Obrazový dokument k jednomu slibu Václava Havla (a další)
Když před deseti dny zemřel Václav Havel, vynořilo se samozřejmě všude značné množství textů i ústních projevů, které hodnotily jeho životní působení. Prakticky žádný z nich však nevzpomněl vztahy Václava Havla k Moravě, což při známém postoji veřejného zájmu o otázku postavení Moravy v ČR nemůže překvapit. Proto mě napadlo, že bych mohl něco z Havlových postojů k Moravě připomenout. Nevěděl jsem však, co bych k tématu napsal, až ke mně nedávno doputoval e-mail s následující fotografií:
Je to písemný slib, na den přesně před 22 roky sepsaný, který dává najevo sympatie pisatele k Moravě a jejím autonomním snahám. Není to jediný projev těchto sympatií z doby raného polistopadového všeobecného nadšení. V lednu 1990 navštívil Václav Havel Brno a během své návštěvy pronesl ještě několik pozoruhodných výroků. Dopolední část svého brněnského pobytu věnoval návštěvě brněnské univerzity, která tehdy ještě nesla jméno Jana Evangelisty Purkyně. Ve svém proslovu před shromážděnou akademickou obcí mimo jiné řekl: „Morava žije v podvědomí svých obyvatel jako historický celek, který si zasluhuje samosprávného postavení v rámci České republiky.“ Když potom odpovídal na dotazy z publika, na jeden studentský dotaz reagoval; první z nich se týkal postavení Moravy. Prezident se vyjádřil následovně: „Všichni si myslí, že všechno za ně udělá pan prezident. Morava si svoji svébytnost a své důstojné postavení musí především vybojovat sama.“ Odpoledne téhož dne potom Havel vystoupil před obyvateli Brna na náměstí v centru města, rozhovořil se o postavení Moravy, nutnosti zachovat její svébytné povědomí, mimo jiné řekl: „Musíte to být vy, Moravané, kteří uděláte něco pro své vlastní sebevědomí a národní sebeuvědomění.“ Václav Havel také slíbil důstojné zastoupení Moravy v novém státním znaku Československa, což skutečně dodržel, když ve Federálním shromáždění ČSSR (tehdejším federálním parlamentu) navrhl nový federální znak, jehož pole mělo být čtvrcené, ze zdvojenými symboly Čech a Slovenska a přes ně uprostřed štítek se znamením moravské orlice. Proti tomuto návrhu se nicméně zdvihl odpor a Havel sám pak přišel s novým návrhem, který předpokládal polcení na dvě pole, české a slovenské, bez Moravy.
Po dvaceti letech je – aspoň pro mě – těžké říct, nakolik Václav Havel své sympatie k Moravanům myslel na přelomu roků 1989 a 1990 vážně. Ještě v červnu 1990 se vyjadřoval souhlasně k vytvoření zemské autonomie pro Moravu a Slezsko (stejně se však ještě vyjadřovali i představitelé české vlády), avšak časem jeho podpora moravským snahám slábla a jeho odhodlání „myslet při své práci na specifické postavení Moravy“ mizelo do nenávratna. To ostatně pociťovali sami Moravané z Havlových postojů k probíhajícím jednáním mezi českými a slovenskými představiteli o přehodnocení stavby doposud jen formální československé federace. Když se 28. října 1990 ve Slavkově u Brna konalo setkání zástupců obou stran za účasti prezidenta Havla, na nádvoří zámku přítomní zástupci moravského hnutí (především tehdejší Moravské národní strany) reagovali na Havlův příjezd na místo rokování mlčením, nikoli jásotem jako ostatní přítomní. V pozdějších letech se Havlův zájem o postavení Moravy vytratil nadobro a z posledních roků jeho veřejného působení v úřadu prezidenta i z let poté, kdy se stal soukromou osobou, si nevzpomínám na žádné jeho projevy, kterými by připomínal své postoje z dob těsně popřevratových (pokud si pamatuju, ke vzniku současného krajského zřízení se nestavěl záporně).
Se svými slovy z počátku roku 1990 měl nicméně určitě pravdu, Moravané nemohli očekávat, že za ně něco udělá prezident republiky. To ostatně platí do dneška – za Moravany nikdo o spravedlivé postavení Moravy usilovat nebude. Na druhou stranu se v čerstvě revoluční euforii dalo prosadit mnoho věcí, pro které později takzvaně nebyla vůle, a Václav Havel se svou morální autoritou o jejich přijetí mohl zasadit, kdyby více chtěl. Jenže jak ukazovaly i jeho postoje ke slovenským požadavkům, zřejmě se s požadavky Moravanů vnitřně příliš neztotožňoval a nepovažoval je za důležité.
Nebudu se pouštět do celkového hodnocení osobnosti Václava Havla, to je úkol složitý a každopádně přesahuje účel těchto stránek. Jen pokud své hodnocení omezím na jeho postoje k otázce postavení Moravy, soudím, že asi původně nějaké ideály měl, ovšem poměrně rychle je opustil. Když byla těsně po svržení komunistické vlády značná část moravské společnosti nakloněna obnovení dřívějšího autonomního postavení Moravy, bylo pro Václava Havla jednoduché vyjadřovat své kladné sympatie a já věřím, že tehdy skutečně zapadaly do jeho představ o nápravě veřejných poměrů. Jakmile však získal převahu k požadavkům Moravanů odmítavý postoj představitelů české politické scény, Václav Havel se bez velkého reptání „zařadil“ a své dříve kladné postoje k postavení Moravy nechal tiše vyšumět do ztracena. Ani ne tak to, že v reálné politice nic neprosadil, jako spíš tuto nedostatečnou výdrž v hájení morálních zásad mu určitě nemálo lidí na Moravě tehdy zazlívalo a možná to je jeden z důvodů, proč v nedávném průzkumu agentury SC&C pro Českou televizi získal Václav Havel méně kladné hodnocení na Moravě než v Čechách.
O Moravě pro Moravany 
> zjevená pravda"Morava si svoji svébytnost a své důstojné postavení musí především vybojovat sama." To dokazuje, že pražský establišment a potažmo strážci ideologie Národního obrození nikdy nepovažovali Moravu a Moravany za přátele. Vzájemně spolu bojují nepřátelé, přátelé se respektují a snaží vyhovět potřebám druhého.
> [1]To sice ano, ale o své zájmy se každý musí také aktivně zasazovat. Co člověk dostane bez vlastního přičinění, toho si neváží.
>Souhlasím, ale v devadesátých letech byla snaha velmi aktivní. S čestnou výjimkou P. Pitharta (Čech, rodák z Kladna), který snad jediný z tehdejších politiků projevil porozumění pro požadavky Moravanů a snahu dosáhnout přijatelného výsledku – členění ČR na země, se však naši zvolení zástupci setkali jen se zuřivým odporem, podpásovkami a zesměšňováním. To je možná politicky legální (účel světí prostředky), morálně však nikoliv. Bez Doc. Bárty byli bohužel moravští poslanci snadným soustem pro zkušené pražské sígry.Ale chtěl jsem říct něco jiného. Ve výroku V. Havla, že Morava si musí vybojovat svobodu sama, je skrytá jedna zákeřná premisa. Automaticky se tím totiž jakémukoli promoravskému požadavku přisuzuje projev nepřátelského aktu. Což je ze strany Moravy nesmysl, jde o naše historická a morálně nezpochybnitelná práva. Ale díky tomuto Havlově prismatu jsme tak nepřátelé státu a takto jsme vnímáni nejen v Čechách, ale zhusta i na Moravě masou, která má
ráda když dostane správné názory naservírované s pozitivní příchutí pravdy a lásky v denní dávce propagandy. Z toho mě vyplývá, že přijmout otevřený boj je vlézt do této pasti. Asi nezbývá než dlouhodobě, trpělivě oživovat moravské povědomí a jak věří kamarád, naši vnuci se samosprávy Moravy dočkají. Kéž by měl pravdu, ale taky mám občas pocit, že se blýská na lepší časy.
Ráda se vyjádřím k několika v článku zmíněným skutečnostem a poznámkám. Například k Havlovu někdejšímu vyjádření, že „Všichni si myslí, že všechno za ně udělá pan prezident. Morava si svou svébytnost a své důstojné postavení musí především vybojovat sama“. Souhlasím s příspěvkem uveřejněným výše, že jsou zde Morava a Moravané stavěni do role jakéhosi protivníka či nepřítele, ač k tomu není důvod, protože je požadováno pouze obnovení nezpochybnitelného práva.
Tentýž Havlův výrok je možno ještě posoudit z hlediska historických zkušeností. Za mnohými významnými změnami stáli jednotlivci či skupiny, případně zájmy jiných, silným spojenců. Země si samy, pouze lidovým hnutím vybojovaly málokdy máloco. Za prosazením Slovenské federativní republiky stál jednoznačně Gustáv Husák se skupinou kterou kolem sebe k tomu účelu vytvořil (slovenský historik v pořadu ČRo2 koncem roku 2012). Husák se kvůli národním slovenským zájmům musel brodit bahnem normalizace. Jsem však přesvědčena, že každý rozumný člověk musí uznat, že „normalizaci“ prováděl zřejmě mnohem humánněji, než kdyby to nechal na sovětských soudruzích, nebo i na některých „kovaných“ našich.
Také za vznikem Československa stáli především Masaryk, Beneš a Štefánik – bez jehož vlivu a obliby ve vysokých francouzských kruzích, by se tam Masaryk těžko dostal. Také vůle mocností Anglie a Francie oslabit kvůli vlastním zájmům Rakousko-Uhersko bylo mocným popudem. O nás tak dalece nešlo, to se nakonec ukázalo, když přišlo na plnění dohod a následoval „Mnichov“. Lze tady pohlédnout na Kurdy, kteří v té době také dostali příslib svobodného vlastního území. Ač je to země se silným lidovým hnutím, dávno slíbeného cíle dodnes nedosáhli. Také proklamované národní obrození v Čechách nemělo později proklamovanou sílu. Například na stavbu národního divadla v Praze přispěla největším dílem právě monarchie. To co se vybralo mezi lidmi byla výrazně méně významná částka, která by v žádném případě na tak významnou stavbu nestačila. Co foukalo do ohýnku českého národního obrození však nevím. Možná to byl tehdejší celoevropský nacionalistický vítr, prohánějící se celou Evropou. Nejsem na to odborník.
Nemohu souhlasit s tím, že Havel nechal své souhlasné postoje k obnovení odpovídajícího postavení Moravy tiše vyšumět. Naopak, postavil se přímo proti, zřejmě aby vyhověl těm, kteří ho v jeho postavení podporovali. Když se Hnutí za samosprávnou demokracii za Bárty dostalo do parlamentu, zval si Havel zástupce všech parlamentních stran postupně na hrad. Když však přišli Moravané – nebyl doma. Mají si prý promluvit s jeho kancléřem. Moravané mu vzkázali, že když na ně nemá čas a přitom je sám pozval, oni zase nemají čas na jeho kancléře a odešli. Totéž udělal komunistům – v tehdejší době! Když by od komunistů nikdo kůrku chleba nevzal – jak se říká – chtěl vlastně Moravany viditelně dostat v očích občanů jakoby na stejné místo! Ale to byla jen drobnost.
Mnohem horší, skutečný podraz, který zřejmě přímo zapříčinil, že zemské zřízení nebylo obnoveno byl, když ve sněmovně převládla vůle zemské zřízení odhlasovat a schylovalo se k hlasování. Najednou Havel telefonicky odvolal ze sněmovny Petra Pitharta a k hlasování nedošlo. Přes noc byli poslanci zpracovaní proti zemskému zřízení a k odhlasování již nedošlo.
Mohli bychom poukázat na další nepřátelské postoje Havla proti moravským emancipačním snahám, jako přehlížení Moravy jako takové v názvu jeho hry uvedené v Brně – „Svítání v Čechách“ – proti čemu široká fronta Moravanů jak z občanských hnutí, tak za politickou stranu Moravané přímo před divadlem opakovaně protestovala. Dřívější podivné, dodnes nevysvětlené okolnosti Bártova úmrtí, kde údajně Havlův lékař mohl pomoci po infarktu, ale nepomohl. Ovšem, nebyli jsme tam, známe to ponejvíce z doslechu. Jsou zde věci k přemýšlení, které už přímo s Moravou nesouvisejí, nebo jen okrajově – smrt Dubčeka, jako na objednávku, vyvolávající reminiscence smrti Štefánika, pošpinění pověsti disidenta Bartončíka, u kterého došlo následně k infarktu a kde některé noviny psaly, že Bartončík byl v estébáckých materiálech zapsán úplně stejným způsobem jako Havel, s tím rozdílem, že přece u Havla si něco takového vůbec nemůžeme myslet ! Toto nelze zřejmě připisovat Havlovi, měl-li na odstranění svých konkurentů vůbec nějaký podíl, nevíme. Ale mnoho náhod najednou nebývá náhoda. U některých z těchto případů mohli ti, kteří Havla na postu prezidenta za každou cenu mít chtěli, sehrát nějakou roli. Havel byl slabý prezident, který na domácí scéně do polity téměř nezasahoval, jeho doménou byla velká „scéna“ světová.