Úvod
(Obsah knihy zde)
ÚVOD
Když mi bylo dvanáct let, rozhodli soudruzi v Praze, že z mých rodných moravských Svitav udělají sídlo okresu ve Východočeském kraji. Škrtem pera přesouvali města, vesnice a lidi z jednoho okresu do druhého, vytvářeli kraje, rušili země. Směli všechno.
Žil jsem skoro pořád jen v Brně, ale od té doby se mi ostatní děti, když jsem před nimi musel hlásit, odkud pocházím, smály, že nejsem Moravák, že jsem Čech, čížek a kdovíjaká přízviska ještě u nás rodákům ze sousední země dáváme. Vadilo mi to, ale kupodivu jsem se na své kamarády nezlobil, protože jsem věděl, že to nemyslí zle. Zlobil jsem se na ty, kteří způsobili, že jsem přestal být jako ostatní. K těm nepříjemným situacím naštěstí nedocházelo často a čím jsem byl starší, tím mi vadily méně.
Trapnou bezmoc, kterou jsem prožíval, si však pamatuji dodnes. Z takových malicherných a na první pohled nepatrných příčin se rodí velké city a rozhodnutí na celý život. Takové banality zřejmě vedou i k tomu, že se mladý člověk profiluje jednou provždy, že rázem pochopí, odkud přichází a kam patří. Také já jsem si tehdy uvědomil své moravanství, aniž jsem zcela přesně věděl, co znamená, a aniž bylo nějak v rozporu s mou příslušností k českému národu. Tehdy mne dokonce ani nenapadlo, že by v tom nějaký konflikt mohl být skryt a že by někdo mohl věci stavět kategoricky: buď tak, nebo onak, buď Čech, nebo Moravan.
[<5]
Plynula léta a velcí organizátoři našich životů naštěstí zmizeli ze scény. Objevily se zcela nové skutečnosti, na vlastní kůži jsme směli prožít, co jsme si dosud jen představovali: vycestovat kdykoli za hranice, říkat hlasitě své názory, číst a poslouchat co chci a ne, co mi dovolí nějaký trouba, prostě žít jako svobodný člověk. Bylo to opojné a i dnes, řadu let po té velké změně, se přistihnu, jak si říkám – Bože, to je krása, Bože, dej, ať se to už nikdy nevrátí.
Objevily se však i méně příjemné věci, na které jsme nebyli zvyklí, a dokonce takové, o kterých jsme si mysleli, že kdyby u nás byla demokracie, že by se stát nemohly. Mezi nimi i překvapivý výbuch slovenského nacionalismu. My, kdo jsme se narodili po druhé světové válce a celý život prožili v československém státě, jsme se domnívali, že jednota Čechů a Slováků je věcí naprosto přirozenou, že společné soužití překonalo počáteční obtíže a nic je už nemůže narušit. Že ani nedopustíme, aby je někdo narušil. Najednou tu byla nenávist až to překvapovalo – a bylo po Československu.
Jakoby toho nebylo dost, ozvaly se navíc i hlasy žádající rovnoprávnost pro Moravu. Lhal bych, kdybych řekl, že mi byly nesympatické. Zaradoval jsem se, že i v tom budou napraveny ošklivosti způsobené komunisty; když už nic, tak se alespoň Svitavy konečně zase vrátí na Moravu. Tím víc jsem však podporoval ty, kdo chtěli Československu otevřít dveře do Evropy. Vždyť Občanské fórum slibovalo spravedlnost pro všechny a volání po obnově Země moravskoslezské znělo tak silně, že je nemohl nikdo přeslechnout.
Kdo mi však vyloženě vadil, byli ti, kteří argumentovali moravským národem. Pokládal jsem jejich jednání za absolutní nesmysl. Jaký národ, říkal jsem si a jsem o tom přesvědčen dodneška. Mluvíme stejným jazykem, máme stejnou historickou zkušenost a nakonec jdeme stejným směrem. S moravskými vlastenci jsem si ovšem nedělal podstatné starosti: až bude poražen definitivně komunismus, dočká se spravedlnosti i Morava. A pak všechny extrémy ztratí zázemí a řeči o moravském národu vzbudí nanejvýše pobavený úsměv.
[<6]
Ale čas plynul, měnilo se ledacos, jen postavení Moravy ne. A když, tak k horšímu. Způsob likvidace moravského politického tábora, jakkoli jsem jej nepodporoval, pokládám za nechutný a navíc úplně zbytečný. Česká demokracie v něm mohla získat silného a oddaného spojence. Všechno, co Morava Čechám a jejich hlavnímu městu zazlívala, trvá dál. S hanbou se přiznám, že mi vydrželo dost dlouho, než jsem pochopil, že nová česká reprezentace ani nemá zájem zjednat
spravedlnost, že jí stav zděděný po komunistech naopak vyhovuje. Nejvíc mi asi otevřely oči vulgární útoky, které přináší pražský tisk proti všem iniciativám, které přicházejí z Moravy.
Chtěl jsem si na druhé straně také ujasnit, zda mé zklamání má racionální jádro, zda můj vztah k Moravě není jen nějakým nepatřičným stavem duše. Začal jsem tedy sledovat, shromažďovat a studoval zprávy a informace o moravanství a jeho projevech, o jeho proměnách v dějinném vývoji. Výsledkem mého zájmu je tato kniha. Snažil jsem se nepsat historii Moravy; chtěl jsem zachytit a ukázat, jak se v průběhu dějin měnil vztah lidí z Moravy k Moravě. Usiloval jsem o poznání toho, jak se v našich předcích snoubilo moravanství s příslušností k českému národu a snažil jsem se potvrdit svoji základní tezi: že se moravanství a češství doplňuje.
Samotného mne překvapilo, jak složitým, bouřlivým a napínavým procesem bylo sbližování Moravanů s Čechy v průběhu uplynulých staletí; byl bych rád, kdyby se mi alespoň část vzrušení, které jsem při studiu prožíval, podařilo zprostředkovat také čtenářům. Ke své lítosti jsem opakovaně poznával, jak i ti největší nadšenci a entuziasté z řad moravských Čechů, kteří zpočátku ve své činnosti upřímně prosazovali co nejužší spolupráci Moravy a Čech, a kteří šli dokonce až tak daleko, že byli ochotni na oltář vlasti obětovat i samotnou existenci Moravy, po delší či kratší době ochladli a změnili názor. Praktická zkušenost nabytá ve styku s bratry z Čech je dříve či později vedla k tomu, že se pokorně vrátili pod křídla moravské orlice a v jejich stínu hledali bezpečí a ochranu před českým tlakem.
Přiznám se ke své hanbě – a nedovedu si s tím poradit – že
[<7]
jsem nebyl schopen tuto knihu psát zcela oproštěn od citového zaujetí. Usiloval jsem však o maximální míru objektivity a věřím, že se mi podařilo jí dosáhnout. Když jsem knihu dopsal, s uspokojením jsem konstatoval, že jsem se nemýlil. Skutečně a bez překrucování fakt mi to vyšlo tak, že na Moravě žijí Češi – a žili také v minulosti. Nelze popřít – a toho si laskavý čtenář jistě povšimne – že v určitých obdobích se alespoň částečně utvářely podmínky, které mohly vést ke vzniku svébytného moravského národa, odlišného od Čechů. Ale nebylo jich využito, vývoj skončil ve ztracenu a většina slovanské populace Moravy se přihlásila k češství.
Jiná věc je, že se Češi z Moravy cítí jinak než Češi z Čech. Jiná věc je, proč tomu tak je a jak se tento jejich pocit projevuje.
Jiná věc také je – a také mi to tak vyšlo – že Češi z Moravy na svoje bratrství s Čechy z Čech většinou dopláceli: někdy méně, někdy více, podle toho, jaké existovaly záruky jejich autonomie. Jen jednou snad dostali více než dali – v době sílícího německého nacionalismu ve druhé polovině 19. století, kdy jim česká nacionálně orientovaná kultura importovaná z království pomohla vzdorovat silnému tlaku germanizace.
Po napsání této práce začínám rozumět, kde se na Moravě tak najednou vzal 1 400 000 lidí, kteří se přihlásili k moravské národnosti. Pražští politikové si zřejmě neuvědomují, jak svým jednáním ženou vodu na mlýn právě těm nejradikálnějším složkám moravské společnosti. Jsem stále více přesvědčen o tom, že vznik moravského národa – tak, jak se proklamuje v posledních pěti letech – je výsledkem především jejich úsilí. Je podle mého názoru daleko více projevem obranného mechanismu obyvatel Moravy než projevem vnitřních potřeb jejich duše. Protože pocit moravanství existuje v každém z nás – dokonce i v těch, kdož se narodili jinde a na Moravě dlouhou dobu žijí, i v mnohých, kdo se naopak narodili na Moravě, ale žijí třeba v Praze – a záleží na jejich psychickém založení, zda jej zasují až někam na dno svého já, či zda mu dají volný průběh. Záleží samozřejmě také na jejich osudech, na situacích, do nichž je život postaví a na zkušenostech, které při tom udělají.
[<8]
Jsem
nyní více než kdy jindy přesvědčen, že je v zájmu českého státu a samotného českého národa co nejrychleji uzákonit zemské zřízení a dát historické Moravě co největší díl samosprávy. A není to jen můj názor; jen v této knize jej zcela spontánně potvrzují veřejní činitelé, kteří stojí v čele institucí a organizací s celomoravskou působností, které jsem s jejich laskavým dovolením nazval „Moravany z povolání“ aktéři se ve zdrcující většině tak jako já pokládají za Čechy, tedy za Čechy z Moravy.
Chtěl bych ještě zdůraznit, že bych svoji práci nemohl napsat, kdybych nemohl využít celé řady již hotových studií českých, moravských i zahraničních badatelů. Mnohde jejich závěry bez nejmenší změny přejímám a zasazuji do své konstrukce, jinde jsem využil výsledků svého vlastního pramenného studia; všude ale uvádím zdroj, z nějž jsem čerpal. Ne proto, abych předstíral více vědeckosti, než je třeba, ale proto, abych byl schopen dokázat, odkud ta či ona má tvrzení pocházejí: také to je obranná reakce na útoky proti všemu, co z Moravy pochází a co se dovolává samosprávy pro ni. Všem těmto autorům – i těm, kteří již nežijí – srdečně děkuji. Je také pár lidí, bez jejichž přímé a obětavé pomoci bych tuto knihu nedokázal napsat. Mohl bych je zde jmenovat, ale vím, že se na mne nebudou zlobit, když to neudělám. Můj vděk však proto není o nic menší.
Možná, že někoho uvede do rozpaků styl, jímž je kniha psána: chtěl jsem, aby vznikla kniha pravdivá a současně čtivá, proto jsem se držel žánru literatury faktu, který je mi nejbližší – každá kapitola má tedy svého hrdinu, každá se rozvíjí na pozadí nějaké skutečné historické události. Současně však – ať dělám co dělám – se dotýkám i otázek dnešní politiky; proto se některé kapitoly pohybují až na pomezí publicistiky, publicistiky politické. Zde jsem také nejvíce subjektivní, uvědomuji si to. Je to však proto, že mi současný politický vývoj na Moravě není lhostejný, že bych jej rád ovlivnil a čtenáře získal pro své názory.
Brno – Kobeřice u Slavkova,
prosinec 1995
Jiří Pernes
[<9]
O Moravě pro Moravany 