Moravská vlajka – poznámky

Podobně jako k moravskému erbu, i k moravské vlajce existují dohady ohledně její podoby. Své názory na ni uvádím v tomto článku.

Poznámka úvodem: Toto je druhá verze článku; v první verzi se vyskytovaly některé nepřesnosti či přímo nepravdivé věci, které se týkaly zejména historického doložení některých variant moravské vlajky. Za opravu děkuji Dr. Františku Píchovi, místopředsedovi Moravské genealogické a heraldické společnosti, který se mi sám ozval a poskytl bližší informace. Článek je částečně přepracován také vzhledem ke sporům, které se v době od jeho původního zveřejnění do dnešní doby vedly.

Podobně jako o erbu jsem se rozhodl sepsat své názory na moravskou vlajku. Nikdy jsem tomu nevěnoval velkou pozornost, protože jsem se domníval, že věc je zřejmá a není na ní co řešit. To jsem se nicméně domníval i o erbu, ale při něm jsem se setkal s všelijakými názory různě matoucími a neopodstatněnými a totéž platí i o názorech na vlajku. V otázce, jaká je nebo jaká by měla být moravská vlajka, vládne neujasněnost (aktualizace: od napsání článku se nicméně situace změnila a nyní panuje téměř úplná shoda na jedné vlajce). V podstatě lze rozlišit dvě hlavní skupiny – jedna prosazuje některou z dříve užívaných vlajek, druhá chce vytvořit vlajku novou, ať obměnou některé stávající nebo vytvořením zcela nové.
Při pohledu na moravský erb asi mnohý cítí, že je to složitý výtvor, kterému plně nerozumí. Proto se dohadování o něm omezuje na spor, zda šachování (kostkování) orlice má být stříbrno-červené nebo zlato-červené. Vlajka je naproti tomu výtvarně jednodušší a navíc je to symbol pro dnešní dobu přirozenější, takže má daleko víc lidí pocit, že do toho může mluvit, protože to přece vypadá tak jednoduše. Ovšem ne vždy víc hlav víc ví, někdy mohou být jen větší hádky. Vlajkami se zabývá obor vědění zvaný vexilologie, který ovšem laikovi skýtá úskalí možná mnohem víc než heraldika, obor zabývající se erby. Že erby podléhají určitým heraldickým pravidlům, to zřejmě nikoho nepřekvapí, o tom se doslechl leckdo. Jaká pravidla se však týkají vlajek, už ani zdaleka tak známo není, a to dokonce ani mě. Není to dáno ani tak mou neznalostí, jako spíš tím, že je nesmírně těžké dopátrat se toho, jaká pravidla pro tvorbu vlajek vlastně existují (neexistuje například žádná příručka nebo encyklopedie shrnující pravidla tvorby vlajek, nelze se proto takové příručky dovolávat). Vlajky lze rozdělit podle hlediska původu námětu na dvě skupiny: na vlajky přimykající se k heraldice a vlajky na heraldice nezávislé. Vexilologie se zabývá oběma typy vlajek a ani jeden z nich nepovažuje za méněcenný nebo horší. Vlajka tedy může vzniknout odvozením od konkrétního erbu, ale může také vzniknout zcela nově bez vazby na kterýkoli erb (takových vlajek je v současnosti většina). Z toho fakticky vyplývá, že moravská vlajka rovněž může být vázána na erb nebo také nemusí – záleží na Moravanech samotných; kdyby se rozhodli, že za svou vlajku budou považovat zelený prapor s růžovými puntíky, bylo by to vexilologicky v pořádku, protože vexilologie nic takového nezakazuje. Nicméně na Moravě vždy panoval zvyk, že vlajka se nějak odvozovala od erbu s orlicí (pokud jej rovnou v úplnosti nekopírovala), takže se zaměřím v tomto textu na vlajky vztahující se k heraldické předloze.
Heraldické vlajky (či prapory, o terminologii níže) samozřejmě vznikly až s heraldikou samotnou, ale už před vznikem heraldiky existovaly různé druhy látkových znamení připevňovaných na nějakou tyč (žerď) a vztyčovaných nad hlavy bojovníků, jak v Evropě, tak mimo ni; ne vždy však byla látková, někdy i z jiného materiálu, často kovu. Vzpomenout můžeme třeba standarty užívané římským vojskem, mající podoby tyče a na ní nad sebou připevněných znamení, mezi nimiž málokdy chyběl orel (od něj, i když zprostředkovaně, pochází i orlice v moravském erbu). Od přechodného období mezi starověkem a středověkem se stále více začala užívat látková znamení, která brzy převážila. Na rozdíl od dosavadních znamení byl látkový list (tak se tomu v heraldice říká) připevněn k tyči (žerdi) z boku, nikoli uprostřed vrchní hrany. Jinak však v jejich užívání nepanovala jednota, látka mohla mít jakoukoli barvu, jakýkoli tvar a mohla nést jakékoli zobrazené znamení.
Jakmile v souvislosti s křížovými výpravami vznikla heraldika, ovlivnila významně i užívání vlajek (praporů). Stalo se zvykem, že prapory (původně se jim též říkalo korouhve, než tento pojem nabyl později jiného významu) obvykle nesly totéž obrazové znamení, které bylo v erbu uživatele (nepřestaly však být užívány vlajky, které neměly žádnou souvislost s heraldikou). Látkový list takových heraldických praporů mohl mít různý tvar. Například na konci míval při horním okraji dlouhý úzký pruh, jakoby jakýsi jazyk, kterému se říkalo plamen; těchto plamenů mohlo být i víc, často byly dva. Příklad je možné vidět na dobovém (tedy skoro – obrázek vznikl sto let po události) vyobrazení bitvy u Poitiers v pravé horní části obrázku, kde je modrý prapor posetý bílými (správně by však měly být žluté) liliemi (je to korouhev francouzských králů). Prapor také mohl být orientován na výšku, k žerdi byl tedy připevněn delší stranou. Takový druh praporu (dva) je možné spatřit na nepříliš velkém a zřetelném vyobrazení papežského vyslance Adhémara nesoucího svatého kopí uprostřed horní strany obrázku (je to scéna z první křížové výpravy) nebo na vyobrazení bitvy u Bornhoevedu v Holštýnsku, 1227. V 15. a 16. století nabyly prapory kvůli snadnějšímu zobrazování heraldických symbolů čtvercového tvaru (tento tvar se u některých vlajek udržel dodnes, například ve Švýcarsku).
Doposud nebyla řeč o vlajce, to je ovšem vlastně jen varianta praporu, vyznačující se tím, že není na žerď připevněna napevno, látkový list je připevněn k provazu či lanu a to je možné svisle posunovat po žerdi. Z hlediska výtvarného obsahu látkového listu jsou však oba pojmy (spolu s pojmem „korouhev“) zaměnitelné a tak je v tomto textu užívám. U vlajky se ještě rozšířil zvyk (zakotvený mnohde i v zákonech, to zejména v případě státních vlajek) udávat relativní rozměry listu (tedy poměr stran), což se u praporu nedělá, ale jinak, zejména obsahovou náplní, se vlajka od praporu nijak neliší. Ostatně ve velkém počtu jazyků (ne-li ve většině) se ani mezi praporem a vlajkou nerozlišuje a pro trojici korouhev-prapor-vlajka obvykle existují jen dva termíny, někdy dokonce mohou označovat kterékoli z oněch znamení.
Nyní se dostáváme k samotnému barevnému obsahu praporu a korouhve a vlajky. Již téměř od počátku heraldiky se na ně umísťovaly erby. Ne pochopitelně celé, jen jejich nejdůležitější část, totiž štítové figury (figura). Téměř se dá říct, že mezi praporem a erbem nebyl rozdíl – své erbovní znamení měl bojovník jednak namalované na v ruce držícím štítě případně na postroji koně, jednak ho měl namalované na látce připevněné na kopí, které držel nad hlavou. Štít s erbovní figurou se přitom na korouhev či prapor umísťoval tak, že vlastně látka sama nahrazovala štítové pole; v tom případě byla obarvena barvou odpovídající tinktuře štítu a v tomto byla vyobrazena figura ze štítu, pochopitelně opět v odpovídající barvě. O tom svědčí dochovaná vyobrazení. Některé tady uvedu, alespoň se pokocháme pěknými obrázky: na scéně z bitvy u Azincourtu (1415) je nahoře zhruba uprostřed vlevo anglický prapor, který přesně odpovídal erbu, jaký v té době užívali angličtí králové (první a čtvrté pole je francouzské, protože angličtí králové si činili nárok na francouzskou korunu); další obrázek ze stoleté války zobrazuje bitvu u Kresčaku (1346), vidíme zde opět anglický prapor, naproti němu je pak vyobrazen prapor francouzský. Na obrázku znázorňujícím příjezd francouzského krále Ludvíka VII. a římského krále Konráda III. k Cařihradu roku 1147 vidíme vpravo, že trubači mají na svých trubkách připevněny prapory s erbovním znamením francouzským (vlevo) a Římské říše (vpravo). Naprosto nepochybný důkaz, že erb se přenášel do praporu, podávají obrázky Wolframa z Eschelbachu a Hartmana z Aue, pocházející z kodexu Manesse pořízeného v první polovině 14. století ve Švýcarsku, kde vidíme na praporu naprosto totéž co v erbu.
Erbovní znamení v praporu se časem zjednodušovala, a to natolik, že se nakonec prapory zobrazovaly pouze barvy podle tinktur erbu; prosadila se zásada, že v praporu stačily barevné pruhy, štítová figura zůstala vyhrazena pro erb (v případě, že vlajka vycházela z erbu). To koneckonců mohlo být podpořeno i tím, že uživatelé erbu, v němž byly jen heroldské figury (dělení štítu geometrickými liniemi na pásy nebo pole různých tinktur, příkladem může být současný erb Brna), stejně nemohli své korouhve a prapory užívat v jiné podobě. Velmi důležitým motivem však bylo také to, že vlajky s pouhými pruhy z erbu užívaly už v době rozkvětu heraldiky např. služebníci erbovního pána, neboť oni nemohli sami užívat pánův erb, výběrem barev jeho erbu (tzv. livrejové barvy) však naznačovali, že patří k němu. Přitom se, přinejmenším ve střední Evropě, vžil zvyk, že prapor byl ve zjednodušené podobě o dvou či více vodorovných pruzích, z nichž často spodní opakoval tinkturu (barvu) štítu a vrchní opakoval tinkturu (barvu) štítové figury. Od těch dob století míjela jedno druhé, režimy se střídaly a symboly měnily, takže takových vlajek již moc do dneška nepřežilo, nicméně pěkný příklad máme hned v sousedství – Polsko. Polská vlajka, jak každý ví, je bíločerveně dělená se dvěma pruhy. Polsko má jako erb v červeném štítu stříbrnou, zlatě korunovanou orlici. A skutečně, spodní pruh polské vlajky je červený podle štítu a vrchní pruh je bílý podle figury (ve vlajkách a praporech atd. se nemluví o kovech, zlaté tedy odpovídá žlutá a stříbrné bílá). Jiným příkladem může být vlajka města Cách: město jako erb užívá ve zlatém poli černou orlici a vlajku má dvoupruhou, černožlutě dělenou. A jednoduše lze poukázat také na Prahu, která (přesněji Staré Město) má v červeném poli zlatou hradební zeď se třemi zlatými věžemi a má dvoupruhou žlutočervenou vlajku. Ne vždy se pořadí pruhů dodržovalo, jak jsem uvedl. Například nizozemské město Assen má jako erb v modrém štítu stříbrnou Madonu, ale vlajku má modrobíle vodorovně dělenou, tedy přesně naopak, s tinkturou štítu nahoře.
Je ještě třeba k barevného převodu erbu do pruhů praporu (vlajky) poznamenat dvě věci: přinejmenším některé státy ale i města mají ve vlajce kříž. Pokud nemají kříž rovnou v erbu, jde nejspíš o, byť zprostředkovanou, návaznost na praxi první křížové výpravy, kdy erby ještě neexistovaly a křižáci bojovali pod červeným křížem na bílém pozadí (či v jiných barevných kombinacích). Aby měl každý národ vlastní symbol, dohodli se křižáci na jeho variantách a odtud tedy asi mají původ kříže ve vlajkách severských či jiných evropských států (zprostředkovaně i kříže anglického).
Druhou poznámkou je, že prapor odvozený od erbu mohl mít celkem běžně i další pruh, třetí, jehož barva odpovídala tinktuře jiné části štítu, zejména v případě složitějšího erbu. Kromě dvoupruhých tak mohly být tedy i třípruhé vlajky, ale mimo to se barvy kombinovaly i jinak (jinými geometrickými vzory). Obecně ovšem platilo, že se do praporu (vlajky) přenášely jen tinktury základních částí erbovního štítu, ne všechny, zvlášť při složitých erbech. V této souvislosti je však třeba mít na paměti důležitou věc: neexistovalo pevné pravidlo souvislosti mezi erbem a pruhovou vlajkou z něj odvozenou. Jestliže se tedy někdo rozhodl vytvořit na základě nějakého erbu pruhovou vlajku, měl více možností jak postupovat; mohl použít vodorovné pruhy, svislé pruhy, ale také klíny, kruhy a jejich různé kombinace a vše bylo z vexilologického hlediska v pořádku.
Dále je nutné si uvědomit, že volnost panovala i v počtu pruhů, které byly pro převod vzorového erbu použity. Ve vytvářené vlajce mohly být použity všechny hlavní tinktury podkladového erbu, ale rovněž jen některé. Právě otázka počtu barev, které mají mít ve vlajce svůj samostatný pruh, je v moravském hnutí největším zdrojem sporů, proto bude užitečné ukázat si aspoň několik vlajek, které vycházejí z erbů, ale svými pruhy zastupují jen některé jeho tinktury. Uvedené příklady jsou vybrány z německé vexilologie.
Spolková země Šlesvicko-Holštýnsko má v erbu čtyři tinktury, zlatou, modrou, červenou, stříbrnou, vlajka této země má však jen tři pruhy, modrý, bílý, červený.

Spolková země Hesensko má v erbu stříbrno-červeně děleného lva v modrém poli, jeho vlajka má nicméně pouze barvy figury, nikoli štítu (stejně jako v moravském případě!!).

Jiný příklad zase ukazuje vlajka spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko, která má pruhy celkem čtyř barev, a to modré, bílé, žluté a červené, avšak její erb má místo modré černou (ostatní odpovídá vlajce).

Poslední příklad z řad spolkových zemí zobrazuje erb a vlajku Saska. V černo-zlatě děleném štítě této země je zelená koruna, vlajka země však obsahuje jen dva pruhy, a to bílý a zelený, ve vlajce tak není zastoupena jedna tinktura erbu a navíc je v ní barva, která v erbu není.

Z městské heraldiky jsem vybral následující příklady:
Město Gelsenkirchen, které má docela složitý erb, jehož jedno (třetí) pole je však opominuto v městské vlajce.

Neméně složitý je erb města Übach-Palenberg, jeho vlajka však zobrazuje jen dvě barvy a opomíjí tak tři další tinktury erbu.

Podobných příkladů bych mohl ukázat mnohokrát víc, uvedené dvojice erbů a vlajek však jistě stačí na to, abychom mohli s uspokojivou jistotou prohlásit, že převod pouze některých vybraných tinktur erbu do barevných pruhů odvozené vlajky není výjimka nebo snad chyba, nýbrž běžná, rozšířená záležitost.
Po tomto poměrně obsáhlém a zdánlivě nesouvisejícím úvodu se konečně pojďme podívat na to, co nás nejvíce zajímá, totiž na moravskou vlajku. Nejprve by nás mělo zajímat, jaké vlajky vlastně z moravských dějin jsou doloženy, neboť to pro nás bezpochyby bude tvořit rozhodující odrazový můstek pro další úvahy.
Podle výše uvedeného tvrzení, že na korouhve a prapory se zprvu přenášela tinktura štítu spolu se štítovou figurou, by i nejstarší moravská vlajka měla vypadat tak, že by látkový list byl modrý a orlice by byla rovnou na tomto modrém podkladu. V této variantě také máme moravskou vlajku (prapor) skutečně doloženu. Příklad můžeme vidět na následujícím obrázku, který pochází z 15. století.

Zde vidíme prapor modré barvy a na něm stříbrnočerveně šachovanou orlici. Tato vlajka byla užívána celý středověk a ještě nejméně dvě století raného novověku. Původně byli jejími uživateli pochopitelně moravští markrabí, v době stavovského státu (od 15. století) ji začaly užívat i zemské stavy, které v té době získaly podíl na správě země. Tato vlajka Moravy se nicméně užívala téměř jen jako vlajka vojenská, tehdejší užívání vlajek ještě bylo jiné než dnešní. Nejprve moravský panovník a potom zemské stavy tedy tuto vlajku používaly jako bojový prapor vojenských jednotek v bitvách. V novověku se Morava nicméně stala součástí větších soustátí a přestala vést války sama za sebe. Pokud se tedy moravské jednotky účastnily bojů, pak pod praporem společného panovníka, nikoli praporem moravským. Jiné příležitosti pro vyvěšování vlajky země téměř nebyly, takže není divu, že o moravské vlajce z počátku novověku moc není moc dokladů. Poslední běžné vojenské užití heraldické vlajky Moravy s šachovanou orlicí na modrém plátně bylo asi na počátku Třicetileté války, kdy pod ní pochodovaly zemské jednotky. Obnovenou ústavou z roku 1628 jak známo stavy přišly o své politické postavení, veškerá státní moc přešla do rukou panovníku a tak také vojenské jednotky byly shromažďovány a nasazovány jím, bojovaly většinou mimo hranice Moravy a hlavně pod praporem s černým císařským orlem. Původní heraldický prapor s šachovanou orlicí tak postupně vymizel z užívání. V pozměněné podobě je doložen ještě z počátku 19. století z doby Napoleonských válek, jak ukazuje následující obrázek, avšak v tomto případě už ho asi nemůžeme chápat jako zemský prapor (nebo jinými slovy vlastně zemskou vlajku).

Novodobá vlajka už jiného charakteru, a to skládající se z barevných pruhů, se začala rodit na počátku 19. století. Zprvu se vlastně vůbec nejednalo o vlajku, ale o takzvané zemské barvy. Ty vycházely z erbu, jak to bylo i v dalších zemích Rakouska. V erbu Moravy byly (jsou) tři tinktury, modrá, červená a zlatá, nicméně označení „zemské barvy“ se brzo omezilo jen na dvě z nich, červenou a zlatou (žlutou). Snad v omezení počtu na dvě barvy hrálo roli to, že většina ostatních zemí tehdejšího Rakouska měla také jen dvě zemské barvy. Méně pravděpodobné, třebažé též možné vysvětlení je, že žlutá, červená a modrá už tvořily zemské barvy (tj. zemskou vlajku) jiné korunní země, Istrie (na severním pobřeží Jaderského moře). Jisté je, že v polovině století už právě tyto dvě barvy byly zažity jako zemské barvy, takže zemský sněm zvolený v roce 1848 do nově sepsané zemské ústavy zakotvil právě tyto dvě barvy. Ústava sice nevstoupila v platnost (jak odpůrci bikolóry rádi zdůrazňují), ale zemské úřady se těchto dvou barev držely i nadále, a to až do zániku Rakouska(-Uherska) v roce 1918. Celou tu dobu se hovořilo o zemských barvách, ale prokazatelně byly užívány též v podobě látky vyvěšované na stožár na způsob vlajky (tuto terminologii musíme mít na paměti: hovoří-li prameny 19. století o zemských barvách, mají tím fakticky na mysli zemskou vlajku). To je tedy počátek žluto-červené bikolóry, která zakořenila v paměti lidí jako moravská vlajka. Nepochybuju, že už ji mnoho lidí vidělo na vlastní oči, přesto uvádím její podobu, která je následující:

Nelze říct (pokud se neobjeví nové informace) přesné datum, kdy se tato vlajka zrodila, ale to je dáno hlavně tím, že ji nikdo v žádném dekretu nenařídil, že vznikla “sama od sebe”, rozumí se spontánně a než si někdo všiml jejího vzniku, byla už na světě. Jak už jsem napsal, neříkalo se jí vlastně „vlajka“, ale „zemské barvy“, takže bychom museli pátrat po nejstarším užití tohoto pojmu v souvislosti s dvojicí zlatá/žlutá-červená, což zřejmě bylo někdy na přelomu 18. a 19. století. O zemských barvách Moravy je první – pokud je mi známo – zmínka z r. 1807, kdy bylo moravským stavům povoleno nosit uniformy v červené, žluté a modré. To ovšem znamená ve všech třech barvách (tinkturách) erbu Moravy. Kdy došlo k vynechání modré, nedokážu říct, každopádně k tomu došlo a výsledkem byla bikolóra žluto-červená. Pořadí pruhů je přitom asi náhodné, protože zde nelze uplatnit pravidlo (nedodržované ostatně důsledně, viz o tom výše), že heraldické (tedy od erbů odvozené) vlajky spodním pruhem vyjadřovaly barvu (tinkturu) štítu a vrchním pruhem (tedy za předpokladu, že měly pruhy jen dva) barvu (tinkturu) štítové figury.
Velice krátce (nejspíš jen kolem roku 1848) bylo možné na Moravě zaznamenat ještě vlajku jinou, a to bílo-červeno-modrou trikolóru. Nejednalo se však o vlajku (či „zemské barvy“) Moravy, užívali ji na Moravě ti, kteří se hlásili k politickému a národnímu programu českému (jedná se totiž o takzvané všeslovanské barvy).
Ojediněle (vím o dvou případech) zmiňují písemné prameny ve druhé polovině 19. století i užití trikolóry žluto-červeno-modré, pravděpodobně se však jednalo o výjimečná soukromá rozhodnutí motivovaná zřejmě neznalostí oficiální podoby „zemských barev“. Jisté je, že taková trikolóra nikdy nebyla vlajkou („zemskými barvami“) oficiální.
Za sebou máme nástin toho, jak to s moravskou vlajkou vypadalo v dějinách (zatím jsem záměrně vynechal 20. století). Nyní bychom se měli podívat na další bod, totiž stanovení, jak s tímto naložit a co určit za moravskou vlajku nyní. Jako výchozí předpoklad kladu to, že státní (národní) symboly jsou pojítkem s minulostí, to znamená symbolizují návaznost na to, co bylo. Není proto podle mě vhodné vytvářet nějaké nové symboly, protože by se tak dávalo najevo, že sepětí s minulostí neexistuje, že vzniká něco zcela nového (na druhou stranu: kdyby vznikl moravský stát, bylo by to navázání na minulost ale zároveň i něco nového – tudíž i jistým způsobem nové symboly by odpovídaly situaci). Půjde tedy hlavně o to, vybrat něco z toho, co nám nabízí minulost.
Na výběr toho nemáme moc, můžeme vybírat mezi dvěma vlajkami. Nejstarší moravská vlajka byla vlajka modrá s orlicí z erbu. Potom máme k dispozici ještě jednu, sestavenou z pruhů, tedy žluto-červenou bikolóru. Pokud bychom připustili, že zcela okrajově je v pramenech zmínka i o trikolóře, třebaže se nikdy nejednalo o oficiální vlajku, mohli bychom snad počítat i s ní jako možným kandidátem. Pak bychom se rozhodovali mezi trikolórou, bikolórou a heraldickou vlajkou (s orlicí). Kterou z nich potom zvolit?
Autor stránky Moravské listy má u trikolóry (chybně z r. 1462!) poznámku „Správná vlajka“. Z heraldického hlediska (vlajka vychází z erbu) by tato vlajka mohla být považována za úplnou (reprezentuje všechny tinktury erbu), ale protože jsem výše ukázal, že tinktury erbu bylo možné do pruhů vlajky převádět volně, není ani bikolóra nesprávná. Žádné heraldické nebo (už vůbec ne) vexilologické pravidlo zde nemůže takzvaně „objektivně“ rozhodnout za nás (ač někteří z neznalosti hlasitě prohlašují opak), takže se musíme uchýlit k rozhodování subjektivnímu. Nebude moct být určující hledisko estetické, protože někomu se víc budou líbit tři pruhy, někomu dva, někomu kombinace s modrou, někomu bez modré. Jedním z důležitých požadavků na vlajku je její zřetelnost a odlišitelnost, tj. jak snadno lze při jejím spatření určit majitele. V tomto ohledu se mi jeví, že je na tom lépe bikolóra, neboť trojpruhých vlajek je ve světě výrazně víc než dvojpruhých a bikolóra se tak lépe bude pamatovat. Žádná žlutočervenomodrá státní vlajka, pravda, na světě není, hodně podobná je jí nicméně vlajka Arménie, která má červenou nahoře, pod ní modrou a dole místo žluté oranžovou, pak je docela podobná vlajka Ekvádoru, jež má pořadí žlutá, modrá, červená (ovšem žlutý pruh má dvojnásobně široký) a kterou od stejné vlajky Kolumbie odlišuje jen státní znak navíc, od obou se pak taky velmi málo liší také vlajka Venezuely. Protože známe své pappenheimské a víme, že lidé jsou schopni poplést kde co, zvlášť v případě vlajek, které vidí jen tu a tam, možno ještě dodat vlajky Bolívie, Etiopie, Gabunu či Litvy, které mají jeden z pruhů v jiné barvě (většinou zelenou místo modré), ale při letmém pohledu a matné paměti záměna možná je (modro-žluto-červenou trikolóru jsem nedávno zahlédl v televizi v reportáži o demonstracích v Kyjevě; nevím však, co je to za vlajku). Kdybychom se však neomezili jen na státní vlajky, zjistili bychom, že trikolóry s pruhem žlutým, červeným a modrým existovaly nebo dodnes existují i jinde. Žluto-červeno-modrá trikolóra bývá spojována se Severním Frískem a v Rakousku-Uhersku to byla vlajka („zemské barvy“) korunní země Přímoří. Dvoupruhých vlajek je, jak jsem uvedl, méně než trojpruhých. Čistě dvoupruhé, bez jakýchkoli přídatných znamení (např. hvězd, ozubených kol, nožů atd.) jsou jen vlajky Indonésie, Monaka, Polska a Ukrajiny; první tři mají kombinaci červené a bílé, což si s žlutočerveným praporem splést nelze, ukrajinská vlajka už je o něco podobnější (protože žlutá poutá víc pozornosti než bílá), ale pořád je ten rozdíl dostatečný. Ani mezi ostatními vlajkami, kde jsou dva barevné pruhy doprovozeny ještě nějakým symbolem, umístěným většinou uprostřed vlajky, kombinace žluté a červené, ať už v jakémkoli pořadí, není (Angola má pruhy červený a černý, Burkina Faso červený a zelený, Haiti modrý a červený, Lichtenštejnsko taktéž modrý a červený, San Marino bílý a modrý a Singapur červený a bílý). (Dodatečná poznámka: bohužel jsem při psaní poněkud předběhl přemýšlení, takže tento odstavec je poněkud v kolizi se závěrem a platil by jen v případě, že by trikolóra či bikolóra byla vlajkou státní, úřední).
Na tomto místě musím zmínit argument, který mně osobně nepřipadá nikterak významný, ale který přesto některým způsobuje bolení hlavy a je rovněž zdrojem četných sporů. Jde o to, že stejně jako zmíněná moravská bikolóra vypadá městská vlajka Prahy. Po pravdě řečeno se v Evropě dá na tuto barevnou vlajkovou kombinaci narazit ještě v několika případech (zcela stejně například vypadá vlajka německého města Mülheim an der Ruhr), ale to by zřejmě nevyvolalo tolik pozdvižení. Jenže Praha je Praha a vzbuzuje na Moravě hromadu vášní. Jistě není pravda, jak můžeme od některých stále číst či slyšet, že tedy někdo na Moravě šíří pražskou vlajku, neboť městská vlajka Prahy má jiný původ než moravská bikolóra, vznikla nezávisle na ní (totéž platí i o vlajce zmíněného německého města Mülheimu). To se prostě stává, že při omezeném rozsahu barev a pruhů dříve či později ke shodě dvou (nebo i více) vlajek dojde. I pokud bychom hledali nějakou jinou žluto-červeno-modrou trikolóru než (hypotetickou) moravskou, jistě bychom nějakou našli (dva příklady jsem ostatně zmínil výše).
Nicméně argument předchozího odstavce nemusí mnohým připadat příliš pádný, protože pořád jde spíš o hledisko osobního náhledu na věc. Mnohem pádnější argument ve prospěch bikolóry je však něco jiného. Zatímco trikolóra neměla prakticky žádnou tradici, objevila se, pokud vím, jen dvakrát (zmínky pocházejí z let 1880 a 1896), žlutočervená bikolóra má tu tradici podstatně větší, navíc z poslední doby a poměrně dlouhou. Jak jsem už uvedl, musela se začít užívat nejpozději někdy v první polovině 19. století. V revolučním roce 1848 zemský sněm uzákonil jako zemské barvy právě zlatou a červenou. To je zřejmě počátek téměř výhradního užívání žlutočervené bikolóry, která pak byla v užívání až do roku 1918, byť nebyla vyvěšována vodorovně na způsob dnešních vlajek (k tomu účelu se užívala vlajka říšská), ale vyvěšovala se na stožárech svisle nebo se užívala se jen jako slavnostní dekorace budov splývající opět ve svislém směru. Poměrně často se objevuje poznámka, že to byla vlajka moravských Němců, což je ovšem nesmysl (který se kupodivu nestydí šířit ani profesionální historici).
Když pak přišel rok 1918 a rozklad rakousko-uherské říše, vyvěšovali lidé v Brně a mnoha dalších moravských městech vedle bíločerveného praporu českého také vlajku žlutočervenou. Je mimochodem zjevné, že když spolu s ní dávali lidé bíločervenou vlajkou najevo své češství, nemohlo se jednat o vlajku moravských Němců. Československý parlament však dal průchod centralizmu, země byly zrušeny a pro všechny příležitosti bylo předepsáno užívání vlajky státní, československé – na moravskou vlajku tak nezbylo místo; moravská vlajka (v podobě bikolóry) se neobjevila na veřejnosti ani v roce 1928, kdy vznikla země moravskoslezská (opět je hlavní důvod třeba vidět v centralizmu a povinném užívání státní vlajky). Po druhé světové válce, kdy se země moravskoslezská obnovila, ale brzy narazila na nevůli státu poskytnout jí nějakou autonomii, objevila se (v červenci 1945 na sjezdu předsedů okresních národních výborů) opět v Brně žlutočervená vlajka jako symbol mající demonstrovat snahu země o udržení samosprávy. Nevím, jestli se tato vlajka objevila v roce 1968, kdy celou Moravou projela vlna lidové podpory obnovení Moravy v podobě federální země, nicméně je to dost pravděpodobné. Jistojistě se nicméně moravská vlajka spontánně objevila na konci roku 1989 a v dalších letech užívala a opět byla dvoupruhá, žlutočervená.
Tento stručný přehled ukazuje dvě věci: za posledních nejméně 150 roků se jako moravská vlajka zažila žlutočervená bikolóra, zatímco trikolóru dnes nikdo nezná (protože se prostě nepoužívala) a totéž co o trikolóře platí i o heraldické vlajce s orlicí – ačkoli se používala po většinu dějin, užívání bikolóry posledního století a půl ji zcela zastínilo a odsunulo téměř do zapomnění. I v zahraničí (a v Čechách) se za moravskou „zemskou“ či „historickou“ vlajku považuje bikolóra. Na rozdíl od ostatních vlajek má tedy tato výhodu, že už se zažila, ostatní vlajky již upadly zcela (trikolóra) nebo téměř (heraldická vlajka) do zapomnění. Pokud bychom se tedy zaměřili na hledisko tradičnosti, z volby mezi heraldickou vlajkou a bikolórou bychom měli zvolit tu druhou.
V odstavci, který nyní začíná, si budu poněkud protiřečit, když stejně nad vlajkou, kterou jsem právě doporučil jako nejvhodnější, vyjádřím jisté pochybnosti. Jde mně totiž o způsob jejího užití. Dostatečně názorně jsem ukázal na obrazových příkladech, že vlajky se velmi často rodily v heraldice. Proto i u vlajek by mělo platit pravidlo, že vlajku může užívat jen oprávněný majitel, tak jako i erb může užívat jen oprávněný majitel. O moravském erbu jsem napsal, že jeho jediným oprávněným majitelem má být moravský stát či autonomní země. Nemohou jej tedy užívat třeba obce, jak se to nyní děje se státním erbem v České republice, poněvadž obce jsou samostatné právnické osoby, nejsoucí součástí státu (něco jiného je vykonávání přenesené působnosti, kdy zastupují stát). Nikdo jiný ani státní erb neužívá, leda snad školy, pokud jsou ovšem zřizovány státem, je to asi v pořádku. Se státní (zemskou) vlajkou je to ovšem jinak. Ta je sice v první řadě symbolem státu, ale užívají ji i lidé při různých příležitostech, například podpoře svého národního týmu při různých sportovních utkáních. Fanoušci na stadiónu ovšem nejsou totožní se státem (autonomní zemí) – i když je možné připustit, že jistým způsobem stát mohou reprezentovat – takže pak logicky následuje otázka, zda jsou oprávněni státní (zemskou) vlajku užívat.
Kromě státní reprezentace tedy slouží vlajka běžně i na označení hrdosti občanů nad vlastním státem nebo jeho reprezentanty, byť neformálními (např. sportovci). Není samozřejmě žádoucí Moravanům tuto možnost se též tak projevovat brát, ale slevit ze zásady, že státní vlajku bude užívat jen její majitel, stát (země), žádoucí není také. Jako východisko z tohoto se nabízí stanovit vlajky dvě – jednu pro oficiální potřeby státu (země) a tedy úřední a jednu jakousi národní či lidovou pro účely neoficiální. Takovou potřebu mají i jinde, řeší se však různě. V České republice existuje zákonem dané pravidlo, že státní vlajku mají užívat státní orgány, je však k užití pro neoficiální účely i ostatním, tedy občanům. Tento stav možná není zcela ideální, v jiných státech se proto mezi oběma druhy uživatelů (úřady, občané) rozlišuje. V některých státech je součástí státní vlajky i státní znak, ten v neúřední vlajce potom chybí (např. v rakouské, španělské, finské).
Pokud bychom chtěli odlišit úřední užívání moravské vlajky od jejího užívání neoficiálního (třeba pro zmíněné sportovní akce), zdá se mi jako nejlepší ponechat bikolóru pro účely neoficiální (je jednoduchá, takže si ji každý může snadno vyrobit), zatímco oficiální, úřední státní (zemská) vlajka by byla totožná se středověkou heraldickou korouhví – jinými slovy, byl by to modrý prapor a na něm zlatočerveně kostkovaná a zlatě korunovaná orlice z erbu; nic víc, nic míň (toto řešení se dokonce jako návrh skutečně objevilo, konkrétně přesně takovou vlajku Moravy navrhl v roce 1880 profesor Slovanského gymnázia v Olomouci, Jan Havelka, v časopise Komenský, jehož byl redaktorem). Jednalo by se tedy vpodstatě o totéž (až na barvy), co je výše v odkazovaném obrázku s markrabětem Joštem a jeho praporem či korouhví. Jen orlice by samozřejmě byla ve svislé poloze jako v erbu. Někdo může namítnout, že doby středověku, kdy se takto vlajky (tedy heraldické, odpovídající erbu) užívaly, jsou už pryč a taková vlajka by působila podivně a nezvykle. Zdánlivě takové vlajky v našem prostředí běžné nejsou, ve skutečnosti se heraldické korouhve stále používají jako vlajky obcí (to vlastně často i v ČR), u států pak u švýcarské federace a kantonů, které jsou členské státy této federace. Jak federace, tak švýcarské kantony mají vlajku, která se naprosto shoduje s jejich erbem.
Když to tedy jde ve Švýcarsku, proč by to nemohlo jít i na Moravě? Tuto vlajku s orlicí by tudíž užívaly veřejné úřady a jiní představitelé moravské země, žlutočervená bikolóra by zůstala pro užití neúřední, včetně toho, které je dnes (manifestace moravanství). Jako poměr stran vlajky úřední asi nejvíc lidí navrhne oblíbený 2:3, já na to říkám „může být“, nicméně vzhledem k tomu, že středověké prapory (korouhve) myslím pevně dané poměry stran neměly, by se vůbec rozměry udávat nemusely.
Čirou náhodou jsem narazil na jeden téměř vynikající fotografii ilustrující, co jsem napsal v předešlých dvou odstavcích (téměř vynikající proto, že je bohužel černobílá). Pochází z populárně naučné knihy pro mládež (J.Pernes: Československo 1946-1992. Praha 1997). Zachycuje jednání českých a slovenských představitelů o budoucím státnoprávním uspořádání Československa 28. 10. 1990 ve Slavkově. Na fotografii vidíme obě vlajky, o nichž hovořím. Vlajka v popředí je nepochybně žlutočervená bikolóra, třebaže barvy nejsou rozpoznatelné, v pozadí nad automobilem je pak vlajka, o které mluvím jako o oficiální, státní (zemské) – tedy modrý prapor a na něm šachovaná orlice. Samozřejmě by nebylo možné, aby se obě užívaly takto; jak už jsem napsal, ta druhá by byla úřední, vyhrazená pro státní (zemské) úřady a proto nevhodná pro takové mávání ve shromážděních na veřejných prostranstvích.

Co jsem chtěl říct, jsem řekl, závěrem ještě shrnutí: Pro někoho možná překvapivě tedy navrhuju vlajky dvě, jednu oficiální, státní, jednu neoficiální, “občanskou”. V obou případech se jedná o vlajky, které jako jediné byly v dějinách užívány jako úřední. Tu starší, heraldickou vlajku s orlicí, navrhuju jako dnešní oficiální, tu novější, bikolóru z pruhů, navrhuju jako neoficiální. Klidně může ještě být dlouhá diskuze o té oficiální, jelikož to je stejně momentálně neaktuální a v brzké době ani aktuální nebude. Ovšem u neoficiální vlajky nevidím pro diskuzi jakýkoli prostor, v obecném povědomí zažitá už je (sto padesát let je dostatečně dlouhá doba) žlutočervená bikolóra a není tedy vhodné vymýšlet jiné vlajky.
(Aktualizace: Od napsání tohoto článku se mezi obyvateli Moravy bikolóra dostala do širokého obecného povědomí, především zásluhou jejího vyvěšování na státní svátek Cyrila a Metoděje, takže nyní prakticky není co řešit. Možná kvůli těm, kterým vadila totožnost s vlajkou Prahy (případně s jinými žlutočervenými bikolórami), byla doplněna orlicí, čímž jistým způsobem došlo ke kombinaci obou vlajek, o kterých jsem psal výše. Je třeba zdůraznit, že z vexilologického hlediska to není chyba (takové vlajky například zcela běžně užívají v Německu obce i spolkové země a jsou známy i takové státní vlajky (slovenská, slovinská atd.)). Já ovšem stále zastávám názor, že až se Morava stane opět státoprávním útvarem, měla by její oficiální vlajka mít podobu středověkého heraldického praporu a bikolóra (ať s orlicí nebo bez ní) by měla být vyhrazena pro účely neoficiální, neúřední. Avšak přesto musím ještě na závěr zdůraznit, že v současné době, kdy teprve usilujeme, aby se Morava obnovila jako státoprávní celek, je přednější, abychom se sjednotili na jedné variantě vlajky a proto bychom před prosazováním nějakých vlastních návrhů měli nyní stát za bikolórou s orlicí, jak se během posledních roků spontánně prosadila).

Advertisement