STAROSLOVĚNŠTINA JAKO SPISOVNÝ JAZYK VELKÉ MORAVY

Radoslav Večerka: Počátky slovanského spisovného jazyka. Studie z dějin staroslověnského písemnictví a jazyka do konce 11. století. Praha 1999.

Tento příspěvek v rubrice „Moravský jazyk“ je zase po určité době poněkud teoretický a určený k zamyšlení. Pravda je, že nejvíc k zamyšlení vede mě, který se jakýmsi způsobem soustřeďuju na moravštinu a problémy kolem toho, ale snad bude přinosný i pro ostatní. Hned zdůvodním, proč tento článek profesora Radoslava Večerky shledávám zajímavým: když jsem náhodou zahlédl jeho nadpis, hned jsem si vzpomněl na moravštinu jako jeden ze čtyř liturgických jazyků v ranných počátcích evropských dějin. Tento argument se totiž objevuje sem tam v různých textech, které chtějí zdůraznit starobylost a odvěkou kulturnost Moravanů. Taková prohlášení jsou nepochybně poněkud zveličená, neboť je každému zřejmé, že spisovný jazyk Moravy 9. století nebyla moravština v tom smyslu, jak by se název takového jazyka dal chápat dnes. Tehdy se společná praslovanština teprve rozpadala a samostatné slovanské jazyky ještě neexistovaly. Rodily se teprve jejich zárodky a v té době ještě vůbec nebylo jasné, které jazyky se
nakonec ze společného rozpadajícího se základu vyvinou. Již v prvním textu rubriky „Moravský jazyk“ jsem věnoval pozornost zdůvodnění, že staroslovanština (staroslověnština) nemá původ domácí, moravský, ale byla přinesena z jihoslovanského prostředí. Přísně vzato tedy o spisovném jazyce staré Moravy nemůžeme hovořit jako o moravštině. Na druhou stranu přes cizí původ tento jazyk na Moravě zdomácněl a Morava byla první a skoro jedinou zemí, kde se před definitivním rozpadem praslovanštiny užíval ve větší míře. Staroslovanština ve své klasické podobě tedy měla k Moravě vztah nejbližší a do jisté míry tudíž jeho označení jako moravština přece jen není zcela nemístné. Podrobnosti o vztahu domácího jazyka a kulturního jazyka Konstantinova jsou obsaženy v článku níže. Tento článek také považuji za jakousi svou obranu předem. Při uvažování nad podobou novodobé moravštiny jsem nutně musel dospět k nějakému chápání vztahu k staroslověnštině. Při jakémkoli vědomém zasahování do jazyka, jakým ustavení jazykové normy je,
vždy vyvstává potřeba vzoru. Vystavět jazyk zcela na zelené louce naprosto není možné (viz podoba esperanta) a v případě moravštiny to ani není žádoucí. Jaký vzor má vznikající moravština sledovat? Jako nejpřirozenější vzor se nabízí čeština, čemuž se nelze z důvodů, které nemusím psát, divit. Tento vzor je tak přirozený, že všichni autoři, kteří se aspoň trochu pokusili aspoň něco z moravštiny podle svého mínění určit, ustanovit, měli češtinu jako vzor, jehož se drželi. Tento postup však logicky vede k tomu, že případná takto tvořená moravština by pak spíš byla odvozeninou češtiny než samostatným jazykem. Jenže kterého vzoru se držet? Jakýkoli jiný jazyk než čeština jako vzor by vedl zase jen k příklonu k určité specifické normě jiného jazyka a místo příklonu k češtině by byl výsledkem prostě zase jen příklon k jinému jazyku. Při hledání vzoru pokud možno neutrálního nelze narazit na nic jiného než právě staroslovanštinu. Je samozřejmě pravda, že staroslovanština není totéž co praslovanština a že i ona (
což z Večerkova článku lze zřetelně vyčíst) měla své jedinečné zvláštosti, ostatně dané už jejím jihoslovanským původem. Jestliže však přesto staroslovanština byla, tak jak o tom píše Radoslav Večerka, na Moravě přijímána jako spisovná varianta domácí mluvy a tedy vlastně jako domácí jazyk, uzavírám z toho, že přes všechno lze staroslovanštinu jako vzor nové moravštiny přijmout s dostatečnou uspokojivostí.

Dále předem podotýkám, že tučné a kurzivní písmo je vzato z původního článku a není mým dílem. Já jsem si naopak dovolil článek na jednom místě obohatit podtržením. Jde o věty, které hovoří o umělosti spisovného jazyka ve srovnání s jazykem spisovnou kodifikací nedotčeným. Tyto věty podtrhnout mě napadlo, když jsem si vzpomněl na jeden komentář k nějakému jinému článku z tého rubriky, který nabádal k vytvoření moravštiny smícháním existujících moravských nářečí.

(Otištěno německy s názvem Das Altkirchenslawische als Schriftsprache Großmährens, in: Wiener Slawistischer Almanach 6, 1980, 279-297; doplněno pasáží o jazykové normě z ruské studie Velkomoravskije istoki cerkovnoslavjanskoj pis’mennosti v Češskom knjažestve, in: Magna Moravia, Praha 1965, 493-524)

1. Jako nejstarší slovanský spisovný jazyk vstoupila staroslověnština na evropskou kulturní scénu ve staré Moravě, nazývané později „Velká Morava“ nebo též „Velkomoravská říše“. Zapojení staroslověnštiny do komplexní jazykové reality země bylo určováno zčásti faktory jazykově externími, zčásti jazykově interními. Faktory jazykově externími rozumím způsob, jímž byla staroslověnština ve staré Moravě pojímána a hodnocena, faktory jazykově interní záleží v jazykově materiálních rozdílech mezi nejstarším slovanským spisovným jazykem a běžným jazykovým územ moravským.
Co se týče chápání a hodnocení staroslověnštiny ve staré Moravě, je už skoro truismem obecně rozšířené tvrzení, že staroslověnština – ačkoli byla vytvořena na bázi slovanských dialektů balkánských – byla zde pojímána jako vlastní, domácí jazyk, „svojь językъ„, a to jako jeho oficiální, slavnostní, vysoký styl; že rozdíly mezi řečí balkánských a moravských Slovanů byly v té době ještě zcela nepatrné, sotva větší než rozdíly mezi lidovými nářečími současného českého národního jazyka. Sám jsem to takto několikrát veřejně přednášel i napsal. Ale takto formulováno není uvedené tvrzení vlastně ničím jiným než pouhou možností, která je jen více nebo méně pravděpodobná a může platit toliko jako pracovní hypotéza.
Neexistují však vskutku žádné důkazy, žádné faktické motivy pro uznání pravdivosti této teze? Viděl bych nikoli bezvýznamný důkaz toho, že staroslověnština byla ve staré Moravě přijímána jako jazyk domácí, ve známé skutečnosti, že iniciativa mířící z Moravy do Byzance k získání misionářů a církevních učitelů a organizátorů pro stát knížete Rostislava/Rastice týkala se výslovně právě jazyka byzantské mise. Podle stsl. Života Konstantinova (dále ŽK) obrátilo se moravské poselstvo na byzantského císaře s těmito slovy: „nemáme takového učitele, který by nám vyložil pravou křesťanskou víru v našem jazyku, aby i jiné země, pozorujíce to nás napodobily„. A v Životě Metodějově (dále ŽM) zdůvodňuje císař své pověření obou bratří misí na Moravu takto: „Vy oba jste přece Soluňané a všichni Soluňané mluví čistě slovansky„? Proč by byl císař výslovně uváděl jazykový důvod, kdyby o něm nebyla řeč v moravské žádosti?
Moravská žádost o vlastní, tj. i na Moravě srozumitelný jazyk byzantské mise má už sama o sobě průkaznou sílu při rozhodování otázky, zda staroslověnština vskutku byla chápána jako funkčně stylové stratum řeči starých Moravanů, neboť faktický výsledek této žádosti, tj. zavedení staroslověnštiny do starého moravského písemnictví, bylo by pak dobře pochopitelné jako její splnění: staří Moravané by teď byli obdrželi to, oč žádali – vlastní spisovný jazyk. Tímto způsobem se zdá být naše otázka zodpověděna zcela jednoznačně.
V literatuře předmětu už od Brücknera, a zvláště v poslední době, objevují se však právě o jazykovém motivu v moravském poselství do Byzance jisté pochyby. Pasus o učení „v našem jazyce“ („vъ svojь językъ„) není totiž dochován ve všech rukopisech ŽK, nýbrž chybí v tom úryvku z legendy, který je obsažen jako část lekci v charvátskohlaholských oficiích ke cti Cyrila a Metoděje. Přitom rukopisně jsou tato oficia starší než nejstarší rukopisné záznamy kompletní verze ŽK. A tato okolnost též vedla J. Kurze k předpokladu, že slova „vъ svojь językъ“ mohla být v textu úplného znění ŽK mladší konjekturou, dodatečnou vsuvkou některého z kopistů. František Dvorník jde dokonce tak daleko, že uvedená slova při citaci daného úryvku ŽK jako nepůvodní vůbec vynechává. Měli jsme už příležitost podrobně analyzovat celou tzv. 14. kapitolu ŽK, v níž je vylíčeno jednání moravského poselstva na byzantském dvoře a vytvoření slovanského písma, a vést závažné argumenty –
literárně kompoziční, „reálné“ i textově kritické – ve prospěch autochtonnosti slov „vъ svojь językъ“ v monografu ŽK, a tedy i jazykového motivu v moravském poselství byzantskému císaři (viz zde str. 10-13).
2. Balkánský původ slovanského jazykového podnoží staroslověnštiny a její formování jako jazyka spisovného v překladech z řečtiny na jedné straně a na druhé straně nové jazykové prostředí na Moravě, pro které byla určena a v němž v prvních fázích své existence i výlučně fungovala, utvářely a modelovaly profil tohoto spisovného jazyka specifickým způsobem. Funkčně stylová stratifikace komplexní jazykové reality na Moravě, do níž byla staroslověnština začleněna jako jazyk spisovný, a tedy i tvořila její nejvyšší stylovou vrstvu, byla poměrně jednoduchá. Staří Moravané mluvili pozdně praslovanskými dialekty, které se vyznačovaly reflexy š za starší ch po 2. a 3. palatalizaci velár a šč za starší stj, skj (ale též sk po 2. palatalizaci velár), zachováním původních konsonantických sekvencí tl, dl a dále rovněž sekvencí kv-, gv– v násloví před ě nebo i diftongického původu, absencí pravidelného a důsledného „ľ
epentetického“, střídnicemi c za starší tj a kt a dále –trat-, –tlat-, –trět-, –tlět– za starší –tort-, –tolt-, –tert-, –telt-, koncovkami –ъmь/-ьmь v instrumentálu sg. o-kmenů a i̯o-kmenů, tzv. „třetím jať“ v některých koncovkách měkkých deklinačních typů, koncovkou –a v nominativu sg. participia praesentis activi sloves 1. a 2. tř. (e/o, ne/no), koncovkou –, (respektive též –Ø) v 3. os. sg. ind. praes. a ještě některými příznaky dalšími.
Jazykově diferencováno bylo toto území mj. střídnicemi rat-, lat– na východnější části proti rot-, lot– na západnější části za starší ort-, olt– s taženou intonací a archaičtější střídnicí dz na východnější části proti vývojově mladšímu z na západnější částí za původní dj.
Jazyk staré Moravy není doložen; uvedené jazykové znaky vyplývají z historickosrovnávací jazykové rekonstrukce, a jsou proto jen hypotetické. A hypotetický je rovněž předpoklad funkčně stylové stratifikace řeči starých Moravanů. Přesto je možné počítat se značnou mírou pravděpodobnosti s tím, že tato řeč sloužila především jako nástroj komunikace v elementárních životních situacích; pro své bezprostřední sepětí se situací a pro málo komplikované nebo myšlenkově i výrazově nenáročné komunikované obraty vystačila plně s nepříliš bohatou slovní zásobou a s relativně jednoduchou syntaktickou strukturou. Úzce lokálně omezený charakter řečových aktů daného typu nevylučoval nadto zcela jistou teritoriální diferenciaci tohoto jazyka, zvláště ve výslovnosti a ve slovní zásobě.
Dále se jazyka starých Moravanů užívalo jako komunikačního nástroje ústně tradovaného zvykového práva, pohádek, mýtů, písní a dalších forem ústní tradice, které už nemusely mít vždy bezprostřední spojení s řečovou situací. Jejich již nikoli úzce lokální, nýbrž šíře regionální určení mělo pak velmi pravděpodobné za následek i větší unifikovanost jejich konkrétní jazykové podoby. Okolnost, že jazykové projevy tohoto typu byly situačně sekundární a po stránce obsahové myšlenkově i sdělně náročnější, odrazilo se patrně v jejich poněkud komplikovanější syntaxi a v jejich bohatší a snad i rozrůzněnější slovní zásobě. Pevnou součástí tohoto zárodečného ústního „kulturního dialektu“ se kromě toho s největší pravděpodobností staly také ty jazykové prostředky, které vznikly činností misionářů užívajících už v předcyrilometodějském období ve své pastorační a katechetické praxi na Moravě místního jazyka jako tzv. „čtvrtého“ (tj. jako „lingua quarta“).
3. A staroslověnština konečně vytvářela třetí, nejvyšší stupeň ve funkčně stylové hierarchii komplexní jazykové reality staré Moravy jakožto spisovný jazyk země. V této souvislosti bych chtěl naléhavě zdůraznit, že ve vývoji každého jazyka okamžik, v němž se vynořuje jako nástroj písemnictví, pokládám za důležitý a zásadní mezník. To, že se stává jazykem spisovným, znamená totiž pro každý jazyk zcela novou kvalitu, a to nejen co se týče jeho sociální a kulturní funkce samé, nýbrž zejména též co do vnitřního uspořádáni jeho struktury. Žádný spisovný jazyk není pouhým grafickým záznamem nějaké dotud ústní lidové řeči, každý vykazuje proti svému ústnímu lidovému podkladu zcela nové jazykové vlastnosti.
Proč je tomu tak. Jak již bylo naznačeno, je pro písemné projevy charakteristická především fyzická nepřítomnost adresáta projevu a ztráta jinak samozřejmé situační evidentnosti tzv. pragmatických aspektů mluvního aktu, tj. jeho složek „ego, hic, nunc“, což pak v písemných projevech vede nezbytně k vytvoření a užívání jazykových prostředků specifických. Ústní projevy jsou zase obvykle budovány na přímém sledu rématu po tématu, teprve po tomto nosném pilíři větné stavby následuji zpravidla další doplňující a přídatné informace, připojované jakožto složky věty k základní dvojici téma-réma aditivním způsobem, zčásti dokonce jako více nebo méně autonomní syntaktické jednotky. Důsledkem takto realizovaného mluvního aktu je to, že celková syntaktická organizace ústních projevů je jen málo kompaktní, že je značně uvolněná a neustálená, kdežto při psaní má autor před očima celou syntaktickou perspektivu věty jako pevné syntaktické jednotky, takže proto je i syntaktická stavba psaných projevů mnohem vnitřně
soudržnější a uzavřenější. A dále. Nemožnost, aby se mluvčí v lineárně rozvíjeném a nevratné plynoucím toku mluvené řeči vrátil, nutí ho formulovat eventuální korektury nebo vylepšení toho, co bylo řečeno, ve formě nové, další, dodatečné informace; v písemných projevech zůstává naproti tomu autorovi možnost opravit původní formulaci otevřena, takže konečný výsledek jeho formulování sdělovaných obsahů může být dokonalejší a logicky promyšlenější.
A last but not least; největší rozdíly mezi prostou mluvenou řečí lidovou na jedné straně a jazykem spisovným na straně druhé záleží v obsahové stránce jazykových projevů. Spisovný jazyk musí řešit komunikativní potřeby co do sémantiky a stylistického odstínění tak komplikované, jak to v ústní řeči lidové nikdy nepřicházelo v úvahu.
Tato všeobecná charakteristika spisovného jazyka vztahuje se samozřejmě též na staroslověnštinu; slovanská jazykověda si jí zčásti byla už i vědoma, a mluvila proto někdy o jisté „stylizovanosti“ staroslověnštiny ve smyslu logického dotvoření, ucelenosti a zdokonalení její jazykové struktury a o funkčně podmíněné intelektualizaci jejích vyjadřovacích prostředků ve srovnání s jejím živým jazykovým podnožím, ba bývá někdy dokonce označována jako jazyk umělý. Bylo by však nesprávné chápat toto označení tak, jako by staroslověnština byla jakýmsi slovanským volapükem; mělo by jen charakteristické znaky staroslověnštiny jakožto jazyka spisovného ozřejmit jako tím nápadnější proto, že vznikla a zformovala se v překvapivě krátké době jako výsledek tvůrčího úsilí jedné literární školy vedené vysoce talentovanou a filologicky vzdělanou osobností, vybavenou nadto svrchovanou lidskou i společenskou autoritou.
4. Postavení staroslověnštiny ve vertikální hierarchii funkčně stylových vrstev komplexní jazykové reality staré Moravy bylo však určováno také tím, že to nebyl spisovný jazyk vůbec, nýbrž že to byl jazyk liturgický. Právě tato okolnost byla mimořádně důležitá, ba přímo rozhodující a určující jak pro vnější, tak i pro vnitřní dějiny staroslověnštiny. Boje o její existenci na Moravě, její schvalování a zákazy papežskou kurií se totiž vztahovaly právě na tuto její funkci. A autorita textů liturgického určení zachovala svou jazykovou normu jakožto vzornou a vzorovou po celá staletí bez podstatnějších změn.
Odkdy však lze počítat s liturgickým určením a fungováním staroslověnštiny? Někdy se vychází z předpokladu, že záměr zavést staroslověnštinu do liturgie vznikl teprve, když cyrilometodějská družina dorazila do Benátek, respektive cestou do Benátek na dvoře panenského knížete Kocela. V. Vavřínek posunul nedávno terminus a quo pro liturgické užívání staroslověnštiny na Moravu, a to do počáteční fáze působení cyrilometodějské mise: po jejím příchodu z Byzance a před odjezdem do Benátek a Říma. Jsem však pevně přesvědčen o tom, že staroslověnština byla míněna a určena do funkce jazyka liturgického od samého začátku své existence. Zdá se, že tomuto přesvědčení by mohla protiřečit jediná okolnost – písmo. Pokud by se totiž akceptovala Taylorova-Jagićova teorie o řecké minuskuli jakožto bezprostřední předloze hlaholského písma v plném rozsahu, znamenalo by to vskutku vážnou překážku pro uznání liturgického určení textů psaných tímto písmem, neboť v bohoslužbě se minuskuly nebo kurzívy vskutku neužívalo a ani užít
nemohlo. Ale novější práce o hlaholici se stále víc a víc kloní k přesvědčeni, že to byl – odhlížejíc od některých jednotlivostí – v podstatě výtvor originální, který byl na domnělé předloze, resp. předlohách značně samostatný, pokud vůbec lze o řecké minuskule jakožto předloze hlaholice mluvit. Sám sice nejsem paleograf, nemohl jsem se však při četbě starých hlaholských kodexů ubránit dojmu, že hlaholice nebyla vlastně pojímána jako minuskulní nebo kurzívní písmo a že tak nemůže být ani hodnocena, neboť jednotlivá písmena stojí většinou samostatně a odděleně jedno od druhého a ligatury jsou jen řídké – ostatně ligatury jsou i v nepochybně unciální cyrilici. A toto zčásti subjektivní přesvědčeni bylo nedávno objektivně podepřeno pozorováním kinematického charakteru hlaholských liter, které uveřejnil Dobrev. Prozkoumal totiž v edici Bojanského palimpsestu zevrubně jednotlivé hlaholské litery v silné zvětšených fotografických záběrech a jednoznačně zjistil, že – a u každého písmene i zcela konkrétně jak – bylo
pero několikrát nasazeno, kterým směrem taženo, odsazeno a znovu nasazeno, a to při opakování téže litery vždy jedním a týmž způsobem. Způsob psaní nebo spíše kreslení liter, který takto Dobrev pro hlaholici zjistil, nepřichází v úvahu při běžném a zběžném psaní, ale byl typický právě pro písmo slavnostní, unciální. Jistě zde nebylo ještě řečeno poslední slovo; přece však se nyní s minuskulním nebo kurzívním charakterem hlaholského písma, jak je doloženo v nejstarších rukopisech, sotva už může počítat. A toto zjištění otevírá i dveře dalším úvahám o záměru zavést staroslověnštinu do liturgie od samého začátku.
Závažné argumenty pro tuto možnost lze podle mého mínění spatřovat v jednáních o slovanské písmo a jazyk v Konstantinopoli, jak jsou vylíčena v ŽK, kde se praví: „Filozof odpověděl: I když jsem tělesně sláb a nemocen, rád tam půjdu, mají-li pro svůj jazyk písmena. I řekl mu císař: Ačkoli můj děd i můj otec, a mnoho jiných to hledali, nenalezli. Tak jak to mohu nalézt já? Filozof však řekl: Jenže kdo může napsat řeč na vodě nebo si získat jméno kacíře?“ Konstantin se tedy zprvu zdráhal zaznamenat slovanskou řeč písemně jako první, poněvadž měl strach, aby si tím nevysloužil nařčení z kacířství. Jak jinak lze však tuto jeho obavu vyložit než tak, že se jednalo o zavedení slovanského jazyka do liturgie? Jinak by totiž byl písemný záznam slovanského jazyka ve všech ostatních funkcích – jako pomůcka pro jeho misijní, pastorační i katechetickou činnost – toto nebezpečí pro Konstantina s sebou nenesl, takže by se kvůli jazyku nebyl musel cítit ohrožen. I v kruzích zastávajících trojjazyčnou doktrínu ve
vztahu k jazyku liturgickému byla zcela běžná praxe užívat v uvedených funkcích místního jazyka jako tzv. lingua quarta.
A dále se v ŽK praví: „A brzy, hle, dal mu zjeveni Bůh, který poslouchá modlitby svých služebníků; a tehdy složil písmena a začal psát text evangelia: Na počátku bylo slovo a slovo bylo u Boha a Bůh byl slovo a tak dále.“ Slovanské písemnictví bylo tedy v Byzanci zahájeno prvními verši 1. kapitoly evangelia Janova, které jsou i začátkem evangelního aprakosu, evangeliáře, tedy toho textu, který byl určen pro liturgické čtení o nedělních a svátečních mších.
A za třetí lze připomenout citovaný dopis byzantského císaře Rostislavovi, v němž se praví: „Bůh, který chce, aby každý došel k poznání pravdy a usiloval o větší důstojenství, uviděv tvou víru a snahu, učinil i nyní za našich let – zjeviv pro váš jazyk písmena – to, co se nestalo už dávno, leda za prvních let: abyste i vy byli připočteni k velkým národům, které slaví Boha svým jazykem“ (tamt. 100-101). Není zde sice užito technického termínu pro sloužení mší, mluví se tu jen obecně o chvále boží, ale co jiného by tato slova mohla znamenat než užívání vlastního jazyka v liturgii, zvláště ve spojení s odkazem na „veliké národy“ a na události „prvních let“. Katecheze v lidových jazycích byla totiž zcela běžnou praxí císařovy současnosti, „to, co se nestalo už dávno, leda za prvních let“, bylo zavádění lidových jazyků do liturgie. Jsou-li odstraněny námitky proti počátečnímu liturgickému určení staroslověnštiny vyplývající z charakteru hlaholice, existují už jen dobré důvody pro, ale žádné – pokud
mi je známo – proti této tezi. Je proto možné odůvodněně předpokládat, že staroslověnština měla od samého počátku vstoupit na evropskou kulturní scénu jako jazyk liturgický.
5. V této funkci byla tedy staroslověnština zavedena i na Moravě a zatlačila, zčásti i nahradila latinu, která tu v ní vystupovala předtím. Latina byla ovšem na Moravě ve srovnání s řečí starých Moravanů jazykem zcela cizím a nesrozumitelným, zatímco nový spisovný jazyk měl do země přijít a fungovat v ní jako „svojь językъ“, jazyk vlastní, domácí. Postavení staroslověnštiny v komplexní jazykové realitě staré Moravy bylo však po této stránce dosti zvláštní, neboť přestože sem byla přinesena jako „svojь językъ“, nebyla zdaleka s řečí starých Moravanů totožná; její odlišnost od místního řečového úzu, podmíněná její funkcí a jejím nedomácím původem, byla výrazná. Byla zde tedy vskutku – bez ohledu na přání moravského poselstva projevené v Konstantinopoli – jazykem „domácím“, nebo by bylo správnější hodnotit ji přece jen jako jazyk „cizí“? Pro starou Moravu nebylo toto dilema dosud postaveno tak ostře, ale zčásti podobná situace ve staré Rusi nalezla
už v odborné literatuře celou řadu různých řešení. Jednu z novějších uspokojivých explikací navrhla G. Huttlová-Folterová s pomocí pojmu „diglosie“ přejatého z teoretické sociolingvistiky. Označuje jím koexistenci dvou geneticky různých řečí, jejichž funkce jsou v komplementární distribuci, takže užití dvou různých jazyků se kryje s různými funkcemi jednoho jazyka ve společenstvích mimo diglosii, i když v povědomí mluvčích nemusí být jazyky v situaci diglosie nezbytně i hodnoceny jako jazyky různé, nýbrž jako nižší a vyšší „varianta“ (tj. stratum) jednoho a téhož jazyka. Bylo by tedy možno užít moderního pojmu diglosie též pro jazykovou situaci v staré Moravě – s „cizí“ staroslověnštinou ve funkci jazyka spisovného, ale zásadně nemožný není ani pojem funkční styl opřený o českou jazykovědnou tradici, zvláště když i „cizost“ staroslověnštiny na Moravě byla specifická a tehdejším mluvčím byla nepochybně zastřena.
Při uvedeném pojetí jsme pak ovšem povinni uvést na jedné straně odlišnosti tohoto spisovného jazyka od místního jazykového úzu ústního a na druhé straně ty jeho jazykové vlastnosti, které přispěly k tomu, že tu mohla být staroslověnština přijímána jako jazyk domácí.
Co tedy mohlo být v staré Moravě v staroslověnštině už bez dalšího pasivně srozumitelné? Vcelku to byla morfematika a syntagmatika, neboť repertoár kořenových i relačních morfémů a pravidla jejich spojování v lexikální jednotky a formy, stejně jako pravidla tvoření syntagmatických párů a základní typy jednoduché věty, tedy „mikrosyntax“, byly v slovanských dialektech balkánských, které tvořily jazykové podnoží staroslověnštiny, stále ještě vlastně praslovanské, tj. obecně slovanské, tedy společné a stejné u všech Slovanů. Do jisté míry pasivně srozumitelná, protože etymologicky průhledná, mohla zde být i ta specifická jazyková vrstva staroslověnštiny, která vznikla takovým opracováním nebo využitím obecně slovanské jazykové materie, které bylo do té doby neobvyklé nebo nerealizované. Tak byly zejména při tvoření slov nově uvedeny v život nebo produktivně rozvinuty mnohé dotud jen skryté, latentní vyjadřovací potence jazyka, aby tak bylo možno uspokojit komunikativní potřeby textů jím psaných na úseku
diferencované lexikální sémantiky vůbec, zvláště též speciální odborné terminologie. Co pak se týká syntaxe nejstaršího slovanského spisovného jazyka, působila v ní zejména při tvoření souvětí, tedy v oblasti „makrosyntaxe“, inspirace řeckých předloh stsl. překladů směrem k vytvoření tak přesně rozlišeného a zároveň už i plně zformovaného a ustáleného souboru souvětných typů, jak to předtím v slovanské řeči lidové zjevně nebylo realizováno, přestože ve funkci stsl. spojovacích prostředků nebylo vlastně využito ničeho jiného než starého lexikálního materiálu obecně slovanského, který ovšem ve svém užití předliterárním nebyl ani zdaleka tak sémanticky bohatý, diferencovaný a exaktní, jako nyní v písemnictví. Bez speciálního školení neznámá a nesrozumitelná byla slovanskému obyvatelstvu staré Moravy naproti tomu pouze vrstva přímých výpůjček z řečtiny, tedy slova jako alavastrъ, aromatъ, archijerei, vlasfimija, gazofilakija, ikonomъ atp., a jen zčásti
nebo přibližně vrstva slovotvorných kalků tvořených podle řeckých vzorů, tedy slova jako blagosloviti (εὺλογεῖν), malověrъ (ὀλιγόπιστος) aj., nebo sémantických kalků, jako např. otьcь nejen ve významu „rodič mužského pohlaví“, nýbrž také „světec, biskup, mnich“ v souhlase s celou sémantickou škálou řec. πατήρ a podle ní, atd.
K aktivnímu zvládnutí tohoto spisovného jazyka byla ovšem pro každého jeho uživatele naprosto nezbytná důkladná jazyková výuka. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že uvedené diference mezi staroslověnštinou a ústní lidovou řeči v staré Moravě byly de facto typické pro vztah kteréhokoli spisovného jazyka k jeho mluvené lidové bázi, neboť měly uspokojovat potřebu intelektuálních a racionálních výrazových prostředků, která nově vyvstala právě až se vznikem literatury. V žádném případě však neznamenaly úplné přerušení kontaktů a souvislostí jazyka spisovného s vlastním mluveným jazykem lidovým.
Kromě odchylek tohoto typu existoval ještě další soubor jazykových jevů, jimiž se staroslověnština odlišovala od živé řeči starých Moravanů. Byly to ony známé „charakteristické znaky“ staroslověnštiny, které pocházely ze slovanských nářečí balkánských, tedy s za starší ch po 2. a 3. palatalizaci velár, št za starší stj, skj, sc/st za starší sk po 2. palatalizaci velár, l za starší dl a tl, cv– a (d)zv– za kv– a gv– před ě nebo i diftongického původu, ľ epentheticum, koncovky –omь/-emь v instr. sg. o-kmenů a i̯o-kmenů, koncovka –ę v gen. sg. a nom.-ak.-vok. i̯a-kmenů a ak. pl. mužských i̯o-kmenů, koncovka –y v nom. sg. m. jmenné deklinace participia praesentis activi e/o praesentií a ne/no praesentií, koncovka –ši v 2. os. sg. indikativu praes. a – v 3. os. sg. praes.
tematických sloves, spojka a partikule da v 3. os. sg. optativu a dále v závislých větách účelových a obsahových rozkazovacích a přacích, užívání předložky otъ též v takových syntaktických spojeních, v nichž bylo v staré Moravě obvyklé jьz atp.
Pro filologa jsou dnes tyto jazykové znaky nápadné a mimořádně důležité, pro obyvatele staré Moravy byly samozřejmě rovněž zřejmé, přece však neměly dost síly k tomu, aby tu prezentovaly staroslověnštinu jako jazyk cizí. Jestliže se na jedné straně říkalo zem’a, vьšь, otьcьmь, dušě, vedešь, vedlъ, květъ atd. a na druhé straně četlo nebo při předčítání (nebo recitování) slyšelo zemľa, vьsь, otьcemь, dušę, vedeši, velъ, cvětъ atd., byly tyto rozdíly sotva s to zastřít v chápání místních mluvčích etymologickou identitu takových (a jiných podobných) slovních párů odlišených navzájem svou hláskovou podobu a podstatněji snížit nebo snad dokonce potlačit srozumitelnost jejich „literárních“ členů. Protože však odlišnosti tohoto typu (tj. odlišnosti od běžného místního úzu) byly v spisovném jazyce staré Moravy zastoupeny zcela pravidelně
a důsledně, tj. jako jeho charakteristická jazyková vrstva, existuje patrně jen jediná uspokojivá možnost, jak tu mohly být interpretovány: jako příznaky vysokého stylu, „spisovnosti“.
6. Dosud jsme srovnávali živý jazyk starých Moravanů se staroslověnštinou vůbec, naše úvahy byly tedy vedeny v dimenzích značně obecných. Konkrétní obraz staroslověnštiny velkomoravského typu, zvláštnosti velkomoravského spisovného úzu přetvořeného z původnější normy „prastaroslověnské“ nebo „soluňské“ (tj. v Byzanci vzniklé) tak, aby se spisovný jazyk mohl organicky zapojit do komplexní jazykové reality velkomoravské, skládáme jen neúplně z ojedinělých úlomků a stop, které se zachovaly v tzv. kanonických rukopisech staroslověnštiny bulharsko-makedonského typu. Kromě toho získává v poslední době stále více půdy myšlenka, že spisovný standard velkomoravský je dobře reprezentován i v souvislém textu doloženém rukopisně jako tzv. Kyjevské listy, přímo jako normu spisovného jazyka Velké Moravy vyložil jejich jazykový ráz F. V. Mareš. Podle něho na Velké Moravě, kde byl v souhlase s jazykovou blízkostí slovanských jazyků a s povědomím slovanské jazykové jednoty chápán spisovný jazyk jako knižní
varianta jazyka domácího, došlo k důsledné substituci těch hlásek v prastaroslověnštině přinesené sem z Byzance, které vůbec neexistovaly v repertoáru hlásek starých Moravanů, odpovídajícími hláskami místními; to znamená, že předpokládané bulharsko-makedonské střídnice ť, ď (resp. k‘, g‘) a šť za psl. *tj/*kt, *dj a *stj, *skj byly nahrazeny beze zbytku velkomoravskými (pračeskými) střídnicemi c, z a šč v dokladech jako prosjęce, pomocь, dazь (imperativ), zaščiti (imperativ) apod. Ostatní odlišné střídnice psl. hlásek v jazyce balkánských Slovanů, jako bylo rat-, lat– za psl. ort-, olt– (odlišné ovšem jen na západnější části velkomoravského teritoria), ś vzniklé 2. a 3. palatalizací veláry ch, ľ epentetické, l za psl. dl, tl, zůstaly v literárním jazyce Velké Moravy zachovány, protože tu byly dobře vyslovitelné
a poněkud odchylná zvuková podoba slov s těmito střídnicemi tu i při jejich zachování nebyla překážkou srozumitelnosti, slova jako razdrěšenie, vьsь, izbavlenie, molitva aj., známá z Kyjevských listů, byla pravděpodobně ve velkomoravských textech hodnocena pro své neobvyklé hláskové ustrojení jako stylistické varianty odpovídajících slov domácích. A stejně tu zůstaly zachovány (a byly rovněž hodnoceny stylisticky) některé odlišné koncovky prastaroslověnštiny, jako 7. sg. i̯o-kmenů (otьcemь), 2. sg. a 4. pl. i̯a-kmenů a některých zájmen (blaženyję mǫčenicję tvoeję, dušję našję), 4. pl. mužských i̯o-kmenů (otъpadъšję) nebo 2. a 3. os. sg. indikativu praesentis (veseliši, privedetъ). Tvary pračeské nastoupily jen tam, kde byly možné už i v prastaroslověnštině aspoň jako dublety, tj. v 7. sg. o-kmenů (obrazъmь), u nichž už dříve i na půdě jihoslovanské se začal
proces splývání s u-kmeny. Rovněž kontrahované tvary ve složeném skloňování adjektiv se prosadily jen tam, kde existovaly jako dublety už i v prastaroslověnštině, tj. v 6. sg. (věčьněmь), 7. sg. (svjętymь), 3. pl. (poganьskymъ), 7. pl. (věčьnymi), kdežto jinde ke kontrakci v jazyce Kyjevských listů nedošlo, např. věčьnoe, prinesenyję apod.
Důslednost této velkomoravské úpravy prastaroslovenského jazykového podkladu byla výsledkem zvláštní historické a kulturní situace, v níž byla uskutečněna: uživatelé balkánského i velkomoravského kulturního dialektu jako živých jazykových organismů byli tu v osobních stycích a společnou činností vytvářeli nástroj velkomoravského písemnictví, systematičnost těchto úprav zároveň ukazuje na to, že byla výsledkem filologicky promyšleného záměru a ten je velmi dobře možno spojit s činností Konstantinova-Cyrilova velehradského centra.
Uvedený výklad je velmi pravděpodobný a ulamuje ostří námitkám proti „české“ interpretaci jazykových zvláštností Kyjevských listů, objevujícím se v slavistice už od dob Miklošičových a přežívajícím – i když už jen ojediněle – až do současností. Např. podle formulace polského badatele Zd. Stiebera důslednost některých znaků jihoslovanských a jiných znaků českých (moravských) v jazyce Kyjevských listů nemůže být výsledkem míšení dvou různých jazykových živlů, protože to se jinak v rámci csl. literární produkce projevuje jako promiskuita, nedůsledné střídání diferenčních jevů v písemných projevech; proto Stieber soudí, že se v jazyce Kyjevských listů musí odrážet nějaké přechodné nářečí západoslovansko-jihoslovanské, v němž se spojovaly rysy západní i jižní, ale jeho existenci jen předpokládá, protože takové dialekty objeveny a popsány nebyly; navíc je tento předpoklad spojen s nepřijatelnou představou, že by do funkce liturgického jazyka byl uveden – v průběhu cyrilometodějské mise na Moravě – nový
slovanský dialekt (při užití písma liturgického jazyka dosavadního).
Důslednou kompromisnost jazykové normy Kyjevských listů lze tedy nejlogičtěji vysvětlit tak, že vznikla jako výsledek promyšlené reformy spisovného jazyka, která jej měla systematicky přizpůsobit té jazykové realitě, jejíž součást měl tvořit, tj. jazykové realitě Velké Moravy.
K principiálně stejnému závěru jako Mareš dospěl v poslední době též Ju. Ševelov. Soudí, že stsl. jazyk byl původně nejen pro Moravu určen, ale že byl jistým způsobem k Moravě orientován i svým vnitřním ustrojením; byl prý to vlastně umělý jazyk založený na makedonštině, kterou Konstantin a Metoděj znali ze svého rodiště, ale záměrně přizpůsobený té jazykové realitě, která je obklopovala v prostředí jejich literární působnosti na Velké Moravě. Samu analýzu jazyka Kyjevských listů provádí pak právě naopak, než jak to bylo dosud běžné: nehledá v něm moravísmy na pozadí jihoslovanského základu, ale jihoslovanismy na pozadí základu velkomoravského, neboť ten byl podle jeho názoru primární, kdežto jihoslovanské prvky v rukopisném doložení památky představují sekundární „adstrát“, který sem pronikl při opisování velkomoravského textu (na slovanském jihu). Ševelov tedy vypouští ve svém schématu vývoje stsl. jazyka fázi jazykově „makedonskou“ (a literárně „byzantskou“) a počítá s tím, že vlastní počátky nejstaršího
slovanského literárního jazyka je nutno klást až na Velkou Moravu. Tato část jeho koncepce sotva dojde obecného souhlasu, zvláště když teorie o bulharsko-makedonském rázu prastaroslověnštiny, opřená o rozbor původního skladu hlaholice, byla teď upevněna zevrubnou a silnou argumentací Tkadlčíkovou. Základní myšlenka o specificky smíšeném rázu staroslověnštíny velkomoravské redakce a o jeho vzniku cílevědomým přizpůsobením velkomoravskému prostředí je však u obou autorů – Mareše i Ševelova – společná a zjevně bude nutno uznat ji jako správnou.
Je vskutku těžko představitelné, že by osobnost literárně tak aktivní a filologicky tak nadaná, jako byl Konstantin Filozof, nepozorovala do jisté míry odlišnou jazykovou situaci staré Moravy ve srovnání se slovanskými nářečími svého rodného Soluňska a že by nechtěla nový spisovný jazyk, který měla vytvořit na základě přání vysloveného v poselství z Moravy, přizpůsobit cílevědomě právě tomuto prostředí.
Bylo by ovšem zjednodušující očekávat, že jazyk Kyjevských listů může podat sám dostatečné svědectví o literárním jazyce Velké Moravy v celém jeho rozsahu a ve všech jeho zvláštnostech. Jazyková realita velkomoravské literární produkce byla nepochybně složitější, vnitřně různorodější a ve svém úhrnu mnohem méně normalizovaná a pravidelná, než jak se to projevuje v jazyce Kyjevských listů. Lze např. předpokládat, že na Moravě a v Panonii byly v oné době nepochybně v oběhu jak starší, ještě v Konstantinopoli sepsané rukopisy, které tak petrifikovaly původnější, prastaroslověnskou normu, tak i rukopisy mladší, které už odrážely novou Konstantinovu reformu spisovného jazyka na Moravě a pro Moravu. Kromě toho je třeba počítat s tím, že se ve velkomoravském období zapojovali postupně do literární činnosti cyrilometodějské školy aktéři různé etnicity: kromě Slovanů balkánských, kteří přišli spolu s Konstantinem a Metodějem už z Byzance, byli to jednak moravští žáci obou bratří, a to z východnější („praslovenské“) i
západnější („pračeské“) části státu, a krátce nato i žáci panonští, tj. jihoslovanští Kajkavci, o něž byla rozmnožena družina obou bratří za pobytu u panenského knížete Kocela při cestě do Benátek a Říma. Literami aktivita tvůrců aspoň trojího etnicky nářečního slovanského původu otevírala do spisovného jazyka dveře i novým, nesystematicky tam pronikajícím bulharo-makedonismům, moravismům a panonismům. Tyto centrifugami tendence ve vývoji spisovného jazyka staré Moravy se projevovaly jako nedůsledná promiskuiía jazykových elementů geneticky různých a z ní plynoucí dubletnost výrazových prostředků.
Centrálně normující a normotvorné úsilí, které zcela jednoznačně prozrazuje jazyk Kyjevských listů, nedokázalo se v stsl. písemnictví velkomoravského období prosadit zcela důsledně a nebylo s to uzákonit beze zbytku zásadu volit v případe každé jazykové jednotky vždy jen jednu z možných dublet. Pečlivá analýza kanonických opisů velkomoravských protografů svědčí o tom, že se ve velkomoravském standardu objevovaly dublety dosti hojně.
Nejméně jednotná byla přirozeně ta složka jazyka, která je nejméně systémově vázána, tj. slovní zásoba. Jistá dubletnost se ve staroslověnštině velkomoravské redakce projevila i v oblasti, slovotvomých prostředků a vůbec slovotvorných typů. Např. v Kyjevských listech v souhlase s celým rázem jejich jazyka se objevuje pouze jihoslovanský prefix iz– (např. izvoliti), který nebyl ve velkomoravském prostředí zcela cizí a rozhodně tu nebyl nesrozumitelný, ale vůbec tu není doložen severoslovanský prefix vy-. A přece musíme vedle širokého užívání sloves s prefixem iz– uznat jako znak velkomoravského literárního jazyka prefigování s pomocí vy-, i když jistě podstatně řidší a omezenější, zřetelné je dokládají v kanonických památkách doložená slovesa jako vyvesti z Cloz nebo vygoniti, vygъnati, vyrinǫti, vyvrěšti z PsSin (a všechna s výjimkou vyrinǫti se jinak objevují i s prefixem iz-) a možná i uvignan z Friz
II 9.
Jiný zjev, v němž staroslověnština velkomoravské redakce nezachovávala důsledně jednoznačné řešení, které nabízí jazyk Kyjevských listů, je potlačení sufixu –ьstvovati; v Kyjevských listech je vskutku pouze cěsariti, chodataiti, blagoslovestiti, ale v památkách vzniklých na Velké Moravě jinak vedle toho užívání sloves tvořených sufixem –ьstvovati musíme předpokládat, a to dokonce i od týchž základů jako ona citovaná slovesa z Kyjevských listů, cěsarьstvovati je dobře doloženo mimo jiné i v evangeliích a v žaltáři, blagoslovesьstvovati a blagoslovesьtovati v žaltáři; a podobně i některá jiná slovesa tvořená tímto sufixem, jako třeba sъvědětelьstvovati apod., byla s největší pravděpodobností součástí už velkomoravského spisovného úzu a nebyla ve všech případech, kde je v dochovaných rukopisech nacházíme, vnesena do textu až později, mimo území Velké Moravy. Panovala tedy po této stránce v literárním jazyce
na Velké Moravě jistá nejednotnost.
Podobně stará už cyrilometodějská (nebo prastaroslověnská) dubletnost sufixu –ьstvo/-ьstvije, jímž se tvořila substantiva od sloves, nebyla na Velké Moravě asi likvidována naprostým a úplným vítězstvím „moravského“ sufixu –ьstvije: i když na Velké Moravě do textů slova typu čuvьstvije silně pronikala, nevytlačila tu nepochybně zcela slova typu čuvьstvo.
Jiný moravismus nebo panonismus v oblasti tvoření slov – předponu od– ve slovech odъlěkъ a odъneliže – odmítl Ševelov jako nedokazatelný poukazem na makedonské od. Je těžko najít pevná kritéria k rozhodnutí toho, zda má v tomto případě pravdu van Wijk nebo Ševelov. Ať tak či onak, existence dubletního prefixu od– vedle ot– ukazuje, že na Velké Moravě nemusely být vždy dubletní prostředky potlačovány.
Pro poměry v morfologii staroslověnštíny velkomoravské redakce je charakteristický poměr tvarů gen. sg. zájmen čьto a ničьtože, tedy česo/čьso, ničesože/ničьsože. Tvary s –ь– pokládal S. B. Bernštejn za moravismy na rozdíl od jihoslovanských tvarů s –e-, ale po studii J. Kurze bude nutno uznat oba tvary jako jihoslovanské dublety. A je zcela v souhlase s Marešovým výkladem o vztahu tvůrce Kyjevských listů k dubletám tohoto druhu, že v Kyjevských listech nacházíme právě tvar ničьsože (6r 16). Nepochybně však neexistoval tento úzus jako jedině možný i v ostatní literární produkci skládané na Velké Moravě. Naopak, jak ukázal l. c. J. Kurz, v protografech kanonických stsl. památek převládaly tvary s –e-, a tvary s –ь-, pokud se v památkách objevují, jsou v mnoha případech neologismy, které do textů pronikly teprve při opisování na jihoslovanské půdě. Moravské prostředí tedy nevyvolalo v tomto
případě jednoznačné a naprosté převážení té dublety, která se shodovala s velkomoravským územ.
Ostatně i nejznámější morfologický bohemismus (respektive moravismus) Kyjevských listů, důsledné užívání dubletního stsl. tvaru na –ъmь v instr. sg. o-kmenů, sotva lze zobecnit pro celou stsl. tvorbu velkomoravskou. Vždyť ještě i v glosách Jagićových, památce česko-církevněslovanské z konce 11. nebo z počátku 12. stol. (viz níže), je obsaženo ve známém tvaru zinimom (= sьnьmomь) svědectví o 7. sg. o-kmenů jihoslovanského typu dokonce ještě i pro období doznívání csl. písemné tradice na českém uzemí.
Povahu jen nedůsledného morfologického moravismu ve velkomoravské literární produkci měl snad dále tvar gen. sg. zájmena první osoby mne (doložený zejména v PsSin a v EuchSin). I když mohl být původně ve velkomoravských textech zastoupen častěji, než jak je to dosvědčeno stavem zachovaných rukopisů, bylo by nesporně zcela nesprávné předpokládat jeho starou existenci na všech místech, kde v památkách nacházíme tvar mene.
Jako nářeční rys moravský interpretuje dále Ševelov tvar nom. zájmena první osoby pl. ny, doložený čtyřikrát v Kyjevských listech (a jednou v porušené podobě ni v Cloz). Jinak je v nejstarších rukopisech běžné my a tento tvar byl zjevně i ve velkomoravských protografech. I kdybychom však moravský nářeční původ tvary ny (nom.) neuznali, existence dublet my/ny ve velkomoravských památkách přináší další doklad toho, že velkomoravská norma literárního jazyka nebyla striktně unifikována.
Vliv velkomoravského prostředí na staroslověnský jazyk se dále někdy spatřuje ve známých, ale jen sporadicky se vyskytujících tvarech participia praesentis activi od sloves 1. a 2. třídy na nosovku (s chvostíkem), jejichž genezi vyložil J. Kurz. Podle Moszyńského hrála při jejich šíření důležitou úlohu původní odlišnost jihoslovanského tvaru těchto participií (body) od tvaru moravského (boda), ale stejně jako v jazyce staroslověnském vznikaly analogické tvary s nosovkou i u Slovanů severních, mezi nimi též na půdě česko-moravské, jak se mu zdají dosvědčovat přechodníky v dnešních nářečích na Moravě typu veďa, pleťa, lehňa, tvořené analogií podle seďa, pusťa, hoňa. Vnesením analogických forem s nosovkou do textu zlepšil prý písař jeho srozumitelnost v moravském prostředí, aniž by přitom zaváděl do stsl. jazyka nějaký prvek „západoslovanský“ ve vlastním smyslu toho slova. Slabým bodem tohoto výkladu je naprostá hypotetičnost předpokladu o staré existenci
analogických tvarů participiálních v česko-moravském prostředí jen podle dnešní jejich existence v nářečích; o jejich stáři nemáme sice dostatečných svědectví, ale jak uvádí Gebauer, nemůže být pochyb o tom, že nářeční veďa je mladší než veda (stejně jako v ruštině). Sotva tedy lze chápat uvedené tvary stsl. participií jako projev přizpůsobení moravskému jazykovému úzu, ale jejich šíření v stsl. jazyce, pokud by jeho počátky bylo vůbec možno položit časově už do velkomoravského období, dokládalo by aspoň znovu vznik dubletnosti v mluvnické normě velkomoravského literárního jazyka, dubletnosti vyvěrající v tomto případě z vnitřního, autonomního vývoje staroslověnštiny jakožto jazyka spisovného a z jejích sémanticky distinktivních potřeb, jak to v podstatě vyložil (v citované stati) J. Kurz.
Méně jasná je zatím situace hláskosloví staroslověnštiny velkomoravské redakce. Kromě oněch střídnic c, z, šč za psl. tj, (kt), dj, a stj, skj jsou všechny ostatní dohady o hláskové podobě velkomoravského literárního jazyka jen nejisté. Za jeden z jeho charakteristických znaků spjatých se slovenským prostředím pokládá např. Ju. Ševelov nerozlišenou výslovnost původního sonantního r̥ a l̥ (-tr̥t-) a původního spojení neslabičné likvidy s následujícím jerem mezi souhláskami (-trъt-). Průkaznost Ševelovovy argumentace má sice jistou slabinu v tom, že pro starý stav na Velké Moravě nemá přímých dokladů a musí se opřít až o novodobý stav slovenských a východomoravských („moravskoslovenských“) dialektů, ale jiný, věrohodnější výklad tohoto jevu opřený o jiný konkrétní materiál zatím nemáme, a proto by jej snad bylo možno přijmout aspoň jako pracovní hypotézu.
Ještě problematičtější je další domněnka, kterou sám Ševelov formuluje jen podmíněně, že totiž slovenská změna ъ > e ve slabikách před ь, popsaná Šmilauerem, mohla by ukazovat na živý jazykový podklad tzv. asimilace jerové dle Jagićova pravidla v stsl. památkách. Pokud bychom vůbec uznali velkomoravský základ této hláskové změny v staroslověnštině, byl by to zase jev, který by se byl ve velkomoravském literárním jazyce prosadil jen nedůsledně.
Nedůsledné pronikání izolovaných reflexů živého velkomoravského jazyka, eventuálně velkomoravského kulturního dialektu, do jazyka literárního mohly by snad dále dosvědčovat i doklady se zachovaným –dl– v II. Frizinské památce (modliti, modlim, vzdeli II 59, 36, 62). Je sice možné, že se v této podobě uvedených slov odráží úzus běžný v některých severních a severozápadních dialektech slovinského jazyka, ale nelze ani vyloučit možnost, že jde o jazykový element západoslovanský (velkomoravský). Při pouhém –l– v Kyjevských listech (např. molimъ, molitvami aj. 2v 2, 3) by tak bylo názorně vidět, jak se moravismy postupně a nesystematicky navrstvovaly na základní spisovný standard velkomoravské literatury.
Charakteristickým způsobem se velkomoravský vliv uplatnil při zanikání závěrového elementu u znělé afrikáty dz (vzniklé druhou a třetí palatalizací z psl. g) a při jejím splývání s úžinovým z, tedy ve vývoji mъnodzi > mъnozi. Tento vývoj byl ovšem vlastní i samé církevní slovanštině už od nejstarších fází jejího fungování jako jazyka spisovného. Na Velké Moravě, kde už byl pravděpodobně v živém jazyce dovršen, byl v jazyce literárním jen podpořen, zesílen. Svědčí o tom např. zvýšený počet případů s pouhým z v mladších (doplňkových) částech evangelnich textů, ovšem vedle zachovaného dz, které v mnoha případech pochází už z velkomoravských originálů. Velkomoravské prostředí tedy nemělo dost sil k úplnému potlačení a vymýcení z literárního jazyka hláskové varianty, která neměla oporu v domácím úzu.
Stopy staroslověnštiny velkomoravského typu v pozdějších opisech – i když jsou v mnoha případech už jen matné a nejisté – dovolují učinit závěr, že se přísná normalizující tendence projevující se v jazyce Kyjevských listů přímočarým a důsledným výběrem a kombinací jazykových prvků bulharsko-makedonských a velkomoravských, neprosadila v staroslověnštině velkomoravského typu v celém jejím rozsahu časovém a prostorovém beze zbytku.
7. Přítomnost synonymních a dubletních jazykových prostředků v staroslověnštině moravského typu vyvolává otázku i možné vnitřní funkčně stylové stratifikace tohoto spisovného jazyka samého o sobě. Dosud byla totiž řeč o funkčně stylové stratifikaci komplexní jazykové reality staré Moravy vcelku a staroslověnštinu jsme pozorovali jako jednu z jejích vrstev, vnitřně kompaktní a jednotnou; analýza její normy odhalila však existenci dubletních a variantních prostředků. Před časem jsem vyslovil (a publikoval) přesvědčení, že staroslověnština na Moravě nebyla už rozčleněna do hierarchicky uspořádaných stylových vrstev, tj. vertikálně, nýbrž že jejích synonymních a dubletních jazykových prostředků se využívalo spíše „horizontálně“, tj. k stylistické disimílaci textu v jeho lineárním kursu (viz zde str. 42). Jistou averzi autorů starých literárních památek k opakování týchž slov a týchž syntaktických konstrukcí v blízkém textovém sousedství konstatovali ostatně už Jagić a Grünenthal, později pak Horálek nebo
Vereščagin. Např. řec. κατακλυσμός se v Mt 29.38 překládá jako potopъ, ale v Mt 14.39 jako voda, podobně i ἀναβαίνειν J 6.22 vъniti, ale J 6.24 vъlěsti (a řada dalších podobných případů se střídáním lexikálních synonym). Stylistické disimilace textu se dosahovalo též variabilitou různých syntaktických konstrukcí slovanských v textovém sousedství nebo blízkosti za jednu a touž konstrukci řec. předloh; tak např. se za infinitiv řec. originálu střídaly v stsl. překladech jednak rovněž konstrukce infinitivní, jednak perifráze s da, nebo řecké konstrukce participií (většinou s členem) jsou do staroslověnštiny přeloženy jednak rovněž obraty s participii (většinou ve formé složené), jednak větami relativními. V kanonických památkách je dosvědčeno množství případů tohoto druhu jako dědictví překladatelských postupů školy cyrilometodějské.
V této souvislosti bych však rád částečně i zkorigoval svou starší hypotézu o absenci vertikální stylistické vrstevnatosti staroslověnštiny moravského typu. Pro ni přece jen mluví pozorování L. Moszyńského, že v Konstantinových překladech z řečtiny se dává přednost přímým lexikálním výpůjčkám v těch případech, v nichž jsou příslušné lexikální jednotky výpůjčkami – z latiny nebo hebrejštiny – i v samé řečtině, tedy v případech jako kenturionъ, ravvi apod. Tento překladatelský postup dovoluje předpokládat zde jistý stylistický a stylizační záměr: to, co mělo stylistickou hodnotu cizího slova v řecké předloze, mělo si touž stylistickou příchuť zachovat i v slovanském překladu. Uznáme-li správnost tohoto předpokladu, znamenalo by to i uznat aspoň náběh k jistému hierarchickému stylovému rozvrstvení jazykových prostředků uvnitř staroslověnštiny samé. Týmž směrem ukazuje ostatně i jev, na který upozornil l. c. Vereščagin; že totiž celá vrstva stsl. výpůjček z řečtiny byla přejata bez fonetické
substituce cizích, v slovanštině neexistujících fonémů, jak prozrazuje užívání specifických grafémů pro neslovanské fonémy; slova, v nichž se vyskytují, nemohla být zjevné hodnocena jinak než jako příznakově „cizí“ (na rozdíl od těch, která byla výslovnostně adaptována i adoptována řečovým územ slovanským).
Tento jemný cit pro jazykové prostředky geneticky „cizí“ a pro jejich stylistickou hodnotu byl podle mého názoru vypěstován filologicky orientovanou novozákonní exegezí: i v řeckém znění se nejednou objevují lexikální hebraismy jako „citátová slova“, tj. nejsou zapojeny integrálně do základního textového pásma, nýbrž jsou vytčeny do pásma zvláštního tak, že je uvedeno jejich původní znění, např. ῥαββί, ταλιϑὰ κούμ, Σιλοάμ, Γολγοϑᾶ aj., a to je pak v základním pásmu sémanticky a etymologicky interpretováno příslušným výrazem řeckým, uvedeným vysvětlujícím obratem ὅ ἐστιν (μεϑερμηνευόμενον), ὅ λέγεται, ὅ ἐστιν λεγόμενον, ὅ ἕρ&#
956;ηνεύεται atp. V stsl. překladech takových míst jsou pochopitelně tyto jakési elementární lingvistické výklady zachovány rovněž, takže se v nich objevují citátově užité hebraismy jako ravvi, talitakumъ, (kǫpělь) siluamьska, đelьđota aj., vysvětlující obrat ježe jestъ (sъkazajemo, naricajemo), ježe sъkazajetъ sę, naricajetъ sę, narečetъ sę, ježe glagoljetъ sę sъkazajemo ap. a příslušný slovanský ekvivalent vykládaného slova hebrejského, tedy učitelju, děvice tebě glagoljǫ vъstani, posъlanъ, kranievo město atd. (viz o nich podrobněji níže na str. 34-35). S cizím původem slov byla tedy v dobovém pojímání zjevně spjata i zvláštní stylistická kvalita a první slovanská překladatelská škola usilovala zachovat tyto stylistické vlastnosti originálů ve svých
překladech. Ale nejen to. Právě z tohoto tvárného postupu čerpala patrně i odvahu k obohacování spisovného jazyka výpůjčkami pro pojmenování biblických reálií, ale i speciálních názvů z oboru filozofie, teologie, práva a soudobé učenosti vůbec, i mimo případy uvedeného typu. Vrstva příznakově cizích výrazových prostředků, jíž se nejstarší slovanský spisovný jazyk vybavoval od samého poěátku své existence, patřila ke konstitutivním znakům jeho literárnosti a částečně i zvětšovala synonymitu jeho lexikálního fondu a umožňovala tak diferencované způsoby vyjadřování.
Poněkud jinou stratifikaci se zdá naznačovat jev, jejž jsem zjistil v stsl. překladech nedávno; biblické texty se totiž po stránce statistické markantně a podstatné odlišují od ostatních stsl. textů v postavení posesívních zájmen; bylo by snad možné, že tu máme před sebou jakýsi zárodečný znak „biblického stylu“ uvnitř staroslověnštiny? Zde zjevně stojíme zatím jen na prahu dalších výzkumů, které teprve budou moci dát na naši otázku uspokojivou odpověď.
8. Závěrem lze shrnout, že vývoj staroslověnštiny moravského typu byl určován dvěma protikladnými hnacími silami. Bylo to především promyšlené vytváření spisovného jazyka vedené z kulturního centra tak, aby staroslověnština byla v mojmírovském státě plně na výši všech komunikativních úkolů, které tu měla plnit. Toto programové úsilí se na jedné straně projevovalo jako přímé pokračování a další logické rozvíjení těch principů, jimiž se vyznačovaly už samy počátky stsl. písemnictví v jeho byzantské fázi (tj. „prastaroslověnština“): šlo zejména a převážné o intetektualizaci a racionalizaci jazykového systému a všech vyjadřovacích prostředků spisovného jazyka pod trvalým vlivem jazyka předloh, tj. řečtiny. A na druhé straně se toto programové úsilí projevovalo v záměrném a účelném přizpůsobení nového a teprve vlastně vznikajícího spisovného jazyka celkové místní jazykové situaci a prostředí, jemuž měl sloužit jako nástroj literární komunikace. Bylo orientováno na vybudování jeho pevné a jednotné jazykové
normy – při vší její možné variabilitě. Staroslověnština takto zformovaná tvořila „literární“, spisovnou vrstvu ve funkčně stylové stratifikaci komplexní jazykové reality staré Moravy a sama byla – aspoň v náznaku – rovněž ještě stylisticky rozvrstvena na stratum „domácí“ a příznakově „cizí“ a nelze ani zcela vyloučit, že se v ní začínala vypracovávat i specifická vrstva „stylu biblického“.
Právě protikladnou hnací sílu ve vývoji staroslověnštiny na moravském teritoriu představovalo příležitostné a mimoděčné pronikání specifických místních jazykových prostředků a znaků do spisovného úzu. Přísná noremnost spisovného jazyka byla při nahodilosti a nesystematičnosti „moravismů“ a „panonismů“ přijímaných do staroslověnštiny v době cyrilometodějské sice narušována, ale spisovný jazyk tak získal větší rozpětí jazykových prostředků a zmnožil jejích synonymii a dubletnost, jichž pak bylo možno využit i stylisticky, a to pravděpodobně víc horizontálně než vertikálně.

Reklamy

14 thoughts on “STAROSLOVĚNŠTINA JAKO SPISOVNÝ JAZYK VELKÉ MORAVY

  1. Je na zkousku.Kvuli prekladu z nemciny a nazvu zeme Moravy v 9. stol.chci zkusit, jestli se prenasi diakritika:ě š č ř ž ý á í é ů úVelka pismena nemam v klavesnici tak jak tak. Asi to nepujde.

  2. Dnes 29.6.je svátek Sv. Petra a Sv.Pavla. V predvečer tohoto svátku zde v kostele vystupoval mužský chor z Petrohradu (Leningradu). To pravoslaví odpovídá cítění Slovanů. Metafyzika. Svjaty Bože, pomiluj…Srbsky se řekne pravda „istina“ , východ (slunce) „istok“ , „istočnik“ je pramen.

  3. Spisovný jazyk.Miloš Weingart, O politických a sociálních složkách v starších dějinách spisovných jazyků slovanských, zvláště církevněslovanského s.157-187In:Sborník J.Bidlovi 1928úryvek s.168Těsnou souvislost politických a sociálních momentů s dějinami jazyka známe také z dějin spisovného jazyka německého. Již staré dialektické rozdělení jazykové oblasti německé souvisí s tím, že ve velkém a ne vždy soudržném celku německé říše byla jednotlivá území samostatnými politickými jednotkami. A právě ty země, které vystupují obzvlášt vyhraněn v politických dějinách, jsouce k tomu určeny také svou geomorfologickou výrazností, jako Bavory, Porýní (Franky), Sasko – vyznačují se také silnou individuálností jazykovou. Proto také v počátcích německého literárního tvoření nacházíme silné rozdíly dialektické, zvl. v době od Karla Velikého až do Ludvíka III.(Heliand-Otfried), přes to, že právě dvůr sám a přímé podněty panovníků podporovaly slovesnou tvorbu. V době
    starohornoněmecké nelze ještě mluvit o skutečném spisovném jazyce, ostatně ze stol. IX.-XI. je málo památek. Teprve ve XII. stol. se projevuje snaha o jazykovou jednotu, tedy až v době středohornoněmecké. Vývoj feudalismu přinesl množství drobných kulturních center po šlechtických hradech, rytířstvo prostoupené vzájemnými styky ze společných křížových výprav a potulní pěvci, putující po těchto sídlech, zprostředkovali spolu s šířením své poezie také rozšíření řeči středohornoněmecké.Ale nebyla to ještě zcela jednotná řeč spisovná, ostatně byla to řeč poezie, nikoli řeč státní správy a úředních listin.Počátky samostatné prozy německé nalézáme koncem XII.stol, první úřední akt prosaický, Mainzer Landfriede, pochází z roku 1235. Ale rozhodující význam pro vytvoření německé spisovné prozy měla teprve císařská, dvorní kancelář, zejména od dob našeho KARLA IV., kdy byla školena na humanistických vzorech a vypracovávala úřední jazyk…úhrnem tedy lze říct, že se spisovné jazyky západoevropské
    tvořily jakožto jazyky vlády, šlechty a buržoasie, duchovenstvo je používalo, když se obracelo k obecenstvu.P.S. Myslím si, že se to dá aplikovat i na Moravu. Morava byla „počestována“ už po pádu Velké Moravy, nebo naopak,Cechy byly pomoravštěny, počátky písemnictví jsou moravské.

  4. Spisovný jazyk II.pokračování s.171Stejně důležitou úlohu politickohistorických motivů, totiž dynastie, dvora a jeho sídla, jakožto střediska státní organizace, nalézáme v dějinách spisovného jazyka polského. Zde ovšem jsou poměry komplikovanější o to, oč složitější byly středověké politické a kulturní dějiny polské proti českým. V polské filologii se táhne zásadně spor o to, vznikl-li spisovný jazyk ve Velkopolsku či Malopolsku. Nicméně jest jisto, že ohniskem polského státu bylo Velkopolsko, Poznansko (Hnězdno). Tam, na piastovském dvoře knížecím vznikla řeč kulturní, řeč dvoru, šlechty a studovaných lidí – ne ještě řeč literatury. Později, v XI. stol. se přesunulo centrum státu na horní Vislu, do Krakova, tedy Malopolska. Krakov se časem stal sídelním městem, to značí, sem se hrnula šlechta a všecky kruhy, představující kulturní život. Na tomto území vznikly nejstarší písemné památky spisovného jazyka, nikoliv však s mazurujícím dialektem malopolským, nýbrž
    bez mazuření, tedy s výslovností velkopolskou, která se také shodovala s výslovností českou.A právě čekému vlivu podléhaly počátky polské prozy od XIV.stol. Také pozdější osudy spisovného jazyka byly spoluurčovány během politických událostí. Jako zvláště zajímavý případ z pozdější doby třeba připomenout sílu vlivu ruského, t.j. běloruského a zvláště maloruského, od konce XVI. do počátku XVIII., v době, kdy se celá pozornost politiky polské obracela na blízký východ. Lublínská unie Litvy s Polskem (1569)sblížila šlechtu ruskou s polskou: vojenská expanse proti východním stepím způsobila šlechtickou kolonizaci východní „ukrajiny“. Tito východní magnáti v maloruských krajích, držící rozsáhlá latifundia, byli předními činiteli netoliko v politice, za úpadku královské moci v XVII. věku, nýbrž také v kultuře, pro své veliké prostředky hmotné. A tak jejich řeč a jejich výslovnost, t.j. polština s některými vlivy ruskými v slovníku i v hláskách, opanovala spisovnou řeč polskou vůbec.

  5. Spisovný jazyk III., vliv logiky na vyjadřovací techniku.pokračování s.168Podobně důležitou úlohu měly momenty politické, jmenovitě vzrůst státní organizace, na dějiny spisovného jazyka anglického. Ba lze říct, že složité dějiny tohoto jazyka, zejména jeho slovníka, ukazují ještě ve větší míře, jak historicko-politické vlivy určují osudy spisovného jazyka. Tak především v době anglosaské, král Alfred Veliký (871-901), starší vrstevník bulharského cara Symeona, má podobně jako Symeon epochální význam pro dějiny spisovného jazyka, jmenovitě prozy: jako Symeon,sám překládal do svého mateřského jazyka (západosaského), jako Symeon i Alfred pečoval o překladovou prozu theologickou, filozofickou a právnickou, vůbec naučnou; což znamená velkou práci v tvoření a ustalování termínů, tedy v oboru lexika, a vliv logiky na vyjadřovací techniku, hl. na stavbu věty. A u obou těchto panovníků jejich význam pro dějiny jazyka jde ruku v ruce s významem politickým. Oba jsou
    sjednotiteli a organizátory říše. Naproti tomu doba panství normanského (od r.1066) vnesla do anglického jazyka lexikální prvky francouzské, zejména v oboru terminologie ze života právního a státního: dvůr normanský jakož i šlechta a vyšší duchovenstvo, kolem něho se kupící, působili na spisovný jazyk. A vliv tento se ovšem jen posílil nastoupením rodu Plantagenetů, jímž se upevnily styky západního francouzského pobřeží s anglickým královstvím. Delší soužití přistěhovalé šlechty s domácím obyvatelstvem přineslo ovšem sblížení a konečné splývání obou stran, posilované také řevnivostí šlechty, v Anglii zdomácnělé (anglonormanské)proti dynastii. A tento politický vývoj se odráží v dějinách jazyka roustoucím významem angličtiny v životě státním, až konečně, po dlouhém vývoji, od r. 1362 byl sněmovním usnesením jazyk anglický prohlášen za oficiální jazyk soudní.

  6. Spisovný jazyk IV., spisovný jazyk český.pokračování s.170Spisovný jazyk český se vytvářel v středisku vlády Přemyslovců a není náhodou, že vlastní dějiny spisovného jazyka, doložené souvislými literárními texty, se začínají teprve koncem XIII.stol., tedy v době, kdy stát český je politicky nejen dobudován, ale přiveden k rozmachu na tehdejší poměry velmocenskému, a kdy je také hospodářsky v rozkvětu. A právě tím, že je spisovný jazyk mladší, než historická doba českého jazyka, že se tvoří po sjednocení přemyslovské říše, po překonání staré kmenovitosti – tím si vysvětlujeme, že proti očekávání staročeské památky mají poměrně málo rysů dialektických, takže vybudování české historické dialektologie naráží na velké nesnáze. Ve starých českých památkách nalézáme ojedinělé dialektické výrazy, jichž písaři nebo spisovatelé užili bezděčně nebo úmyslně. Jinými slovy, jazyk staročeský, tedy již v době před Husem, je skutečně spisovný jazyk českého jazykového území,
    t.j. nemá jen lokální význam středočeský, nýbrž je uznaným nástrojem státního a společenského života v zeměpisném rozsahu českého království (ovšem, nehledíme-li k německé kolonizaci). A právě odloučení Slovenska z hranic tohoto státu ztěžovalo proniknutí společného spisovného jazyka na tomto území.Markrabství moravské se svým vlastním zemským zřízením poskytovalo vnější podmínky k odchylnému vývoji dialektů; a v skutku je známo, že nejen dialekty moravské jsou hojnější a silněji vyvinuty, nebo zachovány, nežli česká nářečí v Cechách, nýbrž že také více pronikly do starého literárního jazyka nežli dialekty české v užším smyslu. Ale nejen v době staročeské literatury, nýbrž i v pozdějších stoletích lze sledovati vliv politického a hospodářského stavu českého státu na spisovný jazyk, zejména jeho slovní inventář. A že úpadek státu byl hlavní příčinou úpadku českého jazyka po r. 1620, o tom netřeba mluviti.

  7. Spisovný jazyk V., jazyk staroslověnský.pokračování s.172Toto všechno byly jenom některé nejvýznačnějí doklady známého pravidla, jak silný vliv připadá momentům politickohistorickým v dějinách spisovných jazyků. Srovnejme nyní z tohoto hlediska osudy jazyka církevněslovanského.Jeho základ, jazyk staroslověnský, nebyl původně myšlen jako nástroj státní organizace, nýbrž jen jako pomůcka církevní. V prvních letech moravského působení obou bratří, pokud šlo jen o misionářskou činnost, nevystoupila otázka politického významu staroslověnštiny do popředí. Jinak bylo, když se Metoděj stal arcibiskupem moravsko-panonnským. Známé spory se Svatoplukem a Metodějem lze stanoviska dějin spisovného jazyka chápati tak, že Svatopluk a jeho dvůr nechtěli uznati jazyk staroslověnský za jazyk svůj, t.j. za kulturní jazyk moravského státu, za jazyk, který by se mohl státi jejich spisovným jazykem. Tak lze interpretovati závěrečná slova bully „Industriae tuae“ papeže Jana
    VIII. z r.880: Et si tibi et iudicibus tuis placet, missas Latina linqua magis audire, praecipimus, ut Latine missarum tibi sollemnia celebrentur.Příčinou této nechuti nebyla ovšem nesrozumitelnost staroslověnského jazyka pro Moravany, nýbrž jiná, frankofilská směrnice zahraniční politiky Svatoplukovy, která vedla ke konečnému odstranění církevněslovanského jazyka ode dvora po smrti Metodějově r.885.Stejně dvůr přemyslovský v Cechách nepřijal jazyk staroslověnský za svůj: sv. Václav se sice vyučil knihám slovanským, ale nemělo to žádných následků pro jazykovou praxi dvora. Pozdější pokusy o slovanskou liturgii v Cechách (žádost Vratislavova z r.1080, slovanský klášter Karla IV., t.1347), zůstávají právě jenom na poli liturgie. Proto také bezpečných jazykových zbytků církevněslovanských je v českém jazyce tak málo: nejznámější jsou v písni „Hospodine pomiluj ny“, zejména „Ty spase všeho mira“, místo českého „Spasitelu všeho světa“, církevněslov. „žizn“ proti čes. „život“, a církevněslov.
    „Pomiluj ny“, místo čes. „Smiluj se nad námi“.P.S. Pro mne to dává jen ten smysl, že Přemyslovci byli rodu moravského.

  8. „Vystavět jazyk zcela na zelené louce naprosto není možné“A pravopis na zelené louce vystavět lze?“Tento postup však logicky vede k tomu, že případná takto tvořená moravština by pak spíš byla odvozeninou češtiny než samostatným jazykem.“To vám nemusí vadit, jazyk je vždy více politickým než vědeckým pojmem.

  9. Pravopis„A pravopis na zelené louce vystavět lze?“ – Vy jste zjevně vysazen na pravopis. Ale abycho odpověděl: lze.“jazyk je vždy více politickým než vědeckým pojmem.“ – To zrovna nebude pravda. Chorvati a Srbové se třeba můžou i zabíjet kvůli tomu, že každý mluví jiným jazykem, ale jazykovědci kvůli nim nebudou přehodnocovat, že jde o jeden jazyk.

  10. Jenže pokud se budete snažit, aby byla moravština jazykem nejen politicky, ale i vědecky, nebude moravština zřejmě vůbec příslušníkem česko-slovenské větve západoslovanských jazyků. Do této větve by ale ideální moravština patřit měla – jinak by to byl stejný nesmysl, jako kdyby Chorvati „na truc“ kvůli odlišení se od Srbů začali mluvit rusky. Pravopis je ta část jazykové normy, na které toto umím nejjednodušeji ukázat – a teprve pokud pravopis napravíte, budu vědět, že má cenu přesunout se i na další oblasti, ve kterých moravština není moravštinou, nýbrž svobodštinou.

  11. <![CDATA[>Dovolím si s autorem nesouhlasit. Ve 4. odstavci tvrdí, že »…to nebyl spisovný jazyk vůbec, nýbrž že to byl jazyk liturgický.« Tady musím oponovat. Konstantin s Metodějem vytvořili pro Moravany (pro nikoho jiného) písmo, ve kterém napsali nejen překlady náboženských textů, ale – což je zvláště důležité – také civilní zákonník. Velice důležité také bylo, že museli (výhradně pro Moravany) vytvořit také ve slovanštině dosud neexistující nové slova, kterými se označovaly určité pojmy, pro něž Slované dosud neměli své vlastní výrazy. Z dnešního pohledu můžeme tedy klidně říci, že tento původně pouze pro potřeby Moravanů vytvořený jazyk (včetně zcela nového písma, Hlaholice) civilních i náboženských spisů byl skutečným plnohodnotným spisovným jazykem našich předků. Ať už se to komu líbí či ne. Nebyla to tedy žádná staroslověnština; za tu můžeme označit jazyk slovanského lidu. Byla to pravá a nefalšovaná spisovná moravština.]
    ]>

  12. &gt; [13]Ono označení "staroslově(/a)nština" není zcela nemístné, protože tento jazyk se nepoužíval jen na Moravě a kromě toho obsahoval mnoho jazykových prvků, které byly na Moravě neobvyklé, ale naopak byly běžné ve slovanském prostředí jižního Balkánu.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s