Etnogeneze Moravanů a pád Velké Moravy

Výňatek ze dvou kapitol nedávno vyšlé knihy archeologa Zdeňka Měřínského „České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II.“ Praha 2006. Tento příspěvek je do jisté míry pokračováním a rozvinutím článku Původ a počátky moravského etnosu.

1 ETNOGENEZE MORAVANŮ A ETATIZAČNÍ PROCES

Počátky etatizačního procesu u pomoravských a ponitranských Slovanů sahají velmi hluboko do 8. a s největší pravděpodobností již do poslední třetiny až počátku osmdesátých let 7. věku, pomineme-li existenci Sámova kmenového svazu. Lze je však vystopovat pouze nepřímo z rozboru nacházených památek hmotné kultury a vzniku nových sídlištních útvarů – hradišť a opevněných center předvelkomoravského období. Setkáváme se s nimi v celém širokém naddunajském prostoru mezi Franskou říší na západě a Avarským kaganátem na východě, a to zejména v jeho severozápadním a severním okolí, ale mimo dosah bezprostřední moci Avarů. Rozhodně se však v případě Velké Moravy nejednalo o nějaký nástupnický stát po zaniklém Avarském kaganátu v rámci uspořádání státu nebo kontinuity územního vývoje. Snad to byla pouze politická orientace vznikající slovanské nobility v oblastech hraničících s kaganátem, přejímání různých kulturních podnětů, módy a kroje apod.
Právě v tomto prostoru vzniká ve výše uvedeném období řada opevněných sídlišť charakterizovaných nálezy bronzových a železných ostruh s háčky, litých bronzových garnitur a dalších předmětů spojených s multietnickým prostředím karpatské kotliny. Známe je z Čech (např. Dolánky-Rubín u Podbořan, Dolní Liboc v Praze 6 – Šárka, Kal na Jičínsku atd.), hlavně z Moravy (Mikulčice-Valy, Uherské Hradiště-Ostrov sv. Jiří, Olomouc-Povel, Brno-Staré Zámky u Líšně, Znojmo-Hradiště sv. Hipolyta, Zelená Hora, Ježkovice-Černov na Vyškovsku atd.) a také ze Slovenska (Smolenice-Molpír, Podbranč, Svätý Jur při Bratislave-Neštich, Spišské Tomášovce, Brekov, Pružina u Žiliny a další).

1.1 Druhá slovanská vlna a otázka podílu neslovanských etnik na ní

Tento nálezový horizont je spojován s vytvářející se vrstvou elity spojené s mobilními vojenskými družinami a náčelnickou knížecí složkou, přičemž je někdy předpokládán jejich příchod, zejména do moravského a slovenského prostředí, v rámci tzv. druhé slovanské vlny. Ta je spojována s okruhem slovanského osídlení od středního Dunaje po Přičernomoří připisovaným historickým Antům sídlícím původně v Podněpří (srov. kap. III.1, 2.3, 2.34, 5.1). Měl to být původně onen lid obývající území mezi středním až dolním Dněprem a Dněstrem i v povodí Jižního Bugu s charakteristickou keramikou typu Peňkovka. Na základě řady indicií je poukazováno na možnost, že se jednalo o zbytky původního íránského obyvatelstva, pravděpodobně sarmatského původu. Tyto íránské kmeny kočovaly v jihoruských stepích již od 9.-6. století př. n. l. až po 4. či 5. století n. l. (Kimmeriové, Skytové, Sarmaté). Potom se toto obyvatelstvo slavinizovalo a od 6. století n. l. je známe z písemných pramenů pod názvem Antové. Ti se potom od této doby
výrazně spolupodílejí na slovanské expanzi do nitra Balkánského poloostrova (srov. kap. 1.1.4).
Z neslovanských íránských etnik majících účast na formování slovanských národů jsou v literatuře zmiňováni především Alani – sarmatský kmen íránského původu a převážně nomádského charakteru žijící původně ve stepích severně od Kaspického moře a Kavkazu. Od 1. století př. n. l. se jejich částí přesunují na západ a ti, kteří zůstali ve starých sídlech, se ocitají během doby stěhování národů v sousedství Ostrogótů sídlících v severním Přičernomoří mezi Donem a Dněstrem na západě a později od 6. věku zde v dolním Podněpří a Podněstří připomínaných slovanských Antů. Ještě ve 4. století n. l. jsou tito považováni za íránský kmen pobývající na ukrajinských stepích v rámci polyetnické černjachovské kultury. Antové však měli sotva co společného s Alany; jejich jméno je sice jasně íránské, ale starší, než mohly být alanské vlivy. Na počátku doby stěhování národů se Antové slavinizovali a představovali potom jednu ze dvou hlavních větví Slovanů v době jejich historické expanze. V 6. století již podle Jordana
hovořili slovansky (srov. výše kap. III.5.1).

1.11 Jméno Morava a jeho možný původ

L. E. Havlík, jenž se podrobně zabýval etnogenezí Moravanů, upozornil na zajímavé paralely pro kořeny etnonyma marav-, marv-, marg-, a marh-, které lze nalézt zejména v indo-íránském prostředí již od konce 6. století př. n. l., podobně jako tento původ naznačují z filologického hlediska názvy Chorvatů, Srbů nebo Antů a Rusů. Jména s tímto základem jsou značně rozšířena v indoevropském prostředí a na východě lze jejich nejstarší doklady nalézt již v období před zhruba dvěma a půl tisíci lety, zatímco ve středoevropském prostoru jsou patrně mnohem mladší. Podotýkám patrně, neboť zde nemáme k dispozici písemné prameny sahající tak daleko do minulosti jako v oblasti Předního východu a Střední Asie či ve staré Indii. Nejstarším dokladem je snad řecké označení Marafioi z jihoíránského prostředí (území kolem dnešního Marvadast blíže Pasargad u Šírázu), které zaznamenal již Hérodotos v 6. století př. n. l., dále lze jmenovat město Margiana (Mari, Merv) a hlavně Morava tepe na řece Atrek
na severovýchodě Gurgánu (v severním Íránu), v oblasti kdysi parthské a na přelomu starověku a středověku alanské, respektive hefthalitské. Z 1. až 3. století n. l. je známo také staré indo-drávidské etnikum Maravar (sg. Maravan). Lokalitu Marafa nacházíme i na přítoku Dněstru a Moravu-Margos při ústí srbské Moravy do Dunaje, kde je toto město doloženo kolem roku 600 n. l. Jméno Maravan (sg.) je vysvětlováno L. E. Havlíkem jako označení pro svobodného lovce, bojovníka, pána a náčelníka a je spojováno s významem maram (síla). Kořen mar- ve významu svobodný člověk, pán má prostředí mezopotámské, ugaritské a íránské (mard) i soghdeské (ideogram mru ve smyslu pán).
Jiný pohled však přináší hydronymie, neboť jméno Morava se často vyskytuje ve smyslu pojmenování vodního toku nejen ve střední Evropě, ale i na Balkáně a dále směrem na východ až do Střední Asie. Název naší řeky Moravy se poprvé objevuje v latinizované podobě Marus u Tacita (asi 56 – kolem 120 n. l.) v době kolem roku 100 n. l. Jeho kořeny jsou však daleko starší a jedná se o jeden z nejfrekventovanějších indoevropských základů *mar- „velká voda, tj. vodní plocha či rozvodněná řeka“. Tento původní význam je podle jazykovědců uchován v litevském marês, tj. „zátoka uzavřená kosou“, dále německém das Moor jako „bažina“ i jinde. Na druhé straně význam „otevřené moře“ (lat. mare, něm. das Meer atd.) je patrně druhotný. Ve slovanských, ilyrských a thráckých jazycích se takto označovaly vody tekoucí a v germánských, baltských a románských stojaté. Lze uvést řadu příkladů hydronymie vycházející z tohoto základu. Z větších řek je to maďarská Maros (rum. Mureş,
lat. Marisia, čes. Maroš) vlévající se u Szegedu (Maďarsko) zleva do Dunaje a srbská Morava (pův. u Hérodota v 5. stol. př. n. l. Vrongos či Angros, u Strabóna v době kolem přelomu letopočtu již Margus), která do tohoto veletoku přitéká zprava pod Bělehradem (mezi Smederevem a Požarevacem, Srbsko). Dále je to v Podolí levý přítok Dněstru Murafa (starší doklad Marahva), vodní tok ústící na východě do Azovského moře měl starověký název Marabios a ve Střední Asii teče řeka nazývaná ve starověku Řeky Margos (dnes Murgháb). Dalších hydronymických názvů tohoto typu bychom našli celou řadu a bez zajímavosti jistě není, že se většinou soustřeďují ve východní a jihovýchodní části střední Evropy a odtud dále na východ. Další názvy na našem území typu Moravice a Moravka lze považovat spíše za odvozené od řeky Moravy nebo i onoho pohraničního hvozdu Moravanů, v němž pramení také stejnojmenná řeka. U Adama Brémského, který zemřel brzy po roce 1081, je zmínka o řece Odře, jež pramení ve velmi hlubokém hvozdu Moravanů,
kde také má svůj počátek naše Labe („in profundissimo saltu Marahorum“). Na řeku Odru je také většinou kladeno „Alemure“, které je uvedeno v popisu hranic panství polského Piastovce Měška I. (kolem 960-992), tzv. Dagome iudex z let 990-992, totožné možná i se „silva Mŏre“ v tzv. zakládací listině pražského biskupství. Ta se dochovala v pozdní konfirmaci Jindřicha IV. (1050-1106, král 1054, císař 1084) z roku 1086, a to patrně se vsunutím řady částí obsahujících popis hraníc diecéze a majících za cíl podpořit nároky na území olomouckého, tedy lépe řečeno starého moravského biskupství. Tvar „Alemure“ lze paleograficky snadno odvodit od Moravia a „les Mŏre“ ztotožnil V. Richter se Sudetami. Hledal jej zhruba v prostoru mezi pramenem Labe a Odry. Hranici by potom tvořilo labsko-oderské a dunajsko-oderské rozvodí, tedy hřbet Jeseníků, Beskyd a Orlických hor. Otázka jeho lokalizace však zůstává dosud otevřena (srov. dále kap. VI.2.41).
Vraťme se však k naší řece Moravě. Tento starý indoevropský název přejali někdy těsně před nebo kolem zlomu letopočtu germánští obyvatelé našich zemí. Staré původní jméno spojili se svým slovem pro vodu (gótsky Ahwa, srov. lat. aqua) a vznikl název Mar-ahwa, z něj potom staroněm. Maraha (něm. March) a slovansky Morava. Filologové upozorňují, že jména tohoto typu se vyskytují v různých částech Evropy a jejich morfologická i hlásková struktura naznačuje, že pocházejí z doby, kdy rozdíly mezi indoevropskými dialekty západního areálu, zejména v oblasti zvukové stavby, nebyly ještě velké. Celkově je však jejich datování nejisté. Nevíme totiž, zda pocházejí již z doby západoindoevropského společenství nebo až z údobí, kdy tu už existovaly určité dílčí jazykové areály. V jazykovědné literatuře je proto zvykem označovat tyto názvy jako „praindoevropské“. Od Moravy, ať již ve smyslu řeky či území, je odvozena také řada místních jmen v širokém areálu střední, jihovýchodní i východní Evropy. Některá mohou
souviset s panstvím Moravanů a rozmachem moci velkomoravského státu zejména v době vlády Svatopluka I. (871-894), jiné s usazováním určitých skupin jako kolonistů nebo i zajatců, avšak u řady dalších mimo sousedství Moravy nelze již tyto souvislosti předpokládat.
V předchozích odstavcích jsme mohli pouze stručně načrtnout složitost celé problematiky i protichůdnost různých názorů a závěrů bádání. Na jedné straně je L. E. Havlíkem dovozováno, že jméno Maravan mělo mít v indo-íránském prostředí význam svobodného lovce, bojovníka, pána či náčelníka, na druhé straně se může stejně tak jednat o název, který dostala určitá skupina nově příchozího slovanského obyvatelstva podle starého „praindoevropského“ názvu vodního toku, na jehož březích se usadila (srov. dále kap. VI.2.21). Již výše jsme uvedli, že toto pojmenování vodního toku představuje jedno z nejfrekventovanějších indoevropských základů *mar- „velká voda, tj. vodní plocha či rozvodněná řeka“ a za současného stavu našeho poznání bychom se asi v dalších úvahách dostali již do sféry různých těžko fakty podložitelných spekulací.

1.12 Stopy alanského a antského podílu na druhé vlně?

Každopádně určité další stopy ukazující do východního prostředí nacházíme. Je to již jméno prvého historicky doloženého velkomoravského panovníka Mojmíra I. (kolem roku 830-846) uváděné soudobými prameny v podobě Moimar či Moymar. To dalo název celé vládnoucí dynastii a podle některých badatelů naznačuje její alanský původ – a tím pádem i stejný původ s nimi související nejvyšší společenské vrstvy a přinejmenším i části příslušníků vojenské družiny. Například G. Vernadsky připisoval mojmírovské dynastii dle osobních jmen jejích příslušníků alanský původ, což měla dokládat i zpráva Arabské tzv. anonymní relace převzatá ibn Rustou i dalšími autory (srov. dále kap. X.4.2), že Svatopluk I. (871-894) se měl živit kobylím mlékem. To však nebylo výhradním zvykem středo-asijských nomádů, včetně pití alkoholického nápoje z něj – kumysu. Pili jej i baltští Prusové a byl zde podobně jako ve Svatoplukově případě nápojem králů a velmožů nahrazujícím možná na severu nedostupné víno.
Další badatelé shledávali tento alanský původ i u jiných panovnických rodů, například N. Županič u Chorvatů, Srbů i Rusů. Slovanští Antové ovládaní však alanskou aristokracií měli stát také v čele říše Bílých Charvátů, za jejichž panovníka považuje prý výše zmiňovaná Arabská tzv. anonymní relace právě Svatopluka I. Antové sice měli s Bílými Charváty cosi společného, ale podle V. V. Sedova to lze prokázat pouze pro Východní Charváty na horním Bugu a Dněstru (Ukrajina). Charváti také neměli nic do činění se samotnou starou Moravou, jejich pohyb do oblasti východních Čech je předpokládán někdy v šedesátých letech 6. věku (srov. kap. 1.4.2, II.2.1; dále kap. VI.2.41). Údajné jméno hlavního města Svatoplukovy říše „Charvát“ v Arabské tzv. anonymní relaci je s největší pravděpodobností mylnou emendací těžko interpretovatelného zkomoleného názvu.
Tyto teorie jsou však velmi těžko prokazatelné a do jisté míry představují stejný případ jako podobné, většinou badatelů odmítané názory na skandinávský původ třebas Přemyslovců nebo Piastovců. Kromě jména samotného pak nacházíme obecně stopy íránského původu u řady náboženských představ (srov. kap. V.2), dále jsou to i některé doklady kroje na figurálních výjevech ztvárněných na litých garniturách, zejména nákončích i dalších projevech uměleckého řemesla s paralelami připomínanými i v pramenech písemných (srov. výše kap. V.1).
Do východoevropské štěpní oblasti na styku s íránským prostředím směřuje tedy bezesporu řada indicií hmotné kultury a zvyklostí slovanské elity předvelkomoravského období. To vede k úvahám, že do pohybu směrem na západ se v rámci druhé slovanské vlny daly části různých kmenů náležejících historickým Antům a původně alespoň zčásti alanského původu. Ty se dostaly během 6. století nejen na Balkán, ale i do prostoru středního Dunaje a nakonec se podle J. Herrmanna v 7. století právě pod tlakem Avarů posunují na severozápad nad sudetská a karpatská pohoří, přičemž osou celého tohoto přesunu musela být s největší pravděpodobností řeka Morava a po překročení evropského rozvodí v Moravské bráně tok Odry. S příchodem a definitivním usazením Avarů v karpatské kotlině v letech 567-568 se měla dát do pohybu masa zde usazených Slovanů řazených k východoslovanským Antům a proniknout přes naše území až do středního Poodří a dále k Baltu. V moravském prostředí však musíme počítat především s příchodem oněch vojenských
jízdních družin z Podunají do dolního a středního Pomoraví v době poslední třetiny až počátku osmdesátých let 7. století. Právě ty měly stát u zrodu etatizačního procesu i vzniku opevněných sídlišť i dalšího rozvoje hospodářského a společenského.
Tato druhá vlna Slovanů obsahovala, jak už bylo výše řečeno, i neslovanské prvky, obohacené mimo jiné právě uměleckým řemeslem karpatské kotliny, a zahrnovala i vyšší společenskou složku. Právě její přítomnost podmiňovala počátky geneze opevněných sídlišť a obecně je tato druhá vlna slovanského osídlení od středního Dunaje po severní Přičernomoří připisována Antům sídlícím původně v Podněpří (srov. kap. III.1, III.5.1). Druhou slovanskou vlnu může odrážet i údaj tzv. Kyjevského letopisu neboli Povesti vremennych let, za jejíhož autora je označován mnich kyjevského Pečerského kláštera Nestor a jež měla být dokončena roku 1112 (srov. kap. 1.1.1). Podle tohoto autora se měli Slované usadit podél Dunaje, kde je nyní země uherská a bulharská, a odtud se rozejít do dalších zemí. Již ruský slavista A. A. Šachmatov vyslovil v roce 1908 a znovu v edici Povesti vremennych let z roku 1916 názor o existenci dnes neznámého moravského historického spisu, jehož úryvky vystopoval na několika místech
Povesti vremennych let. Nazval jej Skazanije o preloženii knig na slovanskij jazyk. Za původní části tohoto pramene považoval v Povesti vremennych let oddíly o usazení Slovanů na Dunaji, Moravě a Visle, o jednotě slovanského národa na Dunaji, o Maďarech a jejich boji proti Moravanům k roku 6406 (tj. 898; srov. kap. XI.1.32), Rostislavovi, Svatoplukovi I., Kocelovi i obou věrozvěstech Konstantinovi Filozofovi a Metodějovi, rozšíření moravského panství v Podunají a obecně o vzniku politického i kulturního centra na Moravě. Názory A. A. Šachmatova se snažili dále prokázat N. K. Nikofskij, V. M. Istrin a D. S. Lichačev. Opírali se o ně také V. Chaloupecký a K. Krofta, jenž předpokládal vznik staroslověnského spisu Historie o protivenstvích církve moravské napsaného na Moravě koncem 9. století. Za jeho autora pokládal některého z Metodějových žáků a měl souviset se spisy Žitije Konstantina a Žitije Mefodija. Důkazy o jeho existenci hledal v údajích pocházejících ze
společné předlohy v Privilegiu moravské církve uváděném Kosmou jako jeden z pramenů jeho kroniky.
Pokusy přesněji určit jeho obsah však prozatím nedoznaly úspěchu a někdy je dokonce ztotožňován s privilegiem Industriae tuae (srov. kap. X.2.15), Bíos Klémentos a právě ve Skazaniji ruské Povesti vremennych let. Na existenci Skazanija či spisu Moravskaja istorija Slavjan poukazují i zprávy o bojích Avarů s Duleby (srov. kap. 1.4.2, II.2.1), jež podle B. Zástěrové pocházejí z moravského pramene konce 9. století a existenci tohoto díla předpokládal i L. E. Havlík. Jen pro zajímavost, velmi pozdní historická tradice v díle Tomáše Pešiny z Čechorodu Mars Moravicus (II, kap. 4) uvádí, že na konci 7. a počátkem 8. století přišla na Moravu z jihovýchodu družina bojovníků v čele se svým králem. Zde se také objevuje tradice o počátcích mojmírovské dynastie, která je jakýmsi protějškem k pověsti o praotci Čechovi, od něhož vyvozovali svůj původ Přemyslovci.

1.13 Etatizační proces a opevněná sídliště s místními vládci a družinou

Částí těchto osadníků a zejména příslušníci mobilních vojenských družin s náčelnickou knížecí složkou zakládají s největší pravděpodobností ona předvelkomoravská opevněná sídliště. Ta vznikají většinou v místech koncentrace staršího časně slovanského osídlení. Na druhé straně také v bodech kontrolujících důležité dálkové komunikace a navíc při brodech těchto cest přes velké vodní toky. Tyto opevněné útvary se stávají sídly místních vládců a dokládají mocenské ovládnutí příslušných oblastí. Také hmotná kultura nové elity, jež na lokalitách podobného typu sídlila a jejíž doklady zde nacházíme, ilustruje charakter této moci a její orientaci na kulturu karpatské kotliny do přelomu 8. a 9. století, kterou potom velmi rychle zaměnila za kulturní projevy karolinské západní Evropy. Do jaké míry se jednalo o kmenová uskupení či tzv. „gentes“, lze těžko usuzovat. Ve všech případech je však můžeme považovat za centra místní moci nebo jakási regionální ústředí vznikající nejpozději již během 8. věku. V
moravském prostředí pak ve většině případů šlo o sídla úzkých skupin mocenské elity vládnoucí příslušnému území. Spolu s nimi jsou zde usazeny také podřízené komunity specializovaných výrobců a hlavně příslušníci družiny vládce. Jednalo se o centra s velmi dynamicky se vyvíjející hospodářskou složkou a počínající sociální diferenciací společnosti. V řadě z nich vývoj graduje na počátku 9. století a po vzniku Velké Moravy tyto lokality přerůstají v rozsáhlá mocenská ústředí a vnitřně strukturované aglomerace nemající v případě mikulčických „Valů“ a staroměstsko-uherskohradišťské aglomerace i Nitry během tohoto století svými kvalitativními a kvantitativními parametry obdoby mezi ostatními velkomoravskými hradišti. Tyto aglomerace se vyznačovaly předhradími a dalšími satelitními sídlišti, kde se usazovalo obyvatelstvo závislé v různé míře a různými činnostmi na vládnoucí skupině (bojovníci a příslušníci družiny, řemeslníci, osoby spojené se správou, kultem atd.). Můžeme předpokládat, že právě změny
spojené se zemědělskou výrobou a zvýšení její produktivity, rozvoj železářství a dalších výrobních odvětví nastartovaly demografický růst a umožnily rozsáhlejší vyživování širších vrstev obyvatelstva, jež se přímo nezabývalo vlastní zemědělskou výrobou. S tím potom souviselo i oddělení řemesla a obchodu, vznik družiny a také skupiny kněží. Rozhodujícím odvětvím hospodářství však zůstávalo i nadále zemědělství (srov. kap. III.2.34).
Nejdůležitější předvelkomoravské lokality – Mikulčice, Ostrov sv. Jiří v nynějším historickém jádru Uherského Hradiště a Olomouc-Povel se všechny nacházejí v Pomoraví – v úrodných úvalech Dolnomoravském a Hornomoravském. Právě řeka Morava tvořila jakousi osu, na níž se odehrával nejen pohyb lidí a obchod (vzhledem k tomu, že se od pravěku jednalo o část komunikační spojnice evropského severu a jihu), ale také zde probíhal etatizační proces a tvořila jádro staré Moravy. Tato opevněná nížinná sídliště bezesporu existovala již v 8. století, ne-li již koncem sedmého (srov. kap. III.2.321, 2.322, 3.323, 2.324).
Jinou situaci shledáváme na východě za hřbety Bílých a Malých Karpat. Zde chybějí hradiska s delším sídelním vývojem během 8. století a vznik nejstarších z nich lze klást až někam do jeho druhé poloviny či na sklonek tohoto století. Je to soustava při východních svazích Bílých a Malých Karpat – Neštich u Svätého Jura při Bratislavě (okres Bratislava-vidiek), Molpír u Smolenic (okres Trnava) a Podbranč (okres Senica). Významné postavení měla již před koncem 8. věku Pobedim v dolním Pováží (okres Trenčín), dále Hradec u Prievidze (okres Prievidza) a Majcichov (okres Trnava) a v této době počíná vznik fortifikovaných areálů velkomoravské sídelní aglomerace v Nitře. Na východním Slovensku patří k předvelkomorayským opevněným sídlištím Brekov (okres Humenné), Spišské Tomášovce-Čingov (okres Spišská Nová Ves), na Oravě skupina hradišť s počátky nejpozději na rozhraní 8. a 9. století Istebné-Hrádok, Ostrá Skala v katastru Vyšného Kubína a poloha Trniny na katastru obce Veľký Bysterec u Dolného Kubína (vše
okres Dolný Kubín). Tyto lokality chránily patrně přechody komunikací přes hlavní hřbet Karpat podobně jako průchod Povážím kontrolovala nově objevená fortifikace Pružina u Žiliny (okres Žilina).
Odlišné poměry pak panovaly v oblasti Bratislavské brány v souvislosti s blízkým kontaktem s Avarským kaganátem a jeho likvidací Karlem Velikým (742 nebo 747-814, král 768, císař 800). O to mohutnější je pak jejich koncentrace právě v této strategické oblasti – Devín, dvě hradiska u Bratislavy-Devínské Nové Vsi (okres Bratislava-vidiek), Bratislava a Svätý Jur pri Bratislave-Neštich (okres Bratislava-vidiek). Také v oblasti Slovenské brány na Hronu je známo z prostoru mezi Hronským Beňadikem (okres Ždiar nad Hronom) a Levicemi (okres Levice) na středním Hronu celkem pět opevněných sídlišť datovaných do 9. a 10. století. Tato aglomerace se nacházela na okrajích Pohronského Inovce a Štiavnických vrchů, tedy v oblasti s bohatými ložisky železa i dalších barevných a drahých kovů. Předpokládá se též, že na přelomu 8. a 9. století upadlo významné mocenské centrum pozdně avarského období v okolí Komárna chránící zdejší dunajský brod (někdy je sem kladeno původní území kapkana Theodora připomínaného v roce 805;
srov. kap. VI.1.22) a zhruba současně došlo na levém břehu Dunaje dále na východ k vybudování fortifikace v Mužle-Čenkově (srov. kap. III.2.33).
Jestliže provedeme široké srovnání geneze slovanských hradišť v moravsko-slovenském prostoru, je zřejmé, že nejstarší lokality leží v Pomoraví a souvisejí s počátky i dalším rozvojem etatizačnflio procesu u zdejších moravských Slovanů s počátky snad již v poslední čtvrtině 7. století. Nejasné jsou počátky některých lokalit na severním a středním Slovensku i na východě, ale pravděpodobně nelze s jejich nejstarší fází počítat před rokem 750, stejně jako u dalších zdejších slovanských fortifikací. Zcela zřetelně je však postižitelný vznik hradišť na jižním Slovensku a v oblasti Bratislavské brány až po likvidaci Avarského kaganátu, kdy Slované se svými předáky či místními vládci obsadili celé území na levém břehu Dunaje náležející předtím ke kaganátu. A právě to mohla být také ona knížata útočící nejpozději od roku 803 na poražené Avary (srov. dále kap. VI.1.22).

1.14 Dynastie Mojmírovců

Již výše jsme se zmiňovali o pozdní tradici hovořící o příchodu bojovníků v čele se svým králem na Moravu z jihovýchodu někdy na konci 7. až počátkem 8. století. Od tohoto krále měla pak vzejít celá mojmírovská dynastie. Otázkou ovšem zůstává, zda si výše jmenovaný litomyšlský děkan a moravský barokní historiograf Tomáš Pešina z Čechorodu celý rozrod Mojmírovců, tak jak jej ve svém Mars Moravicus uvádí, nevymyslel právě na základě české dynastické pověsti, neboť před ním jej žádné, byť i pozdní prameny neznají. Výjimku představují pouze díla vzniklá na základě starší uherské tradice počínající P. Magistri, qui Anonymus dicitur, Gesta Hungarorum (Dějiny Maďarů P. Magistra, zvaného Anonymus), sepsané buď až na přelomu 12. a 13. století, nebo o více než půlstoletí dříve v době po roce 1141. Hovoří se zde o vévodovi Moroutovi a jeho synovci Menumoroutovi a v kronice Simonis de Kéza Gesta Hungarorum (Šimona z Kézy Dějiny Maďarů) vzniklé mezi léty 1282-1285 je již Svatopluk uváděn jako syn
Morotův (srov. dále kap. X.4.3). Odtud se pak s tímto tvrzením setkáváme ve výtahu z uherských dějin Epitome rerum Hungaricarum sicilského rodáka, od roku 1476 biskupa v Luceře (Apulie, Itálie) a neapolského vyslance u dvora uherského krále Matyáše Korvína (1440 nebo 1443-1490, král 1458), Pietra Ransana (1428-1492) či u dalšího italského humanisty Antonia Bonfinia (1427 nebo 1434 – asi 1502/1505), jenž se taktéž zdržoval na dvoře Matyášově a ve svém díle Rerum Hungaricarum decades quinque uvádí, že Svatopluk byl původem Sarmat, syn Morota a ovládl daleko široko kraje při Dunaji včetně Panonie.
Poprvé a také naposledy označení moravské vládnoucí dynastie jako Mojmírovci ve významu „slovanští Mojmírovci“ či „Mojmírovci, to je Slované“ (Moimarii vero Sclaui a paganis et ethnicis venerunt), kteří vyšli z nevěřících a pohanů (v protikladu ke králům a císařům z rodu Karolingerů vzešlých z nejkřesťanštějšího rodu Franků), uvádí stížný list bavorského episkopátu papeži Janu IX. (898-900) z července 900. Episkopát protestuje proti tomu, že papež Moravanům zřídil prostřednictvím svých legátů arcibiskupa Jana a biskupů Benedikta a Daniela arcibiskupství a další tři biskupství, a to na újmu a bez souhlasu biskupa pasovského, jenž si na toto teritorium činil nárok (srov. dále kap. IX.4.5, XI.2).
Uveďme si pro zajímavost, jak T. J. Pešina z Čechorodu popisuje celý mojmírovský rodokmen. Po rozpadu Sámovy říše zaujímající Moravu, Panonii a Noricum, tedy i větší část současného Rakouska, vládl asi v letech 680-700 Moravod či Marot, tj. Moravan, podle něhož měla celá země dostat své jméno. Snad Sámovým nebo Moravodovým synem měl být údajně od roku 720 vládnoucí Svanthos – Suatben, který přesídlil z Panonie do nově založeného Velehradu. Po dvou dalších vládcích jmenuje potom T. J. Pešina Hormidora (796 nebo 805-811) a Mojmíra (811-820) označovaného v pořadí jako prvního. Jeho synem měl být prvý historicky doložený vládce Moravanů Mojmír I. (asi 830-846), jenž je však tím pádem počítán jako II., panující údajně podle T. J. Pešiny zhruba od roku 820 do roku 842, a ten měl bratra zvaného Boso-Hos(dius). Tento vládce zplodil syny Rostislava I. (846-870) a Bogislava, druhý z nich potom Svatopluka, pozdějšího Svatopluka I. (871-894). Z jeho označení nepos v Annales Fuldenses (Letopisy fuldské) k
roku 871 (srov. dále kap. VIII.6.2) je však zřejmé, že byl spíše synem sestry Mojmíra I., tj. synovcem, než jeho vnukem (srov. dále kap. VIII.1). Hypoteticky s těmito vládci na základě Pešinových údajů počítal L. E. Havlík, ale z výše popisovaných skutečností vyplývá, že údaje barokního historiografa nelze ničím doložit a nemůžeme je vystopovat ani v náznacích starších či dokonce autentických písemných pramenů. To, že v rámci dynastie tzv. Mojmírovců existovali předchůdci našeho prvého historického moravského panovníka Mojmíra I. i další příslušníci vládnoucího rodu, je bez diskuse a naznačují to například v případě nastolení Rostislava I. i Svatopluka I. také prameny písemné, z nichž se dozvídáme o Slavomírovi (Slavomarovi; srov. dále kap. VIII.6.2). Jejich jmen se však s největší pravděpodobností již nikdy nedopátráme (srov. dále kap. X.6.32). Tak je tomu i s názorem Z. R. Dittricha, že v určitém příbuzenském poměru k Rostislavovi I. (a tudíž Mojmírovec) byl i nitranský kníže Pribina (před 828-833,
Blatensko 846/847-860/861; srov. dále kap.VI.3.1).
Podobně jsou u T. J. Pešiny z Čechorodu a jeho dalších následovníků, jako byl napříkald pavlovický farář J. J. Středovský, podány s řadou nepodložených domněnek, smyšlenek a dnes neověřitelných údajů informace o Svatoplukově rodině, jeho manželkách i potomcích. T. J. Pešina z Čechorodu například uvádí, že Svatopluk byl ženat s Adlétou a měl s ní syna Svatoboga (882-908), D. J. Hoffer má nedoloženou zprávu o Ludemíře, taktéž dceři Bořivoje I. (852/853-888/889), a pozdní Ioannis Aventini Annales Boiorum (Jana Aventina letopisy Bavorů) popisující události do roku 1460 (srov. dále kap. VI.2.1, VIII.6.1) uvádějí v knize IV, kapitole XIX.27, že Svatopluk I. si při předchozích dohodách s Arnulfem a mírových jednáních s ním v roce 885 měl vzít za manželku jeho sestru Giselu (Gisl). Z jiných i prvotních pramenů se dozvídáme pouze o míru mezi Svatoplukem I. a Arnulfem a v případě křtu Arnulfova levobočka pojmenovaného po kmotrovi Svatopluk (Zwentibold, 870/8717-900) je událost kladena již do let 870/871 (srov.
dále kap. VIII.6.2, X.6.2, 6.32). L. E. Havlík právě z této zprávy a zmínky Annales Fuldenses, kde je k roku 899 označen Svatopluk II. jako nedospělý chlapec, vyvozuje, zda právě on nebyl syn Gisely. Jeho domněnku má podpořit i skutečnost, že právě tento stejnojmenný syn Svatopluka I. se v soupeření o moc obracel o pomoc k Arnulfovi a ten mu ji také v letech 898-899 poskytl. To vše jsou však pouze jakési indicie a skutečný důkaz postrádáme. Nelze také prokázat, zda tento Svatopluk II. byl totožný s urozeným mužem vznešeného původu uváděným v listinách z let 898 a 903, jehož jméno se objevuje na karantánských listinách po celou první čtvrtinu 10. století (srov. dále kap. XI.2.1). Arnulf mu daroval statky v Karantánii, byl vazalem markrabího Luitpolda (markrabí 893, bavorský kníže 895, † 907), ale jeho matkou měla být Winpurcha, a to mluví proti ztotožnění obou osob.
Jedinou skutečně doloženou manželkou vládce Velké Moravy byla Svatožizň či Svętežiznь, kolem níž se však taktéž vytvořil nános různých nepodložených hypotéz a smyšlenek. Jediné, co víme, je, že je spolu se Svatoplukem I. za jeho jménem zapsána v Evangelium de Cividale (Cividalské evangelium) a také v Liber confraternitatum Salisburgensis vetustior s. Petri (Kniha solnohradského bratrstva starší) z kláštera sv. Petra v Salcburku, kde je uvedeno zwentibald … wengizigna (srov. dále kap. VIII.6.2). To nicméně nevadilo ztotožnit ji s onou nevěstou z Čech připomínanou v souvislosti s přepadem jejího svatebního průvodu směřujícího na Moravu v roce 871 a považovanou za dceru českého knížete, někdy dokonce Bořivoje I., s čímž přišel již F. Palacký. To však postrádá jakýchkoliv přímých dokladů či dokonce pouze náznaků v písemných pramenech (srov. dále kap. VIII.6.3). Stejně tak je tomu s názorem uveřejněným v roce 1975, že Svatoplukova manželka měla zemřít v mladém věku někdy v letech 873-
874 a její pozůstatky se nalezly v hrobě 12/59 uloženém v pohřební kapli při severní stěně kněžiště staršího východního kostela v Sadech u Uherského Hradiště. Víme také, že předtím se dokonce objevily úvahy, zda se v tomto případě nejednalo o hrob Metodějův a dnes je zde hypoteticky hledán pohřeb samotného Svatopluka I. (srov. dále kap. X.5.115,X.6.31).
V Evangelium de Cividale je pak za jmény Svatopluka a Svatožizň či Svętežiznь (Szuentipulc, Szuentezizna) zapsán Predezlaus (srov. dále kap. VIII.6.2) a z toho je někdy vyvozováno, že by se mohlo jednat o jejich syna. Predeslavovo jméno se potom má odrážet i v názvu Bratislavy – Brezalauspurc – doloženém v roce 907 (srov. dále kap. XI.3.2). Spíše se však mohlo jednat o chorvatsko-slovanského vévodu Braslava (880 – kolem 900). Také v tomto případě ale jde o pouhou těžko prokazatelnou domněnku. S příběhem o třech prutech Svatoplukových a rozdělením země na tři díly přichází až Konstantin VII. Porfyrogennétos (905/906-959, spoluvládce od 908, císař 913, samostatná vláda 945) ve svém spise De administrando imperio (O spravování říše) sepsaném někdy kolem poloviny 10. století (srov. dále kap. X.4.1).
Zde v kapitole 41 píše: „O zemi Moravské. Je třeba vědět, že Svatopluk, vládce Velké Moravy, byl statečný a u národů, které s ním sousedily, obávaný. Tento Svatopluk měl tři syny, a když umíral, rozdělil svou zemi na tři díly a zanechal svým třem synům po jedné části: prvního slavnostně ustanovil velkým vladařem s tím, aby druzí dva byli podřízeni svrchovanosti prvního syna. Napomenul je pak, aby se nedostali do rozbrojů a nepostavili se proti sobě navzájem, a ukázal jim takovýto příklad: přinesl a svázal tři pruty, dal je prvnímu synovi, aby je zlomil, a když tomu na to nestačily síly, podal je znovu druhému, a týmž způsobem i třetímu. Potom rozděliv ty tři pruty, podal je svým třem synům po jednom, ti je vzali a na jeho vybídnutí, aby je zlomili, hned je přelomili. Tímto příkladem je napomenul a pravil: ,Budete-li setrvávat ve svornosti a lásce, stanete se nerozdělitelnými, od nepřátel nepřemožitelnými a neporazitelnými; dojde-li však mezi vámi ke sváru a řevnivosti a rozdělíte-li se ve tři říše,
nepodléhajíce prvnímu bratrovi, vyhladíte se navzájem a budete i od svých sousedních nepřátel zcela zničeni.ʻ Po smrti tohoto Svatopluka setrvali (bratři) jeden rok v míru, ale když pak mezi ně vpadl svár a roztržka a oni zvedli proti sobě navzájem občanskou válku, přišli Turci (Maďaři; pozn. ZM), zcela je zničili a zmocnili se jejich země a doposud ji obývají. A ti, co z obyvatelstva zbyli, byli rozptýlení a utekli se k sousedním kmenům, k Bulharům, Turkům, Chorvatům a k ostatním národům.“
Podle Konstantina VII. Porfýrogennéta se stal hlavním vládcem Velké Moravy a následníkem Svatopluka I. jeho nejstarší syn. Za něj je někdy považován právě výše zmiňovaný Predeslav. Jako právoplatného nástupce dokládají ale písemné prameny Mojmíra II. (894-906?) a to také vnáší pochybnosti o Predeslavově stáří či existenci vůbec. Navíc celé vyprávění o třech synech Svatoplukových, prutech a jejich svornosti či nesvornosti představuje typické pověsťové folklórní podání a zde bylo nutno v rámci těchto typických a stereotypně se opakujících syžetů doplnit do vyprávění třetího syna.

1.2 Vyvrcholení etatizačního procesu a etnogeneze Moravanů na přelomu 8. a 9. století

V poslední době se také vyskytly názory, že etnogeneze Moravanů byla rychlým historickým procesem proběhlým v úzce časově vymezeném období posledního desetiletí 8. věku a prvního decénia následujícího 9. století, kdy překotné zhroucení Avarského kaganátu vytvořilo v celé oblasti jakési mocenské vakuum, které nepřipravená franská moc nebyla schopna rychle a efektivně zaplnit. To je sice fakt, vývoj byl bezpochyby pádem Avarského kaganátu urychlen, ale těžko můžeme připustit, že by celému procesu nepředcházelo delší období, které ve všech sférách sociálního a ekonomického života staroslovanské společnosti vytvořilo základy pro nastartování celého etatizačního procesu. To, že jeho nositelkou byla mocenská elita, v níž se formovalo povědomí příslušnosti ke „gens“ ve smyslu raně středověkého národa a jež zároveň vytváří politický útvar, naznačuje dlouhodobý vývoj celého procesu etnogeneze a etatizace. Jeho počátky můžeme hledat nejpozději v poslední třetině až počátku osmdesátých let 7. století a
graduje právě v době přelomu 8. a 9. věku.
Pozoruhodné také je, že doba zlomu někdy v poslední třetině až počátku osmdesátých let 7. století nápadně koresponduje se vznikem I. bulharské říše chána Asparucha (* 641, † 702) v dnešní Dobrudži na pravém dunajském břehu a při černomořském pobřeží (Rumunsko, Bulharsko). Turečtí Bulhaři se sem přesunují z tzv. Velkého Bulharska mezi dolní Volhou a Donem, dostávají se na severní břeh Dunaje, potom překračují veletok, roku 679 se trvale usazují na území Byzance ve staré římské provincii Moesii a roku 681 zde v symbióze s místními Slovany vzniká jejich stát (srov. dále kap. VIII.5.11).
Dosavadní poznatky archeologických výzkumů i výpovědi hmotných památek při nich získaných naznačují, že tyto vznikající slovanské útvary na okraji Avarského kaganátu se na něj bezesporu orientovaly kulturně a s největší pravděpodobností i politicky. Tato éra však skončila velmi rychle vítězstvím Karla Velikého ve válkách s Avary v letech 791-796 nebo nejpozději roku 803. Mocenské vakuum, které se zde vytvořilo, otevíralo slovanským vládcům v Pomoraví a Ponitří i jinde v okrajových zónách bývalé avarské říše nové možnosti konsolidace vlastní moci i územní expanze, jež plně využili. Svědčí o tom ony útoky Slovanů a stížnosti na ně ze strany Avarů připomínané v letech 803-805 (srov. kap. IV.2) i jednání v Cáchách (Aachen, Severní Porýní-Vestfálsko, Německo) v roce 811 (srov. dále kap. VI.1.22). Při Divisio imperii neboli Ordinatio imperii v roce 817 byla již tato Avarie nazvána pouze územím Avarů a Slovanů, kteří sídlí na východ od Bavor, tedy území „bavorského východu“ nebo Panenská
či Bavorská marka (srov. dále kap. VI.1.21, 2.3). Naposledy se s Avary setkáváme ve Frankfurtu (Frankfurt am Main, Hesensko, Německo) v roce 822, kde jsou přítomni spolu s Moravany (srov. dále kap. VI.2.3). A toto jakési avarské tributární knížectví závislé na Franské říši ležící východně od Vídeňského lesa (Wienerwald, Dolní Rakousy) až po Sopron (Šoproň, Ödenburg) a Szombathely (Steinamanger, obě Maďarsko) mělo existovat až do roku 822 či 826/827 (srov. dále kap. VI.1.21).
Již z Notkerova životopisu Karla Velikého (k Notkerovi srov. kap. II.2.1) se dozvídáme, že dočasné oslabení obrany jihovýchodních a východních okrajových částí Franské říše v době tažení Karla Velikého do Saska a jeho syna Karlomanna řečeného Pippina (773/777-810, italský král 781) proti Avarům v roce 796 okamžitě využily barbarské národnosti z teritoria severně od středního Dunaje a zpustošily velkou část Norika – Bavorsko a východní Franky. S největší pravděpodobností se muselo jednat o slovanské kmeny ze srbských oblastí na západ a severozápad od Čech, Slovany z Čech a možná i z Moravy. Z údaje je zřejmé, že okamžitě po oslabení Avarského kaganátu, po více než dvě století mocenského hegemona v celé karpatské kotlině, a tedy vlastně ve východní části území střední Evropy, počínají do tohoto prostoru a vzniklého mocenského vakua pronikat z oblastí severně od Dunaje Slované. Bezpochyby pod vedením těch místních vládců, které jsme několikrát zmiňovali již výše a kteří ovládali před-velkomoravská
opevněná ústředí v Pomoraví i další podobné útvary vznikající v Ponitří, Pováží i dalších oblastech při severním a severozápadním okraji kaganátu, ale také při jeho východní, jižní a jihozápadní hranici.
Ač cíle zřídit na východě Říše jakýsi klientský avarský stát a postupně jej vstřebat do plné moci Karolingerů dosaženo nebylo (srov. dále kap. VI.1.22), představovalo hmatatelný výsledek avarských válek bezesporu podmanění a ovládnutí obou Panonií s částí Dácie, Istrie, Liburnie a Dalmácie s výjimkou přímořských měst pod svrchovaností Byzance. Především se jednalo o Dolní Panonii s Posávím na území dnešního Slovinska a Chorvatska. Právě tato oblast představovala typickou okrajovou kontaktní zónu na hranicích kaganátu, tak jak jí bylo i jihozápadní a jižní Slovensko, a v první fázi avarských válek se ještě zdejší Slované bránili nezávisle na avarské moci proti Frankům, kteří si je asi až po roce 797 podrobili a toto teritorium připadlo pod správu vládců Friaulské marky.
Zde je připomínán na horní či střední Sávě nebo na Drávě (Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko) v roce 795 slovanský vévoda Vonomír (Wonomyr), v roce 798 patrně někde v Panonii vévoda Pribislav (Privislav) podřízený pohraničnímu hraběti východní bavorské prefektury Goterammovi (799?, † 802). V polovině listopadu roku 811 přišli za císařem Karlem do Cách z Panonie avarský kagan (chán) Izauci (Izauik), tudun i jiní velmoži a vévodové přebývající kolem Dunaje a konečně později je připomínán i vládce posávské Panonie, vévoda v Sisaku (Chorvatsko) Ljudevít (asi 818-823). Někdy před rokem 818 se stal vévodou Posáví (dux Pannoniae inferioris) s centrem v okolí staré antické Siscie (Sisak). Podléhal friaulskému vévodovi Kadolahovi (799, † 819) a po něm Balderichovi (819-828). Patrně kolem roku 803 ovládla také íránská moc v předpolí friaulskou Istrii a následné i Liburnii a Dalmácii vyjma byzantských měst na pobřeží. Tehdy asi vznikl klientský dukát (knížectví) Dalmácie a Liburnie v čele s vévodou Bornou (&#
8224; 821), z něhož se ve druhé čtvrtině 9. století vyvíjí stát Chorvatů. Rovněž zde lze postihnout, ač nepříliš výrazné, starší vlivy Avarského kaganátu a později silnější kulturní i politické působení karolinské.
Ljudevít a Borna se oba podle D. Třeštíka nacházeli ve vztahu k Říši jako správcové nově nabytých územních celků pojmenovaných dle starých antických správních jednotek. Tituly vévodů jsou evidentně „úřední“ – vyjadřující klientský poměr k Říši. Nebyla to tedy žádná „kmenová“ knížata. V případě dalších „knížat“ místních Slovanů například v Posálí se mohlo jednat o představitele jednotlivých „gentes“, jejichž moc se postupně konstituovala již v průběhu 8. století na okraji kaganátu a v okamžiku jeho zániku se jakoby náhle vynořují z anonymity, aby se taktéž podíleli na kořisti. Ljudevít na jihu je asi dokázal dočasně sjednotit v boji proti Frankům, kteří ho původně vyzvedli k moci, ale jeho pokus vytvořit v Posáví slovanský stát, na rozdíl od etatizačního procesu například Chorvatů, Moravanů či později Čechů, ztroskotal. Podobný vývoj se však odehrával i ve středu Čech, na jejich severozápadě a všude jinde tam, kde již v průběhu 8. století nacházíme stopy
po formování nových mocenských elit s opevněnými centry ovládajícími okolní území (srov. kap. III.2.3, IV.2).
Tlak Slovanů potvrzují i další zprávy písemných pramenů. Ač srážky mezi Avary a Franky po přelomu 8. a 9. století na východní hranici Říše ještě doznívají, vyvstává zde Frankům a poraženému zbytku Avarů nový protivník – Slované z oblasti severně nad středním Dunajem. Jejich tlak a útoky na částečně vylidněné území bývalého kaganátu se zbytky avarského obyvatelstva neochabovaly, jak to dosvědčuje zpráva z Annales regni Francorum (Letopisy království Franků) k roku 805, kdy si avarský kapkan (místní vládce, kníže) a křesťan jménem Theodor stěžoval u Karla Velikého na zvyšující se útoky Slovanů. Císař milostivě vyhověl jeho žádosti, aby obdržel nová místa k obývání mezi Savarií (Szombathely, západní Maďarsko) a Carnuntem (bývalé římské castrum mezi obcemi Petronell a Bad Deutsch-Altenburg u Hainburgu (p. B. Bruck a. d. Leitha, Dolní Rakousy), ježto pro nájezdy Slovanů nemohl setrvávat v dřívějších sídlech. Kapkan Theodor za nějaký čas zemřel a avarský kagan poslal jednoho ze svých velmožů, žádaje
pro sebe bývalou úctu, kterou kagan mezi Huny (Avary) míval. Císař vyslovil souhlas s jeho prosbami a nařídil, aby kagan měl podle jejich starého obyčeje svrchovanou vládu nad celým královstvím. Jednalo se o kagana Abraháma, který byl 21. září 805 pokřtěn u řeky Fischa (pravý přítok Dunaje pod Fischamendem, Dolní Rakousy) a byla mu svěřena vláda nad Avary (srov. kap. IV.2). Toto je důležitý moment, z něhož se vyvozují závěry pro další možný vývoj v celém prostoru jižně od Dunaje mezi Balatonem (Maďarsko), Neziderským jezerem (Neusiedler See, Burgenland v Rakousku; Maďarsko) a východními svahy Vídeňského lesa (Wienerwald, Dolní Rakousy).
Podle D. Třeštíka zde v celém víceméně karolinskou mocí předpokládaném procesu začleňování nově dobytých území do rámce nadnárodní multietnické Říše došlo ke zcela odlišnému vývoji. Posláním Říše bylo růst a šířit se a vzápětí za touto expanzí se měl jaksi dodatečně uskutečňovat božský plán spasení i pro „barbary“. Měli v něm jasně předepsanou roli vplynout násilím či dobrovolně do tohoto státu, přijmout křesťanství a stát se součástí nadnárodního útvaru Franků. To, co se za cenu masového vraždění podařilo v Sasku a mírnějšími metodami v Karantánii i Panonii, však naprosto ztroskotalo ve „Velké Avarii“ (srov. kap. IV.2, dále kap. VI.1.21, IX.2.7, 3.14). Karolinská říše totiž nebyla vůbec připravena na snadné vítězství v avarských válkách, jež na rozdíl od bojů se Sasy proběhly rychle – Avarský kaganát se zhroutil a Frankové neměli dostatek sil ani plán jak rychle a efektivně avarskou moc nahradit svojí vlastní. Navíc „barbaři“, kteří v jiných případech ochotně
kolaborovali s novou mocí, vstupovali do jejích služeb a dělali zde kariéru, v případě slovanské nobility na tyto principy nepřistoupili – chtěli se totiž sami podílet na vysoké politice a franské kultuře poskytující značnou společenskou prestiž, a ač byli ochotni přijmout křesťanství jako součást politické i kulturní orientace, nikoliv za nabízenou cenu vazalského připoutání a postupného splynutí s Říší.
Neschopnost franské moci zaujmout mocenské vakuum vzniklé po rozbití Avarského kaganátu uvolnilo tento prostor právě pro řadu původně na něj orientovaných slovanských útvarů vznikajících a konstituujících se nejpozději od sklonku 7. století na jeho okrajích. Podnikaví a aktivní slovanští vládci z okrajů trosek bývalého kaganátu na linii styku s Franskou říší, která sem počala pronikat, této situace plně využili. Tyto tendence tlumené dosud hegemoniálním tlakem Avarského kaganátu se mohly nyní plně projevit a s tím souvisela i změna orientace na kulturu Franské říše a částečně také její politiku. Právě zde se z malých lokálních útvarů či území jednotlivých „gentes“ pod vládou místních knížat konstituovaly velmi rychle nové státní útvary – především moravských Mojmírovců a o něco později i jihoslovanských Chorvatů. Existovala zde však i řada dalších místních „knížectví“, mnohdy v klientském poměru k Franské říši. Ta větší se snažila o samostatnou politiku a z hlediska Říše
představovaly tyto svébytné a suverénní útvary anomálii, kterou se s větším či menším úspěchem snažila v následujícím 9. století franská moc odstranit či alespoň zredukovat. Vládcům těchto slovanských států včetně moravských Mojmírovců však podle D. Třeštíka nešlo pouze o vnější napodobení a jakýsi „imperiální lesk“ známý z předchozích období v případě různých „barbarských“ náčelníků a předáků, ale o základní přeměnu státu na základě karolinského vzoru v životaschopný, domácím poměrům přizpůsobený organismus.

——————————-

3.2 Pád Velké Moravy (906‒907)

Po poslední problematické zmínce o vítězství Moravanů nad Maďary v roce 906 (srov. výše kap. XI.3.1) nás prameny zpravují o jejich dalším nájezdu, který směřoval poprvé do Saska. Tam si je na pomoc proti Sasům pozvali slovanští Glomači neboli Daleminci. Ve Widukindi Monachi Corbeiensis Rerum Gestarum Saxonicarum libri III, díle sepsaném ve druhé polovině 10. století a dovedeném až k roku 973, je v knize I, kap. XVII zmiňována válka proti Glomačům-Dalemincům, kteří nemohouce zadržet útok Jindřicha, syna saského hraběte Oty, „přivedli proti němu Avary, které nyní nazýváme Maďary, národ ve válce velmi krutý“. V kap. XX pak Widukind pokračuje: „Zmíněné vojsko Maďarů přivedené Slovany způsobilo v Sasku mnoho strázně a získavše nesmírnou kořist, setkalo se při návratu do Daleminska s jiným vojskem Maďarů, kteří hrozili, že válečně napadnou jeho přátele, poněvadž jim odpírali pomoc, avšak ty dovedli k tak velké kořisti. Tak se stalo, že podruhé bylo Sasko zpustošeno Maďary a zatímco první
vojsko očekávalo druhé v Daleminsku, sama (země) se dostala do takové bídy hladu, že (Daleminci) toho roku opustili vlastní půdu a sloužili za denní chléb jiným národům.“
Maďary si najali a pozvali je proti svým nepřátelům Sasům Glomači-Daleminci sídlící severně od území severozápadních Čech v levobřežní části Labe až po Elster na západě (Sasko, Sasko-Anhaltsko). Prvá výprava na pomoc Dalemincům je datována k roku 906, jak dovozují například E. Dümmler nebo V. Novotný, a takto je vročena i u Annalisty Saxa, kde je uvedeno, že „Maďaři zpustošili 24. června končiny Sasů a mnohé zabili“, dále v Annales Hildesheimenses ukončených k roku 1137 je uvedeno, že „Uhři pustošili Sasko“, zprávu uvádějí k roku 906 i Annales Palidenses a Chronicon Suevicum universale informuje kromě pustošení Saska a Durynska Maďary i o zabití Luitpolda (Liutbold).
Z pramenů vyplývá, že Maďaři Sasko řádně vyplenili, zpustošili a získali zde značnou kořist. Navíc se na území Daleminců objevily další nomádské kontingenty, jež opět vyrazily do Saska kořistit. Tento vpád uskutečněný v roce 908 zasáhl i Durynsko, kde v bitvě svedené 3. srpna porazili vojsko vedené vévodou Burchardem, wurzburským biskupem Rudolfem (892‒908) a badanachským hrabětem Eginem, kteří v boji padli. Navíc maďarské hordy Dalemince zcela vyjedly a v zemi vypukl hladomor. Zmínili jsme se o těchto událostech poněkud podrobněji z toho důvodu, že prvý nájezd bývá někdy dáván do souvislostí se situací na Moravě, neboť právě rok 906 měl být pro další osudy mojmírovského státu kritický, Mojmír II. byl údajně zabit a Velká Morava zanikla. Předpokládá se také, že hordy maďarských kočovníků procházely při výpravě na pomoc Glomačům‒Dalemincům přes Moravu a Čechy, což však nelze nijak doložit. Vzhledem k tomu, že nomádi se při svých bleskových přesunech a nájezdech vyhýbali hornatým a zalesněným
terénům, je daleko pravděpodobnější, že jejich výprava na pomoc Glomačům i pozdější nájezdy do Saska směřovaly proti toku Dunaje do Bavorska a teprve potom se západně od hřbetů českých pohraničních hor ‒ Šumavy a Českého lesa ‒ obracely na sever proti toku Náby (Naab) do oblasti Smrčin (Fichtelgebirge; obě Bavorsko, Německo), kde se nachází evropské rozvodí Rýna, Labe a Dunaje, a zde přešly na horní Sálu (Saale, Sasko‒Anhaltsko, Německo).
D. Třeštík předpokládá, že po zavraždění Kurszána v roce 904 nesměřoval prvý úder proti Bavorsku, ale proti Velké Moravě Mojmíra II., neboť právě východní část státu rozprostírající se na území dnešního Slovenska byla pro nově do karpatské kotliny příchozí Maďary větším nebezpečím než Bavorsko. Tento úder, k němuž podle výše uvedeného badatele došlo někdy v letech 905‒906, byl zřejmě rozhodující a znamenal konec Velké Moravy. Bitva nebo bitvy se podle něj odehrály nejspíše někde na Slovensku, snad v okolí Nitry, čemuž by mohla nasvědčovat pozdější uherská tradice lokalizující tyto boje podle P. Magistri, qui Anonymus dicitur, Gesta Hungarorum právě do okolí hradů Gemer, Novohrad (Nógrád severovýchodně od Ostřihomí, Maďarsko) a Nitry. Jednalo se o jediné velké připomínané boje spojené se zaujetím země.
Podle Simonis de Keza Gesta Hungarorum Maďaři „zhubili samotného Svatopluka i s celým vojskem náhlým vpádem poblíž řeky Racus u Bánhidy (snad Rákos severně od Pešti v levobřežní části dnešní Budapešti) v jakémsi městě, jehož sutiny dodnes čnějí (snad Aquincum); a tak začali vládnout panenským národům, o nichž byla výše zmínka“. Místo bitvy by se mělo nacházet na pravém břehu Dunaje někde u Taty jihovýchodně od maďarského Komárna (k pramenům srov. výše kap. XI.1.31, 3.1).
Výprava z roku 906 a předpokládané vyřízení mojmírovské Velké Moravy předcházely rozhodujícímu střetnutí mezi Maďary a Bavory, ke kterému došlo 4. července 907 u Bratislavy a jež téměř na padesát let změnilo celou mocenskou situaci v rámci středodunajské oblasti a otevřelo také rozsáhlá teritoria jižní, střední i západní Evropy maďarským nájezdům. Ty směřovaly do Karantánie, Itálie, Bavorska, Švábska, Saska, Durynska i východní a jihovýchodní Francie. Vzhledem k tomu, že Moravané nejsou jako účastníci bitvy připomínáni, usuzuje se většinou na jejich konečnou porážku od Maďarů v předchozím roce, po níž Velká Morava jako jeden z významných mocenských i hospodářských faktorů středoevropského prostoru raného středověku mizí z politické scény.
Bavoři se k tomuto rozhodujícímu střetnutí odhodlali pozdě, když již maďarské nebezpečí ohrožovalo akutně Východofranskou říši. Cílem protiofenzivy měla být zřejmě obnova starých poměrů a pořádků v Podunají, obnovení franské nadvlády v Panonii a otevřenou otázkou zůstává, zda cílem výpravy byla také restituce vlády Mojmírovců na zbytku území Velké Moravy, jak usuzuje D. Treštík. Ten předpokládá, že Východofranské říši o zničení tohoto státu nešlo, ale usilovala pouze o jeho podrobení a uvedení v závislost. Právě v době krize a pádu státu Mojmírovců, zvláště žil-li ještě Svatopluk II., připomínaný roku 898 v bavorském exilu, cítili Bavoři vhodnou příležitost. Možná i z těchto důvodů směřovala bavorská výprava na jihozápadní Slovensko k Bratislavě, kde se zřejmě zdržovaly hlavní síly Maďarů, tedy na území původně příslušející ke státu Mojmírovců.
Nechme však promluvit prameny, které nás o průběhu rozhodujícího střetnutí informují. Správné roční a denní datum se dozvídáme z Annales Iuvavenses maximi, jejichž text byl sestaven teprve v 15. století na základě starších rukopisů pocházejících z poloviny 12. století, jež počínajíc rokem 725 využily nějakou starší nedochovanou solnohradskou předlohu vzniklou brzy po roce 829 a později byly dovedeny až do roku 956. Velmi stručně se zde k roku 907 konstatuje: „Nejhorší boj svedl u Bratislavy (Brezalauspurc) 4. července.“ „Pobití Bavorů u Bratislavy (Braslevespurch)“ známe i z Excerpta Aventini ex Annalibus Iuvavensibus antiquis derivati (Aventinova excerpta ze starých Letopisů solnohradských) ‒ údajů vypsaných v roce 1517 Johannem Aventinem v klášteře Niederaltaich z kodexu obsahujícího dnes ztracené tzv. Annales Iuvavenses antiqui či z nějakých letopisů na nich závislých a také dnes nedochovaných. Z nich čerpaly například právě Annales Iuvavenses maximi a sám Aventinus je také využil při psaní svých Annales Boiorum (srov. dále v této kap.).
Doplňující údaj k výše citovanému sdělení přinášejí Annales Admuntenses (Letopisy Admontské), mladší pramen nesoucí název podle kláštera Admont ve Štýrsku (Rakousko). Základní část letopisu vznikla kolem roku 1139 spojením zpráv solnohradského původu, výpisků z Ekkeharda a Annales Mellicenses (k těmto pramenům srov. výše kap. XI.3.1), na ni navazuje pokračování do roku 1186 a další samostatné pokračovaní do roku 1250. V těchto letopisech je s mylným datem již k roku 906 uvedeno: „Theotmar (Ditmarus, 874‒907), biskup salcburský, je zabit Maďary spolu s Utonem a Zachariasem a s jinými dvěma biskupy.“ Jednalo se o Zachariase z jihotyrolského Säben (kolem 860‒907, biskup 8927/893) a freisingského Uta (906‒907) s dalšími dvěma sufragány či chorepiskopy.
Annales Alamannici (k nim srov. výše kap. XI.3.1) popisující v několika částech a pokračováních události z let 708‒926 uvádějí v Continuationes Sangallenses z let 708‒926 v rukopisné skupině Codices Modoetiensis et Veronensis k roku 907: „(Stal se) rovněž veliký boj Bavorů s Maďary. Je zahuben vévoda Luitpold (Liutpald) i jejich pověrčivá zpupnost a jen málokteří z křesťanů vyvázli, když bylo pobito mnoho biskupů i hrabat“, zatímco Codices Turiciensis et Sirmondianus k tomuto datu pouze lakonicky sdělují: „Celé vojsko Bavorů je pobito Maďary.“ V téměř stejném znění převzaly tento posledně uváděný údaj s mylným datem 908 Annales Sangallenses maiores (Letopisy Svatohavelské větší), jež jsou právě na Annales Alamannici závislé (k těmto písemnostem srov. výše kap. XI.3.1), podobně jako z textu v Codices Modoetiensis et Veronensis vychází k roku 908 přiřazený záznam z Annales Laubacenses. Ty celkově se dvěma
pokračováními zahrnují léta 687‒926 a právě v třetí části začínající rokem 888 je uvedeno: „Maďaři svedli veliký boj s Bavory a jejich vévoda Luitpold (Liutbald) a hrabata i biskupové byli ve velkém počtu krutě zahubeni i s jejich pověrčivou zpupností.“ Se správným ročním datem 907 se tato informace, že „Bavoři jsou pobiti od Maďarů i Luitpold, otec vévody Arnulfa“, objevuje v Annales sancti Rudberti Salisburgenses opírajících se ve svém základě o společnou předlohu s Annales Mellicenses a až do roku 1186 majících těsné a přímé vazby s Annales Admuntenses, Annales Garstenses i dalšími skladbami z klášterů v Kremsmunsteru a Niederaltaichu. Později bylo k těmto letopisům připojeno několik pokračování. Právě v Auctarium Garstense, vlastně souboru poznámek připojených ve 14. století do garstenského a voranského rukopisu (Codex Garstensis et Vorawiensis) Annales Mellicenses nacházíme v podstatě shodnou verzi s Annales sancti
Rudberti Salisburgenses
. O zabití Luitpolda se již k roku 906 zmiňuje společně s údajem o pustošení Saska a Durynska Maďary (srov. výše v této kap.) Chronicon Suevicum universale (srov. výše kap. XI.3.1).
Údaje o katastrofální porážce u Bratislavy přináší také Herimanni Augiensis Chronicon, setkáváme se s nimi i v souboru stručných poznámek na rukopisu z 10. století nalezeném v Mnichově počínajících rokem 732 a končících 1062, jež se nazývají dle předpokládaného místa původu Annales sancti Emmerammi Ratisponensis minores (Letopisy kláštera sv. Jimrama v Řezně menší, dále v Continuationes Reginonis (Pokračování Reginona z Prümu), III. non. Iul. Bellum Baioariorum cum Ungaris in oriente, Necrol. Fris. X a podobně Kalend. Lauresh. III. non. Iul. pessimum bellum de gentilibus.
Nejbarvitější popis války Bavorů s Maďary a jejich zdrcující porážky u Bratislavy vyšperkovaný řadou odjinud neznámých a neověřitelných podrobností a detailů obsahuje IV. kniha Ioannis Aventini Annales Boiorum v kap. XXI 18‒21. Nechme tedy na závěr promluvit humanistického dějepisce žijícího v letech 1477‒1534, který své letopisy Bavorů dovedl až k roku 1460. V kapitole XXI 18 Ioannes Aventinus píše: „Zatím co se pak daly takovéto věci ve Francích, Lotrinsku a Bavorsku, zvolí Maďaři dva krále Dursaka a Bugata (Bugotha). Obsadí Panonie, změnivše je předtím až po Dunaj v širou poušť, odejmou je Bavorům a přivedou tam maďarské osadníky. A Panonie, sama změnivši tolikrát své obyvatele, byla častokrát označována různými jmény (…) Nyní je to Uhersko téměř po 620 let (…).“
Dále jsou zde v části 19 popisovány přípravy Bavorů: „Ludvík, král německý a bavorský (Ludvík IV. Dítě; pozn. ZM), provede odvody v celém Bavorsku a odebere se do Ennsburgu (Anassiburgium, Enns; pozn. ZM), nové osady Bavorů. Dne 17. června roku křesťanské spásy devítistého sedmého se (tam) dostaví biskupové, představení mnichů i bavorští velmoži. Za souhlasu všech tam bylo rozhodnuto, že je třeba vyhnat Maďary z bavorského království. Jsou tedy shromážděny síly ze všech bavorských provincií, z území Narisků, Boethů, Chamavů, Vindeliků, Noriků, Vennonů, Athesinů, Štýrů, Venedů, Korutanců a Karnů; Maďarům je vyhlášena válka a bavorští velmoži zamíří proti nepřátelům po obojím dunajském břehu s vojskem k boji hotovým a připraveným. Ludvík se s pasovským biskupem Burchardem (Burckard) a velitelem Arabonem (markrabě Aribo; pozn. ZM) zastavil v Ennsburgu. Jsouce znalí války, rozdělí pak všechny vojenské sbory do tří proudů. Luitpold (Luitpold), vévoda rakouského pomezí, táhne po severním
břehu, v jižní části pak Theotmar (Theodomar), arcibiskup salzburgský, Zachariáš sábenský (Zacharias Sabonensis), Uto freisingský (Otto Fruxinensis) spolu s představiteli mnichů Gumpoldem, Hartvikem (Hartvic) a Helmprechtem postoupí až k Bratislavě (Vratislaviam) a tam postaví tábor. Tamtéž převezou loďmi po Dunaji vojenské sbory Sighard kníže Senonů a příbuzný králův, Rathold, Hattoch, Meginuvard a Eysengrinus, bavorští velmoži.“
Přípravy Maďarů k boji i vlastní průběh bitvy obsahuje 20. část: „Ani Maďaři se neoddají liknavosti a nečinnosti, když vidí, že se na ně chystá útok a tak s velikými přípravami. Předem přichystají všechno, čeho by bylo zapotřebí, zbraně, muže, koně, a nehodlajíce již bojovat pro slávu, nýbrž pro spásu, postaví se rázně na odpor. Mezitím přikáží několika jezdcům, aby dráždili ostatní bavorské legie. A oba dva králové s nesmírnou jízdou, v níž měli tehdy největší převahu, napadnou voj biskupů. Zaútočí s velkou silou, jako by chtěli na hbitých koních prorazit šik; spustí obrovský déšť šípů, zasypou Bavory střelami, které metali z luků vyrobenýchz rohů a opět ustoupí. Byli rychlejší, než naše vojsko vystrojené těžkou zbraní. Když se o nich věřilo, že jsou daleko vzdáleni, byli zase tady; s takovou rychlostí jak pronásledovali, tak i prchali. Zatím co by sis byl myslel, že jsi zvítězil, byl jsi v největším nebezpečí. Maďaři napadali nepřátele zdaleka šípy. Nedovedli se totiž tehdy utkávat v otevřeném boji,
v pěší bitvě, v šiku, bojovat zblízka mečem, obsazovat města, obléhat osady, dobývat hrady. Ale měli ve zvyku bojovat hned ustupujíce, hned dotírajíce, a s pomocí nástrah. A tak velká byla v nich lstivost, tak velká rychlost, tak velká znalost vojenského umění, že se s jistotou nevědělo, zda jsou nebezpečnější, jsou-li vzdáleni, či přítomni, prchají-li, či dotírají, předstírají-li mír, či vedou-li válku. Zatím co se tedy hnali prudkým útokem, obrátivše koně, znova dotírají; obojím způsobem rozsévají střely, házejí kopí, útočí zprava, zleva, zpředu i zezadu a naše vyčerpají. Konečně se ze všech stran přiženou, odevšad napadnou zemdlené Bavory, přemohou (je), porazí a pobijí dne 9. srpna. A v noci tajně přeplavou Dunaj a povraždí v táboře Ludvíkova vyslance Luitpolda (Luitpold) a stolníka Eysengrinuse spolu se všemi vojenskými oddíly a s patnácti velmoži. Dalšího dne, tj. 11. srpna, stihnou podobnou porážkou snadno a bez námahy i ty, kteří dleli u lodí, strachem poděšené.“
Výsledek bitvy je potom zrekapitulován v 21. části: „Tři dny se neustále bojovalo za nepříznivého počasí. Největší část bavorské šlechty zahyne, prostý lid byl v nesčíslném počtu pobit. Luitpold, vévoda východních Bavor, zakladatel rodu bavorských knížat a velitelů stráže na Rýně, byl usmrcen spolu s 19 bavorskými velmoži, jejichž jména jsou tato: Piligrin, Dietpold, Hebbo, Eysengrinus, Hathechus, Bero, Rudmundus, Leitfridus, Waltherus, Arebertus, Babo, Iringus, Gundboldus, Eysengrinus, Hathochus, Meginuvardus, Rutholdus, Albertus, Liutpoldus (Luitpoldus). Velmi četní z těch…., které spasil útěk, dorazí k Ludvíkovi do Ennsburgu. Na místo zemřelého Luitpolda je postaven Aribo.“
Ioannes Aventinus uvádí, že veliteli maďarských vojsk byli králové Dursak a Bugat (Dursac et Bugoth). Ty známe jako knížata Dursaka a Bogata z doby kolem roku 921, kdy táhli na pomoc císaři Berengarovi I. k Veroně v severní Itálii a porazili zde burgundského hraběte Rudolfa, jak nás informuje ve II. knize, kap. 61 Liudprandi episcopi Cremonensis Antapodosis (Odveta Liudpranda, biskupa cremonského), podávající zprávy o událostech v tehdejší Evropě zhruba mezi léty 888‒949. Předpokládá se, že byli slovanského původu a jejich jména souvisejí se slovy drugъ a bogatъ. Nejspíše pocházeli odněkud z jižní Panonie. Také Aventinem uváděné datum 9.-11. srpna neodpovídá době konání bitvy kladené ke 4. červenci. Nicméně způsob boje starých Maďarů, tak jak jej popisuje, odpovídá podle toho, co o něm víme, do určité míry realitě a pravdivé jsou i údaje o účasti salcburského arcibiskupa Theotmara I., biskupů v Säben Zachariase a freisingského Uta spolu s dalšíma dvěma sufragány
či chorepiskopy, kteří nalezli podle jiných pramenů na bojišti smrt, podobně jako správce „bavorského východu“ Luitpold. V bitvě u Bratislavy skutečně vykrvácela v boji proti maďarským nomádům špička bavorské společnosti ‒ ať již duchovní či světské ‒ i se svými bojovníky. A tato krutá porážka zároveň uvolnila hráz maďarské lavině. Velká Morava byla i přičiněním Bavorů zničena a nyní se staly proti invazi kočovníků zcela bezbranné i rozsáhlé oblasti Východofranské říše a Itálie.
Dokladů o jejich nájezdech bychom našli v pramenech řadu. Snad za všechny citujme Folcuini Gesta abbatum Lobiensium seu Chronicon Lobiense (Činy opatů lobbeských neboli Kronika lobbeská od Folcuina) dovedené v základní části k roku 980 (srov. výše kap. VI.2.31). Stojí zde: „Jejich (tj. Maďarů) nenasytná krutost překročila za krále Jindřicha (Jindřich I. Ptáčník, kolem 875/876‒936, král 919; pozn. ZM) hranice Moravanů, které nedlouho předtím násilím zabrala bezbožná zvůle a široko daleko zpustošila ohněm a mečem většinu krajin jeho říše.“ Podobně to uvádí spis Vita s. Brunonis archiepiscopi Coloniensisfratris Ottonis M. imp. auctore Ruotgero seu Rotghero Benedictino seu clerico Coloniensi ad S. Pantaleonem (Život sv. Brunona, arcibiskupa kolínského, bratra císaře Oty Velikého od Ruotgera či Rotghera, benediktina a klerika kolínského u sv. Pantaleona). Kolínský arcibiskup Bruno (sv. Bruno I., 925‒965, arcibiskup 953) byl bratrem Oty I. (912‒973, král 936, císař 962).
Dílo bylo sepsáno hned po jeho smrti v letech 966‒967. Rotgher či Ruotger zde píše: „Vždyť z jedné strany vyvstal divoký kmen Dánů, mocný na souši i na moři, a z druhé strany nesmírné zuřivé běsnění slovanských barbarů; následovala rovněž ukrutnost Maďarů, která překročivši hranice Moravanů, jichž se nedlouho předtím zmocnila bezbožnou zvůlí, zpustošila ohněm a mečem široko daleko většinu krajin jeho království…“
Také Miracula sancti Apri (Zázraky svatého Apra) sepsané někdy po roce 978 uvádějí: „… po otevření ohrad jejich původních sídlišť se ke zhoubě kmenů, z této i z oné strany blízko i daleko bydlících, rozlila jako řeka mohutnící při náhlé bouři mimo své koryto, ukrutná zkáza v podobě Dánů, spojená se zuřivostí Maďarů. Když se jim nikdo nestavěl na odpor ‒ ani se totiž nechtěl stavět na odpor hněvu božímu, ježto všem právem hrozil ‒, vyvrátili Moesii, rozbořili příbytky Moravanů, třebas pohanů, a vtrhli do Panonie, která měla být v budoucnu jejich.“ Zda jsou však Moravany míněni jižní Moravané v oblasti dolního srbského Pomoraví a vpád Maďarů do Moesie se odehrál v roce 896, je těžko zodpověditelnou otázkou.
Nejasná je také zpráva Chronicon (patriarcharum Aquilejensium) alterum (Druhá kronika /aquilejských patriarchů/), jejíž vznik spadá do doby patriarchy Volkera (1204-1218) a prvá polovina je téměř doslovným opisem z Chronicon patriarcharum Aquilejensium primum pocházející pravděpodobně z 9. století. Stojí zde: „Patriarcha Frederik seděl (na stolci) 53 let a obdivuhodně spravoval církev. Toho času za císařství Karla III. táhl ze Srbska národ Uhrů do Panonie, která sousedí s končinami aquilejské církve; přišel poprvé a vypudiv Avary, počal tam přebývat. Byl to národ velmi krutý, živící se lidským masem a pijící jako nápoj krev. Patriarcha Frederik jej potlačil a dále zahnal na útěk, dávaje mír Hesperii, která je hlavou Itálie …“ Údaje obsažené v kronice jsou patrně smíšeny a jedná se asi o více vpádů do Panonie. Frederik byl patriarchou zhruba v letech 901‒922, zatímco Karel III. Tlustý (839‒888) vládl jako císař od roku 881 (král Alamanie 876, italský 879, východofranský
král 882 a západofranský 885, 887 odstoupil). Spadá‒li tedy zmínka o maďarském vpádu do doby Karla III., pak by údaj, že táhli přes Srbsko do Panonie, určoval směr jejich výpravy snad již z roku 881.

3.3 Příčiny a důsledky porážky

Jak již bylo výše řečeno, v bitvě u Bratislavy 4. července 907 vykrvácela v boji proti maďarským kočovníkům špička bavorské společnosti. Pravděpodobně o dva roky či rok předtím, ač písemné prameny tyto události nezmiňují, podlehl nomádům i přičiněním Bavorů podobným způsobem také výkvět Moravanů. Definitivně se zhroutily naděje na obnovu starých poměrů a tyto porážky uvolnily hráz maďarské lavině. Zcela bezbranné se proti této invazi staly i rozsáhlé oblasti Východofranské říše a Itálie. Velkomoravská říše se definitivně rozpadla a zaniklo vše, co dělalo tento stát státem ‒ o moc přišla a ze světla dějin zmizela vládnoucí dynastie Mojmírovců, přestala existovat velká státní družina tvořící základ knížecího vojska a podobný osud postihl také velmožskou vrstvu, která spolu s družinou představovala oporu knížecí moci a která stála i v čele správního aparátu státu. Život v centrální části staré Moravy však pokračoval dále včetně upadající existence starých ústředí a hradišť. Projevuje se také celkové
zchudnutí společnosti.
Shledáváme pokračující, i když slábnoucí osídlení a jeho kontinuitu přes 10. do 11. století. Rozhodně nelze ani na jižní Moravě hovořit o nějakém vylidnění či totálním zpustošení země. Zůstává ovšem otázkou, do jaké míry se zachovala její politická organizace, zejména v kontaktové zóně jižní Moravy. Tam postupně život na starých hradištních centrech během první poloviny až počátku druhé poloviny 10. století končí. Výjimku prozatím představují pouze Mikulčice, kde, byť ve velmi omezené míře, shledáváme kontinuitu osídlení až do 11. století i do dalších období, podobně pokračuje ve zmenšeném rozsahu život na Starých Zámcích u Líšně, Zelené Hoře na Vyškovsku a patrně i na některých dalších opevněných sídlištích, která leží severněji a severozápadněji od jihomoravské hranice. Na Pohansku u Břeclavi i v Mikulčicích se také setkáváme s kultovními objekty, které bývají někdy dávány do souvislosti s pohanskou reakcí, jež mohla být důsledkem uvolnění ideologických vazeb a společenských struktur vzniklých v době
existence Velké Moravy i možného vlivu pohanství nomádských Maďarů. Každopádně lze však v jádru staré Moravy počítat s přetrváváním zbytků nejen státní, ale i církevní organizace z doby Velké Moravy. V těchto souvislostech je však nutno hodnotit rozdílně vývoj na jižní Moravě a ve střední i severní části země i ve Slezsku.
Z území Moravy a Slezska neznáme prozatím až na nepatrné výjimky nálezy staromaďarské provenience. Staří Maďaři se zde neusazují, ani neokupují přímo celou zemi. Z vlastního, po smrti Svatopluka I. již redukovaného území velkomoravského státu, jenž přišel již v letech 894‒896 o Potisí a Panonii, obsadili staří Maďaři postupně jen území jižního Slovenska a bezpečně tuto oikumenu vymezuje nálezový katastr staromaďarských pohřebišť. Na jihozápadním Slovensku jsou staromaďarské nálezy rozloženy ve východní části Žitného ostrova a na západě, severu a východě je vymezuje linie Komárno ‒ Galovo ‒ Sládkovičovo ‒ Červeník ‒ Hlohovec ‒Nitra ‒ Levice ‒ Šáhy. Na území Dolního Rakouska jižně od Dunaje lze potom předpokládat kontrolu tohoto prostoru až po východní svahy Vídeňského lesa, zejména dunajských brodů. Přímo na území dnešní Vídně se měla v prostoru dnešního Karlskirche nacházet maďarská osada Jeus kontrolující osídlení postupně se rozšiřující v troskách římského
castra Vindobony ‒ pozdější raně středověké Wenie a středověké Vídně.
Hledat však v německém jménu Břeclavi ‒ Lundenburg ‒ původní název Laventeburg daný mu podle domnělého syna Arpádova Leventeho, jenž měl odtud vládnout maďarskému „dukátu“ zaujímajícímu celou Moravu, je ničím nepodloženou domněnkou, o níž nevíme nic z písemných pramenů a žádné náznaky neshledáváme ani v archeologických nálezech (srov. výše kap. VI.2.42). Stejně je tomu i s pozdním vyprávěním o sňatku Arpádova syna Zolty s dcerou moravského panovníka Menumorouta (srov. výše kap. X.4.3, XI.1.31).
Na Moravě dochází pravděpodobně pouze k dočasným nájezdům a průchodům nomádských hord při jejich taženích do západní Evropy a severu či severozápadu střední Evropy. Nelze tedy vyloučit, a některé prameny to naznačují, přičemž zjištěná archeologická situace tomu neodporuje, že slovanští velmoži se podíleli na maďarských nájezdech a participovali na vlastní moci, ať již formou samostatných vládců platících tribut, nebo podřízených Maďarům, jak pro panenskou oblast na příkladu Braslava a Dursaka s Bugatem dedukovali M. Kučera a L. E. Havlík. Můžeme tedy uzavřít, že dosavadní výsledky archeologických výzkumů i interpretace nálezových situací a analýzy samotných památek hmotné kultury spíše potvrzují teorii o přežívání zbytků státní organizace v centrální části Velké Moravy, jejím pouze tributárním postavení, a nelze vyloučit, že část moravské společnosti mohla i participovat na maďarských kořistnických výpravách.
I když máme zejména na základě nálezů z pohřebišť doloženu kontinuitu osídlení na jižní Moravě, to zde slábne a dochází k jeho postupné pauperizaci. To dokumentuje i výzkum na velkomoravských hradištích, jejichž existence většinou po polovině 10. století končí. Osídlení se spíše v průběhu 10. věku stahuje na střední Moravu a do Hornomoravského úvalu. Na střední a severní Moravě je postižitelná určitá kontinuita osídlení. Lze předpokládat, že právě do této oblasti, ležící ve větší vzdálenosti od neklidné jižní Moravy, se v povelkomoravském období přesunulo těžiště a centrum dalšího vývoje. Funkci ústředí přebírá Olomouc a i na řadě dalších lokalit až po severní okraj jihomoravské oblasti, kde leží i hradiště Staré Zámky u Líšně (okres Brno‒město) a Zelená Hora u Vyškova, lze postihnout plynulou kontinuitu osídlení od velkomoravského období přes 10. století až do doby začlenění Moravy v rámec českého přemyslovského státu nejpravděpodobněji za knížete Oldřicha I. (1012‒1033, 1034) někdy v letech
1018/1019.
Osídlení se během 10. století stahuje i k okrajům starého sídelního území, kde pokračuje život na některých lokalitách, jejichž opevněná plocha se však oproti velkomoravskému období zmenšuje a na jihozápadní Moravě se objevuje řada nových malých výšinných sídlišť, o jejichž datování, funkci a charakteru dosud mnoho nevíme. Pozoruhodné je, že osídlení pokračuje právě na řadě lokalit v linii strategicky důležitých hradišť na západní hranici staré Moravy. Tyto fortifikace jsou ve většině případů později nahrazeny hrady vrcholného středověku postavenými v těsné blízkosti starých hradišť. Dosud získané archeologické poznatky tedy naznačují, že po rozpadu Velké Moravy se osídlení pod vlivem politických i vojenských událostí 10. století přesunuje do bezpečnější lesní a kopcovité oblasti jihozápadní Moravy i do Hornomoravského úvalu, kde pokračuje plynulý vývoj od velkomoravského období do doby začlenění Moravy v rámec přemyslovského českého státu.
Rozpad Velké Moravy na počátku 10. věku, ovlivněný částečně vedle typické krize vznikajícího státu tohoto období raného feudalismu způsobené expanzivní politikou Svatopluka I. i dalšími faktory, byl vyvolán zejména opětnou změnou mocenské situace v karpatské kotlině. Sem pronikají z východu kočovní Maďaři a tento vývoj vedl ke změně centra dalšího vývoje, jež se přesunuje do české kotliny. Ta obklopená věncem pohraničních pohoří a pomezních hvozdů poskytovala v této neklidné době lepší podmínky dalšího vývoje. Do popředí se zde patrně za podpory a zásluhou Svatoplukovy Velké Moravy dostává přemyslovský rod, jenž postupně zaujímá hegemonní postavení mezi ostatními kmenovými knížaty, provádí sjednocovací proces jednotlivých subjektů a buduje stát (srov. výše kap. X.6.11, 6.12). Nadřazenost pražského kmenového knížete nad ostatními předáky zahájila pak od doby vlády Boleslava I. (po 915‒967/972, český kníže 935?) proces vytváření ústřední vládní moci.
Lze však konstatovat, že proces přesunu těžiště dalšího vývoje z Podunají na sever se netýkal pouze Čech, ale i samotné Říše. V roce 911 vymírá Ludvíkem IV. Dítětem (893‒911, král 900) větev Karolingerů ‒ potomků vnuka Karla Velikého Ludvíka (II.) Němce (kolem 805/806‒876, král 817, východofranský král 840/843). Ten obdržel zprvu po Divisio imperii (Rozdělení impéria) v červenci roku 817 od svého otce Ludvíka I. Pobožného (778‒840, král Aquitánie 781, spolucísař 813, císař 816, 833‒834 odstoupil) Bavorsko a ve smlouvě o nové Divisio imperii uzavřené v Dugny nedaleko od Verdunu (Francie) v srpnu roku 843 mezi bratry a syny zemřelého císaře ‒ výše zmiňovaným Ludvíkem (II.) Němcem, Lotharem I. (795‒855, spolucísař 817, císař 840) a nevlastním Karlem II. Lysým (823‒877, vládce Alamanie, Alsaska a Raetie 829, západofranský král 840/843, italský král a císař 875) se Ludvík stal vládcem Východofranské říše (de facto 840; srov. výše kap. VI.2.3, 2.4). Po
přechodné vládě Konráda I. (911‒918) zvoleného za krále ve Forchheimu roku 911 se dostává osobou Jindřicha I. Ptáčníka (kolem 876‒936, král 919) a jeho nástupců k moci v Římském císařství, nově se postupně transformujícím z Východofranské říše, saská neboli otonská dynastie (919‒1024). Čechové sice nadále zachovávají během 10. století politickou orientaci na Bavorsko, ale prohlubující se těžká krize způsobená vnitřními problémy a soupeřením mezi Konrádem I. i jeho nástupcem Jindřichem I. Ptáčníkem s bavorským vévodou Arnulfem (907‒937) a švábským Burchardem I. (917‒926) včetně opakujících se nájezdů maďarských nomádů vede k přesunu centra moci do Saska.
Ráz velkomoravského státu určovala velmi silná sociální skupina velmožské aristokracie, která měla v jeho rámci silné postavení. Mocenským nástrojem nejvyšší vrstvy pak byla velká mnohatisícová státní družina zaopatřovaná zcela panovníkem, tj. na úrovni profesionálního vojska živená, odívaná, ubytovávaná a vyzbrojovaná. Jediné plné zajištění tohoto jádra velkomoravského vojska poskytovala, jak sledujeme na pozdějších příkladech českých, polských nebo uherských, územní expanze, kdy se z větší části toto vojsko živilo samo z kořisti a tributů, v případě nejvyšší společenské vrstvy pak také z úřadů v nově obsazených územích. Jinak bylo v agrární nevyvinuté společnosti, jejíž nadprodukt byl velmi malý a nadto ovlivněný i klimatickými výkyvy, vydržování velké státní družiny neřešitelným problémem. Stačilo, aby se expanze zastavila, tak jako se musí i v případě vojenských operací v soudobé mluvě z logistických důvodů zastavit ofenzíva, a celý systém bez vyvinuté infrastruktury se začal hroutit a vyvolal hlubokou
krizi celé mocenské struktury. Nespokojenost nezaopatřených družiníků mohla potom směřovat proti jejich „chlebodárcům“ a tyto důsledky se projevily v příklonu k různým soupeřícím skupinám společenské elity, či v rámci panovnického rodu, a to vedlo ke zhoubným vnitřním bojům vedoucím až k rozpadu státní moci. Pak mohla následovat i velká lidová povstání namířená proti státu a jeho ideologii ‒ křesťanství ‒, tak jak je později v 11. věku známe z Polska nebo Uher.
Právě tato těžká vnitřní krize, která postihla o necelých sto let později na přelomu 10. a 11. století i český přemyslovský stát, propukla náhle a latentně po smrti Svatopluka I. (871‒894) v roce 894. Skoro dvě desetiletí trvající expanze vedoucí ke vzniku Velké Moravy se zastavila a celý složitý mocenský systém včetně různě strukturovaných tributárních závislostí se zhroutil. Vládu počala ve zvýšené míře po nástupu Mojmíra II. (894‒906?) na moravský knížecí stolec ovlivňovat právě ona vrstva či skupina velmožské aristokracie s různými vazbami zejména na Bavorsko, ale také využívající nově příchozí maďarské nomády a snažící se prosadit ve svých vlastních omezených zájmech do čela státu Svatopluka II. To vše vyvolalo těžké vnitřní boje doprovázené zásahy zvenčí. Na druhé straně asi ani v této době neustaly pokusy o obnovu panství Velké Moravy v Čechách, Panonii i na dalších odpadlých územích.
Z kusých informací písemných pramenů lze však postihnout, že již v době okolo roku 900 došlo přes periodicky se opakující vpády Bavorů podporujících mladšího Svatoplukova syna Svatopluka II. ke konsolidaci vládní moci staršího Mojmíra II, jemuž se především přes odpor bavorského kléru podařilo obnovit v plném rozsahu církevní organizaci Velké Moravy v čele s arcibiskupem a třemi sufragány (sroy. výše kap. XI.2). To představovalo ‒ spolu s obnovením územní expanze a posílením či znovuobnovením moci moravského panovníka alespoň v některých ztracených územích s cílem znovu obnovit vydržování státního aparátu a družiny ‒ prvé kroky k překonání krize, ač tato cesta znamenala pouze dočasné, a nikoliv trvalé řešení. Tím mohl být pouze přechod od nejistého extenzivního vykořisťování nově dobytých území a jejich materiálních zdrojů včetně placení tributu k důkladné hospodářské organizaci vlastního území, jež by výrazně zvýšilo sumu státních důchodů bez ohledu na další územní expanzi. Předpokladem takového
kroku muselo být i zlomení moci velmožské aristokracie, nejlépe nenásilnou cestou, kdy by splynula s družinou. To se však na Velké Moravě nepodařilo, neboť právě v době trvající, ač patrně překonávané krize, přišel náraz z vnějšku ‒ útok maďarských kočovníků. Ztracena byla i další území státu včetně jižního a jihozápadního Slovenska, s největší pravděpodobností rozdrceno jádro vojska s velkodružinou i moravskou nobilitou a při rozhodující bitvě či bojích snad již roku 906 padl asi i sám Mojmír II. Krize přešla do druhé zničující fáze. V. Vaněček i další badatelé předpokládají ve zbytku jádra staré Moravy propuknutí lidového povstání doprovázeného pohanskou reakcí, s jejímiž stopami se setkáváme při archeologických výzkumech na řadě lokalit (srov. kap. V). Tuto fázi krize nebylo již možno překonat, neboť neexistoval patrně nikdo, kdo by počal organizovat obranu a pokusil se konsolidovat domácí situaci. Stát se zhroutil.
Pád Velké Moravy snad nebyl ani v zájmu Východofranské říše, která si ji chtěla pouze podmanit a nedopustit ani její přílišné oslabení, ani vzestup. Ale i ta byla v této době bezmocná, neboť sama procházela politickou, dynastickou i strukturální krizí. V letech 904‒906 nezanikla pouze Velká Morava, ale po roce 907 se pod maďarským nárazem zhroutily mocenské struktury v celém středním Podunají a těžiště celého dalšího vývoje se přesunuje na bezpečnější sever.

Advertisements

71 thoughts on “Etnogeneze Moravanů a pád Velké Moravy

  1. Původ jména MoravanůJak je vidět z textu, Zdeněk Měřínský vlastně jen shrnul hypotézy o původu jména Moravanů, ale na žádnou se nepřiklonil, neboť takový postup by se podle něj už pohyboval ve spekulacích. Je tedy jméno Moravané podle řeky nebo není? Mě napadlo, že bych se podíval na ostatní kmenová jména Slovanů, zda se někde pojmenování podle řeky opakuje. Pokud ano, znamenalo by to, že takový postup nebyl v minulosti u Slovanů neobvyklý.Dochování jmen starých slovanských kmenů není zrovna dokonalé, nicméně dnes víme o těchto jménech: u západních Slovanů to byli Drevané, Havolané, Stodorané, Obodrici, Pomořané (patrně souhrnný název), Srbové (jejich částí byli Milčané), Češi (přičemž není jasné, zda jména doložená z Čech jako Lemuzi, Pšované, Zličané, Doudlebi, Chorvaté a další jsou skutečně kmenová jména), Moravané, (na dnešním Slovensku není žádné kmenové jméno doloženo), Holasici (v dnešním moravském „Slezsku“), Polané, Slezané, Opolané, Mazovjané, Kujavci.
    U východních Slovanů jsou doloženi: Severjané, Drevljané, Poljané, Charváti, Uliči, Tiverci, Dregoviči, Radimiči, Kriviči, Vjatiči, Slověné.U jižních Slovanů jsou kmenová jména dosvědčena hůř, známe jména: Chorvaté, Nerečané, Zachlumci, Travunjané, Konavljané, Dukljané, Timočané, Abodrité, Braničevci, Draguviči, Sagudaté, Rynchinové (tato dvě jména ani nezní slovansky), Smolěné, Severové.Žádné z těchto jmen nevypadá jako odvozené od jména nějaké řeky, s výjimkou právě mezi západními Slovany jmenovaných Moravanů. Ti by potom působili v celém Slovanstvu jménem podle řeky ojediněle. Jenže jásat je ještě předčasné. Já jsem totiž tři jména vynechal: jedná se o jihoslovanské Timočany, sídlící v okolí řeky Timoku (pomezí Srbska a Bulharska), západoslovanské Vislany (okolí jihopolské řeky Visly) a zejména jihoslovanské Moravany usídlené v okolí srbské řeky Moravy. Pro středoevropské Moravany tedy máme trojí precedens pojmenování kmene podle řeky. Navíc máme dvojí Moravany, obojí sídlící u řeky
    Moravy. Ačkoli nechci teorii o vlivu východního jména mar- odmítat úplně, přece jen se jeví pravděpodobnější pojmenování podle řeky. Protože byla by to jen náhoda, že jsou jedni Moravané pojmenovaní podle nějaké bojovnické družiny z východu, když jsou přitom usazeni u stejnojmenné řeky a navíc existuje jiný kmen se shodným názvem a čirou náhodou zase usazený u řeky téhož jména? Vysvětlovat, že jihoslovanští Moravané mají také východní původ jména asi už zavání přilišným tažením za vlasy a už teprve to, že oba kmeny mají východní původ jména a oba čirou náhodou sídlí u řek, které se jmenují stejně jako oba kmeny. Někde jsem sice zahlédl, že jihoslovanští Moravané byli odštěpenou částí Moravanů středoevropských, přičemž původním sídlem kmene by asi byla panonská nížina, odkud byl kmen nucen odejít vlivem Avarů, přičemž se rozdělil na dvě větve, ale to nevysvětluje, proč v oblasti obojích Moravanů je „čirou náhodou“ řeka jménem Morava. Těch náhod by pak bylo nějak moc najednou a nesmíme také zapomínat, že
    hned kmen Moravanům sousední, tedy Vislané, mají zrovna jméno podle řeky. Takže se klidně mohli jedni od druhých při sebepojmenování inspirovat. Možná že uvažuju zcela špatně nebo mám někde ve výchozích předpokladech chybu (co když pojmenování obojích Moravanů a Vislanů není jejich vlastní ale cizí nebo je pozdějšího původu nebo něco takového?), ale momentálně vidím skepticky možnost Havlíkův nápad s vlivem východem ovlivněné družiny na jméno Moravanů udržet. Co o tom soudíte?

  2. V tom výtažku od p.Měřínského„V tom výtažku od p.Měřínského není napsáno, že ti Slovani s íránskými vlivy (Antové)byli poraženi na hlavu před útěkem do Panonie od Sklavínů.“ – To bych byl rád, kdybyste vysvětlil. Naprosto nechápu, na co se tím snažíte reagovat. Nemám pocit, že by někdo něco takového tvrdil.(P.S. Citovaný text je výtažek z komentáře u jiného příspěvku.)

  3. UpřesněníAutorem citovaného textu (v uvozovkách) je Josef, odpověď je moje.

  4. Ještě je další teorie: pojmenování Moravanů nejen podle „východního – íránského“ kmene a nebo řeky Moravy, ale podle germánských MARKOMANŮ, usazených v moravském prostoru. Podle Paprockého z Voly z přelomu 16. a 17. století.

  5. MarkomaniTo s těmi Markomany si nevymyslel Paprocký, tato myšlenka vznikla v Olomouci o několik desetiletí dříve. Ale je to jen renesanční výmysl, který sice zní zajímavě z hlediska vypravování bájí (pak nic proti tomu), ale z dnešního vědeckého hlediska je neudržitelný.

  6. Není to naopak?Logicky by naopak vyplývalo,že si kmen Moravanů pojmenoval řeku,u které se usadil,podle sebe.Pravděpodobnost dvou částí stejného kmene je větší než pravděpodobnost dvou řek stejného názvu, podle nichž by se pojmenovaly příchozí kmeny.Neznám ovšem dataci vzniku a původ názvu Morava u obou řek.Je to jako :“Co bylo dříve vejce nebo slepice?“Existují např.dvě řeky s názvem Visla a dva kmeny Vislanů? Nevím,nevím…

  7. Zdenale jste filozof.Myslim si, ze napred bylo vejce. Je to komprimat informaci.Nazvy rek, jezer atd.(hydronymy) jsou pry nejstarsi zachovane nazvy vubec. Ridili se podle nich pry obchodnici, prichazejici z velkych dalek. Novi koloniste je prebirali. Myslim si rovnez, ze nazvy rek nebyly nahodne, nybrz vyjadrovaly vlastnosti krajina/reka, bude v tom mystika.Moravane bylo pry jmeno vladnouci vrstvy a ne celeho lidu a ta se nazvala mozna podle reky Moravy.Mojmirovci>Moravane.Clanek jsem jeste necetla. Mejte se hezky.

  8. Proč nejsou Češi Vltavané?Zajímalo by mne z čeho pochází název Čechů.Někde jsem četl,že je to podle slovinského a srbského slova čeh,což znamená pastýř.

  9. Zdenale,mozna ze Cesi se nazyvali Vltavane (Vltava>Veletava>Veleti, slovansky kmen zijici na uzemi dnesniho Nemecka).Odkud prisel praotec Cech? Sveho casu jsem cetla clanek nejakeho psychotronika a ten tvrdil,ze od Norimberku.Jednalo by se o „reimport“ Slovanu od Vltavy.Myslim si opravdu, ze Moravane nebylo etnikum, nybrz vladnouci vrstva na Velke Morave, tudiz byl i Borivoj I. Moravan.

  10. Proc praotec Cech = pastyr?Zase prevzato z krestanske terminologie:pastyr (nem. der Hirte) je ten, ktery vede svuj .lid.Zdenale preju Vam hezky vikend, byla s Vami plodna debata.

  11. Češi – jméno„Zajímalo by mne z čeho pochází název Čechů.“ – Poslední teorie: „Češi“ je zkrácený název psl. „Čelěne“ (sg. „Čelěnin“) – „obyvatelé vysočiny“ (rozumí se pahorkatin v Povltaví ve srovnání s polabskou nížinou). Tento název mohli dát obyvatelé Polabí lidem z mocenského centra kolem Prahy. Taky se uvažuje, že tento název dali obyvatelům Čech Moravané (hlavní mor. osídlení bylo v nížinách).

  12. Řeka a kmen„Logicky by naopak vyplývalo,že si kmen Moravanů pojmenoval řeku,u které se usadil,podle sebe.“ – No, dejme tomu, ale udělal to ještě někdy někdo jiný? Pokud by Moravané byli jediní, kteří podle sebe pojmenovali řeku, bylo by to podezřelé. Pokud je navíc pravda (nevím už, kde jsem to zahlédl), že jihoslovanští Moravané jsou původně odnož středoevropských, bylo by dost nepravděpodobné, že by obě větve napadlo totéž – pojmenovávat nějakou řeku podle sebe. Navíc se druží ještě jedna věc – paní Honzková má pravdu, že hydronyma bývají přebírána po staletí různými etniky. Je sice pravda, že existují i u nás jména řek zjevně slovanská (třeba jesenická Desná), ale jinak mnoho řek má ve střední Evropě jména keltského základu (např. Opava – „opa“ je keltsky „voda“). A třeba taková Visla je poprvé jménem zmíněna v r. 77 po Kr. (v podobě „Vistula“), tedy v době, kdy ještě žádní Slované kolem ní nesídlili. Kmen Vislanů tedy zcela určitě nedal své jméno řece, ale
    bylo to naopak. Je fakt, že to co Nestor popsal slovy „jakož přišedše usadili se na řece jménem Morava, i nazvali se Moravané“, tj. že si nějaký kmen přivandruje do nějaké krajiny, tam najde řeku jménem Morava a řekne si: „joj, to pěkně zní, budeme si říkat podle té řeky Moravané“, mně prostě připadá divné. Divné mi to připadá i u Vislanů (že by si řekli totéž), ale v jejich případě to lze těžko zpochybnit. Jak jsem řekl, Havlíkova teorie na růžích ustláno rozhodně nemá.

  13. vodaK diskusi jen pár slov z tohoto článku: „Vraťme se však k naší řece Moravě. Tento starý indoevropský název přejali někdy těsně před nebo kolem zlomu letopočtu germánští obyvatelé našich zemí. Staré původní jméno spojili se svým slovem pro vodu (gótsky Ahwa, srov. lat. aqua) a vznikl název Mar-ahwa, z něj potom staroněm. Maraha (něm. March) a slovansky Morava. Filologové upozorňují, že jména tohoto typu se vyskytují v různých částech Evropy a jejich morfologická i hlásková struktura naznačuje, že pocházejí z doby, kdy rozdíly mezi indoevropskými dialekty západního areálu, zejména v oblasti zvukové stavby, nebyly ještě velké. Celkově je však jejich datování nejisté. Nevíme totiž, zda pocházejí již z doby západoindoevropského společenství nebo až z údobí, kdy tu už existovaly určité dílčí jazykové areály. V jazykovědné literatuře je proto zvykem označovat tyto názvy jako „praindoevropské“. Od Moravy, ať již ve smyslu řeky či území, je odvozena také
    řada místních jmen v širokém areálu střední, jihovýchodní i východní Evropy.“ Závěr: Moravané řeku asi nepojmenovali. Podobně jako nepojmenovali i další, které mají koncovku – va (Gótsky – Ahva,latinsky – aqva, po našem – voda). A jsme opět na začátku.

  14. Jobole,kravina.Centrum germanskeho osidleni bylo kolem Hannoveru. Teprve kolem roku 500 pred Kr. zacali putovat a vzali svoji rec sebou.Kam zase chcete mirit?

  15. Markomane.Dle Prof. Fritzlera z Frankfurtu nad Mohanem (1928) nevi rimske ani recke prameny nic o stehovani Markomanu ze zeme Boju.Krome toho maji byt recke a rimske historicke prameny, tykajici se Severu a Vychodu nepresne, skutecnost a basneni splyvaji v jeden celek. Autorem vykladu o Markomanech ma byt dle nej az nemecky historik Zeuss (1840).Sam Prof. Fritzer prisel s nazorem, ze Bavorove odvozovali svuj puvod od krale Almana (odtud Alamannen) a jeho syna Baigara>Baier a ze meli prijit z Armenie, kterou udajne opustili v 1.stol. pred Kr. a usadili se na Dunaji.Tak o co se opirat.Vizhttp://www.sarakt.org/bavariag.html

  16. Germani.Jen pro zajimavost.V casopise „Der Spiegel 44/1996“ vysel v roce 1996 clanek pod titulkem „Die Germanen-unsere barbarischen Vorfahren“ o novem pohledu nemeckych historiku na nejstarsi dejiny germanskych kmenu.Volny preklad, kratky vytah:Priblizne 40 germanskych kmenu zilo na prelomu tisicileti pod mlhavym nebem sev. Evropy. Jejich chyse byly bez oken, az 50m dlouhe, strechy pokryvali rakosim, pletivo sten bylo slepeno jilem, nebo konskym hnojem.Celkovy pocet Germanu v dobe kolem nar. Kr. se odhaduje na 1-3 miliony. Ve stejnou dobu zije v Rime milion lidi mezi mramorovymi sloupy a barevnymi mozaikami. 300.000 legionaru mezi Skotskem a Armenii stoji imperiu k dispozici. Velkorise, spojena dlazdenymi cestami a prisnou vojenskou byrokracii.500 let ziji Germani a Rimane vedle sebe a zustavaji si podivne cizi. Jak velky byl civilizacni rozdil mezi Rimany a Germany dokazuji teprve dnes provadene archeologicke pruzkumy.Vykrystalizovaly se
    tri hlavni poznatky:- severni kmeny zacaly teprve ve 2.stol. p.Kr. vyrabet zelezo, t.j. 400 let pozdeji, nez se dosud verilo-analyzy pylu dosvedcuji, ze se stehovali z duvodu hladomoru-germanske pismo „runy“ bylo vyvinuto germanskymi zoldneri, kteri prisli do styku s pismem latinskym nebo etruskym. Takzv. „Futhark“ abeceda neslouzila nikdy ke komunikaci.Presto. Byl to tento primitivni narod, ktery vnutil Rimu nejvetsi a nejstrasnejsi valku. 30 let, od r.15 p.Kr. do roku 16 p.Kr. radily boje, kdy bylo povrazdeno asi 18.000 rimskych legionaru. Taktika Germanu:Guerrila-boj v lesich a bazinach. Rimane nakonec boje vyhrali , ale nezvitezili, protoze se vzdali planu si Sev. zemi podmanit.Sev. Evropa nebyla nikdy romanizovana, nikdy nebyla germanska knizata porazena.Tato skutecnost stacila nem. historikum dlouha leta jako dukaz nemecke nadrazenosti….

  17. CabbageZajímalo by mě jestli se lidé v Bavorsku považují za Němce nebo za Bavory,myslím národnostně.Myslím,že vy byste to mohla vědět.Děkuji za odpověď.

  18. MimochodemVás zdravím,protože jsme se dlouhou dobu nečetli a omlouvám se minulý příspěvek jsem psal já a byl určen Vám Karlo.

  19. Cabbage,ktery minuly prispevek mate na mysli? Tady se porad nekdo vydava za nekoho jineho. Nic jak divadlo.

  20. Tak Cabbage,ptala jsem se prvniho souseda pres plot, on se citi byt samozrejme napred Bavorakem, az potom vzdalene Nemcem.Ja jsem Bavoranka (Bavoracka=Moravacka je krajne nevkusne), citim se byt Hradistankou. Budu nad tim premyslet a informovat se a dam Vam vedet.Jinak spravny Bavorak je katolik a chodi v nedeli rano do kostela, pak jeste pred obedem do hospody.Miluje a cti kroje (die Tracht) a bavorskou tradici, hudbu a tanec. A pokud mu nohy slouzi, chodi do hor, ktere take miluje.

  21. Cabbage,ted rozumim, popletl jste moje jmeno s Vasim. Smeju se. Na Vas vek jste pekne nervozni. Omlouvam se, ze jsem Vas tak zprazila.

  22. Paní Karlo,jsem rád,že jsem Vás pobavil(aspoň něco).A chtěl bych Vám říct,že Moravané to mají v trochu jiném pořadí a to následovně.Ráno jde také do kostela,do hospody se jde naobedvat,také ctí kroje hudbu a tanec a pokud mu nohy slouží jde do sklípku aby mu sloužit přestaly.A ten sklípek samozřejmě taky miluje.

  23. Cabbage,Bavoraci, ktere znam ja, se lisi od Moravanu, ktere znam ja tim, ze tak nelzou a vi ke komu patri (zena, narod).Myslim si, ze jsme zde ve spatne rubrice, pan Mgr. bude muset mazat.

  24. Slovane>Moravane, co se mi libi.GENS SCLAVORUM, SCLAVICA GENS, NATIO SCLAVORUMPubl. Frantisek Graus, Die Nationenbildung der Westslawen im Mittelalter, Thorbecke Verlag, s.149Sclavorum mi pripomina „sklo“ >chip>computer>

  25. pokracovani : SCLAVICAfantazie vlastni SCLAVICA:program>>chip

  26. Omluva, prenos komentare nefunguje, proto znovu pokracovaniNejstarsi zaznam:“Rustica gens hominum Sclavorum“, v dopise Boniface krali Aethelbaldovi v roce 746

  27. Asociaceposledni muj komentar vcera se nepodarilo poslat v jednou kuse, nevim proc. Premyslela jsem jeste nad takzvanymi nahodami v zivote a uvadim proto jeste citat velkeho A.Einsteina (1879-1955):“Wissenschaft ohne Religion ist lahm, Religion ohne Wissenschaft ist blind“, cesky: „Veda bez nabozenstvi je chroma, nabozenstvi bez vedy je slepe.“

  28. Co se mi libi.Citat: Samuel Butler (angl.spisovatel, filozof 1835-1902)-„Rozdil mezi Bohem a historiky je ten, ze Buh uz minulost nemuze pozmenit.“

  29. SLAVICA.Něco k zamyšlení o kulturním dědictví Moravanů.Doprovodný text k výstavěVýchodní křestanství, MZM Brno 2003, s.66, ThDr. Pavel Aleš, krátký výtah.Národům na našem území se otevřela pravoslavná církev svým duchovním bohatstvím díky misijnímu dílu sv. Cyrila a Metoděje. Slovanská bohoslužba a písemnictví, přinesené jimi na Velkou Moravu v 9.stol., se staly pilířem nejenom naší národní kultury, ale všech Slovanů. Svůj vztah k těmto duchovním kořenům vyjádřila současná Pravoslavná církev v českých zemích mimo jiné také tím, že kanonizovala roku 1994 v Prešově a Brně velkomoravského knížete Rostislava, který si vyžádal v Byzanci učitele víry Cyrila a Metoděje, za svého světce.Ani po pádu Velké Moravy na našem území slovanská bohoslužba nezanikla. Udržovala se v č e s k é m přemyslovském knížectví až do konce 12.stol., ba přetrvala až do naší doby na východním Slovensku….V přemyslovských Cechách vyzářila výrazně v knížecích a
    mučednických postavách sv. Ludmily a jejího vnuka sv. Václava v 10.stol. Poté zaznamenala v 11.stol. překvapivý rozkvět v monastýru sv. Prokopa na Sázavě…

  30. SLAVICA – zamyšleníNejsem si jist nakolik nově nastolené téma souvisí s článkem, ale dovolím si v něm pokračovat. Po smrti arcibiskupa Metoděje a upevnění moci latinského kléru byli žáci Konstantina a Metoděje vyhnáni. Odešli především do Bulharska kde chán Boris I. „prahne po takových mužích“ (leg. Život Klimenta). „Plamínek slovanské vzdělanosti a kultury, nedávno rozdmýchaný, téměř uhasl. Nemohl však zhasnout úplně a napořád. Znovu se rozhořel v Čechách, zejména však v Bulharsku a Rusku. Dobré sémě, kázál Metoděj, dřív nebo později vždycky vzejde…“ (Petr Hora – Toulky českou minulostí). Takže moravský plamen dál hořel v cizině – v Bulharsku, Rusku a Čechách. V Čechách někdy do 12. století. V Bulharsku a Rusku hoří doposud. Přesto si nemyslím, že by se měla Morava sjednotit s Bulharskem a Ruskem…

  31. Slotrone,z mojeho Slovácka. Těší mně, že jste zde. Kdo ví, co bude po nás. Vy jste, jak vim, ještě velice mlád. K současné politice se nebudu vyjadřovat, oficiálně jsem se s těmito stránkami rozloučila, nic se zde neděje, tak zase trochu přispěju ke čtení.Názvy Moravy ve staroslovanských pramenech, konec 9.stol.-Vita Constantini c.5 (MMFH 2, S.101,105):M o r a v a, v M o r a v ěVita Methodii c.5,15 (jako S.143 ff.9) iz M o r a v y, m o r a v s k o v o k o r o l j a,země Morava patří k „slověnskyja strany“c.12, S.158(háček take nad „n“) In publ. František Graus, Die Nationenbildung der Westslawen im Mittelalter, Thorbecke 1980, s.155.P.S. budu pokračovat

  32. oprava„moravskovo korolja“ jsem napsala od sebe, to vím, nechápu, jak se to mohlo scuknout…

  33. bitva, o které nikdo neslyšelVždycky znovu a znovu mě rozesměje to hloubání o „konci“ Velké Moravy kolem roku 906. Zatímco dat předtím i potom se rekonstruovatelé drží jak… jak víte co :), k tomuto roku dělají výjimku a vždy si vymýšlejí. Zatímco k r. 906 máme o Moravě jen jednu jedinou zmínku, která zní velmi prostě: „Moravané porazili Maďary“, hitorici dedukují zničení Moravy. Pozoruhodné, nepochopitelné, ohromující. Že si ti analisti, kteří kolikrát zaznamenali lecjakou podružnost, nějak nevšimli zdrcující porážky té Moravy. Nikdo o ní nikdy neslyšel… ale historici ji prostě potřebují k nějakému datu vyřídit! Není-liž pravda? A tak se to vždycky nějak obkecá a uvažuje se zcela vážně o bitvě, kterou nikdo nezapsal…

  34. Většina Cechů nejsou Ceši,tento článek jsem našla na http://www.mojebrno.wz.cz a vytiskla si ho. Dle společnosti Genomag jen 10% osob, který této společnosti nabídnul svůj genetický materiál, má své kořeny na dnešním území Ceské republiky.To přece záleží na množství nejstaršího kosterního materiálu, který se zachoval.Je to trochu úsměvné a společnost spekuluje zřejmě s tím, že se najdou zvědavci, kterým není škoda peněz.

  35. Oprava,10% osob, které poskytly svůj gen. materiál…Co když můj prapředek přivandroval z Balkánu už v 9.stol., jeho kostra se nezachovala, jenom jeho příbuzenstva na Balkáně? Patřím potom na Balkán, nebo na Moravu?

  36. Oprava II.,ta společnost se jmenuje Genomac. Co mi vadí, nadpis článku vzbuzuje nálady, jeho obsah nic nevysvětluje. Společnost má pět tisíc vzorků DNA českých mužů.

  37. Genetický původTakové zprávy jsou sice zajímavé, ale pro národností uvědomění a vůbec pro otázky národa mají vliv nepatrný. Dnešní národy přece nejsou geneticky čisté jednotky a národní uvědomění se zakládá na zcela jiných věcech než na tom, že všichni mají stejné předky. Je tedy zbytečné v souvislosti s moravským uvědomím spekulovat o tom, jaký původ lidé na Moravě mají.Mimochodem se móda zkoumání DNA přenesla i do historické vědy, ČT přinesla včera tuto zprávu: „DNA MÁ PROZRADIT PŮVOD PŘEMYSLOVCŮ Vědci chtějí pomocí analýzy DNA zjis- tit, odkud se v Česku vzali Přemyslov- ci. Začnou kvůli tomu na Pražském hradě zkoumat dochované kosti členů nejstar- šího českého královského rodu. Z uni- kátního projektu by mělo vyplynout, zda byli Přemyslovci skutečně Slované, píše Mladá fronta Dnes. „Jde o neobyčejné dobrodružství, při
    němž můžeme zjistit vazby Přemyslovců na Velkou Moravu, ale i na vlivné pa- novnické rody tehdejší Evropy,“ řekl MfD genetik Daniel Vaněk, šéf firmy Fo- renzní DNA servis, která na projektu spolupracuje se Správou Pražského hra- du, Archeologickým ústavem a Přírodově- deckou fakultou Univerzity Karlovy.“Jsem teda zvědav, jaké spojení s Moravou, pokud tedy vůbec, vypátrají.

  38. Re: Genetický původPředpokládám že zkoumání DNA Přemyslovců a podobné nesmysly se bude platit z našich,tedy i moravských daní.

  39. Moravské penízeMoravské daně jsou jako stvořené k tomu, aby se pomocí nich zvětšovala sláva českého státu. Jak jinak.

  40. Moravské peníze.Pane magistře, já bych navrhla počkat.Co když kostry Přemyslovců mají stejnou DNA, jako kostry některých nebožtíků, které byly nalezené na Moravě, což je možné.Pak by měli výdaje s tím spojené převzít Moravané.

  41. Re: Moravské peníze„Pak by měli výdaje s tím spojené převzít Moravané.“ – Kteří Moravané? Pokud vím, existují jen Češi, české peníze, české instituce, čeští vědci, český stát.

  42. Pane magistře,existuje take blog „O Moravě pro Moravany“ s exorbitantní návštěvností, ke které přispívají „cizinci“, např. Aleš, Slotoron, Cabbage…já, a sláva padá jen na Vaši hlavu.Já jsem už spokojená, že existuje tento váš stát, nemuselo být ani to.

  43. Genetický výzkum …Nepodceňujte prosím genové rozbory. Nejdále s ním jsou v Anglii, zjistili aparteid Anglosasů vůči Keltům, který lze i dnes potvrdit gen.rozhraním mezi Walesem a Anglií. Kryje se totiž i s hranicí.Koneckonců tím zjišťováním genů padá i mýtus nadřazené rasy …A samozřejmě padají i melancholické národovecké báchorky o odlišnosti Moravanů proti Čechům. Původního západosl.etnika je u nás stejně pouze 40%. Vše vlastně je boj o moc a peníze. A na to máte přátelé dost Moraváků ve vládě. Nemusíte hrát na nacionalistickou strunu lidí, uplatňujte požadavky u nich.

  44. Té statistice o 40% původního obyvatelstvase bude dát věřit,když budou předloženy dokumenty o výzkumech u kolika osob byly prováděny, odkud tyto byly a se kterým genetickým materiálem takzv. „původního“ obyvatelstva byly srovnávány. Pět tisíc osob a pár koster nic nevypovídá. Myslím si, že se stejně testu podrobují lidé, kteří si o sobě myslí, že mají ten nejlepší genetický materiál a nic „nepříjemného“ je neočekává. Nejdále jsou s tím myslím na Islandu, kde tomu měla podřídit většina obyvatel.

  45. Národ a genetika„Nepodceňujte prosím genové rozbory. … A samozřejmě padají i melancholické národovecké báchorky o odlišnosti Moravanů proti Čechům.“ – Naprosto nechápu, proč někdo pořád vytahuje tyto věci. Žádný národ nemá VŮBEC NIC společného s genetikou. Národ je myšlenka, idea (idea společenství lidí) a ta se nepřenáší v genech. Moravané nejsou odlišní od Čechů tím, že jsou jiní geneticky (i když, kdo ví), ale proto, že si MYSLÍ, že jsou jiní, a že CHTĚJÍ být jiní. Naprostá nesmyslnost vašich slov je zřejmá z toho, že Češi se zachovávali během dějin jako samostatný národ odlišný od Němců aniž by kdy zkoumali vzájemnou (a nepochybně existující) genetickou provázanost.“Vše vlastně je boj o moc a peníze.“ – Je „zajímavé“, že u vlastního českého národa nevidíte důvod jeho existence v boji o moc a peníze. Tam vám najednou tanou na mysli hesla o vlastenectví a kdesi cosi. To jen Morava se hodí k tomu, aby byla jakýmkoli způsobem zneuctěna. Ve vašem podání
    snaha o uchování existence českého národa je posvátný boj za postvátnou národní existenci, kdežto cokoli, co se týká Moravy, je jen přízemní a mrzký boj o moc, peníze, koryta. No, děkuji vám, že jste mi objasnil myšlenkové pochody Čechů.“A na to máte přátelé dost Moraváků ve vládě. Nemusíte hrát na nacionalistickou strunu lidí, uplatňujte požadavky u nich.“ – Raději se tvařte, že jste to nemyslel vážně. Bude to tak lepší.

  46. Re:Národ a genetikaPane magistře, toto téma by se hodilo i pod článek „Utváření národů u západních Slovanů….“Mluvíte o tom, že Moravané nejsou odlišní od Cechu tim, že jsou jiní geneticky, ale proto, že si myslí, že jsou jiní. Kteří Moravané a kteří Cesi.Zase se jedná o takzv. mluvčí národa, ke kterým se počítáte také.Vlast je staroslovaské slovo a znamená moc, vládu.V raném středověku vzniká napřed dynasticé vědomí, stát je majetkem panovníka, který se chce lišit od panovníků jiných. Tím, že takzv. vrchní vrstva dosáhne adekvátního podílu na vládě, vzniká vědomí teritoriální, personifikací geografických pojmů se kryje vlast-vláda s teritoriem. Slechta puvodu ceskeho se v Markrabstvi moravském považuje za Moravany.Dnešní situace ve vaší společnosti je trochu jiná. Tradice, která se přenášela ve společenských vrstvách se změnou státních forem nezachovala. Ke zlomu došlo hlavně po roce 1948, kdy na vysokých školách začali studovat
    předevších děti dělnické třídy. O nějaké výchově k tradicím nemůže být žádná řeč. Promítá se to ještě dnes do chování absolventů vysokých škol, co do vyjadřování se a zacházení s takzv. protivníky. Kde scházejí argumenty, pomáhá se halt sprostotou hodnou „dlaždiče“. Nevím, jestli se v době globalizace národní myšlenka u vás ujme tak, jak si to představujetete. Tady na Západě si mohu být skoro stoprocentně jistá reakcí, když komunikuju s vysokoškolákem. U vás si dám příště sakramentsky pozor.

  47. Dodatek.Pane Mgr. Svobodo, Váš překlad III.kap.z publ. F.Graus, Die Nationenbildung der Westslawen im Mittelalter jsem přečetla, vracím se k němu často, zatím jsem další chybičky nenašla. Můj obdiv, ovládáte němčinu na výbornou. Já se omlouvám za překlepy z nepozornosti v předchozím komentáři.

  48. Aby bylo o čem přemýštet.Národ a genetika.Jenom krátce. Mne se osobně nezamlouvá výrok pana Mgr. Svobody, že národ je myšlenkou. Potom by bylo vše velmi vratké a závislé na tom, kdo je nositelem této myšlenky (např. rasová teorie, kterou právě genetika vyvrací). Národ je do určité míry záležitost genetiky, protože v první řadě je to společnost lidí, mluvící společným jazykem, se společnou kulturou a žijící generace na určitém území. Hodnoty hmotné a duchovní předává dalším generacím, které na nich stavějí.

  49. Toponymy z doby Staré Moravy.Wojnicz.lat. Woyniz, česky Vojnice,Vojenice.V komentářích pod článkem „Mapa moravských nářečí“ jsme se Slotronem oba konstatovali, že mezi Slovenskem a Slováckem existuje kulturní přesah. Slotron dodal, že území mezi řekou Moravou a pohořím Malé Karpaty prokazatelně patřilo k moravskému knížectví.Udělala jsem zajímavý objev. Svého času jsem hledala toponymy jména Vojnice. U Komárna, kde byla nalezena plaketa z doby Velké Moravy, leží Vojnice. Staří neznám.Nejstarší mně známé městečko Wojnicz leží u Krakova. Opevněné místo už v 9.stol., vojáci,později celnice pro obchod s Ruskem a Madarskem.Stezky vedou až k Cernému moři.Patří pak k obrannému systému Boleslava Chrabrého.U Kyjeva leží jedna z nejstarších osad okolí zvaná Vojnicy.V severních Cechách leží Vojnice, které se psaly ještě v roce 1415 jako zboží doksanského kláštera. Klášter Doksany založen Vladislavem II. v roce 1140. V blízkosti leží Vojničky,
    majetek vladyckého rodu, i když zde prý žádná tvrz nestávala. K těmto Vojnicím existuje záznam. 12.4.1237 jsou na darovací listině Václava I. uvedeni mezi svědky Petrik cum filio Jurata de Woyniz.V italských pramenech se píše i Woynicz u Krakova jako Woyniz, citta fatta di legnane, sul fiume Dunaiecz, da Cracovia…Slovenský zámek Bojnice je na něm. psané listině z 26.4.1724 označen jako Schloss Woyniz. Bojnice se nacházejí v análech kláštera Zobor, který byl údajně založen už v 9.stol. bavorskými mnichy, v souvislosti s termálním pramenem na listině krále Kollomana z roku 1113. Zámek v Bojnicích, zřejmě kdysi Vojnicích, byl postaven v době krále Kollomana.Vojnice v jižních Cechách byly v roce 1384 zbožím strakonických Johanitů, Vojenice u Plzně, klášter Plasy, založen Vladislam II., Vojenice ve východních Cechách, klášter opatovický, založen Vratislavem I. v roce 1087.A konečně Vojenice u Olomouce.Mám dojem, že lokality jména Vojnice patřily vesměs církvi, byla to sídla vojáků
    a celnice na obchodních stezkách.Možná, že jejich poloha byla určena nejpozději za Boleslava I., vzpomenme, že v zakládací listině pražského biskupství sahala jeho jurisdikce až k Váhu.

  50. Toponymy z doby Staré Moravy, dodatek.Oprava: U Olomouce leží Vojnice (ne Vojenice). V roce 1275 se připomíná na hradě Olomouci Wawrich de Woyniz jako subvillicus Johannis villici – 3.11.1275 B.IV.,165

  51. Genetika a národ„Národ je do určité míry záležitost genetiky, protože v první řadě je to společnost lidí, mluvící společným jazykem, se společnou kulturou a žijící generace na určitém území.“ – A co má jazyk, kultura a území společného s geny?

  52. Re: Genetika a národ.Pane magistře, nechcu se pouštět do debaty o genetice.Moc tomu nerozumím. Když jdete „po předcích“, t.j. konkrétních osobách, které vás předcházely a bez nichž byste tady nebyl, tak čím dál hlouběji, tím jich bude víc (dvojková soustava,rodiče, prarodiče atd.( 1, 2, 4, 8, 16, 32, 64,128…). Součet konkrétních předků roste, čím dál jdete do minulosti.Tyto osoby měly vícero dětí, tito sourozenci zase děti a na ten způsob má národ společné předky, čili i společnou směs genů. Temperamet se např. dědí, není dán výchovou, jsem přesvědčená, že i způsob myslet, zpracovávat informace jsou dědičné, atd. Cech má jinou mentalitu než Slovák, není to jenom soužitím, nýbrž zděděné vlastnosti po předcích. Můj osobní názor.

  53. Re:Genetika a národ II.Národ váš (můj)1. kultura středoevropská2. jazyk český3. geny > různé záliby dle zvyků a obyčejů v daném krajiMyslím si, že např. avarský „vliv“ prospěl bojeschopnosti Slovanů. Geny nejsou podmínkou národa, nýbrž jeho vedlejším produktem.Existuje pojem duchovních otců, který je důležitý a ten je globální.

  54. No samozřejmě!Vy prostě ten moravský národ utvoříte nacionalismem. To je tak ve stručnosti vaše základní myšlenka.Skutečně moderní myšlenka z dob národního obrození, velký Vůdče!

  55. Josefe, kdo má být ten Velký vůdce? Nesmíme nahlas přemýšlet? Možná, že dojdeme ke stejným závěrům jako Vy. Uvidíme, Vy skrytý anonyme nevypočitatelný!Základní myšlenka je konec virtuálním dějinám.

  56. Re: No samozřejmě!„Vy prostě ten moravský národ utvoříte nacionalismem. To je tak ve stručnosti vaše základní myšlenka.“ – Nejsem si zcela tak jist, zda jsem pochopil, co se snažíte říct.“Skutečně moderní myšlenka z dob národního obrození, velký Vůdče!“ – Pokud jsem vás správně pochopil, píšete, že národy mohly vznikat pouze v určité době a po jejím skončení už je vytváření národů znemožněno či rovnou zakázáno. Leda – což mě napadlo, když jsem si všiml „konce virtuálním dějinám“ paní Honzkové – byste byl přívrženec Fukuyamova konce dějin, což je ovšem idea, s kterou se moc lidí neztotožnilo.

  57. Dalšímoraváku …Velký Vůdče, to o čem píšu, nemá nic společného s koncem dějin. Souvisí to spíš s vaší náchylností k agresivně průhlednému primordialismu. V Česku máme dvojí identifikaci, a vy velký Vůdče s vašimi soukmenovci se ani nenamáháte alespoň formálně se k nim hlásit. Národností se přece k Čechům nehlásíte, státní příslušnost česká vám také nic neříká. Jste pátá kolona ČR. Vši v kožichu a podle toho taky dopadnete … postřiku je dost. Servus.

  58. Re: Dalšímoraváku…„Souvisí to spíš s vaší náchylností k agresivně průhlednému primordialismu. V Česku máme dvojí identifikaci, a vy velký Vůdče s vašimi soukmenovci se ani nenamáháte alespoň formálně se k nim hlásit. Národností se přece k Čechům nehlásíte, státní příslušnost česká vám také nic neříká. Jste pátá kolona ČR. Vši v kožichu a podle toho taky dopadnete … postřiku je dost. Servus.“ – Nemůžete se na mě zlobit, když napíšu, že váš příspěvek je myšlenkově značně primitivní.

  59. Nejnebezpečnější slovanské ohrožení Franské říše přišlo z Moravy(nadpis s.226)Pub. Piere Riché, Die Karolinger (Karlovci), Nakl. Albatros 2003s.226, výtah, volný překladZatím, co se Cechům nepodařilo se účinně zorganizovat, dochází na Moravě za Mojmíra I. v době mezi 830-840 k vytvoření státu. Mojmír začal vítězstvím nad druhým moravským knížetem Pribinou. Pribina přijal křestanství ve vyhnanství a obdržel od Ludvíka Němce část Panonie. Nitra padla do rukou knížete Mojmíra I., což znemožnilo další franské rozpínání. Franská misie však přinesla první výsledek.V Nitře byl založen první kostel a další pak na Moravě. V roce 846 se podaří Ludvíku Němci svrhnout Mojmíra I. a nahradit pokřtěným knížetem Rostislavem, Mojmírovým synovcem. Rostislav však podporoval snahy výchofranského krále a bavorského kléru velmi neochotně, dokonce se proti němu spojil s nejstarším Ludvíkovým synem. V roce 862 se obrací Rostislav na Byzanc s prosbou o misionáře. Patriarcha Photios,
    jehož vztah k papeži byl již velmi napjatý, zde viděl možnost působení na říšském území. Poslal dva řecké učence, bratry Konstantina a Metoděje. Oba misionáři mluvili slovansky. Překladem biblických textů do slovanského jazyka docílili velmi rychle značných úspěchů.s.227K položení základů církevní organizace na Moravě se obracejí Konstantin s Metodějem na Rím. Jsou zde velmi srdečně přijati, nebot přinesli darem papeži ostatky sv. Klimenta. Papež Hadrián souhlasí rovněž s používáním slovanského jazyka v bohoslužbě. Po smrti Konstantina je Metoděj vysvěcen na arcibiskupa se sídlem v Sirmiu (Sremská Mitrovica) a je pověřen zastupitelstvím papeže ve slovanských zemích. Papež tím doufal na obnovení vlivu Ríma v antickém Illyricu, k velké nelibosti bavorského kléru, který v tom viděl ničení díla započatého Karlem Velikým.s.270S pomocí papeže se podařilo knížeti Rostislavovi založit vlastní, samostatnou církev. Za jeho vlády nepatřil moravský státní útvar k Východofranské říši.
    Papeži Janu VIII. se nepodařilo udržet bulharskou církev v závislosti na Rímu a v novém slovanském křestanstvu viděl náhradu, jak tuto ztrátu vyrovnat.Nový moravský kníže Svatopluk však uznal nadvládu východofranského krále Ludvíka Němce, východofranští biskupové chtěli znovu převzít budování moravské církve. Po smrti arcibiskupa sv. Metoděje v roce 885 prchli jeho žáci z Moravy do Bulharska, kde pomohli při stavbě slovanské církve ortodoxní observance.Přes všechny církevní problémy se nepodařilo vzestup Moravské říše zastavit. Svatopluk vládnul Slovensku, části východního Madarska, Cechám a možná i Krakovsku. Jeho říši se dařilo díky obchodním stykům mezi Reznem a Kyjevem. Založil malá, ale účinná městská centra, jejichž význam byl archeologickými nálezy ve Starém Městě a Mikulčicích prokázán. Arnulf Korutanský podniknul v letech 892 a 893 neúspěšná tažení proti Moravanům. Když Svatopluk v roce 894 zemřel, zanechal po sobě dva syny, Mojmíra II. a Svatopluka II.s.285Cechy. Uzemí Cech
    bylo obklopeno pohořími, proto bylo plenění Madary ušetřeno. Ceská kmenová knížata. Jedním z nich byl Bořivoj z rodu Přemyslovců. Přemyslovci byli obráceni na víru jedním z žáků apoštola Slovanů sv. Metoděje……Autor dále uvádí, že po pádu Velké Moravy vládli na Moravě Ceši, kterou rovněž chránili. O vládě Poláků se nezminuje. Přemyslovci byli podle něj východního vyznání. Ostatní česká knížata přijala křest v Rezně. Také neříká, že by byl Bořivoj prvním pokřtěným Cechem.Sv. Václav se dle autora sice něm. císaři podřidil, doufal prý ale, že se mu zase vymaní. Nezminuje se ani o pokřtění Moravanů v roce 831.

  60. Olomouc zajímavá.Ivo Hlobil, Pavel michna, Milan Togner,Olomouc, Nakl. Odeon,Praha 1984s.7Historická Olomouc je po Praze nejvýzmnější městskou památkovou rezervací na území Cech a Moravy.s.15Zánik Velké Moravy v první třetině 10.stol. neznamenal pro sídliště na Olomouckém kopci katastrofální ukončení vývoje. Spíše naopak. Celou první polovinu století přežívá vliv jihomoravských center a po krátkém hiátu, dosvědčeném požárovým horizontem, intenzita osídlení Předhradí ještě zesiluje. Kulturní vrstvy jako doklady dřívějšího života objevujeme i tam, kde dosud nebyly (např. Václavské návrší). Význam dvorce vzrůstá, o čemž svědčí četné pozůstatky řemeslnické činnosti a dálkového obchodu. Hlavní madarské nápory se území dnešní Olomouce patrně vyhnuly, takže nenarušily sociálněekonomickou strukturu kraje. Po polovině 10.stol.( t.j. porážce Madarů na Lechu 955) pozorujeme také tendenci k obnově a snahu o samostatný vývoj. Uzké vztahy ke
    Slezsku a pak k Polsku, doložené ve hmotné kultuře Předhradí od druhé poloviny 10. do počátku 11.stol ., plně odpovídají tehdejší politické situaci: Moravští velmožové se přiklonili k sílícímu polskému státu a v letech 1015 až 1017 vystupují po boku Boleslava Chrabrého, který kolem roku 1000 začlenil Moravu do své říše.Olomoucký feudál jistě zaujímal přední místo v mocenské struktuře střední a severní Moravy. Z toho hlediska je pak pochopitelná starobylá tradice považující Olomouc za místo, kde v bezpečí přetrvaly zbytky velkomoravské církevní organizace. Ne náhodou je v Olomouci zřízeno moravské biskupství při chrámu sv. Petra, který je „matkou kostelů této provincie“.

  61. Olomouc zajímavá, pokračování.Ivo Hlobil, Pavel Michna, Milan Togner,Olomouc, Nakl.Odeon 1984Historická Olomouc je po Praze nejvýznamnější městskou památkovou rezervací na území Cech a Moravy, kde v 10.stol. přetrvaly zbytky velkomoravské církevní tradice.s.14. Casnou fázi procesu utváření slovanského etnika na historickém Olomoucku známe jen nedostatečně. Již začátkem starší doby hradištní (7.stol.) proniká slovanský lid podél řeky MORAVY k severozápadu a severu. V některých místech kraje se počínají tvořit sídlištní aglomerace a v nich pak střediska hospodářského a snad i správního charakteru: v ústí MORAVSKE BRANY u Přerova, na severozápadním konci úvalu MORAVICAN, na hranicích Brněnska ve Vyškovské bráně u Pustiměře. Další lze zatím předpokládat v okolí Kroměříže. Soudě podle archeologických nálezů, vzniká současně takováto aglomerace i v Olomouci. Na otázku, kde se vlastně rozkládala VELKOMORAVSKA OLOMOUC, odpovídala donedávna historická věda
    poukazem na benediktinský klášter Hradisko, založený 1078 na jednom z menších kulmových pahrbků levého břehu MORAVY. Archeologické sondáže však vynesly na denní světlo jen doklady osídlení z 11. a 12. věku.Zato známe velkomoravské sídliště i hrobové nálezy ze samotného území města a jeho blízkého okolí. Olomoucký dvorec nebyl srovnatelný s jihomoravskými pevnostmi, jejichž hlavní ochranu představovaly mohutné dřevohlinité valy. Ze stejných důvodů nehovoříme o hradišti, nýbrž o velmožském dvorci obehnaném nejspíše jen palisádou….Kostel sv. Petra. Diskuze o jeho stáří kolísá v podstatě mezi dvěma názory, z nichž jeden klade počátky do doby břetislavské a druhý je hledá už za Velké Moravy…je to odraz okamžitého stavu archeologického vyšetření (1984), v Pekární ulici obsahovaly odkryté vrstvy části lidských skeletů z 10.století a milodary. O vzhledu kostela víme jen to, že byl malý a už ve 12.stol. nevyhovoval účelu a že měl asi centrální půdorysnou dispozici.

  62. MoravaJémináčku, jéminé, etnikum sa vola Moravani, rieka sa vola Morava. Takze bud dala rieka meno narodu, alebo narod rieke. To by bola fest nahoda, ze by prislo etnikum Moravani na rieku Moravu. Kedze Morava bola zapisana pred predpokladanym prichodom Slovanov, su Havlikove romantizacie o indo-dravidskom etniku ci co viac presvedcene ako presvedcujuce, to vie kazdy realisticky uvazujuci Nemoravan.

  63. etymologie, narody a genetika, etc.braino, problem je s tim ze mame dve skupiny zvane Moravane, sidlici kolem reky, v obou pripadech zvane Morava. "Kinda conundrum", jak rikame zde v GWN (Great White North — Velky Bily Sever, Canuckia).Pravdepodobne, protoze Slovansky etnicky element byl nejprve lokalizovan na Balkane, tamejsi Moravane odvodili sve jmeno z reky Moravy. Pozdeji, v ramci Slovanke expanse, cast Moravanu se pustila na sever a po usidleni pojmenovali mistni tok Morava. Pekna pracovni hypoteza, ne?Nicmene, jsou dolozene pocetne migrace. Jeden trend byl z vychodu na zapad, druhy z jihu na sever, a to se opakovalo v nekolika vrstvach. Docela by me neprekvapilo kdyby geneticky vyzkum potvrdil ze cesi maji vic spolecneho s rusy/ukrainci, zatimco moravane ze slovinci/charvaty. Marginalne, samozrejme, lidi se mixuji jak se jim zalibi (nebo jak jsou donuceni v krajnic pripadech).Karla, co se tyce narodu… je to
    otazka nejlepe zodpovedena v zavislosti na prevalentni kulture. V kmenovem/klanovem niveau, co prevazuje jsou pokrevni vazby (Viz 13th Warrior – Trinacty Valecnik film). Ty definuji co je narod. S expanzi populace a tim obchodu a populacni vymeny, tento primarni element ustupuje do pozadi, a narod je organizovan na zaklade spolecnych prvku jako jazyk a kultura, ktere pak tvori narodni povedomi. V nasich modernich casech, dochazi k dalsi transformaci. Modelem je US, kde narodni povedomi je zakotvene v Konstituci a Charty Prav–odstran tyto a Amerika se slozi jako domecek z karet, bohuzel. V urcitem stupni to same se da rict o Kanade ci Australii, ktere maji spolecne ze jsou zeme populovane imigraci a do urcite miry reflektuji Americky model. Zajimavy experiment… uvidime jak to dopadne, mozna nekteri z nas, ja nejsem nejmladsi.V zhrnuti, koncept narodniho povedomi se meni, na zaklade socialniho usporadani a podminek ovlivnujici vzajemnou interakci, s casem. Mimo Kanadana, jsem take
    Moravan (puvod z oblasti Moravskeho Slovacka). Jedna dcerka je Kanadanka, druha je Americanka, a neni vylouceno ze obdrzim jineho potomka (zas nejsem tak stary!). Jak vidno, nelenim co se rozsirovani Movavskych genu tyce, jsme vsude! Takze mozna… ono neco muze byt na te geneticke affinite–podvedomne.

  64. Chcel by som oprášiť starú diskusiu o Moravanoch – ich pôvode a názve. Nie som vyštudovaný historik ale história ma baví. A sledovaním niektorých internetových diskusií badám, že okrem slovensko – českých sporov sa občas začína vyskytovať aj moravsko – slovenský spor, čo ma dosť mrzí. Podľa môjho názoru Moraváci a Slováci sú historicky tí istí. Zjednodušene by som mohol povedať, že Moravania sú názov podľa rieky (alebo územia) a Slováci podľa reči (alebo názvu „pranároda“). Samozrejme, že historickým vývojom sa západná časť dostala pod vplyv Čechov a východná pod vplyv Maďarov, čo tento pôvodný národ pretváralo. Západní Moravania mali však to šťastie, že sa dostali pod vplyv kultúrnejšieho prostredia, v ktorom im nikto netvrdil, že neexistujú. Východní Moravania skôr učili kultúre svojich premožiteľov. Silné pomaďarčovanie (a teda popieranie všetkého nemaďarského) akcelerovalo vplyvom germanizácie Habsburgovcov, a tak Slováci neexistovali (paradoxne to isté počuli aj od Čechov po vzniku ČSR).
    Aj keď sme historicky tí istí, netvrdím, že aj teraz sme tí istí. Logicky po tisícročnom vplyve českej koruny majú Moraváci bližšie k Čechom ako ku Slovákom, čo je úplne prirodzené. Ja však aj súčasných Moravákov považujem za príbuzných mojich predkov a bolí ma tak isto ako napr. básnika Jána Skácela, že: „Morava je podivuhodná země už proto, že je a není. Kdysi v dávné historii, bývala markrabstvím volně spojeným s Českým královstvím. Dnes se její jméno vyskytuje už jenom v celostátních předpovědích počasí a v národních písních.“

    Odporúčam tento odkaz http://www.staramorava.euweb.cz/

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s