Po delší době vynucené jeho složitostí zde dávám v plen další příspěvek, tentokrát první v rubrice „Moravské hnutí“ (ostatně kvůli němu jsem tu rubriku taky založil). Je to moje snaha názorně vysvětlit, případně doplnit názor dějepisců na teorie již zemřelého Jaroslava Zástěry a Klubu přátel znojemské rotundy, který v jeho činnosti dnes pokračuje. Ačkoli se podle jeho názvu jedná o organizaci místního významu, jde ve skutečnosti o věc, která se týká Moravy vůbec.
P.S. Předem varuju, že tento text je docela dlouhý, takže kdo si chce jen na pár minut něco lehkého počíst, ať se raději obrátí jinam. (Na druhou stranu: uvnitř jsou obrázky a dokonce většinou barevné! 🙂 )
Kostel Panny Marie a svaté Kateřiny ve Znojmě je zajímavý již tím, že je to rotunda, neboť tento typ církevní architektury se užíval jen v ranném středověku. Ještě zajímavější je tím, že se v něm dochovaly nástěnné malby a nejzajímavější tím, že jsou na nich vyobrazeny postavy panovníků – to je totiž neobvyklý motiv výzdoby kostela. Máme tak před sebou hádanku, jak se něco takového mohlo dostat na stěny tohoto nepříliš významného kostelíka, kdo to tam umístil, co to mělo znamenat a vzhledem k tomu, že se nedochovaly textové popisy vyobrazených postav (malby jsou již více nebo méně poškozené), kdo je vlastně na těch malbách vyobrazen. Není tedy divu, že se již od konce 1. čtvrtiny 19. století objevovaly pokusy výmalbu rotundy vysvětlit. Před jejím řešením je však nutné malby alespoň stručně popsat.
Jejich jádrem jsou dva obrazové pásy v hlavní lodi rotundy, které jsou schematicky vyobrazeny na obrázku níže. Ve spodním z nich je obraz povolání Přemysla Oráče na trůn, na ním následuje osm postav panovníků v plášti, po stranách vchodu do apsidy (bočního přístavku) jsou dvě postavy donátorů (osob, které darují kostel Bohu; jde o muže a ženu). V dalším pásu pokračují v počtu deseti postavy v plášti, za nimi následuje devět panovnických postav bez pláště. Obsah těchto dvou pásů byl předmětem zájmu historiků, zbytek výmalby představují běžné a bezesporné náboženské motivy (obraz Ducha svatého, apoštolů, andělů, scény z Kristova života apod.).
Nejprve se podívejme na to, jak malby samotné a jejich význam (a také dobu stavby rotundy) hodnotí historická věda (stručně shrnuto v publikaci Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě z roku 2000):
První písemná zmínka nepřímo potvrzuje existenci rotundy pro rok 1100 (kronikář Kosmas), takže musela být postavena někdy před tím. Nejpravděpodobněji ji spolu s celým znojemským hradem nechal postavit Břetislav I. v době, kdy bylo třeba zabezpečit jižní moravskou hranici, tedy někdy po roce 1019. Scéna povolání Přemysla Oráče odpovídá popisu v Kosmově kronice, některé detaily pak ukazují na ještě jiný zdroj, zřejmě ústní podání této legendy. Postavy panovníků jsou přemyslovští vládci – postavy s pláštěm jsou Přemyslovci vládnoucí v Čechách (Praze), postavy bez pláště jsou Přemyslovci moravští (údělná knížata). Identifikace českých Přemyslovců je založena na třech skutečnostech: v rotundě byl nalezen nápis (ještě o něm bude řeč) informující, že výmalba byla zhotovena roku 1134; mezi postavami je jen jedna s královskou korunou; z několika písemných pramenů (i úředních, což je důležité) je známo, že Soběslav I. byl devatenáctým panovníkem Čechů. Jelikož před rokem 1134, datem zhotovení maleb, byl jediným králem Vratislav II. (či jako král I.), musí být postava s korunou Vratislav II. Když pak postavy v pláštích zařadíme do posloupnosti českých panovníků, kteří předcházeli před Vratislavem a kteří vládli po něm, dostaneme tuto identifikaci vymalovaných postav (čísla se shodují s čísly na obrázku): 1. Bořivoj I., 2. Spytihněv I., 3. Vratislav I., 4. Václav, 5. Boleslav I., 6. Boleslav II., 7. Boleslav III., 8. Vladivoj, 9. Jaromír, 10. Oldřich, 11. Břetislav I., 12. Spytihněv II., 13. Vratislav II. král, 14. Konrád I. Brněnský, 15. Břetislav II., 16. Bořivoj II., 17. Svatopluk, 18. Vladislav II. Soběslav I. zde již zobrazen není, byl nástupcem Vladislava II. Rovněž je zjevné, že pohanská knížata (od Nezamysla po Hostivíta) nebyla mezi české panovníky pojata (Přemysl jako zakladatel dynastie a státu však vynechán být nemohl, je umístěn do samostatné scény).
Jelikož stojí rotunda na území, kde vládla přemyslovská dynastie, nemohou ani panovníci bez pláště být nikdo jiný než příslušníci rodu Přemyslovců. A protože mají odznaky vlády stejně jako postavy s pláštěm (štít a kopí), nemůže jít o nevládnoucí členy přemyslovského rodu. Může jít tedy jen o panovníky moravské. Potvrzeno je to i tím, že postavy nemají plášť, čímž se dává najevo, že jde o panovníky s menší mocí než je moc panovníků s pláštěm (výslovně to potvrzuje např. Kosmas (II,34), který vložil do úst Vladislava I. na adresu Oty II. Olomouckého: „Avšak já nechci s bratrancem začíti věčné různice, nýbrž chci ho jen potrestati, aby potrestán zmoudřel a poznal sám i aby jeho potomci byli si toho vědomi, že země moravská a její panovníci jsou vždy pod mocí knížete českého, jak to náš děd svaté paměti Břetislav nařídil, jenž tu zemi první podrobil svému panství.“). S jejich identifikací byly větší potíže než s identifikací českých panovníků, která byla poměrně jednoduchá. Postavy nakonec určila historička Barbara Krzemieńska s pomocí rozboru dobových písemných pramenů – z něj vyplynulo, že Morava byla chápána jako jednotné území a jednotliví údělníci jako spolupodílníci na vládě na jednotné Moravě. V druhém pásu jsou tedy vyobrazeni všichni údělníci (tento pojem je ovšem až novodobý) od připojení Moravy k Čechám do roku 1134. Přitom je třeba z úvah vynechat údělná knížata vládnoucí v době vytvoření maleb, neboť i Soběslav I. vládnoucí v roce 1134 v řadě českých knížat rovněž není vyobrazen. Po těchto úvahách jsou panovníci bez pláště identifikování takto (čísla opět odpovídají číslům na obrázku): 1. Břetislav I. jako první údělník ještě nedělené Moravy, 2. Vratislav II., olomoucký údělník 1055–1060–1061, 3. Konrád Brněnský, brněnský údělník 1055–1061–1092, 4. Ota, zprvu brněnský spoluúdělník 1055, pak údělník olomoucký 1061–1087, 5. Oldřich Brněnský 1092–asi 1113, 6. Litolt Znojemský 1092–asi 1112, 7. Ota II. Olomoucký asi 1097–1126, 8. Svatopluk Olomoucký 1097–1107, 9. Václav Olomoucký 1126–1130. Toto určení obou řad namalovaných postav je přirozené, neodporuje žádným poznatkům o minulosti a historickým pramenům a není kvůli němu třeba vymýšlet žádné zvláštní nové teorie.
Po rozpoznání postav panovníků je pak ještě nutné vysvětlit, kdo a proč nechal malby pořídit. Historikům situaci velice usnadnil latinsky psaný nápis nalezený uvnitř rotundy. Říká se v něm, že v souvislosti s nějakými dohodami (usmířením) panovníků dal malby v roce 1134 zhotovit Konrád II. Z jiných písemných pramenů je známo, že toho roku se na znojemském hradě konala svatba Konráda II. Znojemského s Marií, dcerou srbského vládce Uroše I., poté co se Konrád smířil se Soběslavem I., který byl v předchozích letech s Konrádem (a všemi ostatními Přemyslovci) znepřátelen. Je také známo, že se Soběslav snažil navzdory Břetislavovu stařešinskému zákonu (podle něhož na pražský trůn nastupoval nejstarší žijící Přemyslovec) prosadit za nástupce svého nejstaršího syna Vladislava. Nechal proto uvěznit všechny ostatní Přemyslovce, jak moravské tak nevládnoucí české členy rodiny, aby mu nikdo nestál v cestě. Mimo to se snažil vládnout bez ohledu na názory velmožů, což se mu nakonec vymstilo, neboť proti němu právě (čeští) velmoži vystoupili se spiknutím, jehož cílem bylo ho připravit o život. Spiknutí bylo neúspěšné, ale Soběslav byl nucen změnit styl svého vládnutí, brát ohled na velmože a rovněž vládu Vladislava a ostatních synů zajistit jinak. Právě Konrád II. byl vhodnou osobou, protože byl po Soběslavovi nejstarší a během jeho vlády by Soběslavovi synové dospěli a Konrád by některému z nich (asi Vladislavovi) mohl zajistit vládu. Právě toto byl pravděpodobně obsah smluv, o kterých se zmiňuje nápis v rotundě. Konrád tedy dostal od Soběslava příslib nástupnictví po něm a zobrazením přemyslovských vládců od počátků do jeho doby v kostele svého hradu měl Konrád veřejně dát najevo své nároky na trůn. Výmalbou vlastně jako by říkal: „Vidíte, to jsou předchozí panovníci a mezi ně já budu zanedlouho patřit.“ On a jeho žena Marie jsou také zobrazeni, jako donátoři u vchodu do apsidy.
To je výklad, k němuž historická věda po letech různých pokusů dospěla. Koncem 80. let 20. století se však vynořila ještě jiná verze smyslu a popisu výmalby rotundy. Přišel s ní znojemský historik Jaroslav Zástěra a zveřejnil ji v brožurce s na první pohled nesouvisejícím názvem Původ péřové koruny. Postavy panovníků na českých a moravských denárech (pozdější verze již měla název Znojemská rotunda a Velká Morava). Tam přišel s teorií, že rotunda má již velkomoravský původ. Byla prý postavena za Rostislava jako hlavní chrám království a vymalována z iniciativy samotného Metoděje. Ten nechal v rotundě vymalovat všechny moravské vládce (postavy v pláštích) počínaje zakladatelem dynastie, podle Zástěry Sámem, který byl i namalován ve zvláštní scéně jak s pluhem symbolicky zakládá město. V roce 1134 byly pak domalovány další postavy s pláštěm, které měly symbolizovat Přemyslovce vládnoucí jak na Moravě tak v Čechách (čili po připojení Moravy) a postavy bez pláště Přemyslovce vládnoucí jen v Čechách (první Přemyslovci). Z maleb vyčetl Zástěra i spoustu dalších věcí: že se Sámo usadil ve Znojmě a právě on byl zakladatelem (velko)moravského státu, že posvátnou orbou se svou manželkou Libuší založil město zvané Chegastisburg či Wogastisburg – dnešní Znojmo. Rostislav s Metodějem pak nad hroby starých moravských vládců nechali vybudovat hlavní arcibiskupský chrám a zároveň hrobku dalších panovníků. Dále vydedukoval, že Rostislav zajistil svému synovi Bořivojovi vládu v Čechách, takže Přemyslovci byli vlastně odnoží Sámovců. Přemyslovci se podle Zástěry později snažili svůj moravský původ zatajit, v čemž jim vyšel vstříc kronikář Kosmas (je pak ovšem nepochopitelné, že pouhých několik let po Kosmově smrti byla výzdoba znojemské rotundy doplněna přesně v duchu toho, co se Přemyslovci snažili zatajit).
Vývody Jaroslava Zástěry nebyly v odborné veřejnosti přijaty nikoli proto, že odborná veřejnost zkostnatěle lpí na starých názorech (jak jí to sám Zástěra a zejména jeho příznivci předhazovali (ostatně tak činí dodnes)), ale proto, že šlo o příliš velké popuštění uzdy fantazii spojené s mnoha závažnými prohřešky proti logickému uvažování a vědeckému postupu. Autor se však samozřejmě odmítnutím nenechal odradit a než zemřel, založil ještě Klub přátel znojemské rotundy, který měl jeho myšlenky ochraňovat a rozvíjet. Tento klub existuje dodnes a na svých internetových stránkách (http://www.znojemskarotunda.com/) jakož i na svých akcích nadále šíří Zástěrovy nápady, byť poněkud pozměněné. Hlavní argumenty, na kterých své teorie staví, ovšem bez podstatné změny přebral od Zástěry a nyní je na čase se na ně podívat podrobně.
Podle mého nejvýznamnější argument, na němž je založena identifikace postav ze strany Zástěry a Klubu, je identifikace panovníka bez pláště a s přilbou na hlavě jako svatého Václava. To ovšem podle Zástěry (a následovníků) znamená, že postavy bez pláště nemohou být moravští Přemyslovci, neboť Václav samozřejmě na Moravě nevládl. Zástěra určil postavu dotyčného panovníka jako svatého Václava podle jednoho znaku – právě podle oné přilby (mezi namalovanými ji nikdo jiný nemá). A když má nějaký panovník namalovánu přilbu a ještě k tomu jediný mezi ostatními, nemůže to být nikdo jiný než svatý Václav. To je přece logické, že? Skutečně však musí přilba označovat svatého Václava? Dušan Třeštík ve své kritice Zástěrových teorií (otištěno mj. ve jmenované publikaci Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě) píše, že Zástěra poznal svatého Václava na základě obecně známé Myslbekovy sochy v Praze, kde má Václav na hlavě přilbu. Nevím, jak svůj nápad obhajoval Jaroslav Zástěra, ale Klub se na svých stránkách dotčeně ohrazuje proti Třeštíkově kritice a Zástěrův nápad brání. Mimo jiné cituje z knihy Josef Ehm: Josef Václav Myslbek. Praha 1954 o způsobu Myslbekovy práce, o tom, jak byl Myslbek tak pečlivý, že si při tvorbě své sochy nechal přinést předměty ze svatováclavského pokladu, mimo jiné i přilbu. Z toho vítězoslavně dovozuje, že Zástěra se nemýlil („Co vyplývá z předchozího zjištění? I kdyby J. Zástěra určil sv. Václava v rotundě podle Myslbekovy sochy, jak se nás D. Třeštík snažil přesvědčit, neudělal by žádnou chybu, ba právě naopak! Takže žádná jeho konstrukce beze zbytku nepadá. Jen se potvrzuje! “ – citace stránek KPZR); kdyby však v Klubu panovalo více přemýšlení, bylo by autorovi textu na jeho stránkách jasné, že popis Myslbekovy činnosti není s Třeštíkovou kritikou v žádném rozporu – nevyvrací se tím nijak, že přilba nebyla Václavovým atributem (o tom níže); že se ve Václavově pokladu zachovala nějaká přilba není žádným důkazem o atributu svatého Václava, takový důkaz by mohl přinést jedině rozbor ikonografie (jak byl Václav zobrazován v průběhu věků), takže je dotyčné dokazování o Myslbekovi na stránkách KPZR zcela mimo a zcela nesmyslné. Právě důkaz z ikonografie nicméně Klub na stránkách představuje: je jím několik mincí s vyobrazením Václava, který má na hlavě přilbu, jedna mince Oty I. Olomouckého (1061-1087) a tři Svatopluka Olomouckého (1095-1107):
Podle Klubu již v roce 1134 (ba dokonce dřív, protože KPZR tvrdí, že malby jsou starší) uplynulo od Václavovy smrti dost času na to, aby se jeho ikonografie stačila ustálit a přilba tedy byla již ustálenou součástí té ikonografie. Již Zástěra fakticky říkal, že přilba byla Václavovým atributem, tedy poznávacím znakem, podle něhož se pozná, který světec je zobrazen (například pokud je u světcovy osoby zobrazen lev, je zřejmé – bez ohledu na tvář, oblečení a další „detaily“ – že se jedná o apoštola Marka; atribut tedy spolu se světcem zobrazen být musí). Jenže tato představa je mylná, přilba skutečně, jak píše Třeštík, nikdy Václavovým atributem nebyla. To názorně ukazují následující obrázky, které jsem náhodně shromáždil.
Jednak to jsou dvě mince vévody Oldřicha, na nichž je sv. Václav (mince nesou tyto opisy: 16: SCS/WENCEZ/LAVS, 17: S WENCEZLAVS; mince jsou oskenovány z knihy Jana Merdy Mince zemí Koruny české (Znojmo 2004)), ale přilbu na nich nemá, místo toho má na hlavě jakousi korunu. Oldřich vládl v letech 1012-1033, 1034, tedy asi v polovině doby mezi smrtí sv. Václava a výmalbou rotundy. To už je docela dlouhá doba na to, aby se ikonografie sv. Václava stihla ustálit, jak požaduje Klub.
Dále přikládám vyobrazení dvou Václavových soch ze 14. století – jedna je z chrámu sv. Víta v Praze (detail hlavy), druhá z kaple Sv. Kříže na hradě Karlštejně. Ani tyto sochy nemají na hlavě přilbu a těžko můžeme předpokládat, že na císařských stavbách by nebylo světcovo vyobrazení zhotoveno správně (tedy s povinnými atributy). Takže ještě ani ve 14. století, dvě století po výmalbě rotundy, přilba Václavovým atributem nebyla.
Potom tu pro ilustraci máme barokní sochu z Křížovnického náměstí v Praze – ani v baroku se ještě Václav neopatřoval přilbou, sochu z vesnice Habřina z roku 1905 – ani ta nemá přilbu – a nakonec současnou pravoslavnou ikonu s postavou svatého Václava – tento Václav je rovněž bez přilby.
Tento rychlý průřez dějinami zobrazování sv. Václava názorně ukazuje, že přilba nikdy nebyla a ani dnes není obvyklým doplňkem tohoto světce. Na všech těchto obrázcích je Václav naopak s vévodskou čepicí a kopím, takže za Václavovy atributy je třeba považovat tyto. Z toho plyne, že slova členů Klubu o ustálení Václavovy ikonografie s přilbou ve 12. století jsou naprosto bezpředmětná a D. Třeštík asi měl skutečně pravdu, když dr. Zástěrovi připsal rozpoznání Václava na základě přilby podle jezdecké sochy v Praze. Právě tato socha svou velkou známostí vytváří dojem, že sv. Václav nemůže vypadat jinak. Přitom je pouhá náhoda, že sochu vytvořil J. Myslebek a že ji vytvořil zrovna takovou, jaká dnes je. Na sochu sv. Václava bylo počátkem 20. století víc návrhů, například ten zobrazený níže (socha na modrém pozadí), jehož autorem byl Bohuslav Schnirch. Jeho Václav nemá přilbu, nýbrž svatozář. Kdyby se prosadilo postavení této sochy, je skutečně otázka, zda by J. Zástěru napadlo vidět v opřilbeném knížeti v rotundě svatého Václava. Odmítnutím přilby jako jako atributu sv. Václava se podle Klubu vědci dostali do slepé uličky, což si však představuje leda KPZR; jeho teorie možná nevedou do slepých uliček, ale na jejich konci není historická skutečnost nýbrž fata morgana historické skutečnosti (tvrzení Klubu, že nejprve byla Václavovým atributem přilba, a teprve později se jím stala vévodská čepice, je zcela nesmyslné).
Další významný argument, o nějž se opírá identifikace namalovaných postav podle Zástěry a Klubu, je teorie o obrácených štítech. Tato teorie má dvě části, jedna říká, že štíty jsou obrácené, druhá že z toho vyplývají důsledky pro zobrazení některých panovníků. Obrácené štíty v tomto případě znamená otočené k pozorovateli maleb zezadu, ze strany, která je natočena k bojovníkovi, jenž štít drží. Takto otočené mají být na malbách štíty dva – jeden, který drží Oldřich Brněnský, druhý je štít Břetislava I. Oba štíty mají na sobě jakési svislé (vlastně jen jeden, uprostřed) a šikmé pruhy, které se při určité fantazii dají považovat za jakési úchyty. To ještě umocňuje ruka na vyobrazení Oldřicha Brněnského, která jeden z těchto údajných úchytů drží.
Podle Jaroslava Zástěry se v obou případech jedná o zadní stranu štítu, o vyobrazení úchytů, za něž bojovník štít v boji držel; nicméně není to přímo jeho nápad, s myšlenkou obrácených štítů přišel již historik umění Antonín Friedl. Dušan Třeštík popřel možnost obrácení štítů tím, že by na obraze musela být typická štítová držadla. Publikace Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě však u tohoto argumentu nedisponuje obrazovým příkladem, takže nemusí být jasné, co že vlastně má být správně zobrazeno. Tak jsem se pokusil najít nějaké obrázky štítů a ty následují níže.
První obrázek je dnešní ilustrace zobrazující normanský štít, tedy typ vyobrazený v rotundě. Štít má zezadu v horní části jedno držadlo pro uchopení rukou a mimo to řemen, kterým je možné štít zavěsit na trup.
Na následujícím obrázku je pak dnešní rekonstrukce normanského štítu a uchycení na jeho zadní straně.
V dalším obrázku jsou dva vikingské štíty, které mají víceméně stejný způsob uchycení jako štít z prvního obrázku, zvlášť ten nalevo, to znamená jedno uchycení uprostřed štítu případně ještě řemen.
Z dnešních rekonstrukcí zaslouží pozornost ještě zadní část římského starověkého štítu, na němž je opět jen jeden úchyt. Ačkoli jdo o předmět časově značně vzdálený od typu vyobrazeného ve znojemské rotundě, přesto ukazuje, že u štítu lze stěží přijít na radikálně odlišné způsoby, jak jej bojovník může uchopit.
Každopádně novodobé rekonstrukce různých štítů nemusejí být zcela průkazné, jelikož mohou být mylné (ačkoli není důvod jim nevěřit, z něčeho musejí vycházet), je proto jistější ukázat nějaká dobová vyobrazení zadní části štítu. Za tímto účelem jsem vybral několik výřezů ze zobrazení slavné tapisérie z Bayeux, nástěnné tkaniny zhotovené v Normandii někdy ve druhé polovině 11. století, tedy několik desetiletí před výmalbou rotundy.
Na všech zobrazených štítech, pokud jsou vidět zezadu, je v horní části štítu jen jeden řemen připevněný napříč, na třetím obrázku je dokonce jen jednoduchý úchyt uprostřed štítu podobně jako u římského štítu výše. Na čtvrtém obrázku je zobrazeno to uchycení, které je výše na hmotné rekonstrukci normanského štítu.
Z uvedených příkladů je patrné, že takové uchycení na zadní části štítu, jaké má údajně být vyobrazeno ve znojemské rotundě, není k nalezení. Je samozřejmě možné, že jsem náhodou prostě nenarazil na patřičné vyobrazení, ale že ve skutečnosti typ štítu představovaný Klubem opravdu existoval. To však považuju za silně nepravděpodobné. Z vyobrazení, která jsem prošel, jen jedno velmi vzdáleně připomíná to, co má být v rotundě – jsou zde štíty se dvěma šikmými řemeny, aby je bojovník mohl držet na těle:
Přestože se tímto obrázkem již přibližujeme, pořád však nenalézáme přesně ten typ, který chce mít KPZN. Zkusme se tedy místo dalšího hledání obrázků zamyslet se nad tím, jak by vyobrazený štít měl fungovat. Na podle názoru Klubu zadní straně zobrazených štítů vidíme jednu svislou tyč a jakési šikmé řemeny, obojí přes celou šířku (délku) štítu. Ty šikmé řemeny by k účelu držení nemohly sloužit. Když má ruka delší dobu držet ve svislé poloze těžší předmět, je nejvýhodnější, aby byla zavřená dlaň rovněž v poloze svislé. Kdyby měl bojovík držet štít za ony šikmé řemeny, bolelo by ho brzy zápěstí, to by byla velmi nepohodlná poloha. Takže ony šikmé pruhy na vyobrazení nemohou být zachycením úchytů na držení. Je jistě možné, že by to mohly být řemeny, jimiž by se štít zavěsil na tělo, ale je pak otázka, proč je jich tolik, když by stačil jeden, nanejvýš dva, jak je to na shora uvedných vyobrazeních; víc řemenů vlastně nedává žádný smysl.
Pro účel držení v ruce nám tak zbývá jen ona svislá tyč (nazvěme to tak). Ta sice vyhovuje tomu, že bude zápěstí ruky bojovníka ve vhodné poloze, ale její nevýhodou je, že po uchopení nesetrvá ruka stále na jednom místě – štít je těžký, navíc se bojovník pohybuje, takže by mu štít sklouzával sevřenou pěstí dolů k zemi a jeho ruka by se tak posunovala k vrchní hraně štítu. To by ovšem bylo nevýhodné, neboť by ruka opustila těžiště štítu. Nyní by mohly na mysl vytanout znovu šikmé výztuhy, které by právě mohly zabránit, aby ruka po svislé tyči sklouzávala, tedy mít funkci jakýchsi zarážek. Zdánlivě by to oproti jednomu držadlu, jaké je třeba na obrázku s římským štítem, byla výhoda: tyč by se dala uchopit na více místech, tedy byl by větší výběr; ve skutečnosti je takový výběr jen obtěžující, neboť jakékoli jiné místo je méně výhodné než místo v těžišti štítu. Navíc celá tato úvaha je nesmyslná – kdo by se obtěžoval s výrobou tak složitého štítu, když k jeho držení výborně postačí jedno jednoduché držadlo v podobě ucha.
Nejen mně, ale i lidem, kteří o středověké zbroji ví víc, se právem teorie o zadní straně štítu nezamlouvá. Jeden z čtenářů stránek KPZR, který podle vlastních slov spolupracuje s archeology a zabývá se výrobou replik středověkých zbraní, vyjádřil nad teorií nesouhlas a výjmenoval několik důvodů, proč pochybuje o zobrazení zadní strany štítu na malbách v rotundě. Dovolím si jeho názor uvést v úplnosti: „1. Pro uchycení štítu stačí jedno madlo – kožené, dřevěné či kovové, popřípadě další kožený řemen k úchytu. Více úchytů (4, 6 ap.) proto naprosto postrádá význam. 2. Uvážíme-li, že se štít drží v levé ruce, a to buď vertikálně nebo mírně šikmo, pěstí vzhůru, pak mají zobrazené pruhy přesně opačný sklon. 3. Pokud jsou zobrazené pruhy skutečně řemeny, pak jsou na úchyt příliš dlouhé a tedy i volné – na uchycení stačí kratší a většinou křížové. 4. Mandlový štít je příliš těžký na ovládání jedinou rukou – zavěšoval se na další pomocný řemen kolem krku, který pomáhal nést jeho váhu a přenášel ji na tělo bojovníka – zde podobný řemen chybí úplně, a to u všech štítů, ačkoli by měl být na rubu vidět. 5. Dále nelze vyloučit pobíjení a zesilování štítu z vnější strany řemeny či pásy kovu – efekt by byl dost plastický, aby vysvětlil držení prstů na jednom z těchto pruhů. 6. Pokud by se štít vyrobil s podobnými úchyty, byl by v boji skutečně nepoužitelný. Uvážíte-li smysl pro detail a celkové poměrně realistické ztvárnění výjevů v rotundě (např. jařmo nebo radlice oráče), bylo by takové hrubé porušení reality přinejmenším zvláštní.“
Podle něj je na nich tedy zachycena plastická výzdoba vnější strany štítu. Na stránkách Klubu najdeme názor, že šikmé pruhy na štítech jsou řemeny, což je pravděpodobné, spíše jsou to však řemeny na vnější straně, ne vnitřní. Toto vše jsou velmi závažné skutečnosti svědčící proti teorii Klubu a na dotaz jmenovaného čtenáře se zkušenostmi se středověkými štíty se Klub v odpovědi nezmohl na přesvědčivé vyvrácení těchto námitek, hlavní roli v odpovědi má poukaz na malířskou licenci a schematickou tvorbu malby. To je ovšem chabé zdůvodnění, malíř těžko maloval pod vlivem marihuany, jistě usiloval o to, v rámci technických možností a vlastních znalostí zobrazit skutečnost co nejvěrněji. V případě malby užitkového předmětu a zvlášť jeho funkčních částí ani není moc důvodů pro nějaké symbolické zkreslování. Čirou náhodou jsem při psaní tohoto textu narazil na časopisecký článek o dnešních výrobcích historické zbroje, v němž tito zbrojíří psali, že se snaží o co nejvěrnější napodobení středověkých zbraní včetně užívání dobových materiálů a kvůli tomu třeba čtou i odbornou literaturu. Z tohoto dovozuji, že výše uvedený názor čtenáře stránek KPZR je s vysokou pravděpodobností hodnověrný a závažný, naproti tomu členové klubu se s nějakou odbornou literaturou o středověkém válečnictví asi neobtěžovali, neboť na ni nikde v textu o obrácených štítech ani není odkaz (ačkoli jinak odkazy na literaturu jsou zde časté, často ovšem jen za účelem znevážení jejich obsahu).
Je-li tedy nemožné (nebo při nejlepší vůli značně nepravděpodobné), že před sebou na malbách máme obrácené štíty, není už vlastně třeba zabývat se pak tím, co z toho má vyplývat. Nicméně přesto tak učiním, neboť je to kapitola sama pro sebe. Podle Zástěrova názoru (s nímž přišel on sám; a v Klubu je přijímán doposud) naznačují obrácené štíty, že jsou jejich nositelé v rotundě vyobrazeni dvakrát. Čtenář si jistě položí otázku, proč by obrácení štítu zadní stranou k divákovi mělo označovat zdvojení postavy. Na stránkách Klubu je to vysvětleno příměrem ke dvěma stranám jedné mince – zadní strana štítu má tedy být jakoby zadní stranou mince a to má předpokládat, že je někde v rotundě zobrazena i přední strana mince, protože jinak jsou všechny ostatní štíty zobrazeny zepředu. Která postava je pak onou přední stranou mince a odpovídá tudíž postavě držící štít obrácený, se prý pozná podle stejných gest rukou a podle stejného pláště. Dokonce se při obhajování této teorie na stránkách KPZR připouští, že obrácené štíty opravdu nejsou zobrazeny realisticky, ale tato nerealističnost je prý záměrná a měla diváka ještě víc upoutat a dovést k závěru o zdvojení postav. Jenže toto je právě otázka, zda by pozorovateli maleb při pohledu na (údajně) obrácený štít (pokud by ho tedy vůbec napadlo, že je obrácený) došlo, že má hledat další vyobrazení jedné osoby (mě osobně by to teda nenapadlo, pokud by mně to někdo předem neřekl).
Nyní bychom si měli říct, kteří že to vlastně panovníci mají být zdvojeni a jak: má to platit o Václavovi, který je údajně zobrazen jednou jako panovník (postava s „Myslbekovou“ přilbou), jednou jako světec (v plánku v úvodu tohoto textu postavy bez pláště č. 5 a 6 v horní z obou panovnických řad) a Vratislav II., který je prý zobrazen jednou jako kníže (v uvedeném plánku č. 11 s pláštěm), jednou jako král (postava č. 17 s pláštěm; tady je ovšem nějaký zmatek, protože postava krále Vratislava s korunou je na místě postavy č. 13, neboť to je jediná postava s korunou a tak se to uznává i na stránkách Klubu, tam je však král Vratislav umístěn na pozici postavy č. 17, ta však korunu nemá). Zdvojení těchto osob je však těžko možné. Již na počátku bylo řečeno, že je známo oficiální číslování českých panovníků a že malby knížat s pláštěm se s tímto číslováním shodují. Ještě jednou, tentokrát podrobněji si povězme, jak byly postavy s pláštěm historiky identifikovány: existují pro to dva důležité dokumenty. Prvním je tzv. „závěrek sběratele“, soupis českých panovníků od Přemysla přes bájná knížata až po Soběslava I., který je 27. kníže v pořadí, bez bájných knížat a Přemysla devatenáctý. Druhým pramenem je listina právě Soběslava I. z roku 1130, v níž se on označuje jako devatenáctý samovládce Čechů. V rotundě lze z vyobrazených postav zprvu jednoznačně identifikovat Vratislava I., protože má jako jediný královskou korunu. Vratislav byl šestý předchůdce Soběslava I., to znamená, že podle oficiálního počítání musel být třináctý český panovník. A když se nyní vrátíme k řadě panovníků s pláštěm, ejhle, Vratislav je třináctý v řadě. Postav s pláštěm je v rotundě 18, to znamená, že Soběslav I., vládnoucí v době výmalby rotundy, už zobrazen není a tudíž jsou zachyceni jen panovníci bývalí (důvody tohoto si historici nejsou jisti, to však nic nemění na věci, že to tak vychází). Totožnost počtu českých panovníků a postav s pláštěm v rotundě znamená, že postavy s pláštěm nemohou být nikdo jiný než posloupnost vládců Čech. Tato skutečnost však znemožňuje jakékoli zdvojování, zejména to zmíněné Vratislava I. Kdyby totiž byl Vratislav zobrazen s pláštěm dvakrát, musel by být jiný panovník vynechán, aby počet zobrazených postav souhlasil. Tomu vůbec nic nenasvědčuje, kromě toho by byly bohapusté spekulace, který panovník by měl být vynechán. Tak spekuloval už Zástěra, i když z jiných důvodů – rovněž potřeboval někoho vynechat a vybral si Vladivoje, protože byl dosazen Poláky, a Jaromíra, že prý podle středověkých měřítek nemohl být suverénem, i když to s realitou nemá nic společného, vlastnictví pohlavního ústrojí (Jaromíra nechal jeho bratr Boleslav vykastrovat) ve středověku podmínkou vlády nebylo; s vynecháním těchto dvou panovníků se ztotožňuje i dnešní Klub. Přitom však zcela překračuje meze zdravého rozumu, když se zmiňuje o tom, že se Soběslav označil za devatenáctého vládce Čechů (kupodivu je tedy tato informace Klubu známa). Počet panovníků zobrazných v rotundě totiž dává dohromady s tímto údajem tak, že dva panovníci (Vladivoj, Jaromír) jsou sice vynecháni, ale zase dva jsou zdvojeni! Takže to máme chápat tak, že třeba Václav jako světský vládce byl čtvrtý český panovník a Václav jako světec pátý český panovník! To je dokonale absurdní, ale asi se nás Klub snaží obohatit o žánr absurdní historie.
Postavy bez pláště jsou určitelné o něco hůře, vyšlo se přitom z předpokladu, že jde o moravské Přemyslovce. Historička Barbara Krzemieńska, jak je už zmíněno na počátku, prošla písemné prameny a zjistila, že moravští Přemyslovci vlasně nebyli vládci údělů, ale společnými vládci jednotné Moravy (o tom třeba svědčí mj. listiny údělníků, kteří se v nich titulovali jako vévoda moravský). Když potom prošla všechny Přemyslovce, kteří od roku 1019 do doby výmalby rotundy vládli a vynechala přitom ty, kteří ještě v tom roce byli u vlády (aby tak zachovala stejné měřítko jako u českých panovníků), vyšel jí počet devět (jsou výjmenováni v úvodu), což je přesně počet postav bez pláště v rotundě. Ani v této panovnické řadě tedy není místo pro nějaké zdvojování, nehledě na to, že Václav, který zde má být dvakrát, ani nebyl moravský panovník, takže nemá co mezi postavami bez pláště pohledávat, a nehledě navíc na tu mylnou identifikaci pomocí přilby.
K postavě Václava se mimo to nabízí ještě jedna poznámka: Václav prý je zobrazen dvakrát, aby se daly najevo jeho dvě životní role, role panovníka a role světce. To je dost troufalé tvrzení a hned se nabízí jízlivá otázka: kdyby těch životních rolí měl víc, třeba tři, to by byl zobrazen třikrát? A kdyby čtyři, byl by zobrazen čtyřikrát? Z tohoto úhlu pohledu se skutečně jeví absurdní, aby byl zobrazován dvakrát jen proto, že se na něj vzpomíná ze dvou důvodů; závažnější překážka pravdivosti teorie Václavova zdvojení je nicméně ta, že znojemská řada není přehled významných Čechů – je to jakýsi obrazový soupis panovníků a mezi panovníky nemají co pohledávat světci. Obrazová řada je pouhým výčtem těch, kteří vládli, nijak přitom nehodnotí zobrazené osoby a jejich vládu. Zda tedy byl Václav světcem (tím se mimochodem stal až po smrti, nebyl jím za svého života!), není vůbec důležité, podstatné je pouze, že jako jeden z mnoha kdysi vládl v Čechách.
Také zdvojení Vratislava jen proto, že měl dva různé tituly, je hodně pochybné. Ve středověku nebylo vzácné, že jeden panovník vládl více zemím a měl tudíž více titulů, ale nikoho nikdy nenapadlo za každý jeho titul zobrazit jednu osobu (i když už to, pravda, není středověk, jistě si každý dokáže představit, co by muselo při uplatňování tohoto nápadu nastat, kdyby měli být vyobrazeni rakousko-uherští císaři, kteří měli tituly přes několik řádků). Možnosti, že je Vratislav zdvojen, stojí v cestě ještě jedna vážná překážka. Klub tvrdí, že změna Vratislavova titulu byla natolik zásadní, že byl proto Vratislav zobrazen znovu, jako by se jednalo o jeho druhou vládu – za každou vládu jedno zobrazení. Jenže v dějinách Čech je několik panovníků, kteří skutečně vládli dvakrát: Boleslav III. poprvé v letech 999-1002, podruhé v roce 1003, po něm vládl Jaromír poprvé 1003-1012 (přičemž v roce 1003 ho nakrátko vypudil Boleslav III.), v roce 1012 ho ovšem svrhl Oldřich (jeho první vláda 1012-1033), r. 1033 se však na dva roky trůn vrátil (druhá vláda 1033-1034), potom jej opět vystřídal Oldřich (druhá vláda 1034). Potom vládl poprvé Bořivoj II. (1100-1107, 1120) a do doby výmalby rotundy ještě Vladislav I. (poprvé 1109-1117, podruhé po druhé vládě Bořivoje II. v letech 1120-1125). Opět se vraťme k údajnému zdvojení Vratislava: Vratislav je zobrazen dvakrát kvůli dvěma titulům, to znamená, že přijetím královského titulu jako by začínala jeho nová vláda. Jde však jen o novou vládu symbolicky, ve skutečnosti vládl v jednom souvislém časovém úseku. Jestliže však malíř výzdoby v rotundě zobrazil dvě symbolické Vratislavovy vlády, proč nezobrazil dvakrát také zmíněné panovníky, kteří dvakrát vládli na rozdíl od Vratislava reálně? Vratislavovu jednolitou vládu symbolicky rozdělil na vlády dvě a ostatních reálné dvojí vládnutí zobrazil jen jednou? To je tedy silně pochybné. Připomeňme si, co už dvakrát zaznělo – že počet panovníků v pláštích se přesně shoduje s počtem českých panovníků od Bořivoje po Vladislava II. (I.). Čili v řadě opláštěných postav není pro znázornění druhé vlády místo. Leda bychom mohli připustit domněnku, že podruhé byli dvakrát vládnoucí panovníci zobrazeni v řadě postav bez pláště, i když přitom budeme předstírat, že nevíme, že jejich počet se zase přesně shoduje s počtem přemyslovských vládců Moravy od Břetislava I. po Otu II. a Václava Olomouckého. V tom případě bychom dole měli druhou vládu Boleslava III., Jaromíra, Bořivoje II. a Vladislava I. To máme čtyři postavy, ale v řadě bez pláště jich je devět. Snad bychom mohli začátek druhé vlády Jaromíra v r. 1003, kdy byl nakrátko vyhnán Boleslavem III., započítat jako jeho třetí vládu, ale tím se počet zvětší jen na pět. I kdybychom vzali vážně druhé zobrazení Václava a Vratislava, pořád budou zbývat dvě postavy do devíti. To znamená, že tudy cesta rozhodně nepovede a nápad se zdvojením Václava a Vratislava odešleme do říše pohádek, kam ho taky historici už dávno poslali.
Ještě než zdvojování panovníků definitivně opustím, přece jen chci ještě poukázat na dvě věci toho se týkající. První věcí je, že se Klub vysmívá historikům, neboť ti prý popírají Zástěrovy nápady se zdvojením panovníků a přitom sami jedním dechem mluví o zdvojení hned čtyř postav (citace ze stránek Klubu: „Zdvojení postav Václava a Vratislava II. v hypotéze J. Zástěry (1986) napadl již D. Třeštík (1987, s. 550-551). Jedním dechem ale obhajuje hypotézu B. Krzemieńské (1985), v níž jsou zdvojeny ne dvě, ale hned čtyři postavy čtvrtého pásu: Břetislav I., Vratislav II., Konrád I. Brněnský a Svatopluk Olomoucký. Jednou mají být vyobrazeni v plášti jako pražská vládnoucí knížata, za nimi pak ještě podruhé bez pláště v samostatném pořadníku jako moravští údělníci, kteří na svoji příležitost teprve čekají, což odporuje časové ose, která je použita již ve 2. pásu u mariánského cyklu … To, co D. Třeštík jednomu vyčítá (s. 550-551), u druhého je hodno obdivu (s. 553): „Poslední práce A. Merhautové a B. Krzemieńské tuto otázku vyřešily beze zbytku, nenásilně a jasně. Není třeba utíkat se k nějakým násilným manipulacím …“ … Jó, jó, to může nabídnout opravdu jen Dušan Třeštík, totiž chci říci „skutečná Věda“.“). Jenomže Klubu naprosto nedochází, že Zástěrovy a jeho nápady se zdvojováním jsou založeny na fantazii a výmyslech, zdvojení uvedených čtyř panovníků je naproti tomu zcela logické. Jde totiž o moravské Přemyslovce, kteří byli po uvolnění vlády v Čechách zrovna nejstarší z Přemyslovců a tudíž podle Břetislavova stařešinského zákona opustili svůj moravský úděl a zasedli na vévodském stolci v Praze. Pokud totiž někdo vládl na Moravě, byl logicky moravským panovníkem, pokud však posléze vládl v Čechách, byl po část svého života i českým panovníkem – zákonitě tedy musí být uveden jak v seznamu moravských panovníků, tak v seznamu českých panovníků. Kdyby totiž tito čtyři panovníci byli zobrazeni jen mezi moravskými vládci, v řadě českých by místo nich byla čtyři prázdná místa a takový seznam by pak byl neúplný, protože by nezobrazoval všechny, kteří v Čechách vládli; totéž by pochopitelně platilo, kdyby byli zobrazeni v řadě českých vládců a byli vynecháni mezi moravskými. Že tato zásada je zcela logická a uplatňuje se dodnes (jak taky jinak), se každý může přesvědčit, když porovná seznam panovníků dvou libovolných států, které někdy měly nějakého stejného panovníka.
Druhá poznámka se týká ještě jednoho vysvětlení Klubu ohledně zdvojení Václava a Vratislava. Je odpovědí čtenáři stránek, který se zeptal, zda lze zdvojení doložit nějakými analogiemi odjinud. Odpověď obsáhle ještě jednou vysvětluje důkazy zdvojení obou postav a pak uvádí ony analogie. U nich se teď zastavme. Je jich několik, uvedeny jsou: ilustrace z jednoho rukopisu Gumpoldovy legendy o sv. Václavovi z počátku 11. století (zobrazena níže) – je zde dvakrát zobrazen svatý Václav, jednou v levé části obrázku, jak ho sráží bratr Boleslav k zemi, napravo od toho je opět Václav, jak se snaží nalézt azyl v kostele a Boleslav se napřahuje ke smrtící ráně; dalším dokumentujícím obrázkem je ilustrace z bohoslužebné knihy z 10. století, kde je ve dvou scénách sv. Bonifác, vlevo jak křtí pohany, vlevo jak podstupuje od pohanů smrt; třetím obrázkem podobného druhu je nástěnná malba z jednoho římského kostela, kde je dvojí vyobrazení papeže Hadriána II., napravo vítá Konstantina a Metoděje přicházející do Říma s ostatky svatého Klimenta, nalevo pak nad těmito ostatky slouží mši; podobný obrázek je v odpovědi vlastně ještě jeden, ale protože v levé části je biblický král David a v pravé král Chizkijáš, netuším, která osoba by zde měla být zdvojena; poněkud jiný charakter má poslední obrázek v odpovědi, je to stránka z trevírského evangeliáře z přelomu 10. a 11. století, na každém z jejíchž okrajů je jeden medailónek s Otou I., II. a III., který je ve dvou medailóncích. Pozorný čtenář už asi tuší, co chci namítnout: všechny obrázky uvedené v odpovědi na dotaz čtenáře jako analogie k údajnému znojemskému zdvojení jsou uvedeny zcela zbytečně – ani jeden neopravňuje říct, že jde o něco podobného jako v rotundě. Kromě posledního popsaného obrázku se ostatní podobají jakémusi komixu, ne tak úplně vzhledem, ale jistě svou funkcí. V jednom obrázku jsou vždy zobrazeny dvě po sobě jdoucí fáze téhož děje, právě tak jak je to v komixu. Nebo lze také použít přirovnání k filmovým políčkům. Zákonitě vyvstává otázka, proč jsou vyobrazení znázorňující rozfázovaně děj přirovnávána ke znojemské galerii panovníků. Copak v rotundě jde o nějaký děj? Tam je prostě jen obrazový seznam a ten je statický, je to výčet položek, nevypráví žádný děj, žádný příběh. Jedinou váhu by mohl mít jedině obrázek stránky s medailónky, jenže tam lze nalézt jednoduché vysvětlení: strana v knize má čtyři okraje a tím pádem jsou tam čtyři medailónky, ale zobrazené postavy jsou jen tři; jedna proto musí být zobrazena dvakrát, aby jeden z medailónků nezůstal prázdný. Autor odpovědi na stránkách KPZR zase spekuluje, že by mohlo jít o znázornění jak královského tak císařského titulu Oty III. (podobně jako u Vratislava v rotundě – kníže/král), jenže Ota I. i Ota II. taky měli oba tituly a přesto jsou jen v jednom medailónku. Spekulace je to tedy nepodložená a když to shrneme, musíme konstatovat, že zvídavému tazateli (otázka byla položena na veřejné přednášce Klubu) Klub nedokázal podat žádné přesvědčivé analogie zdvojení Václava a Vratislava v rotundě.
Z uvedených obrázků s rozfázovaným dějem také pravděpodobně pochází přesvědčení Klubu, že totožnost obou členů dvojic v rotudně se pozná podle jejich stejného pláště, tj. že např. Václav jako svatý má vyobrazen stejný plášt jako Václav coby panovník. U obrázků, které zobrazují průběh děje, je to logické – jeden obrázek zachycuje daný děj v jistém okamžiku, následující obrázek zachycuje tentýž děj o něco později, je tedy jasné, že zobrazený postavy se nebudou v průběhu děje převlékat; o tom se snadno lze přesvědčit v každém komixu, kde ve dvou po sobě následujících políčkách mají postavy totéž oblečení. Jenže toto nelze přenášet na vyobrazení panovníků ve znojemské rotundě. Jak jsem už pověděl, tam není zobrazen děj, jednotliví panovníci nejsou zachycením téže postavy v různých fázích děje, jsou to prostě jen na sobě nezávislé položky seznamu a tudíž veškeré pasáže na stránkách KPZR porovnávající pláště kterýchkoli zobrazených postav za účelem dokázání jejich totožnosti jsou zcela promarněná práce.
S identifikací postav panovníků v rotundě měli vědci dlouhou dobu potíže, takže nepřekvapí, že se našli lidé (J. Zástěra), kteří se chtěli na vlastní pěst pokusit mezeru zaplnit. Překvapivější už ale je, že se pozornost amatérských vysvětlovačů zaměřuje i na scénu povolání Přemysla Oráče k trůnu, o jejíž identifikaci nikdy žádné spory nebyly, všichni vědci v ní vždy viděli Přemysla Oráče. Klub přátel znojemské rotundy by zřejmě nebyl Klubem přátel znojemské rotundy, kdyby i toto nezpochybnil. Se svou interpretací scény přišel již J. Zástěra (a byl první, kdo od poloviny 19. století, kdy si maleb poprvé všimli vědci, přišel s jiným názorem než se jedná o vyobrazení povolání Přemysla Oráče k vládě). Zástěra vyšel ze svých nápadů o obrácených štítech a identifikace Václava podle přilby a po různých manipulacích se zobrazenými postavami dospěl k názoru, že postavy s pláštěm označují panovníky vládnoucí na Moravě případně zároveň na Moravě a v Čechách (zatímco postavy bez pláště jsou zobrazením panovníků vládnoucích pouze v „ubohých“ Čechách, nesahajících svou slávou a významem Moravě ani po kotníky), ale protože jich je víc než kolik jich vládlo na Moravě mezi roky 1019 (dobytí Moravy) a 1134 (doba výmalby rotundy), musí mezi nimi být i panovníci velkomoravští a dokonce předvelkomoravští, aby se všechna místa zaplnila. Z toho logicky (čímž ovšem už nemohl zachránit nelogičnost celého myšlenkového postupu) usoudil, že předvelkomoravští panovníci nemohou bezprostředně následovat po scéně s Přemyslem Oráčem jakožto zakladatelem rodu Přemyslovců. Vyvodil tedy, že scéna zobrazuje, jak zakladatel dynastie moravských vládců Sámo alias Přemysl spolu s Libuší posvátnou orbou zakládají město (asi hlavní město Moravy). Přemysla ztotožnil se Sámem podle údajného nápisu ZAMO nad oráčem.
Zástěra také tvrdil, že malby v rotundě tedy odhalují starobylou moravskou historii, kterou se Kosmas snažil zatajit a překroutit. To co vidíme ve znojemské rotundě, vypovídá prý o tom, že Přemyslovci měli moravský původ (postavy v pláštích), ale snažili se ho zatajit a Kosmas se pro ně proto tím, co v rotundě viděl (na jedné ze svých cest na Moravu totiž viděl výzdobu rotundy), nechal inspirovat ve vymyšlení Přemysla Oráče jako zakladatele českého panovnického rodu a českého státu a tím vyloučil nebezpečné informace o Moravě. Podpůrným argumentem prý je i to, že můžeme v jeho textu najít narážku na původní, nepřekroucený, příběh v popisu toho, jak Přemysl dorazil do Prahy, ujal se vlády a „též vydal všechna práva, jimiž se tato země řídí a spravuje, sám s Libuší samou,“ což má údajně být narážka na původního Sáma. Je sice naprostá blbost, aby Kosmas překrucoval dějiny ale zároveň do překrouceného vkládal vodítka k nezfalšovaným událostem, ale ono by toto Zástěru nejspíš ani nenapadlo, kdyby viděl originální text Kosmovy kroniky: (1,8) …atque omnia iura, quibus hec terra utitur et regitur, solus cum sola Lubossa dictavit. Zájméno solus skutečně znamená „sám“, ve smyslu „osamělý“, „jediný“, „pouhý“. Tím nicméně chtěl Kosmas ve skutečnosti říct, že zákony si nevytvořil sám český lid, ale to právo si uzurpoval pro sebe jen jeho vládce (s manželkou); plně to souhlasí s řečí, kterou lid Libuše, když se dožadoval vládce, varovala, že vládce si bude dělat, co se mu zachce, a na něj už se nebude ohlížet. Navíc je jinotaj se Sámem (sám–Sámo) pochopitelný jen v českém překladu, v latině vůbec není možný (solus–Samo). Zástěrovi (a dnešnímu Klubu, který to opakuje) vůbec nedocházelo, že v Kosmově době nikdo text jeho kroniky do češtiny nepřekládal, protože naprosto každý, kdo uměl číst, uměl zároveň latinsky, a Kosmas ani nemohl tušit, že jednou příjde doba, kdy se latina přestane užívat a bude nutné překládat. Mýlil by se také ten, kdo by chtěl namítnout, že přece čtenáři Kosmovy kroniky znalému češtiny při čtení zmíněné pasáže musí naskočit český překlad a tím pádem ho trkne i ta hříčka. To je omyl, neboť při čtení nebo poslouchání cizího jazyka, který ovládáme dobře, nám ihned v hlavě vyvstává význam řeči, aniž bychom museli v duchu překládat do mateřského jazyka (to nechť si každý ověří sám; koneckonců kdekdo zažil, že cizímu textu či proslovu porozuměl, ale nebyl schopen porozuměné vyjádřit česky).
Klub přátel znojemské rotundy sice některé z těchto Zástěrových výmyslů o scéně s Přemyslem odmítl, ale značnou část jich převzal a dále rozvinul a dodnes je s vážnou tváří předkládá čtenářům svých internetových stránek. Důvodů, kvůli kterým odmítá výklad historiků o totožnosti Přemysla, má Klub několik. Nejzávažnější je pro něj zřejmě, soudě podle toho, kolikrát se na jeho stránkách opakuje, často navíc červeným písmem a provázený výkřičníky, tento: „POHAN v církevní stavbě?! Petr Šimík. Nový pohled na ikonografii 3. pásu maleb v rotundě Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě. V názvu uvedený „vědecký“ názor, aplikovaný na mytického Přemysla-Oráče a znojemské malby, již po celá desetiletí tak pevně a pohodlně „bytuje“ v mysli mnohých našich „odborníků“ a potažmo opakovaně i v jejich četných „vědeckých“ publikacích, že si dnes již vůbec neuvědomují ani oni, ani široká veřejnost, jaký je to nebetyčný nesmysl. Všichni si na něj „tak nějak zvykli“ a přijímají jej jako fakt, o němž se nediskutuje. Opakování tohoto nesmyslu „z opatrnosti“ (?) ale v tomto případě není matkou „moudrosti“, nýbrž naopak svědčí o postupné degeneraci a degradaci samostatného tvůrčího myšlení – o absenci jakékoliv prosté logiky nemluvě. Je to jen čirá demagogie. Lze vůbec najít kdekoliv na našem území či jinde v okolní Evropě, když ne stejný, alespoň nějaký vzdáleně podobný příklad, který by mohl naše „vědce“ opravňovat k podobnému tvrzení? Drtivá většina autorů dosavadních hypotéz, zabývajících se ikonografickým výkladem maleb ve Znojemské rotundě, vzniklých po roce 1945 (s jedinou výjimkou), vysvětluje tzv. „Přemyslovskou scénu“ ve 3. pásu maleb jako povolání mytického Přemysla-Oráče od pluhu na knížecí stolec (viz Systematické utřídění nebo Porovnání hypotéz). Tyto hypotézy jsou založeny na absurdní představě, že v 11. a v první polovině 12. století si církev malovala po zdech kaplí a kostelů pohany.“
Jádrem tohoto názoru (doprovázého pro Klub typickým pohrdáním a urážením zastánců jiných názorů) tedy je, že scéna s Přemyslem Oráčem vůbec Přemysla Oráče nemůže obsahovat, protože to byl pohan a církev přece v kostele nemůže připustit znázornění pohana. Navíc se zde tvrdí, že v Evropě v té době takový příklad nenajdeme. To je velice troufalé tvrzení, které přímo volá, aby bylo popřeno. Když se jen teoreticky zamyslíme nad zobrazením pohana v křesťanském kostele, ukáže se několik případů, kdy by odpor Klubu byl popřen. Vždyť i kdyby církev v kostelích zobrazovala jen náboženské motivy, i na nich by se pohani mohli vyskytnout. Kdyby měla být třeba vyobrazena scéna, v níž Josef faraónovi vykládá jeho sen o tlustých a hubených kravách, byla by na místě faraóna jen černá skrvna s nápisem CENZUROVÁNO? Nebo kdyby měl být namalován útěk Židů z Egypta pronásledovaných egyptských vojskem (efektně pak smetených uprostřed moře), měli by na malbě Židé prchat před neviditelným nepřítelem? Nebo by do obrazu církev nechala napsat „Zde by mělo být egyptské vojsko, ale protože to byli pohani, nemohou tady být namalovaní a musíte si je domyslet“ (což by mimochodem samozřejmě bylo k ničemu, protože věřící neuměli číst)? A co zobrazení proroka Daniela, jak v babylónském zajetí vysvětluje pohanskému králi Nabúkadnezarovi jeho sny? Co zobrazení souboje Davida s pohanem Goliášem (Goliáš byl Filištínec)? Zkrátka, polovina Starého zákona by byla v kostelech nezobrazitelná, protože se to tam pohany jen hemží. Nový zákon je na tom z tohoto hlediska lépe, vzhledem k tomu, že Kristus působil mezi Židy, jsou evangelia „pohanůprostá“, ale zase naopak Skutky apoštolů by musely být ze stěn kostelů zcela vymýceny.
Už z tohoto se názor Klubu o nepřípustnosti pohanů v církevních stavbách jeví jako nesmysl. Nicméně pro dokázání, že jde o nesmysl, by to chtělo nejen spekulace, ale najít nějaký důkaz. Ostatně na stránkách KPZR se u pasáže o Přemyslově scéně k tomu vybízí („Hledejme v 11. a 12. století srovnatelný příklad.“). Je pravda, že jsem nevěděl, kde hledat, takže jen čistě náhodou jsem narazil na následující obrázek:
Na tom obrázku (oskenován z knihy Jan Bažant: Umění českého středověku a antika, Praha 2000) je dlaždice z podlahy několika staveb z 11. století. Je na ni zobrazen císař Nero, což se pozná nejen podle odznaků vlády jako koruna a žezlo či kopí, ale zejména podle nápisu NERO (na obrázku zvýrazněn barvou). Ta dlaždice asi nebude pro čtenáře tohoto textu nijak zvlášť zajímavá sama o sobě, zajímavé ovšem je, kde byla použita; bylo to jednak v podlahách v sázavském klášteře, jednak ve stavbách panovnických – v bazilice sv. Vavřince na Vyšehradě, v kostele v Dolních Chabrech (dnes na okraji Prahy) a na hradech v Žatci a Plzni. Z výjmenovaných jsou tedy tři stavby církevní. Když si uvědomíme, že podlahu není možné vytvořit z jedné dlaždice, musela se výše uvedená mnohokrát opakovat a v jedné stavbě tak rázem bylo několik set vyobrazení jednoho pohana. Co to je ve srovnání se znojemskou rotundou, kde je jen jeden? Jak ve světle této informace najednou vypadá nekompromisní prohlášení KPZR, že nic takového v církevních objektech být nemůže? Je velmi zajímavé, že i sám Klub si této dlaždice s Neronem všiml a popisuje ji v části o Přemyslovské scéně a na tom místě je najednou stanovisko vůči pohanům v církevních stavbách (dokonce je uvedeno i víc příkladů; mezi jinými část fresky na Karlštejně, kde je vyobrazeno, jak ještě nepokřtěný Bořivoj musí sedět na zemi, neboť nesmí sedět za jedním stolem s křesťanem Svatoplukem – to je příklad pohana stejného druhu jako pohana Přemysla!) krotké, jen se poukazuje na to, že vyobrazení pohana Nerona bylo určeno k tomu, aby se po něm šlapalo. Jak to jde dohromady s tvrzením, že kdo by chtěl připustit přítomnost obrazu pohana v kostele vůbec, měl by patrně vyhledat psychiatrické ošetření, tak nekompromisně opakovaným v jiných částech stránek, to ať si čtenář přebere sám.
Čtenáři stránek Klubu by si, než uvěří sugestivně tam podaným tvrzením, měli uvědomit, že středověká evropská kultura vznikla naroubováním křesťanského náboženství na římskou kulturu. Zásadní odpor proti světskému vzdělání a proti pohanským tradicím Říma a Řecka měla církev za sebou už v antice. Církev sice pochopitelně proti pohanství bojovala a jeho návrat nebyla ochotna připustit ani v myšlenkách, ale to neznamená, že by se štítila pohanských symbolů, pokud nebyly propagací pohanství. Vezměme si například antickou literaturu, jak ji známe dnes. Ne vše, co bylo v antice sepsáno (ani zdaleka vše), se dochovalo dodnes. Když pak budeme u každé jednotlivé knihy zkoumat, jaké nejstarší vydání známe, dojdeme téměř ve všech případech k rukopisu pořízeném v některém západoevropském nebo italském klášteře v ranném středověku. V antice se psalo na málo trvanlivé materiály (hlavně papyrus) a nebýt opisovačské práce raněstředověkých mnichů, znali bychom z antické literatury dnes velmi málo (v případě římské literatury téměř nic). A přitom jde o díla, vzniklá v době, kdy ani Řekové ani Římané ještě nebyli křesťani, a pohanských námětů jsou plná. Mnichům nejenže to nevadilo, považovali ona díla naopak za natolik důležitá, že uznali za nutné uchovat je pro budoucno. Kdo kdy také přečetl něco z antické literatury, asi si všiml, že ve starověku byl mnohem volnější vztah k sexualitě než později ve středověku (i když i ve středověku byla v tomto ohledu uvolněnější období než si myslíme); na antických dílech se to pochopitelně odráží, líčení některých z nich až hraničí s pornografií (např. Petroniův román Saryrikon) a přesto ani toto mnichům opisovačům nevadilo a svědomitě své předlohy beze změny a bez cenzury opsali. Přirozeným důsledkem tohoto opisování a následného zájmu o antiku bylo, že se pak antické pohanské motivy často objevovaly i u středověkých autorů.
Příklady je možné nalézt třeba v Kosmově kronice, kde se dějepisným líčením mihnou tu jména pohanských čarodějnic a věštkyň (Médea, Kirké) tu jména pohanských bohů (Apolón, Venuše, Ceres), a to i v těsném sousedství Krista a křesťanských svatých, objevují se i narážky na řecké pohanské mýty (únos Heleny Paridem je zmiňován při únosu Jitky Břetislavem). Kosmas sám byl duchovní (a ve vysoké funkci), takže je zjevné, že nic takového církvi nevadilo. Prostě proto, že nešlo o pronikání pohanství do křesťanského náboženství, ale o učené narážky a známky vzdělanosti autora (například takové „A když cestu dokonali a již již se blížili k hradu, pospíšila jim vstříc paní, obklopená svými dvořany; podavše si ruce, vešli s velikou radostí do příbytku, posadili se na pohovkách, občerstvili se darem Cereřiným a Bakchovým a ostatek noci věnovali Venuši a Hymenaeovi“ (o setkání Přemysla a Libuše) je učený způsob, jak říct „napili se, najedli se a odebrali se souložit“). Dokonce Libušini poslové oslovili Přemysla těmito slovy: „Blažený muži a kníže, jenž od bohů nám jsi byl zrozen“ (… dux nobis diis generate). Kdyby náhodou byl v případě nějakých nejasností spor o to, zda je tento výrok Kosmův, Klub by podle svého zvyku tvrdil, že to není možné, že přece křesťanský kněz by nemluvil o pohanských bozích; a přece tomu tak navzdory Klubu je. Ve skutečnosti zpodobnění Přemysla Oráče na stěně znojemské rotundy nemohlo nikomu vadit, neboť Přemysl na té malbě nezastupoval pohanství ale založení českého panovnického rodu a českého státu (panovník=stát). Klub se svým čtenářům (a na přednáškách posluchačům) snaží namluvit, že církev se po orwellovském způsobu snažila přepsat dějiny a předstírat, že pohanská minulost nikdy neexistovala. Když ovšem církvi v osobě Kosmy nevadilo popsání pohanských počátků Čechů („Když do těch pustin vstoupil člověk, ať to byl kdokoli… prvá zařídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zemi postavil bůžky (penates), jež s sebou na ramenou přinesl“), těžko mohlo působit závadně sdělit, že kdysi dávno prapředek vládnoucího rodu byl pohan. Nejzávažnější námitka, proč podle Klubu nemůže na scéně s Přemyslem být Přemysl, je tedy zcela lichá.
Podle Klubu však existují ještě další důvody, proč scéna předcházející seznam panovníků nemůže znázorňovat povolání Přemysla od pluhu k vládě. Pro názornost tady máme onu Přemyslovskou scénu na obrázku, aby bylo patrné, o čem je vlastně řeč. Na internetu bohužel nelze najít jiné kompletní vyobrazení scény než to užité zde. Jsou to malby Mořice Trappa, kustoda Františkova (dnes se jmenuje Moravské zemské) muzea ze 60. let 19. století, který na význam maleb poprvé upozornil a zaznamenal je (ještě nebyla fotografie). Je třeba však mít na paměti, že ne vše Trapp namaloval bez chyby. Přemyslovská scéna má dvě části: v první jedou Libušini poslové za Přemyslem, ve druhé je Přemysl obklopen těmito posly.
Proberme si teď tedy ony údajné překážky, proč v rotundě nemůžeme mít vyobrazení Přemysla Oráče: V první části scény jsou čtyři Libušini poslové, ve druhé scéně stojí za Přemyslem dvě osoby a ke scéně patří ještě jedna, stojící zde v levé části druhého obrázku; dohromady jsou tudíž tři. Skutečně zde tedy jeden z poslů není přítomen, nicméně z toho hned nelze vyvozovat, že nemůže jít o ilustraci Kosmova vyprávění (Kosmas mimochodem počet poslů neudává). Možná byl malíř nepozorný nebo měl málo místa či jiné důvody, každopádně se nejedná o závažnou vadu, koneckonců v celé scéně nejde o posly ale hlavně o Přemysla a způsob, jakým se dostal k vládě.
Odmítání scény jako povolání Přemysla k vládě však ještě pokračuje tvrzením, že postava v čele poselstva má stejný vzorek lemu pláště jako Přemysl v druhé části a protože přece stejný oděv značí totožnost osoby, znamenalo by to, že Přemysl jede od Libuše vyzvat sám sebe, aby jel do Prahy – a to je nesmysl. Jenže je čirá spekulace Klubu, že stejný lem pláště musí označovat stejnou osobu. Na to jsme narazili už v katalogu přemyslovských panovníků, kde se mluví o zdvojování postav a identifikaci obou členů dvojice podle stejného pláště. Jenže žádné zdvojování tam nemůže být a stejný plášť je tedy pouhá náhoda nemající žádný význam, stejný plášť zkrátka stejnou osobu označovat nemusí. Tudíž ani tato druhá námitka není závažnou překážkou. Klub totožnost osob na základě pláště při této příležitosti navíc dovádí do extrémů, když podle toho, že stejný lem pláště mají vedoucí člen poselstva, oráč, šestý kníže v řadě postav bez pláště a donátor (osoba zobrazená vedle vchodu do apsidu držící v ruce kostel a darující jej Bohu), vyvozuje, že se musí jednat o tutéž osobu. Stejný lem má ovšem i donátorka stojící z druhé strany vchodu do apsidy (že je to žena, se pozná podle šatu splývajícícho až na zem), ale v tomto případě se pochopitelně nejedná o totožnost, ale prý naznačení, že donátorka patří k donátorovi. Pokud však najednou stejný lem pláště neoznačuje totožnost, na základě čeho si Klub může být tak jist, že jinde tomu tak je? Řešení stejného lemu u těchto pěti postav je podle Klubu prosté. Ono prosté skutečně je, ale jinak, než si Klub myslí. Malíř prostě nechtěl vymýšlet pořád nové a nové vzory plášťů pro každou osobu, tak čas od času namaloval už jednou užitý. Ať si čtenář tohoto textu například vzpomene na nějakou dnešní politickou mapu Evropy. Jednotlivé státy jsou znázorněny nějakou barvou, ale těch barev se v mapě střídá jen pár, ačkoliv států je několik desítek. Takže když třeba Ukrajina je vybarvena stejnou barvou jako Francie, vůbec to neznamená, že Ukrajina je součástí Francie nebo naopak, nebo že ty dva státy mají k sobě nějak blízko či něco takového. Je to prostě jen náhoda. Jedinou snahou tvůrce mapy je, aby to jako celek dobře vypadalo a aby sousední státy barevně nesplývaly. Totéž je s plášti i v rotundě. Koneckonců podívejme se na následující knižní ilustraci z konce 12. století:
Je na ní císař Fridrich Barbarossa obklopen syny Jindřichem (vlevo) a Bedřichem (vpravo). Oba synové mají naprosto shodný oděv, do nejmenších detailů. Přesto to ani náhodou neznamená, že máme před sebou dvakrát tutéž osobu (nebo že jde o jednu osobu se dvěma různými tituly (podle vzoru Vratislava v rotundě), jak by se možná podle různých korun pokoušel hádat Klub). Rozhodující je, že je malíř identifikoval nad nimi umístěnými nápisy. Oděv je tedy zcela podružný a stejný oděv může mít libovolný počet libovolných osob. Pro indentifikaci je rozhodující nápis nad osobou a oprávněně se předpokládá, že takové nápisy byly nad každou postavou i ve znojemské rotundě (dochovala se z nich nad některými sem tam jednotlivá písmena, z nichž bohužel nelze nic přečíst). Kdyby si v Klubu prošli víc středověkých maleb a ilustrací, všimli by si, že identifikace postav nápisem byla běžná. Pro názornost uvádím níže dva obrázky: na prvním je známý obrázek původem z olomoucké biskupské písárny, na němž písař Hildebert (mimochodem: má „knížecí“ plášť!) odhání myš kradoucí mu ze stolu sýr (dokonce i stůl je tu výslovně uveden jako jeho), na druhém obrázku jsou alegorické postavy Sklavinie (slovanské země), Germánie, Galie a Romy (Říma, latinsky však v ženském rodě) jak se přicházejí poklonit císaři Otovi III. (ten sedí na trůně v druhé, zde neuvedené části obrazu).
Zejména na druhém obraze stojí za to všimnout si oděvu postav – každý je sice jiný, ale mají mnoho společných prvků, oděv Sklavinie a Gallie jsou dokonce na první pohled stejné. Je prostě zřejmé, že vzhled šatu je až záležitost uměleckého ztvárnění, pokud jsou přítomny vysvětlující nápisy, hrají zcela podružnou roli. (Co jsem si procházel různá středověká vyobrazení, všiml jsem si, že nápisy spíš bývají na světských motivech, u maleb s biblickou tématikou to asi tolik nebylo zapotřebí, podle zobrazené scény nejspíš každý poznal, co na obraze je).
V poslední postavě scény (první postava vlevo na obrázku dole) už Zástěra viděl ženu, konkrétně Libuši, která měla hlavní postavě scény (podle Zástěry Sámovi) předávat královskou čelenku. I Klub v současné době tvrdí, že jde o ženu a protože prý Kosmas mluví jen o mužích v poselstvu a Libuše zůstala doma, zase jde o nesrovnalost s Kosmou a nejde tudíž o vyobrazení Přemysla. Jenže uměnovědci v té postavě ženu nevidí (Anežka Merhautová v publikaci Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě píše, že její krátký šat odporuje ženskému oděvu té doby (asi proto že žena nemůže na rozdíl od muže ukazovat nohy)) a já nevím, proč by měl být názor školených uměnovědců s praxí opomíjen ve prospěch nápadů amatérských hledačů „Pravdy“.
Další překážkou obvyklé interpretace scény jsou prý pláště poslů. Protože se podle Kosmy jednalo o sedláky („A jako mají sedláci ve zvyku, že jim nestačí jednou to říci, plnou hubou opakují: ’Zdráv buď kníže, buď zdráv, tys oslavy nad jiné hoden, vypřáhni od pluhu voly, změň roucho a na koně vsedni!‘“), ale přitom zobrazení poslové mají knížecí pláště, nemůže se jednat o Libušino poselstvo ale o úplně jiné z jiného příběhu. Podmínkou této námitky ovšem je, že pláště musí označovat knížete. Ale na stránkách Klubu se mně nějak nepodařilo nalézt ve spoustě všelijakých detailů majících usvědčovat vědce ze lží a dalších podlostí nějaké dokazování, že plášť mohou mít jen knížata. Vždyť přece moravští Přemyslovci plášť nemají a přece jsou to knížata (mají kopí s praporem a štít jako odznaky vlády). Navíc ovšem zatímco v katalogu knížat plášť odlišuje moc českých a moravských Přemyslovců, Přemysl byl předkem obou těchto větví rodu a přitom ale nepatřil ani do jedné z nich – nebo dejme tomu patřil do české, ale protože v jeho době neexistovala moravská, nebylo při jeho zobrazení nutné užít plášť pro nějaké odlišování. Podívejme se ještě na následující obrázek:
Obrázek pochází z rukopisu z roku 1195 a znázorňuje operaci oka (nápis říká: „Tak se vyřezávají bělma očí“). Osoba na levé straně s nástrojem v ruce je nepochybně lékař. Má však plášť – že by to tedy byl kníže? Podle Klubu by to asi tedy musel být vzešený operatér, soudný člověk však usoudí, že ne každý, kdo má plášť, nutně musí být kníže.
Ještě je údajně jedna překážka spatřovat v rotundě ilustraci Kosmova vyprávění, ta je však velice málo přesvědčivá. Kůň, který vedl poselstvo Libušiných vyslanců, prý musel být bez jezdce, což v rotundě splněno není, a na důkaz toho je na stránkách Klubu ukázka ilustrace Kosmova příběhu z kroniky Příbíka Pulkavy z Radenína (z 15. století), kde poselstvo následuje skutečně koně bez jezdce. Jenže to vůbec nic neznamená, Libušin kůň byl schopen najít cestu k Přemyslovi i s jezdcem na zádech, to pro něj nemohla být žádná překážka. Kosmovo líčení v tomto nic konkrétního neuvádí („Kráčejí poslové moudře neučení, putují vědomě nevědomi, držíce se stop koně“), takže malíř mohl scénu zpodobnit podle vlastního uvážení, důležité bylo jen, aby Libušin kůň byl zcela vpředu.
Když jsme si uvedli důvody, proč údajně historici se svým Přemyslem nemohou mít pravdu, přičemž ani jeden důvod není nepochybný a nevyvratilený, řekněme si také, co podle KPZR tedy vlastně „doopravdy“ má scéna znázorňovat. J. Zástěra, v souladu se svým přesvědčením, že rotunda byla postavena a vymalována (tedy zčásti, část prý byla domalována později) ve velkomoravské době, tvrdil, že na obraze – jak již bylo řečeno – je Přemysl-Sámo zakládající posvátnou orbou město (Zástěra ho ztotožnil se Znojmem a to zase s Wogastisburkem), domněle ženská postava zcela vpravo je pak Libuše, která mu podává královskou čelenku byzantského stylu (zásadním probémem toho je však, že ona domnělá královská čelenka je jen prostý kus oděvu), v levé části scény je pak sama Libuše v čele jezdecké družiny, jak Přemyslovi-Sámovi jede předat onu čelenku.
KPZR později částečně Zástěrovu teorii pozměnil (vznik „první fáze“ maleb klade v souhlasu s archeologicko-historickými zjištěními vzniku rotundy samé do doby vlády Břetislava I.) a v postavě oráče již nevidí Sáma(-Přemysla), ale jinak se dá říct, že ji v zásadě neodmítl. Podle Klubu scéna obsahuje (vlevo) příjezd věrozvěstů Konstantina a Metoděje na Moravu (přesněji do Znojma, kde údajně bylo Rostislavovo sídlo a kde Metoděj založil arcibiskupství; což je z různých důvodů nemožné) v čele s Rostislavem a zároveň založení mocné dynastie moravských králů Rostislavem, který získává či potvrzuje orbou svůj královský titul, zároveň tu má být naznačen posvátný sňatek Rostislava a jeho manželky (osoba zcela vpravo, údajně dalmatská kněžna Miloslava), která mu současně předává královský diadém se stuhami jako potvrzení královského titulu, který mu udělil východořímský císař Michal III. (odtud ta orba).
Z hlediska toho, co v rotundě je, je to jedna velká blbost, ale pojďme si to projít podrobněji – Klub k názoru o velkomoravském obsahu scény s Přemyslem došel na základě výsledku s machinacemi na podkladu „Václavovy“ přilby a dvou obrácených štítů a už výše zmíněného předpokladu, že v rotundě nemůže být pohanský vládce. Zcela vlevo mají být věrozvěstové Konstantin a Metoděj, jejichž totožnost je „potvrzena“ tím, že mají plášť, protože Konstantin a Metoděj byli tradičně v plášti zobrazováni. Jenže to není vůbec žádný důkaz; Klub výskyt plášťů a jejich podoby silně zveličuje, jak jsme už viděli. Na opačném konci scény má být ona Rostislavova manželka předávající mu královskou čelenku. Už bylo zmíněno, že v údajné ženě žádný vědec ženu neviděl a nevidí (přece jen s jednou výjimkou – L. Konečný v roce 1996 tvrdil totéž co Klub). Mužská postava by v dané scéně podle Klubu postrádala smysl, patrně proto, že Klub nechce připustit možnost jiného výkladu než posvátného sňatku oráče se svou nevěstou (takže když ostatní v oné postavě vidí muže, Klub rádobyvtipně blábolí cosi o registrovaném partnerství). Co však postrádá smysl na tvrzení, že je to jeden z mužských členů Libušina poselstva? Koneckonců i Klub kupodivu na svých stránkách přiznává, že daná osoba má oblečení mužské, ale to prý proto, že je údajně zobrazena i vlevo v družině poslů na koni (shoda plášťů) a musí tedy mít oděv vhodný k jízdě na koni. Vůbec se mně zdá, že Klub postupuje opačně, než se vědecky má. Očekávali bychom, že Klub v nějaké postavě identifikuje ženu, potvrdí toto zjištění důkazy a pak se bude snažit vysvětlit, co na malbě žena dělá. Místo toho to vlastně vypadá, že Klub převzal teorii po Zástěrovi, protože se mu líbila, a jen zlostně odpálkovává námitky odpůrců; to znamená, že teorie obsahuje ženu a dodatečně je nutné pro potvrzení platnosti teorie tu ženu v malbě někde najít – alespoň tak na mě příslušné pasáže výkladu působí. Mimoto člověk musí mít velkou fantazii, aby v kusu oblečení, který ona údajná žena drží v rukách, viděl královský diadém (viz obrázek http://www.znojemskarotunda.com/images/0102u_li.jpg). To pro teorii ženy s diadémem není příliš příznivé, mnohem větší důležitost však má něco jiného. Slyšel někdy někdo, že by Konstantin s Metodějem kromě organizačních schopností pro vybudování církevní organizace přinesli z Cařihradu i královskou korunu?
Jistě nejde o zanedbatelnou záležitost a cyrilometodějské legendy by ji určitě nenechaly bez povšimnutí, kdyby se něco takového skutečně stalo. Kromě toho je nutné položit dotaz, zda to vůbec má logiku: Rostislav požádal nejprve v Římě a pak v Cařihradu o vyslání biskupa, o nic jiného; proč by tedy Michal Rostislava povyšoval na krále, když to vůbec pro zřízení biskupství nebylo zapotřebí? Navíc si myslím, že tato úvaha je anachronická, že v ranném středověku ještě nebyla vybudována hierarchie panovnických titulů z pozdějška. Klub asi vychází z toho, že velkomoravští panovníci se dnes běžně označují jako knížata a že kníže je nižší titul než král (jako třeba když dosavadní kníže Vratislav II. získal královský titul). Jenže to by znamenalo předpokládat, že titul moravských panovníků skutečně byl nižší než titul krále (mimoto ještě musíme předpokládat, že tituly kníže a král byly všude po Evropě chápány stejně). A to zdaleka není jisté. Titul velkomoravských panovníků známe, zněl kъnędzь. Jde o cizí slovo, přejaté ze staroněmeckého kuning, tedy ze slova, které označovalo krále germánských států (přežilo do dnešních germánských jazyků, v nichž stále označuje krále), mimo jiné i franské říše. Slovanský titul snad měl zpočátku význam převzatého germánského titulu. Jestli ještě v devátém století, si netroufám jednoznačně říct, slovo je to všeslovanské, takže muselo být přejato už dlouho předtím. Možná se přece jen jeho význam snížil na obecné vládce, protože v 9. století, byl přejat nový titul, korľь, odvozený od jména Karla Velikého. První z těchto dvou titulů těžko mohl Michal udělovat, když jde o slovo, které užívali všichni Slovani už předtím a v době, kdy ještě pořádné slovanské státy neexistovaly; takovým „povýšením“ by Rostislava moc neuctil. Titul korľь by pak Michal asi těžko udělil, když šlo o titul odvozený od jména franského krále Karla, který v Cařihradu rozhodně nebyl oblíbený (Karel si podle východořímského dvora neoprávněně přisvojil titul římského císaře). A jiný než jeden z těchto dvou titulů není u raněstředověkých slovanských vládců doložen (pomineme-li, že si bulharští vládci sami přisvojili císařský titul (cěsarь)). Tato jazyková úvaha o královském titulu u Slovanů je však stejně zbytečná. Podstatné je, že Michalův královský titul pro Rostislava nemá sebemenší oporu v pramenech a je nutné ho považovat za smyšlenku, protože nelze za důkaz považovat, co si někdo myslí, že vyčetl z jediné malby, navíc vůbec ne dobové (tj. nepocházející z doby, o níž údajně pojednává).
Jádrem pro Klub sporné scény je pak prostřední část, v níž je zobrazen oráč obklopen dvěma jinými muži. Zástěra v oráči viděl Sáma jak posvátnou orbou zakládá stát. Inspirací pro tento nápad mu byla asi římská pověst o Romulovi. Dnešní KPZR se s tímto názorem neztotožnil, protože do toho zamíchal i svou teorii o pláštích a podle ní musí být oráč totožný s Rostislavem. Jenže Rostislav nemůže orbou zakládat stát či dynastii, protože to odporuje pramenům (zatracené prameny!), a pro jeho orbu je třeba najít jiný důvod. A proč zrovna potvrzení nově nabytého královského titulu? Asi proto, že je to to nejpodobnější orbě jako založení státu a vlády, co dokázali v Klubu vymyslet. Každopádně tvrzení, že Rostislav obdržel od císaře Michala III. královský titul a musel proto někde vyorat symbolickou (posvátnou?) brázdu nebo symbolicky zorat kus pole, aby jeho nový titul nabyl platnosti, zní velmi podivně. Velice se to podobá samotnému udělení královského titulu Michalem – Klub je asi jediný, kdo o tom ví. Já jsem tedy neslyšel nic o tom, že by středověcí panovníci museli svou vládu nebo její povýšení novým titulem potvrzovat orbou. Je sice možné, že jsem jen špatně informován a taková praxe skutečně existovala, ale pak by ji měl Klub taky doložit nějakými příklady. Jinak bude v oprávněném podezření, že si ji vymyslel jen pro potřeby výkladu malby ve znojemské rotundě. A takové příklady odjinud jsem nikde na stránkách KPZR nenašel.
Kromě potvrzení vlády má oráčská scéna označovat zároveň také posvátný sňatek, jak už bylo řečeno. Klub cituje z jedné Třeštíkovy knihy výzkum amerického etnologa A. H. Krappa o mýtu oráče (Poslové hledající nového krále mají podle věštby vybrat toho, kterého najdou, jak orá pole. Skutečně ho naleznou a král-oráč takto zvolený se stane zakladatelem mocné dynastie. V řadě verzí se k tomu připojuje také motiv ženy, která se stává manželkou nového krále, což dovoluje soudit, že šlo o obřad »svatého sňatku« (hieros gamos), obřad celebrovaný na nově oraném poli. Někdy se také mluví o jídle jezeném na pluhu a o věšteckém ritu). Toto si bere jako podpůrný důkaz správnosti svého výkladu a nemožnosti výkladu historiků a uměnovědců. Nemůže se jednat na znojemské malbě o Přemysla, protože (údajná) žena zcela vlevo by pak musela být Libuší a ta podle Kosmy přece zůstala v Praze. To je velice chabý důvod, neboť podle Krappa v řadě verzí se k tomu připojuje také motiv ženy, ne tedy ve všech verzích. Ne v každé verzi mýtu tedy musí být žena (a potažmo tedy obřad celebrovaný na poli) obsažena. Klub vůbec nechce brát do úvahy variabilitu mýtu. On nicméně motiv ženy a jejího sňatku s nalezeným vládcem je i v české variantě, onou ženou je pochopitelně Libuše, jen ten sňatek se neodehraje přímo na poli v okamžiku nalezení, ale až po Přemyslově příjezdu do Prahy. To že svatba Libuše s Přemyslem není už na poli u Stadic, není vůbec žádnou překážkou, za jakou ji chce mít Klub. Ten pak v souvislosti s Krappovým výzkumem přidává ještě jednu překážku. Tou podle něj má být to, že v mýtu poslové najdou krále, kdežto Přemysla Kosmas nikdy králem nenazval, a následně obšírně dokládá, že titul krále naopak nosil Rostislav, který podle Klubu na malbě má být. To je však malicherné trvání na nedůležitém detailu Krappova výkladu (ostatně typické pro výklady klubu vůbec). Že Krapp označil na poli nalezeného panovníka za krále, vůbec nic neznamená. Nejlepší bude si zde ukázat jednu další variantu tohoto mýtu, variantu starověkou římskou. Je koneckonců velice pravděpodobné, že ji znal i Kosmas. Je dochována v díle historika Tita Livia (1. stol. po Kr.) a popisuje se v ní zvolení Quincitia Cincinnata diktátorem (458 př. Kr.):
Livius: Od založení města, 3,34:
… uznalo se za vhodné zvolit diktátora, aby obnovil otřesený stát a se souhlasem všech byl jmenován Lucius Quinctius Cincinnatus. … Jediná naděje římské moci, Lucius Quinctius, za Tiberem, přesně proti tomu místu, kde jsou dnes loděnice, obdělával pole o rozloze čtyř jiter, které se nazývá Quinctijská luka. Tam – ať už při kopání příkopu opřen o rýč nebo když oral, zkrátka – což je jisté – zabrán do jisté zemědělské činnosti – přijal pozdrav od vyslanců a byl jimi požádán, aby – což by bylo dobré pro něj i stát – oblékl tógu (pozn.: druh svrchního oděvu) a poslechl rozkazy senátu, čemuž se podivil a zeptal se vyslance: „Jsi v pořádku?“ Pak ale hned choti Racílii přikázal z domu donést tógu. Ta mu ještě otřela prach a pot a vyšel zahalen, poslové mu blahopřáli a zdravili ho jako diktátora a zvali do města…
Liviův příběh udržuje z původního mýtu jen nejnezbytnější kostru, jinak je pozměněn a přizpůsoben římským poměrům, což ovšem není nic překvapivého. Především je třeba říct, že příběh je důkladně odmýtizován (to zase není u praktických a strohých Římanů zvláštní) – není tu žádná věštba, poslové za Cincinnatem jdou proto, že je za ním poslal senát, který ho do funkce diktátora zvolil. Manželka oráče tu přítomna je, ale žádný posvátný sňatek se zde neodehrává. V římské pověsti (Cincinnatus je osoba pololegendární) se nevyskytuje královský titul (Římané své krále vyhnali více než půlstoletí před Cincinnatem), Cincinnatus byl zvolen diktátorem, což u Římanů byl dočasná úřední funkce; stejně tak zde není založení nějaké mocné dynastie, jak se opět snaží KPZR doložit na znojemské malbě (nechápu ovšem tu logiku, podle níž to má platit o orajícím Rostislavovi, když on zakladatelem své dynastie nebyl – před ním prokazatelně vládl přinejmenším jeho strýc Mojmír) a ve svém výkladu dokonce bazíruje i na slově „mocné“.
A ještě jednoho je třeba si všimnout. Klub ve svém výkladu klade důraz na samotnou orbu (symbol potvrzení vlády a titulu a posvátného sňatku). Jenže v mýtu o králi-oráčovi orba takovou funkci nemá. Budoucí panovník orá zrovna ve chvíli, kdy k němu přichází poselstvo, a to je vše, čím je orba v mýtu zastoupená. Zvolený panovník se vládcem nestává proto, že orá, ale proto, že je předtím vybrán nebo zvolen (viz u Kosmy i Livia). Obsahem mýtu je tedy původ vládce z vrstvy zemědělců, ne nabytí vlády orbou. Ostatně Livius si u Cincinnata ani nebyl jistý, zda oral, důležité pro něj bylo, že zkrátka vykonával nějakou zemědělskou činnost na poli. I kdybychom však v rotundě připustili významový posun povolání k vládě od pluhu –> povolání od vlády k pluhu (takto je to na stránkách KPZR formulováno), stejně by to stejně nešlo dohromady s oráčským mýtem, v němž jde o původ vlády, ne její potvrzení; odchází se od pluhu, ne k němu. Znamená to, že na oráčský mýtus se Klub ve svém výkladu Přemyslovské scény nemůže odvolávat.
Jestliže Kromě J. Zástěry a Klubu všichni ve scéně s poselstvem a mužem u pluhu viděli scénu povolání Přemysla Oráče k vládě, nebylo to rozhodně náhodou a nedopatřením. Kosmas píše o poselstvu Libuše a to poselstvo na malbě vidíme; píše, že poslové nalezli muže orajícího se dvěma voly, i to na malbě vidíme; píše o otce na stírání bláta z pluhu, kterou zasadil do země a z ní vyrostl stromek se třemi větvemi a ta je taky na obraze namalována; píše o mošně z níž vyndal chléb pro posly, i mošna v obraze je (pověšená na otce); když odcházel s posly z pole, vzal si s sebou podle Kosmy střevíce z lýka, na obraze visí vedle mošny. Spousta prvků Kosmova líčení tedy v malbě je přítomna a Kosmovi také v ničem neodporuje, takže není žádný důvod vymýšlet si nějaké fantastické teorie o jiném smyslu oráčské scény.
Ještě se nicméně vraťme k řadám malovaných panovníků. Už na počátku, když byla řeč o Václavově přilbě a obrácených štítech, zaznělo, že Klub (a už J. Zástěra) vidí v postavách někoho jiného než historici. Podle něj jsou postavy v pláštích panovníci vládnoucí na Moravě případně zároveň na Moravě i Čechách. V této řadě opláštěných panovníků Klubu vychází, že první osoby v řadě musí být panovníci velkomoravští a dokonce i předvelkomoravští (když má být Rostislav šestý od začátku, zbývají čtyři neznámí panovníci, Klub dokonce, i když opatrně, opakuje Zástěrův nápad, že prvním v řadě je Sámo). Ovšem zároveň jsou namalováni i Přemyslovci pozdějších století a to údajně bezprostředně navazující na panovníky velkomoravské, což má znamenat, že na ně svou vládou plynule navazovali a že se tedy jedná o jednu dynastii. To je informace nepochybně velice překvapivá. Nejeden čtenář stránek Klubu se v tom okamžiku musí zarazit a zapřemýšlet, zda ve škole v hodinách dějepisu neusnul a nezaspal nějakou důležitou informaci. Jak jinak by bylo možné, že o (velko)moravském původu přemyslovské dynastie nikdy neslyšel? Pro jistotu tedy vezme do ruky nějakou historickou knihu, ale ani tam takovou skutečnost nenajde. Jako ve všem ostatním, i zde se tvrzení Klubu rozcházejí s tvrzeními všech ostatních. Dějepisná věda říká, že první dva nepochybně doložení čeští panovníci byli Bořivoj a Spytihněv a vládli v době, kdy ještě na Moravě panovala vlastní, domácí dynastie (Svatopluk, Mojmír). Oba vládnoucí rody se tedy časově překrývaly, nenavazovaly jeden na druhý. Klub přesto jejich návaznost obhajuje, a to s využitím osoby Bořivoje. Podívejme se tedy na to, jak.
KPZR pro moravský původ Bořivoje uvádí několik důkazů. Naprosto největší význam přikládá důkazu hmotnému – patrně proto, že na hmotné si lze sáhnout a nejde to tím pádem zpochybnit – a uvádí jej proto na prvním místě. V roce 1959 objevil archeolog Vilém Hrubý v Sadech u Uherského Hradiště zbytky velkomoravského chrámu a v jeho boční kapli hrobku s kostrou muže. Hrob byl jednak na privilegovaném místě (u největšího dochovaného a tudíž asi metropolitního chrámu staré Moravy), jednak byl poměrně honosně zbudován, třebaže mrtvý byl pohřben bez jakýchkoli milodarů. O totožnosti pohřbeného se objevilo několik výkladů, sám Hrubý se domníval, že našel hrob Metoděje, další výklad ho považoval za Svatoplukovu manželku Svatožiznu. Teprve po několika desetiletích dostal kostru k výzkumu antropolog Emanuel Vlček, který stanovil, že mrtvý byl muž, dožil se necelých 50 let, byl 175 cm vysoký a měl mohutnou postavu, zemřel pravděpodobně na nezastavitelné krvácení způsobené vylomením nepravidelně vyrostlého špičáku ve spodní čelisti při jinak dobrém tělesném stavu. Kromě toho byla na jeho lebce nalezena zvláštní anomálie, směrem dolů kornoutovitě zatočený zvukovod. Archeolog Luděk Galuška na základě tohoto lékařského zjištění vyslovil názor, že se může jednat o kostru Svatopluka.
Emanuel Vlček shodou okolností zkoumal i zachovalé kostry Přemyslovců pohřbené v Praze. Jedna ze zkoumaných koster byla nalezena v roce 1911 pod podlahou chrámu sv. Víta v Praze v hrobě označeném pracovně jako K1 a z něj vyzvednuta v roce 1974. Emanuel Vlček průzkumem kostry určil, že se jedná o muže, středně robustní postavy ale se silně vyvinutou svalovinou, vysokého 168 cm, o příčině smrti nemohl nic říct. Nápadné především bylo, že mrtvý z hrobu K1 měl v lebce neobvyklou anomálii, směrem dolů kornoutovitě zatočený zvukovod. Podařilo se zjistit i krevní skupinu tohoto jedince, totiž B. Stejnou skupinu určil E. Vlček i u jedince nalezeného v Sadech. Konstatoval také nápadnou podobnost lebky tohoto muže s lebkami Přemyslovců Václava a Vratislava. Sám Vlček kostru tohoto muže připsal Bořivojovi I. Na základě Vlčkových zjištění pak archeolog Luděk Galuška vyslovil v roce 1996 hypotézu, že Bořivoj a Svatopluk byli příbuzní a Bořivoj proto má moravský původ; to zároveň znamená, že moravský původ má i celá dynastie Přemyslovců.
V této podobě je tento důkaz moravského původu Bořivoje a tím i návaznosti řady českých Přemyslovců na moravské „Rostislavovce“ ve výmalbě znojemské rotundy předkládán na stránkách Klubu. Protože je příbuznost obou zmíněných jedinců (z Prahy a Sadů) více než pravděpodobná, je prý tato teorie dokázána jako jistá (přičemž názory odpůrců jsou jen zlovolné popírání prý nepříjemné pravdy). Inu hmotný pramen je hmotný pramen, ten není snadné zpochybnit. Bohužel věc není tak jistá, jak se skálopevně domnívá Klub. Příbuznost obou mužů je skutečně vysoce pravděpodobná (i sám Vlček se vyjádřil takto, tj. nemluvil o jistotě) pro mnoho shodných rysů jejich koster včetně běžně se nevyskytující deformace zvukovodu. Problém je ale někde jinde. Klub tuto teorii předkládá jako prokázanou a jistou skutečnost, jenže celá teorie závisí na dvou důležitých předpokladech – totiž, že identifikace obou koster je správná. V případě pražského muže je sice jisté, že patřil k Přemyslovcům, ale že se jedná o Bořivoje, přesto jisté není (o tom vzápětí). Totožnost sadské kostry je pak o mnoho nejistější. Že jde o Svatopluka, je pouze Galuškova domněnka. Sebemenší důkaz pro ni chybí. Jisté je vlastně jen to, že zemřelý patřil k horní, vládnoucí vrstvě staromoravské společnosti (a kdoví jestli vůbec moravské, bohužel). To však nestačí, aby se dalo jen na základě tohoto tvrdit, že se jedná o Svatopluka. Koneckonců připomeňme si, že první domněnka zněla, že se jedná o kostru Metoděje (vzhledem k pohřbu v boční kapli největšího kostela na Moravě 9. století je to možné). Zkrátka totožnost sadského nebožtíka jako krále Svatopluka se pohybuje daleko spíš v oblasti domněnek než faktů.
Nyní zpět ke kostře pražské. U ní je okruh pro hypotézy silně zúžen; jak jsem už napsal, musí se jednat o jednoho z prvních Přemyslovců. Proti ztotožnění s Bořivojem se mezi archeology i historiky vynořily pochybnosti dané několika důvody. Jedním z nich byl z několika archeologických příčin vyvozený názor, že hrob K1 (a rovněž vedle něj se nacházející a tedy s ním související hrob K2) je mladší než hrob sv. Václava nedaleko a tudíž v něm nemůže být pohřben Bořivoj. Klub se rozhodl, že tento názor je pro něj nejnebezpečnější, a rozsáhle jej na svých stránkách vyvrací. Musím říct, že se v té změti omítek, malty, poškozených či nepoškozených podlah, výdřevy hrobu nebo jeho hloubky moc nevyznám. Nevidím ale důvod, proč bych názory archeologů o datu vzniku hrobu K1 (a K2) měl považovat za nesmyslné, jak to činí Klub. Ale ono koneckonců nejde o to nejdůležitější. Ztotožnění Bořivoje s mrtvým z hrobu K1 brání jiné skutečnosti – především nespolehlivost Vlčkovy metody stanovení dožitého věku podle zachovalých kosterních ostatků. E. Vlček totiž určil smrt Václava (jehož kosterní pozůstatky jsou nepochybné) do jeho věku 40-45 let, což je v rozporu s písemnými prameny (podle nich se nedožil ani 30). Kromě toho i u ostatních Přemyslovců pohřbených v 10.-11. století ve svatovítské katedrále určil Vlček věk úmrtí na 40-50 let, což je zase u mnohých v rozporu s písemnými prameny. Metoda, kterou Vlček užil, je sice spolehlivá na dnešních kostrách, ale na materiálu starém několik staletí zjevně fugnuje s chybami. Za této situace se zkrátka nelze na životopisné údaje osoby pohřbené v hrobě K1, jak je určil Vlček, spolehnout, a tak když Klub napadá zpochybňování Vlčkových závěrů svými oponenty, napadá jej neoprávněně. Druhým problémem s Bořivojem v hrobě K1 je sousední hrob K2. Jestliže hrob K1 je ve svatovítské katedrále, poměrně nedaleko hrobu Václavova, i v hrobě K2 musel být někdo z rodu Přemyslovců a zároveň pro těsné sousedství s hrobem K1 někdo blízký osobě z něho. V souvislosti s Bořivojem se samozřejmě nabízí jeho manželka Ludmila, jenže ta tam pohřbena nebyla. Zavražděna byla mimo Prahu, nejprve byla pohřbena na Tetíně, pak převezena do Prahy a pohřbena v klášteře sv. Jiří (pražs. hrad), kde je dosud. (Se zajímavou myšlenkou o příslušnosti hrobu K1 přišel Michal Lutovský, který ji přisuzuje Václavovu bratrovi Boleslavovi (Boleslavův hrob dosud nebyl nalezen), Boleslav se podle něj nechal u Václavova hrobu pohřbít na znamení lítosti nad vraždou bratra – koneckonců D. Třeštík přišel s názorem, že Boleslav Václava zabil omylem, nikoli záměrně).
Obě tyto námitky i námitky archeologů teorii o příbuznosti Bořivoje a Svatopluka do karet rozhodně nenahrávají a Klub na ní proto nemůže stavět. Ano, příbuznost mužů v Praze a Sadech je hodně pravděpodobná, ale že jde o Bořivoje a Svatopluka, je daleko spíš zbožné přání než realita. Tím víceméně pozbývá na vážnosti i to, co na podporu onoho Klub uvádí i z písemných pramenů. Některé z těch zmínek z písemných pramenů nejsou moc průkazné samy o sobě. Například že se v legendě o sv. Ludmile Fuit in provincia Bohemorum označuje Bořivoj jako jakýsi kníže, má označovat Bořivoje jako závislého vládce. To však není žádný argument pro moravský původ Bořivoje. Že vládl Čechám jako skoro Svatoplukův místodržící, je z pramenů známo a nikdo to nezpochybňuje (kromě toho zájméno jakýsi užívali středověcí kronikáři prostě jen na označení osoby, o níž toho moc nevěděli), to ale není důvod, aby Bořivoj musel být se Svatoplukem příbuzný. Také údaj kratičké legendy o poustevníku Janovi (Ivanovi), zachované v jednom ruském rukopisu ze 17. století, která vypráví o setkání knížete Bořivoje a poustevníka Jana, a v níž je Bořivoj označen jako moravský kníže („Bořivoj kníže moravský, křesťan vyznání řeckého, udalo se mu jíti na lov, i uviděl laň, i zabil ji z luku“ – v původním znění je začátek „Borivoj knjazь mavorskij“) není důkazem. Označení moravského knížete pro Bořivoje mnoho neznamená, přívlastek moravský může mít různá vysvětlení, rozhodně to nelze posuzovat jako jedině důkaz o Bořivojově moravském původu a nic jiného.
Existuje však písemný pramen, který možnost, že by Bořivoj pocházel z moravské dynastie Rostislava a Svatopluka a byl s nimi příbuzný, vylučuje. Jedná se o zápis v letopisech východofranského kláštera ve Fuldě (v dnešním Hesensku) k roku 872. V tom roce Karloman, markrabí východofranské Východní marky (dnešního Rakouska) a syn krále Ludvíka II. Němce, zaútočil na Svatoplukovu Moravu. Zároveň byla poslána vojenská výprava i proti Čechům (kteří bojů Moravy proti Frankům využívali také k napadání Franků). Této české výpravě velel mohučský arcibiskup Liutbert a někde u řeky Vltavy ve středních Čechách se střetl s vůdci Čechů, jednímž z nich je v letopisech jmenován i Bořivoj (v podobě Goriwei). Pokud však vládl Bořivoj v roce 872 v Čechách, nemohl být příbuzný moravských panovníků. Jako příslušník moravské vládnoucí dynastie by mohl mít vládu v Čechách jen díky mocenskému moravskému zásahu, jako někdo, koho Moravané dosadili v Čechách jako místodržícího. To je však nemožné, protože prameny hovoří o tom, že Čechy ovládl až Svatopluk. Svatopluk sice na Moravě vládl již od předchozího roku (871), ale během toho jednoho roku nemohl stihnout Čechy ovládnout. K vládě se, jak známo, dostal tak, že zradil strýce Rostislava a Moravu vydal Frankům, kteří Svatopluka také preventivně zatkli. Svatoplukovi se pak podařilo lstí se z vězení dostat a následně se vzbouřit proti Frankům, na samém počátku vlády však měl plno práce, aby odrazil franské pokusy opětně si Moravu podřídit, a neměl čas a možnost rozšiřovat říši. Čechy tedy v roce 872 jistě ještě nebyly pod moravskou mocí a Bořivoj tudíž nemohl pocházet z Moravy.
Údaj o Bořivojově vládě v Čechách v roce 872 je pro jeho moravský panovnický původ nepřekonatelná překážka, nicméně Klub se přesto z takto vzniklých nesnází snaží vybruslit. Zápis ve fuldských letopisech mu k tomu bohužel dává vítanou příležitost. Nejprve je třeba říct něco o dochování středověkých literárních děl: Až na ojedinělé výjimky dnes nemáme k dispozici rukopis autora, jeho dílo se dochovalo v mnoha rukopisech, které byly opatřeny cestou ručního opisu původního autorova díla. Pokud se tedy má dnes vydat v knižní edici nějaké takové díle, je zapotřebí nejprve shromáždit všechny (!) dochované rukopisy a jejich srovnáním rekonstruovat původní podobu textu. V některých místech textu se však dochované rukopisy mezi se dost liší (případně má některý z nich část textu navíc) a není možné původní podobu textu rekonstruovat; pak se v edici otiskou obě (nebo i víc) verze vedle sebe. To platí i pro fuldské letopisy zrovna v místě, kde informují o Bořivojovi. První verze onoho textu vypadá takto:
(1) Iterum quidam de Francia mittuntur Carlmanno in auxilium contra Sclavos supradictos; alii destinantur contra Bohemos, qui duces quinque – his nominibus: Zventisla, Witislan, Heriman, Spoitamor, Moyslan, Goriwei – cum magna multitudine sibi rebellare nitentes Dei auxilio freti in fugam verterunt et alios quidem occiderunt, alios vero vulneraverunt, quidam etiam in fluvio Fuldaha submersunt; qui autem evadere potuerunt, in civitatibus defecerunt… (Znovu jsou někteří z Francie posláni na pomoc Karlomanovi proti výše uvedeným Slovanům; jiní jsou určeni proti Čechům, kteří pět knížat – těchto jmen: Svatoslav, Vitislav, Heřman, Spytimír, Mojslav, Bořivoj – usilujících s velkým množstvím lidu povstat zahnali s boží pomocí na útěk a jiné pobili, některé pak zranili, někteří také utonuli v řece Vltavě; ti však, kteří mohli utéct, se skryli v pevnostech…)
Druhý text má tuto podobu:
(2) Iterum quidam de Francia mittuntur Carlmanno in auxilium contra Sclavos supradictos; alii destinantur contra Behemos, qui dei adiutorio freti, duces quinque – quorum ista sunt nomina: Zwentislan, Witislan, Heriman, Spoitimar, Moyslan – cum maxima multitudine sibi rebellare nitentes in fugam verterunt et alios quidem occiderunt alios vero in fluvio Fuldaha submersunt; qui autem evadere potuerunt, in civitates defecerunt… (Znovu jsou někteří z Francie posláni na pomoc Karlomanovi proti výše uvedeným Slovanům; jiní jsou určeni proti Čechům, kteří s boží pomocí pět knížat – jejichž jména jsou tato: Svatoslav, Vitislav, Heřman, Spytimír, Mojslan – usilujících s velkým množstvím lidu povstat zahnali na útěk a jiné pak pobyli, některé utopili ve Vltavě; ti však, kteří mohli utéct, se skryli v pevnostech…).
Obě verze se mírně liší v popisu franského vítězství – ve druhé verzi není nic o zraňování utíkajících a poražení Češi netonou na útěku ve Vltavě sami, nýbrž je v ní vítězní Frankové rovnou topí. To je nicméně jen stylistická obměna verze první, obě mají pořád stejný význam. Mnohem důležitější je jiný rozdíl, totiž že ve druhé verzi není Bořivojovo jméno. To má velice pravděpodobně co do činění s kronikářovou chybou, které se u první verze všiml asi jen velmi pozorný čtenář: kronikář totiž napsal, že povstaleckých knížat bylo pět, ale přitom jich výjmenoval šest. Tento rozpor se vysvětluje různě, nejčastěji tak, že knížat skutečně bylo šest, ale kronikář omylem napsal, že jich bylo pět; když pak po letech kontroloval napsané, všiml si omylu a vynechal poslední jméno (pro nás naneštěstí zrovna Bořivoje), aby počet souhlasil (tak to vysvětluje D. Třeštík). Je to poněkud záhada, nicméně údaj první verze se považuje za věrohodný. Autorem fuldských letopisů po roce 869 (letopisy zapisovalo několik mnichů, kteří na sebe navazovali) byl mnich Meginhard, který sloužil mohučskému arcibiskupovi Liutbertovi a na jeho popud se do psaní letopisů pustil. To byl ten arcibiskup, který vedl onu franskou výpravu do Čech. Díky Liutbertovi byl Meginhard o výpravě dobře informován (z první ruky) a dokonce proto znal i jména nepřátelských vůdců. Kromě toho je první verze starší, je tedy bližší zaznamenaným událostem.
Meginhardovy zmatky bohužel nečiní jeho údaj o Bořivojovi stoprocentně důvěryhodný a Klub toho v jeho odmítnutí využívá měrou opravdu vrchovatou. Třeštík je prý se svým vysvětlením zcela vedle, protože Meginhard přece nemohl být takový hlupák, aby nedovedl do šesti napočítat a ještě při pozdější opravě textu zapomněl, proč vlastně Bořivoje do textu zapsal. S největší pravděpodobností to však bylo tak, že Meginhard získal své informace ze dvou autentických zdrojů: jeden zdroj mu říkal, že poražených knížat bylo pět, když se pak dodatečně zeptal na jejich jména, bylo mu řečeno jmen šest a ta zapsal, aniž by si všiml, že už napsal, že jich bylo pět. Šlo zkrátka jen o pouhý omyl z nepozornosti. Podobného omylu se dopustil mimochodem také Kosmas, když psal o vraždění Slavníkovců a napsal, že byli zabiti čtyři Vojtěchovi bratři a následně jich výjmenoval pět (opisovači si toho však všimli a číslo opravili, takže dnešní edice (a překlady) uvádějí počet pět; na druhou stranu jeden opisovač rozpor vyřešil tak, že napsal, že jeden z nich vyvázl). Kromě toho vůbec není podezřelá úprava pasáže s porážkou Čechů u Vltavy, neboť takové úpravy stylistického rázu obsahuje druhá recenze fuldských letopisů průběžně v celém textu, takže je velice pravděpodobné, že vynechání Bořivojova jména bylo taky jednou z takových úprav.
Podle Klubu byl však Bořivoj do textu letopisů zapsán až dodatečně, když už jeho vláda ve „středočeském miniknížectví“ byla na západě všeobecně známa. Jak se Bořivoj do Čech dostal, vysvětluje Klub svým vlastním způsobem: Svatopluk Čechy vůbec dobývat a Bořivoje jim vnucovat nemusel, když už Rostislav prý mohl dosáhnout téhož vhodnou sňatkovou politikou. Češi totiž prý nepochybně sledovali úspěšné počínání Rostislava a činnost byzantské misie Konstantina a Metoděje na Moravě a rozhodli se křesťanství taky vyzkoušet. Bořivoje si proto měli sami vyžádat (a ta tím účelem mu v r. 871 na Moravu poslat nevěstu, což měla být právě Ludmila!). Tím Klub obrací pozornost k Bořivojovu náboženskému vyznání, avšak zde se vynořuje další velice silný argument proti jeho moravskému původu. Jde o argument, který uvádí D. Třeštík v publikaci, kde vyvrací smyšlenky Jaroslava Zástěry (otištěno několikrát, naposledy asi v publikaci Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě, která je rovněž na stránkách KPZR jmenována). Kdyby si Klub tento Třeštíkův spis pořádně pročetl za jiným účelem než jeho laciného napadání, mohl si odpustit sáhodlouhé odstavce zbytečného dokazování.
Legendy o svaté Ludmile shodně uvádějí, že tato světice byla zavražděna v roce 921 ve věku 61 let. Dále se prameny shodují v tom, že s Bořivojem uzavřela sňatek jako pohanka, Bořivoj s ní rovněž jako pohan a oba byli pohané ještě nějakou dobu po svatbě. Údaj o věku Ludmiliny smrti znamená, že se narodila v roce 860 a svatbu s Bořivojem mohla uzavřít nejdříve po dosažení dospělosti, což bylo v její době ve 14 letech, tedy v roce 874. Tím padá možnost, že by ji Češi poslali Bořivojovi na Moravu v roce 871 a především možnost, že by si Bořivoje stihli jako šiřitele křesťanství povolat do Čech, aby v roce 872 mohl bojovat s ostatními českými vůdci proti Frankům. Tady sice Klub může zpochybnit údaj fuldských letopisů, ale stejně mu to k ničemu nebude. Jestliže si totiž Ludmila mohla vzít Bořivoje až v okamžiku dosažení dospělosti, musí to platit i o Bořivojovi. A to je definitivní hřebík do rakve Zástěrovy teorie a teorie Klubu. Protože by to znamenalo, že údajný Bořivojův otec Rostislav dopustil, aby v jeho rodině až do dospělosti vyrůstal pohan, dal mu za nevěstu pohanku a ještě jim oběma vystrojil pohanskou svatbu. A nechal je být pohany ještě i po svatbě. To je naprostý nesmysl, který se nedá nijak obhájit. D. Třeštík sice píše, že v takových případech mohou být věci složitější, protože někdy si na počátku pokřesťanštění své země ponechávali panovníci některého syna v záloze nepokřtěného, pro případ, kdyby ve společnosti došlo k protikřesťanskému vzbouření (jak to známe třeba z ranných polských dějin), aby se rod udržel u moci. To by však velice těžko mohlo platit u Rostislavova syna. Jednak žádné pohanské povstání není za dob Velké Moravy doloženo, jednak křesťanem už byl Rostislavův strýc a předchůdce Mojmír, takže Rostislav byl přinejmenším druhý křesťanský vládce Moravy. Křesťanská víra už na Moravě byla zakořeněná (nehledě samozřejmě na přežívající pohanské zvyky mezi lidmi), protože v opačném případě by nejprve v Římě a pak v Cařihradu nežádal o vyslání biskupa. A jak by to vypadalo, kdyby onen vyžádaný biskup přišel na Moravu a zjistil, že ani všichni členové samotného panovníkova dvora (navíc tak blízcí samotnému panovníkovi jako Bořivoj) nejsou pokřtění (Bořivoj se narodil pravděpodobně mezi roky 852 a 855)? Ve světle tohoto zjištění je zcela lhostejné, zda Meginhardův údaj k roku 872 odpovídá skutečnosti (nejspíš ovšem odpovídá). Pokud byl Bořivoj až do dosažení dospělosti pohan, nemohl se narodit a vyrůstat v moravské panovnické rodině. Jakékoli další výmysly a teorie Klubu o Bořivojově moravském původu jsou proto zcela neopodstatněné a nemá smysl se jimi dále zabývat.
Ostatně právě uvedenému důvodu proti moravskému původu Bořivoje ani Klub nedokáže přesvědčivě vzdorovat (podobně jako třeba námitce čtenáře ohledně obrácených štítů), i když ho zná. Klub na obranu své teorie uvádí doslova toto: „Vraťme se ještě k Třeštíkově argumentaci proti moravskému původu Bořivoje. Také další Třeštíkovy důvody, např. údaje legend o tom, že Bořivoj a Ludmila uzavřeli sňatek jako pohané, a že křest přijali až delší dobu poté, nebo že Ludmila v roce 921, kdy byla zavražděna, dosáhla věku 61 let (D. Třeštík se zmiňuje o údaji 41 let, některé legendy uvádějí také 62 let), ne více (v roce 871 by měla mít údajně jen 11 let), nelze považovat za historickou skutečnost (D. Třeštík 1997, s. 177, 194-195). Antropologicko-lékařský průzkum prof. E. Vlčka (1997, s. 74, 82) určil její dožitý věk na 60-70 let (±66 let). Ostatně víme, že ženy si rády roky ubírají, dnes stejně jako tehdy. Rok 855 jako rok jejího narození lze proto považovat za zcela reálný a nic nám nebrání (hypoteticky) považovat Ludmilu za onu českou nevěstu, jejíž svatební průvod na Moravu byl v říjnu 871 přepaden Franky. Bylo by jí právě krásných 16 let. Protože Bořivoj již byl pokřtěný, musela i Ludmila ještě před uzavřením sňatku přijmout křest. Proto musela přijet na Moravu.“
Klub tady zase staví jako na jediném a neotřesitelném důkazu na antropologické analýze E. Vlčka, jenže jak už jsem se zmínil výše, jeho metoda bohužel vykazuje chyby a nelze se o ni opřít. Pak už Klubu ale nezůstává proti znění legend vůbec nic. Rok 855 za takové situace považovat za zcela reálný může jen s připuštěním absurdního tvrzení, že ženy si rády roky ubíraly už tehdy, čímž Klub asi chce říct, že nějaká Ludmilina přeživší dcera nebo jiná příbuzná případně přítelkyně autory legend pod nějakou pohrůžkou donutila, aby jí v textu legendy ubrali roky (jak jinak by totiž Ludmila sama mohla snahou si ubrat roky ovlivnit to, co po její smrti o ní napsali autoři legend?). Navíc není ani trochu jasné, čím údajný správný věk Ludmilina dožití podle výzkumu E. Vlčka zpochybňuje údaj legend, že se Bořivoj s Ludmilou vzali jako pohané a v pohanství setrvali ještě nějaký čas po svatbě. Tím se Klub vůbec zabývat nenamáhá. Prostě napíše, že to nelze považovat za historickou skutečnost, a hotovo. Nehodí se mu to do jeho smyšlenek, tak to prostě nemůže být pravdivé. Mýlí se pisatelé legend, ne Klub. Takovýmto přístupem k budování vědecké teorie se ale věru Klub nemá co chlubit.
Na tomto místě se hodí připomenout jeden z obecných nedostatků postupu Klubu. Jde o to, že v Klubu neumějí latinsky a tak pracují s překlady, v nichž se však chytají jednotlivých slov a vyvozují z nich dalekosáhlé závěry, ačkoli každému musí být jasné, že mezi libovolnými dvěma jazyky většinou není možný zcela doslovný překlad. Tak například se Klub při dokazování Bořivojova moravského původu odvolává na to, jak popisuje Kristián Bořivojovo dočasné vyhnání a jeho opětné nastolení: „potom na Moravu pospíšivše, bývalého vévodu sobě přivedli a na jeho místo dosadili.“ Ze slova sobě Klub vyvozuje, že Bořivoj nebyl Čech, protože kdyby byl, napsal by Kristián svého. Klub si tady opět jako na mnoha jiných místech vymýšlí svévolné interpretace, hlavně však je jeho „důkaz“ zcela na vodě z jiného důvodu – v latinském originálu není ani sobě ani svého; zní „Moravie dehinc properantes, pristinum ducem reducentes, loco proprio restituunt“ („spěchajíce pak na Moravu, předchozího vévodu přivedouce zpět opět navrátí na jeho vlastní místo“). Originální znění Klub sice rovněž uvádí, ale asi jen pro ozdobu. Na jiném místě o Bořivojově původu podobně usvědčuje D. Třeštíka z překrucování Meginhardovy zprávy z r. 872 na základě českého překladu análistické zprávy, v němž jeho autor, M. Lutovský, umístil spojku a mezi jméno Spytimíra a Mojslava, vycházeje z předpokladu, že jméno Bořivojovo bylo dopsáno později. Podle Klubu je to důkaz, že Bořivoj původně součástí zprávy nebyl, protože by pak spojka a (latinsky et) byla až před jeho jménem. Jenže kdyby se Klub obtěžoval podívat se do originálního znění (které paradoxně uvádí), zjistil by, že v něm slučovací spojka není vůbec nikde (protože v latině se mezi předposlední a poslední člen výčtu spojka neklade) a nemůže tak sloužit jako důkaz dodatečného přidání Bořivojova jména. Předklad do češtiny prostě odpovídá předkladatelovu předpokladu a není jej tak možné užít pro dokazování Meginhardových spisovatelských záměrů. Tato „práce“ s překlady se vyskytuje i na jiných místech stránek KPZR. Čtenář by si měl uvědomit, že Klub se snaží konkurovat vědcům vlastními teoriemi, přitom však vůbec nepostupuje vědecky (tj. prací přímo s prameny); srovnatelně kvalitní výsledek potom těžko může nabídnout.
Ještě jednu věc o Bořivojovi si dovolím okomentovat, třebaže se to netýká jeho původu; s Moravou to nicméně souvisí. Klub se rozhodl polemizovat i s tvrzením N. Profantové, že Metodějova slova „staneš se pánem pánů svých“ při Bořivojově křtu, jak je do své legendy zanesl Kristián, znamenají, že Morava byla na konci 10. století (kdy Kristián svou svatováclavskou legendu psal) pod mocí Přemyslovců. O takovém postavení Moravy v té době se uvažuje i z jiných důvodů (mj. české ovládnutí východně ležícího Krakovska mohlo být těžko možné bez ovládnutí alespoň severní poloviny Moravy, která leží mezi ním a Čechami). Stanovisko Profantové tedy v historické vědě není osamocené, Klub ji přesto obviňuje z vědomého podvodu. Zamlčela prý totiž, že Metodějova slova „staneš se pánem pánů svých“ byla jeho odpovědí na Bořivojův dotaz, co mu přijetí křesťanství přinese. A jelikož se tedy týká křtu, musí Metodějova předpověď označovat vítězství nad nepokřtěnými protivníky, tedy ostatními českými knížaty. Jejich porážku pak také prý Kristián popisuje. Kristián v následujícím textu nicméně píše, že se Češi („veškerý lid český“) vzbouřili proti Bořivojovi zavádějícímu nové náboženství, ten musel prchnout na Moravu a Češi za svého vládce přijali Strojmíra povolaného z německého vyhnanství. Bořivojovi však v Čechách zůstalo mnoho příznivců („svrchu vzpomenutý kníže Bořivoj tam zanechal při svém odchodu přemnoho přátel“) a s jejich pomocí znovu získal vládu v Čechách. Žádná pohanská knížata se tu tedy neporážejí. Klub se pak ještě s radostí posmívá D. Třeštíkovi, že si myslí, že Metoděj sliboval Bořivojovi podmanění Moravanů včetně samotného Bořivojova kmotra Svatopluka. Jenže tato verze výkladu má na rozdíl od té Klubu logiku. Metodějova předpověď předpokládá, že Bořivoj v době křtu měl nějaké pány. Těmi však nemohla být pohanská česká knížata, protože žádný pramen nehovoří o tom, že jim byl Bořivoj poddán, takže jde zase o jeden z nepodložených výmyslů Klubu. Mimo meze přemýšlení se potom nachází poznámka, že takto míněná slova ostatně Metoděj před Svatoplukem nemohl vůbec vypustit z úst. Vždyť Metoděj přece nic v tomto smyslu neřekl (nemohl tušit, jaká bude budoucnost), to mu připsal až Kristián v době, kdy už byl Svatopluk dávno po smrti a kdy mohl svým postavám vložit do úst cokoli aniž by se musel obávat, že se mu na papíře (pergamenu) pohádají nebo urazí. Klubu to asi přece jen dochází, ale přesto nepochopitelně vyplodil zmíněnou poznámku.
V tuto chvíli ještě zbývá probrat poslední záležitost týkající se výkladu maleb znojemské rotundy, a to samotnou dobu jejich vzniku. Historici s archeology hovoří o jejich vyhotovení v roce 1134 a opírají se o nalezený nápis na stěně rotundy, o němž už byla jednou řeč a na který se vzápětí podíváme. Naproti tomu Klub přebírá Zástěrovo tvrzení, že malby vznikly v několika etapách a roku 1134 byly jen naposledy domalovány. Zástěra pochopitelně musel hovořit o více fázích, neboť v malbách našel velkomoravské (a dokonce předvelkomoravské) panovníky a ty by nikdo v roce 1134 nemaloval. Víceméně stejný důvod pro více fází výmalby má i KPZR, své tvrzení opírá mimo jiné i o zmíněný nápis (dlužno předem dodat, že argumentace Klubu je na tomto místě nepřehledná, rozebírá a kritizuje jednotlivé varianty čtení nápisu a ke každému má poznámky, ale svoje čtení a jeho výklad na odděleném místě nemá, takže se pak špatně rekonstruuje, co si vlastně o nápisu myslí).
Text nápisu je možno vidět zde. Nápis je bohužel dochován poškozený (jako ostatně všechny malby v rotundě), navíc měli středověcí písaři nehezký zvyk slova všelijak zkracovat, takže výklad nápisu nebyl jednoznačný. Prvotní výklad Friedlův (objevitele nápisu) zněl In regno domini nostri Jhesu Xristi Anno dominice ab incarnationis eiusdem Millesimo CXXXIIII peractis picturis regum auxit cellam beatae virginis Marie et S. Catharine dux Conradus secundus fundator et novam fecit constructionem eius. (V království pána našeho Ježíše Krista v roce od jeho vtělení 1134 rozhojnil provedenými malbami králů svatyni blažené panny Marie a svaté Kateřiny vévoda Konrád druhý, zakladatel (nebo Konrád, druhý zakladatel) a nově ji přestavěl). Tohoto čtení se Klub chytá a hned pod ním najdeme poznámku, že výrazem auxit (rozmnožil, rozhojnil, zvelebil) mohl pisatel oznámit jen to, že Konrád rozhojnil malby samé, to znamená, že už před rokem 1134 na stěně rotundy nějaké byly („Ozdobiti (ve významu rozhojniti) nebo rozšířiti dalšími obrazy („pict“) samozřejmě nebylo možné nejen novou stavbu, jak správně uvádí A. Friedl, ale stavbu vůbec, tzn. i starší. Autor nápisu proto mohl mít na mysli pouze obrazy, které bylo možné rozhojniti nebo rozšířiti, a ty zde tedy musely být již z dřívější doby“). Musím přiznat, že tento argument jsem přečetl několikrát za sebou a stejně jsem ho nepochopil (kdo ho pochopí, ať si napíše Klubu o prémii). Nápis přece říká, že Konrád rozhojnil (auxit) kým, čím (peractis picturis regum, tj. provedenými malbami králů) koho, co (cellam beatae virginis, tj. svatyni blažené panny). O doplňování stávajících obrazů tam není zhola nic.
Nicméně toto prvotní čtení nápisu bylo po čase opuštěno ve prospěch čtení pravděpodobnějšího, což uznává i Klub. Podle opraveného čtení nápis místo … peractis picturis regum auxit… říká … pacta pietate regum sanxit…, čili že Konrád svatyni zasvětil pro dohodnutou vzájemnou lásku králů. Slovo auxit (rozhojnil) tedy bylo opraveno na sanxit (zasvětil). Právě tento výklad potvrzuje dohody mezi Soběslavem I. a Konrádem II. Znojemským, které jsou velice pravděpodobné už z rozboru dobové politické situace. Klub s tímto opraveným čtením nápisu souhlasí (podle něj je přece naprosto zřejmé, že ve třetím řádku nápisu není aux ale anx), ale tím si nějak nepochopitelně bere vítr z plachet, protože tak se předchozí poznámka o rozhojnění stává nesmyslnou a nechápu, proč tedy vůbec byla uvedena. Dále Klub kritizuje čtení slova pietate (vzájemnou láskou, úctou), podle něj má být pictura (malbou), a na nápise dochované pact peiet reg se má číst jako pact pict reg, podle něj tudíž nápis nemluví o dohodách či vzájemné lásce králů, ale o dohodnutém obraze krále, tedy že v poslední fázi výmalby, v roce 1134 byl domalován jediný král, tj. Vratislav. Problém tohoto výkladu je jednak v tom, že slovo rex zde má význam nikoli král, ale obecné panovník (to není vůbec překvapivé, středověk si na přesnost termínů rozhodně nepotrpěl), takže není důvod spojovat nápis s jakýmkoli králem. Především však nechápu, jak může Klub s jistotou tvrdit, že jde o jeden obraz jednoho krále, když z pict reg nelze poznat koncovku (tj. reg by mohlo znamenat regis, tj (jednoho) krále nebo regum, tj. (více) králů). Stejně však tato námitka nedává smysl – proč by nápis upozorňoval jen na domalování krále Vratislava, když od poslední údajné domalby přibylo ve vládě panovníků několik a několik jich také bylo domalováno? Ti ostatní již za pozornost nestáli? Ještě musím poopravit předchozí tvrzení, že Klub souhlasí s úpravou čtení slova auxit na sanxit: tvrdí sice, že na nápisu je skutečně anx, ale před ním již nemohlo být žádné s, a má v souhlase s jiným názorem (ten zastával již Zástěra) za to, že ono anx je zkratka slova anexuit, tj. připojil (pak pact pict reg musí znamenat pactam picturam regis, tj. dohodnutý obraz krále), opět aby to bylo v souladu s teorií několikanásobného domalovávání panovníků. Mně mimo jiné na výše uvedené interpretaci Klubu není jasné, kdo by se s kým dohadoval o namalování postavy Vratislava, aby Klub mohl tvrdit, že nápis mluví o dohodnutém obrazu. Je vidět, že se Klub brání takovému čtení, které by nepotvrzovalo jeho teorií více fází výmalby, ale jeho vlastní výklad nápisu není zrovna přesvědčivý; kromě toho jej považuje za důkaz, že malby vznikly v několika fázích, pro což však mu nedává žádné opodstatnění.
Dalším důkazem jednorázové výmalby rotundy (a nesprávnosti teorií Klubu) je způsob omítnutí jejích stěn. Malby totiž byly nanášeny do vlhké omítky. Tato omítka byla nanášena zhora dolů v několika rovnoběžných pásech, a to tak, že spodní pás omítky byl nanesen částečně přes spodní okraj předchozího pásu výše. Samotné malby panovníků (spolu se scénou povolání Přemysla), jak bylo řečeno v úvodu, jsou ve dvou obrazových pásech. Tyto pásy nesouhlasí s pásy omítky, postavy jsou namalovány tak, že hranice mezi omítkovými pásy prochází jejich lýtky, jak ukazuje následující obrázek.
To ovšem znamená, že postavy v kterémkoli z obou pásů nemohly být malovány dodatečně, protože domalba nových postav by vyžadovala nový omítkový pás (bylo řečeno, že malby vznikly nanesením na vlhkou omítku), který by musel respektovat již namalované postavy (aby je nepoškodil, napřemaloval), jinými slovy, omítkový pás by musel mít hranice shodné s pásem již vymalovaných postav. Tak to však v rotundě není, není tedy možné, aby se nějaké postavy domalovávaly, přinejmenším tak, jak to míní Klub. (Dlužno dodat, že tento argument Klub na svých stránkách zmiňuje, ale vyjadřuje se k němu značně zmateně (a pohrdavě) a samozřejmě ho nijak nedokáže vyvrátit.) Tím se dostáváme k tomu, kam časově mají spadat ony jednotlivé fáze výmalby rotundy.
Rok 1134, o němž historici hovoří jako o roce jednorázové výmalby, považuje Klub až za třetí fázi, první fází bylo vymalování (údajné) scény s orajícím Rostislavem a prvních postav s pláštěm i bez pláště Břetislavem I. v době jeho moravské vlády (druhá fáze se údajně kryje s počátkem jeho české vlády). Část maleb má mít velkomoravských obsah, ale Klub ji, na rozdíl od Zástěry, neklade do velkomoravské doby. To ostatně ani není možné, všechny postavy jsou vmalovány pod arkády z románského kvádříkového zdiva a je prokázáno, že jsou původní součástí maleb; a románský sloh vznikl až v 11. století, čímž se velkomoravský původ maleb vylučuje.
Břetislav I. tedy znojemskou rotundu nejen postavil, ale nechal ji i rovnou vymalovat velkomoravskými motivy. Učinil tak prý proto, že znal velkolepou a slavnou státní tradici (Velké) Moravy a chtěl se k ní přihlásit a protože se považoval za následníky velkomoravských králů. To sice není výmysl Klubu samého, takové názory se vynořily už po druhé světové válce, ale v dějepisectví nebyly přijaty, protože nic tomu nenasvědčuje. Z toho, že se Břetislav pokoušel dobýt uherské Nitransko a polské Slezsko, se sice může vyvozovat, že ještě na Moravě přežívalo povědomí o dřívější příslušnosti těchto krajů k Moravě, ale z toho se hned nedá usuzovat, že toho o předchozím moravském státu věděl zrovna hodně. Pro takové tvrzení by bylo zapotřebí víc důkazů než jen nejisté náznaky a ony důkazy nejsou. (Co ve prospěch Břetislavovy návaznosti na velkomoravské tradice uvádí Klub, je neprůkazné, třeba i ta teorie o péřové koruně moravských králů na Břetislavových mincích, která byla již před několika desetiletími odmítnuta jako neopírající se o žádné argumenty). Ale stačí se podívat na vládcovské činy Břetislava, aby bylo jasné, jak to s tou návazností na velkomoravské předchůdce a pokrevní předky bylo: poté co umřel jeho otec Oldřich, Břetislav si sice vládu nad Moravou ponechal, ale odešel do nicotných a bezvýznamných Čech a neustanovil své sídlo na Moravě, čímž by mohl starobylou a slavnou minulost Moravy a svou návaznost na ni manifestovat výrazně lépe (především by to bylo logické); podnikl také nájezd do polského Hnězdna, kde ukradl mrvolu sv. Vojtěcha a dovezl ji do Prahy, kde nad ní hodlal dosáhnout zřízení arcibiskupství – proč proboha, když na Moravě už existovalo přeslavné Metodějovo arcibiskupství, které stačilo jen obnovit (a Břetislav si přece Metoděje a jím založené samostatné moravské církve vážil, když ho podle Klubu nechal ve znojemské rotundě vypodobnit spolu s Konstantinem, jak je doprovází sám Rostislav!)?; jak jde údajná Břetislavova úcta k slavné moravské církvi dohromady s tím, že za jeho vlády bylo moravské území začleněno do správy pražského biskupství, že pražskému biskupství Břetislav uděloval pozemskové majetky na Moravě a že sice založil rajhradský klášter, ale jen jako pobočku kláštera v pražském Břevnově?; vrcholu úcty ke svým slavným moravským předkům, na jejichž státnické dílo prý navazoval, se pak dopustil, když před smrtí Moravu rozdělil mezi své dva mladší syny a podřídil je vládě nejstaršího vládnoucího v nerozdělených Čechách.
Teorie Klubu o Břetislavově iniciativě ve výmalbě znojemské rotundy jeho slavnými velkomoravskými rodinnými předky hraničí – pokud ji vůbec chceme připustit – s nemožností. Ale dejme tomu, že by byla pravdivá. V tom případě bude nutné vysvětlit to, na co už jsme narazili, totiž jak je možné, že jedině Jaroslav Zástěra a Klub přátel znojemské rotundy odhalili pravdu o moravském (mojmírovském, či „rostislavovském“) původu Přemyslovců, zatímco zbytek veřejnosti žije v temné nevědomosti. Tím se dostáváme k tomu nejnesmyslnějšímu a nejabsurdnějšímu, co Klub šíří. Rozpor mezi tím, co vyčetl z maleb ve znojemské rotundě, a všemi ostatními prameny vysvětluje opravdu svérázným způsobem: opravdu ne tím, že se zkrátka mýlí, ale tím, že pravda o moravském původu Přemyslovců se nám zatajuje! Inu to je věru silná káva a kdyby to nebylo časově nemožné, snad bych i měl podezření, že se Klub nějak nechal inspirovat veleúspěšným románem Dana Browna, v němž podobně církev zatajuje už dva tisíce let světu pravdu o Kristových potomcích.
Jak se to tedy s tím zatajováním původu Přemyslovců má: Především si musíme uvědomit, že Přemyslovci se za svůj moravský původ styděli (nebo jim byl jinak nepříjemný) a snažili se ho zatajit. V tom jim vyšel vstříc již Kristián, autor jedné z legend o svatém Václavovi a s velkou pravděpodobností sám Přemyslovec, bratr Boleslava II. Ten než by chlapsky přiznal, že Bořivoj byl syn Rostislava a do Čech přišel z Moravy, uchýlil se k trapným smyšlenkám a napsal, že Přemyslovci pocházejí od jakéhosi Přemysla, kterého na radu hadačky nalezli Češi kdesi na poli a pak si do čela stavěli jeho pohanské potomky až do Bořivoje.
Bohužel Kristián to zatajování nějak odbyl či co neboť ještě po dvou stoletích byla pravda pořád známa. Naštěstí se našel další ochotný člověk, který byl ochoten pro Přemyslovce zfalšovat pravdu, děkan pražské svatovítské kapituly Kosmas. Pokračoval v tom, co už načtrtl Kristián – rozvinul báchorku o Přemyslu Oráčovi a vymyslel jména jeho mýtickým potomkům. Tak skoro definitivně oklamal všechny na mnoho staletí. Ale přece jen se mu pravdu nepovedlo smést ze stolu navždy. Ve dvacátém století začali pravdě přicházet na stopu dějepisci, ale rozhodli se ji jako nepříjemnou a jim nevyhovující zamlčet („Dnes z toho některým pražským vědcům naskakuje kopřivka“ – citace stránek Klubu). Čáru přes rozpočet jim však udělal J. Zástěra, který ji neváhal zveřejnit. Vědci proto na Zástěru zaútočili na všech frontách, ale umlčet se jim ho nepodařilo a dnes štafetu pravdy i přes obecnou nepřízeň nese statečně KPZR. Takže celými dějinami, od devátého až po dvacáté první století, se táhne rozsáhlé spiknutí – toto je natolik pravděpodobné, že je KPZR bezpochyby na správné stopě (ironie).
Takže tedy již Kristiánovi byl nepříjemný Bořivojův moravský původ a z děda svého otce udělal potomka smyšleného rolníka. O zhruba půl století později se však mezi Přemyslovci našla černá ovce. Ano, byl to náš Břetislav, který navzdory rodinému moratoriu na Bořivoje dal své dávné a hlavně slavné moravské předky zpodobnit (v 1. fázi) ve znojemské rotundě. Snad nebude daleko od pravdy domněnka, že se Břetislav za života otcova zdržoval raději jen na Moravě, aby se Oldřichovi nedoneslo, co ve Znojmě vyvedl. Nyní se ve zcela novém světle jeví Kosmova zpráva, že Břetislav po únosu Jitky „pozdraviv otce, knížete Oldřicha, ihned jel s nevěstou přímo na Moravu.“ Nepochybně se nechtěl v otcově blízkosti zdržovat moc dlouho, protože kdyby se Oldřichovi provalilo, že si Břetislav „pouští hubu na špacír“ a vytrubuje, co se rodina pracně snaží zatajit, jistě by mu dal jednu do zubů. Po Oldřichově smrti, když se stal vládcem nad Čechami i Moravou a všemi Přemyslovci, otrnulo Břetislavovi úplně a okamžitě na začátku své české vlády malby doplnil ve druhé fázi.
Po smrti Břetislava se toto politováníhodné chování již u nikoho (na dlouhý načas) neopakovalo, ale Přemyslovci byli buď Břetislavovým činem zaskočeni nebo měli nějaké jiné starosti, protože úplně zapomněli pravdu odhalující malby v rotundě smazat. Takže se moravský původ Přemyslovců ještě víc rozkecal a bylo nutné, aby se našel někdo, kdo pravdu vhodně poupraví, ale tentokrát lépe a kvalitněji než to udělal kdysi Kristián. Byl to již mnohokrát zmíněný pražský děkan Kosmas. Ten se rozhodl odvést lepší práci a předem se na ni pečlivě připravil. Byl totiž prokazatelně nejméně jednou na Moravě (to skutečně byl, to si KPZR nevymýšlí), takže si prohlédl malby v rotundě a ve své kronice je pak umně zkreslil, aby zdánlivě vyjadřovaly něco jiného než byl jejich původní smysl (na druhou stranu se Kosmas svého podvodu zalekl, neboť nechal pravdu prosvítat mezi řádky; alespoň Klub čtenáře svých stránek ujišťuje, že „chtěl naznačit něco, co přímo a otevřeně říci nemohl“). Proto se taky nechali všichni historici oklamat, jak s vážnou tváří Klub tvrdí, protože interpretovali znojemské malby podle Kosmova textu, místo aby postupovali naopak. Otázka samozřejmě je, jestli Přemyslovci Kosmu požádali, aby pro ně zfalšování historie provedl, nebo zda se Kosmas nabídl sám. Druhá možnost je poněkud méně pravděpodobná – sám by se mohl Kosmas nabídnout jedině proto, aby se Přemyslovcům zalíbil. Jenže při podobě jeho kroniky, v níž Přemyslovce nijak nešetří, to zní ne moc důvěryhodně. Avšak Přemyslovci pořád brali to utajování na lehkou váhu. Nějak spoléhali na dezinformační účinek Kosmovy kroniky, protože při domalbě o poslední panovníky Konrád II. nechal u velkomoravských panovníků jejich pravá jména. Vždyť přece Klub na jednom místě tvrdí, že nad prvním panovníkem v plášti je pravděpodobně zbytek nápisu SAMO, jméno BORIVOI prý tam není možné vidět ani omylem!
Mimochodem, spolu s Kosmou byl při falšování obsahu znojemských maleb spřažen i tehdejší olomoucký biskup Jindřich Zdík (dnes už se nesoudí, že to byl Kosmův syn, jak má uvedeno Klub). Postava Přemysla Oráče (podle Klubu Rostislava) má totiž levou ruku namalovanou, jako by ji měla zlomenou. Klub z toho usuzuje, že ruka patří vedle stojícímu Libušinu poslovi (tedy prý vlastně Metodějovi), původní Rostislavova ruka totiž byla zamalována. Důvod byl prý ten, že Rostislav v levé ruce držel Písmo (bibli). Když totiž Zdík pročítal příslušné pasáže Kosmovy kroniky, najednou se zhrozil, protože v rotundě fiktivní Přemysl držel bibli, ačkoli byl podle kroniky pohan. Honem tedy bibli nechal zamalovat, aby se na ten rozpor nepřišlo. Jenže to znamená, že Jindřich Zdík nechal odstranit křesťanský symbol, aby malba dostala pohanské vyznění (Klub svůj nápad obhajuje těmito červeným písmem psanými slovy: „Kdyby zde původně byl skutečně namalován Přemysl, nebylo přece třeba jej později na Přemysla přemalovávat!“, čímž potvrzuje, že myšlenkový postup Klubu interpretuju správně). Ačkoli na jiných místech svých stránek Klub věnuje značné úsilí dokázat, že se v kostelech pohané malovat v žádném případě nemohli, nyní s klidem tvrdí, že sám olomoucký biskup z původní křesťanské postavy nechal v kostele udělat pohana! Nejenže tedy Klub vytváří naprosté nesmysly, ale ještě jsou ty nesmysly ve vzájemném rozporu. Podobně jako to bylo u teorie o obrácených štítech, i u této teorie se jeden z posluchačů veřejných přednášek Klubu zarazil nad tímto závěrem. Na stránkách Klubu se mu poskusili odpovědět, ale podle mě je odpověď stejně bídná a nepřesvědčivá jako v případě odpovědi na námitku prvního čtenáře, že štíty nevypadají jako obrácené. Zdík si totiž prý mohl vybrat: buď nechá shromáždit všechny opisy Kosmovy kroniky a přepíše je nebo nechá přemalovat Rostislava; vybral si druhou možnost, protože je pochopitelně snadnější. On ale prý vůbec neměl v úmyslu z křesťana Rostislava dělat pohana Přemysla, „pohana udělali z oráče přece až všichni pozdější vykladači této scény už v domnění, že malby vznikly podle Kosmovy kroniky“ (citace stránek Klubu). To ovšem znamená, že biskup byl takový hlupák, že Rostislava zamaloval tak, aby byl v souladu s Kosmovým popisem pohana Přemysla a přitom mu nedošlo, že v něm tedy proto taky ostatní pohana Přemysla vidět budou! Kosmas a Zdík tedy udělali všechno proto, aby diváci viděli v malbě Přemysla a přesto vina za to, že v oráči viděli Přemysla, padá výhradně na hlavu diváků maleb, protože se Kosmovým popisem a Zdíkovou zámalbou nechali oklamat! Nad takovou odpovědí zůstává rozum oprávněně stát. A když už stojí, může se pozdržet u jiné části odpovědi, kde se praví, že „s lety přibývajícími od napsání Kroniky, ať už se někdo dovtípil nebo ne, totiž také narůstalo nebezpečí, že by si někdo mohl myslet, že malby vznikly podle Kroniky a ne naopak.“ Ale, ale! Vždyť proto přece Kosmas malby ve své kronice dezinterpretoval, aby se zakryl jejich původní smysl, ne? Takže pokud si někdo myslel, že malby vznikly podle kroniky, bylo to přece potvrzení toho, že se dezinterpretace zdařila. Čili opak toho, co se najednou v odpovědi tvrdí! (Mimochodem, Klub ještě podepírá svou teorii o Zdíkově přemalbě „analýzou“ jeho jména, které prý vzniklo z německého zudecken (zakrývat) – biskup byl asi tak neopatrný, že svou zámalbu bible roztruboval, kde mohl, takže si vysloužil přezdívku „Zakrývač“.)
Ale ono to tak možná vůbec nebylo. Když Klub tvrdí, že Kristián i Kosmas nemohli napsat pravdu, je přece logický předpoklad, že Přemyslovci se pravdu snažili zatajit. Ale na jednom místě svých stránek má Klub, že to bylo přesně naopak: Přemyslovci vůbec nic nezatajovali, naopak, svým moravským původem se pyšnili, neboť mohli na rozdíl od maďarských Arpádovců a polských Piastovců prokázat o sto let delší rodokmen a návaznost na slavnou říši s vlastním arcibiskupskvím! Pokud čtenář ještě neoněměl úžasem, má nejvyšší čas právě teď. Tak Přemyslovci se pyšnili svým moravským původem! Že se o tom ale žádný jiný pramen ani slovem nezmiňuje! (Asi se svým původem pyšnili jen o samotě mezi sebou a nanejvýš ho potají, pokoutně nechali namalovat uvnitř kostela jednoho z nich, ale jinak veřejně o něm ani nemukli; nejspíš byli nějací ostýchaví.) Vždyť přece s maďarskými a polskými panovníky bojovali Přemyslovci (lhostejno zda čeští nebo moravští, mimochodem) skoro neustále a takový podpůrný důvod by se jim velice hodil; oni ho však navzdory tomu nikdy nepoužili. Asi to tedy přece jen byla politická embrya, za jaká je ale prý naopak podle Klubu v žádném případě považovat nemůžeme. Také se musíme zeptat: co tedy mělo znamenat všechno to zatajování?
Představme si takového Kristiána: Přemyslovci sice mohli doložit „že jejich skutečné historické rodové kořeny jako křesťanských panovníků sahají až na Velkou Moravu, že jsou asi o sto let starší, že pouze oni jsou oprávněnými nástupci a pokračovateli moravského státu a navazují také na jeho církevní organizaci“ (citace stránek KPZR), ale Kristián svou vlastní rodinu podle zradil a napadl tento historický nárok jeho překrytím smyšlenkou s Přemyslem. Co mu na tento pokus rodina mohla říct, je nabíledni. Nepochopitelné pak je, proč Přemyslovci, držící v rukou tak mocnou diplomatickou zbraň proti svým sousedům na severu a východě, dopustili další šíření Kristiánova výplodu po Evropě. Vždyť přece šlo o legendu (o sv. Václavovi) a muselo být jasné, že takový náboženský text se bude v církvi veřejně šířit (a taky že šířil, když se dostal václavský kult na jedné straně až do Ruska, na druhé až do Anglie). Počínání Přemyslovců je v této otázce zarážející. Nevysvětlena také na stránkách Klubu zůstává jiná věc: Kosmas měl podle něj pořád ještě na počátku 12. století (kdy kroniku psal) důvod z Bořivoje-Moravana dělat Bořivoje-Čecha (jen to nikde neuvedl, aby prý nebyl přistižen při lži). To ovšem znamená, že ve 12. století ještě pořád byl moravský původ Přemyslovců znám! Pokud by byl dávno zapomenut, nenapadlo by vlastně Kosmu ani, že by měl něco falšovat a pochopitelně by už neměl žádný motiv („Vzhledem k tomu, že Kosmas měl napsat kroniku Čechů, je také docela možné, že mohl dostat přímo za úkol (anebo sám přišel na myšlenku) k malbám 3. pásu v rotundě napsat jiný výklad, jiný příběh (moravský původ Přemyslovců nahradit českým, jak to udělal před ním již Kristián), využít původní záměr malířův (z členů byzantské misie udělat Libušino poselstvo, krále-oráče Rostislava změnit na pohana Přemysla, počet mytických Přemyslovců ztotožnit s počtem knížat vyobrazených ve 3. pásu), aby nebylo nutné v malbách nic zásadního měnit“ – citace stránek KPZR). No a jestliže tedy pravý původ Přemyslovců byl znám ještě Kosmovi, musel být znám i Přemyslovcům samotným; přece by to oni nezapomenuli nejdřív ze všech, když právě jejich rodiny se to týkalo nejvíc. Na jiném místě svých stránek pak Klub připomněl, že král Václav I. (vládl 1230-1253) se za svůj původ od oráče styděl. Když tuto informaci dáme dohormady s právě předchozími, vyjde nám z toho následující: od samotného Bořivoje až do dob Kosmových či ještě nějakou dobu poté, tedy asi v průběhu nejméně dvou a půl století, Přemyslovci naprosto přesně věděli o svém moravském původu od krále Rostislava. Potom však na ně padla nějaká záhadná mlha zapomnění a o století později už věřili, že pocházejí od Přemysla Oráče! Je k tomu nutné ještě něco dodávat?
Míra ujišťování na stránkách Klubu, že on má pravdu a historici ji v žádném případě mít nemohou, vůbec neodpovídá kvalitě, s jakou je jeho teorie vystavěna. Všechny dílčí důkazy se dají zpochybnit, některé jsou zcela nemožné nebo alespoň silně nevěrohodné. Velice málo průkazné jsou zejména důkazy o identifikaci svatého Václava a o zdvojení jeho a Vratislava II., přitom to jsou klíčové části teorie Klubu. Celá teorie sestává z dílčích kroků, které jsou ovšem méně či spíš více nepravděpodobné, a podle toho vypadá i závěr. Klub je tak zaujatý přisuzováním nějakého skrytého významu kdejakému gestu rukou, výrazu obličeje nebo vzorku šatu či ozdobě štítu, že si vůbec nevšiml absurdnosti závěru, který tyto nepodstatné maličkosti mají vyjadřovat. Střízlivě přemýšlejícího člověka však musí nesmyslnost výsledku zarazit a přimět ho k opětovnému přehodnocení postupu. I před stanovením závěru však by mělo být Klub podezřelé, že jako jediný pluje proti proudu. Členové Klubu nejspíš, soudě podle toho, nemají zkušenosti s vědeckou prací. Je sice žádoucí, aby se přicházelo s novými postupy a myšlenkami, ale nová teorie nemůže být ve vědě přijata, dokud se na ni neshodne většina vědců. Kdyby tomu tak totiž nebylo, budoval by si každý vědec s vlastními názory svou verzi daného oboru a výsledkem by byl naprostý chaos, ze kterého by nevedla cesta vpřed. Pokud tedy historici teorii Jaroslava Zástěry (či Klubu) nepřijímají, není to proto, že jsou vůči němu zaujatí, jak se paranoidně domnívá Klub, ale proto, že jeho argumentace není vědecky přijatelná.
Avšak je pravděpodobné, že Klub jen přejal teorii J. Zástěry, který byl jeho zakládajícím členem, a spíš ho jen rozhojňuje a obhajuje. Ostatně tak je to přímo na stránkách Klubu napsáno, že navazuje na Zástěrův výklad a plně jej potvrzuje. Na Zástěrovu teorii je však možné navázat a ji potvrzovat jen pokud ta splňuje parametry běžné vědecké práce. Zda splňuje, se můžeme přesvědčit rekapitulací některých jejích částí:
Když dokončil Zástěra své zdvojování postav a jiné své operace s cílem je identifikovat, vyšlo mu na počátku osm velkomoravských a předvelkomoravských panovníků. Nad prvním z nich přečetl jméno SÁMO, následující panovníci museli tedy být jeho nástupci. Na tomto místě by musel každý jiný přinejmenším konstatovat, že jde o neznámé osoby, ne tak však J. Zástěra, který jejich jména určil. Mezi Sámem a Mojmírem (předchůdcem Rostislava) mu zbývalo pět postav, potřeboval tedy pět jmen. Ta našel v místě, které by tedy opravdu nikdo nečekal: v Meginhardově zprávě z r. 872 o porážce českých vůdců Franky. Podle Zástěry se ve skutečnosti jednalo o moravské panovníky zpodobněné i se jmény ve znojemské rotundě a Meginhard, když byl ve Znojmě a malby viděl (všichni středoevropští letopisci se patrně sjížděli do Znojma se poučit, vzpomeňme na Kosmu), opsal si jejich jména a dosadil je českým knížatům v události z r. 872. To je dokonale absurdní, ale Zástěra pro to má „logické“ vysvětlení, totiž že kronikáři si dosazovali libovolná jména k libovolným událostem, jak se jim zlíbilo. Kdybychom tento předpoklad přijali, museli bychom s veškerými pokusy popsat dějiny praštit, protože už bychom se nemohli spolehnout na žádný kronikářský záznam. Tím se však Zástěra nezabývá a vysvětluje, proč tedy o těchto pěti moravských panovnících a jejich říši není zmínka v žádném prameni. Je to prý proto, že franští letopisci si všímali jen bojů s Moravou a moravský stát těchto pěti králů žil s franskou říší v klidu. Byl totiž křesťanský a tak je franská říše nemohla napadnout a když to chtěla udělat v devátém století, musela si vyžádat souhlas papeže. Onen Zástěrův papežský souhlas je listina, v níž papež jen králi Ludvíku Němci přeje zdar na jeho protimoravské výpravě, ale hlavně nesmyslný je už předpoklad, že křesťanské státy nemohly proti sobě bojovat – přece středověké evropské státy nedělaly téměř nic jiného.
Jak byly v několika fázích malovány malby v rotundě, vysvětluje Zástěra ještě originálněji než dnešní Klub. V jeho podání se pravda o moravském původu Přemyslovců zatajovala, přesto se malíři v roce 1143 (poslední fáze výmalby) dozvěděli, jak mají zbývající panovníky namalovat, aby vyjádřili stejnou ideu, kterou obsahovaly dosavadní malby: Kosmas totiž ve své zfalšované kronice uvedl odkaz na díla, kde se o slavné moravské říši a původu Přemyslovců od jejích vládců psala pravda. Proč se pak ale s falšováním namáhal, když zároveň čtenářům prozradil, kde mají hledat pravdu, to už Zástěra nevysvětlil.
Nejlépe dokresluje Zástěrův myšlenkový postup výklad, který s rotundou a jejími malbami přímo nesouvisí. Je to důkaz, že Znojmo je totožné se Sámovým Wogastisburgem. Výklad je to natolik svérázný, že vůbec neškodí ho zde uvést doslova (převzato z již jmenované publikace Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě): „Půjdeme-li do starých pramenů, zjistíme, co zatím v případě Znojma unikalo pozornosti. Na území, kde bylo vysazeno za Přemysla Otakara I. roku 1226 královské město Znojmo, byla osada „Čéhošť“ nebo „Záhvozd“. (Gelasius Dobner – gast-hvozd), v nejstarším podání se osada nazývala „Chegost“. Wugwozd – starosrbsky – Věž u lesa. V 7. století začínal za Znojmem Hercynský prales. Dále zjistíme, že na území Znojma stála od 4. století římská pevnostní věž zvaná „Speculi Juliana“ – „hláska, strážnice Julianova“. Podle J. Kejře slovo burgus označovalo v 7. století strážní věž při limitu. Ze všech těchto faktů vyplývá možnost spatřovat hledaný Wogastisburg v území Znojma, neboť jak Sámo vyobrazený v rotundě z 9. století, tak název Chegastisburg (Wogastisburg) se zdají potvrzovat naši hypotézu. Nelze totiž uvěřit, že by se tu setkalo tolik náhod najednou“. To je důkaz popsaný tak, že ho normální čtenář asi ani nemůže pochopit. Hlavně však je v něm zmotáno kde co, co spolu nijak nesouvisí.
Vesnici Chegost (Čéhošť) daroval Konrád III. Znojemský klášteru Louka v roce 1190, spolu s jinými vesnicemi z okolí Znojma, Třebíče a Hustopečí. Z toho se však nedá přesná poloha Čéhoště určit, Zástěra ji umístil na území pozdějšího Znojma zcela svévolně, bez důkazu. Jméno Záhvozd je pak jen jeho výmysl, v souvislosti se Znojmem a jeho okolím není doloženo. Naprosto nesmyslně se také opírá Zástěra při výkladu tvaru gast o autoritu Gelasia Dobnera z 18. století, ačkoli by si měl vzít moderní etymologický slovník – tam by se však dozvěděl, že hvozd zněl praslovansky gvozdъ s možnou variantou gozdъ; tomu je tvar gast sice podobný, ale s g(v)ozdъ nemůže souviset (hláskoslovně je to nemožné). Jméno Záhvozd stejně uvádí jen proto, aby to šlo dohromady se jménem Wugwozd, což má starosrbsky (rozumí se lužickosrbsky) znamenat Věž u lesa, přesněji „U hvozdu“ (wu gwozdu). Kvůli tomu píše, že v 7. století za Znojmem začínal Hercynský les (hvozd). Hercynský les je zde uváděn bezdůvodně, jde o starověké římské souhrnné označení středoevropských pohoří a hornatin, které se už v 7. století neužívalo. Hlavně však Zástěra nemá co uvádět lužickosrbský Wugwozd. Toto Zástěra přebral od jednoho historika, který se tím však snažil dokázat, že Wogastisburg se nacházel v Pomohaní, tehdy osídleném (Lužickými) Srby, stejně mu to však nevycházelo jazykově (lužická srbština tehdy ještě neexistovala). Jak je nicméně toto slovo možné spojovat se Znojmem, kde Lužičtí Srbové nikdy nežili? To Zástěrovi v zápalu dokazování nedošlo. Dále prý zjistíme, že na území Znojma se nacházela římská pevnost zvaná „Hláska Juliánova“. A slovo burgus (nachází se ve druhé části jména Wogastisburg) označovalo podle Kejře v 7. století věž na limitu. Čímž se má Věž u lesa přesně umístit do Znojma, protože si Zástěra (nesprávně) myslel, že ve Znojmě stála věž postavená Římany. Tato rovnice je zase z několika důvodů nesmyslná. Především „Hláska Juliánova“ je výmysl pasovského biskupa Pilgrima z 10. století obsažený v jeho falešných listinách, jimiž chtěl podpořit svůj nárok na bývalé Metodějovo arcibiskupství. „Hláska Juliánova“ nikdy nikde neexistovala, jeden názor říká, že jde o dezinterpretované jméno Ostřihomi. Závažnou překážkou je i nesmysl druhé části rovnice: Zástěra cituje Kejře, jenže ten tvrdí přesný opak toho, co mu vkládá do úst. Kejř naopak při jiné příležitosti dokazoval, že burgus ve starověku označovalo strážní věž na limitu (opevněné hranici římské říše), ale v 7. století už mělo význam hrad. Zástěra tedy jeho výklad převrátil naopak, navíc mu zase nedošlo, že v 7. století už žádná opevněná římská hranice neexistovala nehledě na to, že v oblasti střední Evropy hranice římské říše stejně procházela v pozdním starověku po řece Dunaji, tedy padesát kilometrů od Znojma. Zástěra to však navzdory bere jako důkaz a dodává, že jeho hypotézu potvrzuje jméno Chegastisburg, které se však nikde nevyskytuje. Jak je ale možné, aby jeho teorii potvrzovalo jméno, které si vymyslel sám (kombinací doložených jmen Chegost a Wogastisburg)? No ale zkrátka Wugwozd je totéž co Záhvozd a to totéž co Čéhošť a pak Věž u lesa je totéž co Hláska Juliánova a ta je zase totéž co strážní věž u limitu.
Celé to má být důkaz, že Sámův Wogastisburg je totožný s dnešním Znojmem. Za důkaz to však může považovat jen čtenář hltající, co mu spisovatel předkládá a přitom nad tím nepřemýšlející. Ve skutečnosti se o žádný důkaz vůbec jednat nemůže, jde jen o nakupení jednotlivých informací, které spolu logicky nesouvisejí a z nichž některé dokonce ani nejsou pravdivé. Ačkoli tento výklad o Wogastisburgu nesouvisí se znojemskou rotundou, je velice příhodný na to, aby ukázal, jakým způsobem Zástěra myšlenkově postupoval. Ve výše uvedeném se dopustil mnoha prohřešků proti logickému uvažování a logickému postupu a ostatní části jeho práce mají tedy s vysokou pravděpodobností tutéž nízkou kvalitu, pocházejí-li od téhož autora. Vysvětlení, že pouze pasáž o Wogastisburgu je vadná, kdežto pojednání o rotundě jsou v pořádku, těžko obstojí, muselo by se jednat buď o velkou náhodu nebo o velice nevyrovnanou práci autora. Pokud tedy Zástěra ani nedokázal logicky a správně postupovat, nemohl samozřejmě dospět k rozumnému výsledku. Klubu přátel znojemské rotundy to však vůbec nevadí, naopak spokojeně na Zástěrovy teorie navazuje a ještě prý potvrzuje jejich platnost.
Působení a závěry Klubu v lecčems připomínají činnost takzvaných pyramidologů. Tito lidé se snaží objevit „pravý“ smysl pyramid a podobně jako KPZR při tom ignorují závěry vědců, kteří nemají důvod, proč pochybovat, že pyramidy byly královské hrobky. Výchozí předpoklad pyramidologů, že takové velkolepé a dokonalé stavby přece nemohli postavit primitivní lidé na počátku dějin, se hodně podobá předpokladu Klubu, že v kostele nemůže být zpodobněn pohan. Pyramidologové se rovněž nemíní spokojit se sucharským tvrzením, že pyramidy byly pouhé hrobky. Podle nich naopak každá míra, orientace a úhel, každá stěna a každý výstupek mají hluboký symbolický význam (jen se mezi sebou nemohou shodnout jaký) a v pyramidě je tak zakódována lidská historie, složení vesmíru, zeměpis světa, seznam živých tvorů včetně jejich DNA, věčné filozofické pravdy a kdoví co dalšího. I v tom se podobají Klubu, který stejně tak nevidí ve znojemských malbách pouhý seznam. Podle Klubu malby naopak vyprávějí příběh, který se údajně dá vyčíst z různých detailů jako barvy a zdobení štítů, lemů plášťů, natočení kopí v ruce, gest rukou, vzhledu vlasů (!) a dalších. Do samotných štítů pak malíř údajně zakódoval životní data zobrazených vládců a na základě této domněnky pak na místě, kde se dokazuje moravský původ Bořivoje, Klub píše, že historici tak zatvrzele odmítají „zjevnou“ pravdu o původu Bořivoje, že by byli ochotni souhlasit s Klubem snad jen kdyby jim byl předložen Bořivojův rodný list, ale Klub jim jej skutečně prý nabídnout může, načež se odvolává právě na své smyšlenky o skrytém smyslu ozdob štítů.
Podobnost působení pyramidologů s působením Klubu je i ve vztahu k vědcům. Jako typický se dá uvést případ Ericha von Dänikena, známého švýcarského hoteliéra vydělávajícího peníze na lidské zálibě v tajemnu, který v jedné své knize napsal, že údaj o tom, že největší pyramida v Gíze patří Chufuovi (řecky Cheopsovi), je vědci zfalšovaná a že pro to tedy nejsou žádné důkazy (čímž podporuje svůj názor, že pyramidy jsou mimozemského původu a jako hrobky nesloužily). Usvědčujícím důkazem pro něj je jeden nápis s Chufuovým jménem „objevený“ Angličany Vysem a Perringem. Nápis prý byl tak dobře zachovaný, jako by byl čerstvě napsán a navíc v jeho jednom znaku byla chyba odpovídající znalosti egyptského písma té doby (1. 1/2 19. století), zkrátka vše napovídá, že byl nápis zfalšován. Čtenář si asi opravdu řekne, že na tom patrně něco bude, jenže Dänikenovo tvrzení je naprostý výmysl, protože onen nápis je gramaticky zcela vpořádku a navíc se v pyramidě dochovaly desítky značek stavebních dělníků, z nichž nemůže být pochyb o Chufuově vlastnictví hrobky. Jenže to se už čtenář z Dänikenovy knihy nedozví. Toto obviňování vědců z vědomých podvodů je u amatérských badatelů časté, neboť je jednou z mála a bezpracnou možností, jak vysvětlit rozpor mezi jejich výsledky a stanovisky vědců. I Klub se toho docela často dopouští, třeba když vědce obviňuje, že se snaží zamést stopy za Bořivojovým původem manipulací s hrobem K1 v Praze nebo třeba tvrzením, že Trappovy malby zachycují detaily, které zlovolní vědci později během „restaurací“ maleb nechali zamalovat, aby zakryli pravdu, a proto dnes tyto Trappovy kresby nejsou veřejně přístupné ve své úplnosti, aby se na ten podvod nepřišlo.
V popisu nepravdivostí, nesmyslů a absurdit, kterými KPZR na svých stránkách hýří, by se ještě dalo pokračovat (třeba tvrzení, že Metodějův arcibiskupský chrám byl ve Znojmě), ale tím bych jen zbytečně pokoušel už tak těžce zkoušenou čtenářovu trpělivost. To co stojí výše, dostatečně ukazuje, jak jsou závěry Klubu nesmyslné, odporující faktům a leckdy i samy sobě navzájem, jak jsou často absurdní a zejména jak je absurdní sám závěr, který z toho všeho má vyplývat. Ono ale nejde o nic moc nového a překvapivého. Po zveřejnění Zástěrovy teorie se k ní v různých časopisech a knihách vyjádřilo mnoho vědců, takže už bylo dost času, aby to proniklo mezi veřejnost. Musím tedy v tuto chvíli vysvětlit, co mě vedlo k sepsání tohoto textu.
Rozhodně to nebyla snaha přesvědčit členy Klubu o mylnosti jejich závěrů. To se vzhledem k razanci, s jakou na svých stránkách své názory prosazují, zdá zcela nemožné (ostatně níže to slova o „pohnojeném drahokamu“ jen dotvrzují). Ostatně, když už jsem připomněl podobnost s pyramidology, můžu uvést, co na jejich adresu uvedl William Petrie, zakladatel moderní egyptologie († 1942): „Je zbytečné konstatovat pravdivý stav věcí, neboť to na tento druh halucinace nemá žádný účinek. Mohou být pouze ponecháni spolu s těmi, kdo věří, že Země je placatá, a jimž je teorie dražší než skutečnost.“ O KPZR to platí zcela určitě také. Ani tak mně nešlo o to přesvědčit čtenáře a posluchače Klubu, že mu nemají věřit. Ne že bych chtěl, aby někdo zbytečně věřil takovým nesmyslům, jenže on se vždy někdo najde, kdo bude chtít věřit a proto uvěří; a přesvědčovat takové lidi nemá valný smysl (mám osobní zkušenost s přesvědčenou příznivkyní Dänikena). Šlo mně o spojitost Klubu s Moravou, neboť Klub svou činností Moravě škodí.
Hlediska, jimiž Klub moravské hnutí poškozuje, jsou dvě, i když obě spolu souvisejí a jejich účinek je tentýž. Tím prvním je, že si Klub ve svých teoriích bere za rukojmí Moravu a její dějiny. Kdyby v jeho případě šlo jen o místní znojemskou záležitost, kdyby překrucoval jen místní znojemské nebo jihomoravské dějiny, nestál by za tu námahu. Pozornost se mu však musí věnovat, protože si za rukojmí bere Moravu („my na Moravě víme“). A když někdo mluví vaším jménem, byli byste blázni, kdybyste si toho nevšímali. Na mnoha místech stránek Klubu je vyjádřen odpor proti vědcům tím způsobem, že prý z jejich strany nejde o čestnou vědeckou oponenturu nýbrž sprostou snahu ukrást Moravě její dějiny a nahradit je českými („Jedná se o vědomé a záměrné popírání moravské historie a potírání moravských kulturních tradic za vydatné či tiché podpory státu“). Klub hlasitě (tedy, pokud je řeč o názorech na webových stránkách, je to pochopitelně obrazné vyjádření) zdůrazňuje, že s ním nesouhlasící vědci jsou čeští a většinou ještě pražští, což má být tím pravým důvodem, proč názory moravského Klubu neberou vážně. Klub tak odvádí pozornost od své bídné schopnosti vystavět smysluplnou teorii k moravsko-českým rozporům. I moravští (zejména brněnští) vědci, kteří nedejbože taky s výmysly KPZR nesouhlasí (on vlastně není nikdo, kdo by souhlasil), jsou označeni za pátou kolonu a přisluhovače Čechů. To je ale ve výsledku zákeřný útok na Moravu samotnou. Protože na stránky KPZR nebo jejich veřejné přednášky se dostanou lidé se zájmem o moravské dějiny a jistě i s citovými pouty k Moravě, KPZR pak u takových lidí vzbudí představu, že je obhájce Moravy, moravské svébytnosti, „pravdivých“ moravských dějin, pravdy i za cenu nepříjemných důsledků vůbec atd. Tím si zajistí věrné obdivovatele, kteří je pak, přinejmenším v myšlenkách, obhajují proti vědcům, kteří ač se snaží jen vysvětlit, že Klub z vědeckého hlediska nemůže mít pravdu, vypadají v očích obhájců Klubu jako zlí útočníci na moravskou svébytnost.
Tím že se Klub zaštiťuje při každé možné příležitosti Moravou, však způsobuje, že vědci (historici, archeologové, uměnovědci, i středověcí latináři) a koneckonců i poučení laici (nezapomínejme na tisíce studentů historie, archeologie atd.), ztotožní nesmyslné počínání Klubu s celým moravským hnutím („moravisty“ – „vidíte, čeho jsou ti moravisti schopní, od nich ruce pryč“). Potom se však nelze divit, že moravské hnutí odborníky zrovna nehýří. Místo aby si jich vážilo, jen je napadá a ti s ním pak nechtějí nic mít. Pěkným příkladem může být, že dnes už neslavně zaniklý Svaz Moravanů, usilující být zastřešující organizací celého moravského hnutí, oslovil s nabídkou členství i Matici moravskou, spolek profesionálních dějepisců, převážně z Masarykovy univerzity v Brně, a ta tu nabídku odmítla. Sice s odůvodněním, že se nehodlá spolupodílet na rozdmýchávání nepřátelských nálad proti Čechům, ale naprosto bezpochyby nezanedbatelnou roli sehrál i negativní obraz „moravistů“ u členů této organizace, který usilovně pomohl vytvářet právě Klub. Odborníky moravské hnutí nepochybně potřebuje, bez nich moc šancí na úspěch nemá a co pomůže, že si Klub útokem na city dokáže získat přízeň mnoha laiků, když odborníky zároveň odrazuje?
Výsledkem činnosti Klubu přátel znojemské rotundy jsou výhradně nesmysly odporující historickým poznatkům a často i samotné logice, takže Černého Petra ve svých rukách drží Klub. Přesto ti špatní jsou historici a ostatní rotundou se zabývající vědci a Klub se s nimi vypořádává tak, že na nich nenechává nit suchou, tj. slušnými argumenty to rozhodně není. Nejenže Klub z vědců, „kteří toho o znojemských malbách moc nevědí a patrně jim ani nerozumějí,“ dělá hlupáky a pokouší se jim jako malým dětem trpělivě vysvětlit, jak mají dělat dějiny, ale často ani neopomene je ještě méně či více urazit.
Tak například tvrzení vědců, že je v rotundě vyobrazen Přemysl Oráč, je „nadšená marxistická propagace pohanství“ opakovaná „s dojemnou psí věrností“ a ostatní odborná veřejnost k tomuto „vymývání mozků pohanem Přemyslem“ mlčí nebo dokonce tleská z pohodlnosti či dokoce ze strachu, „aby náhodou nebyl ohrožen jejich příjem.“ A když víc vědců souhlasí s názorem, který nesedí do teorií Klubu, jedná se prý pouze o „mechanické a stereotypní opakování jednoho nápadu bez jakékoliv další opory“ a metodu „já na bráchu, brácha na mě.“ K větší razanci se Klub dostává, když píše, že vidět v postavě oráče Přemysla nemůže nikdo, „jehož IQ dosahuje alespoň pokojové teploty [º F]“ (mimochodem 20ºC = 68ºF).
Když Dušan Třeštík zveřejnil koncem 80. let svou kritiku J. Zástěry, udělal to prý jako „exemplární trest a výstrahu všem amatérským objevitelům i státem placeným badatelům„, aby se už nikdo neodvážil přijít s názorem odporujícím „oficiálnímu“ výkladu. Ostatně Třeštík je nejvděčnějším terčem urážek Klubu. Podle něj je „nesoudný a nestoudný“ „senilní stařík“ a dokonce „hochštapler“, „křikloun“, „salonní historik“, „provokatér“, „terorista“ (!) a samozřejmě taky „demagog“, který „maskuje vlastní nízkost a malost“, „zcela nepokrytě lže“, „automaticky předpokládá, že co čtenář, to blbec“ a v Akademii věd si prosadil vlastní kliku „přitakávačů“ a „kamarádů z Mokré čtvrti“ snažící se „falšovat naše nejstarší dějiny podle Kosmova příkladu.“
Vedle Třeštíka samozřejmě nezůstali urážkami nezasaženi i ostatní historici a archeologové, i když ne v tak hojné míře. Například Jiří Sláma je stejně jako D. Třeštík (publikoval totiž některé práce spolu s ním) „zapšklý stařík“ pokoušející se „zamaskovat vlastní nízkost a malost snižováním významu státnického rozhodnutí krále Rostislava“ (který údajně má být vymalován místo Přemysla v rotundě), protože chce „pozvednou sebevědomí vlastního národa tím, že se pokusí ponížit národ vyspělejší“ (zase to nahrazováním práce s fakty hrou na moravské city), doufaje, že „se tím snad vlastnímu národu zalíbí.“ To je však prý „poněkud infantilní“, „ale je vědecky ověřeno, že na stará kolena člověk opravdu dětinští.“ J. Sláma podle Klubu „již nedokáže stavět“ a tak „může ještě poslední zbytky sil soustředit na to, že bude alespoň bořit.“ Nejpozoruhodnější jsou následující slova: „Tvůrčí člověk vezme kámen a vybrousí z něj drahokam.“ (Což má platit o Klubu samotném!) „Komu není shůry dáno, vezme drahokam a kydne na něj hromádku vlastního hnoje, aniž by vůbec tušil co drží v ruce.“ (A mimochodem protože, „samotnému drahokamu to ale stejně neublíží, stačí jen pečlivě jej potom zase očistit,“ je zcela zřejmé, že vyvádět KPZR z jeho bludů je zbytečná námaha předem odsouzená k neúspěchu, jak jsem již zmínil výše).
Své si vysloužil také Josef Žemlička, označený za „podvodníka a padělatele listinných pramenů“, pro nějž se „drzá lež stala jeho věrnou životní družkou.“ Klub se pak také ptá, jak je to asi s Žemličkovým univerzitním diplomem, zda jej získal on sám nebo byl udělen ve skutečnosti někomu jinému. Jeho závěry pak mají „asi takovou vypovídací hodnotu, jako když jedna paní povídala.“ Práci Anežky Merhautové Klub zase ocenil nálepkou „Czech šmejd“ a o ní usoudil, že „musí trpět rozvinutou schizofrenií“ a Ústav dějin umění Akademie věd, v němž je zaměstnána, je proto spíš „Ústav dlouhodobě nemocných.“ Merhautové rozbor maleb v rotundě je „umíněný“ a „naivní“ a „připomíná spíš přání rozmazleného svéhlavého dítěte, než vědeckou analýzu maleb.“ Martin Wihoda z Masarykovy univerzity v Brně zase, pokud cituje Třeštíka, je „stále ještě ochoten věřit pohádkám“, „které až s dětskou důvěřivostí nekriticky přejímá“ nebo „se jen snaží „někomu“ se v Praze zalíbit“, protože se mu jeví „vyhledávání pozadí těch, kteří jsou momentálně v popředí, jako zaručená a rychlá cesta k úspěchu.“ A v každém případě se projevil „jako poslušný nástroj Prahy“ a „když tam písknou“, hned se „iniciativně ujme úkolu.“
Když už Klub nikoho neuráží adresně, uchyluje se aspoň k paušálním urážkám vědců, hlavně samozřejmě pražských. V Praze prý je dost oblíbená metoda „stavět se hloupější než jsem“, ale podle Klubu „nás tím pouze přesvědčí, že jsou opravdu hloupí“, ledaže by ve skutečnosti byli „vychytralí darebáci.“ Jejich vědecké výsledky Klubu připomínají „dobu obecného rudého blbství“, která „pro některé zdaleka ještě neskončila,“ a distancování se vědců od výmyslů Zástěry a dnešního Klubu je „nějaký normalizační stranický úkol či starší státní zakázka, kterou sametový úředník na ministerstvu kultury zapomněl po roce 1989 zrušit.“ Zkrátka, čeští a moravští vědci jsou sebranka podvodníků, kteří „uspokojují vlastní potřeby“, jsou ovládáni primitivními zlostnými emocemi („Když už rotunda nestojí v Praze, tak tam Moravákům alespoň nasadíme jako veš do kožichu pohana Přemysla, ať maj vztek“) a dokonce když se před nimi někdo zmíní o velkomoravských motivech v rotundě, „hned se jim do tváří vrátí jejich původní stranická barva a začnou kolem sebe dštít síru a smrad, podupávajíce přitom kopytem.“ Vedle tohoto pak už jen velmi krotce znějí mnohokrát opakovaná tvrzení, že „kážou bludy“ a že se „hluboce ale opravdu hluboce mýlí.“
Jako reakci na jednu Třeštíkovu kritiku Zástěrových teorií Klub na své stránky napsal: „Když vám dojdou argumenty, ještě vždycky můžete začít nadávat.“ Tím samozřejmě měl Klub na mysli Třeštíka, ale napsal to neoprávněně, podle hesla podle sebe soudím tebe. Ve skutečnosti se ani Třeštík ani žádný jiný vědec při kritice Zástěry a jeho příznivců nikdy k takovým nadávkám nesnížil. To je zcela specialita Klubu. I kdyby náhodou (v nějakém paralelním vemíru) měl Klub se svými závěry pravdu, neznamená to vůbec, že si může dovolit uvedeným způsobem hrubě urážet své názorové protivníky. K tomu mu vůbec nic nedává právo a každý slušný Moravan, i kdyby se mu přes zjevnou nesmyslnost závěry Klubu zamlouvaly, by měl dát už z tohoto důvodu ruce od Klubu pryč co nejdál, protože pak bude jedině jeho vina, že Moravu v očích ostatních (zejména těch, kteří se už tak dívají na Moravu s despektem) spojuje s takovými hulváty.
Slibuju, že už to nebudu podrobně rozvádět, ale ještě mně to nedá, abych nedodal, že Klub přátel znojemské rotundy lze postavit jako ukázkový příklad jisté snahy některých v moravském hnutí vybodnout se na dosavadní poznatky o historii Moravy a udělat si je sami, na koleně. Jenže protože tyto „pravé moravské“ dějiny jsou dělány vesměs amatéry, jejich kvalita tomu odpovídá. Dušan Třeštík, ač současné moravské hnutí nebere vážně, přesto výstižně napsal: „Existují totiž jedinci, kteří jsou schopni… překročit meze reality a s vševědoucností brouků Pytlíků vytvořit kdesi v mlhách fantazie »nové, lepší a pravdivější« dějiny.“ Sice to bylo určeno na adresu Zástěry a jeho příznivců, ale ono to o všech tvořících historii na koleně platí stejně. Nepochybně je pravda, že moravské dějiny v ČR zrovna nestojí v čele zájmu, protože zkrátka české národní dějiny „jsou o něčem jiném.“ Z toho ale automaticky nevyplývá, že práce profesionálních historiků o Moravě jsou překroucené a zfalšované a je je třeba nahradit jinými. Takové jiné dějiny není vhodné tvořit a pokud už je vytvořil někdo jiný, není vhodné jim moc věřit.
P.S. Na úplný závěr ještě jedno upřesnění: v celém textu jsem mluvil Klubu a jeho názorech. Ve skutečnosti je autorem teorie, kterou jsem popisoval, jeden člověk, Petr Šimík, ačkoli Klub má samozřejmě členů víc. Klub sice na svých stránkách píše, že P. Šimíkovi pouze poskytl místo na svých stránkách, z čehož nemá vyplývat, že jde o teorii Klubu celého, ale vzhledem k tomu, že je velice podrobně rozvedena (většina obsahu stránek KPZR) a že se od ní Klub nijak nedistancuje, přece jen ji budu považovat za teorii samotného Klubu.
O Moravě pro Moravany 
