Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství 3

Země, která je a není

(Obsah knihy zde)

ZEMĚ, KTERÁ JE A NENÍ

Památná jeskyně Vilenica ve Slovinsku se na podzim každého roku uzavře na několik dnů turistům a změní se ve stánek múz. Slovinští spisovatelé si totiž právě tuto mýtickou sluj vybrali za místo pro udělování Ceny za středoevropskou literaturu. V roce 1988 dospěli k závěru, že jedním z laureátů tohoto ocenění by se měl stát také brněnský básník Jan Skácel. Ten tehdy žil v nemilosti neostalinského komunistického režimu, jenž vládl v Československu, a každé takové ocenění pro něj znamenalo nesmírně mnoho. Především narušovalo umělou izolaci, do níž se jej Husákova normalizace již dlouhá léta snažila uzavřít. Dodávalo mu také síly pro další vzdorování systému, který s neobyčejnou důsledností umlčoval každý svobodný projev. A v neposlední řadě také zahřál jeho srdce paprskem uznání, jehož se mu ve spoutané a umlčené vlasti oficiálně nedostávalo.
Cesta do tehdejší Jugoslávie však znamenala pro Jana Skácela velký problém. Nesloužilo mu zdraví; v uplynulém roce jej postihla rozedma plic, způsobila mu selhání srdce, a každá fyzická námaha jej přímo ohrožovala. Přestože si nebyl jist, zda dokáže cestu vykonat bez následků, rozhodl se bez zaváhání do Jugoslávie odjet. Cesta letadlem nepadala v úvahu, nemusel by ji přežít, a proto ji absolvoval autem.
Dojel však v pořádku a s velkou úlevou i zvědavostí si prohlížel nádhernou jihoslovanskou přírodu, ozvláštněnou krasovými tvary, bíle zářícími v jižním slunci. Hostitelé jej ubytovali ve

[<11]

známé Lipici, která ležela jen malý kousek cesty od jeskyně Vilenica, v níž se ceny udělují.
Svědectví, které máme k dispozici, vypovídá, že pobyt zde nebyl pro Skácela žádným růžovým laureátským oddechem^1/, přestože pořadatelé i jeho přátelé se snažili ze všech sil, aby mu jej zpříjemnili co nejvíce. Mistrovy zdravotní potíže byly tak vážné, že mu již nikdo skutečně pomoci nemohl. Zdeněk Kožmín, který jej provázel, vzpomíná, že Jan Skácel střídavě ležel ve svém pokoji jako pacient nebo si občas vyšel s přáteli na procházku lipickým areálem, aby pak chvíli poseděl v hotelové hale při kávě se svými překladateli a dalšími blízkými lidmi.^2/
Situace byla tak zlá, že se básník nemohl ani zúčastnit tiskové konference, která s ním – jako s laureátem Ceny za středoevropskou literaturu – měla 9. září 1988 proběhnout; musel jej zastoupit jeho přítel Zdeněk Kožmín. Slavnost byla spojena s konferencí na téma středoevropské identity. Zde však Jan Skácel vystoupil; nenechal si ujít příležitost pronést připravený projev. Věnoval jej své vlasti, rodné Moravě.
„Morava je podivuhodná země už proto, že je a není. Kdysi, v dávné historii, bývala markrabstvím volně spojeným s Českým královstvím. Dnes splynula s Českou federativní republikou a její jméno se vyskytuje už jenom v celostátních předpovědích počasí a v národních písních,“ řekl úvodem ne bez trpkosti v hlase.
„Ty jsou na Moravě překrásné. Bez nich, bez jejich trochu drsné krásy, nebylo by skladatele světového významu Leoše Janáčka, který se na Moravě narodil a celý život na Moravě žil. Zpívá se v nich o lásce věrné i nevěrné, tureckých vojnách, vodách tekutých, vlaštovkách, zbojnících, koníčcích sedlaných i nesedlaných, o chlapci, kterého v lese zabili. Slova těch písní jsou ze zlata a melodie stříbrná,“ pokračoval Jan Skácel procítěně.
„Je to stříbro kavylů pročesávaných východním větrem, neboť tento kraj je otevřený k východu, odkud až na Moravu zajížděly tatarské vatahy a tlačila se turecká vojska. Ne nadarmo se říká na Moravě kukuřici turkyně.
Na Moravě mluvíme všichni česky, ale po moravsku. Pro cizince to může být velice záhadné, ale je tomu tak.

[<12]

Je Morava, ale nejsou Moravané, jsou Moravané, ale není Morava. Jak z takového protichůdného tvrzení ven, jak se z něho se ctí vymotat? František Palacký, národní buditel, učenec a autor obsáhlých dějin svého národa napsaných vznešeným jazykem, o sobě prohlásil: Jsem Čech rodu moravského.
To odpovídá skutečnosti a vystihuje to všechno.
Takže Morava je a není, není a je. A především je půvabná. To si o ní myslíme všichni my, kteří jsme Moravané a Češi zároveň. Češi jazykem a Moravané srdcem.
A ještě něco máme a nemáme, totiž hymnu. Hymna Československé republiky se skládá ze dvou písní, které se zpívají za sebou. Z jedné české a druhé slovenské. Mezi nimi je malá pauza, asi dvě vteřiny, možná tři, ale ne víc. Tato zdánlivě nepatrná chvíle ticha je moravská hymna.
Jsme na ni pyšní a domníváme se hrdě i s jistým humorem, že máme nejkrásnější hymnu na světě. Ticho. Ticho, které je dnes tak vzácné, ticho, které je vznešené a skromné zároveň, ticho beze slov, která by nás vyvyšovala nad jiné národy, které nelže a ve kterém tiše myslíme na svoji Moravu.
Na onu zvláštní dobrou zemi, co není a přece jenom je.“
Jan Skácel přednesl ve Vilenici své vyznání Moravě vzdor otřesenému zdraví a nesmírným obtížím, které při tom musel překonávat. Svědčí to o významu, který svému projevu připisoval. Nemluvil tak ostatně poprvé, svůj názor publikoval již dříve i doma.^3/ A z lásky k Moravě se vlastně vyznával po celý život ve svém díle. Činil tak bez velkých slov, bez patetické rozmáchlosti, a přece nikdo, kdo se začte do jeho veršů, nemůže zapochybovat o Skácelově původu, o jeho moravanství, o tom, kam směřovalo jeho srdce a co cítilo.
Narodil se 7. února 1922 v nejmoravštějším koutě Moravy, na Slovácku, ve Vnorovech u Strážnice. A přece si po celý život uvědomoval, že Morava a Čechy tvoří jeden celek, že patří k sobě. Bylo to logické a přirozené, neboť jeho otec Emil Skácel pocházel z jižních Čech; narodil se v Nestánicích u Vodňan. Matka však byla Moravanka, otec se s ní seznámil, když působila jako učitelka v Lanžhotě. On sám, také učitel, dostal místo ve Vnorovech

[<13]

a odtud byl přeložen do Poštorné u Břeclavi, kde spolu se ženou i syny Janem a Petrem (narozen 1924) prožil dlouhá léta.
V Břeclavi a pak v Brně vystudoval Jan Skácel gymnázium a po jeho ukončení v roce 1941 pracoval sedmnáct měsíců jako uvaděč v brněnském kině Moderna. Toto zaměstnání, které jej nepochybně bavilo, protože mu umožňovalo shlédnout všechny dostupné novinky soudobé kinematografie, však musel opustit. Počátkem zimy roku 1942 byl totiž totálně nasazen v Rakousku, kde – mimo jiné – pracoval i jako hrobník. Nacisté jej však zaměstnali také na stavbě tunelů v Alpách, ve zbrojovce i u stavebních firem.
Po skončení války začal studovat. Nejprve Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, později přešel na Fakultu pedagogickou. Otcův vliv vedl k jeho levicové orientaci, vstoupil do Komunistické strany Československa a začal spolupracovat s moravským komunistickým deníkem Rovnost. Tam našly své místo jeho první verše, tam, v kulturní redakci, našel v roce 1948 své místo i sám Skácel. „Pak mě vyhodili pro trockismus, úchylky a tak,“ napsal později. „Vlastně tenkrát došlo k rozpuštění celé dosavadní Rovnosti. Přitom mi ale bylo nabízeno, abych šel učit marxismus na vysokou školu. Já byl tenkrát dost naivní a nedovedl jsem si srovnat, že jsem pro ideologické úchylky propuštěn z novin, a přitom to není na překážku tomu, abych učil na vysoké škole marxismus-leninismus. Moji kolegové většinou toto řešení přijali. Řekl jsem, že chci do fabriky. To, že jsem to řekl a trval na tom, se považovalo za provokaci.„^4/
Jan Skácel našel již v Brně nový domov a zůstal mu věren až do smrti. Po odchodu z Rovnosti pracoval v údržbářské dílně v ZPS, ale kontakt s novinami neztratil, i nadále v nich publikoval své verše i prózu, čtení pro děti a další články. Spolupracoval také s kulturním časopisem BLOK, který ho lákal „svými kulturními a uměleckými aspiracemi„.^5/ V roce 1953 se stal redaktorem literárně dramatického vysílání brněnského rozhlasu a zůstal v něm zaměstnán dalších deset let. Během nich se veřejnosti představil jako mimořádný básnický talent – v roce 1957 publikoval prvotinu Kolik příležitostí má růže, o tři roky později sbírku

[<14]

Co zbylo z anděla a pak tři výrazné knihy poezie šedesátých let: Hodina mezi psem a vlkem (1962), Smuténka (1965) a Metličky (1968).
V roce 1963 se Jan Skácel stal šéfredaktorem moravské kulturní revue Host do domu a byl to především on, kdo vytvářel její profil a komu se podařilo změnit ji z regionálního plátku ve významný kulturní časopis celostátního významu. Konec šedesátých a počátek sedmdesátých let, sovětská okupace Československa a nástup takzvané normalizace znamenal nejen konec Hosta do domu, ale také konec normálního Skácelova života. Byl vyloučen z KSČ, propuštěn ze zaměstnání, umlčován, jeho dílo přestalo vycházet a muselo zmizet z regálů knihoven. Zůstal odkázán jen sám na sebe, své nejbližší, na rodinu a přátele. Měl dost času, aby přemýšlel o všem kolem sebe, o světě, politice, úspěchu a zklamání… A na to, aby psal do šuplíku básně, které vyšly až mnohem později, v osmdesátých letech, zčásti doma, ale také u Škvoreckých v Kanadě. V nich stejně jako v dílech předchozích „precizoval a prohluboval své motivy“ – jak uvádí slovník významných osobností československých dějin 20. století -„
vztah k rodné Moravě, k tradici a k samotné poezii„.^6/
Na Moravě prožil Jan Skácel celý život, a na té, která – jak sám řekl – „je i není„, jeho poslední dvě třetiny. V roce 1949, když dosáhl sedmadvaceti let, totiž komunisté zrušili zemské zřízení a nahradili je novým systémem krajů. Morava tak de jure existovat přestala, de facto však trvala dál. Noví mocipáni dělali všechno možné, aby z myslí lidí dostali povědomí historických souvislostí, aby národ zapomněl, že tu po tisíciletí existovala nejen Země moravská, ale také Země česká a Země slezská. Aby se vzdal trvalých hodnot prověřených minulostí, aby byl povolnější a poslušnější. Nepodařilo se je obnovit až do Skácelovy smrti a ani dlouho poté, přestože důvody, které motivovaly komunisty, již snad dávno pominuly.
Morava tu však skutečně existovala po tisíciletí. Podívejme se, jak ji charakterizuje dosud nepřekonaná studnice vědomostí českého národa, Ottův slovník naučný. Jeho XVII. díl, vydaný v roce 1901, na straně 600 pod heslem Morava uvádí: „Morava,

[<15]

něm. Mähren, lat. Moravia, markrabství říše Rakousko-Uherské. Prostírá se v těsném sousedství království Českého mezi 32°47′ 58“ a 36° 12′ 57“ východní délky od ostrova Ferra a mezi 48° 40′ 20“ a 50° 14′ 16“ severní šířky. Nejsevernějším místem jest vrch Červené Bahno (Rote Sümpfe, 1104 m. n. m.), nejjižnějším cíp Starkovského lesa (151 m.) jižně od městyse Lanžhota, nejvýchodnějším vrch Březina (831 m.) nad Kopanicí Březinskou na hranicích uherských a nejzápadnějším les Topil (538 m.) západně od vesnice České Olešné. Nejzazší místa od severu k jihu jsou od sebe vzdálena 175 km, nejzazší místa od východu k západu 246 km. Zeměpisný střed zemský leží na jižním svahu Drahanské
vysočiny blíže města Vyškova; hlavní město Brno uchýleno jest od tohoto středu k jihozápadu, Olomouc k severovýchodu… Morava má podobu kosočtverce, jehož kratší úhlopříčna jde směrem poledníkovým, tak že nejsevernější a nejjižnější místa Moravy leží téměř na témž poledníku, kdežto nejvýchodnější místo leží o 16′ 20“ šířkových severněji než místo nejzápadnější.“
Významnou roli v životě Moravy a jejích obyvatel sehrála ještě jedna skutečnost – z Brna je totiž blíž do Vídně než do Prahy. A vlastně z celé Moravy, z každého místa na Moravě je blíž do Vídně než do Prahy. To po celé věky ovlivňovalo vývoj naší země. A také její geografická podoba: ne náhodou je Morava přirovnávána k bráně, na jihu široce otevřené k Dunaji, na severu zase průrvou mezi Jeseníky a Beskydami umožňující spojení s polskými rovinami. Na východě ji ohraničují dříve těžko prostupné svahy Karpat, na straně západní ji od Čech oddělují kdysi hustě zalesněné vrcholy Českomoravské vysočiny.
Zatímco tedy komunikace obyvatel Moravy s obyvateli České kotliny byla spojena s překonáváním jistých obtíží, směřování k Vídni bylo zcela přirozené, pohodlné a ničím nekomplikované. Z toho důvodu se styky Moravanů s metropolí na Dunaji – až na výjimku posledních takřka osmdesáti let – rozvíjely dlouhou dobu daleko živěji než kontakty s Prahou. (Avšak ani v posledních desetiletích neumřely vazby na Vídeň zcela. Naopak, za komunistické totality, kdy rudá propaganda a cenzura neumožňovala pluralitu názorů, využívali obyvatelé zejména jižní Moravy

[<16]

vymožeností moderní techniky a ve své většině sledovali vídeňskou televizi a rozhlas častěji než televizi a rozhlas pražský, neboť jejich prostřednictvím se dozvěděli pravdivé zprávy o vývoji nejen ve světě, ale i u nás doma.)
Čím hlouběji jdeme do historie, tím jsou vazby Moravy na Vídeň oproti stykům s hlavním městem Království českého četnější. Přelomem je Bílá hora; před ní Vídeň nedosahovala významu českého hlavního města, a proto pro Moravany nebyla zajímavá. V době předcházející tomuto dějinnému zvratu dokonce i Rudolf II. přestěhoval své sídlo do Prahy. Pak se ovšem situace změnila a do Vídně směřoval každý, kdo chtěl udělat kariéru.
Není to ještě tak dávno, co se o Vídni říkalo, že je největším českým městem;^7/ většina vídeňských Čechů má své kořeny na Moravě. A nebyli to jen Moravané českého jazyka, kteří se do Vídně stěhovali: nový domov tu nacházeli pochopitelně také Moravané mluvící německy. Ti se však od nového prostředí, do něhož přicházeli, jazykově nelišili, a chtěl-li by někdo udělat podrobný průzkum v tomto směru, musel by bedlivě prostudovat zejména matriky; tato potřeba však zatím nenastala. Vídeň odsávala populaci z Moravy po staletí velmi silně, zejména pro některé oblasti na jihu země znamenal tento odliv lidí dokonce vážné oslabení hospodářského potenciálu.^8/
Vídeň jako významné ekonomické, kulturní, společenské a mocenské centrum ovlivňovala vývoj na Moravě zásadním způsobem a zcela přirozeně. Sídlily v ní nejvyšší státní orgány, byla centrem finančního kapitálu, existovaly v ní jedinečné kulturní a vzdělávací instituce včetně univerzity a technických škol – to vše mělo bezprostřední vliv na široké okolí, do něhož je třeba počítat přinejmenším celou jižní polovinu Moravy s Brnem. Neobyčejně důležitou roli hrála skutečnost, že Brno bylo současně hlavním městem Moravy, a to pak zprostředkovaně ovlivňovalo celou zemi. Ne nadarmo se říkalo, že Brno je předměstím Vídně. V Brně okamžitě a pak jen o něco málo později na celé Moravě se promítala nejnovější móda, literární a výtvarné směry, politické trendy, ekonomické otřesy, prostě všechno, čím Vídeň aktuálně žila.
Tendování Moravanů k Vídni nezpůsobovala pouze její blízkost,

[<17]

hospodářská síla a kulturní úroveň. Nezanedbatelné také bylo, že značná část moravské populace hovořila německy. Tento moment nelze zlehčovat, protože např. podle sčítání lidu v roce 1890 němečtí Moravané tvořili až 27% obyvatel.^9/ Ti směřovali do Vídně zcela samozřejmě, zatímco s Prahou neměli společného takřka nic. Jestliže pro česky hovořící obyvatele Moravy představovala Praha hlavní město zemí Koruny svatováclavské, pojily je s ní jisté vazby historické, citové a kulturní, pro německy mluvící Moravany byla zejména ve 2. polovině 19. století cizím městem, stejně, jako hlavní město kterékoli jiné z rakouských korunních zemí.
Pro určitý distanc Moravanů vůči Praze a Čechám a naopak pro směrování k Vídni hovořil také historický vývoj. Morava sice byla od 11. století součástí českého státu, povědomí jisté odlišnosti od vlastních Čech tu však stále trvalo a nikdy, až do dnešních dnů, nezaniklo. Je třeba konstatovat hned v úvodu, že dějiny Moravy nejsou a nikdy nebyly pouze dějinami území, označovaného tímto názvem. Morava má své vlastní politicko-správní dějiny, vlastní politickou organizaci a instituce, formované odlišným vývojem. Od konce 12. století je markrabstvím a jako svébytná politická jednotka přetrvala i konec feudalismu a pád habsburské monarchie. První Československá republika se po určitém váhání vrátila k zemskému uspořádání a začlenila Moravskou – později Moravskoslezskou – zemi opět do svého správního a samosprávného systému. Teprve komunistický režim Moravu jako správní útvar zrušil. Snažil se ji zlikvidovat úplně, nejen na papíře, ale nezdařilo se mu to. Vědomí existence Moravy, jejího odlišného vývoje i jistých
specifik trvá i dnes, vzdor desetiletí trvajícím intenzivním snahám se zcela opačným zaměřením. O to silněji cítili svoji odlišnost od Čech a jejich obyvatel představitelé Moravy v minulých stoletích, kdy existence Moravy byla něčím samozřejmým a nezpochybnitelným.^10/
Odlišnost od Čechů pociťovali Moravané v různých dobách různě. Její základ od počátku spočíval v silném uvědomování si příslušnosti k jiné zemi než k Čechám; obyvatelé Moravy cítili jiné zemské vlastenectví. Přestože Morava byla jednou ze zemí

[<18]

Koruny české, byla přece jen něčím jiným, než bylo Království české, měla své vlastní instituce, zákony, historii a představitele. Zřejmě nepřetržitě zde také existuje silnější či slabší povědomí existence staroslovanské Velkomoravské říše, jež Moravany naplňuje hrdostí na vlastní minulost.
Současně nelze přehlédnout, že mezi česky hovořícími obyvateli Moravy nescházely ani zcela přirozené tendence ke konstituování se ve svébytný, od Čechů i od ostatních odlišný moravský národ. Kořenily právě ve středověkém zemském patriotismu, akcentujícím Moravu oproti Čechám i jiným zemím, a zcela logické východisko nacházely v tom, že obyvatelé Moravy se nazývali Moravany či Moravci a nikoli Čechy, a že svůj jazyk velmi často pokládali a označovali za jazyk moravský a nikoli za jazyk český.
V 18. a 19. století, kdy v celé Evropě nastartoval proces vzniku a formování moderních, novodobých národů, nemohly tyto snahy scházet ani na Moravě; pro konstituování moravského národa hovořícího slovanským jazykem existovala celá řada důvodů i příznivých podmínek. Objektivně v tom však bránila existence silné a agresivní menšiny moravských spoluobčanů, hovořících německy. Ti se velice rychle ztotožnili s německým nacionalismem, jejž v mnoha případech dokonce upřednostňovali před loajalitou k monarchii. Netajili se svým úmyslem udržet si nadvládu v zemi a postupovat v její pozvolné germanizaci. Již v květnu 1861 německy hovořící poslanci z Moravy, zvolení do říšské rady ve Vídni, vydali heslo: „Mähren soll nicht zu Böhmen gehören und nicht von Prag regieren lassen – Morava nemá patřit k Čechám a nemá se jí vládnout z Prahy“.^11/
Slovanští Moravané, ekonomicky i politicky slabší než moravští Němci, proti jejich tlaku hledali oporu a zcela logicky ji našli právě v Čechách, k jejichž obyvatelům měli jazykově i historicky nejblíže. Navíc v Království českém s mimořádnou intenzitou právě v této době probíhal proces obrody českého jazyka a českého národního života, Češi si vytyčili cíl znovu se konstituovat v sebevědomou národní společnost a to dokázalo oslovit i mnohé slovanské obyvatele Moravy.
Kromě toho také česká národně uvědomělá inteligence v Praze

[<19]

a v Čechách chápala, jaký význam pro její postaveni v rakouské mnohonárodní monarchii bude mít výsledek národnostního vývoje na Moravě: vítězství němectví a úspěch germanizace by dříve či později zpečetil také osud Slovanů v Čechách. Vznik moravského národa, byť hovořícího slovansky a blízkého Čechům, by pro ně znamenal pohromu rovněž – odsoudil by je do role naprosto bezvýznamného nárůdku, na nějž by nebylo třeba brát ohled ani v nejmenším. „Boj národa českého a všech utlačených národů v Rakousku rozhodne se na Moravě,“ konstatoval v roce 1892 jeden z českých nacionalistů, skrývající se pod pseudonymem V. Odraz.^12/
Z tohoto důvodu čeští vlastenci v Praze zaměřili svoji pozornost též na Moravu. Jistě není náhodou, že právě sem směřovalo několik vln české inteligence, která ve slovanských obyvatelích země probouzela české národní vlastenectví. Celá řada z nich zaujala v moravském veřejném životě vynikající postavení, jehož by se doma v Čechách možná nedopracovali. Nakonec proces národního uvědomování skončil příklonem většiny slovansky mluvícího obyvatelstva Moravy k etnicitě české a tendence ke konstituování národa moravského zmizely.
Sčítání obyvatel v roce 1890 zjišťovalo pouze tak řečenou obcovací řeč na Moravě, v důsledku čehož si o národnostním složení obyvatel země nelze udělat zcela přesnou představu. Nicméně víme, že 70,34% (tj. 1 590 513 osob) se přihlásilo k obcovací řeči české,^13/ a lze mít za to, že v této době se moravští Slované z větší části pokládali za Čechy, byť se i mnohdy sami označovali za „Moravce„. Již citovaný Ottův slovník naučný v roce 1901 konstatoval, že „slovanské obyvatelstvo Moravy je sourodou částí národa českého, s nímž od věků v jednotu národní spojeno jest společnými dějinami a společnou řečí spisovnou i literaturou„. Současně však musel přiznat, že se od Čechů v království liší „nářečím pak a krojem… i jinými zvláštnostmi ducha kmenového„, přičemž upozornil i na to, že také sami Moravané se vnitřně rozlišují podle příslušnosti k různým folklórním skupinám či kmenům.^14/ K obdobným závěrům dospěl bezmála o desetiletí dříve moravský historik
Vincenc Brandl.^15/

[<20]

Avšak toto vnitřní členění, které ovšem přežívalo stejné tak i uvnitř české společnosti v Království českém, překonával jednotící moment: byl jím pocit moravanství, označovaný někdy také jako moravský životní pocit. Moravanství, moravské vlastenectví, moravský patriotismus, pocit hrdosti na vlastní zemi, většinou nevylučující příslušnost k českému národu, tu existoval od nepaměti a existuje do dnešních dní. V různých historických etapách procházelo moravanství různými podobami, projevovalo se tu více, tu méně intenzivně. Nemohlo uniknout ani pozornosti vnějších pozorovatelů. Otto von Habsburg kupříkladu konstatoval, že &#8222 moravští Češi kladli váhu na to, že se liší od těch v Čechách,“^16/ a jistě nebyl jediný, kdo tento postřeh učinil.
Je příznačné, že moravanství bylo nejslabší tehdy, když se Moravané i Češi ocitli společně v nebezpečí, pod cizí nadvládou, kdy museli bok po boku bojovat proti nepříteli. Nejsilněji se naopak projevovalo ve chvílích relativního klidu, kdy by se mohli společně a nerušené věnovat tvůrčí práci. Obyvatelé Čech a jejich hlavního města právě v těchto okamžicích takřka pokaždé cítili potřebu Moravu připoutat k sobě co nejtěsněji, zbavit ji co nejvíce možnosti rozhodovat o sobě samotné, zničit její samosprávu a snažili se sami rozdělovat hospodářský produkt na Moravě vyrobený.
Úplně nejhorší pak je, když se dívají na Moravany jako na lidi sice pracovité a přičinlivé, většinou i veselé a družné, obvykle upřímné a poctivé – avšak přece jen o trochu hloupější a těžkopádnější než jsou oni sami. V takových případech vyšlehne moravanství jako plamen z doutnajícího popela a může uškodit společné věci velmi vážně.
Ukázalo se to neobyčejně silně a překvapivě také v poslední době. Po listopadu 1989, kdy většina obyvatel Moravy a Slezska projevila přání v rámci demontáže komunistického systému navrátit se k zemskému zřízení, dospěla česká reprezentace po krátkém váhání k závěru, že vyhovět tomuto požadavku není pro ni výhodné. Rozpoutala tedy proti moravské politice a moravanství vůbec silnou kampaň. Vytvořila dokonce jako jednu ze zbraní v tomto svém boji nová česká slova – moravismus, jímž označuje

[<21]

všechny snahy o rehabilitaci Moravy a zajištění jejího důstojného postavení v českém státě, a moravista, jímž tisk cejchuje každého, kdo se nebojí práv Moravy dovolávat.
Stálo by nepochybně za průzkum zjistit, který z novinářů poprvé použil tohoto označení, jehož se chytili vzápětí i ostatní, kteří se chtěli zalíbit. Jeho snaha nepochybně nebyla čistá ani ideální, jeho výtvor měl mít pejorativní nádech, měl ty nepohodlné Moravany předem diskreditovat, zbavit důvěryhodnosti a hned v úvodu čtenáře naladit, aby zprávu či komentář o Moravě a jejích představitelích četli s nepřátelským zaujetím nebo přinejmenším pobaveně.
Posuďme sami, jak to zní: Moravan – a proti tomu moravista. Moravanství – a naopak moravismus. Moravské hnutí – a jeho protiklad moravistické hnutí.^17/ A přitom přípona -ista sama o sobě není způsobilá tvořit slova citově zabarvená. Spíše jejím připojením ke vhodnému slovnímu základu vznikne podstatné jméno, označující osobu, věnující se určité činnosti, skoro bychom řekli odborníka.
Těžko říci, bylo-li to autorovým záměrem, ale nelze se vyhnout dojmu, že chtěl ve čtenáři vzbudit vzbudit pocit, že také ti, kdo vystupují jménem Moravy nebo se ve své činnosti moravských zájmů dovolávají, tak činí profesionálně, tedy za honorář. Naznačit, že jsou třeba někým placeni, že jim jde jen o peníze, a tím o pohnutky nízké, nic vznešeného v tom přece být nemůže.
Autoři těchto článků však dělají chybu; říká se, že všeho moc škodí. Označení každé iniciativy, která pochází z Moravy, negativní nálepkou, nebudí důvěru ani u těch, kdo se bojí rozbití české společnosti v této zemi, a kdo tedy nezastávají krajní názory. Brněnský novinář Dobromil Dvořák vymyslel v listě, do něhož píše, pro tyto špinily termín „čechisté„, dokonce „plíživí čechisté„^18/ což naprosto vystihuje pozici, kterou zaujímají. Dvořákův termín – on sám mimochodem je rodem z jihočeského Písku, takže jej sotvakdo může pokládat za moravistu – se asi ale neujme. Nenajdou se totiž zřejmě v tomto demokratickém státě noviny, které by se odvážily pro představitele pragocentrické politiky takové označení užívat.

[<22]

Výsledkem nezodpovědné čechistické politiky – řečeno slovy Dobromila Dvořáka – může být pouze latentní krize v zemi, krize více či méně se projevující. Po čtyřiceti letech komunistické totality, promyšleně a cílevědomě
likvidující jakýkoli poukaz na moravskou samosprávu, na zemské zřízení a na moravanství jako takové, se v prvních měsících svobody projevila tato krize překvapivě silně a zcela nečekaným způsobem. Projevila se nejen politicky, což se předpokládal dalo, ale našla také dopad v etnické skladbě obyvatel Československa, což sice vzbudilo údiv – ale k vážnějšímu zamyšlení asi nikoho v Praze nevedlo.
Když v březnu 1991 probíhalo v Československu sčítání lidu, domů a bytů, přihlásilo se celkem l 368 350 osob k moravské národnosti. Jinými slovy řečeno, l 368 350 československých občanů, hovořících česky a žijících na území této republiky, se označilo ne za Čechy, nýbrž za Moravany, za příslušníky národa, který ani mezi národy oficiálně žijícími v Československu uváděn nebyl, v jehož existenci již nejméně sto let nikdo nevěřil a o němž se ani již citovaný Ottův slovník naučný v roce 1901 nezmiňoval. Přestože oficiální propaganda začala ihned celou záležitost zpochybňovat, nejde o skutečnost bezvýznamnou; vždyť v některých částech našeho státu se k neoficiální moravské národnosti přihlásilo více lidí než k oficiální národnosti české!

Připomeňme si jen základní statistická data:

Výsledky sčítání lidu na území bývalého Jihomoravského kraje.

Národnost	Muži	Ženy	Celkem
česká	471 767	510 761	982 528
slovenská	17 500	19 284	36 784
moravská	498 072	516 932	1 150 004
slezská	611	566	1 177

[<23]

Výsledky sčítání lidu na území bývalého Severomoravského kraje.

Národnost	Muži	Ženy	Celkem
česká	702 702	747 294	1 449 996
slovenská	44 667	43 301	87 968
moravská	151 450	149 548	300 998
slezská	21 323	20 579	41 902

Kromě toho se k moravské národnosti přihlásilo 9 821 občanů žijících na okrese Svitavy, 3 998 osob žijících na území okresu Jindřichův Hradec, 23 906 občanů Prahy a 6 037 česky hovořících osob žijících na Slovensku.^19/
Jde o data přinejmenším znepokojující. Vždyť k moravské národnosti se nyní přihlásilo jen o asi 200 000 osob méně, než kolik se jich při sčítání lidu v roce 1890 přihlásilo na celé Moravě k české obcovací řeči a tím de facto i k české národnosti! A nyní, o sto let později, uvedla na území bývalého Jihomoravského kraje dokonce většina obyvatel, že se nepokládá za Čechy, nýbrž za Moravany!
Katedra etnografie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně provedla v roce 1990 průzkum ve vybraných moravských obcích, zaměřený na postižení společenského vědomí jejich obyvatel. Vysokoškolští učitelé spolu se svými žáky se snažili zjistit, zda se obyvatelé těchto dědin pokládají za Moravany či za Čechy, jaké je jejich stanovisko k zemskému zřízení a zda vůbec cítí nějaký vztah k Moravě, zda je u nich moravanství živé a aktivní nebo ne.
Celkově na otázku „Považujete za potřebné, aby se při státotvorném uspořádání České a Slovenské Federativní Republiky přihlíželo k historickým a kulturním zvláštnostem Moravy a Slezska?“ odpovědělo kladně 83% dotázaných, 17% se vyslovilo proti. Otázka byla položena v 583 obcích Moravy a Slezska, dotazníky vyplňovali občané starší patnácti let, ve vzorku byli úměrně zastoupeni obyvatelé jak tehdejšího Jihomoravského kraje, tak i Severomoravského kraje a některých obcí Východočeského a Jihočeského kraje, které jsou ovšem historicky součástí Moravy.^20/

[<24]

Na otázku, zda se pokládají za Moravany, odpovědělo kladně 88,3% respondentů, jen 3,6% dotázaných se prohlásilo za Čechy (zbytek dal odpověď nevyhraněnou). Své moravanství dotázaní chápali dvojím způsobem: 47,7% se domnívalo, že jsou příslušníky zvláštní větve českého národa, 53,3% se dokonce pokládalo za příslušníky svébytného národa moravského.^21/ Čím déle se řešení moravské
otázky odkládalo, tím více rostl radikalismus nespokojených obyvatel země. Ti, kteří se znepokojením a obavami sledovali růst nacionalismu na Moravě, stoupající počet lidí pokládajících se za Moravany národem, ne již za Čechy, váhání ústředních činitelů rovněž nechápali. Což si neuvědomují, že svým odklady – ať již mají jakýkoli důvod – ženou vodu na mlýn radikálům?
Podobné lamentace a úzkost ze stávající politiky vůči Moravě však nejsou nic platné. Zvrat poměrů v roce 1989 zastihl Moravu zcela nepřipravenou. Pád komunismu vítala stejně nadšeně, jako snahy o návrat k zemskému zřízení, obojí se prolínalo. Její obyvatelé aplaudovali Václavu Havlovi, který hned 28. prosince 1989 v Brně prohlásil a pak i písemně stvrdil: „Má maminka byla Moravanka, ale to není zdaleka jediný důvod, proč budu na specifické postavení Moravy při své práci myslet.“ A dne 15. ledna 1990 při oficiální návštěvě Brna pan prezident veřejně svůj slib potvrdil a na náměstí Svobody před shromážděnými zástupy prohlásil, že „Morava bude mít tolik svébytnosti, kolik si jí bude umět získat. Uchovat si své postavení a svou svébytnost musí Morava sama. Především se musí kulturně osamostatnit, obnovit své duchovní sebevědomí a navázat na své kulturní tradice.“^22/
Své city tedy Moravané vyjádřili v prvních polistopadových volbách, kdy díky nim dosáhlo Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko „senzačního úspěchu„.^23/ Díky nim však také do parlamentu prolezly různé podivné osoby, které nejenže neměly z minulosti čistý štít, ale které navíc ani nepokládaly za svoji povinnost moravský program, za nějž byly zvoleny, důsledně hájit.
Díky tomu a díky celé řadě konkrétních opatření pražské vlády

[<25]

se podařilo moravskou politiku nejen zlikvidovat, ale navíc také zdiskreditovat v očích samotných Moravanů. S podobným spontánním a masovým vystoupením, jímž Morava a Slezsko zasáhly v letech 1990-1993 do politiky, se v nejbližší době počítat nedá. Ale jen stěží lze věřit tomu, že to znamená také konec moravanství a že obyvatelé Moravy, této „země, která je a není“ se vzdají svého práva na život ve spravedlnosti.
Jan Skácel, velký básník a citlivý člověk, z jehož pera tato charakteristika Moravy pochází a který její nespravedlivé postavení těžce nesl, do bojů o novou tvář své země již zasáhnout nemohl. Sledoval sice rozklad komunistického panství v Polsku, v Maďarsku, v bývalé Německé demokratické republice… Přál si, aby k podobnému vývoji došlo také v Československu. Nedočkal se však již. Zemřel 7. listopadu 1989, pouhých deset dnů před uskutečněním svého snu.

Poznámky:

1/ Kožmín, Zdeněk: Skácel, Brno 1994, str. 185-186.
2/ Tamtéž.
3/ Jan Skácel přečetl ve Vilenici svůj příspěvek, který‘ napsal již dříve pro Časopis na cesty Moravou a Slezskem – Morava. Cit. dle Proglas, měsíčník pro politiku a kulturu roč. 1990, čís. 1, str. 4.
4/ Cit. dle Kožmín, str. 30.
5/ Tamtéž, str. 32.
6/ Churáň, Milan a kol.: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha 1994, str. 474.
7/ Glettler, Monika: Die wiener Tschechen um 1900. Struktur-analyse einer nationalen Minderheit in der Großstadt, München-Wien 1972, str. 33, srov. Skutil, Jan: Česká vídeňská antroponymie jako pramen k vystěhovalectví z jižní Moravy, In: Ročenka Okresního archivu pro okres Břeclav, sv. 9, 1973, srov. dále Brousek, Karl M.: Wien und seine Tschechen, München 1980.
8/ Mrkos, Josef: Hospodářská dynamika země Moravskoslezské v zrcadle jejího populačního vývoje a fluktuace obyvatelstva let 1790-1930, Brno 1946.
9/ Brandl, Vincenc: Kniha pro každého Moravana, Brno 1892, str. 53.

[<26]

10/ Válka, Josef: Zemská obec a vrchol dějin Moravy, In: Morava v českém státě včera, dnes a zítra, Brno 1992, str. 17 a násl.
11/ Malíř, Jiří: Země, stát a národ v české a německé politice na Moravě 1848-1918, In: Sborník XXIII. Mikulovského sympozia 1993 Ústřední moc a regionální samospráva, Břeclav 1994, str. 224.
12/ Odraz, V.: Morava do opposice, Praha 1892, str. 43.
13/ Ottův slovník naučný díl. XVII, Praha 1901, str. 638.
14/ Tamtéž, str. 640.
15/ Brandl, c. d.
16/ Habsburg, Otto von: Úvahy o Evropě, Praha 1993, str. 51.
17/ Schildberger, František: Moravisté – národnostní menšina. Lidové noviny 11.5. 1993, příloha Moravské listy.
18/ Dvořák, Dobromil: Plíživí čechisté, Rovnost 3. 10. 1994, str. 4.
19/ Sčítání lidu, domů a bytů k 3. 3. 1991. Základní údaje za republiky, kraje a okres, Federální statistický úřad, Praha 1992.
20/ Frolec, Václav: Historické vědomí obyvatel Moravy a Slezska ve světle etnograficko-sociologického výzkumu v první čtvrtině roku 1990 a v historické retrospektivě, In: Za Moravu. Historická identita Moravy, Brno 1991, str. 73-74.
21/ Tamtéž, str. 61.
22/ Nekuda, Vladimír – Michna, Pavel: Výzva k rehabilitaci moravské historie, In: Za Moravu. Historická identita Moravy, Brno 1991, str. 5.
23/ Válka, Josef: Problém Morava, Lidové noviny 18. 11. 1993, str. 6.

[<27]

Zpět na obsah

Advertisement