Z jednání o vzniku krajů roku 1997

Úryvky ze záznamu parlamentního jednání o vzniku dnešních krajů

Nedávno jsem dostal poštou přepsané projevy (jsou k nalezení na internetových stránkách parlamentu ČR) z plenárních zasedání obou komor parlamentu České republiky z roku 1997, kdy se projednával ústavní zákon o vzniku vyšších územně správních celků, tedy dnešních krajů (které máme na Moravě čtyři celé, jeden více než z poloviny a dva okrajově). Pročetl jsem si je a myslím, že některá slova, která buď v poslanecké sněmovně nebo senátu zazněla, stojí za vypsání zde.
Vybral jsem jen to, co se nějak dotýká Moravy, jen ojediněle i jiné úryvky. Své případné komentáře k jednotlivým z nich jsem vždy napsal do [hranatých závorek], buď před úryvek nebo za něj.

Poslanec Václav Grulich:
Můžeme debatovat o tom, co my tady navrhujeme a to je velice dílčí uzoučká novela ústavy, která se týká článku 99 ústavy a článku 102, kde – jak víte – ústava připouští možnost názvu celku země nebo kraj.
Vedl jsem rozhovory s představiteli všech klubů, samozřejmě včetně všech klubů koaličních, a všichni dávají za pravdu, že by nebylo rozumné, aby tak, jak je to formulováno třeba ve vládním návrhu, abychom měli třeba Zemi karlovarskou a Kraj jihomoravský. Bylo by to zmatení nejenom naše vnitřní, vnitrostátní, ale bylo by to zmatení i směrem navenek, směrem do Evropy.
Návrh v Ústavě byl ústupek tehdejší politické situaci ve sněmovně a není dobrý, to všichni uznáváme. Všichni máme nedůvěru k novelám Ústavy, ale jestliže zjistíme, že určitá část Ústavy skutečně není dobrá a že by i založila legislativní nejasnost a nejasnost a zmatek ve veřejné správě, pak si myslím, že nejenom můžeme, ale že jsme povinni toto pochybení napravit. Nebude-li vůle k této nápravě, k této malé novelce Ústavy, pak prosím hledejme jinou cestu legislativně čistou, kterou bychom dosáhli, aby se všechny naše celky jmenovaly stejně. To je buď kraj nebo země. I když přiznejme zase, že z hlediska historické paměti těchto národů, země je vždy chápána jako Země česká, Země moravská, Země slezská. Těžko budeme říkat Země Karlovarská, Země liberecká, Země českobudějovická. Takže zase prosím o rozumný přístup k tomuto problému.

[Pan poslanec byl jeden z těch, kteří neměli tušení, proč se slovo země do české ústavy dostalo. O tom ještě níže. Nemůžu sice přesně vědět, co znamenalo to jeho paměti těchto národů, ale vzhledem k tomu, že Češi nikdy neuznávali existenci moravského národa, mínil tím nejspíš národy Evropy, o níž se zmínil o něco výše.]

Poslanec Václav Frank:
Pane předsedající, pane předsedo, paní ministryně, kolegyně a kolegové, diskuse ke zřízení vyšších územních samosprávních celků, ta se vedla v ČNR a v Parlamentu ČR od r. 1992. Stala se jednou z bolavých stránek projednávání návrhu Ústavy ČR, zejména pokud se týče ustanovení čl. 99 Ústavy, kde je použit termín země nebo kraj. Na těchto pojmech historicky velice významných je vázán i další institut stejného článku 99 vyšší územní samosprávné celky. Přitom první věta č1.100 Ústavy ČR jasně stanoví, že územní samosprávné celky jsou územním společenstvím i občanů, která mají právo na samosprávu. Domníváme se již v zájmu jasného stanoviska, a mluvil tady o tom pan poslanec Grulich, a naplněnosti Ústavy ČR, že by bylo potřebné v počátku rozhodnout o přesné definici vyšších územních samosprávních celků a neponechávat dvojí výklad země nebo kraj. Máme pocit, že pokud o názvu budou rozhodovat i zastupitelstva vyšších územních samosprávních celků, dočkáme se jisté nepřehlednosti a různorodosti.
Komunistická strana Čech a Moravy od prvopočátku prosazovala, a proto také i podpořila přijetí Ústavy ČR, zřízení jednotlivých zemí, které by historicky zřídilo zemské uspořádání s respektováním zemských hranic z r. 1927. Čas však ukázal, že není politická vůle k řešení zemského uspořádání, které by bylo podstatně řešilo i administrativní nenáročnost ustavení těchto celků. Ano, mám tím na mysli i zřízení odpovídajícího, jinými slovy menšího, počtu zastupitelských orgánů, a tím samozřejmě i úřadů. Pak by bylo ale nutné tuto variantu samozřejmě upravit v Ústavě ČR.

[Je poněkud ironické, že se zemského zřízení dovolával poslanec strany, jejíž ideová předchůdkyně zemské zřízení před desetiletími zlikvidovala.]

Poslanec Oldřich Vrcha:
Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa má ve svém volebním programu zavedení zemského uspořádání, a to zemi českou, moravsko-slezskou a statut hlavního města Prahy. Jelikož jsem byl zvolen za prosazování zemského uspořádání, není možné, abych podpořil vládní návrh i další, neboť jsou v rozporu s mým předvolebním slibem.
Chtěl bych poukázat na jednu faktickou věc. Tvůrci vládního návrhu a dalších přesně kopírují komunistický systém krajských národních výborů s centralistickým řízením z Prahy, tedy pragocentrismus. Krajské národní výbory, dnes novodobě zvané regiony, jsou výtvorem těch, kteří pracovali pro rozmach totalitního režimu v Československém svazu mládeže, v Socialistickém svazu mládeže a dalších. A dnes aplikují tentýž systém.

Osobně si nechci brát vzor právě z Německa, bohužel musím konstatovat, že nejen oni, ale i Rakušané a další mají právě zemské uspořádání, které je nejvýhodnějším uspořádáním pro každý stát. Dobře víme, že i naše zemské uspořádání země české, moravsko-slezské, slovenské a podkarpatsko-ruské za první republiky pana prezidenta T. G. Masaryka bylo dobře zvládnutelné pro stát, který měl mnohem více obyvatel než dnes.

[Druhá a poslední strana podporující obnovení zemského zřízení, byla strana republikánská („sládkovci“). O čistotě a upřímnosti jejích úmyslů však mám pochybnosti.]

Poslanec Zdeněk Jičínský:
Chtěl bych říci ještě několik dalších poznámek, protože se tu vedle těchto návrhů objevily i další návrhy na obnovení zemského zřízení. Poslanec jako představitel SPR-RSČ tu říkal, že to bylo stanovisko jejich volebního programu a že tím je samozřejmě ve svém vystoupení ve sněmovně vázán. Chci říci jednu věc, abychom si uvědomili některé historické souvislosti. Není možné akceptovat, že krajské zřízení je komunistický výtvor. To je prostě velmi zjednodušená představa, která neodpovídá historickému vývoji řešení územní samosprávy u nás. Víte, že v roce 1920 v rámci ústavy první republiky bylo zakotveno župní zřízení. Župní zřízení se nerealizovalo právě pro složitý etnický charakter Československé republiky v období mezi dvěma světovými válkami, protože vytvoření župního zřízení tehdy by znamenalo, že by tu byly určité župy, které by měly převahu německého obyvatelstva. Vzhledem k tomu, jaká byla celková politická situace, jak obtížně se utvářely základy nového Československého státu dospěly tehdejší vedoucí síly k tomu, že takto postupovat nelze, že si takto uspořádané zřízení stát dovolit nemůže, a proto bylo jistým způsobem obnoveno zřízení zemské, které se nepovažovalo vůbec za optimální formu. Bylo vyvoláno těmito skutečnostmi.
Po druhé světové válce v podstatě všechny relevantní politické síly se shodly na tom, že je třeba demokratizovat státní správu. Přečtěte si projevy prezidenta Beneše z tohoto období. Čili v rámci obecného úsilí o demokratizaci státní správy anebo veřejné správy vůbec byla uplatněna myšlenka národních výborů a v jejich rámci i krajského uspořádání. Že se tak stalo až po únoru 1948, je z tohoto hlediska nahodilá skutečnost. Jiná věc je, že v rámci tehdejšího politického systému nemohlo toto uspořádání splnit ony demokratické představy, jež s tím byly spojovány, ale to je jiná záležitost.
Zároveň bych chtěl říci, že kraje vytvořené v roce 1948 respektive kraje, které se realizovaly od 1. ledna 1949, mnohem více odpovídaly jistým historickým přirozeně se utvářejícím celkům, kdežto ve větších krajích, které byly vytvořeny v roce 1960, se více projevilo, můžeme říci, ono technokraticko-ekonomické pojetí věci, protože politické orgány, které o tom rozhodovaly, nebyly nikterak vázány na stanoviska občanů těch či oněch oblastí a mohly tedy realizovat představy o vyšších krajích zhruba plus minus stejné velikosti, plus minus stejný počet obyvatel, protože to bylo rozhodnutí nadiktované shora.

[Kde přišel pan poslanec na to, že kraje z r. 1949 odpovídaly historickým, přirozeně se vyvíjejícím celkům, to nevím.]

Poslanec Jiří Václavek:
Pane předsedající, dámy a pánové, dovolím si tuto sněmovnu zdržet třemi poznámkami. První se týká názvu, nebo budoucího názvu, nebo budoucího možného názvu vyšších územně správních celků. Jak vláda, tak ODA ponechává ve svém návrhu tuto vůli na budoucích vyšších územně správních celcích, což si myslím, že není dobré, protože by to měl být název jednotný. Na druhé straně v podstatě vyšším počtu jak dejme tomu tři, by to měl být název kraj, protože už tady bylo řečeno o tom, že země, např. ta Karlovarská, jak byla zmiňovaná, vypadá velmi divně. Název země by se mně líbil pro variantu, která byla podána v tisku č. 203 panem poslancem Sládkem. Bohužel nemáme možnost ji projednávat zároveň s těmi tisky, které projednáváme dnes, z různých legislativních a časových důvodů.

Poslanec Jan Vik:
Pane předsedající, dámy a pánové, dovoluji si vám, v rámci projednávání zákonů o vyšších územně samosprávných celcích, citovat některé pasáže ze stanoviska Moravskoslezské akademie pro vzdělání, vědu a umění, se kterými se z velké části ztotožňuje mimo jiné i poslanecký klub SPR-RSČ. Myslím si, že je dobré, aby tyto argumenty zde nyní zazněly. Je vážnou politickou chybou smiřovat se s různými deformacemi, ať jsou již neblahým pozůstatkem doby totalitního režimu, či neblahým produktem současné politiky. Takovou deformací bylo zrušení správních funkcí historických zemí a zavedení územního členění, které rozvrátilo dlouhá staletí rozvíjenou a generace sdílenou identitu, jež byla vždy zárukou uvědomělé příslušnosti k domovským komunitám a k tradičnímu zemskému uspořádání. Podobný deformační zásah do vnitřní struktury státu, který dnešní vládnoucí koalice i opozice chystá, návrhy na zavedení krajského uspořádání, bychom nenašli v žádném státě s dlouhodobou tradicí demokracie.
Doporučujeme proto v duchu našich demokratických tradic zavedení třístupňové soustavy samosprávných i státních orgánů na úrovni obec-okres-země, v níž by byla základním článkem samosprávy obec, zaštítěná finančně decentralizací daňové soustavy. Základním článkem státní správy by měl být nadále okres, spíše malý okres na úrovni politického okresu z doby první republiky.
Zemské uspořádání představuje podle našeho názoru nejlacinější a nejracionálnější způsob uspořádání státní správy a samosprávy. Odpovídá též zásadám evropské Charty místní samosprávy, kterou naše republika bohužel zatím nepřijala.
Domníváme se, že v případě nerespektování těchto všech prověřených zásad hrozí naší republice destabilizace v podobě dalších krajských provizorií, která v tomto století prodražila státní správu astronomickými částkami zbytečně vynaložených finančních prostředků, jež mohly být použity s daleko větším efektem jinde.
Rozhodujícím kritériem pro zavedení nové územní správy a samosprávy by měl být po vzoru vyspělých demokratických států institut přímé demokracie, tedy referendum. Ani vlády ani parlamenty, jak vyplývá z ústavních zákonů nejvyspělejších demokratických států, nemají právo rozhodovat o územním členění, aniž by zjistili názor občanů a aniž by přihlédly k historickým tradicím, zkušenostem sousedů a k evropským trendům. Jakékoliv jiné počínání je pochybené a svědčí o pozoruhodně slabém smyslu pro dodržování základních demokratických principů.
Tolik tedy stanovisko Moravskoslezské akademie.
Dále jsem, dámy a pánové, obdržel další zajímavý dokument ze 7. 5. 1992, tedy před volbami do ČNR, kdy se pod tento dokument, který si vám dovolím přečíst, podepsalo 92 tehdejších poslanců ČNR, z nichž mnozí jsou stále mezi námi. Myslím tím mezi námi poslanci Poslanecké sněmovny. Text stojí za vaše pozorné vyslechnutí:
Česká národní rada dne 7. 5. 1992. My níže podepsaní poslanci české národní rady jsme pro znovuzřízení Moravskoslezské země, zrušené k 1. lednu 1949, a to v jejích historických hranicích z konce roku 1948, upravených ve sporných oblastech, např. na Jihlavsku, místním referendem.
Snahy o rehabilitaci Moravskoslezské země odpovídají usnesení Federálního shromáždění z 9. 5. 1990 i usnesení ČNR z 15. 5. téhož roku, v nichž bylo shodně označeno zrušení této země za akt totalitního režimu, poplatný době nesvobody. Považujeme za velice nešťastné, jestliže dnes, to je téměř již po dvou letech, se nic nezměnilo a prosadily se tendence otázku rehabilitace zrušené Moravskoslezské země v tomto období již neřešit. Otázku samosprávy Moravy a Slezska je nezbytně nutné vyřešit jako prioritu v dalším volebním období a zakotvit ji v nové ústavě. Za nejvhodnější formu státoprávního uspořádání našeho společného státu považujeme stát, založený na spolkovém principu s minimálně třemi rovnoprávnými subjekty.
Dámy a pánové, pod tímto textem jsou mimo jiné podepsáni prakticky všichni tehdejší poslanci KDU-ČSL, mimo jiné také současný místopředseda sněmovny a KDU-ČSL pan Kasal. Jsem zvědav, jak se zachovají poslanci KDU-ČSL a konkrétně pan Kasal při rozhodování o návrzích SPR-RSČ na zřízení Moravskoslezské země. Budou se držet toho, co slibovali voličům, nebo jak bývá jejich zvykem, budou se držet toho, co se zrovna hodí? I zde se může v plné nahotě ukázat tradiční farizejství a nedůvěryhodnost politiků KDU-ČSL.

[Příspěvek tohoto poslance je zajímavý zejména pro citovaný text Moravskoslezské akademie. Jinak s těmi lidovci měl naprostou pravdu.]

Poslanec Vilém Holáň:
Aby to náhodou nezůstalo ve vzduchu, tak je třeba poznamenat, že KDU-ČSL takto uvažovala v podmínkách federace, tzn. ještě v době, kdy jsme měli společný stát se Slovenskem.
[Tím se panu poslanci nařčení jeho strany z farizejství bohužel vyvrátit nepodařilo. Spíš bych řekl, že i tato odpověď byla farizejská.]

Poslanec Miroslav Sládek:
Nevymlouvejme se ani na vyšší moc, ani na nic jiného a přiznejme si zcela otevřeně, že vyšší územně správní celky v podobě 9, 10, 15, 20 (nebo kolik se jich urodí) vznikají jen a jen z potřeby politických stran, zcela proti zájmu občanů České republiky.
[Přesně tak. Nejspíš své sehrály i místní zájmy (viz vznik kraje jihlavského a zlínského), o nichž se veřejně ví málo.]

Poslanec Ondřej Huml:
Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, dámy a pánové, já bych v úvodu svého vystoupení připomněl, jak vlastně došlo k tomu, že se ustanovení o zřízení vyšších územně samosprávných celků před několika lety do ústavy dostalo. Jistě si všichni vzpomínáte, že v té době bylo politické složení této sněmovny poněkud jiné, a že šlo o to, aby ústava, kterou jsme jako nově vzniklý Český stát potřebovali, byla schválena, a toto ustanovení bylo jednou z podmínek, které si pro schválení ústavy kladly tehdy v parlamentu zastoupené moravistické strany.
V této chvíli žádné moravistické strany ani jiné podobné strany v Poslanecké sněmovně zastoupeny nejsou a já se tedy ptám, proč je problematika vyšších územně samosprávných celků opět jedním ze základních bodů programu několika parlamentních stran, a to jak opozičních, tak i koaličních. Tak často opakovaný důvod, „že to je uvedeno v ústavě“, podle mě nemůže obstát, protože malou novelou ústavy by bylo možno toto ustanovení z ústavy vypustit, takže je jasné, že tyto strany mají poněkud jiné pohnutky.

Musím říci, že jsem byl poněkud zděšen zjištěním, že v rozhovorech mezi čtyřma očima mi řada kolegů, a to jak koaličních, tak opozičních, přiznala, že zákon o vyšších samosprávných celcích považují za největší nesmysl, který se v této sněmovně od vzniku samostatné České republiky objevil. Druhým dechem však dodávají, že budou hlasovat pro, a to koaliční poslanci z toho důvodu, aby zůstala zachována stabilita koalice, opoziční z toho důvodu, aby si zachovali možnost účasti a pozic v event. koalici budoucí.

[Tento poslanec byl jeden z mála, který věděl, jak se v ústavě ocitly země. Ale protože se jednalo o zájem Moravy, neopominul to povinně zneuctít. Jinak jím uvedená motivace pro přijetí zákona o krajích mluví za vše.]

Poslanec Michal Prokop:
Děkuji, pane předsedající, já nehodlám polemizovat s názory kolegy Humla, s nimiž hluboce nesouhlasím se všemi, ale dovolte mi jednu jedinou poznámku. O Občanské demokratické alianci se zejména v poslední době lze dočíst a doslechnout leccos, ale novinkou je prohlášení ODA za moravistickou stranu. To je skutečně něco, co by mělo být naopak vytesáno do kamene, protože ODA byla jednou ze stran, která prosadila regionální samosprávu do ústavy.
[Když jsme u označení moravistický, pokud by někdo nevěděl, zde je zcela jasné, že jde o název hanlivý. V dříve přejatých cizích slovech ještě přípona –ista měla neutrální charakter, ale v dnešní době se občas užívá za účelem vyjádření znevažujícího odstínu. Třeba slovo islamista se užívá ve smyslu „radikální příznivec islámu, který má s tím islámem zlé úmysly“. Podobně se v podstatě užívá i jméno moravista, jen je třeba islám nahradit Moravou. (Samozřejmě slovo moravista nebylo utvořeno podle islamista, poněvadž to je slovo mladší, spíš podle slov fašista, nacista, komunista, která nabyla záporného významu, třebaže v nich přípona –ista sama o sobě neměla hanlivý obsah).]

Poslanec Josef Krejsa:
V zahraniční praxi testovaným a velmi kladně hodnoceným řešením tohoto problému je vytvoření spolkového zemského uspořádání s rozsáhlými pravomocemi pro výkonné orgány daných celků. V případě České republiky připadá v úvahu vytvoření tří zemí: země české, země moravsko-slezské a Prahy jako výjimečného a srovnatelně svébytného celku. … Mějme na paměti, že spolkové uspořádání se již osvědčilo v mnoha dalších zemích, i u našich sousedů, a velmi výrazným způsobem zefektivnilo systém státní správy.
V neposlední řadě je též nutné připomenout, že spolkové uspořádání dané země je vrcholem demokracie a je v kombinaci s širokou pravomocí místní správy dokonce levnější než systém krajového či okresního uspořádání. Jako dokonalý příklad pravdivosti mých slov zde uvádím Švýcarskou konfederaci samosprávných kantonů, kde toto uspořádání bez nejmenších problémů spolehlivě funguje již více než 600 let a Švýcaři jsou s ním spokojeni.

Shrnuto: 14 krajů, žádný okres, co největší pravomoci obcím. To bych snad přežil. Po tomto vysvětlení mého náhledu na danou problematiku bych vás, vážené kolegyně a kolegové, rád vyzval k vedení další a ještě intenzivnější debaty o této do značné míry palčivé otázce. Měli bychom též dát prostor občanům, aby vyjádřili svůj názor na tuto problematiku např. formou místního referenda.
V neposlední řadě vás chci vyzvat ke zvážení výhod a kladů spolkového uspořádání, které jsem zde krátce vysvětlil, a k podpoře návrhu na zavedení zemského uspořádání v naší zemi v kombinaci s posílením pravomoci místních samospráv.

[K tomu přirovnání návrhu pana poslance ke Švýcarsku však nutno podotknout, že švýcarské kantony vznikly přirozenou cestou a teprve jejich sdružením vzniklo Švýcarsko a že si tyto kantony uchovávají a vědomě pěstují svou staletou identitu (někdy na úkor identity švýcarské). To určitě pan poslanec nevěděl.]

Poslanec Vilém Holáň:
Princip regionální samosprávy je přirozenou protiváhou k centralistickým tendencím a obsahuje celou řadu důležitých prvků, zásadních pro další úspěšné směřování evropské integrace.
Princip regionalismu zachovává specifickou mnohost Evropy, které se nikdo nechce ani nemůže zříci. Užší regionální prostor je primárním životním prostorem, se kterým se může člověk identifikovat. Prostor regionu je zároveň dostatečně široký na to, aby fungoval jako životaschopná samosprávná jednotka. Jedině v takovém prostoru – kromě národního státu – může občan prosazovat své nejbližší zájmy, udržovat svou specifickou kulturu, což je podmínkou k udržení důvěry v politiku centrální.
Regiony se tak mohou stát důležitým konstitutivním prvkem, přičemž dojde k oslabení role státu. Regionální příslušnost se v budoucnu může stát základem pevné evropské identity a evropanství a může být plodným nositelem kultury a hodnot evropského civilizačního prostoru, doplňkem role státu.

[Slova „Princip regionalismu zachovává specifickou mnohost Evropy, které se nikdo nechce ani nemůže zříci.“ jsou ve spojení se současnými kraji dokonale absurdní. Česká republika usilovně potlačuje jakékoli moravské zvláštnosti a snaží se posilovat stav jednoho nedělitelného českého národa a českého státu, tradiční moravskou identitu a moravskou samosprávu nahrazuje umělými kraji, s nimiž se nikdo neztotožňuje, a ještě tomu někdo říká „zachování specifické mnohosti“. Slova „Regionální příslušnost se v budoucnu může stát základem pevné evropské identity a evropanství“ jsou vyjádření vize takzvané „Evropy regionů“, která se v souvislosti s Moravou často zmiňuje, ale to je nejspíš chiméra, která nemá valné šance na uskutečnění a tím méně na nějaký prospěch pro Moravu.]

Poslanec Zdeněk Jičínský:
Kolega Huml totiž hovořil o tom, že nechápe, proč by se měly zřizovat vyšší územně samosprávné celky a skutečnosti, že jsou v ústavě, je dílem moravistických stran. Působení moravistických stran v minulém parlamentu lze přičíst jen to, že tam jsou uvedeny dva názvy – země a kraje, ale jinak myslím, že požadavek vyšších územně samosprávných celků zdaleka nebyl jen záležitostí opozice. Už o tom hovořil i poslanec Prokop.

Myslím, že je třeba připomenout, že za první republiky byl přijat zákon o župním zřízení, který se nerealizoval proto, že po r. 1918 nově vzniklý československý stát byl v obtížné situaci.
Dobře víte, že jeho první prezident mluvil o tom, že Československo potřebuje 50 let, aby se mohlo plně jako demokratický stát rozvinout, jako stát, který by se mohl srovnávat se Švýcarskem, pokud jde o soužití národů a národností.
Tato historická možnost Československu dána nebyla. Vztahy mezi tehdy oficiálně uznaným československým národem a zejména německou menšinou byly komplikované. Kdyby se bylo realizovalo župní zřízení, znamenalo by to, že by byla řada žup převážně s německy mluvícím obyvatelstvem. To z hlediska zachování jednoty československého státu a vůbec jeho existence dost dobře nebylo možné. Tento prvotní zájem státu a československého národa, což znamená českého a slovenského národa, převážil nad tímto hlediskem, a proto se tedy obnovilo zemské zřízení, které trvalo ještě po 2. světové válce. Po 2. světové válce většina politických stran stran se shodla na tom, že je nezbytné – a užívám tehdejší dobové terminologie – veřejnou správu zlidovět, veřejnou správu přiblížit lidu. Byla to obecná shoda, že je třeba zemské zřízení změnit. Prezident Beneš mluvil tehdy o tom, že v první republice existoval ještě vlastně byrokraticko-policejní stát, zděděný z Rakousko-Uherska. To jsou skutečnosti. Čili požadavek na ono zlidovění státní správy, na vytvoření krajů nebyl komunistickým výmyslem, i když Komunistická strana ho tehdy prosazovala. Je jen shoda historických nahodilostí, že se tak stalo po únoru 1948.
Počet krajů, který tehdy vznikl – myslím – odpovídal těm představám a těm koncepcím, které byly i za první republiky, pokud jde o župní zřízení.

[Československý prezident Masaryk je pro dnešní politiky výhodná postava, neboť je možné se na ni odvolávat a díky její pověsti si nikdo nedovolí ho zpochybňovat. Masaryk sice srovnával Československo ke Švýcarsku, ale je poměrně známo, že také zmiňoval nutnost poskytnout Moravě širokou autonomii, s čímž se jakékoli župy nebo kraje rozhodně neslučují. A přiblížení správy lidu (fráze užívaná komunisty i dnešními politiky) nemá nic společného se zachováním Moravy jako celku.]

Poslanec Dušan Kulka:
Rád bych se ještě vypořádal s některými výroky, které zde zazněly. Nevyžívám se v tom, nicméně považuji za nezbytné na některé výroky reagovat. Pan kolega Huml prohlásil, že kraje se do ústavy dostaly nějak omylem, na nátlak moravistických stran. Děsím se vlivu moravistických stran, když si uvědomím, že podobným omylem je krajská samospráva v ústavách takřka všech evropských zemí. Moravistické strany musely mít velmi velký vliv. Námět o pamětní desce byl zajímavý, zvážím, zda v podrobné rozpravě nepodám pozměňovací návrh v tomto smyslu.
[Nelze nevidět, že strany, které v první polovině 90. let hájily postavení Moravy, měly a mají v české společnosti špatný obraz. Není třeba uměle vymýšlet jiný důvod než že to bylo čistě kvůli jejich hlavnímu tématu – Moravě.]

[Následující úryvek nesouvisí s tématem Moravy, je zde čistě jako humorná vložka:]
Místopředseda PSP Jiří Honajzer:
Děkuji vám, pane zpravodaji. Dříve než zahájíme podrobnou rozpravu, na kterou předám řízení panu kolegovi místopředsedovi Kasalovi, dovolte mi, abych vznesl procedurální návrh, který zazněl již včera v průběhu jednacího dne, a to návrh, aby Sněmovna jednala i hlasovala – dodávám – do 21.00 hodin. To je i po skončení ústních interpelací.
Tento procedurální návrh vznáším a nechávám o něm hned hlasovat. Samozřejmě rozhodnete vy svým hlasováním. Zahajuji hlasování… Prosím, faktická poznámka. Hlásí se předseda klubu sociální demokracie. Prosím, máte přednost.

(Námitky v sále.)
O procedurálních návrzích se nediskutuje.
Poslanec Stanislav Gross:
Já bych chtěl upozornit, že podle jednacího řádu tento návrh musí podat dva poslanecké kluby nebo příslušný počet poslanců.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer:
Já bych poprosil o vysvětlení, pane kolego, proč musí procedurální návrh…
(Poslanec Gross sděluje z místa, že to je podle § 53. Nepřehledná diskuse v sále.)
Poprosím vás o chvilku strpení.
(Po chvíli:)
Jedním z těch, kdo navrhují, jsem já. Ptám se, jestli je tu někdo druhý takový z poslaneckých klubů, který by tento návrh podal.
(Hlasy: Nikdo. Veselost.)
Vidím poslanecký klub KDU-ČSL. Nezdržujme se prosím přesvědčováním. Návrh byl vznesen, pane kolego Grossi, hlasováním svobodně rozhodneme o tom, do kolika hodin dnes budeme jednat.
V tomto okamžiku mi dovolte, abych zahájil hlasování o onom procedurálním návrhu a ptám se…

(Hlasy: O čem se hlasuje?)
Za několik sekund budeme hlasovat o tom, zdali má Sněmovna jednat, včetně hlasování, do 21.00 hodin. Tento návrh padnout může, legitimně padl a budeme o něm hlasovat. Poprosím, aby byl displej připraven.

Poslanec Václav Frank:
Než položím pozměňovací návrhy, dovolil bych si ještě jeden z dalších zajímavých poznatků ze zemí Evropské unie uvést. Je to například srovnání s rozměry samosprávných regionů v Evropě: Kdyby se Česká republika podle těchto údajů měla skládat především z menšího počtu, a tedy větších územně samosprávných celků.
Říkám to proto, že původní stanovisko KSČM bylo více nakloněno zemskému uspořádání. Všichni dobře víme, že to byla doba, kdy existovala Československá republika jako celek, a jsme toho názoru, že dnes je toto uspořádání neprůchodné a svým způsobem se minulo účinkem.

[Logika toho prohlášení by mě zajímala.]
[Následuje návrh téhož poslance:]
Navrhuji v odstavci jedna text článku číslo jedna celý vypustit a nahradit je tímto textem: … Sedmý kraj Jihomoravský se sídlem v Brně, jehož území tvoří okresy Blansko, Brno-město, Brno-venkov, Břeclav, Hodonín, Jihlava, Třebíč, Vyškov, Znojmo, Žďár nad Sázavou.
Osmý kraj Středomoravský se sídlem v Olomouci jehož území tvoří okresy Kroměříž, Olomouc, Prostějov, Přerov, Uherské Hradiště, Vsetín, Zlín, Šumperk a okres Jeseník.“
Devátý kraj, Severomoravský, se sídlem v Ostravě, jehož území tvoří okresy Bruntál, Frýdek-Místek, Karviná, Nový Jičín, Opava a Ostrava-město.

[Jak vidno, někdo z Jihlavy a Zlína si prosadil svoje.]

[Jiný návrh anebo co jsme také dnes na Moravě mohli mít:]
Poslanec Robert Kolář:
Navrhuji zřídit 27 vyšších územně samosprávných celků …
Kraj Vysočina – tvořený okresy Chrudim, Havlíčkův Brod, Svitavy,

Kraj Brno – tvořený okresem Brno,
Kraj Brno okolí – tvořený okresy Brno-venkov, Blansko, Vyškov,
Kraj Podyjí – tvořený okresy Znojmo, Břeclav, Třebíč,
Kraj Horácko – tvořený okresy Jihlava, Žďár nad Sázavou,
Kraj Valašsko – tvořený okresy Zlín a Vsetín,
Kraj Jesenicko – tvořený okresy Jeseník, Šumperk, Bruntál a Opava,
Kraj Ostrava – tvořený okresem Ostrava,
Kraj Ostrava okolí – tvořený okresy Karviná, Frýdek-Místek,
Kraj Slovácko – tvořený okresy Uherské Hradiště, Hodonín,
Kraj Haná – tvořený okresy Olomouc, Prostějov,
Kraj Pomoraví – tvořený okresy Kroměříž, Přerov a Nový Jičín.

[To snad není třeba komentovat.]

Senátor Jaroslav Jurečka:
Pane předsedající, paní ministryně, paní a pánové, přijetím ústavního zákona rozhodujeme o uspořádání naší země na dlouhá desetiletí. Předznamenáváme nejen dostavbu samosprávy, ale nutnou reformu veřejné správy, tj. i správy státní. Ve Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu velmi silně převládá názor, že tato reforma je nutností, že musí dojít k decentralizaci státní moci a vytvoření přirozených ekonomicky funkčních samosprávných celků.
[Zde vidíme, o co při projednávání tohoto zákona všem šlo: o uspořádání „naší země“; podrobněji o tom ke konci.]

Senátor Luděk Zahradníček:
Co tedy PS vložila do tohoto zákona.
Část druhá, čl. 4. – čl. 99 zní: „ČR se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky.“ Zde pocítila PS potřebu, zdá se, svým způsobem prakticky nějak ty VÚSC pojmenovat, tedy rozhodnout o tom sama. To, aby o tom mohla rozhodnout sama, samozřejmě vyžadovalo změnu Ústavy, která praví, že o názvu VÚSC rozhodne jejich zastupitelstvo na svém prvním zasedání, konkrétně, když dovolíte, původní znění čl. 99 je: „ČR se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, VÚSC jsou kraje nebo země. „A čl. 100 – pardon, zpět – to, co bylo opět vloženo do tohoto návrhu zákona, je změna čl. 103, který se vypouští. Čl. 103 Ústavy totiž praví, o názvu VÚSC rozhoduje zastupitelstvo. To tedy navrhla PS vypustit.
Původní vládní návrh zákona respektoval Ústavu a řešil tuto věc tak, že v čl. 3 vládního návrhu říká: „O tom, zda vyšší územní samosprávný celek ponese název kraje nebo země, rozhodne zastupitelstvo VÚSC zvolené v prvních volbách do zastupitelstva VÚSC na svém prvním zasedání.

[Aby se nějaký kraj na Moravě jmenoval země, by bylo silně nevhodné. Ale jinak je fakt, že samosprávný celek má mít právo se pojmenovat sám. Stav, kdy si kraje změnu svého jména musely nechat odsouhlasit parlamentem, ukazuje spíš na centralistické zvyklosti.]

Senátor Jaroslav Musial:
Po druhé světové válce se původní zemské zřízení přetransformovalo na zemské národní výbory, Slovensko dostalo zvláštní statut a Podkarpatská Rus se stala daní vděčnosti. Působnost zemí byla ukončena zákonem č. 280/1948 Sb. k 31. 12. 1948.
Podle tohoto zákona vznikly 1. 1. 1949 územní trhance 13 krajů, útvary, jejichž úkolem údajně bylo přiblížit se k občanovi, ne však, jak ukázala praxe 50. let, aby mu dal více skutečné účasti na správě věcí veřejných, nýbrž aby ho politicky věrností k lidově-demokratickému zřízení a zejména státo-bezpečnostně „ochránil“ před ideologickou nákazou. Zkrátka, aby byl občan pod absolutním dozorem.

Nám předložený návrh ústavního zákona uvažuje se 14 VÚSC, které jako by kopírovaly zákon č. 280/1948 Sb., o krajském zřízení. Když si na ta léta vzpomeneme, dnešní návrh nám může připadat jako právě notářem otevřená a dodatkem zhoršená neblahá závět Klementa Gottwalda.

Argumentem pro vznik VÚSC je vstup České republiky do EU, protože převážná část EU je rozdělena do regionů. V zemích EU jde skutečně o celky, které mají za sebou přirozený historický vývoj a nejsou uměle vytvářeny nějakým administrativním byrokratickým rozhodnutím. Mnohým vadí, že jsou dost necitelně smazávány historické hranice mezi Čechami a Moravou.
Podíváme-li se podrobněji na nové rozdělení republiky, musí nás znepokojit rozdíly plošných velikostí krajů, počty obyvatel – např. od 302 tisíc – karlovarský kraj až po 1 288 tisíc – ostravský kraj, tedy nezdůvodněná asymetrie, směrné ukazatele výnosu daní apod.
Je otázka, zda tyto kraje budou dostatečně hospodářsky silné. Obávám se, že trvalá chudoba některých z nich povede k tomu, že budou postávat se sepjatýma rukama u vládních dveřích.

[Jenže při srovná s historickými regiony zemí EU je třeba si uvědomit, že jediným takovým regionem je Morava jako celek. Přičemž ten celek musí také jako celek fungovat; pouhé zachování staré moravsko-české hranice samo o sobě je k ničemu, pokud zároveň bude Morava rozkouskovaná a bez autonomních práv.]

Senátor Vlastimil Šubrt:
Ale pak zapracovaly koaliční dohody – voliči jsou důležití asi jen v roce voleb – a tak to tedy mějme – 8, 14, 27, 75 – vždyť je to jedno, politická vůle velí VÚSC zřídit.

Místopředseda Senátu Vladimír Zeman:
Nyní jsme u problému, zda 14 celků či 9 celků je pro tuto zemi výhodnější, zda je to ten větší počet nebo menší počet. Jistě je nutno zvážit vazby, které vyplývají z našeho vstupu do EU. Je asi zcela evidentní, že útvary typu karlovarský okres jsou z hlediska své velikosti malým partnerem podobným útvarům, které jsou hned několik kilometrů za hranicemi ČR. I zmíněný jihlavský kraj, pokud zde o něm bylo hovořeno panem kolegou Musialem, podle mě vytváří trvalý latentní bod možných svárů Moravanů, že tímto krajem byla narušena historická hranice Čech a Moravy.
[Jak jsem napsal výše, mnozí (i dnes a mimo parlament) mají ohromnou starost o historickou moravsko-českou hranici, ale už ne o zachování moravské identity a moravské samosprávy – to jako by byla úplně jiná, zastaralá a přežitá věc.]

Místopředsedkyně Senátu Jaroslava Moserová:
Z hlediska našich zemí je nesporné, že decentralizace je potřebná
[Pojmu „naše země“ (v množném čísle) užívají často zejména ti, kteří uznávají jen zemi jednu, totiž českou (čili jedno jednotné a nedělitelné Česko). Ostatně spojení „naše země“ (v množném čísle) či „Čechy, Morava a Slezsko“ (a absurdní „vlasti české“) jsou jen takové zažité slovní obraty, které nemají reálný vliv na skutečné smýšlení jejich uživatelů a nijak neodpovídají reálné situaci.]

Senátor Luděk Zahradníček:
Kolega Zeman nám dále sdělil, že velmi dlouho různé státní instituce připravovaly návrh uspořádání našeho státu do VÚSC. Víme o tom všichni, ale co máme předloženo, není ten návrh. Cožpak vládní návrh, který je výsledkem této přípravy, obsahoval jakýsi jihlavský kraj? Neobsahoval. Cožpak tento vládní návrh obsahoval mimochodnou změnu Ústavy z malicherných, přímo nicotných důvodů? Neobsahoval. Jednáme o něčem jiném, než je výsledek pečlivého zvažování. Mně osobně vadí i to, že návrh, který máme před sebou, tak málo respektuje historický vývoj našich zemí. Staví se k němu stejně macešsky, stejně přezíravě jako návrh, který byl hladce přijat v roce 1948 na vytvoření tzv. Gottwaldových krajů.
Všichni víme, že území našeho dnešního státu leží na území tří historických zemí, jejichž hranice se poměrně přesně definovaly začátkem středověku. Jsou to Čechy, Morava a Slezsko. Slezsko je ovšem celek zvláštní tím, že značná část Slezska, které dnes říkáme Dolní Slezsko, připadlo v 18. století Prusku. To, co leží na našem území, je Horní Slezsko a postrádá svá původní spádová jádra obyvatelstva, která leží v Dolním Slezsku na území dnešního Polska.
Když si prohlédneme třeba družicový snímek nebo kdyby někdo z nás letěl raketoplánem nebo družicí, z výše nad Evropou by dobře viděl Čechy, které jsou ohraničeny horstvy, která se kolem nich rozkládají. Všichni jsme viděli nějaké družicové snímky. Ačkoliv hranice jiných území je obtížné přesně identifikovat, Čechy mají přirozenou podobu, kterou rozeznáme z výšky 250 a více km.
S Moravou je to trochu jinak, ale říkám to proto, že existuje jakási přirozená, byť spíše spojující než rozdělující hranice mezi Čechami a Moravou. Moravané také jsou si vědomi toho, že jejich území bylo dlouhá staletí samostatnou administrativní jednotkou – markrabstvím, které většinou, po většinu historie, mělo společného krále s Čechami, patřilo do Českého království. Obyvatelé těchto obou zemí spolu v drtivé většině případů dějin velmi dobře vycházeli, hovoří stejným jazykem a je to hranice, která nás spojuje, nikoliv rozděluje. Ale je to hranice, která do dneška je určitým způsobem vnímána, obyvatelé Moravy se cítí být Moravany. Trochu zběsilým způsobem, z nedostatku jiné možnosti občanů žijících na Moravě se vyjádřilo tím, že při posledním sčítání lidu se přihlásilo k moravské národnosti, o které já mám pochybnosti, zda vůbec existuje, ale byla to jakási náhražka, která měla vyjádřit existenci určitého etnického a kulturního celku, kterým Morava nepochybně je. Je myslím poučné, projít si zde přilehlé sály a podívat se na ty mapy visící v různých místnostech, které zobrazují také historii regionálního uspořádání našich států – územního členění uvnitř Čech, uvnitř Moravy. Pozoruhodné je, že až do r. 1949 – do prvního ledna 1949 – nikoho ani nenapadlo dotknout se této hranice, o které si i já uvědomuji, že v dnešní době její význam je daleko, daleko menší než byl v minulosti nepochybně – a asi by nebylo praktické lpět na této hranici. Ale když vezmeme novodobou historii našeho státu – mám na mysli historii Československa a České republiky – zvážíme, jaké byly pokusy o územní – úspěšné nebo neúspěšné – uspořádání území našeho státu, pak vidíme, že první pokus byl dán zákonem z r. 1920, jehož číslo – omlouvám se – zde nemám. Tento zákon vytvořil tzv. župy. Mělo jich být – světe div se – na území Čech, Moravy a Slezska 14. Tedy 13 + 1. Čili úplně stejný počet jako to, co nyní máme ve své předloze, jenom jejich území byla poněkud vymezena jinak – totiž územím okresů, které tehdy existovaly a byly převzaty z Rakousko-Uherska. Také hlavní města byla poněkud jinak, a to zřejmě z toho důvodu, aby neležela v oblasti souvisle osídlené německým obyvatelstvem. Například to, co se dneska zhruba shoduje s navrhovaným libereckým krajem, mělo mít sídlo v České Lípě. To, co je kraj ústecký nebo ústecko-chomutovský, měl mít sídlo v Lounech atp. Na Moravě jedinou změnou nebo výjimkou nebo odlišností bylo to, že Zlín tehdy ještě byl malým městečkem až vesnicí a sídlo tamního kraje mělo být v Uherském Hradišti. Podíváme-li se blíže na tento zákon – a to vám, dámy a pánové, velmi vřele doporučuji, všichni máme notebooky od Senátu, a když se podíváte do ASPI a najdete tam tento zákon, tak zjistíme velmi důležitou věc. Že už tento zákon, kromě toho, že vymezil území těchto samosprávných celků, vymezil také kompetence těchto samosprávných celků, a to dosti zřetelně. Vymezil oblasti, o kterých bude rozhodovat župní zastupitelstvo. Vymezil hranice mezi státní správou a samosprávou. Zákonodárce zřejmě tehdy ani nenapadlo, že by mohl vytvořit jakési prázdné celky, jenom prostě zeměpisné cvičení na mapě, kde si někdo bude zkoušet nakreslit nějaké hranice.
Tento zákon ovšem se poměrně brzy dočkal novelizace. K té novelizaci došlo v r. 1927 a od začátku r. 1928 byly utvořeny nové územní samosprávné celky, tentokrát jenom daleko menší počet na území našeho dnešního státu – to byly pouze země Česká a Moravskoslezská. Opět se nikdo nedotkl hranice, která probíhá tak blízko Jihlavy. Zajímavé je, že tato změna nebyla provedena novým zákonem, ale novelizací starého a to mělo podle mého názoru zejména jeden důležitý důvod, že totiž nebylo potřeba v podstatě měnit vymezení kompetencí těchto územních celků – až na několik detailů zůstalo stejné. To, že k té změně došlo, znamená jednu věc, a to je důležité si dnes také uvědomit, že oněch 14 žup na území naší dnešní ČR se ukázalo být jako uspořádání nefunkční, vlastně nikdy pořádně nezačalo fungovat. Pokusy oživit toto mrtvé dítě se nepodařily, a proto bylo ve stejné košilce porozeno dítě nové – robustnější, statnější, zdatnější, které se mělo čile k životu, jak všichni víme. A když už jsme u tohoto historického exkursu, pak je třeba říci ještě jednu věc – to už je spíš jako zajímavost, že tento zákon platil až do konce r. 1948, ovšem předtím, po roce 1945, byla provedena jeho důkladná novelizace, spočívající v podstatném škrtání – totiž, že všechny možné samosprávné působnosti byly z tohoto zákona škrtnuty ještě před r. 1948. To říkám těm, kteří žijí v iluzi, že mezi r. 1945 a r. 1948 jsme měli nějak příliš demokratické poměry a samosprávné. Nebylo tomu tak. Ale až do konce r. 1948 jsme měli zemské uspořádání. Od r. 1949 platí to, čemu se říká – řekněme pracovně – tzv. gottwaldovský kraj, kdy opět – světe, div se, Senáte, div se – jejich hlavní města leží přesně tam, kde leží hlavní města navrhovaných krajů do předloženého nám zákona. Jak se osvědčil v totalitním režimu, který měl možnost všechno nařizovat shora a také to činil, jak se tento systém správy – spíše skutečné státní správy než samosprávy, protože samosprávné funkce byly pohříchu jen formální, i když existovaly krajské národní výbory atd. – jak se osvědčil?
Osvědčil se tak málo i za těchto totalitních podmínek, že za pouhých 11 let – a to při byrokratickém a pomalém fungování komunistických úřadů to trvalo 11 let, jinak by to asi bylo dřív – bylo nutno tento systém opět změnit. Čili opět to, co tady dneska je – ta struktura, kterou dneska v podstatě máme přijmout – se neosvědčila. Znovu upozorňuji na to, že tato struktura je velmi podobná župní struktuře z r. 1920 až na průběh hranic mezi okresy a těmito župami atd. V podstatě to odpovídá tomu župnímu uspořádání, tomu Gottwaldovu uspořádání. Neosvědčilo se, byly zřízeny větší kraje, které – musím říci – v tomto případě poněkud lépe respektovaly zemskou hranici mezi Čechami a Moravou, což neříkám, že je ta nejdůležitější věc, kterou musíme učinit, respektovat tuto hranici, ale má to také svůj význam. Myslím, že ctít tradice je, alespoň pro mne, dost důležité a asi my v Senátě bychom jim měli věnovat větší pozornost než kolegové v Poslanecké sněmovně.

[Panu senátorovi vadilo, že poslanecký návrh nerespektoval historický vývoj „našich zemí“, ale jaksi už mu nevadilo, že v onom historickém vývoji vznikla a při životě se udržovala Morava jakožto politický celek tu více, tu méně závislý na Čechách, ne však s nimi sloučený. Ve srovnání s tím je historický vývoj krajů uvnitř Moravy nedůležitý a není to záležitost, kterou by měl řešit český parlament.
„Všichni víme, že území našeho dnešního státu leží na území tří historických zemí“ – Všimněte si, že se téměř důsledně říká „historické země“: aby se tak zdůraznilo, že jde o záležitost historie, tedy minulosti a tedy něčeho, co bylo a pro přítomnost nemá žádný význam a smysl.
„říkám to proto, že existuje jakási přirozená, byť spíše spojující než rozdělující hranice mezi Čechami a Moravou.“ – To je poněkud nesmyslné; každá hranice rozděluje, spojuje leda neexistence hranice.
„Obyvatelé těchto obou zemí spolu v drtivé většině případů dějin velmi dobře vycházeli“ – Nevím, co tím kdo chce dokazovat. Obyčejní lidé spolu obvykle dobře vycházejí bez ohledu na národnost. To taky rovnou mohl říct, že Češi a Němci spolu v drtivé většině případů dějin velmi dobře vycházeli a byla by to pravda.
„Trochu zběsilým způsobem, z nedostatku jiné možnosti občanů žijících na Moravě se vyjádřilo tím, že při posledním sčítání lidu se přihlásilo k moravské národnosti, o které já mám pochybnosti, zda vůbec existuje, ale byla to jakási náhražka, která měla vyjádřit existenci určitého etnického a kulturního celku, kterým Morava nepochybně je.“ – Já trochu souhlasím, protože značný pokles moravské národnosti při druhém sčítání lidu se částečně dá vysvětlit právě tak. Jinak ovšem zase je typicky české, že pan senátor hovořil teoreticky o tom, že Morava je etnický a kulturní celek, ale v praxi tomu dát náplň odpovídajícím návrhem nehodlal.]

Senátor Václav Jehlička:
Myslím si, že tyto argumenty do Senátu nepatří, stejně jako sem nepatří hra s těmi gottwaldovskými kraji. Když někdo řekne, že budeme přijímat to, co bylo přijato za Gottwalda, já říkám, že jsou to lidé, kteří Gottwalda příliš přeceňují. Myslím si, že za 9 měsíců své vlády, kdy byl opojen mocí a ještě něčím jiným, obklopen lidmi, o kterých nebudu hovořit, nemohl něco takového vymyslet, to již bylo vymyšleno dřív a ze setrvačnosti to bylo přijato. Ale pak také mohou říci, že máme novotnovské kraje, které byly ještě daleko větším paskvilem. Věřím, že horní komora českého Parlamentu podpoří návrh, který nám dnes leží na stole.
[Argumenty o staleté existenci Moravy do českého parlamentu nepatřily (a nepatří) – taková byla a je praxe a jednou to taky někdo konečně řekl nahlas.]

Senátor Jaroslav Horák:
Zdá se tedy, že nad dnes přednesenými ušlechtilými, ale s občany nekonzultovanými pohnutkami ke vzniku zákona tak, jak je upraven a zní, je tu jakési sobectví měst budoucích vyšších územněsprávních celků nebo politických stran.e shodla na tom, že je nezbytné – a užívám tehdejší dobové terminologie – veřejnou správu zlidovět, veřejnou správu přiblížit lidu. Byla to obecná shoda, že je třeba zemské zřízení změnit. Prezident Beneš mluvil tehdy o tom, že v první republice existoval ještě vlastně byrokraticko-policejní stát, zděděný z Rakousko-Uherska. To jsou skutečnosti. Čili požadavek na ono zlidovění státní správy, na vytvoření krajů nebyl komunistickým výmyslem, i když Komunistická strana ho tehdy prosazovala. Je jen shoda historických nahodilostí, že se tak stalo po únoru 1948.
Počet krajů, který tehdy vznikl – myslím – odpovídal těm představám a těm koncepcím, které byly i za první republiky, pokud jde o župní zřízení.
[Československý prezident Masaryk je pro dnešní politiky výhodná postava, neboť je možné se na ni odvolávat a díky její pověsti si nikdo nedovolí ho zpochybňovat. Masaryk sice srovnával Československo ke Švýcarsku, ale je poměrně známo, že také zmiňoval nutnost poskytnout Moravě širokou autonomii, s čímž se jakékoli župy nebo kraje rozhodně neslučují. A přiblížení správy lidu (fráze užívaná komunisty i dnešními politiky) nemá nic společného se zachováním Moravy jako celku.]

Z celé debaty, která jak v poslanecké sněmovně tak v senátu českého parlamentu roku 1997 byla, však jasně vysvítá jedna věc, na kterou by se při všech tahanicích o to, zda rozdělit a na co, zapomnělo. Z žádných poslaneckých či senátorských úst totiž nezaznělo, že Morava musí existovat jako samostatná politická jednotka s vlastní správou, protože to tak v dějinách vždy bylo a protože zachování moravanství je závislé právě na tom. Nikdo neřekl „uznáváme, že Moravané jsou jistým svébytným společenstvím a mají tudíž přirozený nárok na to, rozhodovat ve vlastní zemi o vlastních záležitostech“. Takto se nikdo na věc nedíval, všichni jen rozebírali z technického hlediska, jak je vhodné nejlépe rozdělit jedno jediné a nedělitelné Česko, aby to bylo přínosné zase jen pro Česko a nikoho jiného. Ze zmínek o moravistech se dá s cekem slušnou pravděpodobností odhadnout, že požadavek na autonomii Moravy byl v českém parlamentu považován za uhozené nápady jakýchsi prapodivných individuí, které zaplaťpánbůh už v parlamentu nejsou (myšleno v r. 1997). Je tedy otázka, zda je reálné očekávat, že český parlament vůbec kdy bude svolný o otázce samosprávy Moravy uvažovat. Případ „moravistických“ stran ukazuje, že téma samosprávy Moravy od r. 1990 nastolili pouze lidé z Moravy, i kdyby se však v budoucnu stalo nemožné a všichni poslanci zvolení z Moravy by byli pro obnovení historického postavení Moravy, vzhledem ke svému počtu by stejně byli přehlasování poslanci z Čech, kteří myšlenku autonomie Moravy posuzují jako absurdní.

Téma rozdělení státu na autonomní celky nás však přivádí k tomu, čím se na Moravě asi nikdo zatím příliš nezabýval (strana Moravané má v politickém programu jen velice stručný nástin, kromě toho se tím zabývají někteří lidé v Moravské národní obci, zatím však nic z toho nezveřejnili), totiž vnitřním uspořádáním Moravy. Ať už by Morava měla v budoucnu postavení federální země v soustátí s Čechami nebo by byla na Čechách zcela nezávislá, v obou případech by bylo nutné se tím zabývat; a je vhodné s tím začít už teď, tím spíš, že zejména otázky územní samosprávy nutně musí být už v ústavě a ta musí být připravena dopředu.
Ačkoli nemůžu předjímat vše a taky pro vše nemám dost odborných informací, přece jen některé věci by se měly respektovat: Tak je za prvé vhodné si uvědomit, že je něco jiného státní správa a něco jiného samospráva a obě složky veřejné správy by měly být odděleny. To znamená, že stát by si své pravomoci, které by mu byly svěřeny ústavou, spravoval v určitých jím stanovených územních obvodech, pravděpodobně v okresech a vyšších celcích zahrnujících jisté množství okresů. Samospráva by byla vykonávána jednak v obcích, jednak ve větších územních celcích, protože ne vše dokážou obstarat obce samy. Zatím není důležité ani tak určovat počet a územní rozsah jak správních tak samosprávných celků, ale už nyní bychom mohli uvažovat o tom, co vše by na Moravě měl zajišťovat stát a co by naopak mohlo být svěřeno jednotlivým stupňům samosprávy (což je logičtější postup než jaký zvolil parlament ČR, který nejdříve vytvořil vyšší samosprávné celky a teprve po několika letech stanovil jejich pravomoci). Přitom je samozřejmé, že z množiny všech úkolů a pravomocí veřejné správy by ty, které by byly svěřeny samosprávám, už nevykonával stát, a naopak ty, které by byly svěřeny státu, by už nevykonávaly samosprávy. Tak by nemělo docházet k tomu, že stát bude ukoly, které patří jemu, pověřovat samosprávy, jak se to nyní děje v ČR, neboť to vlastně ukazuje, že je vhodnější, aby takové úkoly byly svěřeny spíš samosprávám. Také je nutné promyslet finanční nezávislost samospráv na státu, aby se nestávala jako opět dnes v ČR, že samosprávy budou odkázány v tomto ohledu na milost státu.

Advertisements

5 thoughts on “Z jednání o vzniku krajů roku 1997

  1. Budoucí vnitřní uspořádání MoravyKdysi jsem navrhoval rozdělení Moravy na kraje podle folklóru – a v místech „bez folklóru“, tedy v původních německých oblastech, uplatnit přirozenou spádovost obcí. Taktéž bych respektovat na úrovni okresů Moravsko-Slezskou hranici. Slezsko bych ale již nenazýval Slezskem (protože drtivá většina leží v Polsku), nýbrž Opavskem nebo Holasickem. Toto „Opavsko“ či „Holasicko“ by bylo (až na některé výjímky, které jsem zatím nepromyslel) na stejné úrovni s moravskými kraji, ale s tím rozdílem, že bude mít v názvu „země“ a ne „kraj“.Respektoval bych Slezskou identitu lidí, kteří ji považují za svou národnost. Ve Slezsku (v Polsku) žijí Slezané – na tom není nic divného. Na „Opavsku či Holasicku“ – pokud zde slezskou identitu lidé přijmou, budou žít taktéž Slezané = jako když Češi žijí v Bohemii 🙂 Slezská národnost bude pouze jedna. Né tedy dvě, jakože jedni jsou ze „Slezska“ a druzí ze “
    Šlonzka“, podobně jako „Češi z Čech“ a druzí „Češi z celé České republiky“. V Čechách žijí Češi, na Moravě Moravané, ve Šlonzku Šlonzáci. Bude tedy záležet na obyvatelích severní Moravy a Opavsko-Těšínska, jakou národnost přijmou, jestli moravskou nebo Slezskou.Každý moravský kraj by mohl mít po vzoru „těch dnešních“ svůj erb, vlajku i hlavní město. Např. Horácko: hl. město Jihlava, erb brambory 🙂 Vlastně by tak přetrval kýmsi vymodlený jihlavský kraj Vysočina, ale byl by 100% moravský. Nevím ale, jak by dopadl Zlín jako hl. město Valašska. Když už si někdo nahoře vymodlil Zlínský kraj, těžko ho někdo zruší. Erb Valašska? Trnky, klobúky s valaškami:-) Každopádně bych ujednotil Slovácko, které je dnes rozděleno mezi 2 kraje. V každé publikaci o Slovácku vidím červenou mapku rozeklanou krajskou čárou:-( Erb: vinná réva 🙂 Taktéž bych obnovil okres Uherský Brod! Nejen že za 1. republiky byl jedním z největších, ale mám k němu i citový vztah. Dnes bych ho zredukoval
    jen na území Slovácka. Obdobně okresy i v jiných částech Moravy, které zanikly v roce 1949 nebo v 60. letech (nevím) a byly nahrazeny většími okresy, které přetrvaly dodnes.A tak dále, a tak dále…Anebo naopak rozdělit Moravu na 2-3 části. 1. Jihomoravský kraj (Hřebečsko, Drahany, Horácko, Podhorácko, Podyjí, Brněnsko a Slovácko)Severomoravský kraj (Šumpersko, Malá Haná, Haná, Záhoří, Podřevnicko, Valašsko) 2.Jihomoravský + Severomoravský + respektování Slezska

  2. Správní rozdělení Moravy podle národopisných oblastí by se mi také líbilo.“Né tedy dvě, jakože jedni jsou ze „Slezska“ a druzí ze „Šlonzka“, podobně jako „Češi z Čech“ a druzí „Češi z celé České republiky“. V Čechách žijí Češi, na Moravě Moravané, ve Šlonzku Šlonzáci.“Slova „Čech“, „český“ mají jak širší, tak užší význam, ani jeden nelze zatracovat. Jazyk se neřídí podle toho, co bylo správné v 18. století, ale podle toho, co se běžně používá dnes.

  3. Hezky jste to napsal Kenny.Kenny, máte opravdu milé představy o uspořádání věcí Moravy. At se uskuteční dle Vašich přání. Já tento blog a Internet vůbec na pár týdnů opustím, mám totiž sama pocit, že to přeháním. Chci se věnovat více mým přátelům. Na americkém blogu jsem se rozloučila před časem a od té doby se tam nic neděje. Snad se zde vyvine nová diskuzní společnost a ta která zde je, at vydrží. Jsem už dnes zvědavá, co zde najdu.Mějte se všichni hezky.

  4. Pingback: Vysočina už není součást Moravy? A Svitavy? | O Moravě pro Moravany

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s