávislost svého státu a pevnou vládu své dynastie se Rastislav odhodlal k velkému činu v oblasti církevní politiky. Aby zabránil pronikání Franské říše na Moravu pod rouškou šíření křesťanství, jehož organizace byla řízena z východofranských biskupství, pokusil se o vytvoření vlastních církevních struktur. Roku 863 přišli z jeho iniciativy na Moravu z byzantské Soluně kněz Konstantin (Cyril) a jeho bratr Metoděj a zahájili zde velkolepou pastorační, literární i organizační práci, jejíž existence a úspěch samozřejmě závisely na vývoji mocenských poměrů v zemi.12/
Podmínky pro klidný vývoj Moravy však netrvaly dlouho: již v roce 864 podnikl Ludvík Němec proti Rastislavovi novou výpravu, oblehl jej v pevnosti Dovina a vynutil si od něj údajně bez boje přísahu, že mu bude „s veškerými velmoži“ po všechny dny zachovávat věrnost. Rastislav ji však zřejmě nedodržel, neboť roku 869 vpadl východofranský král do jeho země opět. Tentokrát se mu podařilo Rastislava zajmout, především díky tomu, že Svatopluk, synovec moravského knížete, bojující se svými oddíly samostatně na Nitransku, se nepříteli nejen dobrovolně poddal, ale na zajetí svého strýce se dokonce podílel.
Kolem roku 870 tedy Frankové a Bavoři Moravu dobyli, knížete Rastislava odvedli do zajetí, oslepili a až do smrti drželi ve vězení. Správy země se ujala hrabata Vilém a Engelšalk, na Nitransku ponechali i nadále vládu Svatoplukovi. Ale jen o rok později Karloman obvinil ze zrady i jej a nechal ho uvěznit.
To však bylo již příliš, než aby to Moravané mohli bez odporu snést – na Moravě vypuklo povstání, v jehož důsledku museli Vilém a Engelšalk uprchnout. Svatopluk se zatím v zajetí před

[<36]

Karlomanem ospravedlnil a podařilo se mu získat si jeho důvěru natolik, že byl dokonce pověřen vedením trestné výpravy proti svým krajanům. Když však přitáhl v čele cizích vojsk do vlasti, vstoupil pod záminkou vyjednávání do Rastislavova starého města – letopisci je označují jako „nevýslovnou pevnost“ – a přidal se k povstalcům. Porušil slovo a přísahu danou Frankům: spojil se s Moravany, kterým se postavil do čela, a pak nic netušící franské vojsko napadli. Podařilo se mu je dokonale překvapit a porazit. Po bitvě se sám ujal vlády a stal se panovníkem celé mojmírovské říše.
Za panování Svatopluka I., kterého někteří historikové nazývají králem,13/ dosáhl moravský stát největšího rozmachu. Nový vládce dovedl svoji říši k vrcholu moci a rozkvětu. Dokázal ve svůj prospěch obratně využívat situace v okolních zemích a získávat nová území. Zpočátku pokračoval v bojích s Franky, kteří mu jeho zradu přirozeně nezapomněli, a několikrát úspěšně čelil jejich trestným výpravám.
V roce 874 však došlo ve Svatoplukově politice k obratu. Vyslal k císařskému dvoru ve Forchheimu poselstvo, které jeho jménem nabídlo Frankům mír, věrnost do konce života a „poplatek králem ustanovený“. Slíbil tak sice svým dosavadním nepřátelům poslušnost a spojenectví, ale současně získal čas k budování vlastního státu. Morava to měla skutečně zapotřebí, vždyť léta míru mezi krvavými válkami byla řídká a neustálé boje ji vyčerpávaly.
Gesto učiněné Frankům se vyplatilo. Moravská říše sílila, její král obsadil v osmdesátých letech 9. století Panonii a o málo později, počátkem let devadesátých, připojil k Velké Moravě také Čechy a Vislansko. Svatopluk se v prvním období své vlády nad Českou kotlinou opíral o přemyslovského knížete Bořivoje, dal jej na svém dvoře pokřtít a stal se jeho kmotrem.
Svatoplukovi se poprvé podařilo spojit v jednom státě Moravu, Čechy a také území pozdějšího Slovenska. Kromě toho vládl v Panonii, zasahoval na Krakovsko a do oblastí osídlených Slovany v Polabí. Moravský historik Lubomír E. Havlík se pokusil na základě dostupných pramenů přesněji určit územní rozsah

[<37]

Svatoplukovy říše a odhadnout přibližný počet jejích obyvatel. Dospěl k závěru, že jádro velké Moravy, rozkládající se na území mezi Dunajem a Českomoravskou vysočinou a od Karpat po potiskou nížinu, zaujímalo plochu asi 90 000 km2 a mělo přibližně 450 000 obyvatel. Spolu s oblastmi, které ke své říši připojil, mohlo žít na Velké Moravě v době jejího největšího rozmachu až jeden a půl milionu lidí. I když vědci zdůrazňují, že jde o čísla hypotetická,14/ je nesporné, že Svatoplukova moc byla ohromující. Někteří badatelé, například František Dvorník ve studii Byzantská misie u Slovanů,“15/ z toho dokonce vyvozují, že mu možná nebyla
cizí ani myšlenka stát se vládcem východofranské říše.
Závěry historiků potvrzují i výsledky vykopávek na velkomoravských nalezištích. Vědci samozřejmě znali v hrubých rysech osudy Velkomoravské říše, neměli však informace o vyspělosti materiální kultury jejích obyvatel a vlastně ani o každodenním životě starých Moravanů v 9. století. To zodpověděly až archeologické výzkumy. Původně například zlaté gombíky, nacházené ve velkomoravských hrobech, datovali do 10. až 11. století; nedokázali si představit, že by něco podobného uměli obyvatelé Moravy vyrobit již o sto let dříve. Podobně změnila archeologie jejich představy o úrovni velkomoravské architektury, řemesel, zemědělství atd.
Archeolog Moravského zemského muzea v Brně dr. Ludvík Galuška, CSc. je toho názoru, že zejména organizovanost řemeslnické výroby, která měla pro život lidí na Moravě v 9. století rozhodující význam, předstihla výrazným způsobem vývoj v ostatních zemích.
„Velká Morava dosáhla úrovně, které se jinde dopracovali až v 10. a 11. století. Ještě dlouho poté nebylo ani u nás, ani jinde v Evropě řemeslo tak organizováno – snad až v době, kdy se začaly uplatňovat zásady cechovní výroby – jako tomu bylo na Velké Moravě,“ uvedl.
„Rovněž s tak mimořádnou kumulací obrovského počtu lidí do velkých aglomerací, které bychom mohli označit za předobraz pozdějších měst, se jinde v té době nesetkáváme. Já bych sám odhadoval, že ve Starém Městě v době největšího rozkvětu mohlo

[<38]

žít tři až pět tisíc obyvatel. Nikoliv deset tisíc, jak se dříve uvádělo, ale i tak jde o čísla naprosto výjimečná. A v Mikulčicích, které byly menší, nepochybně žilo minimálně tisíc pět set, možná však také až tři tisíce lidí. Srovnejme to třeba s tehdejší Paříží či Londýnem, kde žilo maximálně asi tisíc až tisíc pět set lidí. Projevovalo se to nejen v množství obyvatel, ale i v rozloze sídlišť – v případě Starého Města musíme počítat s tím, že opevněná plocha zabírala zhruba pět set hektarů, byť nebyla nepochybně celá osídlená. Víceméně souvisle osídleno zde mohlo být asi tři sta až tři sta padesát hektarů, dokonce snad i v uličním systému, zatímco raně středověká města Franků měla spíše charakter pevností, jejichž
plochu lze počítat nanejvýše na desítky hektarů osídlené plochy.“
V roce 894 Svatopluk zemřel. Hodnocení jeho života se diametrálně lišila: nekrolog fuldského analisty krále obvinil z věrolomnosti, touhy po moci a krutosti. Opat Regino naopak zesnulého moravského krále nazývá „mužem mezi svými nejrozvážnějším a duchem nejbystřejším“.
Svatoplukova smrt předznamenala také zánik Velkomoravské říše. Nezanechal po sobě osobnost stejně výraznou a silnou, jako byl sám, osobnost, která by dokázala pokračovat tam, kde on skončil. Jeho starší syn Mojmír II. usedl na uprázdněný trůn, mladší Svatopluk byl pověřen správou některé z velkomoravských provincií, snad Nitranska. Ne náhodou se až do dnešních dnů zachovala na Moravě pověst o prutech Svatoplukových, vyzývající ke svornosti a varující před nesváry. Oba bratři se časem dostali do tak těžkého sporu, že jejich lidem prý hrozilo ve vzájemných bojích vyhlazení. Toho pochopitelně využili nepřátelé Moravy. Jako jedni z prvních se odtrhli Češi a raději se opět poddali Frankům. Ti také využili změněné situace a s pomocí svého vojska začali na Moravě zavádět pořádek podle svých představ. A ke všemu se právě v této době objevily v Evropě hordy kočovných Maďarů, které k dílu zkázy nemalým způsobem přispěly.
Mojmír II. se sice snažil ze všech sil situaci konzolidovat a státní moc na Moravě udržet, byl to však zřejmě úkol nad jeho

[<39]

síly. V průběhu prvního desetiletí 10. století přestala Velkomoravská říše existovat; historické prameny vzniklé po roce 906 o ní nevědí již téměř nic.16/
Doposud se jako nejčastější důvod zániku Velké Moravy uváděly nájezdy Maďarů. I v tomto ohledu však soudobá archeologie dospěla ke stanovisku poněkud odlišnému. Dr. Galuška k tomu poznamenal: „Příčin pádu Velké Moravy bylo samozřejmě víc, nestačil jen jeden otřes, aby se tak monumentální státní stavba zhroutila.
Zcela jistě to byly především spory ve vládnoucí vrstvě, zejména uvnitř mojmírovské dynastie. Zdá se však také, že současně docházelo k jisté hospodářské vyčerpanosti tohoto státního útvaru, který musel vést války se svými nepřáteli takřka nepřetržitě. Hospodářství nutně trpělo opakovanými nájezdy cizích vojsk, která zemi plenila. Vpádu Maďarů bych nepřičítal takový význam, jak se dosud v odborné literatuře děje. Domnívám se, že okupovali především okrajové oblasti říše. Nemyslím si dokonce ani, že pro existenci Velké Moravy měla rozhodující význam tak často vzpomínaná bitva s Maďary u Bratislavy v roce 907. V žádném z dochovaných pramenů se nehovoří o účasti Moravanů v ní, lze však předpokládat, že – když k ní došlo na moravském území – se na boji proti Maďarům rovněž podíleli. Nelze však z toho vyvozovat závěr, že by se jí účastnilo celé moravské vojsko a celé v ní bylo zničeno.
Zdá se mi, že důsledkem všech těch rozepří a válečného strádání bylo celkové zchudnutí státu i lidí, v něm žijících. Ukazuje se to na i lokalitách, které jsme měli možnost zkoumat. V hrobech z počátku 10. století se již neobjevují ty nádherné, honosné nálezy jako dříve, například sady masivních zlatých náušnic, gombíků a náhrdelníků. Nalézáme spíše důkazy toho, že bohatství se rozplývalo – pohřbená žena drží v ruce tři náušnice. Mohou být i zlaté, ale každá je jiná. Lze usuzovat, že ty druhé, patřící do páru, použila na koupi něčeho důležitějšího. Šperk pro ni již nebyl symbolem blahobytu, ale naopak existenční jistotou. V tom je zřejmý sestup životní úrovně obyvatel.
Celkový úpadek síly a moci Moravy nepochybně způsobil, že

[<40]

Maďaři jejím územím nakonec skutečně protáhli, zřejmě si její obyvatele opravdu podmanili a donutili je platit tribut. Nestalo se to však skoro jistě v důsledku zdrcující vojenské porážky – nikde se alespoň nesetkáváme s masovými hroby, do nichž by po prohrané válce či alespoň po velkých bitvách pozůstalí své padlé ukládali. Stejně tak nacházíme jen málo koster, nesoucích stopy válečných zranění. Archeologické nálezy skutečně nenaznačují, že by Velká Morava zanikla ohněm a mečem.
Spíše se naopak vnucuje otázka, zda se nepřežil samotný sídelní systém, který byl Moravě vlastní. Velká opevněná centra, srovnatelná s velkomoravskými sídlišti, se totiž objevují až mnohem později, ve 13. a 14. století. A přitom ani nedosahují jejich rozlohy. Badatel se tedy nutně musí ptát: nepředběhl moravský stát v tomto ohledu dobu? Vznikala zde sídliště, která snesla srovnání až s pozdějšími středověkými městy, a přitom společnost ještě nebyla hierarchizovaná tak, jako pozdější společnost středověká.“
Po krátkém zamyšlení dr. Galuška dodal: „A ještě jedna věc mne několikrát napadla. Na začátku 10. století se setkáváme s výrazným nárůstem počtu dětských hrobů. Oproti předchozím desetiletím je to něco nového. Nevylučoval bych – i když hlavní slovo budou muset říci antropologové – že v souvislosti s již zmíněným zbídačováním moravské společnosti neustálými válkami mohlo dojít ke snížení odolnosti tehdejší populace, která tak snáze podléhala možným epidemiím, hladu nebo zimě, a tím ke zmenšení počtu obyvatel a oslabení celého státu. Ale to je zatím jen nepotvrzená hypotéza.“17/
Vzdor svému tragickému konci představuje Velkomoravská říše v nejranějších dějinách Slovanů zcela výjimečný zjev. Nejen pro svoji moc politickou, ale také svým hospodářským potenciálem a dosaženou úrovní řemesel a především kulturního a duchovního života byla srovnatelná jen s nejvyspělejšími evropskými státy té doby.
Bylo především zásluhou knížete Rastislava, který do země pozval Konstantina a Metoděje, že se Velká Morava proměnila v jedno z duchovních center své doby. Činnost obou bratří od

[<41]

samého počátku narážela na překážky a problémy. Protivenství jim připravovali zejména knězi, přicházející z Franské říše. Když Rastislav padl do zajetí a na trůn nastoupil Svatopluk, situace se ještě zhoršila – nový panovník preferoval západní ritus zcela nepokrytě. Po Metodějově smrti v roce 885 museli jeho žáci ze země dokonce odejít. Přesto patří dílo obou věrozvěstů k neotřesitelným základům nejen naší, ale i středoevropské kultury.
Duchovní mise Konstantina a Metoděje dosáhla úspěchu především proto, že se k moravskému obyvatelstvu obracela jazykem, jemuž rozumělo. Panenské legendy navíc zdůrazňují, že oba bratři se snažili prosazovat opravdovější křesťanský život, než jaký hlásali franští misionáři. Za jejich nejvýznamnější čin je třeba pokládat vytvoření literárního církevněslovanského jazyka, jejž hlava křesťanské církve dokonce uznala za jeden z liturgických jazyků. Z hlediska mezinárodního postavení Moravy bylo nesmírně důležité, že se jim společně s knížetem Rastislavem podařilo přimět papeže Hadriána ke zřízení samostatné arcidiecéze pro Moravu a Panonii a že prvním arcibiskupem byl ustanoven Metoděj. Nepochybně díky tomu zůstala Morava samostatnou církevní provincií, byť s latinskou liturgií, i poté, co z ni Metodějovi žáci museli odejít.
Oba bratři položili základy slovanského písemnictví na Moravě. Ještě před svým příchodem sestavili první písmo – glagolici – které poměrně přesně dokázalo vyjádřit slovanský hláskový systém. Nové originální abecedy, kterou vytvořili s pomocí řecké kurzívy a hebrejských znaků, hned využili k překladům bohoslužebných textů do staroslověnštiny.
Konstantin a po něm pak Metoděj v překladech pokračovali i v pozdější době. V časech arcibiskupství Metodějova lze dokonce hovořit o moravské „literární škole“; překladu do moravského jazyka se vedle církevních textů dostalo i Soudnímu zákoníku pro lid, na Moravě známému jako Zakon sudnyj ljuděm, i když někdy bývá jeho moravský původ zpochybňován. Důkaz životnosti staroslovanské literatury podává i původní tvorba, nepřekladová. Jsou to zejména takzvané Panonské legendy, vzniklé

[<42]

po smrti obou bratří, především Život Konstantinův a později také Život Metodějův. O šíření vzdělanosti a kultury vypovídají rovněž archeologické nálezy; skutečným překvapením se stal objev voskových destiček a kovových rydel, učiněný v těsném sousedství velkomoravských kostelů. Používaly se k výuce psaní a dosvědčují existenci prvních vzdělávacích středisek, o nichž písemné prameny mlčely.
Studium historie Velké Moravy je vzrušující a přináší stále nové a nečekané poznatky. Vedle Viléma Hrubého se mu věnovala celá řada dalších vědců, jména některých z nich dosáhla v učeném světě skutečné proslulosti, ať již se jedná o akademika Josefa Poulíka, prof. Bořivoje Dostála či prof. Františka Kalouska. Je také po čem pátrat. Odborníky i nejširší veřejnost dodnes iritují základní otázky, na něž věda ještě nezná odpověď, kde se rozkládal bájný Velehrad, kde bylo sídlo moravských knížat, kde je pohřben arcibiskup Metoděj, jak skutečně zanikla mocná říše, stojící u počátků našich dějin?
K vyřešení těchto problémů jeden lidský život nestačí. Nepodařilo se to ani Vilému Hrubému, který Velkomoravské říši věnoval všechno své úsilí. V roce 1952 se stal přednostou prehistorického oddělení Moravského muzea v Brně a řídil je celých šestadvacet let. Jeho zásluhou se profilovalo jako významné vědecké pracoviště, které provádělo záchranný i systematicky výzkum na nejdůležitějších archeologických lokalitách v zemi. Osudem Viléma Hrubého však zůstaly dějiny slovanského osídlení. Každoročně trávil řadu měsíců na vykopávkách ve Starém Městě a díky tomu znal staré Moravany důvěrně. Pojila jej s nimi nejen ctižádost vědce, který chce poznat historickou pravdu, ale i srdce člověka, který miluje svou zemi a který cítí, že zkoumá nejvznešenější a nejkrásnější období její historie. Nikdy se netajil tím, že se cítí být spíše občanem Velkomoravské říše než socialistického Československa.
Výsledky své práce vtělil Hrubý do několika stovek vědeckých studií, z nichž – jak říkají jeho životopisci – „vyzařuje anglosaská věcnost, francouzská břitkost a slovanské srdce“.18/ Nejvýznamnější jsou pochopitelně věnovány Starému Městu. V roce

[<43]

1955 vyšla monografie o pěti stech čtyřiceti stranách, nazvaná Staré Město – velkomoravské pohřebiště „Na valách“, v níž publikoval okolnosti svého jedinečného objevu, učiněného před sedmi lety. Jeho druhá kniha, vydaná v roce 1965, má širší záběr a syntetizující charakter. Již název, který jí dal – Staré Město, velkomoravský Velehrad – vypovídá o autorově přesvědčení, podloženém dlouholetou badatelskou činností, že právě zde, v místě jeho výzkumů, leželo před staletími centrum Velkomoravské říše.
Vilém Hrubý se však nespokojoval pouze s ukládáním svých vědomostí do knih a vědeckých časopisů – předával je také studentům archeologie na Filozofické fakultě brněnské univerzity. V roce 1957 se zde habilitoval a o tři roky později byl jmenován docentem. Po získání hodností kandidáta a doktora historických věd, jež tehdy režim po sovětském vzoru vědcům uděloval, se snažil dosáhnout také profesury. Nikdy se mu to nepodařilo, přestože se roku 1969 s úspěchem podrobil potřebnému řízení. Zabránily mu v tom politické události: naděje roku 1968 vystřídalo zklamání následujících let takzvané normalizace. Vševědoucí a všemocné stranické orgány – přestože Hrubý nikdy nebyl členem KSČ – zjistily, že podepsal prohlášení Dva tisíce slov. A za to musel být potrestán… Pro své kolegy v muzeu i pro dělníky na vykopávkách, kteří si ho vážili nejen pro jeho vědomosti, ale i proto, že sám dokázal vzít do rukou krumpáč a jít s nimi odkopávat skrývku, byl však vždycky panem profesorem.
Profesor Hrubý zemřel naprosto nečekaně 21. září 1985, čtyři dny po ukončení terénního výzkumu ve Starém Městě a návratu do Brna. Odešel od nedokončené práce, na jejímž výsledku mu neobyčejně záleželo. V lokalitě Na dědině, v zahradách ležících jen malý kousek od staroměstského hřbitova, objevil nový objekt, který jej vzrušoval svou výjimečností – zbytky stavby s kamennými základy a litými maltovými podlahami se svým charakterem lišily od všeho, co měl dosud možnost prozkoumat. Čím víc mu přibývalo let a čím víc ubývalo času, který před sebou viděl, tím víc si přál objevit sídlo knížat milované Velkomoravské říše. A teď se mu zdálo, že splnění jeho snu leží na dosah

[<44]

ruky. A tak v rozporu se všemi dosavadními zvyklostmi ani nečekal až výzkum skončí a svoji teorii zveřejnil. Denní tisk přinesl zprávu, že profesor Hrubý objevil palác velkomoravských vládců.
Jak se dalo čekat, vzbudilo oznámení vědecký poprask. Tím spíš, že věc nebyla zdaleka tak jasná, jak si přál. Terénní situace v místě nálezu byla porušena zásahy z období středověku, z doby slovanské, z doby římské i z doby bronzové… Většina odborníků na slovanskou archeologii proto o pravdivosti jeho závěrů pochybovala a nepovažovala objevy, které učinil, za tak průkazné, aby bylo možno jednoznačně tvrdit, že jde o palác velmože z doby Velké Moravy. Dokonce i datování se zpochybňovalo.
Teprve profesorovým nástupcům, vedeným dr. Galuskou, se podařilo dokázat, že měl pravdu. Pokračovali v jeho práci a objevem nových skutečností potvrdili, že se nemýlil. Ne samozřejmě v tom, že by objevil palác velkomoravských vládců, pro to se důkazy získat nepodařilo, ale v tom, že odkryl základy jedné z mála zděných velkomoravských světských staveb. Navíc objektu, který se zcela nepochybně v době svého vzniku významně odlišoval od okolní zástavby, mimo jiné tím, že stál v těsné blízkosti vlastnického kostela svatého Michala. „Každopádně,“ říká dr. Galuška, „myslím, že by pan profesor byl rád, kdyby se dožil výsledků naší práce.“
Je symbolické, že Vilém Hrubý našel místo posledního odpočinku jen malý kousek odtud. Málokdo ví, že i když měl pohřeb v Brně, přál si být pochován ve Starém Městě, v místě moravské slávy, a že jeho hrob leží sto, možná sto padesát metrů od jeho posledního objevu.
Velká Morava, i když zanikla před více než tisíci léty, ovlivňuje životy lidí i dnes. Svým významem daleko přesáhla období své existence. Stala se politikem a jejího odkazu se dovolávaly celé generace; ani ta dnešní není výjimkou. Nelze pochybovat o tom, že na obyvatele Moravy odkaz tohoto dávného státu působil nezprostředkovaně a přímo ještě dlouho. Vědomí slavné minulosti v lidech doznívalo jen pozvolna.
Konkrétním příkladem může být třeba kostel svatého Michala v dnešním Starém Městě, který pocházel z doby velkomoravské,

[<45]

který přežil zkázu říše a který zůstal hlavním kostelem farnosti až do poloviny 15. století, přestože stál vlastně na periférii nově založeného města. Lidé jej uctívali s mimořádnou vážností, a teprve když jej zničili husité, přeneslo se centrum církevního života do nově vybudovaného kostela svatého Jiří uprostřed Uherského Hradiště.
Velkomoravská tradice je tedy nesmírně důležitá především pro samotné Moravany. Je jedním z hlavních zdrojů moravanství – a je lhostejné, jde-li o cítění těch, kdo se pokládají za moravskou větev českého národa, za Čechy z Moravy, či Moravany takzvaně etnické, kteří popírají svoji příslušnost k Čechům a považují se za samostatný národ.
Vědomí slavné minulosti dokáže motivovat každého přemýšlivého člověka. Vědomí úspěchů, jichž dosáhli jeho předkové – byť vzdálení v čase tak, že si jejich způsob života a stupnici hodnot neumí ani představit – dokáže člověka naplnit hrdostí. Vědomí odpovědnosti nejen za sebe, ale i za své nepoznané předky, stejně jako za své potomky, dokáže v člověku vzbudit touhu po dosažení dokonalosti, ctižádost stanout rovněž na stupni vítězů, palčivou chuť dosáhnout toho, aby o jeho vlasti místo něj nerozhodovali lide odjinud.
Odkaz a tradice Velkomoravské říše zasahovaly do života Moravanů nepřetržitě, někdy silněji, někdy méně silně. Dovolávali se jich moravští stavové v 16. a 17. století, kteří hledali historickou oporu pro svůj stále silnější separatismus od Království českého. Jejich záměry podpořil roku 1593 spis Bartoloměje Paprockého z Hlohol Zrcadlo slavného Markrabství moravského. Moravský historiograf v něm spojil Velkomoravskou říši s předchozím osídlením Markomanů, jimž přisoudil slovanský původ, a tím vlastně odmítl pověsti o společném původu Čechů a Moravanů od praotce Čecha.
Pomocí Velkomoravské říše vysvětloval i vznik Markrabství moravského: na říšském sněmu v Mohuči, kde byl český kníže Vratislav jako první povýšen na českého krále, se podle Paproc-kého uvažovalo o obnovení království moravského, jehož někdejší velikost zde byla připomenuta. Ale Vratislav to odmítl a

[<46]

žádal prý, aby byl jmenován králem českým a ne moravským. Stalo se, jak si přál, a Morava připadla jeho bratřím jako markrabství. Tak došlo podle Paprockého sto dvaadevadesát let po smrti knížete Svatopluka ke zrušení království moravského, jeho přenesení do Čech a k připojení Moravy k této zemi.19/ Velkomoravská tradice žila i v době baroka – mnozí vědci se domnívají, že v moravské pověsti o králi Ječinínkovi se promítá postava knížete Svatopluka.20/
K Velké Moravě se obraceli vlastenci i v těžkých dobách pobělohorských. Jejich řadu zahajuje Jan Jiří Středovský, farář v Pavlovicích nad Bečvou, který v ní nachází inspiraci jak pro své moravanství, tak pro své slovanství.21/ Odkaz Velkomoravské říše posiloval vlastence v jejich buditelské práci také v čase národního obrození na Moravě i v Čechách.
Avšak i ti, kdo se podíleli na záhubě Velkomoravské říše, si chtěli jejím leskem dodat vážnosti. Už v Kronice tak řečeného Dalimila,22/ která ve sto šesti kapitolách líčí politické děje Čech od nejstarších dob až do roku 1314, stojí psáno:

„Ot Svatopluka, krále moravského
Tuto chci do moravské kroniky málo jíti,
abych mohl sličněji k své řeči přijíti,
kako jest koruna z Moravy vyšla;
pověděť, kako jest z té země Čechóm přišla…“

Lubomír E. Havlík v této souvislosti upozorňuje, že dokonce i v Uhrách 12. století se objevila teorie o přenesení koruny moravského panovníka na Arpádovce.23/ Tradice Velkomoravské říše přežívala od středověku po současnost také v českém prostředí, nejen moravském. Také zde měnila v běhu času svoji podobu a také funkci. Dovolával se jí Karel IV., který svou vládu začínal jako markrabě moravský. Ten sejí snažil přispět k upevnění jednoty zemí Koruny české.
Podobně k dědictví Velké Moravy přistupovali i novodobí čeští politikové. František Palacký ve svých Dějinách národu českého hned v úvodu kapitoly věnované Velkomoravské říši konstatuje, že „národ Moravský, co do původu, jazyka, obyčeje

[<47]

a povahy vždy byl s českým jeden“, a proto její dějiny pojímá rovnou jako součást dějin českých.24/ Tímto způsobem odkaz Velké Moravy chápala česká a rovněž většina moravské společnosti také ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století, kdy byl více než dříve kladen důraz na tradici cyrilometodějskou, interpretovanou ovšem různými politickými směry různě.
Po vzniku Československé republiky začala být Velkomoravská říše chápána jako první společný stát předchůdců Čechů a Slováků, a lze mít za to, že obdobný výklad se považuje za správný i v oficiální historiografii České republiky. Nejsou však na něj ochotni přistoupit již všichni Slováci. Někteří z nich, ve snaze dodat svému mladému národu lesku historickými argumenty, neváhají tuto kapitolu společných dějin interpretovat po svém, bez ohledu na výsledky vědeckého výzkumu. V jejich pojetí by se Velkomoravská říše vlastně měla jmenovat „Moravská ríša Slovákov“.
Jeden z hlasatelů této teorie Milan S. Ďurica doslovně píše, že „Slováci… vytvorili si niekoľko kmenových kniežatstiev, z ktorých najznámejšie boli kniežatstvo Nitrianske a kniežatstvo Moravské… Morava, Moravské kniežatstvo, neskôr král’ovstvo boli rýdzo geografické pomenovania státu Slovákov 9. storočia. Morava totiž bola jednou z hlavných riek, na ktorých sa usadili prví Slováci, celkom tak, ako nimi byla Nitra, váh, Ipeľ, Hornád a Torysa. Nijaké iné slovanské etnikum na tomto území ani v 9. storočí, ani nikdy neskôr nebolo. A napriek tomu, že český stát, ktorý vznikol takmer o sto rokov neskôr, sa v 9. storočí zmocnil západnej časti slovenského územia rozprestierajúceho sa na povodí rieky Moravy, najhistoríckejšie jadro tohto územia si podnes zachovalo názov Moravské Slovensko a jeho obyvatelia, hoci jazykovo takmer úplné počeštení, sa podnes nazývajú moravskými Slovákmi. Invázia ázijských kočovných bojovníckych hord, z ktorých sa neskôr utvoril maďarský národ, podporovaná Nemcami a ich
vazalskými kniežatami tvoríacich sa štátných útvarov Čechov a Poliakov v 10. storočí, priviedla k zániku Moravskú ríšu Slovákov
.“25/
Chtělo by se říci, že jde o extrém jedince. Ale zdá se, že přece

[<48]

jen jde o obecnější trend. Český historik Dušan Třeštík o tom alespoň vydává své svědectví: „Ostatně – úředně se (na Slovensku) nazývá to, čemu my tady v Čechách říkáme podle císaře Konstantina Velká Morava, Velké Slovensko. Tak to bylo alespoň sděleno mým kolegům z Historického ústavu Slovenské akademie věd, když napsali učebnici slovenských dějin, v níž se odvážili mluvit o velkomoravské říši. Věda nevěda, Matice slovenská promluvila…“26/
Jsou však i jiné výklady historie Velkomoravské říše: někteří autoři opakovaně přicházejí s tvrzením, že se nacházela na Balkáně, tam, kde se řeka Maroš vlévá do Tisy. Poprvé se toto tvrzení objevilo už v 18. století a teprve autorita Františka Palackého, podepřená v tomto bodě i jeho německým kritikem Ernstem Dümlerem, uvedla věci na pravou míru. S obdobným tvrzením však znovu vystoupil počátkem sedmdesátých let našeho století Američan Imre Boba a po něm i někteří další autoři. Naposledy německý historik Martin Eggers ve své disertaci, vydané roku 1995 knižně ve Stuttgartu pod názvem Das „Großmährisches Reich“. Realität oder Fiktion?27/ Nad jeho názory by bylo možno mávnout rukou, kdyby – kdyby nedocházely odezvy také u nás.
Když v prosinci 1995 Zastupitelstvo města Brna schválilo udělení Ceny města Brna doc. dr. Lubumíru Havlíkovi, shodou okolností členu Moravské národní strany, neváhal redaktor Bohumil Pečínka označit toto rozhodnuti za brněnskou ostudu. „Příběh historika Havlíka je osudem člověka, který se z renomovaného vědce přes noc stal populárním mýtizátorem a zásobárnou moravistické ideologie. Pokud by vědec Havlík dostal onu cenu za celoživotní dílo, mohl by – už vzhledem k jeho stáří – kdokoli přimhouřit obě oči. Pokud dostanou prestižní Cenu města Brna díla, která jsou ukázkou historické fantasmagorie, naskýtá se otázka po duševním stavu brněnského zastupitelstva…
Proti názoru Bohumila Pečínky by se dalo namítnout mnohé. Soudný čtenář se ještě navíc musí podivit, proč se tento bojovník proti „mýtizátorství“ současně dovolává názoru Martina Eggerse, o němž dokonce soudí, že je „renomovaný německý historik“.28/ Vůbec mu při tom nevadí, že na stránkách těchže novin o

[<49]

pouhé tři dny dříve historik Dušan Třeštík napsal, že „je-li Eggersova kniha vědou, je vědou nepodařenou“.
Nejde v této souvislosti samozřejmě o hodnocení duševního stavu brněnského zastupitelstva ani novinářů, kteří jeho rozhodnutí kritizují. Spíše jde o trpké poznání, že v boji proti „moravistům“ a „moravismu“ je dovoleno všechno – a to dokonce na stránkách tak seriózního listu, za jaký Lidové noviny byly vždy pokládány.
Již citovaný dr. Galuška, vědecký pracovník Moravského zemského muzea v Brně a pokračovatel v díle doc. Viléma Hrubého, mimo jiné konstatoval: „Velká Morava společně s raným českým státem představuje výrazný mezník v našich národních dějinách. Mezník, na který bychom měli být hrdi všichni, bez ohledu na to, zda se cítíme být Moravany, Čechy či Slováky. Velká Morava zůstává skvělou kapitolou naší minulosti a na tom nic nemění, že našim předkům při její výstavbě pomáhali Byzantinci, Frankové či někdo další. Ani soluňští bratři ani misionáři z Franské říše by na Moravu nikdy nepřišli, kdyby zde nežilo obyvatelstvo schopné povznést se k vyšším metám a toužící po dosažení těchto cílů. Spíše bychom se měli zamyslet nad příčinami zániku Velké Moravy a připomenout si pověst o prutech Svatoplukových.“
Na tom bychom se snad mohli shodnout všichni.

Poznámky:

1/ Hrubý, Vilém: Základy kostela na staroslovanském pohřebišti ve Starém Městě „Na valách“, Památky archeologické roč. XLVI/1955, str. 265.
2/ Böhm, Jaroslav: Dva kostely z doby říše velkomoravské, Památky archeologické roč. XLVI/1955, str. 352.
3/ Marešová, Kristina: Bibliografie DrSc. Viléma Hrubého, Časopis Moravského musea roč. LVII/1972, str. 7-16.
4/ Marešová, Kristina: Dílo prof. dr. Viléma Hrubého, DrSc. v československé archeologii, Časopis Moravského musea roč. LXVII/ 1982, str. 7-16.

[<50]

5/ Hrubý, c.d., str. 267-268.
6/ Pekař, Josef: Smysl českých dějin, In: Spor o smysl českých dějin 1895-1938, Praha 1995, str. 503-504.
7/ Hrubý, c.d., str. 268-269.
8/ Böhm, c.d., str. 352.
9/ Poulík, Josef: Staří Moravané budují svůj stát, Gottwaldov 1960, str. 66.
10/ Poulík, Josef: Nález kostela z doby říše Velkomoravské v trati „Špitálky“ ve Starém Městě, Památky archeologické roč. XLVI/1955, str. 307-351.
11/ Cit. dle Válka, Josef: Dějiny Moravy I. Středověká Morava, Brno 1991, str. 17.
12/ Tamtéž, str. 18-19.
13/ Havlík, Lubomír, E.: Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů, Brno 1994.
14/ Válka, c.d., str. 21.
15/ Dvorník, František: Byzantská misie u Slovanů, Praha 1970.
16/ Válka, c.d., str. 22.
17/ Záznam besedy s dr. Luďkem Galuškou, CSc. dne 4. 1. 1996 v Moravském zemském muzeu.
18/ Marešová, Kristina: Dílo prof. dr. Viléma Hrubého, DrSc. v československé archeologii, Časopis Moravského musea roč. LXVII/ 1982, str. 10.
19/ Válka, Josef: Přehled dějin Moravy II. Stavovská Morava (1440-1620), Praha 1987, str. 189.
20/ Týž, Dějiny Moravy I. Středověká Morava, Brno 1991, str. 21.
21/ Mezník, Jaroslav: Dějiny národa českého v Moravě II., Střední Evropa – brněnská verse č. 4-5/89, str. 42.
22/ Kronika tak řečeného Dalimila, Praha 1977.
23/ Havlík, Lubomír, E.: Kronika o Velké Moravě, Brno 1993, str. 284.
24/ Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě dle původních pramenů I., Praha 1930, str. 78.
25/ Ďurica, Milan S.: Slovenský národ a jeho štátnosť, Bratislava 1990, str. 11-12.
26/ Třeštík, Dušan: Velká Morava – země stěhovavá, Lidové noviny 20. 12. 1995, str. 8.
27/ Tamtéž.
28/ Pečínka, Bohumil: Brněnská ostuda, Lidové noviny 23. 12. 1995, str. 2.

[<51]

Zpět na obsah

Advertisements

25 thoughts on “Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství 4

  1. Slovanství.Charles Rivet (Le Temps, 1919) o Češích:Lid hluboce individualistický; proti principu autority, zejména vlastní; demokratičnost Slovana, anarchie snílků; cit prostoduchý, selský; trochu mystičnosti a náboženskosti; nestálí, uhýbaví, proměnliví; málo citu individuální odpovědnosti; lidé prvních popudů – z extrému do extrému;ŽÁDNÁ PŘÍMOST V ČINECH, nedůvěřivci.

  2. Spokojenost./7/ O Moravanech nic, autor neměl zřejmě proti nim žádné výhrady.Maurikios VI.stol.po Kr. o Slovanech :Lid svobodný, nedává se zotročovat, nestrpí pána nad sebou, četní a vytrvalí, nedrží zajatců u věčné porobě, nenávidí se vespolek, jsou anarchisty, neznají šiku v bitvě, ve smlouvách jsou věrolomní >>>> Tvořivé vlastnosti Slovanů v dobách dávných:láska k volnosti, vytrvalost, prostoduchost, bojechtivost, neohroženost, pracovitost (Polabští Slované horliví rolníci, dle Ibrahima ben Jakuba X.stol. prací předčí všechny), střídmost, něžnost.Bořivé vlastnosti Slovanů:žádný smysl pro pořádek, neklidnost a nerozvážnost, nenávist k druhému, svárlivost, bojová nepořádnost, věrolomnost, nepraktičnost, nezodpovědnost, nestálost.

  3. Pohádka./8/Kolik tragedií dalo by se vymyslet z těchto vlastností v jedné rodině a kolik v celém národě? Lidé, kteří nestrpí, aby druhý jim otročil, ale sami se dovedou znesvářiti až na nůž z démonické potřeby nekázně-co mohli udělat v dějinách na věky trvalého? Jednou stanul jeden z nich před trůnem Nejvyššího a žaloval na bratra. Kterak žaloval! Je z toho až úzko, když člověk čte (u Gogola: povídka o dvou kozácích, z nichž jeden srazil druhého se synkem do propasti v Karpatech)toto tatarsko-slovanské pomstychtivé šílení, jež je však více než charakteristické:“Udělej, Bože, tak, aby všechno potomstvo jeho nemělo na zemi štěstí. Aby poslední v rodě byl takový zlosyn, jakého ještě nebývalo na světě, a každý jeho zločin aby bouřil dědy a pradědy jeho v hrobech, a aby tito, trpíce muky neznámé na světě, po každém jeho zločinu vstávali z hrobův….“Strašný je trest od tebe vymyšlený člověče, pravil Bůh. Budiž všechno tak, jak jsi řekl. Ale ty sed věčně
    na koni svém, a nevejdeš do království nebeského, dokud budeš seděti tam na koni svém.“ A to všechno se stalo, jak bylo řečeno: a dosud stojí na Karpatech na koni divný rytíř, a dole v propastech umrlec strašně otřásá vší zemí…Bůh, který v pohádce zastupuje Spravedlnost (Pořádek), nepustí šílenců a pomstychtivců do nebe, třebas jim bylo úžasně kdysi ublíženo.

  4. Kapitola .Motto:Se všemi, kteří jdou vpřed, se snažíme zacházet co nejhůř. Na jednu vztyčenou hlavu dopadnou tisíce rukou, které se předtím nabízely k přátelskému stisku. Nová díla obklopují lidé se starými tvářemi a ošklivým nitrem. V umění se zasloužilí zbabělci vyznačují neuvěřitelnou statečností-nezaleknou se ani budoucnosti! Jejich neslýchaná drzost je ohromující. Neuznává dokonce ani soud dějin.N.K.Rerich (1874-1947), ruský básník a malíř.

  5. Velmi pěkný přehledChřibské artefaktyNa spolupráci s Prof. V. Hrubým mám nejlepší vzpomínky. Zmínku by si zasloužil jeho nález desky s glagolskými znaky, který byl v pozadí štvavého útoku Rudého Práva (jež „vědecky“ bohužel podložily i některé současné kapacity) v roce 1985, kterému jeho srdce nakonec podlehlo. Jsem přesvědčen, že Prof. Hrubý by s nadšením přijal současné chřibské nálezy (viz níže uvedené internetové adresy), které Dr.Galuška dosud tak vehementně odmítá. http://www.wogastisburc.com…a.pdf (342KB)> http://www.wogastisburc.com…e.pdf (854KB)> http://www.wogastisburc.com…m.pdf (1.6MB)> http://www.wogastisburc.com…o.pdf

  6. Glagoláši (hlaholáši)Role ortografického systému při standartizaci národního jazykahttp://www.centerslo.net…sova.pdfV době, kdy bylo v dalmatském Chorvátsku usilováno o římskou mši slovanského jazyka hlaholského písma, nacházela se v sousedních Uhrách (1056-1064) celá hlavní česká cyrilometodějská instituce té doby – Sázavský klášter, který se v uherském exilu natolik sblížil s budoucím českým králem Vratislavem, že byl od té doby především jeho církevní institucí.Uherský král Ladislav Svatý byl spojen s českými zeměmi prvním českým králem Vratislavem II. dvojím příbuzenstvím. Byl bratrancem Vratislavovy druhé choti Adléty Uherské a jeho mladší sestra Eufemie se provdala za Vratislavova bratra – olomouckého knížete Otu Sličného.

  7. Dodatek k /14/1.omluva za překlep ve slově standardizace (národního jazyka)2. http://www.wogastisburc…odeje.pdfobr.18 – velkomoravský křížek…u kosočtverce v nápisu se bude jednat o řecké písmeno „Phi“(F) slova Phos, řecky světlo. Uprostřed kříže písmeno „Omega“…“Perduc me ad Omega plenae consummationis“…viz také LE. Havlík, Kronika o Velké Moravě 1992, s.295

  8. SlavistikaOtázka pokřtění Velké Moravy z pohledu osvícenské a obrozenecké slavistikyZ.HauptováIn: Cyrilometodějský sborník, „I oni jsou otcové naši“…, Brno 2005, s.91s.95 – Hlaholské památky byly postupně objevovány až v druhé polovině devatenáctého století.úryvek s.91:O tom, kdy vznikla česká vědecká slavistika, nepanuje sice všeobecná shoda, ale obecně lze říci, že tomu bylo zhruba v druhé polovině osmnáctého století. Svůj vznik zakládá jednak na osvícenském kritickém dějezpytu, jednak, především po stránce jazykové – na biblické kritice, kterou rovněž vyvolalo v život osvícenství. Není proto divu, že v druhé polovině osmnáctého století je tato nově vzniklá vědecká disciplina především doménou UČENÝCH KNĚŽÍ. Teprve následující generace přináší nového ducha romantického nacionalismu a zaujatost národními starožitnostmi, takže slavistika se stává záležitostí veřejnou. Není snad třeba zdůraznovat, že v těchto fázích svého vývoje
    je slavistika vědou komplexní, zabývající se veškerým věděním o Slovanstvu, takže cyrilometodějská bádání jsou pouze její jednou, byt i nepřehlédnutelnou částí.Zájem o staroslověnštinu byl vzbuzen – jak již bylo naznačeno – bádáním nad biblickými texty, jež pomocí analýzy variant starých překladů, tedy i slovanských, mělo dojít k stanovení ideálního pratextu. Slovanské varianty sice nesplnily toto očekávání, ale jejich vyhledávání vyvolalo zájem o nejstarší slovanský překlad. K tomu přistoupilo i kritické hodnocení starých zpráv….

  9. Říše starých MoravanůPrameny bulharské ortodoxní církve uvádějí, že moravský kníže sv. Rastislav panoval z Moravy přes Slovensko a Madarsko až k pobřeží Dalmácie a jeho svrchovanost uznávali i alpští Slované (moravsko-panonská říše).Šachování (červeno-bílé) jako předforma erbu se objevuje u chorvatského krále Štěpána Držislava (969-997), svrchovanost i nad Dalmácií.Pohádkově hezké čtení o Staré Moravě nahttp://www.tisicileti.cz…p?mn=07d

  10. Pokračování /18/Setkání bulharského knížete Borise a něm.císaře Ludvíka Němce u Tullnu v roce 862 (!) z písemného pramene bulharské ortodoxní církve:Z obav silného byzantského vlivu, t.j. podřízení se moci světské moci církevní, se obrací bulharský kníže Boris napřed na Západ. Mezi bulharskými hrady Buda a Pest, velkomoravskou Bratislavou a východofranským Pasovem se tehdy dotýkaly říše Bulharů s Velkomoravskou a Východofranskou. Již v roce 825-827 jsou bulharští legáti na dvoře něm. císaře Ludvíka Pobožného. V přiblížení se krále Rostislava Byzanci vidí Boris velké nebezpečí pro svou říši. V roce 862 se setkává Boris s Ludvíkem Němcem u Tullnu, aby s ním uzavřel pakt proti Velkomoravské říši a zároven prosí o misionáře.Byzantský císař využívá stažení bulharských vojsk na západ a napadá říši Bulharů z jihu. Jako jediné východisko z drtivé porážky zbyla bulharskému knížeti jen mírová smlouva. Kníže Boris přijímá v roce 865 křest z rukou byzantského biskupa,
    jeho manévrování mezi Východem a Západem trvá nadále. Na ekumenickém koncilu v letech 869/870 bylo rozhodnuto o samostatném bulharském arcibiskupství, Cařihrad si ponechal právo investitury.Vzniká bulharská ortodoxní církev, založená na misionářské práci žáků sv. Cyrila a sv. Metoděje.Zajímavost:Anglosaský misionář a pozdější arcibiskup Winfried-Bonifatius (672-754) založil kláštery Fritzlar a Fulda a biskupství Erfurt, Wuerzburg, Regensburg a Freising.741 Wuerzburg : tributi quae de patribus orientalium Franchorum vel de sclaviskolem roku 800 nechává údajně Karel Veliký postavit 14 kostelů : noviter ad christianitatem conversus habere potuisset…in terra sclavorum, qui sedent inter Moinum et Radentiam fluvios, qui vocantur Moinvinidi et RadanzvinidiPubl. L.E. Havlík, Svatopluk Veliký, s.92, Brno 1994…Udělení papežské patronace sv. Petra, spojené s papežskou pomocí a obranou a ochranou nebylo ovšem běžnou formulací papežské diplomacie, jak by se snad
    mohlo laicky na první pohled zdát. Podobné patronace vyjádřené diplomatickou řečí Apoštolského stolce byly udělovány určitým vyvoleným panovníkům, o něž se papež ve svých záměrech mohl opírat. Patronace byla tak udělena např. císaři Karlu II., Ludvíkovi II., západofranským králům Ludvíkovi III. a Karlomanovi. Všem složila k upevnění jejich vlády a postavení.Ze slovanských panovníků ji získali chorvatští vévodové Zdeslav (879) a Branimír (881-882), bulharský král Michael (866-878) a teprve později panovník polský a jako takzv. apoštolská práva i králové uherští…..

  11. Neco na čtení o Chorvátech,kteří mají v erbu šachování jako Moravská orlice. Zajímavý je obr. donátora s kostelem v rukách, 11.stol., Ston, podobně jako ve znojemské rotundě.http://www.croatianhistory.net…es

  12. „Neco na čtení o Chorvátech, kteří mají v erbu šachování jako Moravská orlice.“ – Zatím ale nikdo nedokázal, že obojí šachování spolu souvisí.

  13. /21/Udělení papežské patronace sv. Petravelkomomoravskému králi Svatoplukovi znamenalo mezinárodní legitimitu jeho vlády, kterou si vybojoval, t.j. uznání v rámci ideologických, filozofických, právních a jiných představ. Totéž chorvatští vévodové, viz /19/.Předheraldické červeno-bílé šachování erbu panovníka je v Chorvátsku doloženo v 10.stol.. Dá se vůbec erb markrabat moravských Přemyslovců a Lucemburků polepšit?Královský titul českých vládců nebyl zprvu uznáván papežem ani vládci vzdálenějších evropských zemí, protože byl získán v dobách bojů mezi císaři a papeži. Královská hodnost přitom zajištovala nejen mezinárodní pretiž, ale také nezávislý výkon řady práv, jejichž význam narůstal ve vztahu panovníka vůči české šlechtě a biskupům. V roce 1204 uznal papež Inocenc III. diplomaticky české vládce za krále. Toto uznání mělo obecnou hodnotu pro celou Evropu. Vyrovnání českého vládce s ostatními nejmocnějšími křestanskými panovníky. Ve
    střední Evropě v té době existovaly jen tři královské koruny-římskoněmecká, uherská a česká.

  14. Vytýká se u násKosmovi, a to i v samotných kruzích duchovenských, že byl rozhodným protivníkem církevní slovanštiny, odpůrcem slovanské bohoslužby, prý ani o užívání slovanského jazyka v církvi nepronáší, ani o klášteře Sázavském nemluví, ano píšíc o založení biskupství Pražského výslovně zamítá liturgii slovanskou.Dopouštíme, že Kosmas byl přísný kněz latiník a že mu nade vše šlo o jazyk latinský v církvi české, ale že by schválně umlčel liturgii slovanskou, veliká jest chyba; Právě on jest ten, jenž cituje PRIVILEGIUM CÍRKVE MORAVSKÉ, o kterémž víme, že obsahovalo papežské schválení slovanského obřadu! Na závěrku Privilegia praví se, že Morava za Svatopluka čítala sedm biskupův. Věc ta má se takto: Biskupem moravsko-pannonským stal se r.869 Method, jenž po desíti letech, r.879, slove již arcibiskupem. V ten čas musel míti nejméně jednoho suffragana, vskutku tím byl biskup Wiching při kostele sv. Jimrama na Nitře. A hned rok potom, 880, oznamuje stolec papežský
    Svatoplukovi, že by srozuměn byl i s postavením vícera suffraganů. Skutečně také vypraveni jsou legáti papezští na Moravu, aby tam zřídili nová biskupství, v celku tré suffraganů, což biskupům bavorským, nemohoucím zapomenouti, že Morava patřila k diecési Pasovské, zavdalo příčinu ke stížnosti v Římě. Pravili, že jedno biskupství rozděleno nyní na patero, čemuž rozuměti tak, že kromě starobylého biskupa Pasovského byl v říši Moravské novověký arcibiskup a tré podbiskupí=suffraganů, dohromady biskupů pět (r.900).Okolo prostředka X.století, po pádu říše Moravské, snažil se biskup pasovský Pelhřim o obnovu starého arcibiskupství Laureackého, jemuž před časy podřízeno bylo sedm biskupů. Z těch ještě za vpádu Uhrů do Bavor připadlo prý na Moravu čtvero (quorum etiam quatuor usque dum Ungari regnum Bawariorum invaserunt, in Moravia manserunt. Erb.Reg.I.k r.974). Zde máme oněch sedmero podbiskupství legendy „Diff. sole“ neboli „Privilegia Mor. eccl.“ Podle obsahu svého Privilegium ukazuje na
    starobylý původ, jehož stopy zjevují se ve starém čtení breviáře Olomouckého, otištěném u Bollandistů r.1480.In: Hermenegild Jireček, Kosmas a jeho kronika, Brno 1906, s.35-36

  15. ◉ červenobílý znak MoravyDebata zde sice skončila před rokem, ale přátelé moravského znaku se snad i tak rádi podívají na vyobrazení příchodu Constantina a Metoděje do Říma na http://sacrificium-laudis.blogspot.com…. Na fresce v San Clemente jsou tři moravské imperátorské standarty, se známým červenobílým vzorem. Mám ale i lepsí vyobrazení a zájemcům mohu poslat. Moravský a chorvatský vzor tedy spolu souvisí – jen to doposud nikdo nedokázal. Kdopak by to ale vlastně jen měl udělat – Čech, Rus nebo snad Australan?

  16. &gt; Nová slovenská státná ideológiaNo jo, irsa.szm.com. A to je hoch ze Skalice, na Mikulčice dohlédne a takhle rodiště oslavuje. Jeho poukazy na Sedmihradsko jsou ale v něčem správné, ne ale ve jménech panovníků.Ale hnůj je třeba kydat, ať je jej kolik chce… Hnojivo je to dobré.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s