Moravské „elity“ a Morava (na příkladu názorů jednoho člověka)

Josef Válka
Zánik jedné staré evropské země?


V pátem čísle ročníku 2004 brněnského časopisu Host (měsíčník pro literaturu a čtenáře) vyšel příspěvek profesora historie brněnské Masarykovy univerzity Josefa Války o Moravě. Myslím, že se hodí si tento příspěvek připomenout, neboť Válka (který se k Moravě vyjadřuje častěji) může být oprávněně považován za představitele moravské elity (tím se pochopitelně míní intelektuální elity, pracháči v dnešní době už většinou žádnou elitu netvoří). Byl jsem slyšel (tj. dříve), že Moravané (rozumí se národnostně moravsky cítící Moravané) nemají své elity, že moravanství je lidová záležitost a že ti, kterým by se na území Moravy dalo připsat slovo ‚elity‘, se k moravanství nehlásí. Na příspěvku Josefa Války (celý je zde kurzívou) můžete posoudit, nakolik to (aspoň v jeho případě) je pravda. Dole jsem si dovolil komentáře k některým Válkovým výrokům.

Motto: „Moravanství je krásná hra, která spočívá ve vzpomínkách.“ (Milan Kundera, Host do domu, č. 8, 1968)

V osmém, „srpnovém“ čísle Hosta do domu z roku 1968 vyšel „Trialog o zemi moravské a Brně“. Reagoval na tehdejší vzedmutí vlny snah o restituci země Moravy, což bylo součástí společenských a politických aktivit tohoto památného roku. Hosty redakce, zastupované Milanem Uhdem, Vladimírem Blažkem a autorem této úvahy, byli profesor státního práva Hynek Bulín a Milan Kundera. Pod záminkou obsluhy magnetofonu byly při natáčení přítomny dvě ztepilé studentky v odvážných minisukních. Patřilo ke koloritu této krásné doby, že přístroj neovládaly; uměl to Vladimír, který žánr „trialogů“ vymyslel. Profesor Bulín hájil restituci Moravy jako správního útvaru důmyslnými právními, historickými a jinými argumenty, i když obnovení země nepokládal za hlavní úkol současnosti. Ostatní, všichni Moravané, jsme byli k moravskému hnutí a k „moravské kultuře“ spíše skeptičtí; Brno bylo podrobeno drtivé kritice. Když jsme text připravovali, netušili jsme, že píšeme nekrolog nejen na
snahy o obnovení země Moravy, ale i na snahy o obnovení svobody.

Patřil jsem tehdy ke skeptikům, ale osud chtěl, abych se v době normalizace dvacet let živil a držel nad vodou prací na státním plánu „Dějiny Moravy“. Když pak po dvaceti letech normalizační režim odtáhl z politické scény, objevil se problém restituce Moravy znovu. Tentokrát však nešlo pouze o obnovení země jako správní jednotky Československa; do politické hry vstoupila i snaha probudit nebo restituovat „moravský národ“ a vést zemi k národnímu státu jako k logickému politickému vyvrcholení národních snah, jak se to podařilo Slovákům. „Nejsme Češi“ — ozývalo se na manifestacích Moravanů na náměstí Svobody. Někteří, kteří jsme se cítili moravskými Čechy a Čechoslováky, jsme to pokládali za politickou tragédii. V Evropě to nemohl kromě separatistů nikdo pochopit. V den rozdělení státu jsem byl v Paříži a musel jsem znovu a znovu odpovídat na otázku: „Vy jste se zbláznili?“ Domníval jsem se, ale pochopitelně v cizině neříkal, že jsme zblbli. Čas ukázal, že
jsme tímto aktem zradili starou etatistickou a politickou Evropu a posunuli se směrem na etnicky zakonzervovaný Východ a Balkán rozpadajících se politických států na státy etnické. Počátkem devadesátých let panovaly v Evropě obavy, že v České republice bude proces balkanizace střední Evropy pokračovat a vyvolá epidemii separatismu.

S názorem, že každý člověk v sobě nosí několik kolektivních identit (svého národa, rodu, státu, města, náboženství, své země, sociální skupiny, politické strany, Evropy), jsem vstupoval do nekonečných diskusí s moravskými „nacionalisty“, aniž jsem je přesvědčil. Pokládali mne buď za zrádce moravského národa a jeho země, nebo za schizofrenika, když jsem tvrdil, že mi nečiní potíže cítit se Moravanem, Čechem i Čechoslovákem současně. Po odvanutí polistopadové vlny moravanství a zániku moravského politického hnutí vstoupili do akce profesionální politikové. Zpočátku čekali, „jak to s tou Moravou dopadne“, aby se mohli přidat na správnou stranu, jak je tomu u nás vždy po politických otřesech zvykem. Když Moravané vyklidili náměstí Svobody a prohráli volby, začali jednat politikové sami a Moravu „definitivně“ pohřbili, a to naprosto neuváženou a chaotickou správní úpravou: rozdělením České republiky na 14 minikrajů, pašalíků krajských baronů a senátorů. Pět českých a dva
moravské kraje, které zanikly jako „komunistické kraje“ po listopadové revoluci, si ještě jméno své země v názvu uchovávaly. Po zřízení čtrnácti, vlastně „poúnorových“ pidikrajů se již v jejich názvech, až na výjimky, jména jejich zemí neobjevují. Nesou hrdě jména svých „metropolí“, tedy Pardubic, Hradce Králové, Zlína, Liberce a kraj Vysočina likvidoval prastarou zemskou hranici. A v poslední době je zaváděn mediálními baviči, politickou třídou a některými filology pro Českou republiku zkrácený název „Česko“. Připomíná překlad zprofanovaného německého slova Tschechei, jímž němečtí obyvatelé Čech v době nacionalismu a nacismu označovali posměšně ty části Čech, které byly osídleny Čechy. Němci dnes milosrdně přeložili Česko jako Tschechien.
Slova nabitá historickými a ideologickými nebo kulturními konotacemi jsou symboly a mají magický význam. Nefungují jen jako neutrální znaky jazykové komunikace, nýbrž jsou zároveň symboly neviditelných věcí, jejichž existenci tím potvrzují. „Česko“ již Čechům v Čechách nevadí, vadí jen některým moravským zemským patriotům. A těm, kterým se prostě nelíbí, jako například mně. Věrní Moravané se mohou obávat, že je to poslední hřebík do rakve země Moravy. Byla vymazána z mapy a z všemocného mediálního jazyka, a historikové se postarají, aby vymizela i z paměti. Jenže dějiny se naštěstí nedají zkrátit na mediální žvást a minulost se u nás stále vrací svými symboly, zejména v době krizí.

O tom, že Morava má své dějiny a že to nejsou dějiny „Česka“, nelze pochybovat. Ale v archivech jsem také poznal, že Češi a Moravané žili po celá staletí v mimořádně těsném „příbuzenském“ vztahu, a přitom si zachovávali českou a moravskou „zemskou identitu“. Likvidovat jméno země nikdy nikoho nenapadlo. Češi a Moravané žili po staletí ve svých zemích nejen rozdílného jména, ale i v zemské „svobodě“, jak se nazývala autonomie a samospráva. Země byly po staletí nejen geografickým rámcem samosprávy, nýbrž i rámcem vytvářejícím jeden ze základních společenských my-pocitů. Když pak přišlo v devatenáctém století jaro národů, nastaly se jménem Čechů i Moravanů potíže vyjadřující složitost jejich dějin i současnosti, neboť národy jsou útvary historickými. Jaká byla z ptačí perspektivy cesta „starých“ Čechů a Moravanů k modernímu českému národu?

Od dob prvního českého kronikáře Kosmy, který psal kroniku Čechů koncem jedenáctého a počátkem dvanáctého století, byly psány dějiny Čech a Moravy paralelně jako samostatné a od sebe oddělené dějiny Čechů a Moravanů a jejich zemí Čech a Moravy. Morava již byla sice v Kosmově době součástí státu (regna) české dynastie Přemyslovců, ale Kosmas věděl, že má svou vlastní kroniku, čili historii, a že je to jiná kronika než kronika Čech a Čechů. Možná že měl i špatné svědomí, protože věděl, že historie Moravy a Moravanů a jejich křesťanské církve je starší a kdysi slavnější než historie přemyslovských Čech. Moravané měli dříve než Češi velkou říši, jejíž byly Čechy po určitý čas součástí, měli starší vlastní církev a starší světce. Ale to všechno vzalo zasvé počátkem desátého století invazí Maďarů a zánikem moravské knížecí dynastie Mojmírovců. Kosmas věděl a zapsal, že Češi před sto léty Moravu obsadili, vypudili polské posádky a připojili ji ke svému státu jako knížecí úděly členů Přemyslova rodu. Zda to bylo
osvobození nebo okupace, ještě nikoho nezajímalo. Češi obnovili na Moravě také její biskupství. Kosmas v tom viděl omezení rozsahu a statků biskupství pražského, a snad proto se slavným dějinám Moravy a moravské církve vyhnul.
Kosmas je skalní přemyslovský a pražský Čech a geniální otec nejen českého dějepisectví, ale i české mytologie a literatury, i jejího charakteristického znaku, jímž je humor. Dušan Třeštík uvedl do našich diskusí o národě metaforu, že národ je znovu a znovu vymýšlen, a vyvolal tím bouři odporu. Prvním, kdo Čechy sice nevymyslel, ale uvedl do dějin, byl Kosmas: vymyslel jejich počátky, to jest příchod do země, stav společnosti, původ knížecího rodu Přemyslovců, věčného města Prahy a původ označení Češi podle jména toho, kdo přivedl svůj lid do naší zaslíbené země. Jmenoval se Čech. Kosmas byl mýtograf, který přetavil trosky starých pověstí a znalost antické i indoevropské mytologie ve fascinující epos původu a příchodu Čechů do Čech, aby legitimoval jejich vlastnické právo na tuto zemi a dodal jejich obyvatelům sebevědomí. Jeho pověsti i jeho kronika platila do osvícenství jako skutečná historie Čechů. Byla dále rozvíjena jeho pokračovateli, naprosto zobecněla a kronikář-spisovatel Hájek ji přenesl do moderní
doby knihtisku. Snad žádný jiný evropský národ neměl tak jasný počátek a skvělý start do dějin jako Čechové. Dodnes zůstaly Kosmovy pověsti nevyčerpatelným zdrojem bádání o počátcích Čechů a donedávna velkým tématem literatury a umění. Národní ságou. Kosmův mýtus je spolu s geograficky přesně vymezenou zemí tmelem české identity a historické kontinuity. Národní?

Morava po celá staletí mýtus svých počátků ani svou historii neměla. Nikdy však z paměti nevymizelo její jméno. Posloužilo dokonce humanistům šestnáctého a sedmnáctého století za východisko vysvětlení původu Moravanů. Na základě paronymie se jménem germánského kmene Markomanů, jenž prošel Moravou v době římské říše, Moravany s Markomany ztotožnili. Počátky Moravanů tak byly spojeny s markomanskou říší římské doby, na kterou pak navázala říše velkomoravská a posléze markrabství moravské. Linie slavného počátku a slavných epoch i současnosti byla nalezena, jak se na „slavné Moravany“ doby humanismu a baroka slušelo. Největší humanisticko-barokní historiograf Moravy, Tomáš Pešina z Čechorodu, sám Čech a člen Balbínova okruhu, však napsal dějiny Moravy jako součást dějin České koruny a jako dějiny příbuzných a přátel. Mýtus původu a počátku Moravanů však neměl nikdy takovou dokonalost a magickou sílu jako mýtus český. Pešina již věděl, že po Markomanech přišli na Moravu Slované.

Po celá staletí byly dějiny Evropy dějinami pevných geografických a politických útvarů zvaných země. Tyto země byly kostrou společenské organizace v tenké skořápce dynastických států a říší. Středověká a na počátku i moderní Evropa byla Evropou Bavorů, Sasů, Franků, Benátčanů, Florenťanů, Siciliánů, Čechů, Moravanů, Slezanů atd. Zemský my-pocit byl nejsilnější v době stavovských zemí, kdy každá země měla svou vlastní „zemskou obec“ se zemskou ústavou (zřízením), právem, úřady, znaky a prapory, pod nimiž táhla zemská hotovost do válek. U obyvatel zemí se objevuje termín národ.
V Čechách a na Moravě si vládli ve svých zemích Češi a Moravané buď sami, nebo ve spolupráci či v konfliktech s králi České koruny, velmi křehkého státu, jenž byl součástí dynastických říší. Scházeli se na vlastních zemských sněmech a soudech a mimo českého krále a kancléře neměli Moravané s Čechy žádnou společnou „státní“ instituci, například pravidelné korunní sněmy. Nebylo křehčího a institucionálně méně zajištěného státu než Česká koruna, tato bída tradice české státnosti a moderní politiky. Čechy a Morava byly sice spojeny pevnými dynastickými pouty, protože český král je od roku 1411 vždy současně moravským markrabětem a nechá se v zemi zastupovat zemským hejtmanem, ale úzká vazba těchto zemí spočívala na něčem jiném: na etnické a jazykové jednotě slovanské většiny jejich obyvatel. To odlišovalo „české země“ (název je ovšem moderní) od ostatních zemí České koruny, Slezska a Lužic. Čechy a Morava měly v češtině nejen společný spisovný, nýbrž i úřední jazyk. A zejména měly obě
země společný náboženský a politický osud. Husitství bylo společnou revolucí- reformací českých a moravských husitů a skončilo basilejským kompromisem, legalizací utrakvismu v království českém a markrabství moravském. Je to jedna z českých anomálií v době, kdy se beznadějně konfesionalizovala politika a komplikovala tak státní a národní jednotu. Když papežská církev tuto legalizaci zrušila, legalizovali si Češi a Moravané ve svých zemích (za tichého souhlasu katolíků) náboženskou koexistenci zemskými zákony. Náboženská svoboda se stala dalším článkem zemských svobod a zemské Konfederace, ústavy z roku 1619, jíž vyvrcholila česká reformace i stavovský předparlamentní politický systém. Krátké epizody politických rozporů mezi Čechy a Moravany, zaviněné většinou českou arogancí a českým „hlavovstvím“ v Koruně, byly překonávány a v podstatě žili Češi a Moravané po celá staletí jako skuteční příbuzní a přátelé, jak se vzájemně oslovovali. Nemyslím, že pokus o návaznost českého obrození na v širším
slova smyslu „husitskou dobu“ a její kulturu byl absurdní. A abychom nezapomněli, za vlády husitského krále Jiřího z Poděbrad si dali Moravané od krále potvrdit a do zemských desek zanesli zákon, že Morava nesmí být nikdy „zcizena“, čili oddělena. Domnívám se, že v době zemských oddělených obcí je jejich společným osudem připravovat se pro moderní český jazykový národ.

Obrozenci viděli v době pobělohorského absolutismu dobu politického porobení, náboženské nesvobody a kulturní stagnace, dobu diskontinuity státního a národního vývoje, dobu temna a spánku. Intenzivní studium baroka, absolutismu, každodenního života, náboženské mentality, literatury a umění této doby pobělohorskou cenzuru v mnoha směrech oslabilo, i když metaforický smysl „temna“ není zcela bezpředmětný a lze jej podepřít mnoha argumenty. Toto studium pobělohorské doby však přece jen dalo zapravdu spíše Pekařově tezi o kontinuitě národního vývoje, ovšem v krajně nepříznivých podmínkách, než Masarykově filozofii diskontinuity a „návratu“.
A Čechy a Morava? Obě země opět sdílejí společný a výjimečný osud. Jsou zbaveny téměř všech svobod a samosprávy, projdou drastickou protireformací a dlouhodobou společenskou stagnací a úpadkem. Češství ztratí, na rozdíl ode všech ostatních středoevropských moderních národů, národní aristokracii. Česká „národní šlechta“ pobělohorské doby je mýtus. Existují jen rezidua zemského patriotismu v některých aristokratických kruzích. Země ovšem i v této době trvají jako celky a dlouho existují v administrativním systému monarchie i zbytky České koruny. Nicméně zemské sněmy a úřady ztrácejí jakoukoliv rozhodovací moc ve všech ohledech. Jejich zemská a korunní symbolika se vyprazdňuje. Jsou jen schvalovacími a výkonnými orgány centrální vídeňské byrokracie a vlády. Popravdě řečeno, stávají se země, Koruna, tradiční právo a dějiny historickým haraburdím. Posledním pokusem sjednotit monarchii i na jiném než byrokratickém a vojenském základě je barokní zbožnost (pietas austriaca), v níž se prezentuje císař
jako zástupce Boha na zemi, i když ne přímo jako „král slunce“. Je však příznačné, že i tato zbožnost se s železnou zákonitostí teritorializuje a pozemšťuje zemskými patrony, poutěmi a slavnostmi. Duchovenstvo udržuje a kázáními oživuje zemský my-pocit a baroko je tak nadále dobou zemského vlastenectví a dějepisectví. Pád baroka je v době josefinských reforem katastrofální a společnost se musí vyrovnat s josefinskými reformami a revolucemi osmnáctého a devatenáctého století, kdy se karty ve hře dějin rozdávají znovu. Je nyní třeba znovu definovat národ jako jednu z hlavních dějinných sil a řešit znovu problém státu, a tím i zemí. Co z minulosti ve víru dějin zachránit?

Devatenácté století vešlo do českých dějin jako doba národního obrození, nikoliv zrodu moderního českého národa. Tento zažitý termín vychází tedy z teorie kontinuity středověkého národa a moderního občanského národa, a byl a je předmětem jak bádání, tak dějinně-filozofických konstrukcí. Z historické perspektivy je to jeden ze zázraků českých dějin a další jejich oprávněná pýcha, kterou intelektuální plačky a flagelanti nemohou ohrozit. Ještě na počátku devatenáctého století byly národní snahy zesměšňovány a ironizovány, a dlouho se „řešila“ absurdní otázka, zda má smysl národ oživovat. Oživil se zatím sám s pomocí těch, kteří na národní kartu vsadili. Na konci devatenáctého století jsou Čechové komplexní moderní národ a jejich virulence vyvolává obavy Němců. K mnoha problémům, které ovšem museli Češi řešit a jejichž řešení se pak do reality národního hnutí promítlo, patřila nová definice občanského národa a také problém státu a teritoriální správy. Ve hře jsou ovšem rovněž stále existující a
fungující země a reminiscence na zaniklou Českou korunu. S rámcem habsburské monarchie byli Češi srozuměni a vypracovali dokonce projekt na její záchranu ve formě federativního státu svobodných národů. Jakých? Zemských, nebo etnicko-kulturních?
Zemská samospráva v rámci monarchie nabízela jedno řešení se staletou tradicí. Oživení zemského patriotismu všichni sledovali s nadějemi, protože země byla stále osvědčeným rámcem společenského organismu. Umožnilo by také soužití Čechů a Němců v českých zemích. Švýcarská varianta se přetřásala jako možnost federace zemí v kruzích konzervativní aristokracie i v kruzích intelektuálů. Čechy a Morava by se staly, jak navrhoval starý hrabě Thun, politickým rámcem nového občanského života. Jenže švýcarské kantony jsou přece jen víceméně shodné s „jazyky“ Švýcarů. Na konci prvního desetiletí devatenáctého století, po napoleonských válkách, formuloval Josef Jungmann osudnou definici: kdo v Čechách mluví česky, je Čech, kdo mluví německy, je Němec. Palacký vysvětlil slavným dopisem do Frankfurtu, že Češi nemohou přijmout nabízené místo v říšském svazku německých národů. Výbuch nacionalismu v revolucích první poloviny devatenáctého století rozdělil definitivně Evropu na národy, jež se staly základními
faktory identifikace. Šťastné státy, které již byly nacionálně sjednoceny nebo se mohly sjednotit na základě jazykově kulturního společenství, jako Německo nebo Itálie. Také proto, že měly společné, zemsky neutrální označení. Němci nebo Italové se prostě sjednotili a nemuseli si vymýšlet nové společné jméno. Takže Bavoři mohli jako Němci dál existovat a nemuseli přijmout jméno Sasů či Durynků.

V habsburské monarchii to nebylo možné. Neexistovalo zde ani kulturní, ani historické, ani jazykové společenství jejích obyvatel. Češi nalezli řešení novou definicí národa jako jazykového a historického společenství česky mluvících Čechů a Moravanů. Češi i Moravané Jungmannovu definici přijali. Palacký jazykovou jednotu rozšířil o historické společenství osudu. Bylo to jednou z příčin rozpadu monarchie i Československa, ale také možností založit Českou republiku jako národní stát. Jenže proces dalšího rozpadu by se musel zastavit. Proto jsme byli znepokojeni pokřikem „nejsme Češi“. Název Česká republika je oním zemsky neutrálním vyjádřením národního státu. Rozhodující je zde Republika. Rozbití historických zemí na absurdní minikraje a zavedení problematického označení státu Česko je možná „konečným řešením“ Moravy jako země i paměti na její existenci; možná ale — věřím totiž v nevymazatelnost tisíciletých tradic — že země Morava se znovu objeví na mapě České republiky.
Nemusí to být zrovna v důsledku další krize státu a pokřiku na náměstích. Spíše bych věřil, že to bude v důsledku příští rozumné a promyšlené reformy státní správy. A jméno se možná vrátí v názvu dvou tří moravských krajů.
Na jednotě země se asi Moravané, Slezané a Ostraváci zřejmě nikdy neshodnou, stejně jako na hlavním městě. Jednota Moravy byla možná v dobách, kdy zde vládla stavovská zemská obec. A to proto, že důležitá hlasování zástupců zemských stavů musela být jednomyslná.

———————

„„Nejsme Češi“ — ozývalo se na manifestacích Moravanů na náměstí Svobody. Někteří, kteří jsme se cítili moravskými Čechy a Čechoslováky, jsme to pokládali za politickou tragédii. V Evropě to nemohl kromě separatistů nikdo pochopit.“ – To je poněkud podivné uvažování. Proč by měla být tragédie to, že jiní lidé mají jiný názor než já sám? Kdo kdy prohlásil, že jedině národní českost Moravy zachrání evropskou civilizaci, kdežto národní moravskost Moravy je tragická brána k úpadku a cestě k rozvratu života lidí? A poznámka o separatistech je jistě přehnaná. Jakoby Válka chtěl říct, že menšiny mají přisouzeno spokojit se navždy s postavením, které zrovna mají, protože se to tak zrovna přihodilo a dějiny to tak zařídily a hotovo a bez debat.

Čas ukázal, že jsme tímto aktem zradili starou etatistickou a politickou Evropu a posunuli se směrem na etnicky zakonzervovaný Východ a Balkán rozpadajících se politických států na státy etnické.“ – Nevím, co je „etatistického“ na velkých státech usilujících podřídit co nejvíc lidí jedné identitě. To by pak Válkovým snem musela být Evropa z doby před první světovou válkou, kdy Evropu (a zejména ten jeho „Balkán“) ovládalo pár mnohonárodních říší. Ostatně mohl by pan profesor vědět, že i v západní Evropě („etatistické“, což on napsal, jakoby říkal „správné“, „pokrokové“, „moderní“) jsou hnutí různých malých národů a pod-národních hnutí. Stačí se podívat na seznam autonomních a secesionistických hnutí, kolik jich jen v Evropě (i té západní) je.

S názorem, že každý člověk v sobě nosí několik kolektivních identit (svého národa, rodu, státu, města, náboženství, své země, sociální skupiny, politické strany, Evropy), jsem vstupoval do nekonečných diskusí s moravskými „nacionalisty“, aniž jsem je přesvědčil. Pokládali mne buď za zrádce moravského národa a jeho země, nebo za schizofrenika, když jsem tvrdil, že mi nečiní potíže cítit se Moravanem, Čechem i Čechoslovákem současně.“ – To je sice naprostá pravda, že člověk má v sobě identit víc, ale ta národní může být jen jedna. Možná ještě i dnes ale zejména dříve bylo v módě říkat „jsem zároveň Moravan i Čech“, „nečiní mi žádné problémy být zároveň Moravanem a zároveň Čechem“. Jenže všichni lidé, kteří to říkali, se ani na okamžik nepřestali považovat za příslušníky českého národa, takže všechna jejich prohlášení byla úplně zbytečná. Označení schizofrenika by i celkem mohlo být příznačné, protože tolik vychvalovaná koncepce moravanství jako podmnožiny češství během těch zhruba 150 let,
kdy je to oficiální ideologie, nikam nevedla a nevede; jejím jediným výsledkem je jen zatlačování moravanství někam do ztracena. Je to myšlenka, na které už v současné době není možno stavět.

Když Moravané vyklidili náměstí Svobody a prohráli volby, začali jednat politikové sami a Moravu „definitivně“ pohřbili, a to naprosto neuváženou a chaotickou správní úpravou: rozdělením České republiky na 14 minikrajů, pašalíků krajských baronů a senátorů.“ – Ono je sice hezké, že se pan profesor staví záporně k rozdělení Moravy, ale co z toho? Na jednu stranu chce Moravu politicky jednotnou, na druhou stranu chce, aby Moravané zůstali Čechy. A není náhodou současný stav logický? Proč by lidé na Moravě jakožto Češi měli chtít jednotnou Moravu? Oni jsou přece Češi! A český národ Moravu nepotřebuje. Jediný, komu na existenci jednotné Moravy může záležet, může být jen moravský národ. Můžou se vyskytnout námitky, že když to fungovalo za první republiky, fungovalo by to i teď. Jenže tehdy byla jiná doba, ještě přežívaly vzpomínky na moravskou autonomii z dob Rakouska-Uherska a vlastně i to češství nebylo na Moravě zakořeněné tak silně jako dnes. Z toho, že po parlamentním vyhlášení krajů v r.
1997 následovalo na Moravě sem tam nesmělé zabrblání ale hlavně nadšené „budování“ krajů, je jasně vidět, že tak, jak si to Válka představuje, to fungovat nemůže. Morava může jako politický celek opět spatřit světlo světa jen tehdy, až se Moravané budou chtít nějak vymezit vůči Čechům. Dokud se však považují za Čechy, nebudou mít důvod se proti ostatním Čechům politicky vymezovat („dyť sme šeci Češi, no ni?“, abych citoval hlas lidu).

A v poslední době je zaváděn mediálními baviči, politickou třídou a některými filology pro Českou republiku zkrácený název „Česko“.“ – Jak jsem se, doufám vyjádřil dostatečně, v článku A ještě jednou Česko, „problém“ jména Česko je pseudoproblém, který nijak neřeší otázku postavení Moravy a národnostního smýšlení jejích obyvatel a který od tohoto vlastně jen odvádí pozornost.

Dušan Třeštík uvedl do našich diskusí o národě metaforu, že národ je znovu a znovu vymýšlen, a vyvolal tím bouři odporu.“ – To já nevím, proč, naopak to zní logicky. Každé lidské společenství (a nemusí jít jen o národ) se neustále musí utvrzovat ve své existenci, jinak vnitřní vazby zeslábnou a společenství se rozpadne. Proč jinak by existovaly všechny ty státní/národní/klubové/sportovní/obecní a jiné skupinové rituály než za účelem toho, aby si lidé pořád připomínali „jsme tady, tvoříme celek, byli jsme v minulosti, jsme teď, budeme i nadále“?

Na základě paronymie se jménem germánského kmene Markomanů, jenž prošel Moravou v době římské říše, Moravany s Markomany ztotožnili. Počátky Moravanů tak byly spojeny s markomanskou říší římské doby, na kterou pak navázala říše velkomoravská a posléze markrabství moravské.“ – Otázka starých moravských pověstí je zase jiné téma (kdo ví o třech knížečkách vydaných v jednom olomouckém vydavatelství (poslední knížečka vlastně v bruntálském), ví, že to téma je), je nicméně fakt, že na Markomany dnes už nikdo neskočí, protože i školní děti už vědí, že Markomani neměli nic společného se Slovany. Ale to jen na okraj, s Válkovými názory to nesouvisí.

Krátké epizody politických rozporů mezi Čechy a Moravany, zaviněné většinou českou arogancí a českým „hlavovstvím“ v Koruně, byly překonávány a v podstatě žili Češi a Moravané po celá staletí jako skuteční příbuzní a přátelé, jak se vzájemně oslovovali.“ – Je ale velice poučné si uvědomit, proč tomu tak bylo, proč žili Moravané a Češi vedle sebe jako přátelé. Bylo to právě proto, že žili vedle sebe. Každý si žil na svém, spravoval si svoje a nepletl se (z české strany samozřejmě snahy byly) druhému do jeho záležitostí. Ne náhodou Jiří Pernes ve své knize o dějinách moravanství napsal, že Morava se od Čech odtahovala nejvíc tehdy, když se Češi pokoušeli Moravu těsněji připoutat k sobě. A že přátelské vztahy jsou nejlepší tehdy, když dva k sobě přistupují z pozic sobě rovných ukazuje příklad Čechů a Slováků, kteří se začátkem 90. let do sebe pustili, ale jakmile se od sebe politicky oddělili, rázem se stali nejlepšími přáteli a bývalé rozpory vymizely jako mávnutím kouzelného proutku.

Domnívám se, že v době zemských oddělených obcí je jejich společným osudem připravovat se pro moderní český jazykový národ.“ – To se mně moc nezdá. Vývoj je vždy otevřený a nikdy nesměřuje k jednomu jedinému možnému cíli. Že něco v dějinách nastalo, neznamená, že celé předchozí dějiny směřovaly k tomu, aby to nastalo.

Ještě na počátku devatenáctého století byly národní snahy zesměšňovány a ironizovány, a dlouho se „řešila“ absurdní otázka, zda má smysl národ oživovat.“ – Profesor Válka je vědec a tak by mu mělo být zřejmé, že tentýž jev musí být posuzován metodologicky stejně a ne různě podle osobních postojů. Připadá mi nepochopitelné, že Válka ví o tom, že v jisté společnosti došlo k diskusím o smyslu národní existence a že byly zpočátku tak slabé, že je mnozí nebrali vážně, ale když se za jeho života v (dejme tomu) jiné společnosti vynoří tytéž společenské úvahy, označí je sám za politicky nebezpečné, nesmyslné, anachronické a já nevím, jaké ještě. Jakoby nepřímo říkal, že Moravané na „hraní si na národ“ nemají právo, to mohlo (tehdy) být vyhrazeno pouze Čechům, jen oni mohli (kdysi) svobodně o sobě pochybovat, zda jsou a hlavně do budoucna chtějí být národ. Vzniknou-li v nějakém lidském společenství úvahy nad sebou jakožto národem či ne-národem, má to jistě nějaké příčiny, ale historik může pouze
ty příčiny nacházet a vysvětlovat, ale ne zaujímat k nim citové postoje, neboť úkolem historie není citově hodnotit to, co se událo. Nikdo není oprávněn hodnotit, zda Moravané mají v současnosti právo se chtít považovat za národ případně se snažit o to národem skutečně být, jelikož to není otázka práva a nároku. Lidé odjakživa dělají to, co v dané situaci považují za vhodné, o čem si myslí, že mají nebo dokonce musí dělat. A protože budoucnost nikdo nevidí, nemůže taky nikdo o současném společenském dění prohlásit, zda je či není politicky tragické, jak Válka označil moravské národní snahy. I třeba v dobách vzniku moderní společnosti na snahy dát všem lidem bez rozdílu sociálního postavení osobní svobodu a politická práva reagovali někteří (pochopitelně hlavně z privilegovaných vrstev), že to bude cesta do pekel. Jejich argumenty snad v té době i částečnou logiku mohly mít, ale až vývoj ukázal, zda to skutečně cesta do pekel byla. A ostatně: jaká konkrétní politická tragédie by vznik moravského národa a
státu byla? Co konkrétního tragického by se vlastně stalo? Došlo by k válce nebo hospodářské krizi? Nebo k hladomoru? Byla by v základech otřesena evropská integrace? Nebo co by se vlastně stalo? Často mám dojem, že podobní strašiči před Moravou vlastně ani sami nevědí, před čím straší. Možná je pro někoho politická tragédie, že lidé kolem něj se nechtějí hlásit k témuž národu, jako on, ale to by pak byla politickou tragédií jakákoli společenská změna, protože vždy se najde dost lidí, kterým vyhovuje daný stav a nechtějí na něm nic měnit.

Jenže švýcarské kantony jsou přece jen víceméně shodné s „jazyky“ Švýcarů.“ – To moc pravda nebude, viz jazyková mapa Švýcarska. Navíc kantonální a celošvýcarská identita (podle mých znalostí) s jazyky moc nesouvisí. Ale to spíš na okraj.

Jenže proces dalšího rozpadu by se musel zastavit.“ – Tomuto nerozumím, lépe řečeno, chybí mi ve Válkově textu zdůvodnění. Snad by zdůvodněním bylo, že český národ si vytvořil určitou ideu, že do jeho rámce patří ti a ti a tak to musí zkrátka nezměněně být navždy a nemůže se o tom diskutovat. Z hlediska českých představ o svém národě nelze dělit to, co podle těch představ má být nedělitelné. Ale přitom sám Válka před chvílí napsal, že dnešní Češi to nedělitelné společenství netvořili odjakživa, ale Moravany pohltili až relativně nedávno. Jak je tedy možné, aby něco dříve mohlo existovat odděleně, a najednou to musí zůstat jedním celkem, který se nesmí dělit? Navíc Válkova věta je pochopitelná opravdu jen z pozic českých národních idejí a postrádá obecné zdůvodnění (tj. když se přestaneme bavit konkrétně o Češích a Moravanech a podíváme se na národy obecně). Je snad zakázáno, aby se vydělovaly ze stávajících národů národy nové? Nebo by to byla politická tragédie, kdyby k tomu došlo? A když už
tedy, je snad jen nějaké povolené období, kdy to ještě mohlo probíhat? Jistě na žádnou z těchto otázek nemůže být kladná odpověď. Válka přece sám musí vědět, že neexistuje nic jako „konec dějin“ (což je termín pocházející od historika Francise Fukuyamy a zároveň část názvu jeho známé knihy). Nikdo nemůže tvrdit, že jakmile se jednou národy vytvořily a ustavily, není už na nich nic možné měnit a musí zůstat navždy netknuté. Příkladem takové nedávné národní proměny může být vznik rakouského národa. Nelze se přít o tom, že ještě na konci 1. světové války žádný rakouský národ neexistoval a přičlenění Rakouska k Německu znemožnil jen odpor vítězných mocností. Ani před druhou světovou válkou snad nikdo v Rakousku neprotestoval proti nacistickým plánům na sjednocení celého německého národa v jednom státě a malý odpor proti připojení Rakouska k Německu byl způsoben spíš odporem k nacistické ideologii než čímkoli jiným. Za samostatný rakouský národ se obyvatelé Rakouska začali považovat až v desetiletích po druhé
světové válce, když bylo jasné, že sjednocení s Německem už (asi) nikdy neprojde a když se rakouskému státu začalo hospodářsky dařit. Přesto ti, kteří o rakouském národě pochybují, dodnes jsou, jak ukázala i debata v rakouském parlamentu v roce 1992 („považuji se za Němce a nevěřím na rakouský národ“, prohlásil tehdy jeden poslanec). Z tohoto příkladu je názorně vidět, že proces utváření a proměn evropských národů je stále živý a nikdo nemůže zodpovědně prohlásit, že už je ukončený a žádné změny nejsou přípustné.

Název Česká republika je oním zemsky neutrálním vyjádřením národního státu.“ – Nevím, zda zemsky (spíš ani to ne), ale národnostně neutrálním zajisté ne.

Morava se znovu objeví na mapě České republiky. Nemusí to být zrovna v důsledku další krize státu a pokřiku na náměstích. Spíše bych věřil, že to bude v důsledku příští rozumné a promyšlené reformy státní správy.“ – O tomto názoru nelze prohlásit nic jiného, než že je nevýslovně naivní. Celé dějiny české vlády nad Moravou od r. 1918 jsou příznačné snahou Čechů Moravu zlikvidovat jako celek. Vždyť už v lednu 1919 československý ministr vnitra Antonín Švehla dal najevo záměr rozdělit Moravu (spolu s celým československým územím) na kraje. A kdy později Češi ukázali vůli ponechat jednotné Moravě život? V roce 1927 zdánlivě ano, jenže Češi si (v dané situaci asi pro ně jediný schůdný) vznik moravskoslezské země vykompenzovali tím, že značná část „samosprávných“ moravských zemských činitelů byla jmenována vládou nebo je aspoň vláda musela schválit (včetně zemského prezidenta). A vývoj po roce 1989 ukazuje, že pro Čechy je otázka politické jednoty Moravy nepochopitelná a posměšky jsou nejmírnější forma
reakcí na ni. A očekávat, že Češi „dospějí“, „prozřou“ a pochopí, že dědictvím dějin je nutnost existence Moravy jako jednotného politického celku a tomu přizpůsobí uspořádání státu, je značná naivita; navíc spojená s pasivním postojem „budeme čekat, až nám ti nahoře Moravu milostivě přidělí“ – kdyby takový postoj na Moravě měli všichni, byla by odpověď na autorem (Válkou) položenou otázku v nadpisu článku už teď automaticky kladná.

A jméno se možná vrátí v názvu dvou tří moravských krajů.“ – A to má být veškerý výsledek té „promyšlené reformy státní správy“ a „nevymazatelnosti tisíciletých tradic“? Pouhé jméno bez obsahu? To snad ani raději nebudu více komentovat.

Na jednotě země se asi Moravané, Slezané a Ostraváci zřejmě nikdy neshodnou, stejně jako na hlavním městě. Jednota Moravy byla možná v dobách, kdy zde vládla stavovská zemská obec. A to proto, že důležitá hlasování zástupců zemských stavů musela být jednomyslná.“ – To opravdu netuším, jak si to pan profesor představuje. Že každý bude mluvit do všeho? Že si na Moravě zavedeme anarchii? Tady je samozřejmě klíčová vůle společně vytvořit Moravu. Až budou chtít lidé na Moravě Moravu, pak se jistě dohodnou, nevím, proč by se měla už dopředu flinta házet do žita. Ostatně rok 1968 je příkladem, že když se chce, názorové rozdíly je možno pro společnou věc překonat. (O hlavním městě moc není co debatovat, někdy zmiňovaná Ostrava samozřejmě nepřipadá do úvahy a ze zbylých dvou „adeptů“ je ten, komu „ujel vlak“, Olomouc, takže zbývá jediná možnost – leda ještě by se Brno s Olomoucí o vedení Moravy podělilo). Naprosto nechápu poslední větu, že jednota Moravy byla možná jen v době jednomyslné jednoty názorové.
Musím se pak zeptat: dnešní státy snad fungují jen proto, že v nich panuje jednomyslná jednota? Já jsem se až do teď domníval, že vždy je do praxe uplatněn ten názor, který získá (v referendu, ve volbách, v parlamentním hlasování) největší podporu ze všech předložených názorů.

Co bych měl ještě dodat závěrem? S názory Josefa Války na současnost a zejména budoucnost Moravy jsem se setkal již dříve, stejně jako s velmi podobnými názory jeho brněnského kolegy, profesora Jaroslava Mezníka (rovněž historika). Oběma je společné především to, že zarputile odmítají myšlenku moravského národa jako hrozné tragédie a případné katastrofy. To ale nebude jen názor jejich ale asi valné části jejich generace (oba jsou už starší pánové) a vůbec starších lidí. Patrně by nejraději viděli návrat k prvorepublikovým zemím, což by ale nebylo žádné terno a nevím ani, zda by to většinu promoravsky smýšlejících uspokojilo. Prostě to ale považuju za názory už zastaralé a neodpovídající současnému vývoji.
Josef Válka v tomto článku sice běduje nad zničením tisícileté tradice moravské země, ale ze závěru mám dojem, že mu to snad ani tolik nevadí. Ostatně mě vícekrát napadá, co si asi o současném postavení Moravy myslí lidé, kteří na samém počátku 90. let brojili proti myšlence moravského národa a vyjadřovali se s optimizmem o brzkém návratu moravské samosprávy i bez moravského národa; zda náhodou nemají aspoň někteří dojem, že jimi doporučovaná cesta nepřinesla vůbec nic. V úvodu jsem napsal, že jsem slyšel názor, že Moravané nemají elity. Snad to tak úplně nebude pravda (přece jen, Moravu podporuje také množství vzdělaných lidí), ale v případě Josefa Války (jenž je jinak ve svém oboru zaslouženě uznávaným odborníkem) s jeho moravanstvím-nemoravanstvím zřejmě je nutno s takovým závěrem souhlasit.

=================================

Dodatečně (na základě komentáře) přidávám ještě jeden článek Josefa Války:

Morava je ideálním typem historické země
Josef Válka

Dodnes je Evropa kontinentem nejen států, ale i „zemí“, a bude tomu tak i po jejím sjednocení. V dějinách Evropy se osvědčily země jako nejtrvanlivější a nejpevnější útvar politické a správní organizace. Jejich velkou dobou je středověk a raný novověk, kdy přejímaly řadu funkcí, vykonávaných dnes státem. Některé země se staly základem moderních států a národů, jiné byly do říší a států začleněny. Trvalé místo zemí v dějinách Evropy je zřejmě dáno jejich teritoriální vhodností pro střední stupeň společenské a politické organizace mezi dominiem a městem, a dynastickými středověkými říšemi a korunami. Klasickou oblastí „zemí“ je střední Evropa, kde se moderní říše a státy vyvíjely jako konglomeráty z jednoho centra ovládaných zemí, (Česká koruna, Habsburská monarchie, Německá říše, Osmanské impérium). Země vznikaly většinou jako přirozený přírodní celek, povodím řek nebo pohořími chráněný prostor, žijí svým vlastním životem a jejich obyvatelstvo si vytvoří své právo a instituce, jež přežívají všechny změny a
katastrofy monarchií a říší. Ve středověkých a raně novověkých státech byl podrobný výčet panovníkových zemí s jejich tituly a znaky důkazem jeho moci a důstojnosti. Ve většině evropských zemí se během staletí jejich existence vytvářel v obyvatelstvu pevný zemský „my-pocit“ a zemský patriotismus, který trval až do vzniku moderních národů a nacionalismu a v mnoha zemích trvá dodnes. Země jsou realizací jedné z historických pluralit, jež dává evropské civilizaci a kultuře její jedinečný historický ráz a půvab.

Nám však nejde o udržování a oživování, respektive zneužívání zemského patriotismu v současné době, i když pokládáme zemské vědomí za cennou historickou a kulturní hodnotu. Země jsou ve střední Evropě ideálním prostorem pro historické bádání. Platí to stejně pro středověk i pro moderní dobu. Od stabilizace zemí jako politicko-administrativních útvarů, tj. vymezení jejich území, vytvoření zemských institucí a zemského práva a od vzniku písemné kultury, mají evropské země své archivy s nepřetržitou a narůstající písemnou agendou. Výrazem zemského vědomí a patriotismu je zemská historiografie od svých středověkých počátků do velkého rozmachu v době humanismu a baroka. Prostor země se zaplňuje historickými archivy měst, panství klášterů a krajů a vytváří zvládnutelnou základnu komplexního historického studia dějin země i obecných problémů. Ve dvacátém století prošla historie zemí „vědeckou revolucí“, tj. přechodem od tradiční, zčásti amatérské „vlastivědy“ v moderní „novou historii“. Pro tuto historiografii se
stalo teritorium historické země jedním z východisek studia historické demografie, dějin společnosti, ekonomiky, a kultury. Historický prostor země není ovšem v moderní historii jediným cílem studia. Je prostorem uchopitelné konkretizace evropských demografických, ekonomicko-společenských a kulturních tendencí, procesů a situací.

Morava je přímo ideálním typem historické země. Nachází se v geografickém středu Evropy, evropském rozvodí, a je to země otevřená. Spojuje střed Evropy s evropským severovýchodem a jihovýchodem, zejména s dunajskou evropskou magistrálou. Od prehistorie je křižovatkou evropských etnik a kultur a od politické stabilizace země v 8.-9. století mostem, po kterém procházely nejen armády, ale i trasy všech středověkých a novověkých kulturních vln. Od l0. století, kdy ztroskotal pokus vytvořit raně středověkou říši, je Morava spojena politicky, etnicky, jazykově a kulturně s Čechami a je konstitutivní součástí českého státu a české nacionality. Od roku 1526 je zemí habsburské říše a jejího česko-rakouského jádra. Na rozdíl od Čech nemá výrazné politické a kulturní centrum, její jižní část je spojena s Vídní a Itálií, severní část se Slezskem a Polskem. V době vzniku moderních národů zde dlouho přežívá nacionálně neutrální zemské „moravanství“ slovanského a německého etnika. Ve druhé polovině l9. století se
obyvatelstvo podle jazyka rozdělí na české a německé a prožívá pak katastrofy dvacátého století. Moderní historiografie znovu podrobila zkoumání celý komplex zemské historie a věnovala se také (v duchu velkého historika střední a východní Evropy prof. Josefa Macůrka) studiu politických, hospodářských a kulturních kontaktů s okolními zeměmi a věnovala se srovnávacímu studiu společenské struktury a politické kultury. Vzhledem k výsledku těchto studií (shrnutých v dosud nedokončené řadě tématických svazků Vlastivědy moravské) a možnostem, která nabízí poloha Moravy, její vědecké instituce a rozvoj mezinárodní vědecké spolupráce je náš projekt pokusem zkoumat zemský fenomén v dějinách střední Evropy v obecných historických souvislostech a na základě paradigmat současné vědy.

Historické země jsou dnes, nebo by měly být, kromě objektu bádání pevnou součástí historické paměti a společenské a lidské identity a kulturního dědictví. Nejen národního, ale také evropského. Historie může být v době globalizace a sjednocování Evropy nástrojem vykořenění, ale také zakotvenosti a stability. Může se stát součástí pokleslé masové kultury i osvícenosti. Zájem o minulost trvá a je jedním z velkých kulturních fenoménů současnosti. Historie zemí může z tohoto zájmu těžit a dávat mu rozumnou a racionální dimenzi. Tato historie je stále plodným polem historiografické práce a spolupráce. Chceme v této tradici pokračovat.

———————————–

Nám však nejde o udržování a oživování, respektive zneužívání zemského patriotismu v současné době… – Tento výrok, myslím, mluví za vše.

Reklamy

87 thoughts on “Moravské „elity“ a Morava (na příkladu názorů jednoho člověka)

  1. UčenciUčenci se přou a realita je jinde.Po válce, když jsem byl malý kluk, tak jsme se jako děti smáli jednomu klukovi z Prahy, co byl v Mohelnici na prázdninách, jak mluví. Tou dobou pan ředitel Z.Š. Dušek, Hanák, jak poleno, rákoskou „upozornil“ mou sestru výrokem, cituji: ruce se říká, ruce, ne ruky! A pak jsem celá léta sledoval, jak se hanáčtina vytrácí ze života mých spoluobčanů a mizí za hřbitovní zdí. Dnes bych si přál, aby Morava získala aspoň územní správu, když už je třeba rezignovat na moravskou mluvu. Je tu jistá naděje do budoucnosti v tom, že na Moravě vyrostou silné ekonomické podniky (Nošovice), jako byl kdysi Baťa, kteří mohou moravskou myšlenku z různých důvodů podpořit.Teď něco o češích. Četl jsem, že v dobách obrození se dost snažili namluvit slovákům, že jejich jazyk je vlastně nářečí. Byla to jejich teorie čechoslovakismu. Slováci jim z toho ale utekli.V diskusích na téma Moravy zaznělo z jejich strany třeba, že oni se
    dokázali vymezit vůči němcům, což moraváci vůči čechům nedokáží! Jenže vymezit se vůči jazyku, který je nesrozumitelný je přece daleko snadnější. A když si přivlastní třeba hanácké lidové písně tím, že změní koncovky slov, to se to těžko vymezuje. Dále, že neexistují moravská kulturní díla a nějak zapoměli na Maryšu, což byla pro moraváky to co pro čechy Prodaná nevěsta.Dále, češi lhali o své minulosti ať už Kosmas, nebo Hanka se svými rukopisy. Než se na to přišlo, už byli se svou identitou za vodou! Tolik o češích.

  2. Spící MoravákMožná nebudu psát zcela k věci, ale přesto pár postřehů (nejen) k článku.Čím více se zaobírám vztahy Čechy- Morava, tím více vidím určité disproporce k výrazu VLASTENECTVÍ. Kdo se hlásí k české historii, kultuře, jazyku, zemi..je vlastenec. Pokud to stejné cítí člověk k Moravě, je za pomatence, či přímo za nacionalistu. Co jsem koukal na internetu, velmi málo se ve vztahu k Moravě objevuje slovo vlastenectví, velmi často nacionalismus. Proč?Co se týká současného uspořádání ČR, z mého pohledu je toto nastaveno tak, aby veškeré „moravské nacionální“ snahy byly potlačeny. Jak jinak si lze vysvětlit současné rozdělení „krajů“, které jdou zcela proti bývalému zemskému (historickému) uspořádání. Občas dochází až k tak „komickým“ situacím, jako v případě Slovácka. Tento jedinečný kraj byl rozdělen mezi dva „kraje“. Otázka je zda to bylo z neznalosti, z arogance, nebo zcela záměrně?Ještě k zemskému uspořádání. Pokud se podíváme k
    naším jižním a západním sousedům, tamnější zemské uspořádání téměř naprosto kopíruje historické dělení, i přesto, že novodobé spolkové země byly ustaveny až po 2.sv. válce. Spolkové země mají výraznou autonomii a především mají dostatek vlastních médií, které se zabývají vyjímečností té které země, přinášejí regionální informace a mají možnost i výrazně působit na obavatele ve smyslu určité hrdosti na svoji minulost a kulturu a klidně i případnou odlišnost. Já mám kamošku, která je v prvé řadě Saska a až potom Němka. Třeba.Co se týká moravanství a případného návratu k zemskému dělení, já jsem spíše pesimista. Současné lidstvo je skutečně mnohem více než v minulosti ovlivňováno médii. A Morava žádnou svoji televizi nemá. Je to řečeno velmi prostě, ale těžko to nějak víc rozepisovat.Když jsem tuto stať nadepsal Spící Moravák, měl jse na mysli sebe. Dlouhá léta jsem své moravanství neřešil. Prostě jsem Moravák a basta. Ale v poslední době jsem si začal více všímat toho, jakým způsobem se na
    Moravě podepsalo 20. století. Morava po 1200 letech prakticky zmizela ze světa. Již jsem měl strach, že jsem asi jediný, kdo to tak cítí, ale posledních pár dní strávených na netu nad stránkami zabývajícími se moravanstvím, mě docela potěšily. V tom smyslu, že lidí, kteří se vnímají Moravany a Moravu berou jako svoji ZEM, nikoliv jen jako východní Česko, je více.Pokud občas čtu věty ve smyslu “ národ, národní, jsou překonané pojmy, které v současné společné Evropě ztrácejí smysl“, mám pocit, že dotyční žijí v jiné realitě. Proč? stačí se podívat na oblast, která je s nacionalismem (či vlastenectvím) a emocionalitou spjata možná nejvíc. Je to sport. Je skutečně zábávné sledovat, jak i vysokoškolsky vzdělaní, noblesní lidé ztrácejí soudnost třeba při mezinárodních fotbalových zápasech. Ano, velmi často se i dnes vyskytuje výraz „mezinárodní“, vedle správného „mezistátní“. Spousta lidí se považuje za Evropany, ale ti stejní se při takovém zápase pomalují barvami, bubnují a dávají průchod svým
    emocím. Je to zcela iracionální chování, pokud ovšem nepřiznáme, že naprostá většina populace se cítí být, více či méně, příslušníkem nějakého vyššího celku, větší tlupy, kmene…Když už jsem u té čutané, stačí připomenout, že jeden z nejlepších hráčů uplynulé dekády – Giggs- nikdy nestartoval na velkém mezistátním turnaji (MS,ME). Jako Velšan dával přednost hrát za Wales, nikoliv za Anglii a jako rytíř bojoval proti mnohem silnějším větrným mlýnům.Podobné je to ve Španělsku. Řada výborných katalánských hráčů prostě odmítá hrát za Španělsko. Pro fanoušky Barcy je reprezentace někde na třetí koleji, oni se necítí Španěly.Nebo Tour de France, která výrazně zviditelnila baskické cyklisty a svět tak mohl slyšet o Baskicku konečně jinak, než jen ze zpráv o atentátech ETA…Uf, musím končit, není čas,snad dokončím někdy příště…

  3. SymbolyIn: článek „Moravské „elity“ a Morava“ s.2/8…ano, “ Slova nabitá historickými a ideologickými nebo kulturními konotacemi jsou SYMBOLY a mají magický význam. Nefungují jako neutrální znaky jazykové komunikace, nýbrž jsou zároven symboly neviditelných věcí „Nutno vědět, z čeho co pochází. Karpozitiv.Ke Kosmově kronice poznámky příště.

  4. Kosmova kronika.Moravské „elity“ a Morava na příkladu názoru jednoho člověka.s.2/8″..počátkem 12.stol., byly psány dějiny Čech a Moravy paralelně jako samostatné a o sebe oddělené dějiny Čech a Moravy…“Proč? Protože Kosmas psal kroniku panovnickému rodu Přemyslovců, potažmo Čechům. První panovník Čechů Bořivoj I. pokřtěn dle východního obřadu sv. Metodějem je příslušníkem svazu velkomoravských panovníků a pochází z tradic Velké Moravy. Potomci krále Svatopluka nepřežili, mocenské centrum se přesunuje do Prahy.Biskupství v Praze a klášter benediktinek založeny v roce 973 u Sv. Jiřího na Pražském Hradě. Boleslav II. uvádí jako první záp. benediktiny do Čech.KRISTIANOVA LEGENDA psaná 992-994 v Břevnově, mnich Kristián se zminuje jako první o PŘEMYSLOVI.Břevnov založen 993 biskupem sv. Vojtěchem a Boleslavem II., Vojtěch v roce 997 zavražděn a 999 prohlášen papežem Silvestrem II. za svatého. Vojtěch byl osobním přítelem císaře Oty
    III.. Boleslav Chrabrý kupuje ostatky sv. Vojtěcha a pohřbí je v Hnězdně.Zaládá kult sv. Vojtěcha,arcibiskupství v Hnězdně, v Čechách kult sv. Václava.Událost návštěvy Oty III. v Hnězdně je popsaná v první polské kronice zvané Gallus Anonymus z roku 1115.Podle něm. historika Prof. Johannese Frieda pochazí autor této kroniky z Luettichu, centra studií o sv. Vojtěchovi. Rovněž Aachenský rukopis o sv. Vojtěchoviz 12.stol. má pocházet odtud a je připisován biskupovi Notgerovi.V Luetttichu studoval i pražský kronikář Kosmas. Legendy 10.století psané v klášterech > kroniky panovnických rodů 12.stol..Legitimní panovníci Čech > Moravy jsou vazaly něm.císaře. Jádro výkladu nejstarších dějin Čechů bude v legendě Kristiánově, mnicha církve západního obřadu.Zajímavé je, že i Poláci mají svého Oráče Piasta, legendárního praotce polských králů.

  5. <![CDATA[Dodatek./1/Ti Češi nebo Moravané nelhali. Kroniky 12.stol. byly, myslím si, evropskými politickými programy té doby. Tak třeba premonstrátský klášter na Strahově byl založen králem Vladislavem II. v roce 1140. Osazenstvo přišlo na doporučení olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka ze Steinfeldu. Osobním přítelem Zdíka byl Bernhard z Clairvaux. Zdík také zasvětil katedrálu v Olomouci sv. Václavu. A jak jsem už řekla, i Kosmas studoval na „Západě“ v Lutychu (Luettich). Navíc všichni lidé té doby věřili v posmrtný život, modlili se za své světce a ke svým světcům v nebi. A také rodokmeny panovnických rodů prý nebyly kompletní, zmínka byla jen o osobách, které se o vzestup panovnického rodu nějak zasloužili a byli proto zmínky a modliteb hodní. Vzpomínat v té době na slavné moravské dějiny a nezávislost Svatoplukovu na německém císaři asi jen tak nešlo. Jak řekl Kosmas, že pravda má nos z vosku a panovníkův meč je ostrý, nebo tak nějak. Napsal co mohl a směl. ]]
    >

  6. omluva za chyby..o osobách, které se zasloužily a byly…pane magistře, nezapomínejte historické souvislosti a závislosti. Kdo, kdy, komu, co a proč…věci, které se nezakládají na pravdě, se nepodaří…

  7. Kosmas a ti jiní.Dodatek /6/Pane magistře, ještě něco pro Vás:http://full.nkp.cz/nkkr/nkkr9906/9906280.htmlzvláště s.5/7 ČLOVĚK JE BYTOSTÍ, KTERÁ JE ZACHYCENA DO SÍTĚ VÝZNAMŮ, KTEROU SI SAMA VYTVOŘILA.Poznámky 1)…z žádné interpretace nikdy zcela nevymažeme osobnost interpreta. Kde je interpretace, je i interpret…pozn. vlastní: nejen co kdo říká, nýbrž KDO co říká

  8. Hermeneutika.Pane magistře,chtěla jsem tím říct, že jsou mi úvahy Prof. Války k dějinám Moravy a její budoucnosti bližší než Vaše a to z toho důvodu, že on, už na jen základě prožitého života a vzdělání, věcem jinak porozuměl, než jste to zatím stihnul Vy sám. Věty, které mají všeobecnou platnost, jsem vytrhla z kontextu, na který jsem dala odkaz. Kde je interpretace, je i interpret:“Filozofie je zapsána v té nesmírné knize, která je stále otevřena před našima očima (tou knihou je vesmír), ale nemůžeme ji pochopit, jestliže se napřed necvičíme ve znalosti jazyka a písma, v němž je napsána. Napsána je jazykem matematickým a její písmena, to jsou trojúhelníky, kruhy a další geometrické obrazce, bez kterých nemůže člověk z ní pochopit jediné slovo. Bez těchto prostředků se vystavujeme nebezpečí, že zabloudíme v temném bludišti“.¨Galileo Galilei, SaggiatoreIn: L. Hřebíček, Vyprávění o lingvistických experimentech s textem, Academia
    2002,s.29P.S. Nejsobsažnějším symbolem vůbec je rovnoramenný kříž. Kruh i čtverec mají společný střed, ze kterého vše vychází.

  9. „chtěla jsem tím říct, že jsou mi úvahy Prof. Války k dějinám Moravy a její budoucnosti bližší než Vaše a to z toho důvodu, že on, už na jen základě prožitého života a vzdělání, věcem jinak porozuměl, než jste to zatím stihnul Vy sám.“ – Co konkrétně v tomto článku máte na mysli?

  10. Co mám na mysli.Pane Mgr.,nikdo se zatím neozval na článek „Zastánci rozpadu Belgie hledají vzor v bývalém Československu“, na který odkazujete na americkém blogu. Zajímavé jsou především poslední dva odstavce vizhttp://www.blisty.cz/2007/9/11/art36220.htmlŘekla jsem, že jsou mi názory Prof. Války bližší než Vaše. Bližší v tom, že mi chybí rovněž vnitřní angažovanost pro nutnost vzniku samostatného moravského národa v dnešní době. Češi a Moravané mluví česky, jejich psané dějiny jsou uloženy v archivech a jsou tak propletené, že se dá mluvit o národě žijícím kdysi ve dvou hospodářských celcích, které vznikly dělením teritoria mezi příslušníky rodu Přemyslovců tak, aby to bylo i ve smyslu něm. císaře.V hodnocení významu Kosmovy kroniky nesouhlasím s panem Prof. Válkou, nejedná se o kroniku Čechů, nýbrž byla psaná pro potřeby panovnického rodu se sídlem v Praze. Morava nebyla
    sídlem legitimního panovníka z vůle Boží, z moravského rodu, ze kterého by pocházel panovník světec mučedník západního ritu, proto nebyla její historie sepsána. Vlastně si myslím, že bájní Přemyslovci přišli na svět kvůli legendě o sv. Václavovi, která musela být kompletní kvůli Mohuči, které pražské biskupství podléhalo. Nějak musel příběh panovnického rodu, ze kterého světec uznávaný na Západě, začít. To, že měli Moravané starší historii a církev než Češi je sice pravda, avšak připomínat, že Slované byli ve stavu německého císaře porazit, mělo být asi zapomenuto. Jinak vymýšlet dějiny? To snad ne. Jiný pohled, na základě nejnovějších vědeckých poznání v rámci Evropy ano.Navíc jsem přesvědčena o tom, že se stane, co se stát má. A dějiny, že mají smysl, chybí nám nadhled. Je správné, že se cítíte být v první řadě Moravanem a chcete tradice Moravy uchovat. K samostatnému státu, to jest odtržení Moravy od Čech, říkám ne.

  11. Prof. Válka: „když jsem tvrdil, že mi nečiní potíže cítit se Moravanem, Čechem i Čechoslovákem současně“. Já osobně sa samozřejmě považuju za Moravana. Za Čecha sa nepovažuju, ale za Čechoslováka ano. Jak to ide dohromady? Velice logicky. Podlevá mňa by Moravané měli byt plnoprávný národ, podobně jak Češi a Slováci. Pokaváď ide o pojem „Čechoslováci“, nemyslím ho tajak býl myšlený za první republiky v době politickéj koncepce jednoho československého národa. Moje chápání tohoto pojmu bych přirovnál k Normanúm, Seveřanúm, Vikingúm, či jak im říkat. Švédi, Noři, Dáni a Islanďané sú rúzné národy, ale dohromady dělajú jeden celek. Názvy keré sem uvédl – Normané, Seveřané, Vikingové – ich zastřešujú. Pravé tak vidím, že Češi, (Moravané) a Slováci tvoříja jakýsi celek. Možná sa název Čechoslováci može ledaskomu zdát nevhodný. Neobsahuje Moravu a Slovákom by zas mohl připomínat onen politický čechoslovakismus. Ale iný název pro túto skupinu národú
    momentálně neexistuje.K.H.:“Češi a Moravané mluví česky“. Zaséj si uvědomuju, že jazyk je politický pojem. Hornoněmčina a dolnoněmčina sú jazyky od sebe odlišné víc než čeština a polština. Hornoněmci a Dolnoněmci si často nerozumíja. A přeca sa němčina považuje za jeden jazyk. Dokonca aj Rakušani a Švýcaři spolupracujú na udržání jednotnéj spisovnéj němčiny.Zatýmco Chorváti a Srbé spolu neumíja žit a tak opustili aj společný jazyk – srbochorvátštinu. Chorvátština a srbština sa od sebe moc nelišíja, ale sú považované za dva jazyky.Konečně k češtině na Moravě. Ano, Moravané mlúvíja věčinú česky. Ostatně majú k dispozici hnedkaj tři češtiny – spisovnú, hovorovú a obecnú. Hlavně tá poslední sa šíří jak mor. Ale nebylo tomu tak dycky. Moravané mlúvili hanácky, lašsky a východomoravsky (negdy sa říká moravskoslovensky). Ano, už vidím ty námitky: „to sú fšecko nářečí češtiny“. Ale rozeberu to. Neskaj sa oficiálně československé jazyky dělíja na češtinu
    a slovenštinu. Oba jazyky majú nekolik nářečí. Je zajímavé, že eště za první republiky dělili vědci „lid a jazyk československý“ úplně ináč. Takže: národ sa dělíl na „kmeny“ – český, hanácký, lašský a slovenský. Přičemž Slováci sa vnitřně dělili na (bývalé) uherské a moravské. Moravští Slováci sa dál dělili na Valachy, Doláky (západ Slovácka) a Slováky (východ Slovácka). Přičemž Kopaničáři a Horňáci nebyli ani tak moravští Slovaci, ale spíš uherští. To, že „uherští“ Slováci měli už svúj spisovný jazyk, nekeré Čechy moc netrápilo a tvrdili, že aj spisovná slovenština je nářečí češtiny. Nekolikrát sem četl, přirovnání slovenštiny k hanáčtině. Prostě, slovenština měla byt nářečím češtiny tajak hanáčtina. Edvard Beneš eště za války prohlásíl, že ho nigdo nepřesvěčí, že Slováci nejsú Češi. Přirovnání slovenštiny k hanáčtině použíl také. Říkál, že to je jeho vědecké stanovisko. Z vědeckého hlediska možná mňél pravdu. Ale možeme sa na to podívat aj ináč. Řekněme, že hanáčtina je stejně svébytný
    jazyk tajak slovenština. Zatýmco Slováci si svúj spisovný jazyk politicky prosadili, z hanáčtiny sa stál dialekt češtiny (už né českoslovenštiny) a pozďéj skoro zanikla.Eště k spisovnému jazyku. Slováci také používali češtinu. Spisovná slovenština vznikla v historicky nedávnéj době.Týmto příspěvkem o jazyku sem enom chťél poukázat na to jak sa zajímavě, politickým vlivem, zmňéníl pohled na československé jazyky.

  12. Pojem a dojem. Slotrone, řeč je o moravských elitách.Proto malý úryvek z publ. Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách, Boehlau 1993, s.183….Předmětem zájmu vzdělanců se však v 17.stol. stává jazyk nikoli pouze jako nástroj INTELEKTUÁLNĚ NÁROČNÉHO DOROZUMÍVÁNÍ, ale i jako hodnota úzce spjatá s historickými podmínkami utváření státního celku. Právě zde se v mnoha případech uplatnuje hledisko KONFRONTAČNÍ, a to ve vztahu mezi jazykem domácím a latinou i mezi domácím jazykem a jinými cizími jazyky, zejména pak těmi, které se vyznačují zřetelnou politickou nebo kulturní hegemonií. Tyto vztahy ovšem zdaleka nevyjadřovaly jenom rivalitu. Zejména ve vědě, náboženství a filozofii převládla funkční diglosie nebo polyglosie, považovaná mnohdy za jev naprosto běžný a nijak znepokojivý. Volba jazyka a jazykových prostředků se tak těsně vázala na jednotlivé žánry a konkrétní dorozumívací prostředí. Naprostá většina příruček gramatiky, poetiky a RÉTORIKY
    CHÁPALA JAZYK JAKO NÁSTROJ ZÍSKÁNÍ PUBLIKA pro pisatelovi nebo řečníkovy záměry, pevně spojovala svět slov se světem myšlenek i pojmenovaných jevů, nedovedla a také ani nechtěla oddělovat stylizaci pronášeného nebo napsaného textu od osobních, zvláště pak morálních vlastností autora a od specifických podmínek posluchačské nebo čtenářské recepce a interpretace….P.S.To by potom potřebovaly všechny české a moravské kmeny vlastní spisovný jazyk.Vy chcete zlobit, že.

  13. „To by potom potřebovaly všechny české a moravské kmeny vlastní spisovný jazyk.“No, napřed upřesním, že Češi sa už v 19. na žádné kmeny skoro nedělili. Aj František Bartoš píše, že v Čechách už fšecky kmeně (spomíná Zlíčany atd.) dávno splynuli v jeden národ Čechú – až na skromné vyjímky. Co myslí tema vyjímkama nevím, možná Chody, možná aj Dúblebi. Chodové sú považovaní za celkem specifické doposaváď. Aj dúblebské nářečí bylo poměrně specifické. Tajak Východomoravané a Slováci aj Dúblebi si zachovali „ú“ místo českého „ou“ – lúka. Dokonca místo českého „jsem“ říkali „som“, stejně jak Slováci. Ale ostaneme u toho, že už dávno sa Češi na žádné kmeně skoro nedělíja. Dál Bartoš píše, že „na Moravě jinak se věci mají“. Byli tu tehdá Horáci, Hanáci, Valaši, Moravští Slováci a Laši. Tolik k tem kmenom.Konečně k tem elitám. Protože Morava byla samostatná zem a obyvatelé sa považovali za Moravany, bylo na pořadu dňa
    popřemýšlat nad spisovným moravským jazykem. No, ale byli tu tři nářeční skupiny – lašská, hanácká a východomoravská. Lašská skupina byla mimo hru. Kus Lašska býl v Rakúském Slezsku a na Moravě bylo enom malé území okolo Nového Jičína. Navíc pohraniční.Tož ostávala hanáčtina a východomoravština. Nekeří vzdělanci přeferovali hanáčtinu. Ostatně zaujímala značné území – Hanú, Brněnsko a Podhorácko. A eště měla územně centrální charakter. Patrně aj bylo hanácky mlúvících obyvatel víc než Valachú a Moravských Slovákú dohromady.Iní vzdělanci preferovali nářečí východomoravské. Ti si zaséj vážili téjto řeči, protože nejvíc zachovala prastaré slovanské prvky.Malý úryvek o moravštině: „Vzhledem k tomu, že naprostá většina slovanských obyvatel Moravy se zcela přirozeně pokládala za etnické Moravce — Moravy a svůj jazyk chápala jako moravský a ne český, měli zpočátku převahu stoupenci etnického moravství. Avšak ani v tomto táboře moravských vlastenců nebyla jednota.
    Byla zde dosti složitá a obtížná otázka: které z moravských nářečí bude sloužit k tomu, aby na jeho podkladě byl vypracován kodex zamýšleného spisovného jazyka? Vzhledem k tomu, že v moravském jazyce existují v podstatě dvě hlavní dialektické skupiny (východní a středově západní), nebylo prakticky možné žádné kompromisní řešení a zastánci připravované spisovné moravštiny se mezi sebou bezvýsledně dohadovali, které nářečí jako spisovné by mohlo být přijato na území celé Moravy. Nejvíce stoupenců měla východomoravská nářečí (slovácké a valašské). K nim patřil literát a sběratel lidových písní působící v Kojetíně Jan Tomáš Kuzník (též Kužnik 1716 – 1786), který byl předchůdcem všech literárně jazykových odluk ve slovanských řečech. Tento literát, přestože ve svých dílech používal čistého středomoravského (tzv. hanáckého) nářečí, považoval za prioritní podklad pro spisovnou moravštinu východomoravská nářečí, která si spolu se sousední slovenštinou v horních Uhrách uchovala původní moravský charakter
    a to na rozdíl od moravských dialektů středo – západních (hanácko – horáckých), kde například původní moravské ú bylo zaměněno za ó a původní moravské ý za é, což se stalo pod vlivem české záměny ú ou a ý ej (např. dlúhý dlóhé dle českého dlouhej). Z této skutečnosti vycházel pozdější hlavní propagátor východomoravských nářečí a přední moravský národní buditel Tomáš Fryčaj, narozený r. 1759 v Kelči a působící jako kněz na různých místech na Moravě. Naposledy púsobil jako farář v Obřanech, kde pak r. 1839 zemřel. Tento významný literát a vlastenec byl jedním z těch, kteří chtěli právě východomoravskému nářečí zjednat průchod jako moravskému literárnímu jazyku. Nejvýznamnějším Fryčajovým dílem v oboru lingvistiky je „Ortografia čili pravidla pravopísemnosti moravsko-slovanské řeči”, které sepsal r. 1820. Jedním z Fryčajových podporovatelů byl jeho krajan, moravský vlastenec a rovněž literát Josef Agapit Gallaš (1756 – 1840), který působil jako lékař v Hranicích na Moravě. Nejvážnější
    pokus o vytvoření spisovného moravského jazyka učinil Václav Stach (1768 – 1836), který byl profesorem na teologické fakultě olomoucké univerzity v Hradišti u Olomouce, kde působil spolu s Josefem Dobrovským. Tendence k preferování hanáckého nářečí projevoval i literát Bedřich Šenk, učitel v Náměšti u Olomouce, jehož jazyk přes četné moravizmy a sám název „moravský” tímto jazykem v čisté podobě nebyl. Jak uvádí prof. Alois Křička, dá se vystopovat, že tito skuteční moravští národovci chovali respekt k východomoravské mluvě a dokonce i zvláštní vážnost a úctu a to vysloveně i takoví, kteří z východní Moravy nepocházeli.“

  14. Slotrone děkujuza zajímavý příspěvek. Přesto všechno se už např. kodifikované(?) slovácké nářečí neliší moc od spisovné češtiny, proč potom krkolomnou spisovnou moravštinu. Názor Prof. Války, že člověk v sobě nosí identit několik, mohu plně potvrdit. Tu českou si ponechám vedle moravské, slovácké, československé i bavorské. Je to jako houpání se v moři řečí a kultur. Jde o to domluvit se a vědet odkud kam a proč.

  15. Moravan v NaardenuDěkuji všem Moravanům, kteří se za mne modlili, když jsem byl v Holandsku a propagoval moravanství při příležitosti znovuotevření mauzolea Komenského v Naardenu po rekonstrukci… Je to povídání na dlouho – možná časem sepíši nějaký ten příspěvek a ukážu fotografie – zatím ve stručnosti: Položil jsem moravskou vlajku na hrob Jana Ámose Komenského v Naardenu… Povídal jsem si s jedním Holanďanem z církve Moravských bratří o naší zemi moravské… Několik lidí ze zájezdu bylo pozitivně nakloněno mému moravanství – fotili se s mojí moravskou vlajkou u hrobu Komenského a diskutovali se mnou o Moravě… Potkali mne ale i negativní dojmy: Cimbálka nehrála kvůli harmonogramu a času Moravo, Moravo… (i když ji chtěla zahrát) a zaplnit tak po prvé v dějinách mezeru mezi hymnou Slovenskou a Českou. Slovenská hymna se hrála jako první z čestného důvodu, protože byla
    přítomna kromě českého i slovenská velvyslankyně. Kaple Komenského mauzolea náleží po rozdělění Československa České republice… Z výzdoby Komenského mauzolea je cítit silný Čechoslovakismus – všude samý „Masaryk Osvoboditel“, „Pravda vítězí“ a trikolóry. O Moravě jako vždy ani vidu. Různá vyobrazení na vitrážích oken kaple mi silně připomínají zednářské symboly 🙂 … Z obsahu promluvy slovenské velvyslankyně jsem si zapamatoval základní myšlenku ve smyslu, že Komenský byl velký Slovák… Velvyslanec České republiky mluvil ve smyslu Čechoslovakismu – Moravu důkladně zamlčel… Na podstavci sochy Komenského před kostelem v Naardenu jsem si všiml špatného překladu do Češtiny. Na levo Holandsky: „…Komenský, poslední biskup Jednoty Moravských bratří…“ Na pravo Česky: „…Komenský, poslední biskup Jednoty Českých bratří…“ Text je tuším z roku 1957 Všechno
    mám fotograficky zdokumentované 🙂

  16. Hledala jsemna Internetu něco k tomu, o čem Kenny píše /18/, zatím nic nenašla.

  17. Naarden./18/Kenny,pokud jste si to všechno jen vymyslel, pak by mne k tomu napadlo jen jediné, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Potom Vám budiž odpuštěno. Snad se ale mýlím. Kromě toho sem tato cestovní zpráva nepatří.

  18. Bez nadpisuJaktože to sem nepatří? Su snad na stránce „O Moravě pro Moravany“, Moravané mají právo vědět co se kde děje…

  19. Už naposled…Také jsem hledal na internetu něco o tom, co se uskutečnilo, ale nic jsem nenašel – asi měli všichni na fotkách moju moravskou vlaječku – té se obkektivy kamer bohužel vyhnout nemohly… Mám z toho natočené i video!

  20. Kenny,konec „legrace“ na Váš způsob. Jde mi o detailované líčení události ve Vašem komentáři, kterou jsem takto nikde na Internetu (zatím) nenašla. Jste neskutečný.

  21. ad (18)Správný název církve, jejímž posledním biskupem Komenský byl, je „Jednota bratrská“ (Unitas Fratrum). Moravští bratři, ač navazují na ideje Jednoty, je církevní komunita, která se vytvořila až v 18. století z moravských luteránských emigrantů. Měla své sídlo v holandském městě Zeistu, a dnes stále funguje, hlavně v USA.

  22. Víte co fp,není slušné v čemkoliv navazovat na komentář /18/, dokud se neukáže, že popisuje skutečnou událost. Kde tady jsme?

  23. ad (27)1)Vycházím z toho, že Kenny je příčetný člověk a že nápisy skutečně viděl. Vy vycházíte z opačné presumpce, k čemuž máte sice právo, ale takovýto způsob uvažování pak považuji za -mírně řečeno- netradiční. 2)Je daleko neslušnější někoho kádrovat,aniž k tomu mám jakékoliv kompetence, než prostým způsobem upozornit na fakta.

  24. Chci mít jen potvrzeno,že se ta slavnost, o které Kenny tak barvitě v komentáři mluví, konala, zminuje se konečně o záměru tam jet i na paralelním blogu. Nic jsem na Internetu nenašla. Netvrdím, že Kenny ty nápisy neviděl, kdysi.Řekla bych naopak, že mé uvažování je až moc tradiční.

  25. fp re:re:Rozumějte mi prosím dobře,nemám nic proti legraci, ale prosím ne v souvislosti s těmito historickými osobnostmi a institucemi, ke kterým zminované patří. Je dost jiných a i jiných blogů.

  26. Pokud se jedná o družbu mezi městy, pak významu této události podle mě plně odpovídá to, že tuto událost popíše právě jeden aktivní uživatel internetu – a tím už je Kenny. Nebo se opravdu domníváte, že by o popis takové události měly mít zájem nějaká významnější média, nebo že by ji snad dokonce chtěly cenzurovat (kvůli moravským vlajkám)?

  27. Gabriele,byla bych ráda, kdybyste toho nechal.Bud se ta akce konala tak, jak ji Kenny popisuje, časový údaj je na americkém blogu, nebo ne. Každá akce vyvolává reakci. Je to z mé strany vše.

  28. Přece jenom dodatek.Gabriele, mně se to totiž dotklo a nechci si dále drásat duši polemizováním. Kdyby se jednalo o jinou akci, možná, nebo docela určitě, bych se o další podrobnosti nezajímala.Mějte se hezky.

  29. K panu profesoroviJeště k článku prof.Války. Považuji zhodnocení jeho názorů za velmi zdařilé a výstižné a plně se s nim ztotožňuji. Možná i proto, že jsem mněl možnost se v minulosti s panem profesorem několikrát osobně setkat a velmi si jeho znalostí vážím. Za důležité považuji připomenout větu textu : „.. s mým názorem…, jsem vstupoval do nekonečných diskusí s moravskými „nacionalisty“, aniž jsem je přesvědčil“. Jako pamětník tehdejších diskuzí mi utkvěla jedna vzpomínka. Absolutní, nenapadnutelná pravda pánů „vědců“ a špatné, rozbíječské, nedemokratické, prostě „nacionalistické“ názory oponentů. Musím zdůraznit, že vůbec nešlo o vytvoření samostatného státu, ale jen o stejná práva pro Moravany. Jestliže se někdo považuje za Čecha narozeného a žijícího na Moravě, nikdy bych si nedovolil mu v tom bránit. Nutit přesvědčeného Moravana, že je Čech, je však považováno za normální a demokratické, protože Moravané přece neexistují. Nepřipomíná vám to scénku ze Starců na
    chmelu? „Je bůh? – Samozřejmě není. – Jak to víte? – Vás to neučili ve škole?“

  30. Hezké.Kenny, kdy se ta slavnost prosím konala?Fotky jsou opravdu moc krásné.

  31. Hlavní dataV pátek dne 7. 9. 2007 v 15.30 hod. se uskutečnilo slavnostní otevření muzea J. A. Komenského po rekonstrukci, položení věnců velvyslanci ČR a SR a Spolkem Uh. Brod-Naarden, prohlídka nové výstavy…V sobotu dne 8. 9. 2007 byl Den otevřených památek (Open Monumenten Dag), trhy naproti Utrechtské brány v Naardenu…

  32. Kenny,jsem opravdu ráda, že jste tam byl a já mám možnost obdivovat krásný kostel Komenského. Obyčejně se takovéto akce oznamují dopředu a nikde jsem to na Internetu nenašla. Myslela jsem, že si děláte legraci. Omlouvám se mockrát. Jste šikovný.

  33. Normálně uvažujícího člověka by snad ani nenapadlo, že by si mohl Kenny dělat legraci. Racionální člověk by si k získání přesné informace zavolal nebo napsal do muzea v Naardenu.Slušný člověk neargumentuje invektivami.

  34. fp,já, i když jsem měla nedůvěru a domáhala se vysvětlení, jsem nebyla tak agresivní a nevybíravá, jak jste byl před chvílí Vy. Jako slušný člověk byste se měl omluvit rovněž a nejen omluvu přijímat. Vím, že mi rozumíte, milý „fp“.

  35. Kenny,ještě jednou, protože Vás osobně neznám a vůbec žádné údaje k plánované akci v Naardenu na Internetu nebyly, ani o průběhu slavnosti, nabyla jsem dojmu, že si děláte legraci. Je mi to líto. Mějte se hezky.

  36. Upřesnění.Kenny, naposledy. Sice Vás osobně neznám, díky Vašim fotkám vím, že jste „jedinečný“ a to je hodně v anonymitě Internetu. Mladý muž s křížkem na krku a s praporkem Moravy.Který má navíc jméno. Jste nyní ten, vedle správce tohoto blogu, o kom vím, že skutečně je. Navíc patříte tam, kde je moje země zaslíbená.

  37. Za Moravu. Něco málo k době Komenského.In: Jednota Moravská, Brno 1991František Matějek: Účinky obnoveného zřízení zemského z roku 1628s.37Obnovené zřízení zemské přinášelo převratné změny ve správě země, soudnictví. Obyvatelstva se dotýkalo hlavně dvěma ustanoveními, a to, že jediné katolické náboženství je přípustné v zemi a za druhé zavedením rovnosti německého jazyka s českým, vskutku však upřednostněním jazyka německého.První nařízení mělo za následek, že se nekatolické obyvatelstvo, pokud nechtělo přestoupit na katolickou víru, muselo ze země vystěhovat. To však mohli jen příslušníci šlechty, muselo kněžstvo bratrské, luteránské a novokřtěnci. Venkovskému obyvatelstvu bylo zakázáno se stěhovat. Tomu bylo přikázáno přijmout katolickou víru. To se však přijetí vzpíralo a svůj odpor k tomu řešilo zbíháním.Dá se zjistit, že se vystěhovalo asi 200 šlechtických rodin, tedy více než polovina.Vypuzené bratrské kněžstvo
    odcházelo nejvíc do Polska, kde se nacházelo středisko v Lešně. Tam odešel i Komenský. Zatímco bratři odcházeli organizovaně pod vedením starších a mnozí za podpory Karla st.ze Žerotína, luterské kněžstvo i věřící odcházeli neorganizovaně bez jednotného vedení. Odcházeli jednak do luteránského Slezska, zvláště však do Uher, nejvíc do Skalice, do Trenčína a do jiných pohraničních míst, ale i dále do vnitrozemí. Do Uher odesílal Žerotín i své bratrské přátele. Lze odhadnout, že během třicetileté války odešlo do zahraničí na 12 000 bratří, a luteránů nejméně dvojnásobný počet. Podle lánových rejstříků se lze dopočítat, že za války bylo pobito, pomřelo a zběhlo lidí ze 24 709 usedlostí, tolik vzniklo tehdy v zemi poustek. Ubylo tolik rodin. Násobíme-li ten počet pěti, jak se obvykle počítá, že tolik měla průměrná rodina tehdy lidí, pak dostaneme, že zmizelo ze země za války 120 000 lidí. Ptáme-li se na příčiny toho úbytku, můžeme usuzovat, že dvě třetiny z toho počtu poustek vznikly vojenským pustošením, pobitím
    lidu, úmrtím nakažlivými nemocemi, a to se dá na 16 000 rodin, čili 80 000 lidí. Zbytek pak, t.j. asi jedna třetina, t.j. 8 000 poustek vzniklo zběhnutím a to hlavně z náboženských důvodů, takže se zběhlo na 40 000 lidí.Za půl století od počátku třicetileté války, zběhlo ze země pro náboženský útlak na 50 000 lidí.s.39Válka svými důsledky nejen vylidnila zemi, ona hospodářsky zruinovala zvláště města královská, na něž císař pro jejich protestantský ráz zanevřel. Nutil je k vysokým kontribucím na výplatu vojska. Města ze svých prostředků nemohla požadavkům vyhovět, proto si musela vypůjčovat a zadlužovat se. Kontribuce a pobyty vojska uvrhly do dluhů značnou část i poddanských měst, takže pak musel císař nejednou vydávat nařízení, jimiž zastavoval vedení exekucí nejen proti královským městům, nýbrž i proti poddanským a dokonce v roce 1631 musel vyhlásit zákaz konání exekucí i proti moravským stavům, z nichž mnozí také pro náklady na válku upadli do dluhů. Tato opatření svědčí o tom, že celá
    země byla válkou předlužena, věřitelé byli žádáni, aby upustili od braní úroků.Tam zavedla zemi nezřízená císařova touha převést za každou cenu zemi k náboženskému zvratu.

  38. Za Moravu. In: Za Moravu. Historická identita Moravy. Jednota Moravská, Brno 1991, s.21Josef Válka, Středověká politická Morava.Po ztroskotání státotvorného úsilí Velkomoravské říše je hlavní linií a osou politických dějin geografické Moravy drama vzniku a vývoje středověké země, jejího vnitřního zřízení a jejího vztahu k monarchickým útvarům, jejichž součástí se Morava stala. Každá ze středověkých zemí má své neopakovatelné dějiny, jak odpovídá pestrosti tehdejších státních a správních útvarů, v nichž se projevuje lokální pestrost středověku. Pro Moravu byl od 9.stol. rozhodující vztah k Čechám, jejichž přemyslovská dynastie vyšla vítězně z boje o západní část velkomoravského mojmírovského státu. Třeštíkovy studie ukázaly vzájemné vazby etatizačného procesu v obou zemích bez romantické nebo nacinální idealizace: Svatopluk a jeho družina posílili křtem a vojenskopolitickou podporou ve sjednocujících se Čechách Přemyslovce Bořivoje. Pak se karta obrátila.
    Zatímco v 10.stol. se celek Velké Moravy rozkládal, Čechy jakožto přirozený geografický útvar dokončily své sjednocení. Přemyslovci získali dočasně již v poslední třetině 10.stol. do moci svých družin západní část Velké Moravy (moravskou), Arpádovci slovenskou část východní. Po polském intermezzu na přelomu tisíciletí a po marném pokusu Břetislava I. o novou expansi na východ se rozdělení území Velké Moravy mezi český a uherský stát definitivně potvrdilo. Morava se již nikdy nestala ohniskem státu, ani samostatným suverenním státem, ale součástí širších politických seskupení. Dlouho netvořila ani jednotný zemský správní celek.Z hlediska politickosprávního vývoje Moravy lze ve středověku sledovat tři významné etapy:etapu tkzv. údělných knížat 11.-12.stol.,etapu snah o vytvoření moravského lenního markrabství-knížectví ve 13.stol. až 14.stol., a posléze prosazení zemské obce jako politického hegemona v zemi.Každá z těchto etap je charakterizována zvláštní vnitřní politickou
    strukturou a specifickým vztahem k českému státu.

  39. pokračování Prof. Válka, Středověká politická MoravaZa situace, kdy se nepodařilo personifikovat moravské markrabství-knížectví, ale kdy se vytvářejí ostatní vrcholně středověké sociální a politické struktury, vzniká problém, zda se Morava, bez vlastní dynastie a s českomoravskou šlechtou, bude vyvíjet jako politický útvar se svou vlastní šlechtickou a pak stavovskou obcí, nebo zda se vytvoří jedna českomoravská (česká) šlechtická a pak stavovská obec a země. Objasnění tohoto problému je rozhodující pro pochopení dějin Moravy i České koruny. Ve 13.stol. se tento problém spojoval s restrukturací starého družinného státu ve vrcholně středověký monarchistický stát, opírající se o vlastní panovnickou doménu, v němž se pak vyvíjí a sílí stavovský princip, reprezentovaný zpočátku panskou oligarchií. Uvnitř státu vzniká napětí a střet dvou státních forem, který bude již trvalým osudem feudálního státu. A nejednalo se jen o to, zda to bude stát absolutistický nebo stavovský.
    Pokračování příště.

  40. Pokračování Prof. Válka, Středověká politická Moravas.23Jednalo se o to, zda to bude STÁT CENTRALIZOVANÝ, LENNÍ NEBO FEDERATIVNÍ.Ve 13.stol. jsme ovšem pouze u zárodků těchto procesů, ale právě tyto zárodky obyčejně zanechávají trvalé dědictví.Spor o vztah panovníka a obce probíhal v poslední třetině 13. a v první třetině 14.stol. v Čechách a na Moravě paraleně a v rozhodujících fázích společně. Přesto se však právě v této době odděluje moravská zemská obec od obce české a konstituuje se jako samostatná politická síla. Tento proces nemá bohužel na Moravě svého Dalimila a Dalimil sám – stejně jako Petr Žitavský-nevěnoval Moravě velkou pozornost, zcela v duchu českého pražského kronikářství od dob Kosmových. Lze však prokázat, že k formování zemské stavovské obce došlo na Moravě někdy v době konce Přemyslovců a sporů o český trůn mezi Jindřichem Korutanským, Habsburky a Lucemburky (1306-1312).V této době se v pramenech objevuje termín COMMUNITAS
    MORAVORUM, KTERÁ PANOVNÍKŮM PŘEDKLÁDÁ SVÉ POLITICKÉ POŽADAVKY.Pokračování příště.

  41. Pokračování Prof. Válka, Středověká politická Moravas.23Důležité je to, že spolu s moravskou šlechtou vystupuje společně i moravský (olomoucký) biskup Jan (1302-1311). Biskupství se tudíž politicky ztotožnuje se zemí, což má pro politickou váhu zemské obce značný význam.Formování moravské politické zemské obce vrcholí v době nástupu Jana Lucemburského. Paralelně s Čechy formulují Moravané své požadavky vůči panovníkovi. Požadují, aby majetky a úřady v zemi nebyly udělovány cizincům, ale pouze „MORAVČICŮM“. Politický my-pocit zemské obce a její solidarita je jasně vyjádřena a volební kapitulace, které požadavky MORAVANŮ respektují, se stávají základem zemských svobod a stavovské ústavy a jsou dalšími panovníky potvrzovány a rozšiřovány.Jan Lucemburský vládl na počátku svého panování na Moravě sám a tím dostala zemská obec široký prostor.Zápas o vyhnání cizích Janových rádců vedli Moravané společně s Čechy a Jindřich z Lipé, hlavní protagonista
    tohoto boje, skončil na Moravě jako zemský hejtman a vytvořil zde s Eliškou Rejčkou dokonce určitou formu knížecího dvora a dvorské kultury.Pokračování příště.

  42. Na K.H.„Upřesnění. Kenny, naposledy. Sice Vás osobně neznám, díky Vašim fotkám vím, že jste „jedinečný“ a to je hodně v anonymitě Internetu. Mladý muž s křížkem na krku a s praporkem Moravy. Který má navíc jméno. Jste nyní ten, vedle správce tohoto blogu, o kom vím, že skutečně je. Navíc patříte tam, kde je moje země zaslíbená.“Ten křížek co mám na krku jsem koupil v létě v Památníku Velké Moravy ve Starém Městě… kopie – velkomoravský 🙂 a mám ho posvěcený… Moravský praporek jsem si sám nakreslil a vyrobil…

  43. Kenny,ano všimla jsem si, je svatopetrský. Ani nevíte, jak mne to těší. Originál jsem viděla svého času v Praze na výstavě „Evropa kolem roku tisíc“. Zrovna zvoní tady zvony. Vše dobré.K. Honzková

  44. Pokračování Prof. Válka, Středověká politická Morava s.23-24In: Za Moravu. Historická identita Moravy. Jednota Moravská, Brno 1991V době Lucemburků byl na Moravě přece jen učiněn pokus o personifikaci markraběte-knížete, a to s větším úspěchem než za Přemyslovců. Jan Lucemburský udělil moravské markrabství Karlu IV. (1333), který v zemi začal budovat markraběcí dvůr a správu. Morava byla ovšem pro KARLA IV., nepochybného následníka trůnu a spoluvládce krále Jana, pouze zdrojem důchodů a nikoliv objektem péče o samotné markrabství a jeho autonomii.Nesnažil se likvidovat úspěchy zemské obce ze staršího období. Dovedl ji však udržet ve stínu markrabské moci a podporou církve a měst udržovat v mezích i ambice panské šlechty.NEJVĚTŠÍM ÚSPĚCHEM JEHO VLÁDY JE UDRŽENÍ MÍRU A PRÁVNÍHO ŘÁDU. Brzy po nástupu na český trůn (1346) vyřešil Karel IV. problém vlády na Moravě a vztah této země k lucemburskému státu v rámci své velkorysé říšské i české politiky.
    Řešení napomohl i neúspěch jeho mladšího bratra Jana Jindřicha v Korutanech a Tyrolsku, kde se nepodařilo zajistit vratkou lucemburskou vládu také proto, že tamní šlechta se vzbouřila proti cizincům, totiž Čechům a Moravanům v Janově družině.ŘADOU LISTIN z poloviny století byla MORAVA INTEGROVÁNA DO ČESKÉ KORUNY jako tři královská léna; markrabství, biskupství a opavské vévodství. Markrabství bylo svěřeno Janu Jindřichovi a jeho potomkům jako sekundogenitura a jako léno. Morava však měla v klasické lenní konstrukci České koruny to zvláštní postavení, že mezi českým králem a moravským markrabětem byla VZÁJEMNÁ DĚDIČNOST v případě vymření české nebo moravské větvě lucemburského rodu.VLÁDA MARKRABĚTE JANA JINDŘICHA (1350-1375)je v dějinách vlastně jediným delším obdobím, kdy markrabě vládne a sídlí v zemi a systematicky se věnuje její správě. Vytváří stálý dvůr, markrabské instituce, lenní systém a rozšiřuje markrabský majetek.Ale ZEMSKÁ OBEC JE JIŽ PLNĚ KONSTITUOVÁNA A VLÁDNE A SOUDÍ VEDLE
    MARKRABĚTE A SPOLU S NÍM.Součástí velkých Karlových reforem státu kolem poloviny století je i jeho úprava zemského soudu na Moravě. Je pozoruhodné, že ani nyní Karel IV. moravský zemský soud zcela nesjednotil. Dosavadní soudní provincie byly spojeny ve dvě cůdy, olomouckou a brněnskou. Zemský soud je ovšem jen jeden, obsazen stejnými osobami pro obě cůdy, ale úřad zemských desek byl dvojí, se dvěma komorníky, v Olomouci a v Brně a polovinu času každého zasedání úřaduje v Brně a pak přejíždí do Olomouce nebo naopak.NA MORAVĚ tak vzniká nebo se obnovuje rozdělení země na dvě části-cůdy-a natrvalo se prosazuje zvlášnost Moravy, DVĚ ZEMSKÁ HLAVNÍ MĚSTA. Co vedlo k dvojí cůdě nevíme; snad stará tradice rozdělení země na části západní a východní, sahající do počátků údělů, snad skutečnost, že sídelním městem lucemburských markrabat se stalo Brno, kdežto sídelním městem biskupů zůstala pochopitelně Olomouc. A biskup se objevuje jako přední člen na zemském soudě a úřad písaře zemských desk vykonává
    děkan olomoucké kapituly.Za Jana Jindřicha se na Moravě udržovala rovnováha mezi markrabětem a obcí. Markrabě rozšířil zeměpanskou doménu a řídil zasedání zemských „colloquií“, spojeného soudu a sněmu, na kterých zasedali zástupci významných panských rodů, formujících se v panský stav právě svou prezencí a funkcí na zemském soudě.Šlechtické rody se v této míroví době štěpí na větve, ale členění majetku je vyvažováno institucí „spolků“. Také církev si udržuje svůj velký pozemkový majetek, ale její politický význam se přesouvá z vojenskomocenských pozic velkých bojovných biskupů 13.stol. na diplomatickou a kulturní činnost raně humanistických biskupů a prelátů ve službách Lucemburků.DUALISMUS VLÁDY MARKRABĚTE A OBCE je udržován na Moravě, stejně jako v Čechách „pulchritudo pacis“ až do smrti tvůrců tohoto politického systému: Jana Jindřicha(1375) a Karla IV.(1378).Pokračování někdy příště.

  45. Pokračování, prof. Válka, Středověká politická Morava….s.24Brzy po jejich smrti propukla krize lucemburského politického systému, která je součátí velké krize Evropy 14.století. Jádro krize spočívá v nahromadění společenských, církevních a politických problémů, ale jejich politický rozměr je dramatizován i nesvorností a řevnivostí poslední generace Lucemburků. Vzájemné spory Lucemburků se kombinují s novou etapou boje o charakter státu a o moc ve státě a v zemích. STAVOVSKÁ ZEMSKÁ OBEC, reprezentovaná stále pány, se již nespokojuje s vytlačením cizinců, ale chce nabýt rozhodujícího vlivu v KRÁLOVSKÉ RADĚ. Je příznačné, že se zápas o to odehrává v Čechách. Na Moravě vzniká problém jiný: vztah tří dědiců po Janu Jindřichovi k sobě navzájem a k českému králi. Dominující osobností bojů markrabat je Jošt, po smrti Karla IV. nejstarší Lucemburk (1354-1411). Usiluje o dokončení politickosprávního sjednocení Moravy integrací biskupských statků do zemského bernového
    systému a zároven o vybudování vlastní mocenské hegemonie v zemi oslabením pozic svých bratří a jejich lenních vazeb (stejně jako biskupových) na českého krále. JOŠT SE NA POČÁTKU SVÉ VLÁDY POKOUŠÍ VYTVOŘIT Z MORAVY JEDNOTNÉ MORAVSKÉ KNÍŽECTVÍ S PEVNOU MARKRABSKOU VLÁDOU, OPÍRAJÍCÍ SE O MARKRABSKOU DOMÉNU. Toto jeho úsilí je ovšem komplikováno problémy lucemburské rodové politiky, které Lucemburky spojují i rozdělují. Jak v uherské, tak i v říšské, ale posléze i v české sféře zvítězí u Jošta obecné mocenské zájmy nad zájmy „markrabskými“. Je protikladem Jana Jindřicha. Jeho otec žil v přátelství a ve stínu svého velkého bratra a plně se věnoval markrabské vládě. Jošt neměl ke svým bratrům a bratrancům žádné ohledy a na konci svého života usiloval i o císařskou korunu. Jak ukázaly dosud nedokončené Mezníkovy studie, padla jeho mocenské politice za obět značná část markrabské domény, kterou postupně zastavoval a rozprodával. Morava byla pro Jošta zase příliš malá.V jeho velké evropké politice končí
    tradice moravského osobního knížectví a jako hlavní politická síla se prosazuje zemská obec.Historie politického vzestupu zemské obce není v historiografii plně objasněna a nebyla ani ve svém významu správně chápána. Pozornost historiků byla zaměřena především na dramatické konflikty Lucemburků a na vnitřní války, doprovázená šlechtickým lapkovstvím. Do povědomí vešla tato doba jako doba pěstního práva, rozvratu státu a velkého státnického díla Karla IV., jako DOBA KOŘISTNICKÝCH BEZOHLEDNÝCH LOUPEŽNÍKŮ SE ŠLECHTICKÝMI TITULY.Zásluhou Fr. Hoffmanna a jeho analýz městských soudních knih dostal chaos lapkovských válek přesnější obrysy. Vyvstala organizace bojovných šlechtických družin, jejichž předáci a akce dokonce i osudy urozených i neurozených lapků. Je to jeden z nejvýznamnějších objevů v dějinách předhusitské Moravy. Morava se stává součástí „vzdáleného zrcadla“ Evropy 14.století.Majetky i moc přecházely v tomto chaotickém čase na velké profitéry společenské a politické krize 14.
    století, t.j. pány, jejichž význam v sociální struktuře společnosti není přes řadu nových studií stále zcela objasněn. Páni měli již ze starších dob zajištěna jak majetková práva, tak pevné postavení v právním a politickém systému země. Dosud si však panovníci a knížata udržovali v majetkové i politické sféře převahu. Válka poslední třetiny 14. a počátku 15.století byla pro pány velkou příležitostí, kterou dokonale využili. Měli již postaveny kamenné hrady, měli své profesionální vojenské oddíly a nyní vstoupili s hrady i družinami do služeb panovníků a markrabat jako jejich vojsko. Tato placená služba vstoupila nejen do dějin vojenství, ale i do dějin společnosti a státu. Páni si nechali služby bohatě zaplatit a po vyčerpání pokladu nezbyl panovníkům a markrabatům jiný prostředek jak zaplatit služby v nelítostném mocenském boji, než zastavovat zeměpanské statky a důchody. Od konce 14.století probíhá na Moravě proces zástav a pak i alodizace zeměpanské domény, která zcela změní poměr vnitřních sil v zemi.Již na počátku 15.století jsou páni vojenskými i hospodářskými „pány“ Moravy. Vznikl systém panských dominií, která pak již jen přechází z rodu na rod a nikdy se nevrací do majetku panovníků, kteří se ve volebních kapitulacích musí vzdát odúmrtního práva. Na zemském soudě, který si vytváří pevná procesní pravidla, jsou markrabata podřízena moci zemského práva.Pokračování příště.

  46. Pokračování, prof. Válka, Středověká politická Morava.In: Za Moravu. Historická identita Moravy. Jednota Moravská. Brno 1991,s.27,28Velkou zkouškou zemské obce v dějinách Moravy je husitská revoluce. Studium této doby je komplikováno nedostatkem pramenů, ale v poslední době se objevily přece jen práce, které se pokusily dát moravskému husitství a husitské době určitější kontury. Zemská obec byla na počátku revoluce a v jejím průběhu ohrožena rozpadem na náboženské strany spojující různé stavy. Nejdříve se zdálo, že celá země přijme program čtyř artykulů. Ale stoupenci husitství se rekrutovali pouze z řad pánů a jejich rytířských služebníků. Husitské straně na Moravě chyběla složka královských měst ovlivnující ráz husitství v Čechách. Zemská obec reprezentovaná šlechtou se na počátku hnutí postavila za Husa, ale biskup a moravská církev nepodlehla „husitskému pokušení“ tak silně jako v Čechách a zůstali věrni koncilu a papežství. Panská obec je Moravě převážně
    husitská, obce královských měst zůstaly věrné církvi a ovládl je Zikmund a Albrecht.V listopadovém sněmu roku 1421 se Zikmundovi podařilo dostat husitskou šlechtu na kolena a přinutit ji k odpřísáhnutí čtyř artykulů. Byl uzavřen nový landfrýd, kterým se celá země-až na nepatrné výjimky-vrátila k poslušnosti církve. Landfrýd prohlásil husity za zemské škůdce a zavázal se je pronásledovat. Landfrýd a zemská obec se měly stát nástrojem „protireformace“ a potlačit husitsví. S katolickou zemskou obcí byl Zikmund ochoten spolupracovat a potvrdil jí svobody. Nicméně další průběh husitských válek výsledky brněnského landfrýdu z roku 1421 zrelativizoval: značná část šlechty se znovu vrátila k husitsví a čtyřem artikulům a uzavřela vojenské dohody s českými husitskými svazy. Po předání Moravy Albrechtovi Rakouskému (1423) husitská část šlechty jeho vládu neuznala. Morava byla politicky a církevně rozvrácena: vláda markraběte se prosadila pouze v královských městech a ŠLECHTICKÁ ZEMSKÁ OBEC SE ROZPADLA NA
    HUSITSKOU VĚTŠINU A MENŠINU ALBRECHTOVU A KATOLICKOU. Albrecht se pokoušel prosadit svou vládu válkou. Přes všechno úsilí objasnit vnitřní politický vývoj na Moravě v době husitských válek zůstává mnoho problémů nejasných. Albrecht po velké ofensívě v letech 1424-25 měnil postupně taktiku, přistupoval na příměří a začal vystupovat jako mírotvorce ochotný k ústupkům, pokud se husité smíří s cíví. Landfrýd však, pokud víme, obnoven nebyl, a tak nebyla legalizována jeho vláda. Cesta k landfrýdu byla na Moravě komplikovaná trvající válkou s církví a teprve basilejská jednání otevřela možnost míru. Jednou z podmínek mírových jednání s koncilem bylo ujasnění otázky koncilové diplomacie „cum quibus contarhemus“-s kým vlastně máme jednat. Nakonec byli za kontrahenty uznáni ti, kteří uznávají za svůj program čtyři artykuly a ustavili počátkem třicátých let husitský spolek. Jeho členy se stali i moravští husitští hejtmané a šlechtici. Zůčastnovali se sněmů husitských stran v Čechách a po složitých jednáních dosáhli
    toho, že kompaktáta byla vyhlášena pro „království České a markrabství Moravské“.Ale ještě před vyhlášením kompaktát, po lipanské bitvě v září roku 1434, uzavřel Albrecht s Moravany landfrýd, a to s celou obcí. Zemská obec se tedy jako partner markraběte plně prosadila jako politická reprezentace Moravy. Landrfýd roku 1434 nemá náboženské články-ty byly smluveny s koncilovými legáty pro husity Čech a Moravy-a sjednocuje na zemském základě jako politickou obec katolíky a husity, šlechtu, biskupa a města. Z husitské revoluce vzešla na Moravě nejen legalizace kompaktát, ale i posílená stavovská obec, v níž jsou stejně jako v Čechách i města, na Moravě ovšem katolická. Obnovuje se i úřad hejtmana, který po Albrectově smrti nabude znovu rozhodujícího významu v zemi.Do bouřlivého období po husitských válkách vstoupily Čechy rozdělené na náboženskopolitické konfesijní strany. Obnova míru postupuje v Čechách přes krajské landfrýdy. Na Moravě se však po smrti Albrechtově obnoví celozemský a opět
    nenáboženský landfrýd (1440) a zemská obec se stane při nové absenci markraběte nejen rozhodující, ale téměř suverénní politickou silou v zemi. Zemská obec likviduje následky válek, snaží se udržet mír i bez panovníka, příjímá nové panovníky, Ladislava Pohrobka, Jiřího z poděbrad, Matyáše Korvína i Ladislava Jagellonského a to bud v dohodě a spolupráci s Čechy, nebo samostatně. Druhá polovina 15.století přináší Moravě naprosté vítězství zemské obce a zemské autonomie. Spíše než klasickou stavovskou zemí je ovšem Morava „panskou oligarchií“. Páni ovládají hejtmanský úřad, zemský soud, zemské desky a ve všech hodnostech se střídá asi 15 panských rodů, které ovládly většinu pozemkového vlastnictví, menší města a zahájili finanční a hospodářskou aktivitu. Do „panské Moravy“ se začlenili i olomoučtí biskupové. Jsou většinou voleni z příslušníků domácích šlechtických rodů, aby mohli zaujímat první místo po hejtmanovi na zemském soudě a sněmu. I když nedodržují kompaktáta důsledně, vytvářejí spolu s pány
    POLITICKOU KULTURU TÉTO DOBY, ZALOŽENOU NA SUVERENITĚ ZEMSKÉHO PRÁVA, LANDFRÝDECH, TRADICÍCH A NÁBOŽENSKÉ SVOBODĚ. PANSKÁ OLIGARCHIE ZAJISTÍ POSTAVENÍ ČEŠTINY JAKO ÚŘEDNÍHO JAZYKA SOUDNÍCH A POLITICKÝCH INSTITUCÍ.PŘÍSLUŠNOST K ČESKÉ KORUNĚ JE ZACHOVÁNA, ale za podstatně jiných podmínek. Morava se necítí nadále být lénem České koruny, ale svobodnou zemí, spojenou s Čechami. Součástí restruktuace státu v 15.století je i pokus o restruktuaci České koruny. Z lenního svazku knížat a jejich zemí se má stát svazkem stavovských svobodných zemí. Poprvé byla tato tendence vyjádřena a schválena listinou krále Jiřího z Poděbrad roku 1464, spojujíci nerozlučně Čechy a Moravu svazkem (unií) bez lenní podřízenosti.V Čechách však lenní pojetí Koruny dlouho přežívalo a vyvolávalo spory při přijímání panovníků a při společném zasedání zástupců zemí. Spory bývaly většinou řešeny sousedským přátelským způsobem, ale nevedly ke změnám institucí. Stavovský model České koruny jako stavovské konfederace zemí byl
    propracován až počátkem 17.století. Neujasněnost svazků stavovských zemí v České koruně byla jedna z příčin její slabosti.( P.S. Konec opisu historických událostí na Moravě, jako materiálu k přemýšlení o historických souvislostech a nový pohled a poučení pro dobu dnešní.)Jan(Kenny)v Naardenu: http://www.moravane.eu/forum/viewtopic.php?t=296

  47. bláhový vědecPan profesor nesporně mezi moravské elity patří. V tom smyslu, jak o moravských elitách vždy mluvím, tj. o elitách dvojích. Jedny jsou etnické a druhé ty „high“. Bohužel se rozešly v devadesátých letech, také díky některým ultrablbům, kteří se domnívali mluvit za moravské hnutí. Škoda, že ti „high“ tehdy nepochopili, že právě neochota vydat se za něco (národ), která je vždy nutná, pohřbívá to ono, k čemu by se bývali byli mohli hlásit, kdyby to sami nezkazili, čehož výsledek jim později slouží až k dovozování správnosti jejich selhání. Pan profesor jako správný vědec poznamenaný svým oborem, tj. historií, je venkoncem trapný pozitivista, a pokud se v našich podmínkách dějiny vždy píší retrospektivně (tj. začíná se od konce, nejdřív se podívám, kdo je podepsaný na mé výplatní pásce, a podle toho určím, co mám za národnost, a jdu zpátky po staletích), nikdy se nevymaní z čechistického pojetí dějin Moravy. Udělal kus práce, to klobouk dolů, ale způsobit
    zásadní přelom, na který moravská historická věda čeká, na to neměl, tento významný krok musí udělat někdo nový.

  48. Dodatek.Pane Svatopluku, záměrně jsem při opisování vynechala jeden odstavec. Nyní ho přece jen uvedu a sice je na s.26 výše zmíněné práce:Nesmírný vzestup moci pánů koncem 14. a počátkem 15.stol. je ovšem staví před problém POLITICKÉ ODPOVĚDNOSTI. Z vnitřního rozvratu se dalo těžit jen dočasně. Trvalá anarchie by bývala zisky ze služby /viz 54/ i lupu přivedla vniveč. Naše historiografie byla a je do značné míry stále důsledně „royalistická“. V jednání pánů vidí pouze kořistnictví, touhu po majetku, osobní ctižádost, snahu rozvrátit řád garantovaný panovnickou mocí. Nebylo dostatečně bráno v úvahu, že v rozvratu lucemburského státu, způsobeném do značné míry samotnými panovníky, se rodí NOVÁ FORMA STÁTU, že z chaosu válek a pěstního práva se rodí kosmos stavovského státu.Právě v dobách rozvratů a bezvládí vzniká u vysoké šlechty a vysokého duchovenstva SMYSL PRO POLITICKOU ODPOVĚDNOST. Poznalo se, že panovnická moc již není schopna plnit
    hlavní a věčný úkol každého státu v každé společnosti : zajištění VNITŘNÍHO POŘÁDKU. P.S.Můžete to obracet jak chcete, k jiným závěrům než kam došla historická věda nepřijdete. Mně šlo pouze o zveřejnění zajímavé práce pana Prof. Války. Myslím si také, že se nedá vždy všechno zveřejnit, vše potřebuje svůj čas a podmínky.

  49. K.H…..?Mám dojem, K.H., že jste absolutně nepochopila, co jsem napsal… respektive nechápu, proč jakoby reagujete na můj příspěvek a sama píšete úplně o něčem jiném…

  50. Věci se mění, i naše názory.Pane Svatopluk, máte pravdu, odpověděla jsem nepřímo. Zdůraznila jsem velkými písmeny pojmy, na které historikové musí brát ohled a to z různých důvodů, určitě osobních také. Je zajímavé číst brožurku „Za Moravu“, kterou vydala Jednota Moravská v Brně 1991 a pokud to dovedu posoudit sama, tehdy si někteří vědečtí autoři příspěvků představovali budoucnost Moravy jinak, než se stalo. Měl jste a máte také své osobní představy o dějinách Moravy a o tom, jak by měla její budoucnost vypadat. Zabývám se historií evropských zemí raného středověku, kde mělo vše svůj počátek, čistě z osobního zájmu. Mám možnost srovnávat publikace západních autorů, kteří se zabývali historií Moravy a Čech s odbornými publikacemi vědců CR. Korespondují spolu ve všem. Historii můžete rekontruovat jen na základě písemných pramenů, které dochovaly. Proto jsem Vám řekla, že nic jiného neobjevíte. Psaná historie Moravy a Čech je uložena v archivech.Přesto vše dobré.

  51. ReakceVážený pane magistře Svobodo,díky za Vaše glosy k článku prof. Josefa Války. Vaše připomínky jsou trefné, věcné a lze říci – jen tak dál. Jinak ovšem mám z Vašich dalších komentářů a článků pocit, že jaksi až příliš adorujete Dušana Třeštíka. Proč? Domníváte se snad, že tento bývalý marxista i mediální hvězda (dej mu Pán věčné odpočinutí) s přemírou mnohdy nesolidní invence a zaroveň i nedostatkem osobního charakteru je středobodem naší historiografie po roce 1945? Zřejmě ještě nevíte, kolika osobních a unfair útoků (a to i v rámci obce českých, moravských a slezských profesionálních historiků) se tzv. Třeštíkova klika dopustila a stále dopouští. Skutečností je, že kolem Dušana Třeštíka byl uměle vytvořen mýtus, který silně připomíná polistopadovou kanonizaci jistého politika, jehož právě Třeštík v posledních letech horlivě oslavoval. Nu což, někteří lidé prostě takové pseudoikony potřebují…

  52. „Jinak ovšem mám z Vašich dalších komentářů a článků pocit, že jaksi až příliš adorujete Dušana Třeštíka. Proč?“-Myslíte, že ho adoruju? Mně se jeví, že má rozumné názory na historické události, on je (byl) to inteligentní člověk, nemyslete si. Ostatně někde na stránkách Českého rozhlasu je záznam nějakého pořadu, kde spolu s dalšími mluví o Velké Moravě, a tam mimo jiné uvedl, že nemáme setrvávat na představě, že dnešní národy se zrodily kdesi hluboko ve středověku, ale jejich „mýty“ (tj. o své národní existenci) si vytvořily až relativně nedávno. To je určitě moderní názor, o tom nelze pochybovat. A mohl bych uvést ještě další, které znějí taktéž velmi logicky.Samozřejmě jeho averze vůči současnému moravanství mi sympatická nikdy nebyla, ale nevšiml jsem si, že by ji přenášel do svých historických knih. Kdyby vy ano, tak něco uveďte, ať se poučím.

  53. Ano, myslím..Třeštík bezesporu inteligentní byl, to nepopírám. Nicméně právě k jeho dílu je třeba přistupovat nadmíru kriticky, tedy nezapomínat právě na tu jeho často „nesolidní invenci“. A pokud jde o ten „záznam nějakého pořadu kdesi na stránkách Českého rozhlasu“, znám jej velmi dobře. Třeštík tam diskutuje mj. se Zdeňkem Klanicou a Luďkem Galuškou, přičemž argumentačně to na mnoha místech očividně nezvládá… Ale jinak jste se jaksi vyhnul možnosti okomentovat celou řadu podstatných problémů souvisejících s Třeštíkem, které jsem nastínil ve svém příspěvku. A to je přece škoda, ne :-))?. Už jen v zájmu pravdy. o niž Vám přece tolik jde :-). Přeji hezký den.

  54. Co je národ./62/Sv. Konstantin-Cyril kladl rovnítko mezi pojem národ a pojem lidské společenství, které má svůj vlastní spisovný jazyk.P.S.Slovo je symbol. Symbol je živý organismus, neustálený, v pohybu. Člověk si vytváří kulturně specifický obraz reality.

  55. Reakce na [62]„Nicméně právě k jeho dílu je třeba přistupovat nadmíru kriticky, tedy nezapomínat právě na tu jeho často „nesolidní invenci“.“ – Možná bude lepší se podívat na konkrétní věci než mluvit obecně. Napište sem nějaké Třeštíkovo tvrzení, které se vám nezdá, a podíváme se na to.

  56. Nespletl./66/ Dle mne jste zachycen v síti myšlenkových pochodů. Jinak s Vaší odpovědí na /63/ souhlasím.

  57. K příspěvku č. 67Prosím Vás, a s čím v odpovědi č. 65 souhlasíte? Mně tu po dobrém pročtení poseldní diskuse totiž zaujalo spíše to, že pan Svoboda nepřipravil žádné odpovědi (natož komentář) na témata nastolená v příspěvku č 61!

  58. „K příspěvku č. 67 Prosím Vás, a s čím v odpovědi č. 65 souhlasíte?“ – Mám dojem, že tu začíná docházet k davovému matení čísel. :-)“Mně tu po dobrém pročtení poseldní diskuse totiž zaujalo spíše to, že pan Svoboda nepřipravil žádné odpovědi (natož komentář) na témata nastolená v příspěvku č 61!“ – Jak jsem uvedl v komentáři [65] (text komentáře je nad tímto číslem), bude lepší se bavit nad jednotlivými Třeštíkovými názory než v abstraktní diskusi o jeho postojích. Až se tedy dočkám nějaké konkrétnosti, budu na to reagovat. (!)

  59. Reakce na /68/./67/ Pane Černý,souhlas s „napište sem nějaké Třeštíkovo tvrzení, které se vám nezdá…“. Všechno ostatní je snad věc kolegů pana PhDr. Třeštíka a sem nepatří.

  60. Ad 65) Vidím, že diskuse se tu do značné míry řídí zásadou „ptejte se mě na co chcete, já na co chci odpovím“ :-). Nic ve zlém – problémy, které nezapadají do vidění světa p. Svobody, se prostě nechají plavat (a propos – na věcech dotýkajících se Třeštíka přece není vůbec nic abstraktního. Vystudoval jste historii a proto jistě víte, jak osobní vlastnosti člověka ovlivňují vědu. Jistě víte, jak lze „odstřelit“ nepohodlného kolegu-vědce, jaké jsou silové toky při přidělování grantů apod. Věcne: Přečtěte si třeba ČCH 1/2007.) Ale ta Vaše selektivnost mi ovšem nijak nepřipomíná vědecký přístup k věci … Je přece nutné pojmenovat i problémy nám nepohodlné a říci, JAK mohou ovlivnit stav bádání apod.Vy to nechcete slyšet – dobře tedy. Ad A – invence) Zajímal by mě Váš názor na celou řadu otázek, kupříkladu bych si rád přečetl něco o Vašem postoji k Třeštíkově názoru (Třeštík 2001), že k zániku Velké Moravy došlo v rámci jedné a „všezničující“ vlny. Nestojí
    náhodou tento přístup k danému problému tak trochu na vodě? Mám totiž pocit, že třeba Galuška (1995, 2003) při svých rozsáhlých znalostech doby velkomoravské zastává poněkud odlišný názor. Galuškův (nebo třeba i Klanicův) pohled mně přitom připadá podstatně směrodatnější – už jen díky jeho profesním zkušenostem, vždyť – na rozdíl od hrubě teoretizujícího Třeštíka – má podstatnou část dějů Velké Moravy doslova v rukou… Ale to byl jen příklad.Ad 70) Bohužel nemáte pravdu. Výše jsem se pokusil alespoň rámcově nastínit, proč to sem patří. A pokud jste vědec, pak víte, o čem je řeč.

  61. Reakce na příspěvek 71. Moravane , já /70/ mám návrh. Založte si vlastní blog k historii Moravy. Pokud budete psát fundovaně a zajímavě a hlavně odvážně, ńajdete určitě vděčné čtenáře. Není dostačující říct, co mne zajímá, nýbrž také proč. Myslím si, že archeologové formátu pana Galušky se obhájí i bez Vaší pomoci a pomoci čtenářů tohoto blogu, z nichž si někteří pouze dovolují reagovat na články Mgr. Svobody.

  62. Ad 72)Vážený pane, máte-li osobní problém, vyřešte si jej s psychologem. O co Vám jde? Nesmí se kriticky psát o Vašem idolu? Proč sem vlastně píšete (anonymně, bez nicku)? Já důvod mám – jsem historik, stránky pana Svobody mě zajímají a jejich autora znám osobně. A pokud jde o analytický přístup k věci, měl byste začít především u sebe. S pozdravem Moravan.

  63. Reakce na příspěvek 73./72/Moravane, správce blogu ví, kdo zde píše. A to stačí. Mně Vaše jméno při nejlepší vůli nic neříká. Kolik těch moravanů, moraváků atd. tady lítá. Čili s nickem nebo bez je úplně jedno. Jde o obsah, ne autora. Kdo Vám řekl, že PhDr. Třeštík je mým idolem?

  64. Aha…Takže je jasné, s kým mám tu čest. Bezpochyby paní Karla Honzková… za to původní oslovení se omlouvám. Moravan.

  65. Reakce na příspěvek 75./74/ Nemáte se zač omlouvat. Bylo řečeno, že spravce blogu ví, kdo mu píše. Nic víc. Ponechte to prosím u toho.To s tím blogem nebyla provokace. Pokud jste navíc historik, správce tohoto blogu historikem pokud vím není, pak by to mělo o to větší smysl.

  66. Jen krátceSprávce tohoto blogu, pokud tedy vím já, (mimo jiné) historikem je. S pozdravem a přáním hezkého dne

  67. Re: /77//76/Děkuju za informaci. On sám se tím nikdy nepochlubil. Chybí mu láska k filozofii, čož pravého historika vyznačuje. Přesto se těším na plodnou diskuzi vás dvou.

  68. Třeštík – 1„Jinak ovšem mám z Vašich dalších komentářů a článků pocit, že jaksi až příliš adorujete Dušana Třeštíka. Proč?“ – Dá-li se věřit aktuálnosti databází Googlu, padlo na stránkách „dalsimoravak.bloguje.cz“ Třeštíkovo jméno (nejméně) celkem při sedmi příležitostech: 1) „Český historik Dušan Třeštík o tom alespoň vydává své svědectví: ?Ostatně ? úředně se (na Slovensku) nazývá to, čemu my tady v Čechách říkáme podle císaře Konstantina Velká Morava, Velké Slovensko.“ + „pouhé tři dny dříve historik Dušan Třeštík napsal, že ?je-li Eggersova kniha vědou, je vědou nepodařenou?.“ – článek „Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství 4“; 2) „Já bych nechtěl zavrhnout teorii p.Petra Šimíka.Mnoho věcí se může zdát nesmyslných a později se ukážou jako pravdivé.Navíc nechci zůstat „ve spárech“ jen jednoho“neomylného“ historika Dušana Třeštíka.“ – jde o komentář čtenáře „Zdenál“ pod článkem „Tož co, Moravo“; 3) „Dušan Třeštík uvedl do
    našich diskusí o národě metaforu, že národ je znovu a znovu vymýšlen, a vyvolal tím bouři odporu.“ – v textu tohoto článku + „Třeštíkovy studie ukázaly vzájemné vazby etatizačného procesu v obou zemích bez romantické nebo nacinální idealizace“ – v komentáři paní Honzkové, která citovala z knihy „a Moravu. In: Za Moravu. Historická identita Moravy. Jednota Moravská, Brno 1991“ – rovněž pod tímto článkem; 4) vícekrát v článku „Klub přátel znojemské rotundy a Morava“ (z množstí vět vybírám: „Dušan Třeštík ve své kritice Zástěrových teorií (otištěno mj. ve jmenované publikaci Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě) píše, že Zástěra poznal svatého Václava na základě obecně známé Myslbekovy sochy v Praze“ + „Jenže tato představa je mylná, přilba skutečně, jak píše Třeštík, nikdy Václavovým atributem nebyla.“ + „Dušan Třeštík popřel možnost obrácení štítů tím, že by na obraze musela být typická štítová držadla.“ + „koneckonců D. Třeštík přišel s názorem, že Boleslav Václava zabil omylem, nikoli
    záměrně“ + „když pak po letech kontroloval napsané, všiml si omylu a vynechal poslední jméno (pro nás naneštěstí zrovna Bořivoje), aby počet souhlasil (tak to vysvětluje D. Třeštík)“ + „Tím Klub obrací pozornost k Bořivojovu náboženskému vyznání, avšak zde se vynořuje další velice silný argument proti jeho moravskému původu. Jde o argument, který uvádí D. Třeštík v publikaci, kde vyvrací smyšlenky Jaroslava Zástěry“); 5) „Až teprve v poslední době přichází Dušan Třeštík s názorem, že Lučané, Pšované, Litoměřici, Zlíčané, Doublebi, Děčané a další byli ve skutečnosti součástí kmene Čechů.“ – komentář čtenáře „Slotron“ pod článkem „Utváření národů u západních Slovanů v raném středověku“; 6) ve článku „Původ a počátky moravského etnosu“ je Třeštíkovo jméno užito v poznámkách jako užitá literatura; 7) „Podle D. Třeštíka zde v celém víceméně karolinskou mocí předpokládaném procesu začleňování nově dobytých území do rámce nadnárodní multietnické Říše došlo ke zcela odlišnému vývoji.“ + „Vládcům
    těchto slovanských států včetně moravských Mojmírovců však podle D. Třeštíka nešlo pouze o vnější napodobení a jakýsi ?imperiální lesk?“ + „D. Třeštík předpokládá, že po zavraždění Kurszána v roce 904 nesměřoval prvý úder proti Bavorsku“ + „Ljudevít a Borna se oba podle D. Třeštíka nacházeli ve vztahu k Říši jako správcové“ – v článku „Etnogeneze Moravanů a pád Velké Moravy“.

  69. Třeštík – 2V tomto článku jsem ještě napsal (to není názor na konkrétní historickou událost), že Třeštíkův názor, že národ je znovu a znovu vymýšlen, zní logicky. Vám se to nezdá?Takže: když pominu, že Třeštíkovo jméno užili ve svých pracích jiní historici a na těchto stránkách se tedy ocitlo jenom proto, a když pominu, že několikrát jeho jméno užili sami čtenáři těchto stránek ve svých komentářích, pak mně z toho vyjde – pokud lze věřit Googlu, že má ve své databázi vše, snad kromě posledních komentářů této diskuse – že jsem já sám Třeštíka zmínil jen v článku o Klubu přátel znojemské rotundy, kde pravda mnohokrát. Nějak tedy nechápu, jak jste mohl z tohoto dojít k závěru, že Třeštíka adoruju. Jistě, v článku o znojemské rotundě jsem z jeho závěrů vycházel, takže jsem se o něj opřel vícekrát, ale když si ten článek projdete, uvidíte, že se tam nikde k Třeštíkovi nemodlím a neuvádím je vývody jako posvátné, o nichž už dál není třeba diskutovat.
    Například když jsem uvedl, že Třeštík kritizoval Zástěrovy (a Klubu) vývody o Václavově přilbě, sám jsem iniciativně vyhledal příklady vyobrazení tohoto světce v různých dobách (což Třeštík v knize, kterou jsem měl k dispozici, neudělal), stejně jako i vyobrazení nerealizovaného návrhu na Václavovu sochu v Praze – s Třeštíkovým názorem jste tedy pak souhlasil ne proto, že je to názor mé modly (což není), ale proto, že jsem si ho sám ověřil. Někde jsem tak neučinil a Třeštíkovy závěry přebral bez ověřování (např. o životních datech Ludmily nebo Václava), ale nevidím důvod, proč by neměly být spolehlivé, když se tím Třeštík dlouho zabýval.“Domníváte se snad, že tento bývalý marxista…“ – pokud si dobře vzpomínám, v Přehledných dějinách českého a slovenského dějepisectví (1997) se píše, že Třeštíkovo dílo s marxismem nemá nic společného (aspoň pokud jde o marxismus jako ideologii).“Ale jinak jste se jaksi vyhnul možnosti okomentovat celou řadu podstatných problémů souvisejících s Třeštíkem“ –
    Vzhledem k tomu, že – jak jsem uvedl nahoře – jsem Třeštíka využil jen v jednom článku, nevidím důvod, abych komentoval jiné Třeštíkovy názory na jiné věci (či dokonce abych komentoval jeho osobní vlastnosti), pokud nesouvisí s tím, čemu jsem se tu věnoval. To samozřejmě platí o jakémkoli jiném historikovi – ostatně je naprosto logické, že v otázce jedné věci se může historik mýlit a ostatních mít pravdu a naopak; takže skutečně kvůli jednomu historikovu názoru nemá smysl rozbírat i další jeho názory.

  70. Třeštík – 3„Nic ve zlém – problémy, které nezapadají do vidění světa p. Svobody, se prostě nechají plavat“ – ani u tohoto nechápu, kde jste to sebral. Ještě jednou opakuju, že jsem užil Třeštíkovy závěry jen v jednom článku, takže ani ani není co nechat plavat. Problém je asi v tom, že já jsem nepocítil potřebu Třeštíka komentovat kromě toho, co jsem potřeboval pro konkrétní téma, vy naproti tomu snad máte dojem, že sotva jsem zmínil Třeštíkovo jméno, hned mám povinnost zde uvést jeho anamnézu a zhodnocení jeho vědecké kariéry.“Ale ta Vaše selektivnost mi ovšem nijak nepřipomíná vědecký přístup k věci“ – Už po několikráté opakuju, že žádná selektivnost neexistuje.“kupříkladu bych si rád přečetl něco o Vašem postoji k Třeštíkově názoru (Třeštík 2001), že k zániku Velké Moravy došlo v rámci jedné a „všezničující“ vlny.“ – patrně máte na mysli, že jsem se k tomu nevyjádřil u článku „Etnogeneze Moravanů a pád Velké Moravy“, kde Zdeněk
    Měřínský uvádí Třeštíkovy názory, neboť jinde na těchto stránkách o Třeštíkově názoru na příčiny pádu Velké Moravy nepadlo ani slovo (a o pádu Velké Moravy vůbec). Každopádně: proč by Třeštíkův názor měl být nelogický? Třeštík mimochodem netvrdí (netvrdil), že Velkou Moravu zničila „všezničující vlna“ (to by vyvolávalo představu nájezdu Maďarů na Moravu), on tvrdil, že hlavní část moravského vojska včetně samotného panovníka padla v jedné bitvě (a to je zamozřejmě rozdíl). Podle archeologů skutečně nejsou žádné známky válečného pustošení z té doby na Moravě ve vykopávkách pozorovatelné, ale to se nikterak nevylučuje s představou vedení státu zlikvidovaného v bitvě (či sérii bitev). Právě zhruba rok 906 (záleží na tom, zda zpráva Saského analisty o porážce Maďarů Moravany kladená jím do tohoto roku skutečně do tohoto roku patří, což není jisté) tvoří hranici, jíž končí zprávy o moravském státu. Jestliže panovník a jeho družina nepadli, proč už o nich v budoucnu není slyšet (písemné prameny zmiňují jen zemi
    Moravanů)? Zde je nápadné to, že Moravané nejsou zmíněni jako účastníci bitvy u Bratislavy následujícího roku (907). Lubomír Havlík sice v Kronice o Velké Moravě napsal, že „neúčast Moravanů by byla nápadná, kdyby šlo o jejich životní zájmy“. Jenže Bratislava ležela v okrajové části Moravy a navíc se mohli Moravané s pomocí Bavorů, kteří v té bitvě byli poraženi, vypořádat z Maďary, kteří už několik let Moravu napadali (tím spíš, že Moravané s Bavory na porážce Maďarů spolupracovali již r. 902). Když toto nejsou životní zájmy, tak už potom nevím, co by jimi mělo být. Ostatně, položme si otázku, co vlastně v té době byl stát? Někomu může pochybovat, že přece jedna bitva nemůže zlikvidovat stát (argumentaci v tomto smyslu jsem skutečně kdesi četl). Jenže to je dnešní pohled. Co tvořilo moravský stát na počátku 10. století? Na základě znalostí tehdejších hospodářských poměrů a analogií odjinud (třeba z českého a polského státu 10. století) se předpokládá, že celý stát byl tvořen víceméně jen panovníkem a jeho
    několikatisícovou družinou bojujících velmožů. Tito lidé byli nositeli státu a jestliže byli fyzicky zlikvidováni (mocenské špičky společnosti včetně panovníků se osobně účastnily bojů až víceméně až do konce středověku – to je mimochodem zajímavý kontrast oproti dnešku, kdy za zájmy velkých bojují malí), bylo to se státem velice nahnuté. Ostatně všimněte si jedné věci: už Fredegar v 7. století znal jméno vůdce Slovanů na území pozdější Moravy, a to přitom Sámův svaz ještě nebyl státem. V 10. století se však už žádná jména z Moravy neobjevují. Zdeněk Měřínský také uvádí, že ve středověku v Maďarsku vzpomínali na nějakou bitvu (či bitvy) s Moravany v prostoru mezi Peští a Nitrou, přičemž šlo o jediné připomínané větší boje při obsazování panonské nížiny Maďary. To také spíš nasvědčuje osudové bitvě.Je pravada, že by stálo za to se zamyslet nad tím, co to vlastně znamenalo, že Velká Morava padla. Co se vlastně ve společnosti stalo? Ne všichni velmoži z panovníkova okruhu se – ať už z jakéhokoli důvodu –
    museli zúčastnit osudové bitvy, takže pak mohli na Moravě zachraňovat něco ze státního uspořádání, svou roli snad mohli sehrát i kněží. Vzhledem k tomu, že máme náznaky toho, že za dob Boleslava Chrabrého o století později Moravané vystupovali do značné míry samostatně a sledovali v rámci omezených možností své vlastní zájmy, je logické usuzovat, že v době mezi začátkem 10. a 11. století se na Moravě musely udržovat síly, které byly schopny udržet Moravu (respektive ten její zbytek, který nebyl zabrán Maďary případně snad i Čechy) pohromadě a činit jménem společnosti strategická rozhodnutí (s kým se spojit, proti komu bojovat atd.). Co to ale bylo za síly? Byl to stát? Pokud ano, nic o něm nevíme.Závěrem tedy: nedomnívám se, že by Třeštíkovy názory o konci moravské dynastie a hlavních složek státu plaval na vodě. I kdybychom se nedomnívali, že tyto řídící složky státu zanikly v jedné či několika navazujících bitvách, museli bychom vysvětlit, proč písemné prameny v 10. století už moravský stát natož
    nějaké jeho panovníky neznají. Nepadly-li v bitvě, kam se poděly?

  71. „Aha… Takže je jasné, s kým mám tu čest. Bezpochyby paní Karla Honzková… za to původní oslovení se omlouvám.“ – Moc dlouho vám to utajení nevydrželo, paní Honzková 🙂 (Ostatně váš styl se dá celkem poznat, i když neuvedete jméno.)

  72. Náš styl.Pane magistře, ano určitě, za každou interpretací stojí nějaký interpret. Když čtete příspěvky do diskuze po dobu jednoho roku, kam píše jen několik osob, není velký problém určit i bez nicku, kdo zastává které názory, nebo na jaké prameny chce upozornit.A dějiny Moravy a Čech stojí, at chcete nebo ne, na dějinách moravské církve.Přeju nadále vše dobré.Karla Honzková.

  73. Pane Mgr. Svobodo, díky za Vaši dlouhou a zevrubnou odpověď, budu si ji muset vytisknout a detailně projít (ze čtení na počítači mě při každodenní práci už bolí oči :-). Již nyní ovšem vidím, že se opět nevyvaruji protikomentářů k některým Vašim názorům. Tak to ale v každé diskusi má být :-). Rovněž jsem si říkal, že by možná neškodilo uspořádat diskusi u (kulatého) stolu, protože osobní kontakt s mnoha diskutujícími by byl jistě zajímavý. Domníváte se, že by takové setkání mohlo být přínosné? Na brzkou shledanou,

  74. K počátkům moravských dějinpíše obšírně Zdeněk Měřínský v publ. „Za Moravu“, Jednota Moravská, Brno 1991s.15…na druhé straně shledáváme pokračující, i když slábnoucí osídlení a jeho kontinuitu přes 10. a 11.stol. Rozhodně nelze ani na jižní Moravě hovořit o nějakém vylidnění či totálním zpustošení země. Zůstává ovšem otázkou, do jaké míry se zachovala politická organizace země, zejména v konaktové zoně jižní Moravy. Tam postupně život na starých hradištských centrech během 1.poloviny až počátkem 2.poloviny 10.stol. končí. Výjimku zatím představují pouze Mikulčice, kde byt v omezené míře, shledáváme kontinuitu osídlení až do 11.století i do dalších období. Podobně pokračuje ve zmenšeném rozsahu život na „Starých Zámcích“ u Líšně, Zelené Hoře na Vyškovsku a patrně i na některých dalších opevněných sídlištích, která leží severněji a severozápadněji od jihomoravské hranice. Na „Pohansku“ u Břeclavi i v Mikulčicích se setkáváme s objekty, kterým bývá
    přisuzována kultovní funkce a jež bývají dávány do souvislosti s pohanskou reakcí po zániku velkomoravského státního útvaru….Od 2.pol. 10.stol. je v archeologickém materiálu z jihomoravského prostoru patrná i určitá snaha po rekonstrukci sídlištní sítě, vzrůstá osídlení a vznikají i nová sídliště. Také na severu ve slezské oblasti pokračuje osídlení na hradištích Hradec nad Moravicí, Kylešovice, Landek a znovu je osídlena Chotěbuz-Podobora.Na základě písemných pramenů lze předpokládat, že v 2.pol. 10.stol. tvořila součást Moravy na jihu ještě i část dnešního Dolního Rakouska na sever od Dunaje a na západ až po Štokravu. Na západě a severozápadě hraničila Morava ze slavníkovskou doménou, na severu tvořil patrně rozhraní hlavní hřbet Jeseníků a Beskyd, což vyplývá i z poznatků, že slezské lokality patřily již jiné kulturní sféře, a problematickou zůstává hranice na východě. Bud probíhala po Beskydech, Javorníkách a Bílých Karpatech, nebo zasahovala východněji, až na střední Váh, což nelze
    vyloučit.Nejpozději poslední třetinu 10.stol. lze na Moravě počítat se samostatnou církevní provincií a organizací, která byla podřízena Mohuči. Dokládá ji moravský biskup uváděný v pramenech k roku 976, další zmínky u Kosmy i pozdější olomoucká tradice.

  75. Hé megalé Morabia,jak ji nazval až v polovině 10.stol. ve spisu O spravování říše (De administrando imperio) byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennétos, představovala prvý státní útvar u západních Slovanů, v němž vrcholí zřejmě delší dobu trvající etatizační proces, a lze ji považovat za společnost, která zejména ve 2.pol. 9.stol. vykazuje poměrně složitou sociální strukturu, politickou a církevní organizaci i hospodářský rozvoj, blížící se již zformovanému raně feudálnímu státu. Výrazný je její kulturní odkaz, nebot právě zde se setkávají západní KULTURNÍ PROUDY KAROLÍNSKÉ RENESANCE NAVAZUJÍCÍ NA ANTICKÉ TRADICE, PŘÍMÉ PŮSOBENÍ Z JIŽNÍ ADRIATICKÉ OBLASTI a východní kultura byzantská, zprostředkující i další prvky Orientu. Jejím výrazem byla mimo jiné i cyrilometodějská misie se vznikem SLOVANSKÉHO PÍSEMNICTVÍ…Někdy bývá uvažováno (Havlík 1987), zda příklon k latinskému písemnictví nezaznamenal zamezení možnosti rozvoje duchovní a literární kultury
    vlastním spisovným jazykem a písmem a nespřispěl k úpadku Moravanů jako samostatného raně středověkého etnika. Celý proces však musíme vidět v širších souvislostech vývoje 10.stol., kdy došlo k zániku Velké Moravy a úpadku moravské státnosti, Morava se nakonec stává na počátku 11.stol. natrvalo součástí českého státu a východní část původního jádra obývaná předky dnešního slovenského národa součástí středověkých Uher.Každopádně příklon k latinské liturgii a písemnictví určil další trvalou politickou a kulturní orientaci obou národů. Od velkomoravských Slovanů přijímají množství prvků v hospodářské, sociální a kulturní sféře i staří Madaři, včetně takových okruhů lidské činnosti, jako bylo zemědělství, právní a státní terminologie atd. Vznikající uherský stát navázal v mnoha směrech na velkomoravskou správní a církevní organizaci.Velká Morava stála tedy nejen na počátku naší státnosti, nebot jejím přímým pokračovatelem byl od konce 9.stol. přemyslovský český stát, ale můžeme zde hledat i zárodky a
    východiska geneze moderního českého a slovenského národa.In: „Za Moravu“, Brno 1991, s.17-18 (9-18)Zdeněk Měřínský, Počátky moravských dějin.

  76. Hé megalé Morabia,pokračování, s.17Někdy bývá též uvažováno o české okupaci Moravy v souvislosti s bitvou na Lechu 955. Tyto hypotézy však nelze spolehlivě prokázat. Pro posouzení vývoje 2.pol. 10.stol. zůstává hlavním a dosud na základě písemných a archeologických pramenů nerozhodnutým problémem, zda tento vývoj souvisel se zásahem z Čech po roce 955, přičemž musíme řešit otázku, kudy byl ČESKÝ VÝBOJ DO SLEZSKA A MALOPOLSKA veden, nebo došlo k zesílení vztahů k Polsku, či si Morava udržela ve 2.polovině 10.století do jisté míry samostatné postavení v určitém mocenském vakuu mezi vznikajícími velkými středoevropskými státními útvary-českým, polským, uherským. Po zvážení všech okolností a na základě dostupného archeologického materiálu i jeho analýzy se lze za současného stavu bádání přiklonit ke třetí z hypotéz předložených polským badatelem G. Labudou (1960).MORAVA SI UDRŽELA určité samostatné POSTAVENÍ na rozhraní oněch výše jmenovaných vznikajících
    státních útvarů a Východní marky a toto její postavení může naznačovat i naprostá absence písemných zpráv o politickém vývoji, ale na druhé straně PRAVDĚPODOBNÁ EXISTENCE SAMOSTATNÉ CÍRKEVNÍ ORGANIZACE. Vztahy ke Karpatské kotlině, patrné zejména v některých nálezech na jižní Moravě ještě z 2.pol. 10.stol., byly asi během 2.poloviny tohoto věku vystřídány tesnější závislostí na slezské a polské oblasti, což dokládají i písemné prameny.Okolo roku 1000 se Morava dostala do sféry moci Boleslava Chrabrého a z toho, že Moravané vystupují jako jeho aktivní spojenci POD SVÝM JMÉNEM v letech 1015-1017, je možno uzsuzovat na trvání státní organizace na Moravě (Havlík 1978,.101-103)Zdeněk Měřínský, Počátky moravských dějin.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s