O Slezscích a jejich erbech

Jaký je dnešní význam slezských orlic?

(Ono jich je víc?)
Před léty jsem v prvním vydání historického sborníku Moravského národního kongresu (1995) četl článek, který zpochybňoval výběr slezské orlice ve státním znaku České republiky. Tehdy jsem tomu nepřikládal žádnou důležitost, ale nedávno jsem si všiml jedné věci, která mě přiměla se k této otázce vrátit (nejde mi však o státní znak ČR, ale o to, co se používá na Moravě). Jde o otázku, co (a zda) je jaké Slezsko, jaké symboly to které zastupují a co jejich užití v dnešní době symbolizuje.
Celá úvaha spočívá na faktu, že Slezsko nebylo vlastně nikdy v dějinách jedno(tné). Je všeobecně známo, že po většinu svých dějin bylo Slezsko roztříštěné do řady celků, které se postupně dělily na stále menší nebo se zase opět spojovaly do větších. V roce 1740, kdy vypukla válka o rakouské dědictví, jejímž důsledkem bylo rozdělení Slezska mezi Prusko a Habsburky, bylo ve Slezsku 16 větších knížectví a řada menších svobodných panství. Toto silné rozdrobení nicméně vzešlo z jiného dělení Slezska, které původně mělo skutečnou podobu a později přetrvalo aspoň v symbolické rovině nejen do prusko-rakouských válek o Slezsko, ale vlastně až do dneška a dnes se stále projevuje jak v územním dělení, tak v heraldice.
Polský kníže Boleslav III. Křivoústý se krátce před svou smrtí (1138) pokusil zajistit jednotu Polska a zároveň uspokojení nároků svých synů vydáním nástupnického řádu. V něm Polsko rozdělil mezi své syny, každý z nich měl vládnout v území, které dostal, a zároveň měl být poslušný nejstaršího z nich, Vladislava II., který získal jednak Slezsko jako svůj dědičný úděl, jednak střední část Polska se sídelním Krakovem a arcibiskupským Hnězdnem, která se měla předávat mezi nejstaršími Piastovci s právem vlády nad ostatními. Byl by zázrak, kdyby Boleslavovi synové toto uspořádání respektovali, a protože jak známo zázraky se nedějí, brzo se mladší bratři proti nejstaršímu Vladislavovi spojili a 1146 ho vyhnali z Polska. Vladislav II. se uchýlil do Německa ke králi Konrádu III., kde také zemřel. Postavení vrchního polského knížete i slezského údělu se zmocnil jeho bratr Boleslav IV. Kadeřavý. V Německu však žili dva synové vyhnaného Vladislava, jejichž nároky na otcovo dědictví využil císař Fridrich I. a mimo jiné donutil Boleslava Kadeřavého Vladislavovým synům vrátit Slezsko (1163). Tito synové, Boleslav Vysoký a Měšek Křivonohý si zanedlouho po vzájemném sporu Slezsko rozdělili, a to tak, že poměrně malou jihovýchodní část (Těšínsko a Ratibořsko) obdržel Měšek, větší zbytek území potom Boleslav. Měškovo území se nicméně v následujících letech rozrostlo: od vrchního polského knížete Kazimíra Spravedlivého dostal 1177 země na východ od svého panství (Osvětimsko, Bytomsko, Seveřsko a další, která původně napatřila ke Slezsku), v roce 1201, po smrti bratra Boleslava, pak od jeho syna Jindřicha Bradatého získal Opolsko. V roce 1202 se Jindřich a Měšek dohodli, že každý z nich se vzdává za sebe a své potomky nároků na zemi druhého. Tak došlo k rozdělení původně jednotného Slezska na dvě části, které se v dalších stoletích vyvíjely částečně odlišně. Rozdělení bylo symbolizováno i odlišným pojmenováním – zatímco Jindřich Bradatý a jeho potomci se titulovali jako kníže slezský, Měšek a jeho potomci užívali titul kníže opolský. Nicméně poté co se Opolsko koncem 13. století začalo stejně jako Slezsko rozpadat na menší celky, postupně se pro ně vžil pojem Horní Slezsko.

Rozdělení Slezska v roce 1202 se projevilo také ve vytvoření odlišné heraldické symboliky pro každou z obou jmenovaných částí. V Dolním Slezsku je na pečeti Jindřicha II. Pobožného (syna výše zmíněného Jindřicha I. Bradatého) užívané v letech 1224-1240 poprvé doložena orlice s typickým půlměsícem na hrudi a křídlech. Její barevnost je doložena až o něco později, jde o známou černou orlici se stříbrným půlměsícem ve zlatém poli, v České republice dnes jako jedinou spojovanou s pojmem Slezsko. Od poloviny 13. století začali tutéž orlici (případně s menšími obměnami) používat i další dolnoslezští Piastovci, jejichž knížectví vznikla rozdělením původně jednotného Dolního Slezska.

V Opolsku (Horním Slezsku) vznikl jiný heraldický symbol. Poprvé jej na své pečeti (doloženo od 1222) použil Kazimír I. Opolský, syn výše zmíněného Měška I. Barevně je opět doložen až o několik desetiletí později, jedná se o zlatou orlici v modrém poli. Jakmile Opolsko následovalo Dolní Slezsko a rozpadlo se na několik menších knížectví, stala se tato orlice též jejich symbolem. Hornoslezský erb je dnes v České republice velmi málo známý (není divu, jelikož nebývá veřejně vyobrazován), jen zájemci o historii vědí, že jej jako svůj symbol užívalo knížectví těšínské a díky tomu byl také ve velkém státním znaku Československa v období 1920-1938 (na prezidentské standardě pak ještě 1945-1960).

Ve 13. a 14. století tedy byla taková situace, že knížectví v Dolním Slezsku používala dolnoslezskou orlici, knížectví v Horním Slezsku hornoslezskou orlici (výjimku tvořila některá knížectví, která v erbu žádnou orlici neměla, například biskupské knížectví niské); jednotný slezský erb v té době nebyl, neboť ani samotné Slezsko (míní-li se tím celé území, které 1138 dostal Vladislav II.) nebylo jednotné. V politické oblasti se tento stav začal měnit na přelomu 14. a 15. století, především následkem slabé vlády českého krále Václava IV. (celé Slezsko v té době patřilo do rámce České koruny). Slezská knížata tehdy začala ve skromné míře občas uzavírat spojenectví za účelem udržení veřejného pořádku, omezení pohraničních válek a podobně. Tento trend ještě zesílil po roce 1469, kdy se vlády nad Slezskem ujal Matyáš Korvín. V roce 1474 do Vratislavi, nejvlivnějšího slezského města (jehož měštané se dokonce podíleli na správě vratislavského knížectví), poprvé svolal celoslezský sněm (později vytvořil zvláštní sněm pro Horní Slezsko, ten však po smrti Matyáše Korvína zanikl). Matyáš Korvín se tímto sněmem snažil ve svůj prospěch omezit moc jednotlivých slezských knížat, sněm však přetrval jeho vládu a existoval až do válek o rakouské dědictví v polovině 18. století. Posilování celoslezské soudržnosti, respektive centralizace (jejíž další etapu zahájil Ferdinand I.) se projevilo i v oblasti heraldické a nemůže být divu, že jako celoslezský symbol se prosadil erb právě vratislavského knížectví, tedy dolnoslezská orlice. Šlo o dost rychlý vývoj, neboť na královské oratoři v arcibiskupském chrámu v Praze postavené kolem 1490 je Slezsko (jako jedna ze zemí Vladislava II.) zastoupeno právě vratislavskou orlicí. Dolnoslezská orlice vratislavského knížectví se potom stala symbolem celého Slezska až do jeho rozdělení mezi Prusko a Rakousko v roce 1742 (mírem uzavřeným – jaká náhoda – zase ve Vratislavi).

Po roce 1742 se význam slezských heraldických symbolů stal zase složitější, zejména potom ve 20. století. Je pochopitelné, že v rámci Pruska se pro jeho slezskou provincii i nadále používala vratislavská orlice zastupující v habsburských dobách celé Slezsko, neboť provincie představovala 90% území celého habsburského Slezska. Vratislavská orlice se nicméně používala stále i v té malé části Slezska, které zbylo Rakousku. Za vlády Marie Terezie to bylo zcela pochopitelné – tato panovnice až do konce svého života doufala, že Prusku jeho díl Slezska vyrve zpět (o což se ve dvou dalších válkách též pokusila a málem se jí to povedlo), proto stále používala celoslezský symbol v podobě vratislavské orlice. Její nástupce Josef II. už na myšlenku sjednocení Slezska rezignoval (což se projevilo i správním sloučením rakouského Slezska s Moravou), ale symbolika zůstala nezměněna (moravskoslezské gubernium v Brně užívalo vedle moravské i (dolno)slezskou orlici). Svou roli však vedle setrvačnosti sehrály i symbolické nároky habsbursko-lotrinského rodu, neboť rakouští císaři užívali až do roku 1918 titul vévody Horního a Dolního Slezska, ačkoli z Dolního Slezska v Rakousku zůstal pouze javornický výběžek v Jeseníkách, tedy jen malá část rakouského Slezska – tomu nasvědčuje to, že v panovnické titulatuře se až do zániku monarchie objevoval například titul jeruzalémského krále, ač dotyčné království zaniklo už ve 13. století (a Habsburkové mu nikdy nevládli). Nejpravděpodobnější výklad erbu rakouského Slezska, které ačkoli se téměř celé rozkládalo na území předválečného Horního Slezska, bylo přesto symbolizováno dolnoslezskou orlicí, je tedy ten, že rakouští císaři z prestižních důvodů i nadále užívali předchozí celoslezský heraldický symbol, aby tak symbolizovali svůj přetrvávající podíl na vládě v celém Slezsku a aspoň v symbolice tak zmírnili jeho většinovou ztrátu, třebaže realita už byla jiná.
Poněkud jiný vývoj se však během 20. století odehrál na opačné straně hranice. Po skončení První světové války bylo dosud jednotné pruské Slezsko rozděleno a na území horního Slezska byla vytvořena stejnojmenná provincie. Pro novou provincii byl pochopitelně vytvořen i erb a nemůže překvapit, že jeho základem se stala zlatá hornoslezská orlice v modrém poli (v erbu nové provincie byla zobrazena jen z poloviny a doplněna symboly kosy a kladiv). Dolnoslezská černá orlice tak po zhruba čtyřech stoletích opět zůstala omezena (ovšem pouze v rámci Německa) jen na dolní Slezsko, jak tomu bylo na počátku (od 13. století).

Po druhé světové válce se celé Slezsko ocitlo v Polsku, v jehož rámci zůstalo rozděleno stejně jako předtím v Německu na horní a dolní Slezsko (dolnoslezské vojvodství se však jmenovalo vratislavské), nicméně jak to bylo s jejich erby, nevím. Pravděpodobně se v „lidově demokratickém“ státě nepoužívaly žádné, ostatně ani kraje v tehdejším Československu žádné erby neměly. Než se přenesu k dnešnímu heraldickému stavu, stručně zmíním územní reformy na území polského Slezska mezi tím. Dvě slezská vojvodství vydržela do roku 1957, kdy bylo hornoslezské (oficiálně „slezské“) rozděleno na dvě (opolské a katovické, takže jméno Slezsko nebylo v pojmenování žádného vojvodství); to vydrželo do roku 1975, kdy bylo Slezsko stejně jako celé Polsko rozděleno na velké množství malých vojvodství. V roce 1998 byla vojvodství navrácena zhruba do stavu po roce 1957 a ve Slezsku jsou tedy nyní tři vojvodství, jedno v dolním Slezsku („Dolnoslezské“) a dvě v horním Slezsku („Opolské“ a „Slezské“). Protože v dnešní době už není heraldika buržoazní přežitek, mají tato tři vojvodství (stejně jako ostatní v Polsku) svůj erb. (Než se konkrétně k nim dostanu, nemůžu si odpustit poznámku, že erby polských vojvodství jsou méně byrokraticky šablonovité a tudíž vkusnější než erby krajů v České republice – ovšem hlavně že heraldický podvýbor českého parlamentu ze své vlastní libovůle územním samosprávným institucím v ČR diktuje, co je správná heraldika a vexilologie.) Vojvodství dolnoslezské má v erbu dolnoslezskou orlici, vojvodství opolské a slezské v horním Slezsku mají v erbu hornoslezskou orlici (obě hornoslezská vojvodství mají fakticky stejný erb, liší se jen v detailech). V dnešním Polsku (podobně jako v Německu 1919-1938) tedy nejen z hlediska územní správy, ale i z hlediska heraldického už neexistuje jednotné Slezsko a dolnoslezská orlice, která byla čtyři století kromě své původní funkce navíc symbolem celého Slezska, horního i dolního, opět, stejně jako na počátku, symbolizuje už jen dolní Slezsko.
Zcela jiná situace je však v České republice a předtím v Československu. Alespoň první československá republika se pokusila se slezskými symboly nějak vypořádat, ale řešení bylo takové rozpačité. V předválečném Rakousku původně dolnoslezská orlice vyjadřovala symbolicky celé Slezsko a československý stát tuto orlici mechanicky přejal, ačkoli na rozdíl od Habsburko-Lotrinců neměl žádný prestižní důvod vyjadřovat svůj vztah k celém původnímu Slezsku v rozsahu před 1742. Ústřední znaková komise, která v roce 1919 vytvářela státní symboly Československa, si sice uvědomila, že od Rakouska-Uherska převzala jako symbol Slezska dolnoslezskou orlici, ač se většina československého Slezska rozkládala na území původního horního Slezska, ale řešení, které zvolila, bylo podivné. Ve velkém státním znaku byla dolnoslezská orlice ponechána (člověk by řekl, že jako zástupce dolnoslezského Niska, ale tak to nebylo) a doplněna symboly hornoslezskými. Ale kdo by čekal samotnou hornoslezskou orlici, spletl by se. Proč to taky dělat jednoduše, když to jde složitě, že? Místo volby jednoho hornoslezského symbolu zastupujícího celé horní Slezsko bylo rozhodnuto, že budou použity erby hornoslezských knížectví existujících v 17. a 18. století v té části horního Slezska, která se nyní nacházela v Československu. Do velkého státního znaku tak přibyl erb těšínského knížectví, což ovšem nebylo nic jiného než právě erb celého horního Slezska (!), pak erb opavského knížectví (v jeho pozdější variantě, tedy červeno-stříbrně polcený) a nakonec erb knížectví ratibořského (to kvůli Hlučínsku, ačkoli bylo vždy součástí Opavska a nikdy k Ratibořsku nepatřilo! – pouze v rámci Pruska od 1815 po zrušení starých knížectví patřilo Hlučínsko k okresu Ratiboř, ale to je zase něco jiného a užití ratibořského knížecího erbu neospravedlňuje), který byl polcený, v jeho pravé polovině byla zase hornoslezská zlatá orlice v modrém poli a v levé polovině opět erb Opavska (opět v pozdější variantě). Přidáním těchto tří erbů ovšem bylo docíleno jen toho, že hornoslezská orlice, která byla jako jediný zástupce horního Slezska odmítnuta, se nakonec do tohoto velkého znaku dostala hned dvakrát a erb Opavska rovněž dvakrát – prostě zbytečná složitost. Navíc si soudný člověk musí položit otázku, proč pro horní Slezsko byly zvoleny symboly malých knížectví vzniklých rozpadem jednotného horního Slezska (Opolska) (pomineme-li Opavsko, které bylo k hornímu Slezsku přičleněno později od Moravy) místo symbolu celého horního Slezska, zatímco pro dolní Slezsko symbol celého dolního Slezska a ne rovněž malého dílčího dolnoslezského knížectví niského (zhruba tehdejší politický okres Frývaldov), jehož erbem však nebyla dolnoslezská orlice, nýbrž tři řady stříbrných lilií v červeném poli. Logickou smysluplnost užití slezských symbolů ve státních znacích Československa navíc zpochybňuje to, že ve středním státním znaku byly všechny hornoslezské erby vynechány a celé československé Slezsko bylo zastoupeno jen dolnoslezskou orlicí. Otázka potom je, co vlastně Československo těmito erbovními rošádami chtělo sdělit, respektive zda vůbec zúčastnění věděli, co dělají. Když zpravodaj ústavního výboru hovořil před poslanci československého parlamentu o návrhu zákona o státních symbolech, prohlásil pouze „znak moravský a slezský nepotřebuje zvláštního vysvětlení“ a že „veliký státní znak musí obsahovati znaky všech politicky významných součástí státu“ a tím to skončilo; nikdo z poslanců se k tomu nijak nevyjádřil (ovšem ani k ničemu jinému ohledně státních znaků a vlajky). Co chtěli volbou dolnoslezské orlice vyjádřit rakouští císaři, je jasné, ale v tomto československém guláši se nedá vyznat.
Ale pojďme dále směrem k současnosti. V roce 1938 se velký a střední státní znak ČSR přestaly používat a symbol Slezska se vrátil do státní symboliky až v roce 1990 vytvořením současného velkého státního znaku České republiky; neoficiálně však ve veřejném mínění byla dolnoslezská orlice považována za symbol československého Slezska i v tomto mezidobí a ostatně dodnes. Zase byla do znaku z roku 1990 mechanicky přejata dolnoslezská orlice, o jiných slezských symbolech se zřejmě na rozdíl od roku 1919 ani nejednalo. Teď si shrňme, jaké heraldické symboly se v současné době užívají pro územní celky v obvodu celého Slezska v hranicích před rokem 1742, abychom viděli tu paradoxní situaci (přičemž Černý Petr – černý nejen pojmenováním, ale i podobou – jednoznačně pobývá v České republice). V Polsku jsou nyní tři slezské územní celky, jeden v dolním Slezsku, který je reprezentovaný dolnoslezskou orlicí, a dva v horním Slezsku, které jsou reprezentovány hornoslezskou orlicí. Slezsko není v Polsku jednotným celkem (a pro svou velikost a počet obyvatel už ani nikdy nebude) a proto v Polsku ani nikdo nepředstírá jeho jednotu prostřednictvím heraldických symbolů. Ostatně i slezské autonomní hnutí v Polsku užívá buď jen hornoslezské nebo jen dolnoslezské symboly, podle toho, kde působí (silnější a aktivnější je to hornoslezské).

Slezsko koneckonců jednotné nebylo nikdy v dějinách (s výjimkou krátké doby mezi smrtí Boleslava III. Křivoústého a návratem synů Vladislava II. do Slezska) a už od 13. století se dělilo na dvě části, dolní a horní Slezsko (či Opolsko). Toto dělení sice po rozpadu obou celků na další menší knížectví ztratilo až do 20. století praktický smysl (nepočítáme-li krátkodobou existenci hornoslezského sněmu za Matyáše Korvína), ale povědomí o tomto rozdělení nezaniklo nikdy a symbolicky se stále udržovalo (dokládá ji např. přiložená mapa nizozemského původu z roku 1700).

Také rakouské Slezsko mělo úřední název „Vévodství horního a dolního Slezska“, i když to nemělo žádný praktický dopad. Toto staleté dělení Slezska na dva celky je dnes v Polsku respektováno jak heraldicky, tak i územním uspořádáním. Čtyřsetleté užívání dolnoslezské orlice i pro horní Slezsko dnes v Polsku nemá žádné logické využití. Zatímco tedy v Polsku už heraldicky jednotné Slezsko neexistuje, Česká republika se pořád tváří, že existuje jedno Slezsko od Zhořelce a Hlohova až po Jablunkov a Bílsko s jedním heraldickým symbolem. Pokud by někdo vycházel z dnešní polské praxe, že dolnoslezská orlice zastupuje jen dolní Slezsko a hornoslezská orlice jen horní Slezsko, musel by analogicky z české praxe vyvodit, že v České republice se nachází dolní Slezsko. Přitom pohled do historie ukazuje, že „české Slezsko“ nemá s dolním Slezskem téměř nic společného. Pokud bychom všechny dnes užívané slezské erby dali do schematické mapky, dva hornoslezské erby by zastupovaly horní Slezsko, a dva dolnoslezské erby by stejně tak měly zastupovat dolní Slezsko; jenomže tak to není.

Asi není možné říct, co vlastně dolnoslezská orlice ve (velkém) státním znaku České republiky nebo jinak užívaná pro reprezentaci „českého Slezska“ symbolizuje. Určitě ne území dolního Slezska, na východ od Vrbna pod Pradědem nikdy žádné dolní Slezsko nebylo. A že by snad Česká republika trvala na dolnoslezské orlici v její celoslezské funkci, aby vyjádřila nedělitelnost velkého Slezska z dob před 1742 nebo dokonce sounáležitost „svého“ Slezska s dolním Slezskem v Polsku? Němečtí statkáři z Opavska a Krnovska a zástupci měst Těšínska v roce 1848 zdůrazňovali, že rakouské Slezsko je jen odtrženou součástí mateřského pruského Slezska, aby zdůvodnili svůj odpor k připojení k převážně slovanské Moravě a Čechám, dnes však v České republice nikdo nemá důvod podobně se dovolávat polského Slezska jako mateřské náruče pro „české“ Slezsko a nikdo to taky nedělá. Těch několik institucí (např. Matice slezská) nebo jednotlivců, kteří se zabývají propagací slezské osobitosti v rámci České republiky, zároveň velmi zdůrazňuje svou českost a příslušnost k České republice a k polskému Slezsku vyjadřuje vztah leda v podobě přeshraniční spolupráce nebo psaním knih o slezských dějinách. Tudíž i nostalgii po jednotném Slezsku z dob před 1742 (na rozdíl od Rakouska-Uherska) musíme jako důvod používání dolnoslezské orlice v České republice vyloučit. Nejlepší vysvětlení je, že Česká republika (a veřejné mínění zejména na Opavsku) prostě tento symbol jen tak převzala z prvorepublikové (či ještě o něco starší) symboliky a nikoho nenapadlo o něm jakkoli přemýšlet. V českých hlavách (včetně těch českoslezských) jsou zkrátka zahnízděny dvě rovnice, „černá orlice se stříbrným půlměsícem ve zlatém poli = Slezsko“ a „Česká republika = Čechy + Morava + Slezsko“ a zkombinováním těchto dvou rovnic byla jmenovaná dolnoslezská orlice umístěna do státního znaku ČR nebo je veřejností užívána i jinak. Žádný jiný myšlenkový pochod se v České republice ohledně slezské symboliky neodehrával a neodehrává.
Já si však na rozdíl od těch, kteří si myslí, že vědí, co dělají, nemyslím, že pro to území v České republice, které se označuje za Slezsko, je vhodné užívat dolnoslezskou orlici. Autor v úvodu zmíněného článku v historickém sborníku Moravského národního kongresu (člen karlovarské pobočky Klubu pro českou heraldiku a genealogii) doporučil do státního znaku České republiky buď umístit obě slezské orlice, dolnoslezskou za okres Jeseník a hornoslezskou za zbytek území, nebo pro větší jednoduchost státního znaku jen hornoslezskou, poněvadž převážná většina území původně celého Slezska, která zůstala po 1742 Rakousku, patřila k hornímu Slezsku. Mně nejde o změnu státního znaku České republiky (na tom, co užívají české úřady, nezáleží, ostatně podoba současné ČR je tak jako tak dlouhodobě neudržitelná), nicméně se domnívám, že pro to území, které je v ČR považováno za Slezsko, není vhodná ani jedna slezská orlice. Podle mého názoru není podstatné, zda je dotyčné území víc v dolním nebo horním Slezsku, nýbrž něco jiného. Jde o to, zda má být vyjádřeno, že stále existuje sounáležitost mezi oběma stranami současné státní hranice, jak to bylo do 1742, jinými slovy, zda heraldické symboly mají vyjadřovat „stále patříme k sobě“. Myslím si, že taková sounáležitost v současné době neexistuje a že malý jižní zbytek odtržený po roce 1742 už jde zcela jiným směrem než Slezsko v Prusku (Německu) a pak v Polsku, zejména po roce 1945, kdy z obou stran hranice zmizel spojovací prvek v podobě německého osídlení. V současné době instituce jako Matice slezská nebo Slezská univerzita v Opavě zdůrazňují českost „svého“ Slezska, jak už jsem uvedl, což ukazuje, že jsou orientovány na Českou republiku, nikoli na Slezsko v Polsku. Je-li tomu tak, je na místě otázka, proč se tedy u nás mají používat symboly polského Slezska, ať už dolního (což je obzvlášť nelogické) nebo horního. Spousta lidí pravděpodobně namítne, že užívání takových symbolů je zkrátka tradiční (a ptá se někdo, kde se taková tradice vzala a jaký měla smysl?) a že stejně všichni přece víme, že v České republice nikdo nechce znovusjednocovat české Slezsko (nebo jak jinak se nazve) se Slezskem v Polsku, takže o nic nejde. Jestliže to však všichni víme, proč se má používat symbol, který hlásá opak? Všichni vědí, že dřívější rakouské Slezsko je oblast už dlouho oddělená od Slezska, dnes už s ním nemá nic společného (leda se ze setrvačnosti stále užívá staré jméno), nikdy už nedojde k opětovnému sjednocení a že jde vlastně o zcela jinou společenskou jednotku (pokud za ni s přivřeným okem budeme považovat Moravskoslezský kraj) než Slezsko (Slezska) v Polsku. Proto je můj závěr, že by se měl používat symbol jiný, který nebude naznačovat již neexistující spojitost se Slezskem v Polsku. Měl by to být symbol spojený výhradně s tímto územím a z dříve existujících symbolů takovou podmínku splňuje jedině erb opavského knížectví (původně opavských Přemyslovců); je také výhodné, že se nepoužívá ani v České republice, ani v Polsku a navíc je spojen s Opavou jako centrem knížectví, která zároveň bývá stále považována za historické centrum území dříve rakouského Slezska. Může zaznít námitka, že dřívější opavské knížectví zahrnovalo jen část území označovaného dnes v ČR za slezské, ale taková námitka nemá velkou váhu. Vždyť i černá orlice ve zlatém poli, která se používá dnes, byla původně symbolem jen dolního Slezska a teprve později byla vztažena i na horní Slezsko. Jestliže tedy toto rozšíření platnosti nevadí u dolnoslezské orlice, proč by mělo vadit u erbu Opavska? Nakonec je ještě otázka, jak má onen erb Opavska vypadat; existují totiž dvě varianty. Starší podoba opavského erbu užívaná samotnými opavskými Přemyslovci je štít polcený stříbrno-červeně, později se v heraldické symbolice Lichtenštejnů, kteří získali Opavsko 1614, objevovala i varianta s prohozenými tinkturami, tedy štít polcený červeno-stříbrně; důvodem změny údajně byly záležitosti estetické. Novější podoba opavského erbu je dodnes užívána Lichtenštejny a byla i v prvorepublikovém československém státním znaku, starší podoba je obsažena v znaku nynějšího Moravskoslezského kraje. Myslím, že vhodnější je starší, původní varianta, která by se tak měla dnes užívat.