Utváření národů u západních Slovanů v raném středověku

3. kapitola – Počátky západoslovanských národů

V článku Moravský národ včera a dnes jsem psal některé věci o historickém vývoji národů a samotných Moravanů ve středověku. Byly to mé poznatky z četby odborné literatury, nyní dávám příležitost se seznámit s jedním dílem z ní, konkrétně knihou o vývoji národního vědomí u západních Slovanů ve středověku (František Graus: Die Nationenbildung der Westslawen im Mittelalter. Sigmaringen 1980). Níže uvedený text je můj překlad třetí kapitoly, kde se hovoří (spolu s teoretickou všeobecnou pasáží) o počátcích vývoje národního vědomí u Moravanů. Někdy v budoucnu přeložím ještě kapitolu 4., kde se píše o národním vědomí ve vrcholném středověku (poznámka: najdete ji zde). Možná přeložím někdy též kapitolu 2., která pojednává o problematice středověkých národů ve střední Evropě obecně.
Vynechal jsem téměř veškeré poznámky pod čarou, protože stejně většinou jde o odkazy na prameny a odbornou literaturu, ponechal jsem jen některé a i ty jsem často zkrátil. Jsou uvedeny na konci článku.

3. kapitola – Počátky západoslovanských národů

Diskuse o obratu mezi raným a vrcholným středověkem, případně uvnitř vrcholného středověku samého, prodělávají v novější odborné literatuře rozmach a konec této diskuse se ještě nedá předvídat. Pro střední Evropu se zdá být význam 10. století tak jasný a jednoznačný, že se ve všech novějších výkladech tato doba objevuje jako předěl (přičemž pro Moravu je nově tendence rozhodující předěl umístit již do 9. století). V protikladu ke starším názorům o domnělé demokratičnosti Slovanů (dokonce ještě v raném středověku) se v novější literatuře setrvale zdůrazňuje význam vůdcovské vrstvy a státu a ve vzniku jednotlivých států se spatřuje asi rozhodující obrat dějin.
Problematika vzniku středověkých národů vyžaduje zabývat se otázkou, zda se na tomto území také může pohlížet na vznik stabilních panství jako na předěl. Teze o rozhodujícím významu vytvoření státu pro vznik národa je v literatuře 19. a 20. století široce rozšířena, pro raný středověk převládá představa, že staré „kmeny“ byly novými státními útvary „stmeleny“ do větších jednotek, které představovaly počátek moderních národů. Toto evoluční schéma se prosadilo také v líčení starších dějin západoslovanských etnik, kde se také nejprve konstatoval vznik států s určitým politováním; postupně však byly počátky samostatných států a národů popisovány stále jednoznačněji v pozitivním hodnocení. V souladu s obecnými základními tendencemi novějšího dějepisectví je tendence přiznat „etatizaci“ u západních Slovanů klíčové postavení v dějinném procesu.
Ačkoli se středověké dějiny Polska a Čech zdají zprvu plně potvrzovat tezi o základním významu utváření státu, je přesto sotva možné klást na stejnou úroveň vznik státu a vznik národa. Před tím varují již osudy Moravanů, kteří sice vytvořili vlastní říši, také se do určité míry stali středověkým národem, ale později plně vplynuli do českého národa.[1] Obodrité, ačkoli vytvořili „říši“, se nikdy nestali národem a Slováci, kteří až do 20. století neměli vlastní stát, se v 19. století plně ustavili jako národ. Výklad vzniku národů z osudů států ztroskotává očividně na příkladu středověké Říše, která se v žádné době ve svém rozsahu neshodovala s územím osídleným německým etnikem. Není tedy a priori možné klást vedle sebe vznik národa a vývoj státu a při rozboru utváření vědomí o sobě je důležité – nakolik to pramenná základna dovoluje – prozkoumat různá silová pole, v nichž se tyto procesy odehrávaly. Přitom se ukazuje jako nezbytné místy se něčím zabývat šířeji, neboť přímé
odpovědi se z pramenů dají jen zřídka vyvodit; je však přirozeně nemožné rozvinout všechny otázky politických, hospodářských a sociálních dějin nebo se věnovat sporným problémům.
Když se rozhlédneme po výchozích bodech pro utváření vědomí o sobě, pak nejprve přichází v potaz dynastické vědomí, jak bylo vyjádřeno především v pověstech, podání, které bylo pojednáno v předchozí kapitole. Bylo ovšem v předstihu konstatováno, že se toto dynastické vědomí z hlediska vývoje národního vědomí brzy ukázalo jako „slepý motiv“: nikde ve střední Evropě nehrálo takovou roli jako asi ve středověké Francii. Ale nejen vládci a jejich dvůr byli nositeli obsáhlejšího vlastního vědomí. Velmi brzy vystoupila do popředí vedle vládců horní vrstva, která tápavě hledala podoby vlastní, odpovídající podoby organizace, šlechta, jejíž role v západoslovanských státech měla být stále významnější. Příslušníci této vrstvy vytvořili nový my-pocit, případně my-vědomí, spojené s nárokem na vedoucí postavení, který nalezl terminologicky svůj výraz v tom, že se příslušníci horní vrstvy identifikovali se starými kmenovými jmény. Jména „Češi“, „Poláci“, „Moravané“
byla v raném středověku nejen označení pro určitý lid, ale kromě toho – a zároveň – také označení politického zastoupení tohoto lidu, příslušníků horní vrstvy, později šlechty. Síla a důraznost sebevědomí byla podmíněna v neposlední řadě zřetelností vývoje vědomí sousedů, se kterými se ten který lid setkával. Není náhoda, že první svědectví informují o střetech, které kárají „zpupnost“ protivníků.
Rozhodující význam pro další průběh měla teritorializace vědomí, vzrůstající personifikace zeměpisných pojmů, jejich přitiskování k zemím. Přitom bylo dynasticko-kmenové myšlení pozvolna doplněno územním hlediskem, částečně dokonce zatlačeno; stále více nabývala na významu pro utváření vědomí příslušnost k nějakému území (ne ke kmeni) a na následujících stranách budu mít ještě příležitost ukázat na důležitost a na rozdílné podoby tohoto průběhu u etnik západoslovanského jazykového prostoru.
V 9. století se vynořili poprvé noví „mluvčí“ vědomí u západních Slovanů – ke slovu se přihlásili duchovní, první historicky vůbec uchopitelní mluvčí vědomí. Misijní působení, jehož osud byl v různých částech území osídleného západními Slovany různý, se proto rovněž musí při zkoumání zohlednit. Konečně má také pro vznik vědomí a zvlášť pro jeho sílu a výraznost význam, jak byly vyjádřeny v dějinných koncepcích kronikářů, a také na tomto poli uvidíme, jak rozdílný byl vývoj jednotlivých zemí.
Analýza podmínek utváření národa nemůže proto vycházet z obecného vývojového schématu nebo z procesu vzniku státu a jejich domnělých průvodních zjevů a následků, nýbrž se musí podniknout od rozboru jednotlivých území s jejich částečně hodně rozdílnými hledisky. Začnu s rozborem onoho území, o jehož osudech jsme informováni přinejmenším zlomkovitě již v 9. století, staré Moravě.

Stará Morava a Morava od 10. do 12. století

Staromoravská říše, dnes v literatuře většinou označovaná jako Velkomoravská[2], na sebe obrátila především díky pozoruhodným objevům ve druhé polovině našeho století pozornost nejen odborníků, ale i široké veřejnosti. Ačkoli je pramenná základna poměrně skromná, písemné prameny umožňují rozpoznat přinejmenším hlavní etapy vývoje, přesto je obraz v mnohém ohledu nejistý a neurčitý; ani rozsah říše z doby největšího rozmachu není možné určit přesně.
Mnohem skromnější pozornost než dějiny staré Moravy v 9. století získával průběh moravských dějin v následujících stoletích středověku a peripetie moravského „národního vývoje“ nebyly dosud systematicky prozkoumány. Není to náhoda, nýbrž důsledek národnostních bojů v 19. století, v nichž se nevytvořil žádný samostatný „moravský národ“. Česky hovořící obyvatelstvo Čech a Moravy se ustavilo společně jako moderní český národ a bylo tedy nasnadě toto společenství zpětně promítnout do starších dob. Od samého počátku hrálo nyní klíčovou roli vnímání dějin českého národa (lidu).[3] Také toto promítnutí moderní jednoty do „počátků“ národního obrazu dějin není žádné specifikum českých dějin. Celá historiografie 19. století vyšla, zcela přirozeně a samozřejmě, z moderních národů jako klíčových kategorií, které byly interpretovány až do nejzazší minulosti. Jinou cestou se naopak dali mnozí němečtí historici, kteří ostentativně zdůrazňovali středověkou „samostatnost&#
8220; Moravy a její bezprostřední „přináležitost k Říši“.
Když však sáhneme zpět po pramenech, ty skýtají poměry mnohem komplikovanější a údaje se nedají začlenit ani do schématu jednotného českého národního vývoje ani zcela autonomní Moravy.
Staromoravská říše se objevuje v 9. století nejprve ve východofranských pramenech; z druhé poloviny téhož století jsou dochovány nejstarší domácí (staroslovanské) prameny, obzvlášť Vita Constantini a Vita Methodii. Nové archeologické vykopávky dosvědčují vysokou hmotnou kulturu a existenci relativně velkých aglomerací, takže je nasnadě domněnka, že tato říše musela mít v nějaké podobě předchůdce. Tato domněnka může být podpořena archeologickými nálezy; bohužel však není o povaze těchto „předchůdců“ staromoravské říše nic známo. Nápadné je, že – v protikladu k Čechám a Polsku – na Moravě v 9. století téměř vymizely staré kmeny. S výjimkou Holasiců (Golasici), které zmiňuje Geograf Bavorský a kteří jsou snad umístitelní na Moravu, není na území staré Moravy znám ani jediný kmen, i když možné archeologické indicie mohou svědčit pro existenci starých kmenových území. Centralizace zde musela započít dříve než v sousedních zemích a knížectví nitranské by už mělo být považováno za &#
8222;administrativně“ vyčleněné území, podobné pozdějším moravským dílčím (údělným) knížectvím.
Deváté století bylo obdobím expanze staré Moravy, expanze, jejíž dějiny zde nemají být představeny. Vnitřní konsolidace vyvrcholila pokusem o vytvoření vlastní církevní provincie, zprvu pod vedením arcibiskupa Metoděje. Již v této rané době se měl jako pole napětí vyjevit antagonizmus k Východofranské říši: Politické dějiny staré Moravy jsou dalekosáhle dějiny válečných střetnutí se svým západním sousedem.
O možných vztazích staré Moravy k pozdějšímu Polsku existuje jen jedna jediná zpráva v Životě Metodějově, z níž se nedá mnoho vyčíst. Tím zajímavější jsou moravsko-české vztahy v 9. století, které nechtějí zapadnout do tradičního obrazu jednoty, kterou vyznačilo české dějepisectví. Čechy se vyvíjely zprvu samostatně a teprve za vlády Svatopluka I. (870-894) připadly pod moravskou nadvládu, nadvládu, která trvala jen krátce a zjevně byla pociťována jako cizí vláda. Příznačné je, že staroslovanské prameny, které s velkou (nebo také nepatrnou) pravděpodobností vznikly na Moravě, nezmiňují sousední Čechy ani slovem. Čechy nesměly být – viděno z Moravy – vůbec důležité a pocity Čechů vůči Moravanům nebyly vůbec přátelské. Každopádně informuje dolnoaltašské pokračování Fuldských análů k roku 897, že se tehdy objevila knížata Čechů u císaře Arnulfa, od nějž požadovala pomoc proti Moravanům, protože jimi byli často silně utlačováni. Logicky se účastnili Češi výpravy Bavorů proti Moravanům v roce 900.
Ačkoli se vztahy mezi Čechami a Moravou nedají zrovna označit za srdečné a o jednotě může být řeč nanejvýš ve smyslu dočasné politické dominance Moravy, bylo vyzařování materiální kultury staré Moravy do Čech opravdu intenzivní; politické centrum je třeba v 9. století na rozdíl od následující doby jednoznačně třeba hledat na Moravě. Při všech úvahách o vztazích Čech a Moravy nesmí být zapomenuta skutečnost, že až do 13. století pohraniční území mezi oběma zeměmi, Českomoravská vrchovina, nebylo sídelně využito a tvořilo přirozenou, ne bez obtíží překonatelnou hranici.
Staromoravská říše byla na počátku 10. století zničena Maďary, přičemž se – zejména na základě zprávy Reginovy[4] – myslelo většinou na úplné zničení centrálního území, které nemělo přirozenou ochranu pohraničních hvozdů jako sousední Čechy. Nové archeologické vykopávky představou čisté desky (tabula rasa) po maďarském vpádu otřásly; chronologie staromoravských nálezů je však dosud namnoze nejasná a konvenční, takže se bude muset před konečným úsudkem počkat na další vykopávky.
Dějiny Moravy v 10. století zůstávají vinou pramenů v temnotách; pouze existence moravského biskupa v 10. století je jistá. Navzdory mnohokrát předloženým domněnkám a hypotézám zůstávají moravské dějiny v 10. století zcela neznámé a teprve ve století 11., dobytím Moravy pražskými vévody, vstupujeme znovu na trochu jistější půdu.
V souvislosti s otázkou utváření vědomí o sobě na staré Moravě se může odkázat na diskusi československých historiků v padesátých letech, kteří se pokoušeli prokázat pro staromoravskou dobu skutečně vyhraněné národní vědomí. (Někteří slovenští historici se dokonce pokoušeli nárokovat starou Moravu pro slovenské etnikum.) Tato diskuse však byla zčásti vedena tak emocionálně, jak to u národnostních otázek bývá běžné; není proto možné jednoduše odkázat na výsledky těchto debat, ale je třeba samostatně přiblížit údaje pramenů.
Že jádro staré Moravy bylo osídleno „slovansky“, sotva podléhá sporu; pro cizí pozorovatele byli jeho obyvatelé Slované případně moravští Slované nebo jednoduše Moravané; od poloviny 9. století je doloženo též označení gens Moravorum. Viděno „zvenku“ byli obyvatelé říše Slované případně Moravané; nějaký zvláštní rys jim, kromě jména samého – pokud vím – nebyl připsán, nanejvýš byli ve východofranských pramenech označeni jako „nevěrní“, což je charakteristika, která byla i později občas užívána pro Slovany a jakožto obecný cizinecký stereotyp nevypovídá nic bližšího. (Charakteristika nevěrnosti se objevuje například už v římských pramenech při líčení Germánů.)
Jako možné krystalizační jádro utváření vědomí o sobě se objevuje i na Moravě dynastické nástupnictví, o jehož významu obecně již byla řeč v předchozí kapitole; byly bezpochyby nutné i na staré Moravě. V pramenech však nenalezneme ani nejmenší doklad, že existovala moravská dynastická tradice; v dokladech o dalším životě vzpomínek na Svatopluka Moravského je české zabarvení zjevné. Zvláštní postavení zaujal na staré Moravě „umělý jazyk“ pro liturgii a literaturu, staroslovanština, spisovný jazyk, který se měl v pozdějších dobách v širokém rozsahu slovanského jazykového území stát liturgickým a literárním jazykem. Skutečně se dá ve staroslovanských památkách dokázat jistá jazyková hrdost; problematické však zůstává přiřazení mnohých spisů na starou Moravu a jejich závislost na byzantských předlohách se zdá pravděpodobná.[5] Pro další vývoj Moravy zůstala staroslovanština bez významu; v církevní praxi není na moravském území dokazatelná žádná kontinuita. Nakolik byla vůbec u
západních Slovanů kontinuita slovanské liturgie, nebyla s určitostí na Moravě.[6]
Rozpory existovaly v 9. století bezpochyby jak vůči východofranským vládcům, tak také vůči bavorskému episkopátu (které vyvrcholily zajetím Metoděje bavorskými biskupy a vedly k vyostření diskuse o staroslovanštině jako jazyku liturgie). Z protestního dopisu bavorských biskupů papeži v roce 900 proti moravskému arcibiskupství můžeme ještě nejspíš vyslechnout určitý „nacionální“ tón; tento dopis však neuvádí nic pro utváření vědomí o sobě u Moravanů samých – je svědectvím pro to, jak bavorský episkopát posuzoval spory.
Doklad pro určité vědomí osobitosti je označení Moravanů, zvlášť vlastní slovanské označení Moravljane, které však asi bylo omezeno na příslušníky horní vrstvy. O „sebeoznačení“ v dopise moravského vládce Rostislava jako Slověni již byla řeč a už jsem rovněž poukázal na to, jak skromná je vypovídací hodnota tohoto stále znovu uváděného údaje; v jiných staroslovanských pramenech přichází spíš ke slovu jakási distancovanost k Moravě jako k my-vědomí. Naproti tomu se objevuje v takzvané Služba Mefodiju ojedinělý obrat „velký občan moravské země“,[7] obrat který již může svědčit pro teritorializaci vědomí, pro určité „zemské vědomí“.
Ačkoli se vzhledem k trvalým bojům s východofranskou říší pravděpodobně vytvořilo vědomí o sobě, dá se pro následující dobu sotva počítat s jeho dalším nepřetržitým životem. Udrželo se jméno země; v církevní tradici žil dále v pozdějších stoletích titul „moravský biskup“ pro olomouckého biskupa a ještě Kosmas zmiňuje „Privilegium moravské církve“. Hádankou zůstává údaj václavské legendy takzvaného Kristiána, že Moravané byli obráceni již za časů svatého Augustina – tvrzení, které bylo schopno zvednout prestiž moravské církve.
Staromoravská historická tradice se dalším podáním změnila zcela v českou tradici. Vyprávělo se, že král Svatopluk Moravský se dobrovolně vzdal své hodnosti ve prospěch českého vévody, „království“ (regnum) mělo být „přeneseno“ z Moravy do Čech (Translatio regni). Toto vyprávění mělo legitimovat přednostní postavení Čech vůči Moravě a teprve ve 14. století se objevily pokusy nabídnout moravskou verzi těchto událostí.
Na Moravě samotné se nedochovaly žádné stopy nějaké „národní“ tradice ze staromoravských časů a další jakžtakž jistá událost z dějin Moravy po zničení staromoravské říše Maďary je dobytí Moravy českým vévodou Oldřichem asi v roce 1017. Morava byla nejprve jednoduše dobyta, ale od samého počátku shledáváme ve správě Moravy určité zvláštnosti, které byly do budoucna předpokladem dalšího zvláštního vývoje této země. Jako nejzávažnější opatření mělo působit rozdělení země mezi syny (případně bratry) pražského vévody, vznik dílčích knížectví (v české historické literatuře úděly), které sloužily jako apanáže pro příslušníky dynastie českých Přemyslovců. Zdá se, že tento vývoj také pozdržel a spoluutvářel rovněž vytvoření moravské šlechty – ale tato otázka není dosud prozkoumána.
K tomu se přidávalo zvláštní postavení olomouckého biskupa, který byl většinou úzce navázán na českého vévodu. Závislost na Čechách byla na poli kultu zjevně zdůrazněna tím, že český „státní světec“ – svatý Václav – povýšil na nového patrona olomouckého biskupství. V pramenech byla zdůrazňována nejen striktní závislost Moravy na Čechách, případně na českých vévodech, ale také připomínána jednota obou zemí.
Plně se však tendence pojímat Čechy a Moravu jako jednotu neprosadila. Morava byla celý středověk přesně odlišována jako svébytná země a Moravané jako svébytný lid (gens) od Čechů; dokonce jejich jazyk byl zvláštním názvem označován jako „moravský“. Živá také zůstávala, navzdory dočasnému rozdělení země na dílčí knížectví, myšlenka jednoty Moravy.[8] Vedle hlasů, které zdůrazňovaly jednotu obou zemí pod vládou pražských Přemyslovců, nalezneme v pramenech zřetelné důkazy toho, že byla důrazně vyzdvihována svébytnost Moravy. Snahy o „ústavní“ samostatnost Moravy vyvrcholily v roce 1182, když Konrád Ota obdržel od císaře Fridricha I. Moravu jako říšské léno, událost, jejíž význam je stále znovu, podle postoje historiků, buď zdůrazňován nebo bagatelizován. Morava se stala – a zůstala až do r. 1918 – „markrabstvím“, aniž by se však podařilo záměrné odtržení Moravy od Čech.[9] Také v následující době se měly stále znovu opakovat pokusy změnit právní
postavení Moravy, snahy, se kterými se ještě v dalším zkoumání setkáme.
Ve shodě se zvláštní středovou polohou Moravy mezi dobytým územím s postavením určité samostatnosti a tendencemi k rozmělnění dobyvatelů a dobytých do jakési nové jednoty musely přirozeně také zaznívat hlasy, které svědčily pro určité moravské vlastní vědomí. Snad se dají v tomto smyslu vyložit již události roku 1055, pokus organizované opozice moravské horní vrstvy proti pražskému vévodovi Spytihněvovi II. Politický aspekt událostí je však převládající a teprve ve 12. století nacházíme v pramenech první stopy svébytného moravského, teritoriálně vyhraněného sebevědomí.[10]
Toto sebevědomí je ve srovnání s českými a polskými svědectvími, jak se s nimi seznámíme v následujících oddílech, mimořádně chabé; doklady se přesto nemohou mlčky přehlédnout. Když nadhodíme otázku, kdo byli nositelé tohoto moravského sebevědomí, pak umožní pramenná základna nanejvýš formulaci domněnek: mohla to být jednotlivá přemyslovská dílčí (údělná) knížata – ale sotva ta nejmocnější a nejvíc vynikající, která se stále znovu snažila využít svého dílčího knížectví jako odrazového můstku k českému trůnu. Malá dílčí knížata mohla mít sotva obzvláštní vlastní zájem na představě samostatné Moravy. Jako nositel rovněž sotva připadal do úvahy olomoucký biskup, který musel mít zájem na ochraně pražského vévody proti svým nejbližším sousedům.
Tak byly asi nositeli vědomí ty skupiny, na které bezprostředně ukazují prameny: části moravské šlechty[11] a především mniši moravských klášterů. V konečném důsledku však zůstalo, abych ještě znovu zdůraznil, toto vědomí relativně slabé a jen málo vyhraněné. Utváření vlastního vědomí je na Moravě v 11. a 12. století přesně tak neucelené jako politické postavení země samé s jejím kolísáním mezi svébytností a zahlazením všech rozdílů vůči Čechám. Toto jedinečné zvláštní postavení, které na jedné straně důsledně vedlo Moravu a Moravany dál jako samostatné pojmy, na druhé straně nechalo ztrácet hranice politické a vlastního vědomí vůči Čechám v neurčitosti, podmínilo další vývoj Moravy. Tomuto „stavu nejistoty“ se není možné přiblížit ani tezí o prapůvodní jednotě Čech a Moravy ani tezí o úplné autonomii Moravy. Udržel se dlouho a Morava získala v západoslovanském prostoru zvláštní postavení.
Rozdílné bylo postavení Čech; zde se dospělo relativně brzy k jasnému vymezení vůči sousedům a k vytvoření výrazného vlastního vědomí, které o staletí později odstranilo všechny zbytky nějaké moravské svébytnosti.

Poznámky:

1 – Opačný příklad k Moravanům představují jihoslovanští Slovinci, kteří rovněž pouze v raném středověku – a jen na krátký čas – měli vlastní stát a přesto se ustavili jako moderní národ.
2 – Označení pochází od Konstantina Porfyrogeneta, De administrando imperio 13, a má své obdoby v jiných jménech zemí v témž prameni. Toto označení, týkající se asi nanejvýš území, kterému vládl Svatopluk I., se v novější literatuře prosadilo k označení celé staromoravské říše.
3 – To nabývá programově platnost právě u Františka Palackého, který své základní dílo vydal německy pod tradičním názvem „Dějiny Čech“, českému vydání však dal název: Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě. Zcela samozřejmě pak zformuloval Josef Kalousek, České státní právo, s. 68: „S desátého století tvořila Morava s Čechami jednotu státní i národní“.
4 – Regino z Prümu ke smrti Svatopluka I (894): … cuius regnum filii eius pauco tempore infeliciter tenuerunt, Ungaris omnia usque ad solum depopulantibus. (… jeho království synové jeho krátký čas nešťastně drželi, když Maďaři vše až do základů zpustošili).
5 – To platí zejména pro označení sebe jako „Slovanů“.
6 – Teprve ve 14. století se stali Konstantin-Cyril a Metoděj patroni olomouckého biskupství.
7 – Moravskye zemlę velei graždanin.
8 – Srv. k roku 1060 Letopisy hradišťsko-opatovické: terram Moravicam dividit (zemi moravskou rozdělil). K roku 1082 Kosmas: Konrad diarcha Moravie (Konrád, půlvládce Moravy). K roku 1135 Letopisy hradišťsko-opatovické: Lupoldus dux intronizatus est in Moraviam (Lupold byl intronizován na Moravu). Srv. také k r. 1140: in patria sua, scilicet in Moravia (ve své vlasti, totiž na Moravě). „Ústavně“ byla ostatně tato jednota vždy zachována , jednotlivé části byly označovány jako provincie – srov.. např. listinu Přemysla I. z roku 1213: … in tota Moravia, scilicet in Olomucensi, in Znoimensi, in Brenensi, in Golessicensi provinciis… (… na celé Moravě, totiž v provinciích olomoucké, znojemské, brněnské, holasické…).
9 – Jako na rozhodující obrat v postavení se v českém dějepisectví nahlíží na bitvu u Loděnice (1185).
10 – Obzvlášť důrazně v Letopisech hradišťsko-opatovických, kde je zmíněn k roku 1077 pater patrie, Otto dux Moravie (otec vlasti, Ota, vévoda moravský), zakladatel hradišťského kláštera, k roku 1097 pak jako pater Moravie, dux Otto (otec Moravy, vévoda Ota). K roku 1140 je Morava označena jako vlast, k roku 1145 Jindřich Břetislav jako pius Moravie et Bohemie pater (zbožný otec Moravy a Čech). K roku 1133 se musí, navzdory obsahu zprávy, asi přeložit innata probitas (vrozená řádnost) Moravanů. Chvála by však zde mohla být ironicky míněná nebo jít zpět k přepsání z pravitas (ničemnost). Každopádně se zdá být původní verze v Opatovicích změněna.
11 – Bohužel prakticky nejsou starší dějiny moravské šlechty dosud prozkoumány. Souvislost se staromoravskou dobou je z výše uvedených důvodů nanejvýš nepravděpodobná.

Reklamy

24 thoughts on “Utváření národů u západních Slovanů v raném středověku

  1. Zajímavé.A Češi a Slováci a Poláci tehdy pohlíželi na Moravany jak? Viděli v nich národ, nebo zvláštní odrůdu Čechů?

  2. Fuldské anály k roku 897,údajné nepřátelsví mezi Cechy a Moravany…když, tak šlo o nepřátelsví knížat, která byla „im Amt“. Tak první, na Velké Moravě pokřtěný kníže Cechů, patřil ke svazu velkomoravských panovníků. Slova kronik jsou jedovaté zbraně.Moravané zvláštní odrůda Cechu? Opak je pravdou.

  3. Středověké vnímání Moravanů„A Češi a Slováci a Poláci tehdy pohlíželi na Moravany jak? Viděli v nich národ, nebo zvláštní odrůdu Čechů?“ – To nevím jistě. Myslím, že většinou je považovali za někoho jiného než Čechy, protože pro to svědčí většina pramenů. V určitých kruzích to však mohlo být jinak, nejspíš to však bylo menšinové mínění.

  4. Když jste zrovna u počítače,pane magistře, něm. die Oberschicht, horní , nebo vrchní vrstva. Také se říká vrchnost, ne hornost.Ještě se k Vašemu překladu vrátím.Klíčové věty by měly být exaktně přeloženy.Moravané byli nadnárod, který umožnil vznik prvních slovanských států (národů) Cechu a Polaků, po vzniku těchto států jako národ už chápáni, myslím si, nebyli.Mne by genetický původ Přemyslovců opravdu zajímal.

  5. Oberschicht„pane magistře, něm. die Oberschicht, horní , nebo vrchní vrstva. Také se říká vrchnost, ne hornost.“ – Toto slovo jsem přeložil z hlavy, ale když jsem se teď podíval do slovníku, je tam obojí překlad (horní i vrchní).

  6. Problematika vzniku středověkých národů a překladu textů z němčiny do češtiny.Graus, Nationenbildung, kap.III.s.38Vor der Problematik des Entstehens der mittelalterlichen Nationen her, muß der Frage nachgegangen werden, ob man auf diesem Gebiet die Entstehung der stabilisierten Herrschaftsgebiete als eine Zäsur ansehen kann…jste, pane magistře, přeložil jako:Problematika vzniku středověkých národů vyžaduje zabývat se otázkou, zda se na tomto území také může pohlížet na vznik stabilních panství jako na předěl. das Gebiet- území, nebo také vědecký obor, okruhder Herrscher- panovník, die Herrschaft- v našem případě vláda,Vznik středověkých národů, něm. Das Entstehen der mittelalterlichen Nationen, je vědecký obor;zésurou má být vznik stabilizovaných vládních okruhů (knížectví);stabil-stabilnístabilisiert-stabilizovanýdruhá část věty měla dle mne znít:zda je možné, v tomto oboru (
    historické vědy), vidět ve vzniku stabilizovaných vládních okruhů cézuru (předěl).

  7. Problematika překladu textů, pokračování.Pane Mgr. Svobodo,jsem přesvědčená,že hodně nepřesností překladu historických pramenů pochází právě z neporozumění smyslu textu. Vysvětlit se to dá nejlíp na překladu technických článků. Překladatel musí být technikem, musí rozumět funkci strojů, aby byl ve stavu se správně vyjádřit v řeči jiné. Další příklad k našemu textu z publ. F.Grause:..die Oberschicht, die tastend nach Formen einer eigenen adäquaten Organisationsform suchte., překládáte jako:horní vrstva, která tápavě hledala podoby vlastní, odpovídající podoby organizace,….tasten,něm.hmatat, tastend – hmatajíce; není tápat, nýbrž dotýkat se, hledat, ohmatávat možnosti; čili tato vrchní vrstva netápala, nýbrž věděla co chce a to dostat se k moci, za daných okolností, hledala adekvátní(přiměřený)způsob podílení se na vládě (ze závislosti panovníka na šlechtě).

  8. Změť kmenůPřistěhování Slovanů do českých zemí probíhalo pozvolna a v několika vlnách. Přistěhovalci byli určitě rozličného slovanského původu. Dle mne záleželo na nobilitě, která vtiskla přistěhovalcům určitý řád. Pojmenování je druhotné, byla to zejménja snaha odlišit své území od okolního neznámého světa. Příslušnost k určitému národu se dle mne zejména u Slovanů nenosila. Staroslověnskou řečí se domluvili Slovani jak u Baltu, tak i u Egejského moře.

  9. Problematika překladu textů, pokračování II.,pane Mgr. na s.40, publ. F.Graus, Die Nationenbildung…kap. III.,s.40 je další zajímavá pasáž, s jejíž překladem nejsem zcela srozuměna:Von Entscheidender Bedeutung für den weiteren Verlauf war die Territorialisierung des Bewußtseins, die zunehmende Personifizierung der geografischen Begriffe, ihre Verdichtung zu Ländern.Váš překlad: Rozhodující význam pro další průběh měla teritorializace vědomí,vzrůstající personifikace zeměpisných pojmů,jejich přitiskování k zemím.Ja bych si dovolila druhou část věty přeložit jako:přibývající personifikace geografických pojmů a jejich zbásnění k zemím.Verdichtung = zhuštěníErdichtung = zbásněníJá si myslím, že jde u „Verdichtung“ o chybu tisku. Zbásnění koresponduje s personifikací.O přitisknutí se nejedná v žádném případě.P.S.Dnešní den je césurou pro mne, proto si dovoluju pro svou potřebu zde uvést datum: 20.06.07

  10. opravaPrvní odstavec správně: Von entscheidender Bedeutung (malé „e“)…

  11. Verdichtung„Já si myslím, že jde u „Verdichtung“ o chybu tisku. Zbásnění koresponduje s personifikací.O přitisknutí se nejedná v žádném případě.“ – No, je fakt, že pár tiskových chyb v té knize je (většinou ve slovanských vlastních jménech), ale toto je podle mě správně. Ten Grausův obrat (Verdichtung) je skutečně neobvyklý, takže jsem přemýšlel, jak ho přeložit, ale smysl dle mě dává, to zbásnění se mi tam naopak nelíbí.

  12. Pane magistře,rozumím Vám dobře, že přitisknout se je lepší než básnit? To ano.die Verdichtung = zhuštění, kondensace;přitisknout = andrücken přitisknutí = das AndrückenVlast byla tam, kde někomu vládli, měli poddané. A jméno Morava zní opravdu krásně.

  13. Počátky české státnosti Někteří kritici tvrdí, že Morava vděčí za svoji existenci především Moravskému markrabství a tento celek byl výtvorem Němců. Otázkou markrabství se nyní nebudu zabývat. Ale jestliže přijímáme takový úhel pohledu, pak musíme konstatovat, že i samotné Čechy a český národ jsou tím více německým výtvorem, protože nebýt německého zásahu, tam kde jsou Čechy mohlo být Polsko.Ale od začátku. Jako první historicky doložený český kníže je Přemyslovec Bořivoj. Ale je otázkou čemu vlastně vládl a jaký územní rozsah měli jeho „Čechy“. Sjednocení a vznik Čech (tak jak je známe po dobu následujících deseti staletí) se uskutečnilo až za více než 100 let po smrti Bořivoje. Tím klíčovým okamžikem je rok 995. Na území dnešních Čech existovalo několik nezávislých útvarů. Historická věda se vždy domnívala, že se jednalo o jednotlivé kmeny. Až teprve v poslední době přichází Dušan Třeštík s názorem, že Lučané, Pšované, Litoměřici, Zlíčané,
    Doublebi, Děčané a další byli ve skutečnosti součástí kmene Čechů. Ale tato otázka není pro nás důležitá. Podstatné je to, že Čechy byly sjednoceny až roku 995 a brzy na to málem zanikly.Těsně před sjednocením vládli v Praze Češi Přemyslovci a v Libici Charváti Slavníkovci. Slavníkovci byli rod stejně urozený a významný jako Přemyslovci. Slavníkovci ovládali dnešní východní a jižní Čechy, přibližně polovinu dnešních Čech. 28. září 995 (právě v den svátku svatého Václava) podnikli Přemyslovci zákeřný útok na Libici a Slavníkovce vyvraždili. Přežili Soběslav a biskup Vojtěch, kteří se právě nacházeli mimo Libici. Teď teprve byly Čechy sjednoceny. Avšak brzy na to se měli stát součástí Polska. Roku 999 se ujal vlády Přemyslovec Boleslav III. Ryšavý. Byl to tak špatný panovník, že proti němu roku 1002 vypuklo povstání a musel uprchnout. Nyní nastala chvíle pro Poláka Boleslava Chrabého (syn Měška I. a Přemyslovny Doubravky). Polák dosadil na český knížecí stolec nějakého Vladivoje,
    o němž se toho moc neví, údajně měl být také synem Měška I. a Doubravky, ale předpokládá se, že byl Měškův levoboček. Vladivoj byl alkoholik a špatný panovník. Jeho vládnutí skončilo tak, že se upil k smrti. Ještě za své vlády udělal Vladivoj něco, co jistě Boleslav Chrabrý nepředpokládal – požádal německého krále Jindřicha II. aby mu Čechy udělil jako léno! Po smrti Vladivoje Polák dosadil – Boleslava III. Ryšavého, toho který už jednou zklamal.Polák jistě věděl co dělá, když dosazoval na český knížecí stolec samé špatné panovníky. Patrně si připravoval půdu pro to, aby se jednou mohl stát vládcem Čech osobně. Opět vypuklo povstání a Češi požádali Boleslava Chrabrého o pomoc. V březnu nebo dubnu 1003 přichází do Čech jako osvoboditel. Čechy a Polsko splynuly v jeden celek. Za hlavní město sloučeného státu byla vybrána Praha!Tentokrát zasáhli Němci. Jindřich II. se nemínil smířit s tak silným sousedem. Pod záminkou, že Čechy jsou lénem Německa, žádál aby i Boleslav Chrabrý se stal
    německým vazalem. Přirozeně se Polák tomuto nepodřídil. Vypukla německo-polská válka. Němec Jindřich II. při svém tažení do Čech použil Přemyslovce Jaromíra a Oldřicha. Údajně se české posádky vzdávali Němcům a Jaromírovi bez boje, protože jim starodávní Přemyslovci připadali jako legitimní panovníci. Poslední ze dvou Slavníkovců – Soběslav, který doposud bojoval na polské straně, padl u Prahy, když jeho oddíl kryl ústup Poláků.Novým panovníkem Čech se stal Přemyslovec Jaromír. Čechy sjednocené roku 995 a roku 1003 (jako samostatný stát) téměř zaniklé, byly obnoveny.

  14. MapaNa této mapě je Morava zakreslena jako součást Polska ještě v roce 1025. Jedná se o sporný údaj protože se neví kdy přesně byla Morava otržena od Polska a připojena k Čechám. Bylo někdy v letech 1017-1030. Čechy patřily k Polsku pouze dočasně 1003-1004, pak byly obsazeny Německem. http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Polska_992_-_1025.png

  15. Hranice říše německév roce 1046, dle mapy E. Hlawitschky v publ. H. Schwarzmaier, Von Speyer nach Rom, Thorbecke Verlag 1992,s.16.,končila na hranici Ceského knížectví, přesto, že se stává Ceské knížectví už v roce 1041 prohrou Břetislava I. s Jinřichem III. říšským lénem.Pokračováví hranice něm. říše na sever:hraniční města: Merseburg (biskupství), Magdeburg (arcibiskupství), Ratzeburg (biskupství), Schleswig (biskupství), všechno centra kolonizačního úsilí do země Slovanů.V roce 1044 se stává i Madarsko říšským lénem.

  16. Re: Počátky české státnosti.Slotrone, abychom pochopili o co šlo, bude nezbytně nutné se zabývat dějinami církve.Prof.ThDr.Tomáš Josef kardinál Spidlík, Těžký zrod středověku,in publ. Svatý Vojtěch Cechové a Evropa, Nakl. Lidové noviny 1998 s.183-184Citace.Stejná platnost práva církevního a světskéhoBiskupové se tedy cítili odpovědnými za to, že bude v jejich území vládnout ne zlovůle vladaře, ale právní řád. Ale jaký právní řád? Dnes jsme si dobře vědomi, že existuje právo státní a vedle něho má církev své právo kanonické. Biskupům se ponechává kompetence v právu církevním, ale ve státě jsou rovni ostatním občanům a podřízeni moci světské. Toto rozlišení bylo v době, o které mluvíme těžko myslitelné. Platil takzv. nomokanon, t.j. výtažek z římského práva státního a z kánonů církevních koncilů. Tam byly obsaženy hlavní principy soužití v křestanské společnosti. Byzantští autoři považovali toto slití obojího práva za vítězství humanity. Nazývají
    to tzv. byzantskou symfonií, ve které církev a stát tvoří jednu nedělitelnou společnost. Teoreticky to zní vznešeně, ale prakticky to obsahuje potenciální konflikt, střetnutí při konkrétních siuacích.Kníže a biskup mají zaujmout stanovisko k pochybným a sporným případům. Snadno se stane, že se jejich výklady a postoj liší.V západním světě vznikly velké spory, které vyvrcholily vleklým bojem o investituru. Něšlo jenom o spory ideologické, ale i o mocenské. Z druhé strany však i ty mocenské spory se opíraly o ideologii. V tehdejším světě, a to docela v duchu římského práva, nebyla myslitelná kompetence, která by, abychom to tak řekli,visela ve vzduchu. Každé právo muselo mít materiální podklad, majetkový a mocenský. Měli-li mít biskupové své poslání ve společnosti, museli být rovnoprávnými pány vedle světských knížat. Proto také zbožní panovníci rozdávali biskupům a klášterům své majetky. Naopak laické tendence vždy horlily za to, aby přestalo světské panování kněží. Když tedy někteří vychvalují
    středověký soulad mezi církví a státem, podléhají iluzi. Byla to situace nevyzralá, plná konfliktů, která se často odráží v životopisech svatých.“s.187Tentence k universálnostiJako poslední prvek středověké mentality označím její tendenci k universálnosti. Ideál jednotného právního řádu je dědictvím římské pax romana. Západní středověk měl k jejímu uskutečnění velmi účinný prostředek: jednotný latinský kulturní jazyk. Snad si ani neuvědomujeme, kolik v tom bylo pozitivních hodnot pro vytvoření Evropy. Ruský kulturní historik Fedotov, jeden z mála Slovanů, který ukazuje na negativní stránky cyrilometodějské tradice a slovanské liturgie. Vytvořili jsme tím, mluví o východu Evropy, opravdovou národní tradici, ale zůstali jsme na okraji a i mimo společenství evropských národů.Snad upřílišnuje. Ale můžeme z druhé strany poukázat na negativní prvek latinské universálnosti: zmenšení smyslu pro identitu jednotlivých národů a lidovost kultury.Poznámka vlastní: vždycky to začíná
    sporem ve vlastních řadách. Moravští údělníci si nerozumí s biskupem, ten se pak obrací na císaře a dějiny vezmou svůj běh. A nebo bylo vše úplně jinak. Co je psáno, to je dáno.

  17. Pane Mgr. Svobodo,chci Vás přivést k dalším překladům z publ.František Graus: „Die Nationenbildung der Westslawen im Mittelalter“ tím, že jsem volně přeložila významný odstavec ze s.115 IV. kap. této publ.Na poli ideologickém lze pronikání českého stanoviska zjistit už u takzv. Dalemila, který po roce 1185 upírá Moravě jakýkoliv nárok na samostatnost a Moravu váže k Cechám českou verzí „Translatio regni“ a závislost Moravy a Cech postuluje už ke konci 9.stol. Samostatné historické vědomí nevzniklo na Moravě ani v pozdním středověku, ani v následující době, domácí historiografie zůstala chudobná. Oproti pregnantním formulacím českého vědomí mělo moravské vědomí velmi těžké postavení, když chtělo úzké hranice šlechtického zemského patriotismu překročit. Země neměla žádné centrum, které by se alespon přibližně chtělo srovnávat s Prahou. O dominantní postaveni zápasila vedle sebe dvě velká města Olomouc a Brno. Měštanský stav tvořili převážně Němci a
    tento nedosáhl nikdy toho postavení, jaký měl v Cechach.Konečným výsledkem muselo být, že se sílící „národní“ hlasy (pokud se u skromného a nepočetného zvýraznění takto dají označit) chopily starších pojmů, jako občasné personifikace země, důrazu na jednotu Moravy, ale především pojmu patronů země. Starší zemský český patron sv. Václav, který se stal patronem Olomouckého biskupství, byl v pozdním středověku nahrazen Cyrilem a Metodějem, apoštoly Moravy, byla zdůrazněna priorita křestanství na Moravě a byla úloha Moravy při christianizaci Cech. Cyril a Metodej se stali patrony Moravy a byli oslavováni v legendách.Příliš významné následky pro vývoj národního moravského vědomí to nemělo, kterým se zde, pro mnohovrstevnost jeho problémů,zabývat nelze.Došlo k zesílení pojmu země, zemského patriotismu, ke skutečnému znárodnění vědomí na těchto základech dojít nemohlo. Byl to též osud skromných pokusů o moravské národní vědomí v 19.stol., pokusů nesených především katolickými intelektuály, které však
    nenašly odezvu. Přes zemské cítění na Moravě (das Landesbewusstsein) až do 20.stol. nedošlo nikdy ke skutečnému znárodnění, jak tomu bylo v Cechách , nebo Polsku, ani ve středověku, ani v době novější.V celoevropském rámci je moravský vývoj s peripetiemi vědomí např. Luttichu, nebo snad i v Burgundsku srovnatelný, které se podobně nacházelo ve stavu obojakosti jako Morava. Na jedné straně trvání na privilegiích regionálního vědomí, na druhé straně vědomí sounáležitosti s větším mocenským centrem.Je rovněž zajímavé, že se to nijak neodrazilo v českém vědomí, neprojevil se žádný antagonismus vůči Moravě, ani nebyli Madaři stilizování k nepřátelům Cech. Morava ležela na periferii českých zájmů, když se zrovna nejednalo o politické, nebo takzv. státní záležitosti.

  18. omluva za překlepynapř. něm. stilisieren – česky stylizovat (zastarale také stilisovati)

  19. >Velmi zajímavý text. Hezky se čte. Škoda jen, že dějiny Moravy v 10. století nebudou již zřejmě nikdy do detailu prozkoumány. Moravské podvědomí zcela jistě zůstane, ale již jen na základě regionálních tradic a nikoliv národnostních. A všeobecné podvědomí o Moravě bylo a je možné vycítit třeba z oficiálních stránek Českých drah, které tvrdí, že jediná úzkorozchodná železnice Českých drah leží na Moravě a vede z Třemešné ve Slezsku. Ani obyvatelé Ostravy většinou nevědí, které čtvrti jejich města se nacházejí na Moravě a které ve Slezsku a skutečnost, že některé části jejich města byly až do roku 1918 součástí zcela jiného státu, by asi pověžovali za šokující. Čas začíná všechno stírat velice rychle a nové krajské uspořádání již dá zřejmě za pár let vale všem zemským a regionálním tradicím. Život je zkrátka takový. Ale rozhodně stojí za to pátrat, co se s Moravou v 10. století dělo, protože to se zatím, přes bohorovné historické studie, zcela určitě neví a jen
    skutečně seriózní vědci připouštějí, že všechno mohlo být jinak…

  20. > [21]"A všeobecné podvědomí o Moravě bylo a je možné vycítit třeba z oficiálních stránek Českých drah, které tvrdí, že jediná úzkorozchodná železnice Českých drah leží na Moravě a vede z Třemešné ve Slezsku."-Nevím přesně, jak to myslíte. Nicméně Osoblažsko (kam patří Třemešná "ve Slezsku") až do roku 1918 patřilo k Moravě (moravské území pod správou slezských úřadů, bylo to dost složité).

  21. >To je velmi zajímavá informace. O těch moravských lénech ve Slezsku se ví jenom velmi málo. Oficiální "Politische Karte der Osterreichisch-Ungarischen monarchie nebst angrenzenden Gebieten" zahrnuje Osoblažsko jednoznačně pod "Das Herzogtum Schlesien", tak je například publikována v knize Renate Basch-Ritter "Osterreich-Ungarn in Wort und Bild". Možná byste na téma těch vztahů Moravy a Slezska mohl publikovat nějakou studii, kterou si toto téma rozhodně zaslouží…

  22. > [23]Podle toho, co píšete, máte na mysli moravské enklávy ve Slezsku. Ví se o nich skutečně málo, ale nejsou zase nic až tak tajemného. Jsou to území, která patřila olomouckému biskupství a nebyla tedy zahrnuta do Opavska, poté co Opavsko bylo odděleno od Moravy a po Třicetileté válce přičleněno ke Slezsku.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s